Velryby jižní (Eubalaena australis) byly pomalé, dostatečně velké a v neposlední řadě jejich těla neklesla pod hladinu, když je velrybáři usmrtili. Kromě výše zmíněných „loveckých výhod“ byly vždy velmi snadno k poznání. Na rozdíl od jiných velryb totiž nemají hřbetní ploutev ani rýhovaný jícen. Hlava velryby jižní je navíc velmi výrazná, protože představuje třetinu celkové délky jejího těla a k tomu je pokryta bílými výrůstky tuhé kůže. Při dnešních biologických výzkumech jsou tyto mozoly pro biology nedocenitelné, protože jsou pro každého jedince unikátní a slouží tedy podobně jako otisky prstů u lidí. 

Dospělé velryby jižní dorůstají délky 18 metrů a hmotnosti až 80 tun a velikostí se jim tedy může rovnat jen málokdo. Námluvy těchto mořských obrů jsou však překvapivě poklidné až něžné. O přízeň samice se sice uchází několik různých samců, ale ti mezi sebou vzájemně nijak nesoupeří. Samice postupně věnuje svou pozornost každému z nich a toto chování zřejmě dává možnost všem potenciálním otcům ve prospěch rodové genetické pestrosti.

Samice dá každé tři roky život jedinému mláděti, jenž už při zrození váží 1,5 tuny a je 5,5 metru dlouhé. Přes svoji velikost je ale celý rok krmeno pouze nesmírně vydatným mateřským mlékem a zůstává v mělkých vodách. Matka jej tak chrání před predátory – především velkými bílými žraloky a kosatkami. Pohlavní dospělosti dosahují mladé velryby kolem devátého nebo desátého roku a dožívají se až 70 let.

Na začátku 20. století představovala kavalerie důležitou složku prakticky všech armád, jelikož nabízela vysokou rychlost přesunů, a to i v těžkém terénu. Její hlavní úkol proto spočíval v průzkumu nepřátelských pozic, kromě kterého měla uskutečňovat i útočné manévry, zejména průniky po křídlech. Zákonitě se ale počítalo i s tím, že bude narušovat protivníkovy pokusy o průzkum a křídelní obchvaty, což mělo vést ke střetnutím kavaleristů. První světová válka na západní frontě se sice odehrávala převážně v podobě krutých bitev pěšáků, kulometů a dělostřelectva a na scénu přivedla i tanky a letouny, avšak někdy se zapomíná, že v prvních měsících a také v některých pozdějších fázích se prosadilo také jezdectvo.

Trvání na tradicích 

Německá jízda navazovala na slavné historické tradice, které sahaly od třicetileté války (1618–1648) přes napoleonskou éru až po prusko-francouzskou válku. Na rozdíl od Velké Británie ale Berlín zavedl povinnou vojenskou službu, která u kavalerie trvala plné tři roky, kdežto pěšák sloužil o rok méně. K jízdě přednostně směřovali branci z venkovských oblastí, u nichž se dalo předpokládat, že již mohou mít nějaký vztah ke zvířatům. Důstojníci pak pocházeli v naprosté většině z řad šlechty, pro kterou jízda na koni představovala základní dovednost a důležitou součást životního stylu. 

Ostatně celý étos německé šlechty dosud hodně čerpal z rytířských tradic zahrnujících i souboje jezdců coby „čestnou“ formu válčení. Při výcviku koní se Němci inspirovali především slavnou vídeňskou „Haute École“, a proto jejich kavalerie při cvičeních skýtala skutečně impozantní pohled. Vše tudíž zdánlivě nasvědčovalo tomu, že jízda císaře Viléma II. disponuje vším potřebným k tomu, aby se řadila na světovou špičku.

Bez kopí ani ránu

Ve druhé polovině 19. století tomu tak patrně opravdu bylo, jenže změny ve výzbroji a taktice armád, které přišly na počátku 20. století a jimž se Britové přizpůsobili, zanechaly na německé jízdě jen malé stopy. Stručně řečeno, důstojnická elita vilémovské armády jaksi nechtěla vzít tyto změny na vědomí a pořád hodlala vést války způsobem, který mohl přinášet úspěchy před sto lety. 

Nejlépe to prokazovala skutečnost, že za základní zbraň jízdy se pokládalo kopí, respektive Stahlrohrlanze Modell 1890. Jak název napovídá, šlo o výrobek z oceli. Za vhodných podmínek snad mohlo jít o efektivní nástroj, avšak k nim docházelo jen vzácně. Každý jezdec měl i poboční chladnou zbraň, u většiny útvarů jezdecký kord (Kavalleriedegen), u kyrysníků palaš (Pallasch) a samozřejmě i pušku systému Mauser, konkrétně zkrácenou verzi Karabiner Modell 1898AZ. Střelecký výcvik ale ani zdaleka nedosahoval úrovně obvyklé u tehdejší pěchoty.

Nasazení sevřených formací 

Mnozí němečtí důstojníci hleděli na moderní techniku (včetně pušek) velmi přezíravě. Také styl jízdy připomínal spíše relikt historie, protože muži zásadně seděli maximálně vzpřímeně, při překonávání překážek skokem se hodně zakláněli a nutili své koně k pohybu s hlavami skloněnými dolů. To vše odpovídalo „vídeňské škole“ a vypadalo to pěkně na cvičišti nebo na přehlídkách, ovšem na moderní bojiště se tato praxe nehodila. Dlouhé přesuny při tomto stylu jízdy dosti vyčerpávaly koně, jimž navíc jejich skloněné hlavy znemožňovaly dobře sledovat terénní překážky. 

To silně kontrastovalo s přístupem Britů, jenž vycházel z „loveckého“ stylu, při kterém jezdec své zvíře nijak neomezoval při pozorování okolí a ve skoku se naopak přitiskl k jeho hřbetu. Němečtí koně tedy ve výsledku velmi trpěli, rychle se unavili a nedokázali se efektivně přesouvat v těžkém terénu. Ostatně Němci takové přesuny ani příliš nenacvičovali, jelikož upřednostňovali útoky velkých formací kavalerie v otevřené krajině, u nichž spoléhali i na psychologický efekt. Zřejmě tak nepřekvapí, že německý jízdní pluk nedisponoval organickou palebnou podporou. 

Formálně jej tvořila pětice eskadron včetně jedné výcvikové a administrativní, a tudíž jeho bojovou sílu reprezentovaly čtyři eskadrony, každá po čtyřech četách. Vedle 709 jízdních zvířat se v tabulkách nacházelo i 69 tažných koní pro týlové zabezpečení. Jízdní pluky se spojovaly do brigád či divizí, které obsahovaly rovněž baterie dělostřelectva a pěší prapory včetně kulometných oddílů. Ty se poté mohly přičleňovat ke kavalerii, aby zajistily onu palebnou podporu; výcvik tohoto kombinovaného nasazení však probíhal pouze omezeně. Německá jízda proto na cvičeních nabízela impozantní pohled, protože útoky sevřených formací kopiníků vypadaly nádherně, ale tyto romantické představy o válce záhy narazily na krvavou realitu.

Evropská observatoř Gaia opět prokázala své kvality. Její pozorování sehrála klíčovou roli v objevu doposud neznámé černé díry hvězdné velikosti. Prozradila ji obíhající hvězda, která se kvůli ní při svém pohybu podivně „kymácí“.

Data získaná pozemními observatořemi, včetně soustavy teleskopů Very Large Telescope (VLT), kterou v Chile provozuje Evropská jižní observatoř (ESO), následně prozradila, že černá díra, která dostala označení Gaia BH3, má úctyhodnou hmotnost 33 sluncí. To z ní dělá nejhmotnější známou černou díru hvězdné velikosti v Mléčné dráze. Nejedná se o nejhmotnější černou díru v naší galaxii – tento titul náleží supermasivní černé díře Sagittarius A* ve středu Mléčné dráhy, která má asi čtyřmilionkrát větší hmotnost než Slunce. Gaia BH3 je však nejhmotnější známou černou dírou v Mléčné dráze, která vznikla zhroucením hvězdy.

Rekordní černá díra Galaxie

Nově objevená černá díra sesadila z pomyslného trůnu slavnou černou díru Cygnus X-1, jejíž hmotnost je zhruba 21 sluncí. Průměrná hmotnost objevených černých děr hvězdné velikosti v Mléčné dráze se pohybuje okolo 10 sluncí. Nově objevenou černou díru Gaia BH3 tak lze v tomto ohledu považovat za výjimečně velkou. Gaia BH3 se od nás nachází ve vzdálenosti „pouhých“ 2 000 světelných let, což z ní zároveň dělá i druhou nejbližší ze všech známých černých děr.

Pro astronomy nejsou srovnatelně hmotné černé díry hvězdné velikosti úplně neznámé. Podobně hmotné černé díry tohoto typu vědci našli i v okolních galaxiích. Podle stávajících teorií tyto masivní hvězdné černé díry vznikají kolapsem hvězd, které se skládají z jen malého množství prvků těžších než vodík a helium. Předpokládá se, že tyto hvězdy chudé na kovy ztrácejí během svého života méně hmoty, a tudíž jim zbývá více materiálu, který může po jejich zániku vytvořit velmi hmotné černé díry. 

Černá díra Gaia BH3 je pro to pěkným důkazem, protože její hvězdný partner, u něhož lze předpokládat velmi podobné složení, jaké měla i původní hvězda Gaia BH3, opravdu má skutečně velmi nízkou metalicitu.

Na pozadí krvavých pouličních střetů v Budapešti na podzim 1956 probíhal politický zápas ve vedení MSP. Imre Nagy nahradil v čele vlády zdiskreditovaného Gerőho a tváří v tvář demokratizačnímu procesu v zemi se musel rozhodnout, zda bude nadále stát na pozicích Moskvy, nebo uzná povstání za demokratické národní hnutí a postaví se tak do čela revoluce. Radikální křídlo MSP požadovalo zavedení vojenské diktatury a smetení povstalců útokem sovětské armády, což ale umírnění v čele s Nagyem odmítali. V noci na 28. října převážil Nagyův názor, aby s povstalci byla zahájena jednání, a požadoval i stažení sovětských vojsk.

Image

Čtěte také

Revoluce utopená v krvi (1): Potlačení maďarského povstání v roce 1956

Vyhlášení neutrality

Sovětští emisaři Mikojan a Suslov shledali, že Zvláštní sbor i po svém posílení není schopen čelit situaci v Maďarsku, a souhlasili s Nagyovými návrhy. Dne 28. října tak byly zastaveny boje, Nagy prohlásil v projevu povstání za demokratizační hnutí a rozpustil ÁVH. Sovětské vojenské útvary ale v zemi nadále zůstaly.

Za tohoto stavu by se moskevské vedení možná snažilo najít nějakou formu soužití s novým maďarským režimem, ale události se rychle měnily. V zemi pokračovaly masové stávky a 30. října došlo v budově městského výboru MSP k přestřelce mezi povstalci a členy ÁVH. Ta vyústila v krvavý lynč a mrzačení těl příslušníků tajné policie a členů strany. Lynčování měla na svědomí milice vedená Józsefem Dudásem a výrazně poškodila obraz revolučního hnutí. Zevnitř povstaleckého tábora se ozývaly hlasy, aby byl za tento čin pohnán k zodpovědnosti. To se nakonec stalo a v předvečer druhé sovětské intervence nechal Nagy Dudáse zatknout. 

Tím rozhodujícím krokem, který nakonec přiměl sovětské vedení utopit povstání v krvi, bylo 1. listopadu vyhlášené vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy a jeho neutralizace. Zároveň chtěl Nagy získat od Sovětů souhlas se stažením jejich vojsk. Souběžně docházelo k obnovování politické plurality a tím i končila mocenská dominance komunistů. To vše bylo pro Moskvu zcela neakceptovatelné.

Tři tisíce obrněnců 

Již v noci na 31. října došlo k přijetí plánu operace Vichr, v jejímž čele stanul maršál Ivan Koněv. Ten své velitelství umístil do Szolnoku, kde se nacházely jednotky Zvláštního sboru doplněné o 7. a 31. gardovou výsadkovou divizi. Sověti rychle vytvářeli údernou sestavu, která zahrnovala dále 8. mechanizovanou armádu a 38. armádu ze stavu Přikarpatského vojenského okruhu. Vojáci Zvláštního sboru se souběžně s přísunem posil ze zahraničí začali stahovat z Budapešti a formálně tak plnili požadavky Nagyova kabinetu. Sověti se ale přesunuli pouze asi 15 km od města, kde obsazovali silniční komunikace, doplnili munici, potraviny a vytvářeli nástupní prostor pro útok na metropoli. 

Bezprostřední hrozbu intervence ještě podtrhla evakuace rodin sovětských důstojníků a pacientů sovětských vojenských nemocnic z Budapešti. Soustřeďování intervenčních sil skončilo počátkem listopadu, kdy pro zásah proti hlavnímu městu disponoval maršál Koněv 60 000 vojáky tří armádních sborů s asi 3 000 tanky, ve velké míře moderními T-54. Kromě toho ale mohl Koněv počítat i se spojeneckými divizemi československé a rumunské armády, které se rozvinuly na hranicích s Maďarskem, a též se zvláštními skupinami KGB, jimž osobně velel předseda této tajné služby Ivan Serov. 

Revoluce, či kontrarevoluce?

Tváří v tvář takové síle se začala drolit jednota revoluční maďarské vlády. Její člen János Kádár hlasoval pro neutralizaci země, avšak pod hrozbou intervence otočil a společně s ministrem vnitra Ferencem Münnichem uprchli na sovětskou ambasádu a následně byli přepraveni do Moskvy. Tam stanul Kádár v čele nové prosovětské vlády, která Nagyovy kroky označila za kontrarevoluci. Vznik revoluční dělnicko-rolnické vlády oznámil 3. listopadu rozhlasový vysílač v Szolnoku. Jedním z prvních kroků nové samozvané vlády bylo podání žádosti, aby sovětská vojska intervenovala na záchranu socialismu, což Moskva okamžitě akceptovala.

Operace Vichr 

Vznik prosovětské vlády s konečnou platností znamenal konec vyjednávání a zahájení vojenské operace vedoucí k potlačení povstání. Jako první došlo k zatčení vládní delegace jednající v Tökölu se Sověty o odchodu jejich armády ze země. Vedl ji ministr obrany generál Pál Maléter a místopředseda vlády Ferenc Erdei. Především ztráta Malétera byla citelná, jelikož armáda i Národní garda tak přišly o svého velitele. Ve 4.45 dne 4. listopadu došlo k vyhlášení hesla Grom, které spustilo vlastní sovětskou intervenci. 

Vojska 38. armády se vydala na východ země, 8. mechanizovaná armáda obsazovala území západně od Dunaje. Hlavní role ovšem připadla opět Zvláštnímu sboru, který posílily dvě střelecké divize a pluk výsadkářů a společně zahájily pochod na maďarskou metropoli. Celkově se na operaci Vichr podílelo 150 000 vojáků. Proti této síle neměli odhodlaní, ale špatně vyzbrojení a nejednotně vedení povstalci šanci. 

Hlavní nápor směřoval na Budapešť, do níž vstoupil Zvláštní sbor ze tří směrů, a pokusil se ovládnout Pešť a přechody do Budína. Nejprudší boje vypukly, když interventi zaútočili na kasárna v Budaörsi a na parlament. Velmi rychle se celé město proměnilo v bojiště, což Sověti očekávali, a vybavili své muže plamenomety a zápalnými granáty. Pouze obava z masivních civilních ztrát zabránila leteckému bombardování.

Sovětskému postupu se během bojů v metropoli postavili hlavně povstalci, armáda zůstala v řadě případů nečinná a do boje se zapojilo jen několik pluků 7. mechanizované „Ostřihomské“ divize podplukovníka Mecsériho. Převaha útočníků byla ovšem velká a maďarská obrana se rychle rozpadala. Kolem 8. hodiny ranní kapitulovali obránci parlamentu, do poledne se v rukou interventů nacházela většina klíčových cílů včetně ministerstva obrany, vnitra a policejního ředitelství. 

Postup Koněvových sil provázely těžké ztráty. Po vytlačení povstalců z klíčových objektů se boje rozšířily i do průmyslových částí města, kde Sověti masivně využívali pro urychlení postupu dělostřelecké i letecké bombardování. Celé městské čtvrti se v důsledku nasazení těžkých zbraní během několikadenních bojů proměnily v ruiny.

Na odpor narazili Sověti i v dalších okrajových částech metropole. V Óbudě a Csepelu se proti intervenčním silám postavila Národní garda a v Soroksáru i profesionální vojáci, což zvýšilo ztráty útočníků. Řada posádek ale zůstala i zde netečná a do 5. listopadu odzbrojili Sověti maďarské vojáky v kasárnách v Szolnoku, Debrecínu či Györu. Celkem se v internaci během prvních hodin ocitlo na 35 000 maďarských vojáků i s výzbrojí. Z prosovětské vládě loajálních příslušníků armády a sil ministerstva vnitra sestavili kádárovci několik oddílů vyzbrojených ručními zbraněmi a vrhli je do boje, což mělo zvýšit autenticitu prohlášení, že se jedná o vnitřní maďarský konflikt mezi revolučními a kontrarevolučními silami.

Kádár v tanku

Navzdory drtivé převaze se obránci relativně dlouho bránili. V Budapešti se jim 5. listopadu dokonce podařilo Sověty odrazit, když zaútočili na Kilianova kasárna. Tvrdé boje probíhaly také o kontrolu klíčových železničních nádraží v metropoli a také zde zprvu utrpěly sovětské síly dílčí neúspěchy. I mimo hlavní město se povstalci překvapivě drželi, jako třeba ve městě Dunaújváros. Nicméně sovětská početní a palebná převaha byla natolik velká, že maďarský odpor začínal pomalu hasnout.

Toho využili Sověti a převezli Jánose Kádára 7. listopadu do Budapešti. Jelikož město nebylo dosud pacifikováno, musel premiér tuto cestu pro svou bezpečnost absolvovat v tanku. Zde složil Kádár a jeho vláda přísahu věrnosti, čímž měl být posílen dojem legitimity nového kabinetu. Hlavním zájmem nové vlády bylo potlačit dosud bojující povstalce, což doprovázelo masivní zatýkání jak aktivních bojovníků, tak i členů nových administrativních orgánů, kteří byli následně převáženi do internace v SSSR.

Tisíce zabitých

Poslední organizovaná centra odporu Koněvovy jednotky po tvrdých bojích rozdrtily 8. listopadu. Následujícího dne hlásil na zasedání politbyra KSSS ministr obrany Georgij Žukov, že Maďarsko je pacifikováno. Realita byla ovšem poněkud odlišná, jelikož přeživší povstalci se stáhli do ilegality a dál vedli svůj boj. Nicméně organizovaný odpor skutečně ustal, jelikož 10. listopadu požádaly dělnické a studentské rady o zastavení palby. Sporadické přestřelky se však objevovaly ještě více než týden. Nic ale nemohly změnit na konečném výsledku povstání, které bylo doslova utopeno v krvi. Na maďarské straně podle oficiálních statistik zahynulo 2 652 bojovníků, ale jiné prameny hovoří o čtyřech tisících obětí a další až o deseti tisících. Zranění utrpělo asi 16 000 lidí a další tisícovka beze stop zmizela. Většina z mrtvých byli civilisté, jelikož ztráty maďarské armády činily jen 53 mrtvých a necelých 300 raněných.

Za vítězství zaplatili Sověti podle oficiálních statistik 669 mrtvými, 51 nezvěstnými a 1 251 raněnými vojáky. I v jejich případě budou ale ztráty větší, jelikož dle jiných pramenů přišli nejméně o 760 mrtvých a 2 000 raněných. Citelné byly i ztráty na těžké technice, což je o to překvapivější, že povstalci neměli žádné sofistikované protitankové zbraně. Pouze 33. gardová mechanizovaná divize přišla v Budapešti o 14 tanků, devět obrněných transportérů, 19 děl, čtyři raketomety a více než 30 automobilů. Sovětská intervence také vedla k masivní vlně útěků do zahraničí, když odešlo na 200 000 lidí.

Po porážce povstání nastalo vyřizování účtů. Premiér Nagy uprchl na jugoslávskou ambasádu, odkud byl ale vylákán pod příslibem beztrestnosti. Okamžitě po opuštění velvyslanectví ho Sověti zadrželi a odvezli do internace v Rumunsku. V červnu 1958 pak byl bývalý premiér v Budapešti souzen v utajeném procesu, na jehož konci si vyslechli vůdci povstání tresty smrti. Dalších 230 povstalců bylo také popraveno a na 20 000 uvězněno. Tímto krutým epilogem skončil i maďarský pokus o demokratizační proces.

Ačkoliv si ostrovy v rozlehlém Pacifiku představujeme spíše jako přírodní ráje původně osídlené nepříliš rozvinutými kulturami, i na nich v minulosti existovala městská sídla. Nešlo sice o velké metropole, jaké známe z Eurasie, Afriky nebo Ameriky, rozhodně ale stojí za pozornost.

Archeologové Phillip Parton a Geoffrey Clark z Australské národní univerzity v Canberře nedávno přinesli důkaz, že jedno z prvních měst v Pacifiku je vlastně ještě podstatně starší, než jsme si mysleli. K tomuto závěru vědci dospěli na základě mapování s využitím leteckého snímkování LiDARem. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil odborný časopis Journal of Archaeological Method and Theory.

Město na konci světa

„Struktury, které jsme objevili na ostrově Tongatapu, hlavním ostrově Království Tonga, pocházejí z doby kolem roku 300 našeho letopočtu,“ uvádí Parton. „Pokud máme pravdu, je toto městské osídlení asi o 700 let starší, než se odborníci původně domnívali.“ Podle badatelů toto městské osídlení vzniklo jako reakce na rostoucí populaci ostrova.

„Jak přibývalo obyvatel, museli vynalézat nové postupy, které jim umožnily se s takovou situací vyrovnat,“ vysvětluje Parton. „Tento typ osídlení, označovaný jako urbanizace o nízké hustotě, uvádí do pohybu zásadní sociální a ekonomické změny. Lidé spolu více interagují a zabývají se odlišnými profesemi.“

Podle Partona bylo dříve velmi náročné studovat dávná města v Pacifiku. Využití moderních metod včetně mapování s pomocí LiDARu podle něj představuje zásadní zvrat, který archeologům podstatně ulehčil práci. Teď mohou sledovat rozvoj městského osídlení na Tongatapu, jeho šíření do okolních oblastí i jeho zhroucení, které bylo podle všeho důsledkem příchodu Evropanů a infekcí, které do této části světa přivezli.

Toho 3. listopadu 1906 se ve Vídni do rodiny špičkového houslisty a koncertního mistra u vídeňské Dvorní opery Arnolda Rosé narodila dcera. Její maminka Justina pocházela z Jihlavy a byla sestrou slavného skladatele Gustava Mahlera. Holčička dostala jméno po Mahlerově manželce – Alma. Rodiny udržovaly blízké vztahy i proto, že je spojoval zájem o kulturu, umění a navíc ve Vídni bydlely blízko sobě. Nebylo tak divu, že hudba se pro Almu stala vším. Učila se hrát na housle a její otec ji v její hudební lásce i kariéře všestranně podporoval. 

První koncert 

Poprvé koncertovala ve vyhlášeném lázeňském letovisku Bad Ischl, kam jezdíval na pobyty i sám císař František Josef I. Stalo se tak v roce 1922. Patnáctiletá houslistka v elegantních bílých šatech měla nevídaný úspěch. Zaujala jak svým hudebním výkonem, tak i celkovým dojmem. Okamžitě se objevili okouzlení nápadníci. Patřil mezi ně i český virtuóz, rovněž houslista, Václav Příhoda, kterému nikdo neřekl jinak než Váša a který se znal s jejím otcem. 

Almě bylo 24 let, když se za Vášu Příhodu provdala. Nadále používala příjmení Rosé a za svědka jí šel tehdejší manžel její tety Almy – spisovatel Franz Werfel. Společný život novomanželů se dělil mezi pobyty ve Vídni a v Příhodově vile v Zárybech. Pořádali tam domácí koncerty, ale především oba koncertovali a hodně cestovali. Možná i proto se časem jejich vztah rozpadl. Postupně se odcizili a po pěti letech manželství podal Váša žádost o rozvod. Nešťastná Alma nakonec souhlasila. 

Východiskem z její osobní a citové krize se opět stala hudba. Založila ve Vídni dámský koncertní orchestr. Vídeňský deník Neue Freie Presse o něm napsal toto: „Hlavním bodem programu je jednoznačně Alma Rosé. Se svým orchestrem hraje strhujícím způsobem. Když ale ještě sama rozezní své housle, dostane se publiku opravdu vysoký umělecký výkon.“ 

Útěk do Londýna

Netrvalo to dlouho, pouhé tři roky, kdy do jejího života vstoupily další těžké problémy. V létě 1935 umřela její matka Justina. Na jaře 1938 došlo k anšlusu Rakouska. Nacisté připojili zemi ke Třetí říši a lidé židovského původu se ocitli v ohrožení života. Mezi ně patřila také Alma – její otec se původně jmenoval Rosenbaum. Začaly vznikat seznamy židovských hudebníků, jež měli za cíl jediné: společenskou likvidaci. Alma už nesměla vstupovat, jejího otce propustili ze všech orchestrů.

Pochopili velmi rychle, že jim jde i o holý život. Vyřešili to tak, že utekli z Rakouska. Alma emigrovala přes Berlín a Amsterodam do Velké Británie. Po krátkém čase za ní do Londýna přijel i její otec. Ovšem jak se měli uživit? Vídeňský majetek jim nacisté zabavili. Na řadu přišly opět housle. Ostatně co jiného Almě také zbývalo, představovaly její celý život. Musela si vydělat na živobytí. 

Hrála v Holandsku po kavárnách a restauracích, žila skromně až bídně. Neměla ani na topení. Takto živořila další tři roky. Snažila se někam odjet, zachránit se, dokonce se fingovaně v březnu 1942 provdala za holandského „árijce“. Přijala i jeho jméno, takže se z ní stala Alma Maria van Leeuwe Boomkap-Rosé. Zároveň hledala další možnosti, jak utéci před nacisty a zachránit si život.

Koncert v osvětimském pekle 

Řešením se zdálo být neutrální Švýcarsko, které skýtalo jisté šance k přežití. Ovšem musela se do něj dostat přes Francii, kterou už nacisté také okupovali. Kontaktovala padělatele dokladů, kterému za falešné dokumenty zaplatila nejen našetřenými penězi, ale přidala i své milované mistrovské housle. Smůla se jí ale lepila na paty, při kontrole ji zatkli. Možná ji dokonce někdo předem vyzradil. Už nebyla houslistkou na světových pódiích a dirigentkou, už nebyla ani hudebnicí v restauracích a kavárnách a ani Almou Rosé. V tzv. tranzitním táboře se stala pouhým číslem 18547. Od července 1943, bylo jí v té době 37 let, byla převezena koncentračního tábora v Osvětimi. Kruté podmínky, ve kterých tamní vězenkyně žily, si dnes neumíme ani představit. Přesto ji přivedly znovu k hudbě.

Přestože to bylo zakázané, začala Alma tajně organizovat koncerty. Při jednom byla přistižena dozorkyní, ale kupodivu ji nepotrestali. Esesáci z ní naopak udělali dirigentkou osvětimského ženského orchestru. Bylo to cynické a zvrácené, v jakých podmínkách a pro koho orchestr hrál a v jakých podmínkách cvičil. Těžko se vcítit do pocitů hudebníků, kteří hrají nedělní koncert pro své trýznitele – esesáky či pro ty, kteří naopak mířili do plynových komor. Alma se snažila zachránit své kolegyně, jak to šlo. Napomoci jim k lepším podmínkám a některým privilegiím – třebas k větším přídělům jídla. Silný pocit sounáležitosti nebyl jen altruismem, ale ryzí nutností – bez přátel a jejich vzájemné pomoci se vězňům žilo ještě mnohem hůře. 

A tady dostupné informace končí. Zůstává pouze strohá zpráva: 4. dubna 1944 ve svých 38 letech Alma Rosé zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi. Otec Arnold sice válku přečkal, také on však musel koncertovat až do svých osmdesáti let. Když mu v lednu 1946 nabídli post ve vídeňské filharmonii, odmítl. Řekl, že za situace, kdy v divadle zůstává mezi jeho kolegy dalších 56 nacistů, odmítá vystupovat. Zemřel ve spánku ještě téhož roku na selhání srdce.

Almin bratr Alfréd, pianista a dirigent, přežil válečné běsnění díky tomu, že emigroval do USA. Jeho teta Alma Mahler-Werfel mu v červenci roku 1945 zaslala tuto kondolenci: „Měla jsem ji velmi, velmi ráda. Byla pro mě jako mé vlastní dítě. Zemřel nám všem nejcennější člověk. Ačkoliv jsme o ní dlouho neměli zprávy, věděli jsme, že je na světě a byli jsme proto šťastní. Franz Werfel i já posíláme nejhlubší soustrast Tobě a Tvé milé manželce.“

Podle legendy požádal krakovský a sandoměřský kníže Boleslav V. Stydlivý (vládl v letech 1243 až 1279) uherského krále Bélu IV. o ruku jeho dcery Kingy. Spanilá a bohumilá princezna nechtěla od otce věnem zlato ani jiné podobné cennosti, protože jejich obstarávání se pojilo s lidským potem a slzami. Rovněž si nepřála, aby ji doprovázel početný houf služebnictva, neboť to považovala za znak pýchy. Požádala o jediný poklad – o sůl, kterou chtěla darovat své budoucí vlasti. Král jí proto věnoval nejbohatší důl uherského Sedmihradska. 

Kinga se tam vydala, do šachty hodila zásnubní prsten a cestou do nové země si s sebou vzala zkušené uherské horníky. V Polsku jim řekla, aby hledali sůl. A když ji našli, objevila princezna v první solné hroudě, kterou vykopali, svůj prsten. Ve skutečnosti však ložiska kamenné soli v okolí dnešního Krakova vznikla již před 15–20 miliony let po ústupu moře.

Velká sůl

Sůl se v okolí Wieliczky produkovala již před šesti tisíci let, jak dokládají objevy archeologů z období neolitu. „Vaření“ soli spočívá v odpařování vody ze solanky, tedy roztoku, který prošel slanou horou, nasolil se v ní a spolu se solí vyvřel ven. Ve Wieliczce se solanka vařila ve velkých hliněných hrncích tak dlouho, dokud nevznikla hustá hmota, jež se poté přelila do menších nádob a vysušila se.

Nevíme přesně, kdy se u Krakova s těžbou kamenné soli začalo, ale nejstarší pramen zmiňující skutečný důl pochází z roku 1044. Kazimír I. udělil solní práva pro těžbu soli v oblasti Wieliczky benediktinskému klášteru v Tynieci, dnešní součásti Krakova. Počátky průmyslové těžby kamenné soli ve Wieliczce se pak pojí s výstavbou šachty Goryszowski, kterou historici datují do 80. let 13. století. Přímým důsledkem zahájení zmíněné těžby se stalo udělení městských práv Wieliczce roku 1290.

Příslušnou listinu vydal krakovský kníže Jindřich IV. Probus, vnuk českého krále Přemysla Otakara I. Z latinského označení Magnum sal vznikl název města Wielka sól, později Wieliczka, v počeštěné verzi Velička. Sůl se tehdy stala nejdůležitějším nerostem těženým v polském státě a podle platného práva představovala majetek panovníka. 

Koncem 13. století byl založen podnik známý jako Krakovské solné doly, který zahrnoval doly ve Wieliczce a Bochnii spolu s místními solnými hutěmi. Jednalo se o největší těžební společnost v Polsku a jednu z největších v Evropě. V popsaném organizačním uspořádání fungovala téměř pět století, a to až do prvního dělení Polska v roce 1772. Pro srovnání – v nejznámějším německém solném dole v Berchtesgadenu se „bílé zlato“ dobývá nepřetržitě až od roku 1517.

Péče o potřebné

Jindřich IV. Probus nechal ve Wieliczce také postavit lázně, kde působili holiči či ranhojiči, kteří mimo jiné prováděli jednoduché chirurgické zákroky. V roce 1363 tam král Kazimír III. založil vedle dolu špitál, provozovaný jako místo pomoci obětem nehod, vdovám po hornících a sirotkům. O pět let později pak vydal horní řád, jenž reguloval produkci soli a obchod s ní, vymezoval práva a povinnosti jednotlivých úředníků, zavedl zásady účetnictví a stanovil platy zaměstnanců. Jednalo se především o horníky, nosiče, tesaře, bednáře, kováře, kočí, podkoní, kuchaře, holiče a ranhojiče. Král také nechal důl a město obehnat hradbami. Dohled nad lukrativním podnikem byl potom svěřen královskému správci horního úřadu a župy, který sídlil na místním hradě.

Nic než tvrdá dřina

Za vlády Kazimíra III. Velikého tvořily výnosy z těžby a prodeje soli z Wieliczky v Polsku a po celé Evropě třetinu příjmů státní pokladny, a to až do 16. století. Daný výtěžek posloužil mimo jiné na vybudování královské rezidence Wawel, Krakovské akademie (dnešní Jagellonské univerzity) či městského opevnění v Krakově. Cestě soli na trh však předcházela tvrdá práce. Horníci ji nejdřív museli vykutat krumpáči, dláty či železnými majzlíky a poté dostat ke vstupům do šachet, odkud se vytahovala ve džberech pomocí rumpálů, tedy ručních navijáků. V 15. století je nahradily žentoury, kde lidé stoupali po příčlích v žebřinových kolech, čímž roztáčeli hřídel; teprve později byl zaveden koňský žentour.

Současně se aplikovala výkonnější metoda dobývání využívající rozpustnost soli, čímž se surovina oddělila od horniny. Vyhloubila se šachta, na jejímž konci se nacházela louhovací komora. Ta se naplnila až po strop vodou, která sůl v hornině rozpouštěla. Po několika týdnech byla solanka přibližně z 27 % nasycena solí a vypustila se z komory k dalšímu zpracování. Díky novému postupu nastal v 16.–17. století neobyčejný rozkvět Wieliczky. V dolech tehdy pracovalo na dva tisíce lidí a produkce přesahovala 30 tisíc tun soli ročně. Pro srovnání: V nejstarším evropském solném dole, v Halleinu u Salcburku (česky Solnohradu), se dolovalo 36 tisíc tun za rok. Díky mimořádným výnosům si mohl salcburský arcibiskup coby jeho majitel dovolit proměnit město v barokní klenot.

Reformátoři ze Saska

V 16.–17. století se však ve Wieliczce také odehrávaly bouřlivé protesty, rebelie a vzpoury, nejčastěji kvůli stížnostem na špatné odměňování. Královské úřady a vojsko rebelie drakonicky potlačovaly, mnoho horníků i jiných zaměstnanců bylo krutě mučeno, či dokonce popraveno. Ve druhé polovině 17. století solné hospodářství negativně ovlivnily dlouhotrvající války, související epidemie a živelní pohromy.

Nový rozkvět nastal až za sasko-polské unie, kdy August II. Silný a August III. ponechali vedoucí pozice v dole příslušníkům polské šlechty, ale do technicky náročných funkcí dosadili saské odborníky. Z nich se nejvíc osvědčil zeměměřič Johann Gottfried Borlach, který od roku 1718 řídil reorganizaci a reformu těžby kamenné soli v Polsku. K největším a nejvýznamnějším projektům saského inženýra patřily práce zaměřené na zajištění dutin vzniklých po těžbě, zavedení komplexního plánu odvodňování podzemních jam, zlepšení dopravy vytěžené soli a větrání podzemních štol. Podařilo se mu zdokonalit organizační a technické fungování podniků ve Wieliczce a Bochnii a uvést je do takového stavu, že ročně vydělaly 350 tisíc říšských tolarů. Ve stejné době měla nejbohatší šlechta roční příjmy v rozmezí 10–40 tisíc tolarů. Borlach později zúročil své zkušenosti při budování nových solnic v saském Durynsku.

Labutí píseň těžby

Rozkvět dolů pokračoval i v letech 1772–1918, kdy Krakovsko náleželo k podunajské monarchii. Obrovského nárůstu těžby se podařilo dosáhnout zavedením parních a elektrických strojů – pneumatických vrtaček, výtahu poháněného parním strojem, mechanizovaného solivaru – dále zřízením opravárenských dílen a adaptací moderních truhlářských technik, zaměstnáváním odborných inženýrů a vybudováním železničního spojení s Krakovem. V 70. letech 19. století byl díky tomu důl se sedmi úrovněmi, jež dosahovaly hloubky 240–300 metrů, považován za nejvýkonnější na světě, neboť se v něm ročně vytěžilo až 500 tisíc tun soli. Uvedené množství se prodalo za 10 miliard zlatých, přičemž kvalifikovaný horník si ročně vydělal osm tisíc zlatých. 

Po obnovení Polska v meziválečné éře doly nadále prosperovaly, přičemž se intenzivněji rozvíjelo jejich turistické a léčebné využívání. Během druhé světové války vystupňovali němečtí okupanti produkci suroviny a v podzemních prostorech také vyráběli díly pro potřeby zbrojařského průmyslu. Za komunismu se postupovalo bez ohledu na náklady i ekologii, v důsledku čehož se porušila rovnováha nadloží ve velké části dolu. Těžba kamenné soli ve Wieliczce musela být v roce 1964 z velké části ukončena, a dokonce se uvažovalo o zatopení dolu. K úplnému zastavení těžby pak došlo v roce 1996. Podle aktuálních odhadů se v dole za sedm století jeho existence vytěžilo neuvěřitelných 26 milionů metrů krychlových soli.

Dnes slouží Wieliczka k turistickým, muzejním a léčebným účelům. Solné ložisko se rozkládá na ploše o rozměrech 5,5 kilometru v ose východ–západ a 0,5 až 1,5 kilometru v ose sever–jih. Během sedmi století se využívalo 26 velkých šachet a 180 menších, které spojovaly jednotlivá podlaží. Těžba započala na I. úrovni v hloubce 57 metrů a postupem času dosáhla IX. úrovně 327 metrů pod zemí. Vzniklo tak celkem 2 350 komor a přes 240 kilometrů chodeb.

Středověcí turisté

V roce 1976 se důl dostal na polský seznam národních kulturních památek a o dva roky později rozšířil i seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Jeho návštěvnické využití má dlouhou tradici, neboť již v 15. století přicházeli na prohlídku vysocí státní hodnostáři a dvořané. Od roku 1774 se vede kniha návštěv, zatímco první průvodce byl vydán v roce 1822. O něco později už měli turisté k dispozici také koňskou jednokolejku.

K nejznámějším návštěvníkům patřili například polský hvězdář Mikuláš Koperník, německý spisovatel Johann Wolfgang von Goethe a jeho krajan, vědec Alexander von Humboldt, dále třeba zakladatel skautského hnutí baron Robert Baden-Powell, pozdější papež Jan Pavel II. nebo americký prezident Bill Clinton. V roce 1851 do dolu zavítal rovněž rakouský císař František Josef I., po jehož synovi Rudolfovi byla pojmenována jedna z šachet.

V roce 1850 objevil britský přírodovědec Samuel Stutchbury poblíž Bristolu úlomek masivní kosti válcovitého tvaru. Od té doby bylo v Evropě nalezeno pár dalších podobných úlomků, například v německém Severní Porýní Vestfálsku nebo ve francouzské Provence. Všechny tyto úlomky pocházejí z triasu, z doby před více než 200 miliony let.

V té době byly zmíněné oblasti zatopené rozlehlým oceánem. Odpovídají tomu další nalézané fosilie ze stejných lokalit, které ukazují bohatý život na mořském dně. Zmíněné fragmenty kostí ale představují velkou záhadu už od svého objevu. Existuje celá řada hypotéz, o jaké kosti vlastně jde a komu patřily.

Tajuplné kosti

Samuel Stutchbury se domníval, že našel velkého labyrinthodonta, tedy suchozemského tvora z širšího příbuzenstva krokodýlů. Později se objevily názory, že jde o pozůstatky sauropodních dinosaurů, stegosaurů nebo i jiných velkých dinosaurů. „Počátkem 20. století se začalo mluvit o tom, že by mohlo jít o gigantické ichtyosaury,“ popisuje paleontolog Marcello Perillo z německé Univerzity v Bonnu.

Perillo se společně se svým kolegou Martinem Sanderem pokusili určit, komu záhadné úlomky patří. Velkou pozornost přitom věnovali mikrostruktuře kostí nalezených úlomků. Zjistili, že mikrostruktura úlomků je velmi zvláštní a zahrnuje dlouhá vlákna mineralizovaného kolagenu propletená specifickým způsobem. Dospěli k závěru, že všechny úlomky nejspíš pocházejí ze stejného typu zvířete.

Jak vyplývá ze studie, publikované odborným časopisem PeerJ, struktura zkoumaných kostí je velmi podobná kostem velkých ichtyosaurů, které byly objeveny v Kanadě. Podle Perilla se Sanderem je velmi pravděpodobné, že záhadné kosti patřily velkým, nebo spíše gigantickým ichtyosaurům. Podle obou vědců mohli tito tvorové měřit 25 až 30 metrů. Rozhodně ale nešlo o žádné suchozemské dinosaury.

Na Zemi si s prachem většinou dokážeme poradit. Na Měsíci nebo třeba na Marsu to ale je mnohem komplikovanější. Nejen že je lunární prach elektrostaticky nabitý a pro lidské buňky vysoce toxický, je také nesmírně ostrý, jako by jej tvořily skleněné střípky. Zrnka prachu na Měsíci totiž nejsou vystavena zvětrávání a působení sil pozemského prostředí, díky nimž je prach na Zemi zakulacený.

V Laboratoři elektrostatiky a fyziky povrchů Kennedyho vesmírného střediska NASA na Floridě, kterou vede Charles Buhler, vyvíjejí již od roku 2004 technologii elektrodynamického štítu proti prachu (EDS, Electrodynamic Dust Shield). Tato technologie využívá průhledné elektrody a elektrická pole k bezpečnému odstraňování prachu z rozmanitých povrchů kolísajícím elektrickým napětím, od solárních panelů a čoček optických zařízení až po skafandry astronautů.

Elektrická prachovka

Do vesmíru se elektrodynamický štít podíval poprvé v roce 2019. Na Mezinárodní vesmírné stanici ISS byl součástí experimentu Materials International Space Station Experiment 11 mission. Astronauti testovali, jak je elektrodynamický štít účinný u různých typů povrchů a letos se elektrodynamický štít konečně dostal i na Měsíc.

Když v letos v únoru dosedl na lunární povrch přistávací modul Nova-C americké společnosti Intuitive Machines, měl elektrodynamický štít instalovaný ve dvou čočkách kamerového systému EagleCam. Modul se po přistání překlopil a systém EagleCam nemohl pořídit zamýšlené snímky, operátorům se ale podařilo z elektrodynamického štítu získat data.

Letos na podzim by měl na Měsíc vyrazit přistávací modul Blue Ghost americké společnosti Firefly Aerospace, který bude mít na palubě také zařízení s elektrodynamickým štítem proti prachu. Pokud mise uspěje, Blue Ghost by měl přistát v Moři nepokojů (Mare Crisium), které se nachází na přivrácené straně, ale blízko okraje lunárního kotouče, jak ho vidíme ze Země.

Podle Charlese Buhlera by technologie EDS mohla představovat pomyslnou první obrannou linii pro zajištění delší lidské přítomnosti na Měsíci v rámci budoucích misí Artemis. Využití by mohla najít nejen při ochraně nástrojů, strojů a skafandrů, ale u malých součástí, jako jsou například nejrůznější těsnění, ucpávky a poklopy. To by mohlo astronautům ušetřit řadu starostí.