Francouzský elektrotechnik George de Mestral se netajil tím, že svůj nejúspěšnější vynález, suchý zip, okopíroval z přírody. Nápad na jeho výrobu dostal už v roce 1941 po návratu z lovu v Alpách, když namáhavě vymotával ze srsti svého psa pichlavé plody lopuchu. Příroda skutečně objevila princip pevného a přitom snadno rozpojitelného spoje pomocí háčků a vláken dávno před de Mestralem a neomezila se přitom jen na rostliny.

Oběť ukřižovaná na listu

Zajímavou ukázku využití přírodního suchého zipu odhalili francouzští a španělští biologové u jihoamerických mravenců druhu Azteca andreae, kteří žijí na stromech jaruma (Cecropia obtusa). Mravenec dodává ostnatou část suchého zipu, rostlina nabízí příchytnou část s chlupatým povrchem.

Mravenci Azteca andreae žijí v pralesích Francouzské Guayany a jsou to velmi agresivní lovci. Kořisti se zmocňují důmyslným trikem, při kterém jim je nápomocná hostitelská rostlina. Dělnice se schovají na spodní straně okrajů listu jarumy a s rozevřenými kusadly číhají na oběť. Pokud kořist usedne na okraj listu, je ztracena. Číhající mravenci ji chytí kusadly a drží tak dlouho, dokud se k ní neseběhne dostatek dělnic. Některé pomáhají s držením úlovku, další pak kořist zabijí. Mravenci přichytí kořist na listu, jako kdyby byla „ukřižována“.

Závaží těžké 900 tun

Důležité je, že mimo okraje listu jsou mravenci v lovu neúspěšní. Kořist, jež usedne na střed listu se proto hned několik dělnic pokouší nahnat k okraji a tam ji ulovit konvenční „okrajovou“ technikou. Mravenci jsou skuteční siláci. K polapení poměrně velké kořisti jich stačí jen pár. Při pokusech se ukázalo, že jediná dělnice udrží břemeno o hmotnosti osm gramů, tedy předmět skoro 6 000 krát těžší než je ona sama.

Pozorování v přírodě odhalila ještě úžasnější výkony. Jediný mravenec o hmotnosti zhruba 1,4 miligramu zvládl kobylku, švába nebo brouka o hmotnosti až 18 gramů. Jeho kořist byla i 13 000krát těžší než on sám! Kdyby měl stejný výkon podat sedmdesátikilový muž, musel by udržet závaží o hmotnosti přes 900 tun. Plejtvák obrovský (největší velrybí druh) přitom dosahuje hmotnosti až 180 tun. Což znamená, že pro průměrně velkého muže by šlo o závaží zhruba rovné hmotnosti pěti kapitálních plejtváků.

Výhoda pro obě strany

K těmto úctyhodným výkonům mravencům pomáhá právě princip suchého zipu. Na konci nohou totiž mají háčky, které slouží jako „ostrá“ strana suchého zipu. Spodní strana listu stromu Cecropia obtusa je hustě porostlá trichomy, které jí dodávají sametový povrch „měkké“ části suchého zipu. Díky tomu se nemusí mravenec aktivně držet. Stačí, aby se zakousl do kořisti a nohou se „připnul“ k listu. Pak už udrží vše, co ho nepřetrhne. Právě na okraji listu má mravenec pro takové držení kořisti nejlepší podmínky a rozložení sil působících na jeho tělo je pro něj nejpříhodnější. Mravenci Azteca andreae loví i na jiných rostlinách, např. na stromu Cecropia palmata. Povrch listů těchto stromů ale nenabízí tak dobrý „sucháč“ a lov je nejen obtížnější, ale i méně výnosný.

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů aneb Mravenci na válečné stezce

Jaruma druhu Cecropia obtusa je názornou ukázkou tzv. myrmekofytní flóry, která vstupuje do vzájemně výhodného spojenectví s mravenci. Strom nabízí mravencům domov a loviště s vhodným povrchem. Mravenci jej za to zbavují hmyzích škůdců.

Mravenci Azteca andreae přitom nemají v hmyzí říši na suchý zip monopol. Nedávno se například ukázalo, že se čmeláci zachytávají na některých květech velmi podobným způsobem.

Rozhodnutí, že Kriegsmarine bude disponovat letadlovými loďmi, padlo už roku 1935, a to i přesto, že námořní důstojníci neměli pro jejich nasazení vypracovanou žádnou doktrínu. Navíc mnozí – v čele s velitelem ponorkového loďstva Karlem Dönitzem – preferovali jiné typy plavidel. Německé námořnictvo toužilo vlastnit nosiče letadel a díky nim vyvážené loďstvo, které by dokázalo konkurovat Royal Navy. Kriegsmarine velkoadmirála Ericha Raedera měla být schopna zajišťovat německé zájmy i ve vzdálenějších vodách než pouze v Baltském a Severním moři. Výsledkem těchto snah se stal projekt dvojice letadlových lodí označovaných jako Flugzeugträger A a B (nosič letadel A a B).

Oficiální objednávku obdržely loděnice Deutsche Werke v Kielu v listopadu 1935. Kýl prvního plavidla zde byl položen 28. prosince 1936. Začala se tak psát podivná historie jediné německé letadlové lodě. Zástupci námořnictva pokřtili nosič jménem Graf Zeppelin na počest proslulého konstruktéra vzducholodí.

Technická inspirace křižníky

Původní plány počítaly s mimořádně štíhlou siluetou plavidla. Během stavby však došlo ke změnám, které vyústily v doplnění „boulí“ na boky trupu. Tato úprava jednak přispěla k lepší stabilitě na rozbouřeném moři a jednak prodloužila operační dosah, neboť nové prostory pojaly dalších 1 500 t paliva. Jak bylo u německých válečných lodí standardem, inženýři rozčlenili trup na 19 vodotěsných oddílů. Síla pancéřování se pohybovala od 100 mm u strojoven přes 60 mm u skladišť po 30 mm na přídi.

Na zádi pancíř dosahoval síly 80 mm, což mělo stačit k ochraně převodového ústrojí. Dovnitř trupu konstruktéři umístili ještě 20mm protitorpédovou obšívku. Horizontální pancéřování paluby, jež mělo čelit leteckým pumám, dosahovalo síly 20 mm. Výjimku představovala citlivá místa konstrukce – například výtahy – krytá 40mm pancířem. Pod hangáry uvnitř lodi se nacházela hlavní pancéřová paluba chráněná ocelí o síle 40–60 mm.

Pohon zajišťovalo 16 vysokotlakých kotlů, podobných těm, které používaly těžké křižníky třídy Admiral Hipper. Turbíny roztáčející čtveřici lodních šroubů měly poskytovat výkon 150 000 kW a udělit lodi rychlost až 35 uzlů. S maximální kapacitou nádrží 5 000 t topného oleje (před zmíněným rozšířením trupu) měl mít Graf Zeppelin akční rádius asi 15 400 km při průměrné rychlosti 19 uzlů. Válečný provoz křižníků ovšem posléze ukázal, že tyto odhady byly přehnaně optimistické.

Ocelová letová paluba s dřevěným obložením dosahovala délky 242 m (celá loď o 20,5 m více)a maximální šířky 30 m. Dvoupatrové hangáry byly v porovnání s ostatními nosiči z téže doby dlouhé a úzké, jejich boky navíc postrádaly pancéřování. Směrem ven od hangárů se nacházely dílny, sklady i ubikace posádky, díky čemuž se vnitřní uspořádání trupu podobalo britským letadlovým lodím. Celková plocha hangáru činila 5 450 m2, což nosiči umožňovalo převážet 42 letounů

Výtahy a katapulty

Loď disponovala trojicí elektricky ovládaných výtahů rozmístěných podél osy letové paluby. Vyznačovaly se osmiúhelníkovým tvarem a každý z nich unesl letoun do hmotnosti 5,5 t. Dvojici katapultů umístěných na předním konci letové paluby poháněl stlačený vzduch. Při délce 23 m dokázaly udělit stíhačce o hmotnosti 2 500 kg počáteční rychlost až 140 km/h a dvojnásobně těžkému bombardéru asi 130 km/h.

Každý katapult mohl teoreticky odstartovat 18 letounů tempem jeden stroj za půl minuty, než se vyčerpaly kapacity stlačeného vzduchu. Opětovné naplnění zásobníků trvalo asi 50 minut, nepříliš vhodné umístění vzduchových nádrží by jim navíc v bitvě poskytovalo jen minimální ochranu. Pro urychlení startu prvních letounů v případě nouze se počítalo s permanentním udržováním až osmi strojů v pohotovosti na hangárové palubě.

Parní předehřívače zde měly nahřívat motory letadel na provozní teplotu. Přistání letadel umožňovala čtveřice záchytných lan doplněná o dvojici nouzových. Pro noční přistání se počítalo s osvětlením lan pomocí neonových světel. Loď dále disponovala bariérami o výšce čtyř metrů, které po vztyčení snižovaly rychlost větru nad letovou palubou. V ostrově na pravoboku se nacházel velitelský a navigační můstek, nechyběla ani trojice pátracích světlometů nebo stanoviště požárníků. Modernizační plány z roku 1942 navíc počítaly s instalací radarových antén.

O skonu muže, který byl v kosmu celkem třikrát, informoval americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA). Cernan měl české a slovenské předky a ČR několikrát navštívil, naposledy v roce 2008.

"Jsme zarmouceni ztrátou bývalého astronauta NASA Genea Cernana, posledního muže, který vstoupil na Měsíc," uvedl úřad v prohlášení na twitteru.

TIP: NASA zveřejnila 11 tisíc fotografií mapujících mise Apollo 7 až Apollo 17

Cernan se na Měsíc dostal při své třetí vesmírné výpravě v roce 1972 jako velitel lodi Apollo 17. Dva roky poté se vypravil do Československa, kam přivezl vlaječku, již měl s sebou na Měsíci. V roce 2001 pak v jižních Čechách přežil pád armádního vrtulníku, v němž cestoval spolu s českým kosmonautem Vladimírem Remkem.

Když zrovna nevládli rozhlehlé podunajské monarchii nebo nestáli na bitevním poli, věnovali se tito Habsburkové svým koníčkům.

Život jako opera

Leopold I. (1640–1705) zdědil po předcích hudební nadání, které dále rozvíjel. Hrál na několik nástrojů, ale jeho hlavní zálibou bylo komponování. Hudební vědci ho dnes nazývají „rakouským barokním skladatelem prvního řádu“ a někteří mu připisují v rakouské hudbě podobný význam, jako měl například Joseph Haydn. Císař Leopold I. je autorem 79 skladeb duchovní hudby, ovšem větší část jeho tvorby zaujímá hudba světská. Uvádí se celkem 155 skladeb, z toho 17 svazků baletů se 102 tanci a řada jedno a vícehlasých písní. Nejmilejším mu ale byla opera. Sloužila mu jako demonstrace moci, byla nejvyšší formou dvorního ceremoniálu a předváděla lesk a slávu habsburské dynastie.

Květinový císař

Tento přídomek si vysloužil František II./I. (1768–1835), nadšený zahradník a botanik. Říkalo se o něm, že by raději zahradničil, než vládl. Vždyť i řada státních povinností se za jeho vlády odbývala v zahradě. Zahradnictví se vyučil v mládí, což odpovídalo habsburské tradici, podle níž se mladí synové přiučili nějakému řemeslu. František je znám také pro svoji lásku k rodinnému životu, a obě tyto záliby mu byly únikem před politickými záležitostmi.

Císařova nejvýznamnější zahradnická rozhodnutí ovlivnil jeho protivník Napoleon, když nechal ve Vídni na znamení triumfu zbořit část starých hradeb. František rozhodl, že se znovu stavět nebudou a na jejich místě pokvetou květiny. Stejně tak vznikly nové zahrady po obou stranách Hofburgu. František se zde procházel dlouhé hodiny s nůžkami na keře nebo pilkou na stromy, uřezával suché větve a slabé výhonky přivazoval lýkem. I červy odstraňoval osobně.

Jediná vášeň starého mocnáře

František Josef I. (1830–1916) měl od dětství v oblibě divadlo, ale opravdovou vášní pro něj byly hony, jež považoval za jedinou vhodnou zábavu pro panovníka. František Josef si nenechával zvěř shánět do údolí, ale vydával se za ní do hor. Stejně tak byl zvyklý nosit si sám pušku. Lovecký úbor císaře i jeho hostů musel odpovídat mysliveckému stavu a tradici – plstěný klobouk s kamzičí štětkou nebo tetřevím tatrčem, šedá kamizola, zelená vesta, krátké kožené kalhoty, vlněné podkolenky a vhodná lovecká obuv. Císař až do vysokého věku dodržoval pravidlo: „Myslivec má mít nahá kolena.“ A to přesto, že ho již trápilo revma.

V mysliveckém úboru se František Josef nelišil od lesníků a mysliveckých pomocníků, na základě čehož se traduje řada úsměvných situací. Jedna z nich se odehrála, když František Josef a jeho společníci zabloudili a požádali jakéhosi sedláka, aby je odvezl do Ischlu. Při loučení mu císař poděkoval a odhalil svoji identitu: „Víš, koho jsi vezl? Já jsem rakouský císař, a tady ti představuji saského krále a toskánského velkovévodu.“ Sedlák se zasmál: „To by mohl říct každý!“ I potom, co se potvrdilo, koho vezl, stále nevěřil: „V takových šatech? A kromě toho mi nedali spropitné.“

Milánští radní potřebovali peněžní podporu pro řemeslníky, kteří tou dobou začali stavět budoucí proslulý milánský dóm. Sbírku pro řemeslníky vyhlásil v roce 1386 výbor řídící stavbu, a za tím účelem rozeslal dokonce pozvánky do okolních obcí. Dárci obvykle nedisponovali hotovostí, a tak se během několika dní nashromáždilo nepřeberné množství látek, předmětů z domácností, šperků, ale i zvířat. Řemeslníci však odmítli přijímat mzdu „v plátnu a kuřatech“ a domáhali se peněz. 

Každou neděli, když se rozestavěný chrám zaplnil lidmi, proto výbor nabízel darované předměty na stolcích rozmístěných kolem vstupu. Z prodeje často nepříliš hodnotných věcí se pak vyvinula forma soupeření bohatých kupců o to, kdo víc pomůže bohulibému záměru – a tak se třeba obyčejný barevný pásek vydražil za sedm lir, ačkoliv jeho reálná hodnota nedosahovala ani jedné liry.

Z chrámu na radnici 

Z prodejů se nakonec stal zvyk. Pro mnoho obchodníků se navíc jednalo o příležitost, jak získat zajímavé suroviny – kupříkladu šperky a kovové předměty vykupovali téměř výlučně zlatníci, kteří je poté upravovali a prodávali dál.

Mechanismus aukce se záhy zalíbil i městským autoritám, jež tak začaly nabízet majetek zabavený neplatičům daní nebo zrádcům. Když v Miláně v letech 1447–1449 krátce fungovala republika, rozprodalo se ve snaze získat rychle hotovost nejen vybavení vévodského paláce: Formou aukce se nabízely i pozemky, licence k provozování určitých činností a právní výsady. 

Úder zvonu a provize 

Bratři de Busti, kteří si koupili právo organizovat aukce, dostali nařízeno konat je na radnici každé pondělí, středu a sobotu s výjimkou významných církevních svátků. Zisk z dražeb však putoval k původnímu vlastníkovi, zatímco bratři měli inkasovat provizi mezi jedním a pěti procenty. Pravidla, jež se z Milána šířila po Itálii, dál stanovila, že vyvolávací cenu určuje dražitel, který musí zboží při neúspěchu vrátit, a že završený prodej se oznamuje úderem zvonu. Kupující byl povinen za předmět neprodleně zaplatit v hotovosti a často existovala lhůta osmi dní, kdy jej musel prodat každému, kdo nabídl vyšší částku.

Už koncem 15. století se aukce běžně odehrávaly na náměstích italských měst, kam obyvatelstvo svolávali trubači. Hlavní předností dražeb se přitom stala rychlost, s jakou umožňovaly vytvářet okamžitou hotovost. 

Technologická společnost Arconic vzdala hold kresleným hrdinům a představila svou vizi mrakodrapů budoucnosti. V projektu nazvaném „Jetsons“, odkazujícím na „vesmírné Flintstoneovi“ z 60. let, představila 4,8 kilometru vysoký mrakodrap, který díky speciální technologii bude umět čistit vzduch. 

Přestože návrh částečně pracuje s technologiemi a postupy, které jsou zatím ve stadiu teoretických úvah, nemá jít o žádnou sci-fi fantasmagorii. Speciální povrchová úprava požírající smog ostatně již existuje – jmenuje se EcoClean a jde o nátěr využívající vlastností světla, vodní páry a chemikálií, který umožňuje rozkládat okolní vzduch a zbavovat jej nečistot pomocí volných radikálů. Mrakodrap má být také vybaven systémem hybridních oken, které se v případě potřeby během pouhé minuty přetransformují v jakýsi výsuvný balkon.

Určující technologií budoucnosti bude podle inženýrů Arconic 3D tisk a nové materiály z 3D tiskáren budou také hlavní stavební surovinou.

Vědeckých studií účinků marihuanu se už během let objevilo mnoho. Nová a svým záběrem opravdu rozsáhlá zpráva amerických Národních akademií věd, techniky a medicíny shrnuje přes 10 tisíc studií týkajících se marihuany, publikovaných od roku 1999. Zpráva dospěla k více než 100 závěrům. Některé z nich odhalují pozitivní účinky užívání marihuany, jiné zase negativní, a některé jsou rozporuplné.

Marihuana může prospět i uškodit

Užívání marihuany má celou řadu terapeutických účinků. Omezuje například chronickou bolest, pomáhá odstraňovat vedlejší účinky chemoterapií, příznivě působí na pacienty s roztroušenou sklerózou.

Naopak jednoznačně rizikové je kouřit marihuanu a potom řídit. Marihuana obecně není vhodná pro lidi s křehkým duševním zdravím, v některých případech ale může naopak pomoci při terapii duševních chorob.

TIP: Příznivé vedlejší účinky: Zavedení lékařské marihuany pomáhá proti obezitě

Vědecké studie ukazují, že kouření marihuany nezvyšuje riziko rakoviny. Zároveň ale nepochybně způsobuje jiné zdravotní potíže spojované s kouřením, může například vést ke chronické bronchitidě.

Po odkladu kvůli špatnému počasí se v sobotu 14. ledna uskutečnil ostře sledovaný start nosné rakety Falcon 9 Full Thrust. Start skončil naprostým úspěchem a společnost SpaceX si do značné míry napravila reputaci, pošramocenou loňskou explozí nosné rakety během příprav na start.

Raketa odstartovala z kosmodromu Vandenberg Space Launch Complex 4E v Kalifornii a vynesla prvních 10 komunikačních satelitů programu Iridium NEXT společnosti Iridium se sídlem ve Virginii, na nízkou oběžnou dráhu ve výšce 780 kilometrů.

Celková hmotnost nákladu – 10 satelitů a zařízení k jejich vypuštění – činila 9 600 kilogramů. Nosné rakety společnosti SpaceX by měly během letošního roku vynést na oběžnou dráhu vynést celkem 72 satelitů Iridium NEXT. Nahradí původní satelity Iridium, které jsou ve vesmíru od konce devadesátých let.

Důležitý úspěch SpaceX

Vše proběhlo podle plánu. Vypouštění satelitů bylo zahájeno 59 minut po startu a trvalo 15 minut. První stupeň nosné rakety Falcon po 8 minutách letu perfektně přistál na robotické plovoucí plošině "Just Read the Instructions," jedné z dvou, které má SpaceX v Tichém oceánu u kalifornského pobřeží.

TIP: Nový start: SpaceX se po přestávce vynucené explozí rakety vrací do hry

Pro společnost SpaceX je nesmírně důležité, že se start povedl. Když loni 1. září na startovací rampě během rutinního testu explodovala nosná raketa Falcon i se svým nákladem, komunikačním satelitem Amos-6 v hodnotě 200 milionů dolarů (přes 5 miliard Kč), tak to otřáslo důvěrou ve SpaceX.

Dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellatarum) patří do čeledi lišajovitých. Svým dlouhým sosákem a vznášivým způsobem letu, který doprovází bzučivý zvuk neustále kmitajících křídel, připomíná kolibříka sajícího nektar z květu. Podle teorie konvergentní evoluce je tato podobnost logickým důsledkem podobného životního stylu a podmínek obou těchto živočišných druhů.

TIP: Brouci s vůní pryskyřice aneb Pod kůrou borových lesů

Dlouhozobka létá ve dne a zejména za slunečných dní, ale je možné spatřit ji při svítání, za soumraku a dokonce za deště, což je u této čeledi poměrně nezvyklé. Dlouhozobka je rozšířená ve velké části Eurasie a v části Afriky od Portugalska až po Japonsko, ale stálý výskyt je zaznamenán pouze v teplejších oblastech. Tento silně migrující druh ovšem může být v létě spatřen prakticky v kterékoli části západní polokoule.

U nás se dlouhozobka začíná objevovat počátkem léta, kdy dospělí jedinci přilétají z jihu. Vývoj od vajíčka po imágo je poměrně rychlý, takže dlouhozobky nepřezimují a zhruba na konci srpna odlétají zpět. Rozpětí jejich křídel je asi 40–45 mm.

Společně s P-51 a P-38 patřil Republic P-47 Thunderbolt do základního „prvoligového“ tria stíhacích typů USAAF. Dostalo se mu řady přezdívek, z nichž nejznámější zněly „Jug“ (podle jedněch přezdívka odkazuje ke tvaru trupu a znamená konev, dle druhých jde o zkrácenou podobu slova „Juggernaut“, tedy tirák nebo moloch) a „T -bolt“ (zkrácení oficiálního bojového jména Thunderbolt, což znamenalo blesk).

Pod označením P-47 původně vznikal u firmy Republic lehký stíhací letoun. Jakmile se však stala zřejmou neperspektivnost takového řešení, zahájil v červnu 1940 konstrukční tým pod stejným označením vývoj zcela odlišného typu. Nový stroj koncipoval v linii předchozích stíhacích letounů poháněných hvězdicovými motory, zejména typu P-43 a nerealizovaného projektu P-44. Konstrukční řešení trupu rozměrného samonosného celokovového jednoplošníku bylo podřízeno nutnosti umístit do něj mohutný dvouhvězdicový osmnáctiválec Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp a také turbokompresor, zajišťující dobré výkony ve velkých výškách.

Prototyp XP-47B poprvé vzlétl 6. května 1941 a sériová produkce byla objednána již 13. září 1940. Úvodní sériový P-47B USAAC převzalo 21. prosince 1941. Celkem do roku 1945 vzniklo 15 634 letadel všech verzí (typ byl průběžně zdokonalován a výrazně rostla jeho bojová hodnota). Poprvé thunderbolty zasáhly do bojů z britských ostrovů u VIII. stíhacího velitelství (FC – Fighter Command) z 8. letecké armády. První exempláře P-47C dorazily na britské ostrovy v prosinci 1942. P-47D je následovaly jen s malým odstupem.

Mimořádně rychlý, mimořádně obratný

Záhy se jejich hlavní rolí u VIII. FC staly dálkové doprovody těžkých bombardérů, při nichž thunderbolty pronikaly stále hlouběji do nepřátelského prostoru díky užití přídavných nádrží různých typů. Dodávky rostly a P-47D se stal až do příchodu mustangů nejdůležitější součástí výzbroje VIII. stíhacího velitelství 8. letecké armády. Bojová účinnost P-47, zejména po zavedení vstřikování vody do motoru pro krátkodobé zvýšení výkonu a užití účinnějších vrtulí rostla s přibývající výškou. Mezi klady patřily v porovnání s protivníky vyšší maximální rychlosti dosahované v horizontálním letu ve velkých výškách a fantastická rychlost ve střemhlavém letu, byť bylo zrychlení v jeho první fázi nižší než u Fw 190A a Bf 109G.

Rovněž obratností se Thunderbolt ve velkých výškách německým stíhačkám vyrovnal, americký pilot pouze nemohl nechat rychlost poklesnout pod zhruba 320 km/h. Stejně dobře jako ve vzdušných bojích si thunderbolt vedl také v roli útočného letounu. Navzdory tomu, že spatřil světlo světa jako výškový stíhací letoun, stal se skutečně prvotřídním taktickým stíhacím bombardérem a bitevníkem. Účinek palby baterie osmi 12,7mm kulometů proti pozemním cílům byl pozoruhodný, při bombardovacích a bitevních akcích efektivnost typu ještě zvyšovaly různé kombinace nesených pum a raket.

Během bitevních akcí přišla typu vhod jeho velice pevná konstrukce a vzduchem chlazený hvězdicový motor, odolný na poškození. P-47D dokázal absorbovat neskutečně těžké zásahy protiletadlové palby a stále se udržet ve vzduchu. Při hloubkových akcích poskytoval pilotům podstatně větší bezpečí než jakýkoliv jiný typ, včetně jeho hlavního spolubojovníka (a rivala) na evropském nebi – P-51 Mustang.

Thunderbolty se počínaje rokem 1943 objevily prakticky na všech bojištích druhé světové války: vedle západní Evropy také ve Středomoří, v Tichomoří i Asii a všude slavily značné úspěchy.

Image

Čtěte také

Hurikán proti Emilovi: Hawker Hurricane Mk.I vs. Messerschmitt Bf 109 E