Velká rudá skvrna na Jupiteru představuje dlouhotrvající anticyklonu, tedy obří vír, který se zformoval kolem oblasti vysokého tlaku. Je ale také obřím zdrojem energie, který ohřívá horní vrstvy atmosféry planety. Podobných bouří najdeme v nestálé atmosféře planety desítky. Velká rudá skvrna je však výjimečná svou „trvanlivostí“ – víme o ní totiž již více než 400 let. Podrobná pozorování ovšem ukazují, že se postupně zmenšuje.

Uragán větší než Země

Na konci 19. století se její příčný rozměr odhadoval na 41 000 km, při průletech Voyagerů v letech 1979 a 1980 už jen na 23 000 km a v roce 2014 již měřila v průměru méně než 16 500 km. Její tvar se současně mění z výrazného oválu na kruh.

TIP: Jupiter v Ultra HD: Hubble zmapoval největší planetu v časosběrném dokumentu

Nejnovější snímek Velké rudé skvrny pořídila sonda Juno v polovině prosince, během svého třetího blízkého průletu kolem Jupitera. Kromě této bouře jsou na snímku patrné i další velké anticyklony - například Oval BA nebo systém bouří označovaný jako „šňůra perel“, nacházející se pod Velkou rudou skvrnou.

Sea Shepherd, nevládní neziskovou organizaci, která se zabývá ochranou moří a oceánů, založil bývalý člen Greenpeace Paul Watson v roce 1977. Watson považoval zásahy a akce Greenpeace za málo razantní, a proto se rozhodl k založení vlastní, mnohem akčnější organizace. Metody této organizace se nejednou staly terčem kritiky. Sea Shepherd totiž neváhá důrazně zakročit proti jakémukoli plavidlu, které loví chráněné druhy kytovců, tuleňů a žraloků.

Nesmlouvavý mořský pastýř

V hledáčku Sea Shepherd jsou především japonští velrybáři. Japonsko totiž (společně s Islandem a Norskem) nerespektuje mezinárodní moratorium na lov velryb vydané Mezinárodní velrybářskou komisí (IWC) v roce 1986. Japonsko se odvolává na skutečnost, že loví velryby pro vědecké účely. Podle Sea Shepherd ale většina masa z těchto lovů končí v japonských restauracích, kde je velrybí maso velmi ceněné.

Nová zjištění Sea Shepherd navíc naznačují, že japonští velrybáři nerespektují ani ochranné zóny, ve kterých je lov velryb zakázán zcela. Aktivistům se podařilo pořídit několik snímků, které zachycují japonskou loď s úlovkem uvnitř australsko-antarktické ochranné zóny.

TIP: Malá mořská víla zbrocená krví: Drsný protest ochránců velryb

Zda budou mít nová zjištění aktivistů nějaký konkrétní dopad ale není vůbec jisté. V roce 2015 uložil australský federální soud japonským velrybářům pokutu ve výši 1 milionu dolarů. Pokutu ale doposud nikdo neuhradil. 

Pikantní na celém případu je, že k nezákonnému lovu velryb mělo dojít v době, kdy byl na oficiální státní návštěvě Austrálie japonský premiér Šinzó Abe. Austrálie je přitom domovským přístavem Sea Shepherd.

Skutečnosti, že teplá voda mrzne rychleji než voda studená si všiml už Aristoteles, Descartes i další učenci, pak se na to do jisté míry zapomnělo. Pro vědu tento jev znovuobjevil v roce 1963 student Erasto Mpemba z Tanzanie, podle něhož je pojmenován jako Mpembův jev. Možných vysvětlení se objevila celá řada, žádné se ale zatím s určitostí nepotvrdilo.

TIP: Vědci stvořili krystal, který lapá uhlík ze vzduchu jako divý

Tým amerických a čínských vědců nyní tvrdí, že je na správné stopě. Sledovali chemické vazby mezi atomy vodíku a kyslíku v molekulách vody a zjistili, že se při ohřívání mění. Molekuly vody se v důsledku toho seskupují, a pak zřejmě snadněji tvoří krystalickou strukturu ledu. Je tohle dlouho hledaným řešením?

Česká princezna, která se měla stát sňatkovým trumfem svého otce Přemysla Otakara I. Tolik milovaná svým bratrem a celým národem, se nakonec stala abatyší ženského kláštera klarisek Na Františku.

Svatá Anežka česká

Anežka však nebyla spojována pouze s charitativní činností a klášterem. Byla pilířem nejen své víry, ale i svého rodu. Po celý svůj život se zajímala o dění v království a o politiku. Byla rádkyní svého bratra a později svého synovce Přemysla Otakara II. V době, kdy proti sobě stála církev a císař, se zasloužila o to, že se Václav I. klonil k papežské straně. Byla to ona, která urovnala spor mezi Václavem I. a jeho synem. Za svým rodem a královstvím stála i v době nejtěžších zkoušek. Když se Přemysl Otakar II. ocitl na konci své vlády a bojoval proti Rudolfovi Habsburskému, poskytla azyl jeho dceři Kunhutě a v době, kdy na něho byla uvalena klatba, konala za něho ve svém klášteře pobožnosti. Jeho smrt pro ni byla velikou tragédií. České království bylo, po letech rozkvětu, v troskách. Vládla v něm bída, hlad a neustálé boje. Vše bylo výsledkem braniborské nadvlády, která donutila řadu lidí k útěku.

Anežka se stala duchovní silou celého království. Jako jedna z mála zůstala v obsazené Praze a ve svém klášteře přijímala uprchlíky před Branibory. Vychovávala tam praneteř Kunhutu a její matce poskytla azyl při jejím útěku z Bezdězu. Anežka dožila v klášteře Na Františku, kde také zemřela roku 1282. Až do husitských válek byly její ostatky uloženy v Anežském klášteře. V době ohrožení kláštera husity je řádové sestry odnesly a uložily na jiném místě, pravděpodobně v kostele sv. Haštala v Praze. 

Ten pravý formát (1933)

Kratičké stripy Funnies sestávající z několika okýnek vycházely pravidelně v novinách. Jejich vydavatel George Delacorte se je nakonec rozhodl publikovat v sebrané podobě jako Funnies on Parade. V žádném případě nešlo o superhrdinský komiks – ani námětem, ani strukturou vyprávění. Podstatný však byl formát 5,5 × 8 palců (14 cm × 20,3 cm), který se stal následně standardem všech komiksových sešitů.

Superman přichází! (1938)

V roce 1938 vyšlo první číslo časopisu Action Comics, s nímž spatřil světlo světa nový žánr. Sešit přinesl vůbec prvního superhrdinu – Supermana. Ten se zrodil v hlavách scenáristy Jerryho Siegela a kreslíře Joea Shustera, mladých studentů z Ohia. Po mnoha letech marných pokusů prosadit svůj nápad do novin nakonec postavu prodali firmě Detective Comics, která pak jako první „rozjela“ samostatné sešity s dobrodružnými příběhy pro dospívající. Superman – muž z planety Krypton, nadaný nadlidskými schopnostmi – zaznamenal obrovský úspěch a firmu (známou dnes jako DC Comics) katapultoval na vrchol komiksového trhu, kde ji od té doby nikdo neohrozil. Ve stejném roce se zrodily i legendární Rychlé šípy.

Nástup konkurence (1939)

V roce 1939 vznikla společnost Timely Comics, která se později podle své nejslavnější sešitové série přejmenovala na Marvel Comics. Stala se největším konkurentem DC Comics a obě firmy si v podstatě rozdělily trh. Časopis sice přišel s vlastním superhrdinou zvaným Human Torch (neboli „lidská pochodeň“), jenž začal prodejům Supermana ihned šlapat na paty, ale na svého prvního skutečně ikonického hrdinu si vydavatelství muselo ještě chvíli počkat. 

Batman (1939)

V čísle 27 Detective Comics se poprvé objevil hrdina maskovaný v netopýřím kostýmu. Milovníci jeho dnešní temné depresivní podoby by ho nejspíš nepoznali – přesto jeho černošedý oděv a vražda rodičů, která ho zavedla na dráhu mstitele, působily mezi rozjásanými barvami jiných hrdinů jako zjevení. Navíc neměl žádné superschopnosti: jen svůj mozek, svaly a technologie. O rok později se Batman dočkal vlastní komiksové řady a stal se vedle Supermana hlavní vlajkovou lodí vydavatelství DC Comics. 

Kapitán Amerika (1940)

Válka v Evropě zuřila naplno a mladý scenárista Joseph Simon spolu s nadaným kreslířem Jackem Kirbym byli znechuceni německou agresí. Pro Marvel tak vytvořili hrdinu jménem Captain America (tedy „kapitán Amerika“), zosobnění všech národních ctností a patriotismu, který se měl nacismu postavit. Neohrožený kapitán vstoupil na komiksový trh rázně – hned na obálce prvního čísla dal pořádný výprask přímo Adolfu Hitlerovi. Premiérového sešitu se prodalo na milion kusů a zrodila se jedna z velkých komiksových legend. Ve stejném roce se na scéně objevují i Black Widow nebo Green Lantern.

Komiksová propaganda (1941)

Díky své skladnosti a čtivosti se komiksy staly preferovanou četbou amerických vojáků. Jejich obliba dál raketově rostla a na trh přišli noví vlastenečtí hrdinové jako Wonder Woman nebo Blackhawk, kteří měli udržovat dobrou morálku vojáků v zákopech. Válčení s nacisty na papíře představovalo pro superhrdiny povinnost. Řada armádních příruček byla následně upravena do podoby komiksu tak, aby si muži ve zbrani jejich čtení víc užili. Rok 1941 je také rokem narození Aquamana nebo Daredevila.

Konec zlatého věku (1945)

Po návratu z fronty měli mladí muži, poznamenaní šokem z války, jiné starosti než číst kreslené příběhy. Zájem o komiksy rychle opadl a poslední ránu „nemravnému“ žánru (upnuté kostýmy hrdinek byly běžné) zasadilo zavedení přísných cenzurních pravidel. Přežily pouze největší hvězdy a komiks se přesunul na okraj popkultury. Jeho velké probuzení se mělo odehrát až v 60. letech, kdy přišel na svět Spiderman nebo týmové komiksy jako Fantastická čtyřka. Zrodil se tzv. stříbrný věk. 

Čínský nový rok je nejvýznamnější z tradičních čínských svátků. Někdy je označovaný jako lunární nový rok, zejména lidmi žijícími mimo Čínu. Jeho oslavy tradičně začínají prvním dnem prvního lunárního měsíce čínského kalendáře a končí 15. dnem, známým jako Svátek lampionů. Letos Čínský nový rok připadá na 28. leden, jeho datum je určeno astronomicky – nový rok nastává s druhým novým měsícem po zimním slunovratu (a třetím, obsahuje-li končící rok vložený třináctý měsíc).

S oslavou svátku se pojí obří migrační vlna, kdy se miliardy Číňanů přesouvají v rámci své země – mladí pracující v městech vyráží na venkov ke svým rodinám a lidé odjíždí na prázdniny. Letošní cestovní mánie by mohla podle odhadů předčít tu loňskou, kdy během jediného měsíce vyrazilo na cesty 325 milionů Číňanů. Obří přesuny lidí jsou tradiční zatěžkávací zkouškou pro čínské dopravní systémy.

Nastává zřejmě nejslavnější období Muchova života popsané snad stokrát a pokaždé trochu jinak. Ostatně různě upravené verze předkládal v pozdějším období i sám hlavní protagonista. Připraví pro hereckou superhvězdu Sarah Bernhardtovou narychlo plakát k obnovené premiéře podprůměrné hry jinak veleúspěšného dramatika Victoriena Sardoua. Gismonda odstartovala Muchovu hvězdnou kariéru a spolupráci s herečkou.

Předchozí část: Jak se ivančický rodák dostal až do Paříže?

Slavný díky Sarah Bernhardtové

Mucha nedělá pro Sarah jen plakáty (mimochodem, bylo jich jen sedm). Navrhuje jí též kostýmy, šperky, účesy a kulisy. Často se píše o šestileté lukrativní smlouvě, kterou s Bernhardtovou podepsal. Žádná taková ale nebyla nikdy publikována. Nicméně Mucha je najednou na roztrhání, zakázky se jen hrnou a nejen z divadelní branže! Reklamní plakáty na zubní pastu, jízdní kola, alkoholické nápoje, čokoládu, cigaretové papírky JOB, parfémy, mýdla… Plodná spolupráce probíhala i s potravinářskou firmou Nestlé či firmou na sušenky Lefevre-Utile, jejichž tváří se stala sama Sarah Bernhardtová. Ta dokonce na plakát připsala, jak má právě tyto sušenky ráda!

A míří výš

Mucha cítí, že má na víc! A dostává příležitost. Blíží se slavná Světová výstava v Paříži v roce 1900. Celá se nese ve znamení secese. Mucha nemůže chybět. Pořadatelé prý uvažují o tom, že bude hlavním dekoratérem celého projektu. A nejen to! Organizační výbor ho požádal o návrh na gigantickou stavbu s názvem Pavilon člověka. Ambiciózní projekt zůstal jen na papíře. Naštěstí. Počítal totiž s demontáží Eiffelovy věže do úrovně prvního patra! 

Nakonec se Mucha přece jen prosadí. Z pověření vídeňské vlády připravil pro pařížskou výstavu veleúspěšnou propagační akci „Paříž odhaluje Rakousko světu“. Na druhé zakázce - komplexní realizaci pavilonu Bosny a Hercegoviny, si dal vskutku záležet!

Výstava trvala sedm měsíců a Muchův pavilon patřil k nejnavštěvovanějším. Od poroty Světové výstavy získal stříbrnou medaili, ve Vídni jej pasovali na rytíře Řádu Františka Josefa I. a stává se i rytířem francouzské Čestné legie. Kromě královského honoráře si Mucha v roce 1899 vymínil vládou financovaný studijní pobyt na Balkáně.

TIP: Slavná Slovanská epopej Alfonse Muchy má přesnou digitální kopii

Ten mu přinesl nejen bohatou inspiraci pro práci na pavilonu, ale hlavně - zde ho poprvé napadla myšlenka, která ho už neopustila. Vytvoří Slovanskou epopej! Namaluje monumentální historické dílo z dějin Slovanů! Epopej ale nemůže malovat v Paříži, ta musí vzniknout v rodné vlasti. Jeho pobyt v Paříži se proto chýlí ke konci. A s ním i léta největší slávy, která se už nebudou opakovat... 

Na světě jsou jenom tři savci, o nichž víme, že procházejí menopauzou. Jsme to my, lidé, a pak ještě kulohlavci Sieboldovi z příbuzenstva delfínů a kosatky. Otázkou je, proč? 

Vzácnost menopauzy, tedy ztráty plodnosti samic v určité věku, vědce dlouho mátla. Teď už ale záhadu nejspíš vyřešili, alespoň u kosatek.

TIP: V Arktidě dramaticky mizí mořský led, ale velryby jsou z toho u vytržení

Data o dvou populacích kosatek u severozápadního pobřeží Kanady, které zahrnují přes 43 let pozorování, ukazují, že v tom je péče o potomstvo. Starším samicím kosatek umírají potomci téměř dvakrát častěji než mladým, čímž se liší od ostatních živočichů. Menopauza zabraňuje tomu, aby starší kosatky při rozmnožování konkurovaly svým dcerám. Nedělalo by to dobrotu, podobně jako u lidí. Kosatky v menopauze fungují podobně jako lidské babičky a pomáhají vychovávat svá vnoučata.

Florida je nejjižněji situovaným státem USA a díky příjemnému subtropickému klimatu se těší přezdívce Sunshine State – Sluneční stát. Jih poloostrova Florida je ovšem výjimečný i z jiného důvodu – jde zřejmě o jediné místo na světě, kde můžete ve volné přírodě potkat aligátory spolu s krokodýly i kajmany.

Do sladké i slané vody

Ještě počátkem 20. století byla nízko položená , bažinatá  krajina jižní Floridy, kde je dnes národní park Everglades, pravým rájem aligátorů i krokodýlů. Aligátorů severoamerických zde žily miliony, krokodýl americký byl početně zastoupen podstatně méně, maximálně několika tisíci jedinci, obývajícími pobřežní oblasti.

Oba druhy se od sebe podstatně liší a to nejen vzhledem. Aligátor severoamerický (Alligator mississippiensis) je převážně sladkovodním druhem, obývajícím kromě Floridy i další americké státy situované v jihovýchodní části USA. Hlavní areál rozšíření krokodýla amerického (Crocodylus acutus) je situován podstatně jižněji. Historicky pro něj byla jižní a střední Florida nejsevernějším a nejchladnějším místem výskytu. Hojný byl v karibské oblasti, na obou pobřežích středoamerických států a v severních oblastech jihoamerického kontinentu. Dlouhodobý život ve slané nebo brakické vodě v ústí řek mu nečiní pražádné problémy.

Aligátoří „otužilci“

Aligátor je velkým druhem, ale krokodýl americký je větší. Může dosáhnout délky přes sedm metrů, zatímco aligátor jen asi pět a půl. To jsou ovšem extrémní hodnoty, platné pro velmi staré jedince z oblastí bohatých na potravní zdroje. Dnes jsou pětimetrové exempláře krokodýla a čtyřmetroví aligátoři považováni za mimořádně vzrostlé.

TIP: Tváří v tvář grizzlymu aneb Jak (ne)potkat velkou šelmu

Krokodýli jsou z evolučního hlediska oproti aligátorům v jisté výhodě. Síla stisku jejich čelistí je více než dvojnásobná a i z vody dokáží v případě potřeby za kořistí vyskočit podstatně výše. Jsou lépe přizpůsobeni lovu velkých savců, zatímco aligátoři se primárně zaměřují spíše na ryby, obojživelníky, želvy apod. Na druhou stranu jsou aligátoři překvapivě otužilí. Když jsem národní park Everglades v lednu 2010 navštívil, byla Florida zasažena neobvykle nepříznivým počasím. Zatažená obloha a ranní teploty -1 °C, doprovázené silným ledovým větrem, přinutily aligátory setrvat ve vodě, která neměla více než 13 °C. Přesto nebyli zcela paralizovaní, jak by se dalo předpokládat, občas bylo dokonce možné spatřit jednotlivá zvířata proplouvající vodními kanály. Choulostivější krokodýli dopadli hůř – 30 % krokodýlí populace v Everglades, tedy asi 400 zvířat, tyto mimořádně nepříznivé teplotní podmínky nepřežilo.

Kajman – soused i potrava

Kromě aligátorů a krokodýlů jsou v Everglades dokonce i kajmani. Znalý čtenář může oprávněně namítnout, že ti přece žijí jen ve střední a jižní Americe a bude mít v zásadě pravdu. Přesto je ale realitou, že v NP Everglades žije několik menších ostrůvkovitých populací kajmanů brýlových (Caiman crocodilus). Do USA se totiž dovážejí ze středoamerických farem jako domácí mazlíci jejich mláďata. Stává se, že přerostou bytové možnosti majitele a ten je následně ilegálně vypustí do přírody, případně sami uprchnou ze špatně zabezpečeného výběhu na zahradě.

Kajmani brýloví jsou velmi přizpůsobiví a subtropické klima Floridy se příliš neliší od jejich domoviny. Introdukce jakýchkoliv nepůvodních druhů je samozřejmě nežádoucí, nicméně v tomto případě k negativním důsledkům zřejmě nedochází. Jídelníček a způsob života kajmanů je totiž takřka stejný jako aligátoří. Přirozený běh přírody tedy kajmani nijak nenarušují a navíc jsou pod stálým predačním tlakem podstatně větších aligátorů, kterým nečiní žádný problém zpestřit si čas od času dietu menším kajmanem.

Loveni, chráněni, tolerováni

Jak již bylo naznačeno, konec 19. století byl pro floridské velké plazy, zejména pro aligátory, zlomovým obdobím. Tehdy totiž nesmírně vzrostla poptávka po jejich kůžích a jen v letech 1881–1891 bylo na Floridě uloveno 2,5 milionu aligátorů. Masové vybíjení pokračovalo desítky let a v roce 1956 byl počet volně žijících aligátorů v celých Spojených státech amerických odhadován na pouhých 26 000 kusů. Další ranou bylo vysušování rozsáhlých území ve prospěch mohutně se rozvíjejícího zemědělství. K tomu se stát začal prudce urbanizovat v důsledku mimořádně vysokého zájmu Američanů žít v teplém a slunečném klimatu. Tento jev ostatně pokračuje do dnešních dnů a počet obyvatel Floridy dosáhl v roce 2010 osmnácti milionů.

Kombinace všech uvedených faktorů měla na aligátoří populace devastující vliv a koncem šedesátých let byly již jeho počty jen zlomkem původních stavů. Krokodýli nedopadli o mnoho lépe a kolem roku 1970 se odhady počtu dospělých, volně žijících zvířat, pohybovaly kolem stovky. Oba druhy jsou naštěstí již několik desetiletí chráněny a aligátorů dnes žije jen na Floridě více než milion. Místní obyvatelé se zkrátka musejí vyrovnat s problémy danými skutečností, že soustavně roste počet floriďanů i aligátorů. Jen ten jejich Sluneční stát není nafukovací.

Útočníci a napadení

Soužití dravých plazů a lidí vůbec není jednoduché, což je vidět například na ostrově Sanibel v Mexickém zálivu. Ostrov je populárním turistickým letoviskem a místní mají k aligátorům v zásadě kladný vztah. Například se rádi pochlubí návštěvníkům „svým gatorem“, žijícím ve vodním kanále jen pár metrů od jejich verandy. Před časem byla ovšem idylka poněkud narušena. Jedenaosmdesátiletý důchodce pan Robert Steel si vyšel na svou pravidelnou ranní procházku po pěšině poblíž vodních kanálů. Když se dlouho nevracel, vydali se ho příbuzní hledat. Našli jej bez známky života ... a bez nohy. V médiích se zpráva o nešťastné události téměř neobjevila. Během letní okurkové sezóny by se nepochybně stala vděčným tématem, jenže pan Robert Steel si na svou poslední procházku vyšel 11. září 2001. V ten den měli novináři, Amerika a celý svět zcela jiné starosti.

V dubnu 2004 došlo k podobné události. Čtyřiasedmdesátiletá Jane Keefer byla na břehu napadena třímetrovým aligátorem a stažena do vody. Zvíře ji naštěstí po chvilce pustilo a manžel pomohl napadené z vody. O pár dní později zaznamenala média další útok. Zahradnici Janie Melsek, pracující u břehu, chytil aligátor za nohu a v relativně mělké vodě ji pevně držel. Ani přivolaní policisté nedokázali z počátku ženě pomoci a vytáhnout ji na břeh. Aligátor nakonec stisk uvolnil a při pokusu útok zopakovat byl zastřelen. Zahradnice byla s vážnými zraněními hospitalizována a její zdravotní stav se v následujících dnech zlepšoval. Po dvou týdnech ovšem nastalo zhoršení a došlo k úmrtí. Příčinou byly agresivní bakterie, které se dostaly do otevřených ran ještě ve vodě. Místní obyvatelé následně s překvapením zjistili, že útočníkem byl čtyřmetrový jedinec o váze 230 kilo. Skutečnost, že takoví obři žijí v těsné blízkosti rezidenčních čtvrtí, vyvolala zděšení a místní radnice přijala opatření k eliminaci problémových a vzrostlejších aligátorů.

Domov pro zmrtvýchvstalé

Populace krokodýlů se od roku 1973, kdy začali být chráněni zákonem, také vzpamatovala. Polovzrostlých a dospělých jedinců zde žije více než 1 200. Jsou soustředěni výhradně v jižní části Floridy, zejména v národním parku Everglades a jeho blízkém okolí.

Floridu lze vnímat různou optikou. Na první pohled může být viděna jako nezajímavý placatý poloostrov o velikosti bývalého Československa. Při zkoumavějším pohledu ale zjistíme, že se stala relativně bezpečným domovem stovek a tisíců živočišných druhů, z nichž mnohé zažily v posledních desetiletích doslova zmrtvýchvstání. Aligátoři a krokodýli mezi ně bez nejmenších pochyb patří.

Něžná péče obávaných predátorů

Letní a zimní teploty se na Floridě výrazně liší a je tedy zřejmé, že vejce musí být kladena tak, aby inkubace proběhla v nejteplejším období roku. K páření proto dochází u krokodýlů i aligátorů v jarních měsících. Začátkem léta kladou samice obou druhů vejce do hnízd, která si staví z listí, větviček a půdního humusu. V průměru mají hnízda až tři metry a výšku 35–50 cm. Počet nakladených vajec do značné míry závisí na velikosti a věku samice, nicméně obvykle se pohybuje v rozmezí 30–50. Po celou dobu inkubace, trvající zpravidla 65–90 dní, je samice nablízku a snaží se hnízdo chránit před predátory.

Teplota v hnízdě se pohybuje od 30 °C do 34 °C. Z vajec v chladnější části se líhnou samice, v teplejší části hnízda se vyvíjejí budoucí samci. Těsně před líhnutím o sobě dávají mláďata kvákáním vědět. Matka obvykle přispěchá, vrchní část hnízda odhrabe a nezřídka čelistmi opatrně naruší vápenitou skořápku, aby mláďatům pomohla na svět. Tím ale rodičovská péče zdaleka nekončí. Často se stává, že samice mláďata jemně uchopí čelistmi, několik si jich postupně naskládá do tlamy a odnáší je do vody. Tak postupně přenese všechny své potomky, v následujících týdnech a měsících se pohybuje v jejich těsné blízkosti, chrání je před dravci a samozřejmě i příslušníky vlastního druhu, u kterých se vyskytuje celkem běžně kanibalismus. O případném rozmnožování zavlečených kajmanů brýlových zatím není nic konkrétního známo, nelze jej ale vyloučit a v principu probíhá shodně.

Fascinující rodičovská péče je důkazem, že aligátoři a krokodýli zdaleka nejsou jen bezohlednými dravci, ale jak ukazují nejnovější vědecké poznatky, i vnímavými a poměrně inteligentními plazy.

Proslulý sovětský odstřelovač je světové veřejnosti znám zejména díky filmu Nepřítel před branami (Enemy at the Gates), který natočil roku 2000 režisér Jean-Jacques Annaud. Ve výpravném snímku s rozpočtem 68 milionů dolarů si Zajceva zahrál Jude Law a v roli jeho úhlavního protivníka majora Königa jsme mohli vidět Eda Harrise. Po jejich boku se objevila i další známá jména hereckých hvězd, jako například Rachel Weisz, Bob Hoskins či Ron Perlman. Rozhodně však nejde o jediné dílo, které se Zajcevovým osudem zabývá.

Název filmu byl převzat z publikace Williama Craiga Nepřítel před branami, bitva u Stalingradu, která vyšla už roku 1973. Sám Zajcev napsal o svém životě knihu, jež se nedávno dočkala českého překladu. Kromě toho se jeho osudy zabývá i román Davida Robbinse Válka krys, vydaný v roce 2000. Skutečný Zajcev byl však poněkud jiný, než jak jej prezentují film či romány. Střílet však skutečně uměl, i když vzhledem k počtu zabitých nepřátel zdaleka nepředstavoval největší sovětské eso.

Lovec a voják

Počátky Zajcevova střeleckého umění je třeba hledat už v době jeho dětství. Narodil se 23. března 1915 v městečku Jelino v čeljabinském okrese. Vyrůstal v přírodě pohoří Ural a střílet divokou zvěř jej naučil dědeček. V jeho společnosti a také s mladším bratrem často vyrážel na lov, přičemž ve věku 12 let zastřelil starou kulovnicí svého prvního vlka. Když dokončil průmyslovou školu v Magnitogorsku, nastoupil v roce 1936 do řad sovětského válečného námořnictva a poté absolvoval vojenskou hospodářskou školu.

Vypuknutí války s Německem jej zastihlo ve funkci účetního na základně Tichomořské flotily ve Vladivostoku a on se pak dobrovolně přihlásil na frontu. Jeho nadřízení brzy odhalili Vasilijovo střelecké umění a posléze jej přidělili k 1047. střeleckému pluku (v sestavě 284. střelecké divize 62. armády generálporučíka Vasilije Čujkova). Právě na této armádě ležela na podzim 1942 hlavní tíha obrany Stalingradu. V prudkých bojích odráželi její vojáci den za dnem nápor jednotek Wehrmachtu a v této situaci byl dobrý každý prostředek k povzbuzení jejich morálky. Sovětská propaganda hledala různé cesty a navazovala přitom na své zkušenosti z předválečného období.

Kdo zastřelí víc nepřátel?

Jedním z tradičních prvků propagandy stalinského režimu v Sovětském svazu bylo již od 30. let soutěžení. V této souvislosti je třeba zmínit tzv. stachanovské hnutí nazvané podle horníka Alexeje Grigorjeviče Stachanova, který údajně vyrubal za směnu v trvání pět hodin a 45 minut 102 tuny uhlí, čímž čtrnáctinásobně překročil stanovenou normu. Podle něj pak pracovníci všech možných odvětví soutěžili, kdo udělá víc a vyrobí větší množství výrobků.

Tento model převzala i válečná propaganda a začal být praktikován v řadách příslušníků Rudé armády. Muži 62. armády tvrdě bojovali o každý dům a bylo třeba jim ukázat nějaké vzory, hrdiny, jejichž příklad mají následovat. Tak se zrodil „snajperismus“, tedy soutěžení v tom, kdo z odstřelovačů zabije nejvyšší počet Němců. Politické oddělení stalingradského frontu myšlenku podporovalo a vše vrcholilo v období oslav 25. výročí bolševické revoluce.

Tak začala „nová socialistická soutěž o co největší počet zabitých friců“ a pravidelná hlášení o dosažených úspěších odstřelovačů končila na stole náčelníka Hlavní politické správy Rudé armády Alexandra Ščerbakova. Pochopitelně byly také stanoveny odměny. Voják se 40 zlikvidovanými Němci na kontě dostal medaili „Za statečnost“ a mohl se kromě toho pyšnit titulem „Vzorný odstřelovač“. Bylo však ještě třeba vybrat nějaký symbol, prostě odstřelovačský vzor. A tím se stal právě Zajcev.

Zrod legendy

Legendy o Zajcevovi zdaleka nenajdeme jen v Annaudově filmu. Ten je pouze jakýmsi pomyslným „vrcholem ledovce“. Jejich zrod spadá na vrub sovětské propagandy, která si Zajcevův život upravila podle svého. Začalo to už tvrzením, že šlo o „prostého pasáčka ovcí z Uralu“. Jak jsme ale již uvedli, Zajcev měl ve skutečnosti slušné vzdělání, což se však politickým komisařům „státu dělníků a rolníků“ příliš nehodilo. Něco si k legendě přidal i spisovatel Vasilij Grossmann, působící jako válečný dopisovatel.

Dokončení: Stalingradská legenda Vasilij Zajcev a jeho následovníci

Život odstřelovačů ho fascinoval a vykreslil jej nejen v sérii novinových článků, ale i v úspěšné knize Za Volhou není země, jejíž název byl inspirován právě Zajcevovým výrokem. Mnoho legend se objevilo i v samotných Zajcevových pamětech. To však nic nemění na skutečnosti, že ve Stalingradu dlouho působil jako odstřelovač a skutečně zaznamenal řadu úspěchů. Jeden z prvních prožitých bojů sám popsal následujícím slovy:

„Německá děla nám připravila doslova ohnivou bouři, a když skončila, zaútočila na nás pěchota. První vlnu jsme odrazili s pomocí kulometů Maxim, druhá se dostala o něco blíže a museli jsme ji odrážet granáty a samopaly. Další německé útoky začínaly mohutnými ztečemi granátníků, postupujících ze tří stran najednou. Podařilo se jim prolomit naše pravé křídlo, brzy poté i střed a nakonec i křídlo levé a všechna naše postavení zachvátil boj muže proti muži. Na okamžik jsem polevil v pozornosti a jeden z granátníků mi vrazil do zad bajonet, načež jsem zřejmě omdlel, protože si jen pamatuji, že jsem se náhle ocitl na stanici první pomoci při velitelství praporu. Přinesli mě tam naši nosiči raněných.“ Zranění však nebylo vážné a Zajcev mohl zahájit svou odstřelovačskou kariéru.