Nalijeme-li do skleničky vařící vodu, může, je-li opravdu tenkostěnná, prasknout v důsledku tepelného šoku, který je dán velkým rozdílem mezi teplotou skleničky a vařící vody. Zmíněný rozdíl vede k tomu, že se stěna skleničky začne ohřívat – což samo o sobě prasknutí nezpůsobí. Problém spočívá v tom, že se vnitřní stěna ohřívá rychleji než vnější. Proto se teplotně roztáhne víc a ve skle dojde k vnitřnímu mechanickému pnutí, které může vyústit až v prasknutí.

Pokud do sklenky vložíme kovovou lžičku, která představuje daleko lepší tepelný vodič než sklo, předá se značná část tepla z vařící vody lžičce, a nikoliv skleničce. Sklo tak bude čelit daleko menšímu teplotnímu šoku, a tudíž vysoce pravděpodobně nepraskne. Tak se hlavně neopařte!

Za Zeptej se vědce odpovídá Ing. Vít Svoboda, Dr. sc. ETH Zürich a odbornou recenzi poskytla Ing. Kristýna Kantnerová, Dr. sc. ETH Zürich

Přestřelka u O. K. Corral

• Kdy: 26. října 1881
• Počet mrtvých: 3
• Počet raněných: 6
• Počet vypálených ran: 30
• Délka přestřelky: půl minuty

Arizonské hornické městečko Tombstone (což v překladu znamená Náhrobní kámen) po právu patří k líhni pistolnických legend. Divoké pitky a duely jsou tu na denním pořádku, tedy alespoň než se zdejším mužem zákona stane mladý Virgil Earp. V roli městského maršála, tedy jakéhosi křížence mezi šerifem a obecním policistou, tu začne hájit pořádek a vydatně mu při tom pomáhají i jeho bratři, ostrostřelci Morgan a Wyatt, a také nechvalně proslulý pistolník Doc Holliday. Událost, k níž dojde 26. října 1881 nedaleko ohrad pro koně a skladů společnosti O. K. Corral na Fremont Street má ale ke spravedlnosti daleko. Je to sprosté vyřizování účtů z minulosti!

Muži zákona se ještě donedávna živili jako pasáci (nikoliv dobytka), majitelé heren a vymahači dluhů. S pěticí desperádů, na kterou právě u ohrady O. K. Corral narazili, se z minula dobře znají. Slovo dalo slovo a potom už mluvily jen jejich Smith&Wessony. První výstřely padly na vzdálenost šesti metrů a zraněni nebo zabiti byli všichni kromě Wyatta Earpa. Navzdory pochybné motivaci „mužů zákona“ i malému počtu padlých bude tato přestřelka sloužit jako předloha desítkám westernových filmů.

Postřílí je i s děravým břichem

• Kdy: 4. května 1878
• Počet mrtvých: 4
• Počet raněných: 3
• Počet vypálených ran: 180
• Délka přestřelky: 15 hodin

Život na samotné hranici civilizace vás hodně promění. Své o tom věděl i Andrew „Buckshot“ Roberts, zlatokop, farmář a námezdný střelec na odpočinku. Když v lincolnském kraji vypukla regulérní válka mezi dvěma gangy kovbojů, rozhodl se raději změnit ovzduší. Prodal svou boudu i pozemek a 4. května 1878 si jel vyzvednout šek do obchodní stanice Blazer Mills. Ke své smůle tu ale narazil na čtrnáct střelců z Regulators, tlupy vedené šíleným Billy Kidem. A tihle hoši si mysleli, že Buckshot stojí za vraždou jejich šéfa Johna Tunstalla. Buckshot nebyl žádný dobrák, ale v tomhle se ocitl vážně nevině.

Regulátoři, kteří stříleli zločince, své konkurenty i muže zákona na potkání si to nechtěli nechat vysvětlit. „Vzdám se jim, a za chvilku se budu houpat někde na stromě, to tak.“ Proto Buckshot preventivně svou brokovnicí sundal první dva protivníky. Třetího dobil pažbou, ale utržil přitom ošklivý zásah do břicha. Vyzbrojen jednorannou puškou značky Springfield a s prostřeleným žaludkem pak celý den vzdoroval tuctu útočníků i pokusům o vypálení a vyhození jeho skrýše do povětří. Nevzdal se a lumpové nakonec odtáhli s nepořízenou. Starý Buckshot však zraněním bohužel podlehl.

Galaxie NGC 4383 je součástí kupy galaxií v Panně a patří tedy k těm relativně blízkým. Pozorujeme ji ve vzdálenosti asi 74 milionů světelných let. Mezinárodní tým astronomů, který vedl Adam Watts z Univerzity Západní Austrálie a Mezinárodního centra pro radioastronomický výzkum ICRAR, nedávno tuto galaxii poprvé detailněji prozkoumal. Vědci využili data z programu průzkumu oblohy MAUVE (MUSE and ALMA Unveiling the Virgo Environment) provozovaného Evropskou jižní observatoří.

Během výzkumu astronomové odhalili ohromující výtrysk plynů galaktických rozměrů, jehož šířka je asi 20 tisíc světelných let. Watts s kolegy jsou přesvědčeni, že tentokrát není přímým viníkem supermasivní černá díra dotyčné galaxie. Výtrysk, respektive dvojici protilehlých výtrysků, podle vědců vytvořily výjimečně intenzivní exploze hvězd v centrální oblasti galaxie.

Tyto exploze vyvrhly do kosmického prostoru enormní množství vodíku i těžších chemických prvků. Celkovou hmotu plynu z těchto explozí badatelé odhadují na úctyhodných více než 50 milionů Sluncí. Výtrysky plynů v galaxiích představují zásadní faktor, který určuje, jak intenzivně a jak dlouho dotyčná galaxie produkuje nové hvězdy. Zároveň jsou zodpovědné za „znečištění“ mezihvězdného a mezigalaktického prostoru těžšími chemickými prvky, jejichž atomy pak mohou navěky putovat nezměrnými pustinami vesmíru. Podle vědců je vyvržený plyn poměrně bohatý na těžší chemické prvky a nabízí unikátní možnost sledovat proces mísení vodíku s těmito prvky ve výtrysku. Konkrétně jde o kyslík, dusík, síru a řadu dalších prvků.

Průmyslová revoluce jen kvete. Šance na výdělek lákají do Londýna dělníky z daleka. Pětimilionový Londýn se pomalu utápí v odpadcích a splašcích, které produkuje obrovská masa nové městské populace. Nejen pod kroky stovek tisíců lidí se prohýbá legendární Tower Bridge. Provoz zde ztěžuje také páchnoucí vrstva koňského hnoje. A tento problém se netýká pouze ikonického mostu. Všechny ulice města jsou tak zahnojené, že se jimi skoro nedá chodit. Humorná příhoda z kategorie bizarních dějin? Kdepak. Závažný problém, který se lidem na přelomu 19. a 20. století zdál takřka neřešitelný. Nebo to všechno bylo trochu jinak? 

Koňská síla 

Před vznikem automobilové dopravy, tramvají a autobusů se veškerá městská komunikace spoléhala na koňskou sílu. Jistě, Anglie už disponovala bohatou železniční sítí a v roce 1863 otevřelo svou první linku londýnské metro, ale jakmile zboží dorazilo na nádraží, bylo třeba je přeložit na koňmi tažené povozy. To samé platilo pro svoz výrobků k dalšímu železničnímu exportu. Připočtěte do toho všechny ty obchodníky, kteří se svým zbožím křižují městské ulice. A započtěte také dostavníky a hromadnou městskou dopravu realizovanou koněspřežnými kolejovými vozy. 

V roce 1900 tak brázdily každý den ulice Londýna kočáry, které táhlo více než padesát tisíc koní. Pozor! Teď ale mluvíme jen o těch, které sloužily k přepravě lidí a byly registrované! Náklad přepravovaly další tisíce a tisíce kopytníků zapřažených za povozy a drožkami. Koňská populace Londýna tak mohla činit kolem sta tisíce zvířat. Problém nebyl ani tak v tom, že by se nevešla do ulic největšího města tehdejší Evropy. Problém byl v tom, co po sobě zvířata v ulicích nechávala, a co nikdo nestíhal uklízet. 

Tuny mrvy 

Jeden kůň v průměru vyloučí asi sedm až sedmnáct kilogramů „koblih“ denně a k tomu litr tekutiny. Při celkovém počtu koní to v hlavním městě Velké Británie představuje asi milion kilogramů trusu a sto tisíc litrů moči denně! 

Rychlé tempo dopravy a vzduch plný zplodin, před kterým se londýnští koně nemohli schovat, také způsobovaly, že se průměrný hřebec nebo klisna dožívali pouhých tří let. Koňské mršiny se obvykle nechávaly hnít na ulicích periferie, protože jejich odvoz byl složitý a nákladný a navíc je stejně neměli kam pohřbívat. Ulice Londýna se tak doslova utápěly ve smrtelném mixu zvířecích výměšků a tlejících mrtvol. Tato toxická směska tlejícího nepořádku lákala hmyz, který v hejnech útočil na nebohé obyvatele. Londýnem se šířily smrtelné epidemie tyfu, horečky a dalších nemocí… 

Pohřbeni v trusu? 

V roce 1894 měl v londýnském deníku The Times vyjít článek, který tvrdil, že během padesáti let budou ulice Londýna pohřbeny pod třímetrovou vrstvou hnoje, což znamená, že se město stane prakticky neobyvatelným. Problémem se začala zabývat městská rada. S žádným řešením ale dlouho nepřicházela. Jakékoliv omezení provozu by znamenalo ekonomický kolaps. Provozovatelé potahů sice platili daň, která měla sloužit k čištění ulic, ale mrva se hromadila rychleji, než ji byl kdokoliv schopen odvážet. A kdo myslíte, že táhnul povozy, které odvážely koňský hnůj? Ano, správně: koně... Začarovaný kruh? Bezpochyby. 

Obyvatelé města se tak snažili poradit si po svém. Podél ulic se objevovali podnikaví „čističi přechodů“, kteří za úplatu odhrnuli přecházejícím chodcům úzký koridor či jim na vrstvu kejdy přistavovali prkna, ze kterých tak pro gentlemany neochotné pošpinit si své dandy šaty vytvářeli jakési mobilní lávky. Byl to jediný způsob, jak přejít ulici, aniž by se člověk po kolena nebrodil tlejícím koňským trusem. 

Když pršelo, ulice se téměř nedaly projet. Do hnoje se propadali jak lidé, tak zvířata s povozy. Když ale deště vystřídalo sucho, problém se paradoxně zhoršoval. Doprava sice tolik nevázla a boty si člověk udržel čisté o něco déle, ale vyschlý trus se drolil na dusivý prach, který pak celé město vdechovalo přímo do plic v podobě mikročástic zvířecích exkrementů. To ještě více zhoršovalo už tak špatnou zdravotní a hygienickou situaci celého města. 

Rezignovat? 

V roce 1898 v New Yorku uspořádali první mezinárodní urbanistickou konferenci. Jednou z hlavních otázek, kterou architekti i zástupci měst z celého světa řešili, byly problémy s hnojem. Výsledek? Žádný. Nejpovolanějším hlavám celého světa se nepodařilo vymyslet žádné řešení. Zdálo se, že se celá západní civilizace a její raketově rostoucí populace utopí v kejdě. S odstupem času můžeme říct, že jsme velkou hnojní krizi jako civilizace přežili.

Než se dozvíme proč, zastavme se na chvíli u toho, že zprávy o této události mohou být poněkud zveličené. Tak zaprvé: onen zmíněný článek varující před třemi metry hnoje v ulicích se nikdy nepodařilo dohledat. My jej známe jen zprostředkovaně. Zadruhé: hnůj není jen odpad, ale také zemědělská komodita, která má svou cenu. Je pravděpodobné, že za normálních okolností mohl být sběr a transport hnoje výnosnou obživou podnikatelů, kteří mrvu z města vyváželi na venkov. Pěstování zemědělských surovin se bez hnojení neobejde a před rozmachem chemických hnojiv představovala mrva jediný zdroj životadárných živin pro plodiny. Zatřetí: už na konci 19. století tehdejší vědecká avantgarda tušila, že koňskou sílu brzy nahradí úplně jiná, zdánlivě „čistší“ síla pod kapotou. Randolph Churchill, otec pozdějšího předsedy vlády Winstona Churchilla, také například na téma hnojní krize prohlásil, že se určitě nejedná o „nevyléčitelný problém“. 

Vůně benzínu 

Lidstvo by nikdy nemělo ztrácet naději. Alespoň takové poučení si můžeme z hnojní krize roku 1894 odnést. Problém, ať už byl jakkoliv závažný, se totiž nakonec vyřešil sám. V roce 1886 vynalezl Gottlieb Daimler automobil a jednalo se o vynález natolik praktický, že se začal rychle šířit do celého světa. Rozšíření automobilismu se nevyhnulo ani Velké Británii. V roce 1895 jezdilo na ostrovech asi jen patnáct vozů, ale o pět let později už necelých osm stovek. A za dalších třicet let? Neuvěřitelný jeden milion! A jak známo, auta sice produkují zplodiny, ale alespoň z nich nepadá žádný páchnoucí koblih, který se vám přilepí na lakýrky. 

Množství hnoje v ulicích tak postupně klesalo s tím, jak vzrůstal počet automobilů. V Londýně se také rozšiřovalo metro, tramvajová doprava a od roku 1923 ulice města brázdily legendární červené dvoupatrové autobusy. Vlastnictví automobilu se také stávalo běžnějším po zavedení masové výroby. Někteří historikové dnes naznačují, že právě automobilky mohou mít zveličení celé hnojní krize roku 1894 na svědomí. Aby podpořili prodej svých čisťoučkých autíček, které ulice rozhodně nezaneřádí, systematicky vykreslovali koňskou dopravu jako špinavou, zdravotně závadnou a povšechně neudržitelnou. Možná jen a pouze z jejich propagačních kampaní pochází zmiňovaný článek z Timesů, který se nikdy nepodařilo dohledat.

Ačkoliv je tedy možné, že velká hnojní krize z roku 1894 je tak trochu podvrh, tehdejší města trápily reálné hygienické problémy a nejen Londýňanům se poté, co jim koně přestali nadělovat tisíce tun trusu ročně, značně ulevilo. Kdyby tak tehdy něco tušili o skleníkovém efektu a oteplování klimatu...

Magnetické pole Země nás chrání před nebezpečným kosmickým zářením a zhoubným působením slunečního větru. Jak se ale v poslední době ukazuje, nefunguje tato ochrana tak dokonale, jak by se možná zdálo. Potvrzuje to i nový výzkum Sanji Panovské z Německého výzkumného centra pro geologické vědy GFZ v Potsdamu.

Magnetické pole Země není zcela stacionární – v průběhu času dochází k posunům pólů a občas i k jejich úplnému převrácení. Podle britských geologů k tomu dochází přibližně čtyřikrát až pětkrát za milion let, přičemž k poslednímu přepólování došlo asi před 780 000 lety.

Když putují póly

Vedle dlouhodobých změn dochází i ke změnám z geologického pohledu krátkodobým. Jedna taková se odehrála před 42 až 41 tisíci let, kdy došlo k oslabení a dočasnému přepólování zemského magnetického pole. Během této události, která se odborně nazývá Laschampská exkurze či Laschampská událost, se zemské póly asi 250 let pohybovaly na opačné straně planety. V této poloze setrvaly asi 440 let a pak se zase vrátily do původní pozice. 

Podle studie z roku 2021 mohla mít Laschampská událost zásadní vliv na tehdejší globální klima a možná dokonce přispěla k vyhynutí neandertálců a mnoha velkých druhů savců.

Přestože v otázce dopadu na globální klima během Laschampské události nepanuje mezi vědci úplná shoda, nový výzkum Sanji Panovské ukazuje, že rozhodně nešlo o banální událost. Během posunu pólů docházelo podle Panovské k nadprůměrné produkci kosmogenního radioizotopu beryllium-10. Tyto kosmogenní radioizotopy vznikají, když vysokoenergetické částice kosmického záření zasáhnou zemskou atmosféru. Výzkum Panovské ukazuje, že během Laschampské exkurze byla produkce beryllia-10 v průměru dvojnásobná proti obvyklému stavu. 

Takové hodnoty znamenají, že magnetický štít Země v té době dramaticky zeslábl a pozemskou atmosféru zasahovalo mnohem více částic kosmického záření. „Pochopení extrémních událostí, jako je Laschampská exkurze a její následky, je důležité pro odhadnutí jejich budoucích výskytů a pro předpovědi kosmického počasí,“ vysvětluje Panovská. „Zásadní je především to, abychom dokázali odhadnout vliv těchto událostí na pozemskou přírodu.“

U lidí se dá šířka okruhu přátel vysledovat například analýzami aktivit na sociálních sítích. Paviáni zatím mají podstatně horší připojení k internetu. „Společensky založené extroverty“ lze proto od zvířat, která se do společenského života intenzivně nezapojují, odlišit studiem života jejich tlup. Lidé i paviáni s početnějším okruhem přátel bývají zdravější a dožívají se vyššího věku. Co určuje šíři okruhu společenských kontaktů? Proč se s někým ostatní příslušníci jeho druhu kamarádí a proč jiného ignorují?

Velký úspěch s velkou rodinou

Na výše položenou otázku hledalo odpověď trio amerických vědců – Joan Silková z Arizona State University a Robert Seyfarth a Dorothy Cheneyová z University of Pennsylvania. Využili k tomu výsledků sedmnáctiletého sledování tlupy paviánů čakma (Papio hamadryas ursinus) z botswanské rezervace Moremi.

V paviání tlupě vládne přísná hierarchie. Každý jasně ví, jaká příčka na společenském žebříčku mu patří, kdo je nad ním a kdo pod ním. Postavení v čele tlupy je u samic dědičné. Vůdčí matky přepouštějí své pozice dcerám, které se pak těší přednostnímu přístupu ke zdrojům potravy. Jestliže o ně projeví zájem samec, nestává se jim, že by se některá žárlivá níže postavená samice pokusila námluvy překazit.

Na první pohled se vůdčí samice těší z ničím nerušené kariéry. Skutečnost je ale komplikovanější. Některé vůdčí samice odchovávají překvapivě malý počet potomků. Někdy dokonce mají méně mláďat než samice z mnohem nižších společenských příček. Přitom počet potomků – tedy množství jedinců nesoucích matčinu dědičnou informaci – je tou nejvyšší evoluční metou. To je přece to, oč v přírodě běží. Lidé mohou vidět bohatství v penězích, majetku nebo moci. Zvířata měří úspěšnost života četností potomstva.

Spletitá síť společenských vztahů

Studium tlupy paviánů čakma z rezervace Moremi odhalilo, že větší počet mláďat odchovávají společenské samice, které udržují širší síť společenských kontaktů a tyto vazby neustále posilují. Extroverti jsou tedy evolučně úspěšnější než introverti. Proč? Američtí vědci pečlivě zaznamenávali všechny projevy pozornosti, kterých se jednotlivým samicím v tlupě dostávalo. Stejně bedlivě sledovali i projevy každé samice vůči ostatním členkám tlupy, například agresivní výpady nebo přátelská gesta, jako je probírání srsti. Zároveň biologové registrovali délku života každé samice i všech jejích potomků. Analýzami trusu určili koncentraci hormonů, jejichž hladiny v těle stoupají při stresové zátěži, a získali tak přehled o tom, jak moc byly jednotlivé samice v psychické nepohodě.

První pohled do dat nenabízel jasné vodítko k určení hlavních předpokladů úspěšnosti. Samice, jež měly v tlupě velký počet blízkých pokrevních příbuzných, nemusely mít nutně více přátelských vazeb než samice s užším okruhem příbuzných. Stejně tak nesouvisela velikost okruhu přátel s postavením ve společenském žebříčku. Některé vůdčí samice přátele měly, jiné žily uprostřed početné tlupy poměrně osamoceně. Občas měly bohatší síť kontaktů samice z „nižších pater společnosti“.

Kdo vrčí, ten „jede“

Jako rozhodující faktor úspěchu se nakonec projevily osobnost a „povahové rysy“ jednotlivých samic. Klíčem k úspěchu v paviání tlupě je „vrčení“ – zvuk, který samice paviánů vydávají, když se k sobě přibližují. Tento signál slouží jako „mazadlo“ pro soukolí společenských vztahů. Pokud podřízená samice přistupuje k nadřízené a vydává přitom vrčivý zvuk, je to projev mírumilovných úmyslů a respektu. Samice si tak výrazně zvyšuje naději, že návštěva u její „nadřízené“ proběhne hladce a bez konfliktu. 

Stejně tak se mohou výzvou k přátelství ozývat i nadřízené samice, když přistupují k některé ze svých „poddaných“. I v tomto případě zvuk předem obrušuje hrany možných konfliktů. Bez ohledu na postavení v tlupě vydávají samice uklidňující zvuk v případě, že se blíží k matce s mládětem. Vrčení opět snižuje riziko neadekvátní reakce samičky, jež se obává o bezpečnost potomka.

Hodný pavián, oblíbený pavián

Podle ochoty k vrčení při nejrůznějších typech společenských kontaktů lze samice rozdělit na tři skupiny. V první jsou ty „zdvořilé“, které při většině kontaktů s jinými samicemi samy velmi důsledně vrčí a aktivně tak předcházejí vzniku případného sporu. Oslovují tak i samice, které zaujímají nižší společenské příčky. „Zdvořilé“ samice mají široký okruh přátel, s nimiž je poutají velmi pevné vazby.

Vedle výhradně zdvořilých samic je v tlupě přítomna druhá skupina „lhostejných“ samic, které se snaží ukonejšit vrčením především výše postavené družky a matky s mláďaty. Při jiných typech střetu ovšem dokážou být poměrně agresivní. Logicky mají menší okruh příznivců, s nimiž je vážou slabší pouta. Těchto přátel se však drží.

Ve třetí skupině byly „samotářské“ samice. Ty se chovaly nepřátelsky k většině samic tlupy a vrčením si předcházely výhradně nejvýše postavené družky. Okruh jejich přátel byl nejen malý, ale navíc i velmi nestálý. Pokud už s někým kamarádily, trvaly vzájemné sympatie jen přechodnou dobu. 

Po rozlišení do těchto tří skupin američtí vědci zjistili, že samotářské samice trpěly nejvyšším stresem. Jasně se to podepisovalo na jejich zdraví i délce života. Umíraly dřív a rovněž jejich potomci dosahovali nižšího věku než mláďata ostatních samic tlupy. „Lhostejné“ a „zdvořilé“ samice byly pevným přátelstvím připoutány k většímu počtu samic v tlupě a stres je sužoval méně. Díky tomu byly zdravější, dožívaly se vyššího věku a také jejich mláďata na tom byla výrazně lépe než potomci „samotářek“.

„Když jste hodný pavián, máte vyšší šance na pevnější přátelské vztahy a to má za následek vyšší pravděpodobnost, že přenesete své geny na další pokolení,“ glosuje Robert Seyfarth výsledky výzkumu.

Rezistentní bakterie, které odolávají většině, ne-li všem antibiotikům, představují stále větší hrozbu. Výzkumné týmy se s nimi snaží držet krok a vymýšlejí nové typy léčby, které by nám mohly pomoci. Neléčené bakteriální infekce totiž mívají v řadě případů neradostné vyhlídky. 

Tým katalánského Institutu chemického výzkumu v Tarragoně (ICIQ) vyvinul mikromotorky v podobě nepatrných krystalů fosforečnanu stříbrného. Jejich velikost je pouhých pět mikrometrů. Mají čtyři hroty a podobají se legendárním protitankovým „českým ježkům“.

Pohyblivé stříbro

Když jsou tyto mikromotorky vloženy do kapaliny a vystaveny světlu, dochází k jejich postupnému rozpuštění s přispěním fotokatalýzy. Přitom se z nich uvolňuje kyslík, ionty stříbra a volné radikály. Mikromotorky se dají do pohybu a uvolňované stříbro „zaútočí“ na buněčné stěny bakterií. Tím je oslabí a zničí. Výzkum mikromotorků publikoval odborný časopis Advanced Optical Materials.

Katherine Villaová a její kolegové vyšli z toho, že stříbro má notoricky známé antibakteriální účinky. Tím, že udělali ze sloučeniny stříbra mikromotorky, zajistili, že ionty stříbra více rozptýlí a jsou účinnější proti bakteriím. Vědci to ověřili v experimentech s bakteriemi Escherichia coli a Staphylococcus aureus.

Experimenty potvrdily, že pohyblivé mikromotorky působí proti bakteriím intenzivněji. Když jsou nepohyblivé, jejich účinnost klesá. Působení stříbra přitom ještě zesilují volné radikály, které se rovněž uvolňují. Bonusem je skutečnost, že rozpuštěné stříbro je možné získat filtrací a poté použít znovu.

Tisíciletou zkušeností došel člověk k poznání, že nejúčinnější léčba nebývá v mnoha případech příjemná. Lidé se zdravotními problémy proto pijí kozí mléko, užívají rybí tuk nebo odvar ze zeměžluče a nepříjemnou chuť či pach takové medicíny považují za nutné zlo. Vidina úlevy jim totiž pomáhá překonat odpor. Přesto má mnoho z nás určité hranice, které překračujeme jen velmi obtížně, anebo vůbec. Za krajní meze považujeme například léčbu pomocí výkalů, v jejichž případě z psychologického hlediska situaci neusnadňuje ani přijatelnější termín „stolice“. Navzdory předpokladům však exkrementální terapie neznamená žádné šarlatánství a současná medicína má uvedené postupy dobře podložené klinickými studiemi.

Nevoní, ale pomáhají

Při tzv. fekální bakterioterapii se střevní mikroflóra zdravého člověka přenáší do těla pacienta, jehož vnitřní bakteriální prostředí je narušené a nedokáže se stabilizovat. Procedura slouží k léčbě různých střevních potíží, zejména zánětu tenkého střeva neboli enterokolitidy, jež se projevuje bolestmi břicha, horečkou a těžkými průjmy. Štěstí pacientů spočívá v tom, že exkrementy nemusejí pojídat: Transplantace se provádí buď do konečníku, nebo sondou přes nos přímo do střeva. Účinnost terapie přesahuje 90 %, přesto ji někteří lidé z principu odmítají, neboť se přes „zdroj“ úlevy nedokážou přenést. Preferují proto antibiotika, ačkoliv kmeny bakterie Clostridioides difficile, jež enterokolitidu způsobují, jsou vůči nim rezistentní a rekonvalescence bývá zdlouhavá i náročná.

Moderní metodiku fekální bakterioterapie vyvinul v roce 2003 australský tým Thomase J. Brodyho. Nicméně myšlenka použít k léčbě střevních potíží přátelské bakterie sahá hlouběji do minulosti. Dřív se pracovalo s laktobacily, jejichž pozitivní účinky už na počátku 20. století pozoroval nositel Nobelovy ceny Ilja Mečnikov – a dnes se jedná o nejběžnější formu probiotik. Během první světové války vyvinuli Němci pro úpravu střevní mikroflóry přípravek Mutaflor, jehož nedílnou součást tvořily bakterie získané ze stolice zdravých vojáků. O jeho věhlas se pak během druhého globálního konfliktu postaral Theodor Morell, osobní lékař Adolfa Hitlera.

Otec mikrobiologie

Aby Morell zbavil vůdce potíží se zácpou a úpornou plynatostí, předepsal mu právě Mutaflor a Hitlerovy potíže se skutečně zmírnily. Není však jisté, že šlo o zásluhu zmíněného přípravku. Lékař totiž údajně vyzkoušel až 73 druhů léčiv, mezi nimiž nechyběly jedy ani vysoce návykové drogy. Je tedy možné, že Mutaflor přispěl, ale určitě rovnici nevyřešil sám. Každopádně je dostupný i dnes a podobně jako jiná probiotika se podává ve formě tobolek. Morellův postup nicméně nelze považovat za transplantaci stolice v současném slova smyslu. První takový zákrok se připisuje až týmu Bena Eisemana z Colorada, který v roce 1958 využil ke vpravení dárcovských bakterií do těla pacientů klystýry.

Výkaly jako takové se však k léčbě užívaly dávno před 20. stoletím. Metody minulosti se ovšem zásadně lišily, mimo jiné proto, že doboví lékaři neměli žádné vědomosti o střevní mikroflóře, jelikož nevěděli o existenci mikroorganismů. Ty poprvé pozoroval nizozemský přírodovědec Antoni van Leeuwenhoek roku 1676, pomocí vlastnoručně vyrobeného mikroskopu. Léčebné vlastnosti výkalů se tak dařilo odhalovat postupně metodou pokusu a omylu, přičemž k terapii sloužily exkrementy lidské i zvířecí.

Tajemství žluté polévky

Už samotný nápad léčit pomocí výkalů byl přelomový. Příroda totiž člověka vybavila instinkty, které jej mají chránit před požitím věcí, jež by mu mohly uškodit. Zápach exkrementů takový instinkt vyvolává, a lidé je proto za normálních podmínek nejedí ani k tomu obvykle nemají sklony. Starověcí a středověcí lékaři se nicméně zřejmě inspirovali u zvířat, v jejichž světě pozorujeme tzv. koprofagii neboli pojídání výkalů třeba u psů. A pokud exkrementy pomáhají jim, mohly by prospět i člověku? Například ve 4. století se proto v Číně podávala proti otravě z jídla „žlutá polévka“, která vznikala z výkalů rozmíchaných ve vodě.

Pokud se začteme do lékařského sborníku neznámého autora z 15. století, uloženého v Knihovně Národního muzea pod značkou I H 29, najdeme v něm pestrý výčet výkalů různých zvířat. Staročeská vědecká terminologie teprve vznikala, a pro exkrementy se tam tedy používá jadrný výraz „hovno“. Z uvedených receptů je pak zřejmé, že přestože lékaři neznali bakterie, empirickými metodami zjistili, že se dají požitím výkalů léčit střevní potíže. Na rozdíl od současné medicíny se však při procedurách nesahalo po lidských exkrementech. V jednom zápise se například uvádí, že „hovno vlčí pomáhá střevní dně, když ho požíváš v pití“.

Vypít a zvracet

Doporučovala se také konzumace rozmíchaných kozích bobků, přičemž nápoj měl účinkovat na žloutenku. Z dnešního pohledu se nicméně zdá pravděpodobnější, že by se pacient mohl takto nějakou nemocí spíš nakazit. Podrobnější údaje o léčbě pomocí výkalů najdeme také v lékařském spise z počátku 16. století, nesoucím název Knieha lekarska kteraz slowe herbarz. Sestavil jej tehdejší významný český lékař Jan Černý, který už exkrementy označoval přijatelnějším výrazem „lejno“.

Výčet různých lejn, jež se dala dle Černého využít, je poměrně obsáhlý. Za zvlášť účinné považoval učenec výkaly psů, jejichž potrava zahrnovala kosti. Dále při léčbě sahal po exkrementech dětí, vlků, koz, volů, slepic, holubů, ještěrek, orlů i myší. Většinou je přitom aplikoval ve formě obkladů na zmírnění otoků a pohmožděnin, léčit však měly také neštovice či bolesti hlavy. Černý se pak nebránil ani vnitřnímu užití: Například slepičince rozpuštěné ve vodě s octem doporučoval pít v případě otravy houbami, neboť takový lektvar prý vyvolával zvracení. O účincích nápoje jistě netřeba pochybovat…

Na lupy jedině lejno!

Každopádně nejzajímavější uplatnění nacházíme u myších hovínek: „Myší lejno v octě rozpuštěné vzrůst vlasům dává a prašivost hlavy čistí. A v nápoji pité s bílým kadidlem a medem kámen s močí žene. A čípek z něho udělaný s moukou ječnou a volskou žlučí, do zadku vstrčený, břicho měkčí.“ V případě popsaného přípravku na vlasy účinkoval spíš ocet, ve kterém se měly myšince rozpustit a jehož dezinfekční účinek skutečně mohl lupy odstranit. U čípků je ovšem opět patrná empirická zkušenost, neboť mohly fungovat podobně jako současná transplantace stolice.

Popsané metody šly samozřejmě ruku v ruce s rizikem přenosu infekce nebo cizopasníků. Přesně proto také výkaly instinktivně nejíme a léčbu stolicí bychom si neměli ordinovat sami bez lékařského dohledu. Z uvedených textů je zřejmé, že naši předkové zkoušeli kdeco a pečlivě zkoumali, co pomáhá, a co nikoliv. Přípravky, jejichž účinek se potvrdil, poté zařadili do standardního portfolia léčebných postupů. I když se tedy některé tehdejší metody mohou zdát kontroverzní, a třeba se časem praktikovat přestaly, díky současným znalostem dokážeme potvrdit, že fungovaly. A v některých případech se dokonce jednalo o nejspolehlivější léčbu řady neduhů. 

Někdy v době před 130 až 115 tisíci lety žili v jeskyni Dziadowa Skała na jihu Polska neandertálci. Mimo jiné tam po sobě zanechali 17 rýh na vřetenní kosti z přední nohy medvěda. Díky tomu se z dotyčné kosti stal jeden z nejstarších kulturních artefaktů na území Evropy i jeden nejstarších, jaké známe od neandertálců.

Tým polských odborníků, který vedl Tomasz Płonka z Univerzity ve Vratislavi, použil k průzkumu rýh na medvědí vřetenní kosti pokročilé metody, včetně rentgenové výpočetní tomografie. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis Journal of Archaeological Science.

Umění neandertálců

Kost byla původně objevena v padesátých letech, ale až v dnešní době byla detailně prozkoumána. Jak badatelé uvádějí ve své studii, vzhledem k jen částečnému uchování kosti není zcela jasné, zda šlo o medvěda hnědého či jeskynního. Vědci se většinou kloní k názoru, že jde o kost nedospělého medvěda hnědého.

Obvykle je pochopitelně velmi obtížné proniknout do myšlenkových pochodů dávného umělce, zvlášť pokud nešlo o člověka našeho druhu, jako v tomto případě. U kosti z jeskyně Dziadowa Skała je ale patrné, že rýhy jsou uspořádané a vyjadřují úmysl. Určitě nejde o nezamýšlený důsledek zpracování medvědí nohy nebo nějaké náhodné poškození.

Podle badatelů rýhy na medvědí kosti prokazují pokročilé duševní schopnosti tehdejšího tvůrce či tvůrců. Płonka a jeho kolegové sice nedokázali přesně rozluštit smysl sedmnácti čárek vyvedených na kosti, je ale podle nich pravděpodobné, že by se mohlo jednat o dekorativní či umělecký počin, případně o zápis počtu.

V armádách některých zemí se dodnes nacházejí bezzákluzové kanony (recoilless guns), které užívají takzvaný Davisův princip. Projektil se vystřeluje z lehké hlavně, jejíž zadní část je uzavřena speciální tryskou, kterou unikají prachové plyny. Přibližně 10 % energie se spotřebuje na urychlení střely, kdežto 90 % slouží pro ztlumení zpětného rázu. Z velmi lehké, často dokonce přenosné zbraně lze díky tomu vypálit dosti těžký projektil, a proto se tato koncepce svého času těšila popularitě zejména v rámci boje proti tankům. 

Do Pacifiku

Bezzákluzové kanony se nacházely mimo jiné v arzenálu německých horských a výsadkových vojsk, takže kořistní exempláře se dostaly i k Američanům. Za oceánem se tak brzy rozběhl vývoj obdobných zbraní různých ráží. Vznikl tak i experimentální typ T15, který navrhli inženýři Kroger a Musser a jehož zkoušky začaly v listopadu 1943. Jednalo se o přenosnou zbraň s drážkovanou hlavní kalibru 57 mm, ze které se vystřelovaly projektily s výstupky zapadajícími do drážek, což mělo zlepšit těsnění hlavně. Po slibných výsledcích armádních testů dostal kanon nové označení M18 a na konci roku 1944 začala sériová produkce, takže v březnu 1945 promluvily tyto zbraně poprvé do bojů, a to na západní a italské frontě. 

Další série poté směřovaly na válčiště v Pacifiku. Bezzákluzový kanon M18 se zrodil zvláště k ničení tanků, respektive coby alternativa k raketové zbrani M1, známé spíše jako Bazooka. Oproti ní nabízel výrazně delší dostřel a vyšší přesnost, byl však těžší a dražší a zaostával také z hlediska průraznosti pancíře. Raketa z bazooky totiž probíjela až 100 mm oceli, zatímco střela z M18 zvládla jen 76 mm, a proto se muselo pečlivě mířit na slabá místa tanku.

Proti japonským bunkrům

Stejně jako v případě bazooky čítala obsluha M18 dva muže, a to střelce a nabíječe, jenž do hlavně zezadu zasouval projektily. Zbraň mohla během palby spočívat na rameni stojícího nebo klečícího střelce, ale dala se také opřít o dvojnožku, která vznikla rozložením přední rukojeti. Později se M18 začal instalovat i na trojnožku převzatou z těžkého kulometu Browning M1917A4. Původní podoba měla pouze mechanická mířidla, avšak zdokonalená verze M18A1 dostala optický zaměřovač, jenž umožňoval lépe využít dlouhý dostřel kanonu. Kvůli již zmíněné horší průraznosti se sice M18 příliš neosvědčil proti německým tankům, ale i přesto získal u vojáků značnou oblibu.

Dodávaly se pro něj totiž i tříštivo-trhavé a zápalné střely, a proto na pacifickém bojišti prokázal vysokou efektivitu při ničení obranných pozic císařské armády, jelikož Američané jej používali jako „přenosné dělostřelectvo“. Kanon, podle jmen tvůrců přezdívaný rovněž „kromuskit“, se tak podílel například na dobytí Okinawy. Američané jej rozsáhle nasadili také ve válce v Koreji a kanony M18 a jejich zahraniční (zejména čínské) kopie se poté dostaly do výzbroje mnoha zemí, z nichž některé je patrně užívají dodnes.