Někteří kosmologoé nepočítají s tím, že by náš vesmír byl jediný, ale jeden z mnoha a mnoha. Jejich vlastnosti by byly náhodné, určené pouze množstvím energie, která by se uvolnila při vzniku jejich bubliny prostoročasu. Mnoho nových kosmů by vůbec neumožňovalo vznik hmoty, natož života. Řada z nich by se brzy zase zhroutila do sebe. A asi jen velmi vzácně by se mezi nimi objevil vesmír s příznivou hodnotou kosmologické konstanty, jako je ten náš.

Nepřehledněte: Předchozí část článku o záhadách kosmologie

Kosmologie v černé díře

Zdá se vám bránový vesmír extravagantní? Pak jste zřejmě ještě neslyšeli o kosmu v černé díře, který si vymyslel teoretický fyzik Raj Patria. Podle něj se totiž celý pozorovatelný vesmír nachází uvnitř černé díry, tedy v místě se zhrouceným prostoročasem, v němž by měla sídlit singularita, podobná té z našich představ o Velkém třesku.

Astrofyzik Niayesh Afshordi nabízí jiný extrémní koncept zrození našeho kosmu – v podobě trojrozměrné brány v gravitačním chřtánu černé hyperdíry ze čtyřrozměrného vesmíru. Těžko říct, jestli je taková představa méně šílená než Velký třesk, ovšem podle Afshordiho a jeho kolegů dobře řeší některé problémy singularity Velkého třesku. Černé hyperdíry vycházejí z alternativních a poněkud problematických kosmologických modelů a úplně přesně neodpovídají pozorováním teleskopu Planck. Afshordi to však zatím nevzdává.

Bitva o paradoxy černých děr

Singularity černých děr jsou přinejmenším stejně protivné jako singularita, kterou tušíme ve Velkém třesku. Vesmír vznikl velice dávno, téměř před čtrnácti miliardami let. Černé díry se podle všeho neustále rodí všude kolem nás a na rozdíl od Velkého třesku je můžeme – alespoň nepřímo – sledovat v přímém přenosu. 

Poslední dobou se černé díry staly velice horkým bojištěm astrofyzikálních teorií, kde si nevybíravě vyřizují účty obecná relativita s kvantovou mechanikou. K hlavním viníkům nastalé situace patří nejslavnější fyzik přelomu tisíciletí Stephen Hawking. Když před lety „napasoval“ na černé díry kvantovou mechaniku, zjistil, že nejsou tak úplně černé. Podle něj by vlastně měly trošku zářit a pozvolna se při tom vypařovat. 

Potíž však spočívá v tom, že by se podle Hawkingova konceptu mělo s černou dírou vypařit i všechno, co kdy spolkla. S tím má ovšem zásadní problém kvantová fyzika, podle níž nemůže informace o hmotě nikdy zaniknout, ani v černé díře. A to tvoří podstatu informačního paradoxu černých děr.

Zmutovaný paradox ohnivé zdi

Vášně kolem informačního paradoxu černých děr časem vychladly. Nedávno se však objevil jeho mutant, zákeřný a nakažlivý jako ptačí chřipka. Podle Josepha Polchinského z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře vytvářejí fotony Hawkingova záření, jež opouští černou díru, na horizontu událostí přízračnou stěnu energie. A ta by sežehla všechno, co k ní dorazí. S tím nicméně zase bojuje obecná relativita, pro kterou je průchod horizontem událostí, padá-li něco do černé díry, vcelku nudný. Pokud byste se ocitli na horizontu událostí, jednoduše spadnete do černé díry a ničeho si nevšimnete – jen toho, že vás roztrhají slapové síly.

Tak vznikl paradox ohnivé zdi (firewall paradox), přičemž se ukazuje, že se v tomto sporu jedná o víc než jen o nějakou zeď – relativita jde čelem proti kvantům. A fyziky doopravdy děsí představa, že si budou muset vybrat mezi obecnou relativitou a kvantovou mechanikou, což by otřáslo celým světem. Proto ve snaze zabránit fatálnímu dilematu vymýšlejí podivuhodné triky, které by ohnivé zdi kolem černých děr uhasily a nahradily něčím méně osudovým.

Ledová zeď a zdánlivý horizont

Leonard Susskind ze Stanfordu a Juan Maldacena z Princetonu proměnili černé díry a unikající částice Hawkingova záření v systém kvantově provázaných čili entanglovaných červích děr. To by sice uhasilo ohnivou zeď, podle kritiků by však kolem černé díry v důsledku kvantových vztahů naopak povstala ledová zeď, prý srovnatelně ohavná. Juan Maldacena přišel také s dalším mazaným nápadem – nechat uvnitř černé díry plynout čas opačným směrem. Informace by se z ní dostávala méně dramaticky, aniž by vzedmula stěnu ohně na horizontu událostí. Pozorovatel padající do černé díry by ovšem prošel posunem času, což je v rozporu s obecnou relativitou. 

Podle odborníků na teorii superstrun nemají černé díry horizont událostí se singularitou uvnitř, ale vyplňuje je tzv. fuzzball – klubko zašmodrchaných strun. Fuzzball by sice stále intenzivně připomínal černou díru, neměl by ovšem horizont událostí, a tudíž by ani nevyvolával paradox ohnivé zdi. Do bojů u stěny z plamenů se nedávno vložil i samotný Stephen Hawking: nemilosrdně zrušil horizonty událostí černých děr a nahradil je zdánlivými horizonty (apparent horizon), za nimiž nelze kvantově interpretovat hmotu. Joseph Polchinski však pochybuje, že se Hawkingova zeď chaosu nějak podstatně liší od ohnivé zdi. 

Planckova hvězda

Aby toho nebylo málo, zjevily se nedávno tzv. Planckovy hvězdy. Podle zmíněné představy by se umírající stálice nezhroutily do singularity, ale zkolabovaly by do struktury o Planckově hustotě. Ta se v podstatě pohybuje jen krůček od singularity, neboť odpovídá hmotě 10²³ sluncí, stlačené do prostoru jediného atomového jádra. Kvantověgravitační efekty by pak udržely zhroucenou hvězdu mimo singularitu. 

TIP: Po tajemstvích temné hmoty a temné energie ve vesmíru pátrá síť superpočítačů

Z pohledu stálice by šlo o pouhý mžik, ale v okolním vesmíru by v důsledku nesmírně velké dilatace (čili protažení času působením mohutné gravitace) uplynuly miliardy let. Planckova hvězda by v nitru černé díry rostla a po vyhasnutí Hawkingova záření by se vynořila do vesmíru. Paradox ohnivé zdi by pak zcela ztratil smysl. Šarvátky u ohnivé zdi ještě zdaleka nekončí. Jak to dopadne?

Postupným studiem silničních map celého světa dospěli odborníci k závěru, že suchozemskou část naší planety dělí vozovky na 600 tisíc fragmentů. Víc než polovina výseků má přitom rozlohu do 1 km², a nepředstavuje tak vhodné místo pro život divoké zvěře. Naopak pouhých 7 % podobných částí pevniny měří přes 100 km².

Kromě toho by se do roku 2050 měly světové silnice „prodloužit“ o víc než 60 %, a jejich síť tudíž ještě zhoustne: Pokud tedy nezavedeme adekvátní opatření, zaniknou kvůli naší dopravě nejen některé živočišné druhy, ale rovnou celé ekosystémy.

Znáte úsloví: nikdy nejezte žlutý sníh!? Bohužel jen v „barvě“ problém není. Nejnovější studie uveřejněná v časopise Environmental Science, tvrdí, že bychom se měli vyvarovat ochutnávání sněhu bez ohledu na jeho barvu. Podle vědců totiž sníh funguje jako mimořádně efektivní lapač drobných jedovatých částic pocházejících z především výfukových plynů aut.

Testy ve sněhové komoře ukázaly, že sníh na sebe dokáže velmi efektivně vázat toxické látky včetně benzenu, toluenu, ethylbenzenu a xylenu. Myslete na to, až budete mít chuť se zchladit někde na horách…

Když už mají zvířata jako ptáci, ryby nebo psi dovedou vnímat magnetické pole, proč bychom to neměli umět my? Společnost Cyborg Nest vymyslela vychytávku, která přesně tohle dokáže. Poskytne majiteli schopnost vnímat magnetické pole Země.

TIP: Nositelná elektronika s mikrolaboratoří analyzuje pot na kůži

North Sense má velikost malé krabičky od sirek a je odolný proti vodě. Lze ho připevnit k tělu pomocí dvou piercingů, typicky doprostřed hrudi, což zvládne kterýkoliv odborník ze specializovaného piercingového salónu. Nabíjí se pomocí USB portu.

Když se člověk s tímto tělesným vylepšením obrátí směrem k severu, začne North Sense vibrovat. Autoři zařízení chtějí, aby ho majitel vnímal jako svůj další smysl a ne jenom nějaké technické vylepšení. Zařízení North Sense proto záměrně nemá GPS a není připojené k síti. Tělesný kompas North Sense bude možné pořídit za 419 dolarů (něco přes 10 500 Kč). V prodeji by měl být koncem ledna nebo začátkem února tohoto roku.

Nártoun filipínský (Tarsius syrichta) je maličké zvířátko, vysoké 8,5 až 16 centimetrů. Samci váží 80–160 gramů, samičky jsou ještě o něco lehčí. Dospělý jedinec je velký asi jako lidská pěst. V místě výskytu, jihovýchodní části Filipínských ostrovů, se nártounovi přezdívá Maumag. Zejména hojně se tento živočich vyskytuje na ostrově Bohol.

TIP: Ostražití lovci aneb Ledňáčci od kostarické řeky Rio Frío

Nártoun filipínský nemůže, stejně jako ostatní nártouni, pohybovat očima v očních důlcích. Místo toho je jeho krk přizpůsoben k otáčení až o 180 stupňů. Oči jsou v poměru k tělu přímo obří a zajišťují vynikající noční vidění. Jedná se o jednoho z nejmenších primátů na světě.

Rodné městečko Ivančice bylo Alfonsovi těsné už od dětství. Nejprve se roku 1871 vydal hledat štěstí na studie do Brna. I když se to v oficiálních životopisech neuvádí, na Slovanském gymnáziu nepatřil zrovna k pilným žákům. Opakoval druhý i třetí ročník, měl hodně zameškaných a také neomluvených hodin. Poté ho dokonce pro neprospěch vyloučili!

Rodiče trpce zklamal, i vrátil se do Ivančic, kde protekčně získal místo písaře u soudu. Zároveň se pokouší o přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze. Ortel uznávaného profesora Antonína Lhoty zní ale nekompromisně: „Mladý muži, malířů je hodně, ale peněz je málo. Najděte si raději jiné zaměstnání, kde se lépe uplatníte.“ 

Malířem kulis ve Vídni

Jednoho podzimního odpoledne roku 1879 se mu dostaly do rukou vídeňské noviny a zrak mu padl na inzerát firmy Kautsky-Brioschi-Burghardt. Společnost vyrábějící divadelní dekorace hledala šikovné malíře. Mucha se okamžitě do Vídně vypravil, předložil pár kreseb a byl přijat. Přes den maluje, večer navštěvuje kurzy malířství. A také divadelní představení, na něž má zaměstnanecké „volňásky“. Jednou se dostane do veřejnosti volně přístupného ateliéru vídeňské malířské celebrity Hanse Makarta. Je ohromen jeho velkolepostí. Život ve Vídni Alfonse doslova fascinuje.

Možná by se Muchův život vyvíjel úplně jinak, kdyby nedošlo k velké tragédii: 10. prosince 1881 totiž vypukl ve vídeňském divadle Ringtheater obrovský požár, při němž zahynulo téměř 400 diváků. Vídeňané úplně přestali chodit do divadel, firma Kautsky-Brioschi-Burghardt přišla o zakázky a Alfons dostal jako jeden z prvních výpověď. Vrací se tedy na Moravu a za pár zlatých maluje krajinky i portréty…

A opět zasáhl osud…

Svým talentem zaujal znalce umění a amatérského malíře hraběte Karla Khuena-Belassiho, který ho doporučil svému bratrovi Eduardovi. Ten si ho najal, aby freskami vyzdobil jeho zámek Emmanhof u Hrušovan a rovněž i hrad Gandegg v Tyrolích. Práce snů! Dostává volnou ruku a navíc i plné zaopatření!

Nadmíru je spokojen i pan hrabě. I rozhodne se mladému umělci umožnit studium malby v zahraničí a stává se jeho mecenášem. Mucha si prosadí Královskou akademii v Mnichově. Díky skvělé přijímací zkoušce může nastoupit hned do třetího ročníku. A moc si toho považuje. V Mnichově se mu vlastně dostává prvního výtvarného vzdělání i uznání ze strany učitelů i spolužáků. Vydrží tam dva roky.

Za štědré podpory pana hraběte míří v roce 1887 do Mekky umělců – do Paříže. Neumí jediné francouzské slovo, ale je šťastný. Jako kdysi ve Vídni, i tady si připadá jako ve snu. Zapisuje se na Julianovu akademii. Po ročním studiu se o prázdninách vrací do Hrušovan, musí se nějak revanšovat svému chlebodárci. A opět hurá do Paříže. Jenže přestupuje na Colarossiho akademii. Důvod? Neznámý! Pak ale nastává krutý pád...

Ztracená důvěra 

V roce 1889 zčistajasna končí hraběcí podpora. Alfons Mucha, navyklý na relativně pohodlný život, se náhle ocitá bez prostředků. Nikdy to nevysvětlil ani on, ani jeho syn Jiří v životopise svého otce. Můžeme se jen domýšlet. Publicista a režisér Jan Boněk ve své knize Praha Alfonse Muchy uvádí: „Mucha nikdy nepřiznal žádnou vinu ze své strany. Přitom nejpravděpodobnější příčinou se zdá být hrabětem objevená skutečnost, o které svědčí poznámka v matrice mnichovské Královské akademie. Je zde totiž zapsáno, že Mucha nezaplatil školné, a proto byl ze školy vyloučen. Hrabě byl jistě hluboce zklamán, dobře věděl, že Mucha měl na studia peněz dost. Stará hloupost zřejmě nerozvážného malíře po letech dohnala, hrabě Khuen-Belassi zradu důvěry neodpustil.“ 

Opět se tedy dostává na pomyslné dno. Hledá si práci jako ilustrátor, nějak se živit musí. Na začátku devadesátých let 19. století prý pobývalo v Paříži na padesát tisíc registrovaných malířů! Konkurence obrovská! Bojuje se o každou zakázku. Mucha sdílí ateliér s kolegou Luďkem Maroldem (1865–1898). Aby vůbec přežil, přijme Mucha nakonec mizerně placené místo ilustrátora dětského časopisu. Stává se ale známějším, dokonce získává za ilustrace ocenění. Stále si věří – právem… 

Ve snaze ještě navýšit počet mužů ve zbrani se diktátor rozhodl pro totální mobilizaci. Výsledkem se stal dekret z 25. září 1944 nařizující ustavení domobrany. Takzvaný Volkssturm měl zahrnovat muže, kteří byli dosud ze zdravotních, profesních či věkových důvodů od branné povinnosti osvobozeni. Zároveň Hitler rozhodl, že Německo oddíly domobrany nasadí výhradně na svém území, i kdyby je ostatní bojiště potřebovala sebezoufaleji. 

Při celkovém pohledu tvořily většinu mužstva vyšší povolávací ročníky a v domobraně se ocitlo i mnoho veteránů první světové války. Celkem se jednalo o 6 milionů osob, z nichž však Himmler v chaosu posledních válečných měsíců dokázal povolat a odvést jen malou část. 

Zdánlivý pohyb slunečního kotouče na obloze planet je dán kombinací více faktorů. Nejvíc se však projevuje perioda rotace a perioda oběhu kolem Slunce. Jestliže planeta rotuje výrazně rychleji, než krouží kolem naší hvězdy, prochází sluneční disk oblohou podle každodenní zkušenosti: Vychází na východě a zapadá na západě. Je-li perioda rotace menší, pohybuje se Slunce zdánlivě opačně. Pokud jsou však tyto doby srovnatelné, nastává poněkud složitější situace. 

Jedná se právě o případ Merkuru, který se během dvou oběhů kolem Slunce otočí okolo své osy třikrát. V období největšího přiblížení k centrální hvězdě – v periheliu – je úhlová rychlost rotace menší než úhlová rychlost pohybu kolem Slunce a tato situace trvá přibližně osm dní. 

Na určitém místě povrchu planety bychom pak viděli sluneční disk vycházet velmi pomalu: Celý by se nad východním obzorem objevil až po dvaceti hodinách. Následně by stoupal nad horizont, ale jeho pohyb by se obracel. Tento zpětný pohyb by pak trval již zmíněných osm dní, načež by Slunce zapadlo na východě a po nějaké době by opět vyšlo. To vše bychom jako pozorovatelé na Merkuru spatřili v rámci jednoho tamního dne, který trvá přibližně tři pozemské měsíce.

Jak vznikl náš vesmír? A jak asi jednou skončí? Úplně jednoduché otázky. Jenže právě takové dávají vědcům nejvíc zabrat. Pokud jde o kosmos, nepředstavují kupodivu největší problém jeho ohromující rozměry a stáří. O jeho pradávné historii a nezměrných dálavách toho víme docela dost, uvážíme-li, že jsme dosud neopustili obyčejnou planetu u obyčejné hvězdy v obyčejné galaxii. První zásadní komplikace tkví v tom, že momentálně netušíme, z čeho se naprostá většina kosmu skládá.

Kde je kvantová gravitace?

Přestože to zní paradoxně, druhý stěžejní problém spočívá ve faktu, že jsme dokázali objevit, popsat a zužitkovat obecnou relativitu a kvantovou mechaniku. Obě klíčové teorie, na nichž stojí dnešní fyzika, jsou nesmírně podnětné a také skvěle fungují – obecná relativita v makrosvětě planet, hvězd a galaxií a kvantová mechanika zase v mikrosvětě atomů a částic. Pustíme-li je však k sobě, bude to stejné, jako když se potká hmota s antihmotou a navzájem se zničí v oslnivé explozi. Ať se nejlepší mozky naší planety snaží sebevíc, obecná relativita dohromady s kvantovou mechanikou nefunguje. Vůbec. A proto dosud nemáme použitelnou teorii kvantové gravitace, která by děsivé rozpory mezi výše zmíněnou dvojící překlenula.

Řada palčivých problémů, jež dnes trápí fyziky jako nejhorší noční můra, se s kvantovou gravitací podle všeho vyřeší. Velký třesk, černé díry či gravitační vlny už nebudou tak strašidelné. Jenže kvantová gravitace stále zůstává jen mlhavým příslibem do budoucna. Nikdo neví, kdy, v jaké podobě a zda vůbec ji dokážeme zkrotit. Zatím si tedy musíme vystačit s méně účinnými teoretickými nástroji a jejich nedostatky nahradit důvtipem. Astrofyzika se momentálně hemží podivuhodnými teoriemi, často protichůdnými nebo jen těžko stravitelnými. Jejich obliba se dramaticky mění, někdy i ze dne na den. Nezbývá než doufat, že s kvantovou gravitací bude líp.

Přízrak temné energie

Jedna ze zásadních otázek, které se honí astrofyzikům hlavou, se týká složení vesmíru. Vyjmenujeme-li kosmické kamení, planety, hvězdy, galaxie a všudypřítomný prach a plyn, stále obsáhneme stěží 5 % obsahu našeho vesmíru. Necelých 27 % tvoří usilovně hledaná a záhadná temná hmota; o něco více než 68 % by pak měla představovat temná energie – nesmírně řídká, ale všudypřítomná –, po níž raději pátráme opatrně, protože dráždit přízraky se nevyplácí.

Na uvedená čísla přísahají vědci pracující s kosmickým teleskopem Planck, jehož nová měření mikrovlnného reliktního záření vesmíru teď udávají tón nejmodernější astrofyzice; spolu se standardním kosmologickým modelem pak tato měření určují zmíněné hodnoty běžné a temné hmoty i temné energie. Standardní model kosmologie představuje momentálně tzv. Lambda-CDM model (ΛCDM), který počítá s kosmologickou konstantou (lambda), přičemž těsně souvisí s temnou energií a chladnou temnou hmotou (CDM čili Cold Dark Matter).

Chladná temná hmota by se skládala z relativně pomalu se pohybujících částic. Mohlo by jít například o velice lehké axiony, tzv. macha (Massive Compact Halo Objects), čili objekty z normální hmoty, které z nějakého důvodu unikají naší pozornosti; nebo o WIMP (Weakly Interacting Massive Particles) – masivní a zároveň velice netečné částice. Temná hmota se však stále skrývá.

Model Lambda-CDM ctí obecnou relativitu, zahrnuje Velký třesk a vysvětluje pozorovanou strukturu reliktního záření, rozložení galaxií, zastoupení vodíku, helia a lithia a také zrychlující se rozpínání. A právě neustále se zrychlující rozpínání vesmíru svého času astrofyziky šokovalo natolik, že byli nuceni si vymyslet přízrak – temnou energii. Nevíme o ní skoro nic, jen to, že pohání kosmické rozpínání a tvoří většinu vesmíru jako takového. Kolem standardního modelu Lambda-CDM ovšem panuje čilý ruch. Dnes už disponujeme celou řadou alternativních scénářů i velmi extravagantních konceptů, které se – každý po svém – snaží zacelit díry v našem jinak poměrně úctyhodném poznání vesmíru.

Prudká inflace

Jednu z velkých a významných „děr“ v chápání kosmu pro nás představují mapy reliktního mikrovlnného záření. Podle standardního kosmologického modelu se zmíněné záření oddělilo od hmoty přibližně 380 tisíc let po Velkém třesku a dnes k nám přichází ze všech stran, přičemž postupně chladne.

Problém tkví v tom, že reliktní záření celého vesmíru vypadá všude prakticky stejně. Pokud by kosmos vznikl pozvolným zvětšováním z jednoho bodu, tedy z Velkého třesku, pravděpodobně by měl jinou (místně odlišnou) strukturu. Vzdálené oblasti by se výrazně lišily – jenže se neliší. Nejpopulárnějším řešením zmíněné záhady se stalo rozšíření standardního kosmologického modelu o inflaci. Jednoduše řečeno, bezprostředně po vzniku vesmíru došlo ke kratičkému, ale zároveň nesmírně intenzivnímu zrychlení rozpínání – a proto je kosmos všude víceméně stejný. S kosmologickou inflací však souvisí celá řada nejasností: netušíme například, co ji způsobilo.

Ekpyrotický vesmír

Některým astrofyzikům navíc inflace příliš nevoní. Preferují například cyklické ekpyrotické vesmíry, které dostaly název podle víry antických stoiků v periodický zánik kosmu ve všestravujícím ohni, po němž následuje opětovné stvoření. Ekpyrotický vesmír neprochází při cyklickém zanikání a tvoření singularitou (nekonečně malým a nekonečně hmotným bodem) v duchu Velkého třesku, tedy okamžikem, kdy by jeho vlastnosti dosahovaly nekonečně vysokých či naopak nekonečně nízkých hodnot. Astrofyzici jsou rádi, protože singularity nenávidějí. Úplně jim totiž blokují rovnice a nedovolují jim odhalit, jak se věci skutečně mají. Pro úplnost je ovšem třeba dodat, že některé cyklické modely vesmíru se singularitou počítají.

Mezi velké propagátory cyklických vesmírů patří i Paul Steinhardt z Princetonské univerzity. Podle jeho představ se stárnoucí vesmír postupně smrští, projde Velkým křachem (Big Crunch) a pak se Velkým třeskem (Big Bang) odrazí do nové éry. Celý proces se pak označuje jako Velký odraz (Big Bounce). Extrémní stlačení celého kosmu během Velkého křachu by přitom vysvětlovalo, proč je všude víceméně stejný. Problém však tkví v tom, co se odehrává mezi Velkým křachem a Velkým třeskem. Steinhardt uvádí, že dřív než se vesmír zhroutí do singularity, vstoupí na scénu doposud neznámé pole (přezdívané „přízračné“ – ghost field) a „nakopne“ jej opačným směrem.

Steinhardt a další astrofyzici dále vycházejí z tzv. bránové kosmologie, podle níž vyvolává Velké křachy a Velké třesky periodické srážení M brán ve vícerozměrném vesmíru. Podle M-teorie, která zastřešuje jednotlivé varianty teorií strun ve vícerozměrném prostoru, existuje náš vesmír na trojrozměrné bráně, jež možná pluje s dalšími takovými bránami v mnohovesmíru (multiverse).

Dokončení: Záhadná kosmologie (2): Informační paradox černých děr, Ohnivá zeď, Planckova hvězda

Z M-teorie údajně vyplývá 100⁵⁰⁰ (!) možností, jak kosmos uspořádat, čímž by se před námi otevírala existence nepředstavitelného počtu rozličných vesmírů. Ten náš by tudíž nebyl jediným, ale jen jedním z mnoha a mnoha. Jejich vlastnosti by byly náhodné, určené pouze množstvím energie, která by se uvolnila při vzniku jejich bubliny prostoročasu. Mnoho nových kosmů by vůbec neumožňovalo vznik hmoty, natož života. Řada z nich by se brzy zase zhroutila do sebe. A asi jen velmi vzácně by se mezi nimi objevil vesmír s příznivou hodnotou kosmologické konstanty, jako je ten náš.

Holandská společnost VanMoof by do roku 2020 ráda prodávala 90 % svých bicyklů prostřednictvím internetu. Její záměr však hatila bezohlednost dopravců, kteří s koly v krabicích zacházeli natolik nešetrně, že se k zákazníkům dostávala poškozená. Do americké pobočky firmy chodilo dokonce tolik poničených zásilek, že v jistém okamžiku obchod zcela zaplnily a prodejcům nezbylo než vadné zboží nabízet s velkými slevami.

Vedení společnosti proto přišlo s geniálně jednoduchým řešením: Na krabice s koly tiskne fotografie televizorů, jejichž křehkost budí v dopravcích respekt. A výsledek? Množství poškozených zásilek kleslo o 70–80 %.