Z celého kosmu pozorujeme jen malou část, o níž k nám přinesly informace fotony elektromagnetického záření. Ze Země tedy sledujeme kouli o poloměru asi 46 miliard světelných let. Na základě pozorování se zdá, že celková hmotnost běžné látky v uvedené sféře dosahuje 1,5 × 10⁵³ kg. Prostým podělením odpovídajícím objemem pak dostaneme průměrnou hustotu 4,2 × 10⁻²⁸ kg/m³, což odpovídá přibližně 0,25 částice v metru krychlovém – vztaženo vůči nejzastoupenějšímu vodíku.

Zmíněná hodnota se ovšem lokálně značně mění: Například ve Sluneční soustavě v okolí Země činí průměrná hustota kosmického plazmatu asi 10 částic na metr krychlový. Stav opravdového vakua neboli naprosté prázdno zřejmě nenastává, neboť podle kvantové teorie obsahuje vakuum tzv. virtuální částice, jež se vytvářejí a zanikají ve velmi krátkých časových intervalech. Mohou přitom ovlivňovat fyzikální vlastnosti vakua a mohou být pozorovatelné nepřímými experimenty. I vakuum má totiž vždy nějakou energii, z níž plyne neustálá tvorba virtuálních částic.

Od počátku 6. století musela Byzantská říše čelit nájezdům Slovanů. Zpočátku byly jejich vpády do balkánských provincií pouze dočasné a dobyvatelé se s bohatou kořistí a mnoha zajatci vraceli zpět do svých tehdejších sídel. Od poloviny 6. století se však Slované usazovali v úrodných oblastech v Moesii, Thrákii, Makedonii a pronikali až na Peloponés. Obtíže Byzance na východě, zejména její války s perskými Sasánovci, umožnovaly Slovanům podnikat stále nové útoky. 

Kolem roku 611 zaplavily Ilýrii, Dalmácii a Istrii a podařilo se jim zmocnit některých starých římských měst. Byzanc později dokázala obnovit svrchovanost nad částí území, které Slované dobyli. Nicméně v oblastech, které byly příliš vzdáleny od centra říše, se postupně vytvářela střediska nové státní moci a vznikaly zde samostatné slovanské státní útvary. 

Nebezpečný soused 

Koncem 7. století se vydala na Balkán také skupina bulharských kmenů vedená chánem Asparuchem. Tito kočovníci turkoaltajského původu, kteří původně sídlili severně od Azovského moře, překročili Dunaj a usadili se poblíž Varny, odkud podnikali loupeživé nájezdy a rozšiřovali své území. Asparuch se dohodl s místními náčelníky sedmi slovanských kmenů, kteří uznali jeho svrchovanost a uzavřeli s ním spojenectví. Tento svazek byl namířen proti Byzanci, která představovala nepřítele pro Bulhary i pro Slovany. 

Roku 680 zahájil císař Konstantin IV. (668–685) tažení proti slovansko-bulharskému svazu. Jeho vojsko však utrpělo těžkou porážku a císaři nakonec nezbylo než uzavřít s Asparuchem mír, čímž mu ve skutečnosti podstoupil obsazené území. Došlo tak ke vzniku první Bulharské říše, která se záhy stala nejmocnějším a také nejnebezpečnějším sousedem Byzance na Balkáně. Její vládci někdy s byzantskými císaři spolupracovali, mnohem častěji však s nimi vedli války. Mimo to se Bulhaři dostávali také často do konfliktu s raně středověkým srbským státem, jehož existence jim bránila v expanzi na západ. 

Mezi mlýnskými kameny 

Srbové původně nejspíše sídlili v oblasti mezi řekami Labe a Sála. Císař Konstantin VII. Porfyrogennetos ve spise De administrando imperio (O správě říše) vypráví o dvou bratrech, kteří se po smrti svého otce chopili vlády. Jeden z nich však s polovinou lidí utekl k byzantskému císaři Herakleovi (610–641). Ten ho přijal a daroval mu k osídlení provincie v soluňské oblasti, vylidněné a zpustošené po vpádu Avarů. Odtud pak Srbové přesídlili k Dunaji do oblasti dnešního Bělehradu a na přelomu 8. a 9. století se pod ochranou zdejšího byzantského stratéga usadili ve východní části Dalmácie. 

Samotné formování srbského státního útvaru ale představovalo značně složitý jev, neboť zemi ustavičně ohrožovali její mocní sousedé (Bulhaři a Byzanc). Hranice státu se proto neustále měnila a politická situace na srbském území se stávala často velmi nepřehlednou. Nejstarší státní útvar vznikl ve vnitrozemí, v Rašce, jejíž vládcové museli v polovině 9. století čelit bulharské expanzi. Podle De administrando imperio žili Bulhaři a Srbové pokojně jako sousedé až do roku 839. 

Porfyrogennetos nezmiňuje, co přesně konflikt vyvolalo, velmi pravděpodobně v něm ale měla prsty Byzanc. Císař Theofilos (829–842) tehdy válčil s Araby a potřeboval si zajistit klid na balkánské hranici, proto poštval Srby a Bulhary proti sobě. Jednalo se o klasický prostředek byzantské diplomacie, která se tak chtěla vyhnout válce na dvou frontách. 

Chánův syn zajatcem 

Roku 839 bulharský chán Presjan podnikl invazi na srbské území, která vedla ke tříleté válce, v níž Srbové vedeni knížetem Vlastimírem (asi 830–850) nakonec zvítězili. Panovník Rašky se ukázal jako skvělý vojevůdce. Jeho muži se vyhýbali otevřenému boji, drželi se v těžko přístupných horách a roklinách a uchylovali se k taktice, kterou my známe jako partyzánskou. Bulhaři utrpěli těžké ztráty a nakonec museli odtáhnout. Za vlády Vlastimíra tak došlo k prvnímu upevnění srbské moci a stát zažil krátké období stability. 

Po odvrácení bulharské expanze se navíc pod jeho svrchovanost dostala také území Travuňanů a Kanalitů, která do té doby spadala pod byzantskou říši. Vlastimír měl tři syny: Mutimíra, Strojimíra a Gojnika. Ti začali, po smrti svého otce, mezi sebou bojovat o moc, což vedlo k rozdělení knížectví na tři země. Toho se snažili využít Bulhaři a ve snaze odčinit předchozí neúspěch vpadli roku 853 nebo 854 znovu do Rašky. 

Bratři se jim společně postavili na odpor a po třech letech bojů dokázali nepřátele znovu porazit. Navíc se jim podařilo zajmout Vladimíra, syna bulharského chána Borise (852–889), a dvanáct předních bojarů. Po uzavření příměří doprovodili Mutimírovi potomci Bran a Štěpán vzácné zajatce až k pohraničnímu hradu Ras. Tam jim výměnou za ně bulharská strana předala jako potvrzení míru bohaté dary. Vedle dvou otroků uvádějí prameny také lovecké psy, sokoly a 80 kožešin.

Jenže po vítězství nad Bulhary došlo mezi bratry opět k rozporům a bojům o moc. Z nich vyšel nakonec vítězně Mutimír, který své sourozence vyhnal a ujal se vlády. V pramenech bývá označován jako kníže Slovanů (dux Sclaviniae) a kromě Rašky panoval i nad územím Bosny. Byzantské prameny mu připisují také christianizaci dosud nepokřtěných Srbů a Neretvanů. 

Smrt ve vězeňské kobce 

Za panování byzantského císaře Basilea I. (867–886) se srbské země dostaly pod vliv Konstantinopole. Roku 867 se podařilo byzantskému loďstvu vymanit z arabského obležení město Dubrovník a následně říše obnovila svou svrchovanost nad takzvanou Horní Dalmácií (oblast při pobřeží Jaderského moři táhnoucí se od Dubrovníku směrem na jih). Když se roku 871 Slované na rozkaz císaře zúčastnili obléhání Bari v jižní Itálii, nacházel se mezi nimi i srbský kníže. 

Po Mutimírově smrti v roce 891 vypukly v srbském státě znovu dynastické spory, kterých využili Bulhaři, Chorvaté i Byzanc. Mutimírova syna Pribislava (891–892) sesadil z trůnu zakrátko jeho bratranec Petr Gojniković, potomek Mutimírova vyhnaného bratra Gojnika, který žil v sousedním Chorvatsku. 

Petr se orientoval na Byzanc, uznával svrchovanost císaře a využíval jeho podpory. Také s Bulhary žil v míru, ale jen do doby, než expanzivní politika tamního cara Symeona Velikého (893–927) začala ohrožovat srbské zájmy. Petr si ve spolupráci s Byzancí podrobil kmen Neretvanů obývající pobřeží Jaderského moře a obsadil i řadu přilehlých ostrovů (Korčulu, Mljet, Brač, Vis či Lastovo). V Neretvanech chtěl srbský vládce získat spojence proti zachlumanskému knížectví, které stálo na straně Bulharů. Podle byzantských pramenů vzrostla moc Petra Gojnikoviće natolik, že se jej zachlumský kníže Michal Višević začal obávat a vyprovokoval Symeona k tažení proti Srbům. Jiné zdroje naopak uvádějí, že Byzantinci Gojnikoviće podplatili, aby se obrátil proti Bulharům poté, co Symeon v srpnu 917 rozdrtil jejich armádu v bitvě u Anchialos (dnešní Pomorie).

Tak či onak, bulharský car přerušil svůj pochod na Konstantinopol a na podzim vyslal své vojsko do Srbska. Petr nedokázal bulharské přesile odolat a nakonec sám padl do zajetí. Podle pověsti jej Symeon přesvědčil k osobnímu setkání. Když se ale srbský kníže dostavil na smluvené místo, bulharský vladař ho nechal zajmout a uvěznit v Preslavu, kde Petr později zemřel. 

Hříčka v rukou sousedů 

Po odstranění Gojnikoviće došlo v Rašce opět k bojům o moc. Toho se snažila využít k posílení svých mocenských zájmů jak Byzanc, tak i Bulhaři, kteří na srbský knížecí stolec dosadili Mutimírova vnuka Pavla (918–921). Byzantská říše naproti tomu podporovala Zacharia Pribislavoviće (921–927/930), který s jejich pomocí roku 921 Pavla odstranil. Musel však uznat nadvládu Konstantinopole. Roku 924 pronikla Symeonova vojska až k branám byzantského hlavního města, zatímco další bulharská armáda vedena bojary Marmaisem a Sigritsou vpadla do srbských zemí. Srbům se napoprvé povedlo vetřelce odrazit. Uspěla až druhá výprava – která Rašku zpustošila a následně ji připojila k Symeonově rozlehlé říši. 

S bulharskými vojsky přišel do Rašky také jeden z potomků srbských knížat Časlav Klonimírović, zatímco Zacharius uprchl do Chorvatska. Bulhaři opanovali zemi, svolali místní župany a donutili je, aby si „zvolili“ za knížete Časlava (927/930 – kolem 960). Po jednohlasné volbě pak župany zadrželi a odvezli do zajetí. Jenže nový srbský vladař po Symeonově smrti přišel o bulharskou podporu a stejně jako jeho předchůdce musel hledat útočiště v Chorvatsku. 

Z azylu se vrátil až roku 931 a s pomocí Byzance se opět chopil vlády. Ta mezitím uzavřela se Symeonovým nástupcem Petrem (927–969) mír a částečně obnovila své mocenské postavení na Balkáně. S nástupem Časlava k vládě skončila krize srbského státu, která v letech 890–930 vážně ohrožovala jeho samostatnou existenci. Nový kníže slíbil věrnost byzantskému císaři a s jeho pomocí pak začalo období konsolidace srbského státu a upevňování jeho mezinárodního postavení, k němuž přispělo i dobytí části území pozdější Bosny (949). 

Zajatce hoďte do řeky! 

Vnitřních zmatků v sousedním Bulharsku mezitím využili kočovní Maďaři, kteří podnikali přes srbské území nájezdy do Thrákie a jejich hordy vpadly i do Bosny. Časlav proti nim vytáhl a poblíž řeky Driny jim uštědřil tvrdou porážku. V bitvě zahynul maďarský velitel Kisa, ale jeho vdova požádala ostatní maďarské vojevůdce o novou armádu, aby se mohla srbskému vladaři pomstít. S neznámým počtem mužů se pak vrátila a překvapila Časlavovy oddíly u Syrmie (oblast na jihu Panonské nížiny). Maďaři v noci přepadli spící srbský tábor a podařilo se jim zajmout Časlava i všechny jeho mužské příbuzné. Na příkaz vdovy padlého vojevůdce pak Maďaři zajatce spoutali a vhodili do řeky Sávy. 

Tyto události jsou datovány kolem roku 960. Po smrti Časlava se jeho říše rozpadla. Moc v jednotlivých provinciích uchvátili místní velmoži a na konci 10. století si srbské knížectví podmanil bulharský car Samuel (997–1014).

Aligátor americký (Alligator mississippiensis) není při lovu příliš vybíravý – v jeho žaludku končí rozliční živočichové, od larev a hmyzu přes ryby, ptáky, želvy, hlodavce a hady až po ondatry, mývaly, prasata, ovce a kozy. Svoji kořist polyká predátor vcelku, a aby napomohl procesu trávení, přidává si do jídelníčku jako zvláštní doplněk stravy kameny, které mají obsah žaludku rozmělnit.

Nejen stroj na žraní

I když se zdá, že život aligátorů spočívá jen v lenivém splývání na vodě a hledání něčeho k snědku, vyvíjejí tato zvířata i jinou činnost. Samice například staví velká hnízda z bahna, větví, listí a rostlin, do nichž kladou 20 až 50 vajec.

Další dva měsíce hnízdo hlídají a po vylíhnutí mláďat je přenáší v tlamě do vody. Následující dva roky matka mláďata chrání před jinými predátory. Mohou se totiž snadno stát kořistí dravých ryb, ptáků, mývalů či jiných aligátorů.

Oběť vlastní krásy

Na rozdíl od aligátořích matek si samci s péčí o potomstvo mnoho starostí nedělají. Energii si šetří na milostné volání, páření a na hlídání svého teritoria. Když poklesne hladina vody, vyhrabávají si v bahně jámy, ve kterých odpočívají. Tento nerušený život jim však zejména v minulém století narušili lovci dodávající na trh jejich kůži. Ta se natolik zalíbila výrobcům módních doplňků, že aligátoři v šedesátých letech 19. století téměř vyhynuli.

Z aligátoří kůže se vyráběly pásky, řemínky k hodinkám, peněženky, kabelky, boty a v neposlední řadě také části luxusního nábytku či vnitřního vybavení aut a letadel. Do situace eskalující k nevyhnutelné katastrofě pro aligátoří populaci musela urychleně zasáhnout americká vláda, která schválila řadu zákonů a zavedla opatření na ochranu tohoto klíčového predátora ekosystémů jihovýchodních amerických států.

Opět na scéně

Aligátoři dnes patří mezi chráněné druhy a pro import a export zvířat i jejich kůže platí přísná pravidla. I když pytláctví asi nikdy nevymizí a stále je pro aligátory hrozbou, populace se zotavuje velmi rychle. Pomáhá tomu i ochrana přirozeného prostředí a klesající poptávka po výrobcích z přírodní aligátoří kůže.

Stejně jako se aligátorům podařilo uniknout vyhynutí před 65 miliony let, kdy ze světa navždy vymizeli dinosauři, dokázali přežít krizi způsobenou člověkem. V roce 1987 se počet jedinců tohoto 150 milionů let starého živočišného druhu stabilizoval natolik, že aligátor americký mohl být vyškrtnut ze seznamu ohrožených druhů a řadí se do skupiny „málo dotčených“ živočichů. Ve volné přírodě žije víc než milion jedinců a tisíce dalších obývá terária zoologických zahrad, kde se úspěšně rozmnožují.

V roce 1543 přistála na ostrově Tanegašima skupina Portugalců cestujících na palubě obchodní džunky do Číny. Plavidlo se tehdy odchýlilo od kursu a přistálo omylem v Japonsku. Od tohoto okamžiku začala obchodní spolupráce mezi oběma zeměmi. 

Portugalská výsada 

Zpočátku panoval mezi Evropany a Japonci jistý ostych plynoucí z kulturních rozdílů. Evropané nebyli schopni pochopit japonské písmo, konzumaci potravy pomocí hůlek nebo používání kapesníků. Zároveň ale zjistili, jak konstatoval Nizozemec v portugalských službách Jan Huyghen van Lischoten, že: „Japonci jsou šikovní v pátrání po stříbře i v obchodování s ním. Mají mezi sebou též dobré a zručné řemeslníky.“ Portugalci využili čínského obchodního embarga vůči Japonsku a přijali roli prostředníků mezi oběma národy. V roce 1550 portugalský panovník Jan III. prohlásil japonský obchod za korunní monopol. Od té doby mohly plavby do oblasti podnikat pouze lodě pověřené místokrálem v indické Goy. 

V roce 1557 čínské úřady v Kantonu pronajaly Portugalcům výměnou za tribut odváděný ve stříbře osadu v Macau s cílem podpořit směnu zboží. Jádrem obchodu byla výměna čínského hedvábí za japonské stříbro a měď. Směně prospívaly rovněž války odehrávající se mezi japonskými vládci. Soupeřící knížata (daimjóvé) se snažila přilákat portugalské obchodníky do svých domén, kde od nich kupovala palné zbraně. Evropané zpočátku podnikali v Hiradu nebo v knížectví Bungo. V roce 1562 se portugalský zájem přesunul do Jokoseura, když jeho pán, Omura Sumitada (1533–1587) jako první daimjó konvertoval ke křesťanství a přijal jméno Dom Bartolomeu. 

Církevní Nagasaki 

V roce 1571 Dom Bartolomeu udělil „navěky“ část půdy v malé rybářské vesnici Nagasaki jezuitům a v roce 1580 jim předal do pronájmu celé, již rozrostlé město. Jezuité zde figurovali jako zástupci portugalské koruny a těšili se nejvyšší autoritě. Měli odpovědnost za volbu regedora pověřeného správou města a Sumitadovi, který byl stále nominálně považován za pána svěřeného území, skládali slib věrnosti. 

Mezi lety 1580 až 1587 tak bylo město známo jako portugalské nebo církevní Nagasaki. V roce 1589 tu stálo 400 domů, které byly natřeny bílou barvou jako v Portugalsku. V roce 1590 zde bydlelo 5 000 a v roce 1600 už 15 000 obyvatel. Místo proslulo pro neobvyklé množství dětí, protože jeho křesťanští obyvatelé se vyhýbali vraždění novorozenců, k němuž v japonské společnosti jinak běžně docházelo. 

Portugalský obchod získal po roce 1600 konkurenci v podobě Španělů z filipínské Manily, od roku 1609 se přidali Nizozemci a roku 1613 Angličané. Na rozdíl od nových soupeřů Portugalci měli v Macau privilegovaný přístup na čínské trhy, přesto seděli na sudu s prachem. V počátečních letech obchodovali především s jednotlivými knížaty, vázanými vzájemnými boji. S nástupem takzvaných unifikátorů, kteří vybudovali cestu ke sjednocení Japonska v poslední čtvrtině 16. století, se situace začala měnit. 

Šíření ďábelského zákona 

Poté, co roku 1549 přijel do Japonska katolický misionář František Xaverský, došlo ke konverzi dvou set tisíc Japonců ke křesťanství, a to od rolníků až po členy vládnoucí vrstvy. Alessandro Valignano založil v roce 1580 církevní seminář, kde se vzdělávali japonští konvertité. Jezuité naopak studovali japonštinu a místní kulturu a využívali japonské texty při misijní činnosti. Vznikaly tak slovníky, jazykové příručky, mnoho japonských textů bylo přeloženo do portugalštiny a řada evropských knih do japonštiny. 

Většina křesťanů se soustředila na ostrově Kjúšú. Daimjóvé, kteří vyznávali původně evropské náboženství, zde začali přistupovat k ničení domácích svatyní a někteří násilně obraceli na svou víru rolníky na území pod svou kontrolou. Muži stojící v čele unifikačního procesu, jako byli Nobunaga a Hidejoši, křesťanství dlouho tolerovali, protože jeho nositelé – Portugalci – dováželi do země střelné zbraně, které potřebovali. 

Jezuité ale začali v osmdesátých letech překračovat mez únosnou pro centrální vládu. Misionáři pronikali stále hlouběji do vnitrozemí, viceprovinciál řádu v Nagasaki Gaspar Coelho podnikal dokonce misijní cesty na lehké galéře vyzbrojené děly. Tojotomi Hidejoši proto v roce 1587 vydal edikt, který křesťanství prohlašoval za zhoubnou doktrínu: „Japonsko je zemí bohů a padres, kteří sem přišli, aby kázali ďábelský zákon, jsou zavrženíhodnou a ďábelskou věcí.“ Vláda nabyla přesvědčení, že toto náboženské vyznání rozvrací jednotu země a narušuje stabilitu společnosti. Odvolávání se katolíků na autoritu papeže, jako náměstka božího na zemi, bylo vnímáno jako prvek, jenž by mohl potenciálně podvrátit japonské vládní autority.

Hidejoši nařídil všem misionářům, aby do 20 dnů opustili Japonsko. Šlo spíše o varování: misionáři nebyli vyhnáni, ale museli utlumit svou činnost. Došlo ke srovnání několika kostelů se zemí, ke zkonfiskování Nagasaki a jeho podřízení kontrole správce jmenovaného Hidejošim. Někteří křesťanští daimjóvé byli potrestáni, ostatní se vrátili ke své původní víře. 

Opatření proti lehkomyslné chásce 

V letech 1592–1598 Hidejošiho zaměstnávala válka v Koreji, kterou ukončila až jeho smrt. Ještě v roce 1596 se dostal do dalšího střetu s Portugalci kvůli činnosti španělských františkánů, v jehož důsledku nařídil preventivní veřejnou exekuci 26 křesťanů, jež se uskutečnila 5. února 1597. Přestože bylo zničeno téměř sto kostelů, většina jezuitů v Japonsku zůstala. V roce 1614 vyhlásil šógun Tokugawa Iejasu definitivní edikt o vyhnání misionářů. Iejasu tehdy prohlásil, že Evropané připlouvají do země pouze „lehkomyslně šířit zhoubnou doktrínu, mást skutečné náboženství, měnit vládní autority v této říši, a získávat zde vlastní pozice. To jsou zárodky zkázy. Tato cháska nesmí zůstat nepotlačena.“

Po Iejasuově smrti v roce 1616 následovala vlna represí vůči katolicismu. Vedla k mučení a zabití asi 2 000 křesťanů (70 Evropanů, ostatní byli Japonci) a k odpadnutí zbývajících 200 až 300 000 konvertitů. V roce 1622 bylo sťato a upáleno 55 dalších křesťanů, včetně 9 evropských kněží. Od té doby Portugalci provozovali svůj obchod v Japonsku pouze podmínečně. V roce 1636 byli přemístěni na ostrůvek Dedžima v Nagasackém zálivu a jejich činnost i pohyb byly striktně omezeny. 

Protestantští Nizozemci se od Portugalců ostentativně distancovali, a dokonce podporovali represe vůči misionářům, což souviselo s tím, že se Nizozemí a pyrenejská monarchie (personální unie mezi Portugalskem a Španělskem mezi lety 1580–1640) nacházely ve válečném stavu. Podobně se zachovali i Angličané, kteří pod tlakem místní vlády hlásili příjezd všech portugalských misionářů. Protestanti sami nerozvíjeli misijní aktivity, protože nechtěli ohrozit svůj obchod. Nizozemci dobře věděli o upalování portugalských katolíků a byli jím zděšeni už proto, že manželky mnohých z nich byly konvertované katoličky portugalského původu. 

Angličané a Nizozemci spolu zpočátku spolupracovali a podporovali se v úsilí potlačit dominanci katolických Portugalců a Španělů. Anglická faktorie (obchodní osada) však nebyla výnosná a v roce 1623 byla uzavřena. O rok později přerušili výměnu zboží s Japonskem i Španělé. Nizozemci zůstali usazeni v malé faktorii v Hiradu, kde byli spokojeni. Dobře vycházeli s místním knížetem a obyvateli, přičemž mnozí navázali vztahy s Japonkami. 

Kalich s hostií a anděly 

Napětí vůči Portugalcům nabylo nového rozměru v důsledku propuknutí takzvaného šimabarského povstání, které vzplanulo na Šimabarském poloostrově na ostrově Kjúšú. Oblast byla kdysi doménou klanu Arima, který přijal křesťanství. V důsledku toho zde vznikla početná křesťanská komunita. Arimové ale byli v roce 1614 odsunuti do domény Nobeoka a nahrazeni rodem Macukurů. Nový pán, Macukura Šigemasa, doufal, že postoupí v hierarchii šógunátu, a tak se podílel na různých stavebních projektech, včetně budování a rozšíření hradu v Edu nebo postavení nového hradu Šimabara. V důsledku těchto aktivit uvalil na obyvatele své nové domény neúměrné daňové zatížení a rozhněval je přísným pronásledováním křesťanství. 

V politice pokračoval Šigemasův dědic Macukura Kacuie. Ačkoli se rolníci po neúrodě v roce 1634 ocitli na pokraji hladu, kníže dál vymáhal dávky a nechal mučit ty, kteří nezaplatili. To vedlo k otevřenému povstání. Šimabarská rebelie bývá často zobrazována jako vzpoura křesťanů proti násilnému potlačování náboženského vyznání. Účastníci, jejichž počet je odhadován na 20 až 30 tisíc, však protestovali hlavně proti Macukurově špatné vládě, nešlo tedy pouze o stoupence křesťanství. 

Mezi postiženými byli také rybáři, řemeslníci, obchodníci a róninové (samurajové bez pána), kteří kdysi sloužili významným rodinám. Představa plně selského povstání tak rovněž není zcela přesná. K rebelům se navíc přidali obyvatelé ostrovů Amakusa, kteří trpěli obdobným zacházením ze strany Katataky Terasawy. Důvodem, proč bylo povstání vnímáno jako křesťanské, byly symboly, které vzbouřenci používali. Mezi ně se řadila standarta charismatického šestnáctiletého vůdce rebelie Amakusy Šira (asi 1621–1638), přezdívaného Posel boží, na níž byl vyobrazen kalich s hostií a anděly. 

Z ostrova setkání na polorozbořený hrad 

Budoucí povstalci se začali tajně scházet na ostrově Jušima, zvaném také Ostrov setkání. Plánovaná vzpoura vypukla 17. prosince 1637, kdy byl zavražděn místní výběrčí daní. Rebelům se dařilo své řady rychle rozšiřovat, jelikož všechny obyvatele oblastí, které obsadili, nutili k zapojení se do povstání. Došlo k oblehnutí hradů Tomioka a Hondo klanu Terasawa, ale těsně předtím, než padly, dorazily armády ze sousedních knížectví, které přiměly vzbouřence k ústupu. Povstalci pak přeplavili Ariacké moře a krátce oblehli Macukurův hrad Šimabara. I zde ale byli odraženi. Následně se shromáždili na polorozbořeném hradě Hara, který původně sloužil jako sídlo klanu Arima. Postavili zde palisády ze dřeva člunů, se kterými přepluli moře. 

Spojené armády místních vazalů šóguna Tokugawy Iemicu v čele s Itakurou Šigemasou (1588 až 1638) zakrátko zahájily obléhání hradu. Vojáci šógunátu požádali o pomoc Nizozemce, kteří jim poskytli střelný prach a děla. Nicolaes Couckebacker, vedoucí nizozemské faktorie v Hiradu, jim vyhověl, i když požádali o plavidlo, a osobně doprovodil loď de Ryp na pozici poblíž hradu Hara. Pevnost byla bombardována jak z pobřežních děl, tak z 20 děl nizozemského plavidla, avšak bez valného výsledku. Loď se na žádost Japonců stáhla poté, co rebelové poslali obléhatelům následující výzvu: „Copak už v říši nejsou odvážní vojáci, kteří by s námi bojovali, a nestyděli se, že proti našemu malému kontingentu povolali na pomoc cizince?“ 

Fatální porážka 

Při pokusu o dobytí pevnosti byl Itakura Šigemasa zabit. Brzy dorazily další jednotky šógunátu pod vedením Macudairy Nobucuny, který převzal Itakurovu funkci. Vzbouřenci měsíce odolávali a způsobovali obléhatelům těžké ztráty: 3. února 1638 povstalecký nájezd zabil 2 000 válečníků. I přes toto dílčí vítězství se situace povstalců zhoršovala. Čtvrtého dubna 1638 více než 27 000 rebelů, kteří čelili asi 125 000 vojákům šógunátu, zahájilo zoufalý útok, a brzy bylo nuceno se stáhnout. Zajatí povstalci obléhatelům prozradili, že v hradu došly potraviny a střelný prach, ti 12. dubna zaútočili a dobyli pás vnější obrany. O tři dny později byli vzbouřenci definitivně poraženi. 

Po potlačení povstání bylo asi 37 000 rebelů a jejich sympatizantů popraveno stětím. Uříznutá hlava Amakusy Šira byla převezena do Nagasaki, kde byla veřejně vystavena. Macukura Kacuie byl vyšetřován pro nesprávné vládnutí, a nakonec byl v Edu také sťat. Na Šimabarském poloostrově utrpěla většina měst velkou ztrátu obyvatelstva. Museli sem být dovezeni přistěhovalci z jiných provincií, kteří oblast znovu osídlili. Všichni obyvatelé byli registrováni u místních chrámů, jejichž kněží měli povinnost ručit za náboženskou příslušnost svých členů. Po povstání v oblasti zažíval silnou podporu buddhismus. 

Portugalcům vstup zakázán 

Účastníci povstání byli masakrováni právě v době, kdy se portugalská mise pokoušela u šógunova dvora o zlepšení vztahů. V listopadu 1637 odplula z Macaa flotila pod vedením Doma Francisca de Castelbranca a dožadovala se přijetí u dvora. Výsledkem bylo vydání ediktu sakoku (v českém překladu uzavřená nebo uzamčená země) roku 1638, který deklaroval, že Portugalci navzdory rozkazům pokračovali v misijní činnosti a povzbudili křesťanskou rebelii v Haře. Ženy cizinců, Nizozemců i Portugalců, musely opustit zemi, portugalské lodě přijíždějící do Japonska měly být spáleny i s nákladem a členové posádek popraveni. 

V srpnu 1638 vyslali Portugalci z Macaa do Japonska dvě galioty vedené Vascem Palhou de Almeida. Tehdy jim nebylo dovoleno vyložit náklad a byly donuceny odplout. Zástupce vlády jim nařídil, aby se nikdy nevraceli: „Kdybyste napříště porušili tento rozkaz, budete bez váhání potrestáni, jak byste si už nyní zasloužili.“ 

Že mluví vážně, se obyvatelé Macaa přesvědčili v roce 1639, když se bez ohledu na varování rozhodli vyslat do Nagasaki zvláštní poselstvo. Na výstrahu bylo tehdy na místě zvaném Hora mučedníků sťato 61 osob, jejich loď byla spálena a 13 přeživších bylo posláno zpět do Macaa se zprávou o tom, co se stalo. Obchod mezi Portugalci a Japonci tímto definitivně skončil. Nizozemci byli nelítostným zničením svých „úhlavních nepřátel“ rovněž otřeseni. Neměli žádné nástroje, kterými by Japoncům čelili. Snažili se proto „vyhovět tomuto arogantnímu, velkolepému a puntičkářskému národu ve všem“. 

U japonského dvora v té době probíhal zápas mezi procizineckou frakcí a jejími oponenty. S příjezdem portugalských vyslanců z Macaa získala anticizinecká frakce vrch. Osmého listopadu 1640 přijal vedoucího nizozemské faktorie Carona předseda komise pro potírání křesťanství a předal mu šógunovy rozkazy: veškeré stavby používané k liturgickým úkonům měly být zbourány, nemělo docházet ke svěcení neděle a šéf nizozemské faktorie nesměl být ve funkci déle než jeden rok. Caron přislíbil ihned rozkazy splnit. Nizozemci se stali šógunovými vazaly. O pět měsíců později museli opustit faktorii v Hiradu a přesunout se na ostrůvek Dedžima v Nagasackém zálivu, který se měl stát na 212 let jejich „domácím vězením“.

Čokoládu, zřejmě nejoblíbenější pochoutku světa, ohrožuje rychle se šířící virus. Oslabuje kakaovníky a ničí jejich semena, která jsou nepostradatelnou surovinou pro výrobu čokolády. Přibližně polovina čokolády světa pochází z kakaovníků, které se pěstují v západní Africe, především v Pobřeží slonoviny a v Ghaně.

Právě v Ghaně se lavinovitě šíří virus CSSV (cacao swollen shoot virus), původně objevený ve 30. letech minulého století. Jeho dopady bývají fatální – v prvním roce infekce způsobuje pokles úrody napadeného kakaovníku zhruba o čtvrtinu a během tří až čtyř let rostlinu zcela zahubí. Odhaduje se, že virus CSSV je aktuálně odpovědný za ztrátu 15 až 50 procent ghanské produkce.

Očkování kakaovníků

Virus přenáší herbivorní hmyz - několik druhů červců z čeledi Pseudococcidae. Pesticidy nejsou proti tomuto hmyzu příliš účinné a jednu z mála účinných ochran nabízejí vakcíny, které kakaovníky před virem chrání. Podstatou vakcíny je infekce mladého kakaovníku slabým kmenem viru CSSV N1. Pro farmáře, obzvláště ty méně majetné, je ale příliš drahé očkovat každý kakaovník na plantáži. Nákladnost celého procesu umocňuje i fakt, že „očkované“ kakaovníky mívají o něco nižší výnos.

Pomoc farmářům nyní nabízejí vědci, které vedl matematik Benito Chen-Charpentier z americké Texaské univerzity v Arlingtonu. S kolegy vytvořili několik variant postupů, díky němuž lze s relativně malým počtem „očkovaných“ kakaovníků vytvořit ochrannou zónu, která je oddělená od ostatních kakaovníků a brání průniku červců i přenosu devastujícího viru na „neočkované“ kakaovníky. Podobný princip využívají farmáři již desítky let – šíření viru se snaží bránit průseky nebo výsadbou bariérových rostlin. Nová studie nabízí farmářům matematické modely bariér z „očkovaných“ rostlin. 

„Jsme sice stále ve fázi experimentů, ale naše postupy se ukazují jako jsou slibné, protože nabízejí farmářům možnost chránit kakaovníky a zároveň dosahovat slušné sklizně,“ vysvětluje Chen-Charpentier v nové studii publikované odborným časopisem PLoS One. „Jsme přesvědčeni, že naše postupy jsou dobré pro farmáře, stejně jako jsou dobré pro svět, který je závislý na čokoládě.“

Po vzniku Slunce a planet zbyla ve Sluneční soustavě z protoplanetárního disku spousta kosmických balvanů nejrůznějších velikostí. Jejich objevování a pozorování je velmi problematické. Jde o jen málo zřetelná tělesa, která se navíc vzhledem k ostatním kosmickým objektům pohybují velmi rychle, a jejich nalezení je tak často dílem náhody.

Mezinárodní vědecký tým, který vedl španělský astronom Pablo García Martín z Madridské autonomní univerzity, využil toho, že se tato tělesa občas objeví na snímcích vzdáleného vesmíru, které pořizuje Hubbleův vesmírný dalekohled. Díky jejich výzkumu se z Hubbleova dalekohledu stal „lovec planetek“, i když k tomuto účelu nebyl původně určený.

Hubble na lovu planetek

Badatelé využili služeb „amatérských vědců“ z celého světa, kteří jim pomáhali pátrat po těchto náhodných výskytech planetek a prozkoumali snímky Hubbleova dalekohledu, pořízené za 19 let. Nadšenci analyzovali celkem asi 37 000 snímků, na nichž nalezli 1 700 stop po průletu planetky. V celkem 1 031 případech se podařilo objevit doposud neznámé objekty. Výsledky zajímavého výzkumu nedávno zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

„Pozice planetek se velmi rychle mění v průběhu času. Není tedy možné je hledat na konkrétních souřadnicích oblohy, protože pravděpodobně právě budou někde jinde,“ vysvětluje Martín. „My astronomové nemáme dost času na to, abychom pátrali po planetkách na spoustě snímků. Proto jsme velmi uvítali pomoc veřejnosti a umělé inteligence.“

TIP: „Soumračné“ teleskopy odhalují neznámé a potenciálně nebezpečné planetky

Projektu Hubble Asteroid Hunter se zúčastnilo celkem 11 482 občanských vědců, kteří provedli více než dva miliony identifikací planetek na snímcích Hubbleova dalekohledu. Díky tomu vznikla tréninková sada dat, na nichž astronomové následně vycvičili umělou inteligenci, která se poté pustila do automatizované identifikace planetek. Odborníci si tento přístup pochvalují a věří, že ho bude možné využít i v dalších projektech.

Britská kavalerie navazovala na opravdu dlouhou a slavnou historii, protože se ve svých tradicích odkazovala na jízdu z časů anglické občanské války (1642 až 1651), mnohých konfliktů v 18. století a samozřejmě i z četných válek britského impéria v 19. století. Vojáci královny Viktorie vedli více či méně úspěšné jízdní útoky takřka po celém světě od Krymu přes Afriku až po Indii, avšak zlom představovala druhá búrská válka (1899–1902). 

Dosud se britští jezdci většinou utkávali s protivníkem, nad nímž dominovali z hlediska výcviku, taktiky i výzbroje, zatímco Búrové se ukázali jako mnohem vyspělejší soupeři. Vyšlo najevo, že průzkumné i bojové dovednosti búrské kavalerie výrazně předstihují Brity, což platilo také o schopnostech péče o koně. Britové tudíž zaznamenali velké ztráty na lidech i zvířatech, současně však projevili ochotu učit se, protože od nepřítele přebírali stále více postupů.

Image

Čtěte také

Ozvěny Waterloo: Duel britské a německé kavalerie za světové války (1)

Přichází změny

Druhá búrská válka každopádně těžce zasáhla dříve skvělou pověst britské jízdy, a to do té míry, že dokonce zaznívaly hlasy volající po úplném zrušení této složky a jejím nahrazení „jízdními střelci“ dle búrského vzoru. To se sice formálně nestalo, avšak pro kavalerii přišel čas velkých změn, po nichž z původní podoby z dob královny Viktorie zůstalo velice málo. Nadále platilo, že královská armáda sázela na dobrovolníky, nikoli povinné odvody, neboť preferovala důkladný výcvik a profesionální službu, což platilo tím více pro jízdu, u níž se kladl důraz na dokonalou souhru mužů a jejich zvířat. 

Kavaleristé tak pokládali koně za své nejlepší přátele a jejich potřeby kladli nad své vlastní. Věnovali jim skvělou péči a mimo boj se je snažili maximálně šetřit. Při přesunech proto často chodili pěšky, aby zvířata méně zatěžovali, a pokud se zastavili, jako první sháněli krmivo pro koně. To všechno u jiných armád nezřídka vyvolávalo údiv či posměch, na což ale Britové příliš nedbali. Dobře si uvědomovali, že se tato péče posléze mnohonásobně vyplatí na bojišti. Dosáhli tak stavu, kdy se mohli chlubit patrně nejlepšími jízdními zvířaty na světě.

Účinná taktika 

Kromě dramatického zlepšení péče o koně přinesla léta před první světovou válkou i proměny taktiky, které těsně souvisely se zaváděním opakovaček a kulometů. Britové pochopili, že útok velké formace jízdy po pláni vypadá impozantně, jenže proti moderním zbraním nemůže uspět a povede jedině k masakru. Britští kavaleristé proto byli naopak vedeni k tomu, aby se přesouvali rozptýleně a skrytě a využívali terénní prvky. Z výzbroje zmizelo v minulosti velmi preferované kopí z bambusu či jasanového dřeva. To se sice v roce 1912 do arzenálu formálně vrátilo, avšak zůstalo již pouze pomocným nástrojem a řada jednotek je do boje nebrala. 

Britská kavalerie měla napadat protivníka zejména střelbou opakovaček systému Lee-Enfield, a to jak přímo ze sedel, tak po sesednutí ze země. Za hlavní zbraň pro boj zblízka se začal považovat jezdecký meč, dle mínění Britů flexibilnější, lépe ovladatelný a pro vojáka bezpečnější než delší, ale těžkopádné kopí. Skutečnost, že královští kavaleristé chápali důležitost moderních zbraní, podtrhovala i tabulková organizace jízdního pluku. Kromě tří eskadron po čtyřech četách do něj spadalo i kulometné družstvo s dvojicí zbraní Maxim. Jízdní divize pak vedle trojice regimentů zahrnovala také dělostřeleckou baterii. 

Britská jízda tudíž sice ctila tradice, ale dokázala se adaptovat a ve své taktice kladla důraz na palebnou podporu, jež vždy provázela útoky kavalerie. Plánovači věnovali velkou pozornost také logistice, respektive zajištění životních potřeb koní i jezdců, takže do sestavy pluku vedle 518 jízdních koní náleželo i 54 zvířat pro tah povozů. Během prvních bojů v Belgii a Francii v srpnu a září 1914 navíc Britové vykázali velkou prozíravost, když na důležitých křižovatkách předem rozmístili zásoby píce. Ty pak mohla jízda podle potřeby využívat, kdežto Němci zcela chybně usoudili, že se nepřítel hroutí a jen se zbavuje zátěže.

Viselský záliv představuje přírodní div: Jde o rezervoár plný brakické vody, téměř dokonale oddělený od Baltského moře. Ústí do něj několik ramen řeky Visly, sídlí tam početná hejna ptáků a hladina přímo vybízí k výletu na jachtě. Poklidný svět odděluje od sousedních chladných vln jen několik set metrů široká přírodní hráz, zvaná Viselská kosa. Až donedávna se přes ni dalo do Baltského moře dostat skrz jedinou spojnici, a sice Baltijský průliv ležící na území Kaliningradské oblasti. Poláci se tak o záliv dělí s Ruskou federací, a pokud z něj chtěli vyplout na Balt, potřebovali od Rusů svolení – což vytvářelo nemalé třecí plochy.

Každá loď směřující z volného moře do polského vnitrozemského přístavu Elbląg, jenž leží nedaleko pobřeží Viselského zálivu, musela proplout okolo ruských vojenských zařízení. Rusové tudíž měli prakticky neomezenou kontrolu nad tím, kdo se dostane dovnitř a ven. Své právo „veta“ přitom využívali často a s chutí a zablokovaný průjezd patřil k běžnému rusko-polskému koloritu.

Chceme vlastní kanál

V roce 2019 tak začal vznikat kanál, který měl úzké „hrdlo láhve“ na ruské straně zálivu obejít a spojit ho s Baltem už na polském území. Projekt však od počátku vzbuzoval emoce zejména u sousedů, kteří by s novým průplavem ztratili svou dosavadní páku. Rusko dokonce obvinilo Polsko, že kanál vzniká „s nepřátelskými úmysly“, a neopomnělo dodat i dnes tradiční věty o „lokajích NATO“.

Ještě víc se ovšem chytali za hlavu ekonomové: Navržená cena 880 milionů zlotých neboli asi 5,1 miliardy korun se jevila jako podhodnocená, ale její navýšení už o 20 % znamenalo, že se vložené investice nemohou vrátit. Své řekli rovněž ekologové, podle nichž by projekt poškodil životní prostředí. Polská vláda mu přesto dala zelenou.

Po dvou letech výstavby se cena díla vyšplhala na dvě miliardy zlotých a kalkulace ukázaly, že při současné výši poplatků za průjezd se investice vrátí za 650 let. Nic z toho každopádně nezkazilo radost polským politikům, kteří Viselský kanál vidí nejen jako projekt ekonomický, ale především politický. Uštědřil totiž Ruské federaci jasný políček, což potvrzuje i datum jeho slavnostního otevření, tedy 17. září 2022: V tentýž den roku 1939 zaútočil Sovětský svaz na Polsko a rozdělil si v něm sféry vlivu s nacistickým Německem.

Příliš úzký, příliš mělký

Kanál je dlouhý 1 350 metrů a v nejširším místě měří 120 metrů. Uvedená hodnota se ovšem vztahuje pouze k ústí, zatímco středová část se zdymadly nepřesahuje šířku 25 metrů. Jedná se přitom o Achillovu patu celého projektu: Skutečně velké nákladní lodě totiž průplav nepojme. Aktuálně ho mohou využít jen plavidla s ponorem do pěti metrů, což značně limituje jeho kapacitu. V současnosti jím tudíž propluje pouze dvanáct lodí denně. 

Nicméně i kdyby byl širší a hlubší, větší plavidla by stejně nemohla dál. Zboží dnes proudí do vnitrozemského přístavu Elbląg, který se zálivem spojuje stejnojmenná řeka. Jenže tamní doky jsou obdobně mělké a infrastruktura zastaralá. Podle odhadů tak Elbląg odbavuje asi jen 10 % kapacity, kterou by mohl nabídnout po případné modernizaci. Vláda městu nabídla, že přestavbu zafinancuje, ovšem pod podmínkou, že od radnice správu přístavu převezme. Městská rada však odmítla a jednání uvázla na mrtvém bodě. Miliony tun nákladu tak nadále proudí přetíženým Gdaňskem, kde se přečerpává zkapalněný plyn a překládá se tam uhlí i obilí. Loni se tak provoz v gdaňském přístavu skokově zvýšil o 36 %, což mu vysloužilo osmou příčku v Evropě.

Hrdé, ale drahé gesto

Pachuť v ústech pak ještě zesilují finanční machinace, které podobné mamutí projekty obvykle provázejí. Nejvyšší kontrolní úřad Polska loni dospěl k závěru, že téměř všichni, kdo se na výstavbě Viselského kanálu podíleli – od ministerstva až po dodavatele – promrhali množství peněz při chaotických nákupech a plánování i při nekonečném prodlužování stavebních prací. Celá čtvrtina financí byla vyžita pochybným způsobem: 381 milionů zlotých se utopilo v „nesrovnalostech“ a dalších 213 milionů se utratilo v rozporu se zákony.

Po roce a půl fungování kanálu jsou tedy jeho výsledky rozpačité. Jako hrdé politické gesto jistě uspěl, ovšem coby dopravní projekt zatím výrazně méně. „Přiškrcený“ přístup k málo významnému přístavu Elbląg nejspíš žádné zázračné zisky do polské pokladny nepřinese. 

Psal se červenec 1941 a válka na východní frontě sotva začala. Kromě všeobecně špatných zpráv, které tehdy neustále přicházely z fronty, zachytili 20. července sovětští zpravodajci další nepříjemné sdělení. Tentokrát ale šlo o osobní záležitost týkající se přímo Stalina. Toho rána totiž berlínské rádio, údajně vůbec jako první, oznámilo světu, že byl zajat Jakov Iosifovič Džugašvili, diktátorův starší syn.

Z venkova do Moskvy

Jakov, nejstarší ze Stalinových dětí, se narodil 18. března 1907 poblíž dnešního gruzínského města Kutaisi ve vesničce Badži. Pocházel z prvního Stalinova manželství s Jekatěrinou Semjonovnou Džugašvili, za svobodna Svanidze, se kterou se Stalin oženil 16. červnence 1906. Manželství Džugašviliových ale nevydrželo dlouho, neboť Jekatěrina v druhé polovině roku 1907 těžce onemocněla – některé zdroje uvádějí, že tuberkulózou, jiné, že břišním tyfem. Ať tak či tak, 6. prosince 1907 Jekatěrina zemřela a Jakov byl svěřen do výchovy tetě, která byla provdána za Stalinova spolužáka ze základní školy. Budoucí diktátor úmrtí své ženy nesl velmi těžce, pro toto období je mu dokonce připisován výrok že (volně přeloženo) „… spolu s ní umřely poslední zbytky vřelých citů k lidem“. 

Jakov zůstal u tety až do druhé poloviny trvání občanské války v Rusku, tedy do roku 1921, a po celou dobu měl údajně Stalin na výchovu syna materiálně přispívat. Poté mladík odjel za svým otcem do Moskvy, přičemž i zde se oficiální verze rozcházejí – jedna říká, že Jakova k tomu měli nabádat jeho děd a strýc, podle druhé měl na Jakova naléhat sám Stalin. Na cestě jej údajně doprovázel Sergej Kirov, budoucí předseda Leningradského výboru KSSS.

Tři ženy, tři děti

V Moskvě Jakov nastoupil studium na střední škole a posléze na elektrotechnické škole v Sokolnikách (část Moskvy), kterou dokončil s vyznamenáními v roce 1925. Ve stejném roce se jako osmnáctiletý tajně, i přes nesouhlas otce, oženil s šestnáctiletou dcerou kněze Zojou Guninou. 

Jakovův vztah se Stalinem se, především nejspíše právě kvůli sňatku se Zojou, ale vyhrotil až do té míry, že se mladík pokusil v dubnu 1928 o sebevraždu. Střelil se ovšem tak nešťastně, že nakonec bez trvalé zdravotní újmy přežil, pouze se dlouhou dobu se svými zraněními léčil. Místo lítosti a pochopení se ale od otce dočkal pouze cynických posměšků, že se nedokáže ani pořádně zabít. 

Stalin pak požádal svoji druhou ženu (viz Vlídná macecha), aby v jeho zastoupení Jakovovi sdělila, že se „choval jako chuligán a vyděrač“, se kterým již nechce mít nic společného. Dále prý vůči synovi prohlásil: „Ať si žije kde chce, a dělá, co chce.“ Jak se ale ukázalo později, nemyslel to tak doslova. V reakci na otcova slova Jakov přijal nabídku předsedy Leningradského sovětu Sergeje Kirova, aby se i se ženou přestěhoval do Leningradu, kde se pak zabydleli u rodičů Stalinovy druhé ženy Naděždy. Zprostředkovaně tak měl Stalin o svém synovi stále informace.

Během pobytu v Leningradě se Jakov několikrát odmítl vrátit na přání otce zpět do Moskvy a neměl k tomu důvod: Kirov mu domluvil práci v jedné z leningradských elektrických rozvoden a Zoja nastoupila studium na báňské škole. V roce 1929 se mladým manželům narodila dcera, která ale záhy zemřela. Vztah se kvůli tomu rozpadl, a tak se v roce 1930 Jakov přihlásil do Moskevského institutu dopravního inženýrství, přičemž studium dokončil až roku 1936.

Důvod ročního odkladu tkvěl nejspíše v tom, že během studií (léto 1935) se Jakov v Leningradě seznámil s Olgou Golyševou. Jejich vztah byl velmi krátký, i přesto z něj vzešel syn Jevgenij, který se narodil 10. ledna 1936. To už ale jejich románek dávno skončil, neboť ke konci roku 1935, přesněji 11. prosince, pojal Jakov za svoji druhou ženu židovskou balerínu Julii Melcerovou, se kterou měl dceru Galinu. Ta se narodila 18. února 1938. Tento sňatek Stalin schvaloval, a proto novomanželům daroval dvojpokojový byt a po narození vnučky Galiny dokonce luxusní pětipokojový byt na Granovského ulici. 

Jakov jako inženýr nastoupil do energetických závodů, které nesly jméno jeho otce – tam měl na starost provoz parních turbín. Vztah mezi Jakovem a Stalinem se očividně lepšil, ale vřelý určitě nebyl. Nakonec Jakov na otcovo přání nastoupil na večerní studium dělostřelectva na Dzeržinského akademii Rudé armády, kterou s velkými obtížemi dokončil. V květnu 1941 pak také vstoupil do komunistické strany.

Drahý otče...

Válka se pro nadporučíka (staršij lejtěnant) dělostřelectva Jakova Džugašviliho, velitele 6. dělostřelecké baterie 14. motostřeleckého pluku při 14. tankové divizi, stala krátkou a velmi nešťastnou životní epizodou. Stalin si přál, aby jeho synové rozvíjeli vojenskou kariéru, a proto Jakovovi sám údajně hned první den války 22. června 1941 řekl „Jdi a bojuj!“. Ten uposlechl, přičemž jeho jednotka byla 24. června odeslána na frontu, aby na místo určení dorazila o tři dny později. Záhy, 7. července 1941, se Jakov vyznamenal v bitvě pod běloruským městem Sjanno.

V chaotické situaci, kdy německá armáda začala po bitvě o Sjanno obcházet i pozice 7. mechanizovaného sboru, pod který spadala také Džugašviliho divize, se z kotle u města Ljozna snažil probít se svými muži i Jakov. Poslední zprávy o něm pocházejí ze 16. července, kdy zmizel beze stopy. Následně se po diktátorově synovi rozběhlo pátrání, ovšem skončilo bez výsledku 25. července. 

Dodnes není známo, jak přesně se Jakov do německého zajetí dostal, vojákům Schmidtova motorizovaného armádního sboru se ale vzdal ještě téhož dne, kdy zmizel. Jakov byl poprvé vyslýchán o dva dny později, 18. července 1941, na velitelství 4. letecké armády. Následně 20. července ráno o Jakovově zadržení informovalo německé zpravodajství včetně novin Völkischer Beobachter, které ale pouze přepsaly poselství berlínského rozhlasu. Stalin se o osudu svého syna nejspíše dozvěděl poprvé až 22. července, kdy sovětská tisková kancelář TASS tuto zprávu oficiálně předala vrchnímu velení.

Fakt, že se syn vůdce SSSR vzdal německé armádě, chtělo velení Wehrmachtu využít jako propagandistický trumf, a tak nechalo vytisknout letáky s fotkou zajatého Jakova a výzvou k tomu, aby vojáci Rudé armády Jakova následovali. Němci ale nepočítali s tím, že Jakov nebyl veřejně známou osobností. Dokonce i na rodinných fotografiích Stalina a jeho ženy Naděždy nejstaršího syna Jakova téměř nenajdeme. Jako Stalinovy děti byly vždy prezentovány syn Vasilij a dcera Světlana. Prostí lidé Jakova neznali, neměli odkud. Propagandistický efekt se tak minul účinkem. Jakov pak 19. července adresoval dopis otci: „Drahý otče, jsem v zajetí a zdravý, zanedlouho budu poslán do důstojnického tábora v Německu. Chování dobré. Přeji Vám zdraví. Ahoj všem, Jaša.“ Mnozí odborníci ale tento vzkaz považují za podvrh. K tomu byla Jakovova manželka Julia na podzim 1941 zatčena, neboť byla obviněna, že Němcům předává fotky svého manžela. Podezření se však ukázala jako falešná.

Nezradil

Jakov byl skutečně převezen do Německa, než se ale dostal do zajateckého tábora, strávil nějaký čas v hotelu Adlon v Berlíně, kde jej samotný Hermann Göring přesvědčoval o výhodách zahájení spolupráce s Němci. Úspěch v tomto směru neslavili asi na gestapu – Jakov zůstal neoblomný, a tak byl převezen do tábora pro důstojníky Oflag CHS-D v Hammelburgu. Tam zůstal do jara následujícího roku a pak putoval do tábora v Lübecku, aby nakonec skončil v Sachsenhausenu, kde byli ve zvláštním oddělení drženi i další prominentní vězňové, u nichž nacisté předpokládali, že by z nich mohli mít nějaký prospěch.

Německé vrchní velení se například údajně snažilo vyměnit po prohrané bitvě u Stalingradu Jakova za zajatého polního maršála Friedricha Pauluse. Podle některých pramenů ale jasný písemný důkaz k takovému tvrzení chybí a tato informace se opírá předně o svědectví Stalinovy dcery Světlany, které se Stalin svěřil, že „Němci nabídli, že vymění Jašu za jednoho z nich“. Diktátor to však měl odmítnout. O vykoupení Jakova ze zajetí se pak marně pokusil i člen Červeného kříže hrabě Folke Bernadotte.

Po koncentračních táborech strávil Jakov téměř dva roky života, až do osudného večera 14. dubna 1943. I zde se přitom verze o jeho posledních okamžicích různí. Vesměs ale panuje shoda na tom, že se sám vydal směrem k drátům o vysokém napětí a přitom křičel na strážné, ať jej zastřelí. Některé zdroje uvádějí, že tak učinil v důsledku několika opakování Stalinova projevu o zajatcích coby zrádcích, který byl v táboře přehráván v amplionech. Je ale také možné, že Jakov byl utvrzen v tom, že svobody se nedočká, a prostě se toho dne rozhodl svůj život ukončit. Vyplývá to ze vzpomínek jeho spoluvězně, kterého měl také poprosit, aby otci vyřídil, že nikdy nezradil. Není zcela zřejmé, zda se Jakov dříve dotkl drátů, nebo jej do hlavy zasáhl projektil ze zbraně strážného SS-Rottenführera Konrada Hafricha. Tělo bylo spáleno v peci a urna s popelem „ztracena“.

Statečný dezertér

Z výslechových dokumentů vyplývá, že Jakov byl k sovětskému zřízení plně loajální a obhajoval politiku SSSR, kritizoval však organizaci Rudé armády. Stalin se o smrti svého syna Stalin dozvěděl na konci války, přičemž v Sovětském svazu byly informace o Jakovově zajetí ještě mnoho let po válce považovány za pouhou nepřátelskou propagandu. První článek o osudu Jakova s fotografií jeho těla visícího na ostnatém drátě se objevil v časopisu LIFE v roce 1959. Také roku 1967 se osud Stalinova prvorozeného syna stal ve Spojených státech předmětem zájmu, neboť tam vyšla kniha pamětí Stalinovy dcery Světlany nazvaná Dvacet dopisů příteli.

Dne 16. srpna 1941 bylo podepsáno nařízení NKO č. 270, v němž mimo jiné stálo: „velitelé a politruci, kteří během bitvy zahazují označení a opouštějí jednotky, nebo se vzdávají nepříteli, se považují za zlomyslné dezertéry, jejichž rodiny mají být zatčeny jako rodiny dezertérů, kteří zradili svou vlast. Všichni velitelé jsou povinni střílet na místě takové dezertéry“. Ač tedy Stalin svého syna Jakova vnímal jako slabocha a možná i dezertéra, on nesl příkoří osudu statečně. Němcům na spolupráci nikdy nekývl.