„Létáme za každého počasí a z jakéhokoli letiště po celém světě“, říká o svém výcvikovém simulátoru Mark Lowen, která má s létáním 20letou praxi. Markův realistický simulátor je vybavený softwarem běžně používaným při oficiálním výcviku začínajících pilotů a nabízí nejrůznější letecké scénáře. Výhodou je, že k absolvování letu nejsou potřeba žádné přechozí zkušenosti. Proletět se s třicetitunovým dopravním kolosem tak mohou zkušení piloti i naprostí začátečníci.

Většinou byly vaky těsně stažené k bokům, někdy ale visely na dlouhých šňůrách, takže si je mohli majitelé přehodit přes rameno.  Ty nejcennější váčky byly hedvábné. Zdobily je šperky a výšivky. Sice moc dlouho nevydržely, ale zato vypadaly pěkně. A ten, kdo si je mohl dovolit, měl i dost peněz na zaplacení sluhy – nosiče.

Firma nabízí opravy nejrůznějšího charakteru, od poradenství, přes servis softwaru, až po výměnu poškozeného displeje. Většinu oprav firma slibuje vyřešit během 30 minut. V provozu je prozatím první z mikroservisů v londýnské Greenwich High Road, v příštích měsících má ale v Londýně vyrůst šest dalších. V polovině příštího roku by Lovefone ráda provozovala síť 35 mikroservisů v Londýně a dalších velkých městech Anglie.

Pokusy o nové využití kultovních červených budek nejsou ničím novým. V loňském roce přišla newyorská společnost Bar Works s nápadem přetvořit je na mikrokanceláře pro podnikatele. Obdobné projety ostatně existují i jinde – v Česku například fungují vysloužilé telefonní budky jako knihovny, v Japonsku z nich zase jistá umělecká skupina vytvořila akvárium, v Británii se v některých z nich prodává pivo, slouží jako malé galerie a jinde v nich najdete třeba defibrilátor.

Přestože již několikrát na vlastní oči viděl řítící se lavinu, na letošní zimu nezávislý kameraman a producent Steven Siig zřejmě jen tak nezapomene. Jeho víkendovou horskou chatu pohřbila lavina. Náraz sněhové masy byl tak silný, že vyrazil i vchodové dveře. Uvnitř se v té době kromě Siiga nacházela i jeho manželka, jejich tři děti a pes.

„Všechno to bylo velmi rychlé a vlastně ani nebyl čas se bát,“ popsal svůj nevšední zážitek Steven Siig. Výška sněhové masy podle něj dosahovala 15 až 20 stop (4 až 6 metrů).

Mléčná dráha zahrnuje ohromné množství hvězd. Ne všechny z nich ale pocházejí z této Galaxie. Astronomové z Harvardu zjistili, že hvězdy Mléčné dráhy, které leží nejdál od galaktického jádra, jsou vlastně uloupené.

TIP: Trpaslík překvapil: Malá galaxie poprvé přistižena při kanibalismu

Badatelé simulovali prostředí kolem Mléčné dráhy a pohyby 11 nejvzdálenějších hvězd, které ještě gravitací ovlivňuje Mléčná dráha. Jde o hvězdy vzdálené asi 300 tisíc světelných let od Země.

Zhruba polovina těchto hvězd (5 z 11) svými charakteristikami náleží ke hvězdnému proudu Střelce. Hvězdný proud je dlouhá struktura tvořená hvězdami, která vznikla z trpasličí eliptické galaxie Střelec. Mléčná dráha s touto trpasličí galaxií splývá už celé miliardy let a svou gravitací z ní vytahuje hvězdy, tvořící zmíněný hvězdný proud. Vedle hvězdného proudu Střelce existuje ještě zhruba 17 dalších proudů, které nějakým způsobem zasahují do naší Galaxie.

Střely palných zbraní ohrožují nejen protivníka, ale i životní prostředí. Ve výcvikových zařízeních americké armády se vypálí ohromné množství střel, z nichž většina zůstane tam, kde dopadly.

Problém je v tom, že střely obsahují kovy a další chemické látky, které ohrožují životní prostředí. Postupně rezivějí a znečišťují půdu i podzemní vodu.

TIP: Americká armáda chce testovat 3D tištěné drony. Vojáci si je vytisknou přímo v akci

Vedení armády s tím chce něco dělat. Proto vyvíjejí biologicky rozložitelné střely, které budou obsahovat nejen rozložitelný plast, ale i semena rostlin. Tyto rostliny budou schopné dekontaminovat půdu v okolí a odstranit z ní nebezpečné látky.

Každý kdo kdy nestřídmě pil alkohol, a přitom ještě mohl stát, se jistě setkal s tím pocitem. Že před ním pizza, hranolky, klobása, řízek nebo nějaké jiná dobrota rozhodně není v bezpečí.

Proč mají pijani tak velkou chuť k jídlu, která nejednou vede k přejídání? Až doposud to nebylo úplně jasné. Řešení této záhady nedávno nabídla vědecká studie na myších. Jde o to, že alkohol podle všeho aktivuje mozkové buňky, neurony, které se za normálních okolností podílejí na pocitu hladu.

TIP: Máte sklony k nadměrnému pití? Vědci odhalili neurony, které za to mohou

Když se myš pořádně napije, tak jí zmíněné mozkové buňky řeknou, že má hlad. A kdo by nevěřil vlastnímu mozku? I když šlo o výzkum na myších, které alkohol nepopíjely, ale byl jim vpichován injekcemi, podle odborníků to u lidí bude nejspíš velmi podobné. I my totiž máme tento typ mozkových buněk a fungují stejně jako u myší. 

Ve svém výzkumu se Palenová zaměřila na axolotla dlouhoprstého (Ambystoma macrodactylum), který je na UV záření obzvlášť citlivý, a na skokana kaskádského (Rana cascadae), jemuž UV paprsky vadí ze všech obojživelníků nejméně. Oba druhy zkoumala v jejich přirozeném prostředí na 22 líhništích ve washingtonském národním parku Olympic a dokázala, že ze zkoumaných pulců axolotla dlouhoprstého dostala smrtelnou dávku UV záření pouze necelá dvě procenta. Zárodky skokana kaskádského nebyly poškozeny vůbec.

Polenová nepopírá důležitost dřívějších experimentů, ale upozorňuje, že byly provedeny v přísných laboratorních podmínkách a připomíná, že obojživelníci si ve svém prostředí dokáží poradit mnohem lépe. „Náš objev nechce popřít stovky studií dokazujících škodlivost UV záření na organismus živočichů, včetně lidí,“ říká. „Chceme jen  zdůraznit, že je potřeba lépe pochopit kde a kdy je toto záření škodlivé. Když provedeme jednoduché fyziologické testy na nějakém živočichovi mimo jeho přirozené prostředí, často dojdeme k mylným závěrům.“

TIP: Harpyje pralesní aneb Mýtická okřídlená stvůra z povodí Amazonky

Podle Palenové chrání obojživelníky v přírodě například rozpuštěná organická hmota obsažená ve vodě. Čím více zbytků listí a jiných organických částic ve vodě je, tím lépe jsou obojživelníci a jejich vyvíjející se potomci před UV zářením chráněni. Dokáží ale reagovat i na různé podmínky. V místech, kde je voda čirá, uloží vajíčka do stínu. „Konkrétní hrozby pro ekosystémy je potřeba kriticky zhodnotit, abychom mohli stanovit naše výzkumné a ochranné priority a pracovat na těch projektech, které opravdu pomohou obojživelníkům přežít,“ dodává Palenová.

Do konce roku 1942 vzniklo celkem 2 486 kusů BA-64. Již na jaře 1942 došlo ve Vykše ke zformování školního 460. pluku obrněných automobilů, vedeného kapitánem Sdabovem.

Předchozí část: Obrněný automobil BA-64 (1): Průzkumník jménem Bobik

Obrněné automobily dostaly od vojáků slangové jméno Bobik a zúčastnily se bojů v oblasti Brjanska, Voroněže a Stalingradu. Bobiky byly rovněž zařazovány k jezdeckým útvarům jako mobilní palebná stanoviště. Podle některých zdrojů sloužily BA-64 rovněž jako tahače protitankových kanónů ráže 37 a 45 mm.

Bojové nasazení  a modernizace

Bojová praxe však odhalila řadu nedostatků. Malý rozchod kol a vysoko posazené těžiště vedly k příčné nestabilitě a převracení vozidla na bok. Údajně k tomu docházelo i na přímé, ale hrbolaté silnici při rychlosti vyšší než 30 km/h. Jako slabá se ukázala zadní náprava a její olejové tlumiče. Prototypy úspěšně absolvovaly jízdní testy v délce téměř 15 000 km, ale sériové BA-64 zůstávaly mnohdy nepojízdné z důvodu nefunkčnosti některých konstrukčních skupin již po ujetí desetinových vzdáleností.

Musely tak být urychleně zesilovány nápravy a převodovky. Na podzim roku 1942 velení rozhodlo o potřebě rozsáhlé modernizace. Její realizace byla svěřena technickému specialistovi podplukovníku V. P. Okuněvovi, výsledkem jehož práce se stal prototyp BA-64-125B se zvětšeným rozchodem kol a některými dalšími úpravami včetně zesílení části pancéřových plechů.

Rozměry pancéřové karoserie se však nezměnily. Sériová výroba verze BA-64B odstartovala v květnu 1943. V té době ale závod GAZ bombardovalo německé letectvo, přičemž vznikly velké škody na výrobních linkách a produkce BA-64, případně BA-64B se na několik měsíců prakticky zastavila. K další modernizaci došlo na podzim roku 1944 využitím nového šasi, převzatého z automobilu GAZ-67. 

Podle ruských informací vzniklo v období 1942 až 1946 celkem 3 901 BA-64 a 5 209 BA-64B. Brzy po ukončení války byly přesunuty k výcvikovým útvarům, kde sloužily do roku 1956. Kromě Rudé armády používal BA-64B polský armádní sbor v SSSR, který jich dostal 80. Nelze vyloučit, že některé z nich se podílely i na osvobozování severozápadních oblastí naší republiky.

Větší množství BA-64B se dostalo také do Číny, Severní Koreje, Jugoslávie, Mongolska, Rumunska a Německé demokratické republiky. Kromě armád je používaly i policejní formace. Na úrovni funkčních vzorů se testovalo ještě několik modifikací BA-64B.  Jednalo se především o úpravy s označením BA-64V a BA-64G s koly umožňujícími jízdu po kolejích.

Dále se zkoušelo přezbrojení kulometem SG-43 ráže 7,62 mm a rovněž varianta BA-64D s velkorážným kulometem DŠK lafetovaným ve větší věžičce. Opravdovou raritou bylo polopásové provedení BA-64-3 s pásovým podvozkem na zadní nápravě a lyžemi na přední. Do dnešních dnů se originálních bobiků kupodivu zachovalo pouze několik, takže je můžeme mimo Moskvu vidět v německých Drážďanech a americkém Aberdeenu. Ve všech případech se jedná o BA-64E.

Technický popis

Základním konstrukčním prvkem bobiků je šasi terénního automobilu GAZ-64 (BA-64), později GAZ-67 (BA-64B). Tato vozidla se vzhledově téměř neliší s výjimkou rozdílného rozchodu kol. K rámu šasi je upevněna pancéřová karoserie, která se dělí na motorový a bojový prostor oddělené pancéřovou přepážkou. V průběhu výroby se měnila tloušťka pancéřových plechů. V čele věžičky z 9 na 10 mm, bok věžičky z 6 na 7 mm, čelní pancíř motorového prostoru z 9 na 11 mm, žaluzie z 6 na 7 mm, vrchní část pancíře bojového prostoru z 9 na 11 mm a spodní část z 6 na 7 mm.

Karoserie nemá v motorovém ani bojovém prostoru pancéřovou podlahu, což vedlo k fatálním následkům při najetí na protitankovou minu. Kola jsou sice umístěna vně bočního pancíře, ale část tlakové a tepelné vlny pronikla především do motorového prostoru, většinou s následkem požáru. Vozidlo se zároveň převrátilo na bok. Podle pamětníků se v takovém případě často zablokovaly dveře po stranách místa řidiče.

V takovém případě osádka musela uprchnout dříve, než došlo k explozi palivové nádrže, jež byla upevněna popruhy zevnitř k zadnímu pancíři karoserie. Čtyřválcový zážehový motor GAZ MM o výkonu 37 kW s kapalinovým chladičem se nalézal v přední části rámu šasi. Vstup vzduchu k chladiči tvořil otvor ve spodní části čelního pancíře se čtyřmi pevnými žaluziemi a otvorem pro startovací kliku.

U verze BA-64B byl doplněn lapačem vzduchu na horním pancíři motorového prostoru. Třístupňová mechanická převodovka s jedním reverzním stupněm připojená v prostoru spojky k motoru pokračovala vzad pod pracovištěm řidiče. Vzhledem k minimálnímu prostoru seděl řidič v ose vozidla, páku řazení a ruční brzdy měl mezi nohama.

Prostor před vozidlem sledoval obdélníkovým okénkem v předním pancíři opatřeným sklopnou pancéřovou krytkou s průzorem z neprůstřelného skla. U verze BA-64B mohl použít k pozorování i boční střílny. Nedostatečná ventilace pracoviště řidiče byla již v rámci první modernizace BA-64 roce 1942 doplněna lapačem vzduchu upevněným nad přední hranou stropu pracoviště řidiče.

Ten se dále používal na všech BA-64B. V prostoru velitele-střelce byla uprostřed na podlaze upevněna kónická základna lafety kulometu se svislou osou. V horní části ji pak tři trubky spojovaly se spodkem věžičky, která se na ní otáčela. Z důvodu nedostatku místa byl kulomet lafetován excentricky vpravo od osy vozidla.

Na bocích věžičky se nalézaly štěrbinové průzory a spodek jejího obvodu chránila před střelami lomená pancéřová lišta uchycená na stropě prostoru řidiče. Zadní část horního obvodu věžičky byla zvnitřku opatřena několika plachtovinovými polštářky z důvodu ochrany hlavy velitele. S horním pancířem bojového prostoru věž spojovala pouze jednoduchá kruhová vodicí třecí dráha.

V prostoru velitele se po stranách nalézaly držáky pro zásobníky kulometu DT (12 vpravo a 7 vlevo), schránka na 5 až 8 obranných ručních granátů F-1, lékárnička, akumulátor, hasicí přístroj, hustilka a v některých případech (41,5 % z celkového počtu vozidel) i radiostanice 12 RP, od roku 1944 12RPB s dosahem 8–15 km. V pravé přední části věžičky byl navařen úchyt pro různé druhy antén, které mohly v ideálních podmínkách zvýšit dosah až na 30 km.

Vozidlo disponovalo také reflektorem a klaksonem na levém předním blatníku, rezervním kolem uchyceným na zadním pancíři, dále mechanickým zdvihákem a ženijním nářadím (sekera, pila, rýč/lopata a sochor) v držácích po obvodu pancéřové karoserie. Obrněný automobil BA-64 patřil k nejrozšířenějším vozidlům ve své kategorii. Přestože nevynikal nadstandardním technologickým provedením, ukázal se při správném použití jako platný a spolehlivý bojový prostředek na bojištích druhé světové války.

Image

Čtěte také

Průzkumná kavalérie: Německý obrněnec SdKfz 234/2 Puma

ESO podepsala dohodu se zástupci společnosti Breakthrough Initiatives týkající se úprav přístrojového vybavení dalekohledu ESO/VLT pro pátrání po planetách v blízkém hvězdném systému Alfa Centauri. Tyto planety by se v budoucnu mohly eventuálně stát cílem výzkumu prostřednictvím miniaturních kosmických sond navržených v rámci projektu Starshot.

Poznání nejbližších extrasolárních planet je prvořadým zájmem výzkumného a technologického programu Breakthrough Starshot spuštěného v dubnu 2016. Cílem je demonstrovat proveditelnost konceptu ultrarychlých světlem poháněných kosmických „nanosond“ a připravit cestu pro první start k Alfa Centauri již během příštích dvou desetiletí.

Navržené modifikace by měly výrazně vylepšit výkon celého zařízení a umožnit efektivní pátrání po potenciálně obyvatelných planetách v systému Alfa Centauri.

Pátrání po extrasolárních světech

Detekce obyvatelných extrasolárních planet ve viditelném světle je mimořádně obtížný úkol především kvůli nesrovnatelně vyšší jasnosti mateřské hvězdy, která slabou, blízkou planetu spolehlivě přezáří. Jednou možností, jak se tomuto problému vyhnout, jsou pozorování ve středním infračerveném pásmu elektromagnetického záření. Na těchto vlnových délkách není rozdíl jasností objektů až tak propastný. I tak je však hvězda stále milionkrát jasnější než planeta a je potřeba využít speciálních pozorovacích technik, které umožní oslepující světlo hvězdy dále zeslabit.

Současný přístroj VISIR pracující ve spojení s dalekohledem VLT nabídne potřebný výkon, pokud bude vylepšen pro použití se systémem adaptivní optiky, která výrazně vylepší kvalitu získaného obrazu, a navíc bude osazen koronografem, který centrální hvězdu zastíní a umožní tak pozorovat malou, blízkou a slabou exoplanetu. Program Breakthrough Initiatives ponese většinu nákladů na technologie a vývoj takto upraveného přístroje. ESO pak poskytne další potřebnou infrastrukturu a pozorovací čas.