Olejový výplach úst, nazývaný také „mlgání“, patří k procedurám alternativní medicíny – konkrétně se řadí mezi metody ájurvédy. Principiálně jde o to, že si člověk vloží do úst polévkovou lžíci například sezamového, olivového, slunečnicového či kokosového oleje a dutinu ústní si jím 15–20 minut vyplachuje. Olej by měl na sebe navázat škodlivé látky, a po vyplivnutí bychom se jich tedy měli zbavit. Mechanismus účinku zatím nebyl vysvětlen, některé zdroje však zmiňují alkalickou hydrolýzu tuků neboli zmýdelňování, díky čemuž by měl mít olej čisticí vlastnosti.

Ačkoliv existují ministudie o efektu výplachu kokosovým olejem například v dentální hygieně, dosud nebyla publikována práce, jež by skutečně prokázala vliv metody na zlepšení zdraví – a naopak bylo potvrzeno několik případů, kdy vedla k negativním dopadům. Jednalo se o lipoidní pneumonii, tedy zánět plic způsobený vdechnutím tukových částic, nebo o žaludeční nevolnost. Avšak i uvedené vedlejší účinky by bylo potřeba podrobit dalšímu výzkumu.

Za Zeptej se vědce odpovídá Ing. Veronika Vetýšková, Ph.D., Ústav organické chemie a biochemie AV ČR

Postava prohnaného „pana správce“, která vystupuje snad v každé druhé české televizní pohádce, rozhodně nepředstavuje pouhou uměleckou nadsázku. Jde o pevně zakořeněnou tradici korupce, jež sužovala všechny velké šlechtické rody raného novověku.

Vznešení páni bývali vedeni ke dvorské či vojenské službě, ale nikoho nenapadlo je vzdělávat ve finančních záležitostech. Slučování vesnic a prvních vznikajících manufaktur do velkých hospodářských celků – šlechtických velkostatků – tak přineslo nutnost najímat profesionální správce, kteří chodu zmíněného rozsáhlého mechanismu rozuměli. Tito vrchnostenští úředníci však ke svým zaměstnavatelům cítili jen pramalou loajalitu, a naopak obvykle hleděli především na vlastní prospěch.

Nešťastný pan Vok

Každodenní praxi zneužívání úřednické pozice lze díky dochovaným pramenům názorně vidět na případě jihočeského dominia Rožmberků. Poslední vladař rodu Petr Vok strávil nemalou část života v situaci, kdy si na chod panství půjčoval od vlastních úředníků – a často dokonce svoje peníze. Většina správců jeho majetku totiž legalizovala okrádání pána tím, že mu pokoutně získané finance nabízela coby půjčku, což se ukázalo jako výhodná investice. Pokud by se na jejich zpronevěru přišlo, mohli pánovi místo vrácení peněz prostě nabídnout anulování dluhu, a v mezičase jim z půjčky plynul příjemný úrok.

Zpronevěry vyplouvaly na povrch spíš vzácně, a to většinou při „střídání stráží“. Nově jmenovaní vrchnostenští úředníci si totiž pořizovali vnitřní bilanci, neboť nechtěli ručit za schodky svých předchůdců. Vok navíc v roce 1578 zřídil tzv. buchhalterii neboli účtárnu, jež měla pravidelně revidovat hospodářskou dokumentaci a bránit rozkrádání. Její fungování však trpělo jednou zásadní slabinou: Tvořili ji stejní úředníci, kteří už měli s „nestandardními“ účetními operacemi zkušenosti.

Machinace se tak stávaly fakticky neodhalitelnými a buchhalterie spíš zametaly zpronevěry pod koberec. Například rožmberský úředník a hlavní buchhalter Martin Grejnar z Veveří a Mysletína zastával hned několik funkcí: Působil též jako poručník sirotků na rožmberských panstvích a obroční písař, tedy správce zemědělských výnosů. Všechny zmíněné role mu dávaly volnou ruku k zacházení s velkými obnosy peněz, a jeho počínání tak bylo zcela nekontrolovatelné.

Protopené dříví, mrtví koně

Úředníci záhy vyvinuli řadu triků a mechanismů, které jim dovolovaly okrádání systematizovat. Nejoblíbenější metodu představovalo zaknihování neexistujícího dluhu vůči pánovi, z něhož si úředník léta vyplácel úrok. Časem se dluh škrtnul coby chybně zaúčtovaný, ale úrok byl už vyplacený. Podobné popularitě se těšil černý obchod s produkcí velkostatku. V případě jihočeského dominia se jednalo hlavně o lukrativní prodej dříví, které „účetně“ uhnilo nebo se protopilo, ale ve skutečnosti jej úředníci prodali. Ke každoroční klasice patřilo též vykazování údajně mrtvých koní a dobytka, úmyslné odpisy vrchnostenského majetku jako nábytku, cenných látek, ale také kočárů či vinných lisů. A obchodovalo se dokonce i s lidmi – správci některé poddané prodali na jiné panství, ale doma je vykázali jako zesnulé.

Docházelo také k zapírání zásilek cenného zboží z ciziny, které se svedlo buď na lapky po cestě, nebo na úplné zničení zásilky při převozu. V takovém případě obvykle úředník zhruba o rok či dva později nabídl zcizené zboží rožmberskému dvoru znovu k odkoupení coby „nově dovezené“, takže se výdaj zaplatil z eráru nadvakrát. Někteří úředníci se dokonce nerozpakovali rozebrat si hotovost určenou k zaplacení zemských daní: Roku 1602 byl Petr Vok nucen udělit výtku důchodnímu písaři Bartoloměji Daškovi za postupné rozkrádání shromážděných berní ve výši 22 tisíc kop grošů.

Bezpečné známosti

Sofistikovanější operace na úkor rožmberského panství zahrnovaly třeba krádeže peněz uložených v sirotčích truhlách, které se měly osiřelým dětem vyplácet po dosažení plnoletosti. Oblíbené bylo sčítání neadekvátních měr a vah, kdy například sumu přijatou v rýnských zlatých zanesl úředník jako míšeňské groše a zisk vyplývající z rozdílu mezi hodnotou zlaté a stříbrné mince si ponechal. Stejně tak bylo doloženo rozsáhlé přelévání piva a vína z větších sudů do menších, přičemž přebytek úředníkovi zůstal.

Úspěch defraudace nezávisel na eleganci provedení či zamaskování ztráty, nýbrž na osobních vazbách uvnitř nepříliš početné vrstvy panských úředníků, kteří si v okrádání svého pána vzájemně pomáhali. Ani odhalení zpronevěry však neznamenalo konec kariéry: Žádný z komorních písařů spravujících účty nebyl potrestán jinak než přeřazením na jinou práci, případně pokutou. Za zdánlivě mírným přístupem Petra Voka stála nutnost uchovat si kvalifikovaný byrokratický personál, kterého byl neustálý nedostatek a bez nějž by správa panství nefungovala.

Postup o kousek výš

Plundrování rožmberské pokladny nakonec dovedlo Petra Voka k postupnému rozprodávání rodového panství, aby umořil alespoň část dluhů. Šlo přitom o živou vodu pro nižší šlechtu a movité měšťany, kteří si tak mohli ukousnout z jinak nedosažitelných statků. Úřednictvo se rekrutovalo právě z jejich řad a snahu obohatit se na vysoké aristokracii poháněla především touha se jí podobat – dobře reprezentovat a šířit renesanční zvyklosti a módu. Nově nabyté sebevědomí přineslo stavovské obci větší emancipaci i majetek. Budoucnost tak měla patřit nikoliv velkým vlastníkům půdy, ale chytrým a podnikavým správcům.

Nevyřešených problémů týkajících se mise na rudou planetu existuje celá řada. Začít můžeme třeba u radiace, která se při letu a pobytu mimo ochranné radiační pásy Země často zmiňuje. Kupodivu však nejde o největší komplikaci. Rover Curiosity prováděl měření cestou k Marsu i na jeho povrchu, přičemž výsledná studie konstatuje, že během 180denního letu tam, 600 dní na planetě a dalších 180 dní cesty zpět by každý člen posádky obdržel záření 1,1 sievertu. Například ESA však pro kosmonauty stanoví limit jednoho sievertu za celou kariéru.

Záleželo by pochopitelně na mnoha faktorech, včetně sluneční aktivity, stínění lodi, délky přeletů i pobytu atd. Nicméně popsaná úroveň radiace rozhodně není nezvládnutelná. Důležité zjištění z měření provedených roverem znělo, že již slabá atmosféra odpovídající 1 % té pozemské chrání astronauty dostatečně; dále že největší nebezpečí znamenají přelety a pobyt na marsovské orbitě a že naopak i tamní řídká atmosféra poskytuje uspokojivou ochranu, což může pro budoucí kolonizátory představovat dobrou zprávu.

Není to jen radiace

S názorem, že se klade přílišný důraz na radiaci a zapomíná se na další zdravotní aspekty, souhlasí také čtyřnásobný americký astronaut Leroy Chiao: „Radiace vede k obavám, ale nepokládám ji za největší problém. Pokud vím, nikdy jsme neměli žádný příklad klinických potíží souvisejících s dlouhodobými kosmickými lety a radiací. Abychom ji lépe poznali, musíme podnikat delší a vzdálenější mise. Astronauti jsou v takovém případě jako pokusní králíci, ale jde o náš dobrovolný risk. Osobně si myslím, že existují závažnější komplikace, třeba poškozování zraku: Během letu se jeho fungování zhoršuje, což ještě nemáme prozkoumané. Souvisí to s nitrolebním tlakem nebo s přeskupením tekutin v těle.“

Zrak kosmonautů se v mikrogravitaci opravdu zhoršuje a mnozí se vracejí na Zemi s „trvalou změnou“ vidění. Uvedené se musí vzít v úvahu nejen při přeletu mezi planetami, ale i při práci na povrchu Marsu s třetinovou gravitací. Přece jen nesmíme zapomínat, že se člověk vyvinul v ryze pozemských podmínkách a žádné jiné prostředí pro něj není přirozené. Pokud bychom měli stručně vyjmenovat všechny možné výzvy, kterým bude lidské tělo při „dobývání“ rudé planety čelit, pak se jedná o potíže s kosterní a svalovou hmotou, aerobní vytrvalost, motoriku, riziko poškození zraku, vstřebávání živin, reakce na kosmické záření, působení řady látek a mnohé další.

Z beztíže do tíže

Data o dlouhodobém vlivu kosmického prostředí na člověka bychom měli ještě v této dekádě sbírat na stanici Gateway, umístěné v cislunárním prostoru – tedy u Měsíce, ale nikoliv na jeho oběžné dráze. Půjde to však pomalu, protože na zmíněnou základnu se má létat jednou ročně a mise se budou postupně prodlužovat z několikatýdenních na několikaměsíční. Delší se zatím neplánují.

Kromě dlouhého pobytu v meziplanetárním prostoru a v beztíži ovšem existuje i další úskalí v podobě fyzické kondice kosmonautů. První hodiny a dny po návratu na Zemi jsou pro ně velmi těžké. Jak na tom asi budou dobyvatelé Marsu po půlroce v beztíži a náročném přistání? Navzdory třetinové gravitaci si rozhodně nebudou moct obratem obléknout skafandry a vyrazit na průzkum okolí. Jedná se o ochabnutí svalů, stejně jako o špatný krevní tlak, a to navzdory faktu, že posádky během letu usilovně cvičí. 

Němec Thomas Reiter popsal návrat na Zemi následovně: „Normálně se začínáte cítit tak po pěti či šesti dnech. Ale stejně vnímáte nejistotu, třeba když vstanete. A při opravdu intenzivním cvičení jste zpět v plné formě během nějakých pěti až šesti týdnů.“ Je proto velmi pravděpodobné, že mezi přistáním na Marsu a „malým krokem pro člověka“ na jeho povrchu uplyne řada dní a plnohodnotná práce bude možná až po týdnech.

Ta správná posádka

Nesmíme však zapomínat ani na psychické potíže. S ponorkovou nemocí se dnešní obyvatelé ISS díky prostornosti komplexu a velikosti posádky příliš nepotýkají. Jenže planetolet nebude prostorově nijak velkorysý, kosmonautů zřejmě nepoletí tolik a cesta potrvá mnohem déle. Posádka nebude moct se Zemí komunikovat v reálném čase, neboť rádiový signál letí k Marsu podle vzájemné polohy planet 3–22 minut (typicky kolem jedenácti). Navíc se dotyčným „pionýrům“ naskytne výhled jenom na čerň kosmu. Země se totiž záhy po startu promění v pouhou výraznější „hvězdičku“ a Mars se naopak za okny zvětší až bezprostředně před příletem.

„Astronauti se z vesmíru často vracejí se změněnou perspektivou. Mají větší zájem o životní prostředí, spiritualitu či víru,“ připomíná vliv na psychiku Marc Jurblum z University of Melbourne. Duševní pohodě však bude třeba podřídit i složení posádky. Poletí pouze muži, jenom ženy, nebo smíšený tým? Každá varianta má své výhody i nevýhody. A kolik kosmonautů se na cestu vydá? Někteří psychologové doporučují jakýkoliv lichý počet, aby se při rozhodování dalo vždy dosáhnout nadpoloviční většiny. Hlavní slovo ovšem zřejmě budou mít inženýři podle toho, kolik lidí bude možné, rozumné a bezpečné poslat. NASA obecně počítá se čtyřčlennou posádkou, ale její loď Orion by měla v případě výpravy k Marsu dokázat pojmout až šest astronautů.

Každopádně půjde o veterány, kteří už budou mít nějaký vesmírný let za sebou. Nikdo si nedovolí vyslat na několikaletou cestu nováčka, u něhož není jasné, jak jeho organismus zareaguje na dlouhodobý pobyt v beztíži nebo na některá jídla. Praxe totiž již dnes ukazuje, že určité potraviny, s nimiž nejsou v podmínkách na Zemi žádné potíže, způsobují kosmonautům ve vesmíru nevolnost.

Dobrou kosmickou chuť!

Čímž se dostáváme k otázce stravy, kterou se zatím také nepodařilo vyřešit. Potraviny pro Mezinárodní vesmírnou stanici mají standardně trvanlivost 12–18 měsíců, což ani pro nejoptimističtější výpravu na Mars nestačí. Jinými slovy musíme připravit suroviny zhruba s tříletou dobou spotřeby. Strava přitom musí být dostatečně pestrá, protože otevírat třikrát denně stejnou konzervu by asi kosmonauty přivedlo na pokraj šílenství.

Jenže: Zmíněné potraviny není možné zmrazit, ale musejí se uchovávat při pokojové teplotě, pro případ potíží s dodávkou elektrické energie. Ruští vědci v dané souvislosti oznámili, že vytvořili chléb poživatelný po dobu tří let, přičemž slovo „poživatelný“ hraje zřejmě velmi důležitou roli. Přestože tedy uvedená zpráva může působit jakkoliv, pro budoucí cestu na Mars má poměrně zásadní význam.

Výzvy technické

Samozřejmě nelze opomenout ani technickou stránku věci. Mise si vyžádá dostatečně robustní a spolehlivý hardware, ale zároveň se u něj bude šetřit doslova každým gramem. Technika tak musí nabídnout maximální spolehlivost, a to z hlediska návrhu i opotřebení při provozu. Stejně tak bude zapotřebí vzít s sebou značné množství náhradních dílů, nelze však vézt všechno, protože by hmotnost lodi neúnosně narostla. Hrozba neodstranitelné závady tak bude nad kosmonauty viset jako Damoklův meč. Vzhledem k zákonům nebeské mechaniky, značným vzdálenostem a časové náročnosti jim v případě potřeby nedokážeme náhradní součástky poslat. Posádka i plavidlo se tak budou muset připravit doslova na cokoliv a vystačit si s tím, co budou mít aktuálně k dispozici.

K maximální spolehlivosti lze směřovat několika cestami, konkrétně co největší jednoduchostí, zaměnitelností dílů, jejich unifikovaností či důrazem na kontrolu a monitorování. Přesto výprava zahrne desítky kritických bodů, kdy bude nezbytně nutné, aby vše fungovalo přesně – a kdy nepůjde udělat krok zpátky. Mimochodem, v uvedeném tkví zásadní rozdíl mezi současnou kosmonautikou a zamýšlenou marsovskou odyseou: Pokud se třeba kvůli technické závadě nedokáže dopravní loď připojit k ISS, vrátí se zkrátka na Zemi předčasně. Jestliže se však ze stejného důvodu nezvládne s mateřským plavidlem spojit výsadkový člun vracející se z Marsu, ocitne se posádka v přímém ohrožení života.

Přistáváme – ale jak?

Jak prokázal rover Perseverance, dnes zvládneme na Mars bezpečně dostat něco málo přes jednu tunu, což ovšem pro výsadek s kosmonauty nestačí. I když výpravu rozdělíme na několik částí, bude minimum představovat dvacetitunová loď, a reálně pak dvoj- až trojnásobek. Navíc bude muset marsovský výsadkový modul pracovat jednak v podmínkách gravitace a jednak v beztíži – přestože jen v omezeném režimu, tedy před dosednutím na povrch rudé planety a po startu z něj.

Aby se hmotnost nákladu dopravovaného na Mars snížila, počítají mnohé scénáře s výrobou pohonných látek přímo na místě. Modul tedy přistane s prázdnými nádržemi, z atmosféry pak získá třeba kapalný kyslík a metan a „dotankuje“. Podobný proces ovšem může trvat dlouho, přičemž „rafinérie“ také něco váží, a navíc bude energeticky náročná. Zřejmě tak bude nutné poslat předem bezpilotní stroj, který pohonné látky vyrobí. Až následně dorazí astronauti, budou v něm moct odstartovat nebo alespoň doplnit nádrže.

Odpadkové dilema

S cestou na Mars souvisí i zdánlivě banální problém odpadu, a nabízí se tak nerudovská otázka „kam s ním?“. Dnes se situace na oběžné dráze řeší poměrně jednoduše: Nepotřebný materiál se odváží ve vysloužilých nákladních lodích, jež shoří v hustých vrstvách atmosféry. Občas se také třeba již nepoužitelné skafandry hodí „přes palubu“, aby fungovaly jako malé umělé družice. Jenomže podobné postupy nepůjde při výpravě na Mars použít. K planetoletu žádná zásobovací plavidla nezamíří, takže odpad neodvezou. Navíc si ho těžko dovolíme vyhodit ven třeba v nějakém velkém vaku: I když si odmyslíme nebezpečí plynoucí z pohybu rozměrného neovladatelného tělesa v blízkosti pilotované lodi, pořád zbývá významné riziko kontaminace planety pozemskými organismy.

Dnes se každá sonda mířící k Marsu velmi pečlivě sterilizuje, což se týká i automatů pracujících na tamní oběžné dráze, protože jednoho dne rovněž sestoupí do atmosféry a jejich trosky dopadnou na povrch. Zahřátím na vysoké teploty se sterilizuje dokonce i palivo sond! Jenže případný vyhozený odpad planetu s vysokou pravděpodobností zasáhne a mikroorganismy, které přežijí průlet atmosférou, ji mohou kontaminovat – načež by se mohly rozmnožit a zlikvidovat tamní potenciální zárodky života. Ať tak či onak, každopádně by zcela znehodnotily veškeré budoucí bádání.

Stejné „odpadkové dilema“ pak bude nutné řešit po přistání na Marsu. Na Měsíci po sobě mohli astronauti veškerý nepotřebný materiál zanechat, neboť jde o mrtvé a pro život naprosto nepříhodné těleso. Ale na rudé planetě si lze jen těžko představit například každodenní vylévání obsahu vesmírné toalety na povrch a následné pátrání po stopách života. Zatím však bohužel žádné řešení neznáme. I při nejšetrnějších metodách vyprodukuje čtyřčlenná posádka během přeletu mezi Zemí a Marsem skoro deset tun odpadu. Nemluvě o riziku zavlečení případných živých forem z rudé planety na tu modrou. 

Starý bonmot praví, že „na Mars poletíme za dvacet let. A ještě pár desítek roků to bude platit“. Přes všechny popsané obtíže a překážky nicméně nezbývá než si přát, aby se rčení nenaplnilo. 

Mallorca v sobě snoubí to nejlepší ze Středomoří: úchvatné výhledy na azurové vlny, hory lákající k túrám i pláže, kde je radost odpočívat. Skutečným rájem se však stala pro milovníky kol, kterým především v závěru zimy nabízí šanci uniknout z nekonečného šedého marasmu a užít si slunce s teplotami okolo dvaceti stupňů. A komu se omrzí kochání ze sedla bicyklu, může se vydat na průzkum pohoří i pláží pěšky.

Na kolo bez kola

Většina turistů se na ostrov dopravuje letecky, a své kolo tak musejí nechat doma. Na Mallorce každopádně najdete rozsáhlou síť půjčoven, kde si vyberete prakticky jakýkoliv model, po němž vaše srdce touží – od klasických silniček přes traily až po dobře odpružené horaly. Luxus vlastního bicyklu si běžně dopřávají pouze profesionální jezdci, kteří si svého opečovávaného „oře“ nechávají dovézt za nemalé peníze, ale pak ho také obvykle osedlávají na několik týdnů.

Na ostrově přistanete v hlavním městě Palma de Mallorca a z třetího nejvytíženějšího letiště Španělska – po Madridu a Barceloně – vás do srdce metropole dopraví letištní autobus. V Palmě zajišťují provoz městské linky dopravce EMT a na ostrově funguje solidní síť červeno-žlutých autobusů společnosti TIB. Jejich provozovatel nedávno investoval do nákupu moderních vozů Scania na zkapalněný plyn, u nich se ovšem modernizace nezastavila: Klasický středomořský chaos s lístky a nefunkčními automaty zmizel a při nástupu i výstupu si jednoduše „pípnete“ platební kartou. Kdo chce přesto platit hotově, musí se připravit na dražší tarif.

Na střeše Panny Marie

Na prohlídku hlavního města si vyhraďte alespoň dva dny. Tamní největší perlu bezesporu představuje katedrála Panny Marie, nazývaná též La Seu, se vskutku gigantickými rozměry: Loď se klene do výšky 44 metrů a samotný svatostánek se pyšní půdorysem 121 × 40 metrů. Zatoužíte-li si prohlédnout zblízka jednu z největších gotických rozet na světě, můžete vystoupat až na terasu chrámu. Okno měří v průměru přes 12 metrů a s trochou štěstí zahlédnete i vzácný jev, k němuž dochází dvakrát do roka: Při správné pozici Slunce totiž pronikající paprsky vykreslí tvar rozety na protější zeď, kde se nachází menší rozeta téhož tvaru – a odraz jejího většího protějšku do ní přímo dokonale zapadne.

Z teras katedrály se nabízí krásný výhled na střechy města, ale také na královský palác La Almudaina, vystavěný v maurském slohu. Hlavní město plné úzkých uliček, malebných kaváren, restaurací, trhů a obchodů s rozličným zbožím vás mimo hlavní sezonu potěší menšími davy turistů. Poklidně plynoucí čas pak přímo vybízí k zastavení a ochutnání místních specialit. Typické jednohubky zvané tapas dostanete jako předkrm nebo k alkoholickým nápojům, zatímco pod spojením „sopa mallorquín“ se na jídelníčku ukrývá hustý vývar s masem, zeleninou a kousky bílého chleba.

Po vydatném obědě se můžete třeba svézt historickým vláčkem do 27 kilometrů vzdáleného městečka Sóller. V dřevěném interiéru se při drncání po kolejích rázem vrátíte o několik desítek let v čase. Souprava se hustou vůní pomerančovníků a mezi stády ovcí pomalu přiblíží k pohoří Serra de Tramuntana, jehož hřeben trať překonává tunelem dlouhým 2 800 metrů. Bezprostředně za ním se potom otevírá jedinečný výhled do rozlehlého údolí. A pokud si budete chtít výlet ještě prodloužit, můžete se přímo od nádraží v Sólleru vydat historickou tramvají do přístavu Port de Sóller.

Vzhůru do sedla!

Pokud jste se již nasytili historie, nadešel čas konečně nazout cyklistické tretry, nasadit helmu a vyrazit s dostatečnou zásobou vody a energie na jeden z mnoha horských výstupů. Severní částí ostrova totiž prochází již zmíněné pohoří Serra de Tramuntana, které sahá až do výšky přes 1 400 metrů nad mořem. Do srdce hor, zapsaných v roce 2011 na seznam UNESCO, se z vnitrozemí dostanete výšlapem na jedno z mnoha sedel: Populární je například Coll de sa Batalla, nacházející se nad městečkem Caimarí. Po zdolání 376 výškových metrů se ocitnete uprostřed hor a pokračovat můžete ještě dál na Coll dels Reis, případně sjet do Sólleru či na opačnou stranu do města Pollença.

Cestou budete zaručeně míjet jednoho cyklistu za druhým a brzy také zjistíte, že se k vám řidiči v prudkých serpentinách a táhlých sjezdech chovají ohleduplněji, než jste možná zvyklí. Euforie z jízdy je opravdu nakažlivá, a jste-li alespoň trochu trénovaní, zvládnete na krásných a rovných horských silnicích i víc než 100 kilometrů za den. Nejkrásnější na ostrově je však bezesporu desetikilometrová trasa Sa Calobra, stoupající do hor z malého rybářského přístavu. Ikonická spojnice nabízí množství serpentin s vysokými opěrnými zdmi, převýšení přes 700 metrů a neustále se proměňující výhledy na pobřeží i horský masiv. Dominuje mu nedaleká hora Puig Major, jejíž vrchol zůstává coby vojenský prostor běžným smrtelníkům nepřístupný. Raritu pak tvoří legendární kravatová smyčka na konci stoupání. Sa Calobru zkrátka nesmíte při návštěvě ostrova vynechat.

Kde končí Mallorca

Pohoří Serra de Tramuntana lemující severní pobřeží ostrova vybíhá na východě do poloostrova Formentor. Příkré útesy tam prudce padají k hladině a členité břehy dotváří množství zátok. Z přístavu Port de Pollença prochází skrz poloostrov silnice vedoucí až na mys Formentor, kde z útesu ve výšce 210 metrů shlíží na moře maják. Auta mají vjezd na osmnáctikilometrový úsek značně omezený, proto je nejlepší sednout na kolo a vychutnat si krásy tamní krajiny ze sedla. Cestu lemuje řada vyhlídek, včetně té nejznámější s názvem Es Colomer, kterou bezpečně poznáte podle množství turistů toužících po ideálním záběru.

Trasu si můžete zpestřit i výjezdem na opomíjený nejvyšší bod Talaia d’Albercutx, odkud se vám po několika serpentinách a dvou kilometrech šlapání do pedálů otevře jako odměna za vynaloženou dřinu výhled na celý poloostrov. Bývalá strážní věž na vrcholu je dnes již opuštěná, stejně jako ostatní stavby v okolí, z nichž zbyly jen ruiny. V minulosti však věže rozmístěné po celém pobřeží ostrova, na dohled jedna od druhé, sehrály významnou roli při jeho ochraně před nepřáteli.

Ptačí ráj to na pohled

Dlouhou pobřežní promenádu plnou hotelů a turistických resortů mezi městy Alcúdia a Can Picafort přerušuje další skvost Mallorcy: Přírodní park s’Albufera o rozloze 17 kilometrů čtverečních utvářejí močály, mokřady, potoky, kanály, ale i písečné duny. Jedinečný ekosystém však zejména od pobřeží ohrožuje půdní eroze – mělká písečná pláž přechází v soustavu dun porytých nejprve nízkými kosodřevinami a později typickým středomořským lesním porostem. Park každopádně protkává síť značených pěších tras, odkud můžete pozorovat početné zástupce ptačí říše. V místě hnízdí přes 200 opeřených druhů a znalosti nejen o nich si snadno doplníte i v nedalekém informačním centru. Mallorca má zkrátka co nabídnout opravdu všem. 

Během vývoje „létající bomby“ Fi 103 alias V-1 vznikla i pilotovaná varianta, jež sloužila pro aerodynamické testy, ale později se objevil také nápad využít ji v boji. Dostala jméno Fi 103R čili Reichenberg (německý název Liberce) a v podstatě měla vyřešit nízkou přesnost základní podoby. Pilotovaná verze tak měla umožnit i přesné zásahy bodových cílů. 

Na první pohled se jedná o sebevražednou zbraň, jakýsi protějšek japonských kamikaze. Právě proto se tento plán příliš nelíbil ani Hitlerovi, jenž vyslovil souhlas až po záruce, že německý pilot bude mít naději těsně se před zásahem zachránit. Tato šance by evidentně byla pouze minimální, přesto se našlo docela dost dobrovolníků. Pro jejich výcvik vzniklo i několik verzí se dvěma sedačkami (a)nebo bez motoru a rozběhla se sériová produkce bojového provedení Fi 103R, jenže pilotáž se ukázala jako příliš náročná a projekt zkrachoval.

Propagandistické označení V-3 měla dostat bizarní zbraň, jež během vývoje nesla krycí označení Hochdruckpumpe, česky „vysokotlaká puma“. Jednalo se o gigantický kanon ráže 152,5 mm, jehož hlaveň o délce 127 m měla být zabudována do podzemního bunkru a pevně namířena na Londýn. Plánovalo se, že celý systém bude zahrnovat větší počet hlavní, které dostřelí až do vzdálenosti 165 km, což jistě budí otázky ohledně principu. Vynálezce inženýr Cönders navrhl dělo, které mělo kromě primární nábojové komory také velký počet dalších komor po bocích hlavně. 

Při průletu střely hlavní měly v komorách explodovat další prachové náplně, které by zvyšovaly rychlost střely. Na papíře slibný princip ale nikdy nefungoval podle plánů a nepovedlo se vyřešit ani potíže se samotnými střelami. Budovaný bunkr v Mimoyecques ve Francii poté zničil spojenecký nálet, takže V-3 na Londýn nikdy nevypálila jedinou ránu.

Převratná koncepce křídla 

Němečtí letečtí experti odvedli obrovský kus práce zejména v oblasti aerodynamiky vysokých rychlostí. Jasně to prokazuje např. projekt rychlého bombardéru Junkers Ju 287, jenž využíval tehdy naprosto přelomovou koncepci křídla s negativním šípem. S výjimkou samotného křídla šlo o „nouzovou“ konstrukci, která vesměs využívala součásti z jiných letadel. Čtyři proudové motory měly zajistit rychlost okolo 560 km/h, zatímco díky inovativnímu křídlu se měl Ju 287 vyznačovat mj. výbornou stabilitou.

Projekt, jenž se mimochodem částečně realizoval v Praze v podniku Letov, vypadal hodně slibně, ale zkoušky prototypů přerušil konec války. Výsledky aerodynamických výzkumů ukořistili Američané, kdežto prototypy získal Sovětský svaz, jenž pak dokonce zkoušel obdobně konstruovaná letadla.

Stroj neviditelný pro radar 

Mezi zajisté nejzajímavější výsledky německých leteckých výzkumů patří samokřídlo Horten Ho 229, jež se zrodilo mj. s cílem dosáhnout obtížné zjistitelnosti pro radar. Vedle samotného tvaru letadla k tomu přispívaly i materiály, jelikož se jednalo o spojení ocelové kostry, dřeva a překližky. Navzdory tomu se však počítalo s působivými výkony, protože Ho 229 byl vyvinut podle specifikací „3×1 000“, takže mělo jít o rychlý bombardér se dvěma proudovými motory, díky nimž měl přepravovat náklad 1 000 kg bomb na vzdálenost 1 000 km rychlostí 1 000 km/h.

Vývoj běžel poměrně slibně až do havárie jednoho z prototypů, což projekt zpomalilo, a proto zůstalo jen u pokusů, načež dva exempláře Ho 229 ukořistili vítězní američtí vojáci. Je vysoce pravděpodobné, že výsledky tohoto projektu ovlivnily i zrod „neviditelného“ bombardéru B-2 Spirit, který také využívá konfiguraci samokřídla.

Plány náletu na New York 

Už před druhou světovou válkou vznikaly požadavky na letadlo zvané „Amerikabomber“, což neponechává prostor pro pochybnosti o jeho účelu. Mělo jít o těžký strategický bombardér, od něhož Luftwaffe požadovala schopnost zaútočit na New York, ačkoli sekundárně se plánovaly i jiné úkoly, mj. dálková doprava či námořní hlídkování.

Vznikla řada návrhů, avšak do stadia letových zkoušek prototypů dospěly jenom tři, a sice Messerschmitt Me 264, Junkers Ju 390 a Heinkel He 277. Dle očekávání šlo o gigantické stroje, takže například Me 264 měl rozpětí 43 m a jeho vzletová hmotnost měla činit až 56 tun, z čehož by maximálně šest tun tvořily zbraně (při náletu na New York by nosnost byla jen poloviční). Všechny testované stroje ale trápily potíže s nespolehlivými motory a bylo jasné, že žádaných výkonů se nedosáhne, a tudíž se zvažoval i jednosměrný útok bez návratu, ale zůstalo jen u plánů.

Groteskní raketový letoun 

Zoufalství Německa, které čelilo stupňujícím se náletům amerických bombardérů, jen máloco demonstruje tak jasně jako projekt letounu Bachem Ba 349 Natter. Je otázka, zda šlo skutečně o „letoun“, neboť v praxi měl fungovat spíš jako pilotovaná jednorázová protiletadlová raketa. Velice jednoduše, až primitivně řešený stroj s raketovým motorem měl vzlétat z rampy kolmo vzhůru. Rychle vycvičený pilot měl dorazit k nepříteli, vypustit salvu neřízených raket z přídě stroje a poté zamířit klouzavým letem pryč. 

Výcvik ale neobsahoval přistání, neboť Ba 349 se měl ve vzduchu rozložit, aby se k zemi na padáku snesl pilot a jediná cenná část letounu, totiž motor. První a jediný pokusný start se uskutečnil 1. března 1945, ovšem došlo k havárii a pilot zahynul, což tragicky potvrdilo absurditu celého nápadu.

Na Americkém kontinentu žije velmi zajímavá skupina psovitých šelem, označovaná jako Cerdocyonina. Zahrnuje zhruba deset žijících druhů – například psa krátkouchého (Atelocynus microtis), psa pralesního (Speothos venaticus) nebo třeba psa hřivnatého (Chrysocyon brachyurus). V češtině bývají označováni jako jihoameričtí psovití případně jako zorro. Řada z nich svým vzhledem připomíná lišky, blíže příbuzní jsou ale psovitým (Canis) než liškám (Vulpes).

V nedávné minulosti žilo na americkém kontinentu více zástupců této skupiny, část druhů ale podlehla tlaku evropských kolonizátorů, rozšířenému pastevectví a záměrnému vybíjení. Nedávný výzkum ukázal, že tyto vyhynulé „lišky“ žily ve velmi těsném kontaktu s dávnými lovci sběrači. Obyvatelé Patagonie si asi před 1 500 lety drželi jako domácí mazlíčky druh Dusicyon avus, který definitivně vymřel někdy v 17. století našeho letopočtu.

Liška přítel člověka

Cinthia Abbonaová z argentinské národní výzkumné organizace CONICET (Consejo Nacional de Investigaciones Científicas y Técnicas) a její kolegové zkoumali nálezy z lokality Cañada Seca, která se nachází asi 210 kilometrů jižně od argentinského města Mendoza. V hrobech starých zhruba 1 500 let badatelé objevili ostatky 24 lidí kultury lovců sběračů, včetně dětí a množství dobových předmětů. Neúplnou kostru z jednoho hrobu Abbonaová a její tým s pomocí analýz DNA identifikovali jako zmíněnou „lišku“ Dusicyon avus. Závěry výzkumu v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Royal Society Open Science.

Podle zooarcheoložky Ophélie Lebrasseurová z Oxfordské univerzity byla tato „falešná liška“ podle všeho pohřbena společně s člověkem záměrně. Jde o teprve druhý podobný známý případ z území Jižní Ameriky. Podle Lebrasseurové to ukazuje, že tehdejší lovci sběrači měli s těmito psovitými šelmami důvěrný, osobní vztah, ne nepodobný dnešním chovatelům psů. Těsné pouto mezi pohřbeným člověkem a šelmou potvrdily i analýzy izotopů uhlíku a dusíku. Vyplynulo z nich, že zvíře jedlo velmi podobnou, převážně rostlinnou stravu, jako pohřbený člověk. Divoké šelmy ve volné přírodě měly podle zooarcheoložky stravu podstatně masitější.

Nedílnou součástí komunistických diktatur byla rozsáhlá nezákonná represe obyvatelstva a s ní související zřizování pracovních táborů. Podobně jako nacistické koncentráky byly i ty komunistické propagandou představovány jako místa převýchovy, kde se díky osvobozující síle práce měli stát z pochybných živlů slušní pracovití lidé oddaní režimu. Ve skutečnosti byly tyto lágry rezervoárem levné pracovní síly potřebné pro plnění mnohdy nereálných budovatelských plánů. Otrocká nucená práce v dolech, na stavbách či v těžkém průmyslu byla provázena nelidskými pracovními podmínkami a smrtelnými úrazy, vězni zde umírali vyčerpáním, zimou a hladem, byli stříleni při pokusech o útěk a popravováni. 

Zdroj pro sovětské atomovky

Specifikem československých pracovních táborů bylo jejich časté svázání s těžbou uranu. Přibližně každý druhý muž vězněný v Československu v letech 1949–1960 absolvoval alespoň část svého trestu v některém uranovém táboře na Příbramsku, Hornoslavkovsku nebo Jáchymovsku. Těmito lágry prošlo asi 60 000 až 70 000 vězňů.

Z uranu se po druhé světové válce stala strategická surovina pro výrobu ničivých atomových zbraní. Poválečné Československo dalo důvěrnou mezivládní dohodou z listopadu 1945 svůj uran k dispozici Sovětskému svazu. Pro jeho startující jaderný program představovaly jáchymovské šachty jediné otevřené a dosažitelné ložisko uranové rudy připravené k okamžité těžbě. 

Ke konci druhé světové války existovaly v okolí Jáchymova ležícího v rudonosných Krušných horách tři uranové doly. Pro Třetí říši v nich ovšem pracovalo pouze 138 mužů, z nichž bylo 70 sovětských zajatců. Otrocká práce zde tedy byla využívána už od samého počátku. Po válce byl založen národní podnik Jáchymovské doly podléhající zvláštnímu režimu utajení. Až do roku 1949 v Jáchymově fárali hlavně němečtí váleční zajatci a kolaboranti, které doplňovali civilní zaměstnanci zlákaní nadprůměrnými platy. 

To ale zvyšující se sovětské poptávce nestačilo. Po únoru 1948 sem proto začali posílat politické vězně odsuzované podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky a lidi perzekuované na základě zákona o zřizování táborů nucených prací, schváleného v říjnu 1948. Do táborů mohl být bez soudu svévolným rozhodnutím funkcionářů KSČ a národních výborů poslán na převýchovu prakticky kdokoliv z vágně vymezených skupin obyvatel rámcově označovaných jako nepřátelské vůči novému režimu.

Likvidace ubitím či při útěku

V uranových táborech se tak ocitla různorodá směsice lidí složená z aktivních protikomunistických odbojářů, bývalých politických, vojenských, kulturních a majetkových elit národa, duchovních, mladých antikomunistů, chycených emigrantů, „kulaků“, ale i nacistů a kolaborantů, slovenských fašistů a zavržených komunistů. Do lágrů byli umisťováni i opravdoví zločinci, kteří byli (často ve funkcích „kápů“) využíváni dozorci k šikanování a týrání politických vězňů.

V krátkém časovém období let 1949–1950 bylo v okolí původních i nově otevíraných jáchymovských dolů narychlo upraveno nebo nově vybudováno celkem jedenáct uranových táborů: Barbora, Bratrství, Eliáš I. a II., Mariánská, Nikolaj, Rovnost, Svornost a Vykmanov I., II. a Ústřední tábor. Každý tábor měl také svoje krycí označení: například lágr Rovnost, nejdéle existující jáchymovský tábor zrušený až v červnu 1961, nesl označení P. Zdejší hospodářské využití vězňů vrcholilo patrně před první amnestií v roce 1953, kdy v celém souostroví Jáchymovských dolů, n. p. pracovalo na 15 000 muklů, tedy mužů určených k likvidaci.

Je velmi obtížné zrekonstruovat, kolik osob zde bylo „zlikvidováno“. Oficiální táborové statistiky udávají 439 úmrtí v důsledku různých nevyjasněných nehod a 31 muklů zastřelených při pokusech o útěk, které byly přes přísnou ostrahu prováděnou speciálním útvarem SNB zvaným Jeřáb běžnou součástí táborového života. Je to však málo důvěryhodný pramen. Do kolonky nevyjasněné úmrtí se vešlo i ubití k smrti. Jakékoliv zastřelení bylo zastřelení na útěku. Za více než deset let existence uranových lágrů se o útěk pokusilo minimálně 584 vězňů. K nim musíme připočítat ty, co byli rovnou zařazeni mezi nehody nebo dokonce přirozená úmrtí.

Hokejové eso Augustin Bubník vylíčil nepodařený útěk skupiny vězňů z roku 1951 takto: „Když je pochytali, některý zastřelili, některý byli prostřílený, ale žili, oni je přivezli a položili jako kusy hadrů a celý tábor musel pochodovat kolem nich a běda, kdyby někdo smeknul čepici nebo něco udělal – v ten okamžik dostal pendrekem a zbili ho jako koně.“

Boj o přežití

Díky četným vzpomínkám bývalých muklů máme k dispozici mnohá autentická svědectví o každodenních útrapách v jáchymovském pekle. Byl to boj o přežití a zajištění základní životních potřeb: jídla, tepla, spánku a odpočinku. Jiří Málek ještě v roce 2007 vzpomínal: „Jednou se šlo ze závodu na Nikolaj, na tábor, to je asi 800 m koridor s oplocením z ostnatého drátu, kudy se chodilo. Jednou nás tam asi dvanáct nebo kolik lidí prostě padlo slabostí, protože jsme neměli chleba. Den předtím byla jenom nějaká polívka a ono bylo dusno, a my už nemohli jít dál.“ 

Muklové, oblečení pouze do lehkých mundůrů, mnohdy zděděných po německých zajatcích, byli umísťováni do dlouhých dřevěných těžko vytopitelných baráků plných štěnic. Spalo se, pokud bylo kde, na palandách: „Nikolaj měl tenkrát čtyři baráky, čili to znamenalo, že tam mělo být necelých osm set lidí. Ovšem tenkrát byl přecpaný, takže první dny jsme neměli vlastní postel. Museli jsme spát na místě někoho, kdo byl na noční směně,“ popsal Málek své první týdny v Jáchymově.

Těžba radioaktivního uranu představovala tvrdou a zdraví nebezpečnou lopotu. Zhruba do poloviny padesátých let se rubalo bez větší mechanizace, štoly bývaly zaplavené vodou. Do podzemí museli častokrát fárat mladí (nejpočetnější část vězeňské populace, téměř třetina, byla v rozmezí 18–30 let) a na takovou práci nepřipravení lidé. Vězni, kteří předtím prošli krutým mučením při výsleších, dostávali vysoké pracovní normy, za jejichž nesplnění následovala trestní dávka jídla či korekce.

Po návratu ze směny mohli být vyčerpaní vězni posláni vykonávat nesmyslné práce, třeba převážet hromady sněhu z jednoho místa na druhé. O nemoci a úrazy nebyla nouze, například Miloslav Komínek si těžce poranil páteř: „V tom se ten transportér rozjel, já jsem ho ani neslyšel a najednou řach. Kameny začaly padat. No a to mě praštilo přes páteř a byl konec se mnou. Tam jsem zůstal zavalený a zasypaný.“ 

Modlitby uprostřed pekla

Tábory, obehnané dvojitým vysokým plotem z ostnatých drátů a obestavěné strážními budkami se světlomety a kulomety, se od sebe lišily mírou tvrdosti. Hodně záleželo už na povaze velitele lágru. Jedním z nejobávanějších byl tábor Vykmanov II., s krycím označením L, někdy přezdívaný jako Likvidační. Byla zde takzvaná věž smrti, kde kněží, profesoři či důstojníci bez jakýchkoliv ochranných prostředků obsluhovali drtiče uranové rudy a vystavili se tak smrtelnému radioaktivnímu záření. Lágry, z nichž některé ležely ve výškách nad 1 000 metrů nad mořem, byly vybaveny pitnou vodou, kuchyněmi či ošetřovnami zcela nedostatečně. 

Život muklů byl provázen provokacemi, nástupy (v táboře Rovnost je například doloženo takřka nepřetržité padesátihodinové stání vězňů na mraze), prohlídkami (takzvaný filcunk) či přemísťováním do jiného lágru. Aby se zabránilo útěkům, mohla být celá směna (70 až 150 mužů) svázána ocelovými lany do lidských balíků, kterým se přezdívalo „ruský autobus“.

Lágrovou každodennost však nenaplňovalo jen nekonečné utrpení, nejistota a izolace od rodiny a domova, která mohla končit odcizením či trvalými rozchody. Vznikala zde silná přátelská pouta, kolektiv muklů byl schopen vzájemné podpory, pomoci i společného kladení odporu dozorcům. Vězni se společně modlili a zpívali, díky odsouzeným duchovním v barácích dokonce tajně pořádali mše, vzájemně se učili jazyky či matematiku – vždyť v lágrech se ocitla špička československé vzdělanosti. Díky některým civilním zaměstnancům mohli posílat ven motáky, získávat cenné informace o možné blížící se amnestii či vytouženém pádu režimu, nebo si přilepšit s jídlem. 

Vzpomínka na utrpení

Když dnes člověk sestupuje po částečně zrekonstruovaných takzvaných Mauthausenských schodech, vedoucích od bývalé šachty k barákům v táboře Svornost, nemůže nepomyslet na tragické osudy tisíců vězňů československých uranových táborů. Po návratu zůstávali občany druhé kategorie, nemohli nastoupit do svých původních zaměstnání, StB je vedla v záznamech jako nepřátelské osoby a neustále je sledovala.

Muklové, navrátivší se s podlomeným zdravím, proto říkali, že menší vězení jim pouze vyměnili za větší. Mysleli tím nesvobodné Československo obehnané ostnatým drátem. Po listopadu 1989 s pochopitelnou hořkostí sledovali neschopnost či neochotu postavit KSČ mimo zákon a předvést jejich bývalé věznitele konečně před soud. 

Některé exempláře václavky hlíznaté (Armillaria bulbosa) jsou staré více než 1 500 roků a váží impozantních 10 000 kilogramů. Václavka tedy není zdaleka tak stará jako borovice osinatá (Pinus longaeva) z hřebenů Bílých hor na pomezí Kalifornie a Nevady. Ta totiž roste déle než 5 000 roků.

Hmotností houba zase výrazně zaostává za velrybou plejtvákem obrovským (Balaenoptera musculus), který v dospělosti dorůstá hmotnosti až 180 tun. Přesto je velikost a dlouhověkost těchto hub pozoruhodná a staví nás před nejednu záhadu. Jak si například václavka na tak dlouhou dobu pojistí dědičnou informaci proti defektům, které by měl v její DNA zákonitě vyhlodat zub času?

Žádné chyby při kopírování?

Václavky žijí na kořenech různých dřevin. Když na podzim na pařezech nebo kmenech stromů vyrostou jejich plodnice, můžeme to považovat za zevní projev „houbové nemoci stromů“. Vznik impozantní houby je celkem nenápadný. Splynutím dvou pohlavních buněk vzniká jedna buňka, která se následně množí a rozrůstá, zabírá nová území a napadá další stromy. Invaze václavky probíhá skrytě v podzemí, kde rostou její několik milimetrů silná vlákna podobná kořenům vyšších rostlin.

Odborně jsou tyto „kořínky“ označovány jako rhizomorfy. Detailnější pohled odhalí, že jsou spletené z mnohem jemnějších houbových vláken zvaných hyfy. Plocha, kterou může obsadit jediná houba, představuje i několik čtverečních kilometrů. Na povrchu viditelné plodnice přitom reprezentují jen nepatrný zlomek celého organismu houby.

Úctyhodný je i věk podzemní sítě rhizomorfů václavek. Nejstarší části vyrostly před staletími i tisíciletími. To nás staví před otázku, jak si houba po tak dlouhou dobu udrží pořádek v dědičné informaci, protože dvojitá šroubovice DNA rozhodně není nezranitelná. Dochází v ní k náhodným poškozením. Když buňka při dělení vyrábí nové kopie své DNA pro dceřinou buňku, neubrání se řadě chyb. V buňkách člověka vedou podobné chyby například k rakovině. Proto má prakticky každý z nás ve stáří v těle buňky se silně poškozenou DNA a propadající zhoubnému bujení. Jenže co je nějakých osmdesát či devadesát roků lidského života proti půldruhému tisíciletí existence václavky hlíznaté?

Nerozbitné není nutné opravovat

Kanadští vědci James Anderson a Stefan Catona prozkoumali stav dědičné informace václavky hlíznaté, která byla proti rekordnímu exempláři pouhý trpaslík. Pod zemí se její vlákna rozrostla na ploše asi 200 × 60 metrů. Anderson a Catona odebrali vzorky z rhizomorfů v různých místech a porovnali jejich kompletní dědičnou informaci.

Z výsledků analýz vyplývá, že dědičná informace václavky je ve srovnání s jinými organismy „nerozbitná“. Pravděpodobnost, že se během jednoho roku poškodí DNA v jednom daném místě, je jedna ku šedesáti miliardám. Pravděpodobnost, že během dělení buněk václavky dojde k jedné chybě při syntéze nových dvojitých šroubovic DNA, je ještě menší – jedna ku třem stům bilionům. Anderson a Catona došli k závěru, že dědičná informace václavek je asi tisíckrát „nerozbitnější“ než dědičná informace jiných hub. Jak si to václavka zařídí?

Z přírody známe celou řadu organismů, které přežívají i v prostředích, kde je dědičná informace vystavena velmi brutálním podmínkám a měla by se rychle měnit na „genetický šrot“. Například bakterie Deinococcus radiodurans přežívá i v nitru jaderných reaktorů, kde dostává dávky záření, jež desetitisíckrát převyšují množství záření, které je pro člověka smrtelné. Její dědičná informace je pod vlivem záření roztrhána na kusy, ale bakterie si ji během několika málo hodin opraví a uvede do plně funkčního stavu.

Podobně zdatnými opraváři těžce havarované DNA jsou bezobratlí živočichové vířníci (Rotifera) náležející do skupiny pijavenek (Bdelloidea), kteří hravě zacelí díry v DNA vzniklé vyschnutím jejich organismu na troud. Jenže václavka nemá takové opravy vůbec zapotřebí, protože její dědičná informace postihují jen minimální škody. Tajemství úspěchu václavky hlíznaté spočívá v tom, jak roste a jak rozděluje dědičnou informaci při množení buněk.

Ze zálohy na přední pozice

Všechny organismy mají k dispozici zásobu buněk, které slouží jako „základní surovina“ pro vznik nových buněk. Obvykle se takovým buňkám říká „kmenové“, protože se u nich jako u kmene stromu sbíhají pomyslné větve osudů všech buněk dané tkáně nebo orgánu.

Například lidská kůže má pod povrchem vrstvu kmenových buněk, které se dělí zvláštním způsobem. Jedna buňka si podrží původní vlastnosti kmenové buňky. Druhá se proměňuje v buňku nutnou pro obnovu kůže, která se neustále opotřebovává a odumřelé buňky se z ní odlupují v jemných šupinkách. Pokud má naše pokožka plnit správně všechny své funkce, musí se kmenové buňky činit ze všech sil, aby „masový úhyn“ buněk nahradily. Při každém dělení kmenové buňky hrozí vznik chyb v nově vytvářené kopii dědičné informace a následně i nejrůznější defekty. Pokud chyba postihne kmenovou buňku, je to velký problém, protože defektní jsou i všechny další buňky, které z takové poškozené „buněčné suroviny“ vzniknou.

Houby a rostliny na to jdou úplně jinak. Kmenové buňky mají v „přední linii“ tedy na špičce pupenu nebo na konečku houbového vlákna. Kmenová buňka se rozdělí, dá vzniknout nové buňce a další růst a množení buněk už ponechá na ní. Riskantní množení se tedy odehrává jen z malé části v kmenových buňkách a v drtivé většině nesou jeho rizika jiné buňky. Kmenové buňky tedy prodělávají mnohem méně dělení, méně riskují a udrží se v lepší kondici. Václavce hlíznaté tak vydrží kmenové buňky v dokonalém stavu po dobu, za kterou se na zemi stihnou vystřídat desítky lidských pokolení.

Originál pěkně v bezpečí

Václavky mají k dosažení dlouhověkosti ještě jeden účinný trik. Před dělením kmenové buňky je podle předlohy její vlastní dědičné informace vytvořena kompletní kopie pro novou buňku. Protože při tvorbě nových kopií může docházet k chybám, bývá kopie i v případě DNA horší než originál. Buňka může dvě sady dědičné informace – předlohu a kopii – promíchat a rozdělit je pak náhodně mezi dvě vzniklé buňky. Pak by v kmenové buňce zůstávaly i některé nové kopie s chybami a kvalita dědičné informace kmenové buňky by postupně klesala.

Houby proto nechají v kmenové buňce „originální“ DNA a kopie s chybami strkají výhradně do nově vznikajících buněk. DNA kmenových buněk hub si díky tomu dlouhodobě drží vysokou kvalitu.

Příklad z opačného pólu

Péče o dědičnou informaci klade na václavku hlíznatou nemalé nároky, ale to se houbě bohatě vrátí v neomezeném růstu a metuzalémském stáří. Její zisky vyniknou ve srovnání s houbou přívěsenkou Podospora anserina, která má jepičí život. Vydrží nejvýše několik týdnů. K delší existenci nemá ani důvod, protože roste na trusu býložravců. To je ve srovnání s kořenovým systémem stromů hostícím nedobrovolně václavky substrát velmi pomíjivý.

Krátká existence nenutí přívěsenku, aby o svou dědičnou informaci nějak zvlášť pečovala. Její DNA nemusí být o mnoho trvanlivější než trus, na kterém houba roste. Přívěsenka proto klidně ukládá do kmenových buněk nově syntetizovanou dědičnou informaci se vzniklými chybami. Také nenutí kmenové buňky k tomu, aby omezovaly své dělení na nejmenší únosnou míru, jako to dělá václavka. Když vědci zajistili přívěsence v laboratoři trvalý přísun živin, houba ho nedokázala využít. Po pár týdnech začala chřadnout, na jejích buňkách se projevily těžké příznaky stárnutí a houba uhynula, i když kolem měla dostatek živin na další týdny a měsíce života.

Královskými dynastiemi, které v českém státě vládly, byli Přemyslovci (1212–1306), Menhardovci (1306–1310), Lucemburkové (1310–1437), Habsburkové (1306–1307, 1437–1439, 1453–1457, 1526–1780), Poděbradové (1458–1471), Jagellonci (1471–1526), Habsburko-Lotrinkové (1780–1918) a Wittelsbachové (1619–1621, 1741–1743). V letech 1469–1490 byl protikrálem Matyáš Korvín. 

Z těchto panovnických rodů se současnosti dožili pouze Habsburko-Lotrinkové a Wittelsbachové, nicméně obě dynastie přišly v roce 1918 o trůn v důsledku revoluce. V dnešní době v Evropě panují monarchové z královských rodů sasko-kobursko-gothajského, Glücksburků, Bourbonů a Oranžsko-Nasavských či knížecích rodů Lichtenštejnů a Grimaldiů. U mnoha z nich proudí v žilách i česká krev. 

Buzic v Belgii? 

Dynastie Wettinů panovala v Míšeňsku, Durynsku, Sasku a díky linii sasko-kobursko-gothajské též ve Velké Británii, Portugalsku či Bulharsku a dodnes vládne v Belgii. O jejím prvním historicky doloženém příslušníku Dietrichovi z 10. století se dochovalo málo pramenů. Někteří historici nevylučují, že pocházel z rodu Buziců, z nějž se později odštěpily nejmocnější české a moravské šlechtické rodiny z Rožmberka, Dubé, Valdeka, Zajíci z Házmburka a Lvové z Rožmitálu. Tím pádem by měli Wettinové český původ. Podle jiné hypotézy však byli potomky velmože polabských Slovanů, kteří později podlehli germanizaci.

Všechny wettinské linie, včetně té dnešní belgické, jsou potomky míšeňského markraběte Fridricha II., který se v roce 1329 oženil s dcerou císaře Ludvíka IV. Bavora, hlavního rivala našeho Karla IV. Bavorská princezna byla z matčiny strany prapravnučkou Přemysla Otakara I. a současně Václava I., z otcovy strany zase prapravnučkou českého knížete Bedřicha. Jejich potomek Albert se oženil s dcerou Jiřího z Poděbrad, takže v Belgii i Británii vládnou potomci také tohoto našeho panovníka. 

Babička dnešního belgického krále Filipa pocházela ze Švédska a díky spojení s Wittelsbachy jsou její potomci pokrevními příbuznými císaře Ferdinanda I. Habsburského a jeho manželky z rodu Jagellonců, pravnučky dědičky Zikmunda Lucemburského. První belgická královna byla zase potomkem „zimního krále“ Fridricha Falckého i Marie Terezie. 

Z toho vyplývá, že belgický král Filip je tak trochu Přemyslovec, Lucemburk, Poděbrad, Wittelsbach, Jagellonec, Habsburk i Habsburk-Lotrink. V jeho žilách nekoluje pouze krev Menhardovců, neboť jediná provdaná dcera Jindřicha Korutanského, Markéta zvaná Pyskatá, měla jen jednoho syna, který zemřel bezdětný. 

Na britském trůnu 

Během první světové války považovala britská dynastie za neúnosné zdůrazňovat ve svém názvu německý původ, proto se ze sasko-kobursko-gothajské větve Wettinů stal podle jednoho z královských sídel windsorský rod. Pro zajímavost uveďme, že kolébka rodu (město Koburg) leží osmdesát kilometrů od českých hranic. Dnešní král Karel III. je po otci Glücksburk, ač oficiálně Windsor. S Přemyslovci je ze strany své matky Alžběty II., kromě výše uvedených spojení přes míšeňského markraběte Fridricha II., spřízněn taktéž přes dceru českého krále Vratislava II., Juditu (provdala se za polského krále z rodu Piastovců), a dceru krále Václava II., Elišku Přemyslovnu, choť Jana Lucemburského. 

Dále je Karel III. po matce potomek tří dcer Jiřího z Poděbrad a dcery českého krále Fridricha Falckého. Připomeňme, že tato Žofie Falcká, provdaná za hannoverského kurfiřta, byla prohlášena za dědičku anglického a skotského království. Uprázdnění trůnu se sice nedožila, ale její syn, kurfiřt Jiří I., založil dynastii, jež panovala až do roku 1901. Díky svému otci Filipovi, řeckému a dánskému princi ze šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburského rodu, je Karel III. opakovaně potomkem krále Václava II. z rodu Přemyslovců i císaře a českého krále Zikmunda Lucemburského, v jeho žilách tedy koluje i krev Karla IV., Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Též je potomkem císaře a českého krále Albrechta II. Habsburského i Fridricha Falckého. 

Jeho první manželka, tragicky zemřelá Diana Spencerová byla potomkyní císaře a českého krále Ferdinanda I. Habsburského a Anny Jagellonské, dcery českého krále Vladislava II. Synové Karla III. a Diany jsou proto potomky českých panovnických dynastií Přemyslovců, Lucemburků, Poděbradů, Jagellonců, Wittelsbachů a Habsburků. Chybí jim jen krev Menhardovců a Habsburko-Lotrinků. Také současná princezna z Walesu Catherine (známá též jako Kate) je potomkyní naší první královské dynastie. Mezi její předky totiž náleží anglický král Eduard III. z rodu Plantagenetů, který byl ve 12. generaci potomkem českého krále Vratislava I. 

Nejen monarchové 

Vzhledem k tomu, že se královské rodiny spřízňují i s nepanovnickými rody, můžeme v genealogii Windsorů vysledovat také příslušníky české šlechty. Karel III. je například potomkem nejvyššího kancléře Vratislava z Pernštejna z 16. století, a to přes jeho dceru Polyxenu provdanou za knížete Lobkowicze. Díky této linii je britský král rovněž vzdáleným příbuzným Šternberků, Fürstenbergů, Thurn und Taxisů a Lobkowiczů. 

Další příbuzenské vazby s českou aristokracií vznikly po roce 1804, kdy se Žofie Sasko-Kobursko-Saalfeldská z lásky provdala za „pouhého“ francouzského barona Emanuela von Mensdorff-Pouilly, který před revolucionáři emigroval z Francie a usadil se na panství Nečtiny v západních Čechách, kde založil novou linii rodu. Poté vstoupil do rakouské armády a bojoval v revolučních i napoleonských válkách proti vlastním krajanům. V jedné z mnoha bitev utrpěl tak těžké zranění na pravé ruce, že po zbytek života zůstal invalidní. Během války se ocitl i u koburského dvora, kde se do něj „zakoukala“ princezna Žofie, rovněž potomkyně přemyslovské a lucemburské dynastie. 

Byla sestrou belgického krále a tetou britské královny Viktorie. Snažila se stát spisovatelkou, mimo jiné publikovala sbírku romantických pohádek. Je pohřbena na zámku Nečtiny, který patřil jejím potomkům až do roku 1945. Dnes je zde školicí zařízení Západočeské univerzity. Emanuel Mensdorff-Pouilly rychle stoupal i díky svému sňatku, byl povýšen až na hraběte, polního podmaršálka, zemského velitele a viceprezidenta Dvorské válečné rady. Manželům se narodilo šest synů, z nichž Alexandr vyženil panství rodu Ditrichštejnů a byl rakouským ministrem zahraničí. Vnučky a pravnučky Žofie a Emanuela se provdaly kupříkladu do rodů Kálnoky, Apponyi, Kinských, Küenburgů nebo Daubeků. 

Skandinávské vazby 

Mladší sestra Elišky Přemyslovny, tedy teta Karla IV., se provdala za Boleslava Lehnického. Její praprapravnučka Dorotea Braniborská se jako manželka dánského krále Kristiána I. z oldenburské dynastie stala pramátí všech dánských králů z tohoto rodu, a tím pádem i současné dánské královny Markéty II., švédského krále Karla XVI. Gustava a norského krále Haralda V. Všichni jmenovaní jsou taktéž potomci Jiřího z Poděbrad a Fridricha Falckého. 

Dánská princezna Luisa, prateta dnešní královny Markéty II., si v roce 1896 vzala majitele náchodského panství, rakouského důstojníka, prince Fridricha Schaumburg-Lippe. Nicméně českou krajinu a obyvatelstvo si příliš neoblíbila, navíc jí osud nedopřál šťastné manželství, takže jak mohla, vracela se na dlouhou dobu do Dánska. Podivnou shodou náhod zemřela několik hodin po svém tchánovi. Okolnosti její smrti jsou zahaleny tajemstvím a mají nádech skandálu, neboť se proslýchalo, že se v nedalekém rybníku pokusila utopit svého muže a sama na následky prochladnutí zemřela. Připomeňme, že byla zámeckou paní i v Ratibořicích, známých zejména díky spisovatelce Boženě Němcové, která v jeho okolí prožila své dětství, o němž psala v románu Babička. 

Princ Fridrich byl spolu se sourozenci vychováván Jiřím Stanislavem Guthem-Jarkovským, který se později jako ceremoniář prezidenta Masaryka stal zakladatelem naší „republikánské“ etikety a společenské výchovy. Luisa nebyla poslední dánskou princeznou žijící v Náchodě. Její syn Kristián se totiž v roce 1937 oženil se svou sestřenicí, dánskou princeznou Feodorou. Ta ale na svou novou „českou“ vlast nevzpomínala v dobrém, neboť za první republiky přišla rodina jejího manžela v rámci pozemkové reformy o polovinu pozemků, byly jí ukradeny šperky v mnohamilionové hodnotě a v roce 1945 jí byl konfiskován veškerý majetek. Jejich děti sice nemají nárok na dánskou korunu, ale jako potomci „zimního krále“ a jeho dcery Žofie jsou v nástupnické britské linii. 

Lucemburská stopa 

Kníže Adolf z hlubocko-krumlovské linie Schwarzenbergů se v roce 1930 oženil s lucemburskou princeznou Hildou, dcerou velkovévody Viléma IV. Hilda byla v letech 1918–1921 následnicí své sestry, velkovévodkyně Charlotty. Jenže Charlotty se v roce 1921 narodil syn Jan a během dalších osmi let dalších pět dětí. Hilda se tedy velkovévodkyní nestala, takže se mohla z lásky provdat za jednoho z nejbohatších českých aristokratů. Kníže Adolf převzal ve třicátých letech rodový majetek po zemřelém otci. Jako horlivý odpůrce nacismu musel po roce 1939 uprchnout i s rodinou do exilu. Po válce mu byl v roce 1947 speciálním zákonem zabaven veškerý majetek. Bezdětní manželé se poté usadili v Itálii. Po Adolfově smrti se Hilda vrátila do Lucemburska, kde žila u dvora své sestry. 

Hildina a Charlottina neteř, parmská princezna Marie Františka, se v roce 1959 provdala v pařížské katedrále Notre-Dame za Eduarda z Lobkowicz, rakousko-amerického diplomata a investičního bankéře z dolnobeřkovické linie slavného českého rodu. Ten se jako hodnostář maltézských rytířů výrazně zasloužil o zřizování zdravotnických středisek v Libanonu. Manželé ani jejich děti se po roce 1989 do Česka nevrátili. Marie Františka byla navíc díky svému bratru Karlovi švagrovou nizozemské princezny Ireny, sestry královny Beatrix. 

Sestřenice Marie Františky a teta současného lucemburského velkovévody Jindřicha, princezna Alžběta se v roce 1956 provdala za Františka Ferdinanda vévodu Hohenberga, vnuka následníka rakousko-uherského trůnu, arcivévody Františka Ferdinanda d'Este a jeho nerovnorodé manželky Žofie, rozené hraběnky Chotkové. Alžběta byla po určitou dobu druhá v lucemburské nástupnické řadě, s chotěm žili na rakouském zámku Artstetten, kde byli v roce 1914 pohřbeni arcivévoda František Ferdinand s manželkou. Připomínáme, že atentát na rakouského následníka v roce 1914 se stal záminkou pro rozpoutání první světové války. Alžběta se jako vdova vrátila do Lucemburska, kde bratrovi Janovi pomáhala s reprezentačními povinnostmi a účastnila se všech oficiálních akcí. Byla považována za živoucí kroniku své rodiny. 

Dnes se na zámku Artstetten, který zdědila Alžbětina starší dcera, nachází Muzeum arcivévody Františka Ferdinanda, kde si lze prohlédnout mnoho exponátů spjatých s českými zeměmi. Rodina totiž do roku 1919 vlastnila česká panství Konopiště a Chlum u Třeboně. Pamětníci vzpomínali, že když tehdy byly děti rakouského následníka trůnu československými úředníky vyhnány, mohly si vzít jen troje šaty a jedny boty, dokonce jim byly zabaveny i fotografie rodičů. Jednalo se o nezákonný akt, neboť podle příslušného zákona se zestátňoval majetek bývalé dynastie, k níž ale Hohenbergové nepatřili. Vnučka arcivévody Františka Ferdinanda, hraběnka Žofie Gudenusová v současné době neúspěšně usiluje o restituce zámku Konopiště včetně nemovitostí a inventáře, lesů a pivovaru. 

Vzdálenými příbuznými lucemburských velkovévodů jsou i hrabata z Arco-Zinnebergu, jež si v roce 1998 koupila hrad Vysoký Chlumec, který používají jako letní sídlo. Hrabě Riprand se oženil s arcivévodkyní Marií Beatrix d'Este, vnučkou posledního rakouského císaře a krále Karla I. a Zity Parmské. Pro zajímavost dodejme, že jejich dcera, politoložka Olympia se v roce 2019 provdala za bankéře a prince Jeana-Christopha Napoléona z rodu Bonapartů, jednoho ze současných uchazečů o francouzský císařský trůn.

Přemyslovci mezi námi 

Sestavování genealogických přehledů s potomky českých dynastií po přeslici se dlouhodobě věnuje genealog a publicista Jan Drocár. Mezi potomky královského rodu Přemyslovců našel mimo jiné i dvacet českých šlechtických rodů, například Czerninů, Šternberků, Lobkowiczů, Schwarzenbergů, Waldsteinů, Kinských, Bořek-Dohalských či Strachwitzů. Mnozí z nich jsou totiž potomky Marie Habsburské (dcery císaře a českého krále Ferdinanda I. a Anny Jagellonské), provdané za vévodu z Jülichu, Kleve a Bergu. A Marii kolovala v žilách i přemyslovská, lucemburská a jagellonská krev.

Přepychovou jachtu vlastní každý typický miliardář. Ovšem tu, kterou nově nabídla k prodeji rakouská společnost Migaloo, si budou moct dovolit jen nejbohatší z nejbohatších. Podle magazínu Forbes bylo loni na světě 2 540 miliardářů, přičemž necelé dvě třetiny z nich vlastní majetek za dvě miliardy dolarů. Uvedená hodnota však z velké části spočívá v akciích a firmách, takže najít na zmíněnou loď „v prasátku“ volné dvě miliardy dolarů – čili asi 48 miliard korun – nebude ani pro pohádkově movité zájemce snadné.

Migaloo M5 zatím existuje pouze na vizualizacích. Jakmile ovšem vznikne, stane se nejdražším luxusním plavidlem na planetě. Překoná tak dosavadní rekord jachty Dilbar, jež vyjde na „pouhých“ 800 milionů dolarů. Přesto se jedná o natolik astronomickou sumu, že ji odmítl zaplatit i zakladatel Amazonu Jeff Bezos, který využívá skromnější plavidlo Koru za 485 milionů. Důvod, proč společnost Migaloo požaduje podobně horentní částku, je prostý: Výjimečná jachta se totiž může mrknutím oka proměnit v ponorku.

Měsíc pod vodou

M5 ztělesňuje splněný sen každého milovníka Julese Vernea, který zároveň nemá hluboko do kapsy. Na jedno natankování jachta urazí až 15 tisíc kilometrů, kromě 20 hostů pojme také 40 členů posádky a její maximální rychlost na hladině činí 20 uzlů, tedy asi 37 km/h. Kdykoliv ovšem může klesnout až do hloubky 250 m a plout tam rychlostí 12 uzlů čili zhruba 22 km/h. Podmořský život pak mohou cestující sledovat přes velké prosklené plochy například v jídelně, kam se naráz usadí až 36 strávníků. Pod hladinou přitom plavidlo dokáže setrvat i čtyři týdny. 

Volný čas během plavby zpestří pasažérům třeba moderní kino, víno z bohatě zásobeného „sklípku“, koupání v jednom ze dvou bazénů nebo relaxace ve vířivce. Součást vybavení tvoří také dvě malé ponorky pro šest osob a několik podvodních plavidel na dálkové ovládání, zatímco na případnou lákavou pevninu se dá vylodit se suchozemskými vozítky. Za své peníze tak extravagantní majitel dostane luxus i technologickou vyspělost, jež nemají obdoby.