Mezi všemi hvězdnými objekty, které jsme objevili v Mléčné dráze a dalších galaxiích, patří magnetary k těm nejpodivnějším. Vědci se víceméně shodnou, že jde o neutronové hvězdy, které mají extrémně silné magnetické pole a vytvářejí intenzivní záplavu záření, především rentgenového a gama záření. Jejich podstatě ale stále příliš nerozumíme. 

Potvrzuje to i případ podivuhodného magnetaru XTE J1810-197, který byl objeven v roce 2003 jako zdroj intenzivního rádiového záření. V roce 2008 se z doposud nejasných příčin „vypnul“. Následovala desetiletá pauza, po které se tento magnetar opět probral k životu, aniž by bylo jasné proč.

Vzkříšení magnetaru

Nová pozorování navíc ukazují, že obnovené rádiové záření magnetaru XTE J1810-197 je jiné než dříve a je i velmi zvláštní. Nedávno ho analyzovaly hned dva týmy odborníků – jeden vedl Marcus Lower z australské výzkumné organizace CSIRO a druhý Gregory Desvines z německého Institutu Maxe Plancka pro radioastronomii. Výzkum prvního i druhého týmu v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy.

Nově zaznamenané nízkofrekvenční elektromagnetické emise jsou podle vědců zkroucené způsobem, jaký jsme dosud neviděli a hvězda vypadá, jako by se chvěla. „Obnovené rádiové záření magnetaru XTE J1810-197 je oproti jiným magnetarům výjimečné v tom, že zahrnuje enormní množství signálu s kruhovou polarizací,“ vysvětluje Lower. „Nikdy dřív jsme nic podobného neviděli.“ 

„Očekávali jsme určitou proměnlivost polarizace záření, jak to známe u dalších magnetarů,“ potvrzuje Desvines. „Ukázalo se ale, že v případě magnetaru XTE J1810-197 jde o odlišnou podobu polarizace rádiového záření.“

Podle badatelů by za podivnými projevy magnetaru XTE J1810-197 mohlo stát mračno přehřátého plazmatu nad jeho magnetickým pólem, které funguje jako polarizační filtr. Takové mračno by mohlo být důsledkem praskliny v povrchu magnetaru. Vzhledem k extrémní povaze objektu by se přitom nemuselo jednat o nijak velkou prasklinu.

Počátek jejího života však ničemu takovému nenasvědčoval. Když se Jitka 20. května 1315 narodila, provázelo její vstup do tohoto světa velké zklamání. Stala se po Markétě, narozené roku 1313, již druhou dcerou Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, zatímco celé království se těšilo na vytouženého syna a dědice. 

Rozčarovaný král Jan se u lože rodičky vůbec nezdržel a neprodleně po narození Jitky opustil ještě téhož dne Prahu kvůli tažení do Uher. Královna Eliška podle kronikáře tehdy řekla: „Protože takřka nikdo nemá rád toto dítě, musím je já mít ráda tím vřeleji.“ 

Příliš časté zásnuby 

Můžeme se domnívat, že poté co přesně za rok přišel konečně na svět syn Václav (pozdější Karel IV.), zapomnělo na někdejší zklamání i princeznino okolí a vzali malou Lucemburkovnu na milost. Jitčino dětství bylo nešťastně poznamenané opakovanými konflikty mezi rodiči způsobenými rozdílnými povahami a také politickými představami. Když se královna Eliška na počátku roku 1319 s Jitkou, Markétou a Václavem uchýlila na hrad Loket, vtrhl sem král Jan a děti od matky oddělil (v případě Václava natrvalo). Pro všechny to musel jistě být značně traumatický zážitek. Jitku pak král roku 1322 ve věku sedmi let poslal na výchovu na hrad Wartburg v Durynsku, odkud se ale zanedlouho předčasně vrátila, když ztroskotaly sňatkové dohody s durynským dvorem. 

Jak je patrné, přestože se narodila „pouze“ jako dívka, byla malá princezna ihned čile zapojena do mezinárodní politiky svého otce coby předmět sňatkových smluv. Stala se loutkou v rukách mocných. Jednou se měla provdat do německých zemí, jindy do Polska, pak zase do Rakous. Za svůj krátký život byla zasnoubena nejméně pětkrát. Na to, co si o tom všem myslí ona sama, se pochopitelně nikdo neptal. Jejím údělem se však nakonec stala Francie. 

Normandská vévodkyně 

Francouzští králové byli spojenci jejího otce Jana, který měl jako lucemburský vévoda k prostředí tamního dvora vždy blízko. Francouzský trůn tehdy patřil Filipu VI., jenž se stal prvním panovníkem z rodu Valois, který nastoupil v roce 1328 po smrti posledního krále z rodu Kapetovců. Protože si na nástupnictví dělala nároky také anglická koruna, potřeboval Filip nutně silného a spolehlivého spojence, a proto se obrátil na Lucemburky. 

Jitčinu ruku dostal Filipův nejstarší syn a dědic trůnu Jan, jenž nesl titul vévody normandského. Nic nevadilo, že nevěstě bylo sedmnáct a ženichovi teprve třináct let, stejný věkový rozdíl měli mezi sebou ostatně i Jitčini rodiče. Jan Lucemburský se do Francie osobně vydal a vše dohodl ve smlouvě z Fontainebleau u Paříže. 

Svatba Jitky s francouzským následníkem trůnu se slavila v roce 1332, nevěsta měla dostat nebývale velké věno, k jehož splácení se však český král příliš neměl. Šlo o 120 tisíc zlatých a slib vojenské pomoci francouzské koruně – jak je dobře známo, právě jako francouzský spojenec Jan Lucemburský padl ve své poslední bitvě u Kresčaku v roce 1346. 

Není bez zajímavosti, že přislíbené věno nakonec uhradil teprve Karel IV. K propojení rodu Lucemburků a Valois došlo mimoto už předtím, a sice sňatkem Jitčina mladšího bratra Václava s Blankou z Valois. Ta byla nevlastní sestrou krále Filipa VI. (měli stejného otce, ale jinou matku). Mladý kralevic Václav, který právě během dospívání na francouzském královském dvoře přijal biřmovací jméno Karel, se se svou starší sestrou ve Francii těsně minul. Na počátku třicátých let ho totiž otec poslal do Itálie, odkud se již Karel do Francie nevrátil, protože se roku 1333 odebral do Čech. 

Dobrá paní Bona 

O tom, že se lucemburská princezna v nové vlasti kladně zapsala, svědčí skutečnost, že ve Francii přijala nové jméno Bona, které zní ve francouzštině Bonne, to znamená „dobrá“. Stejný přídomek si vysloužil i její manžel, který do francouzských dějin vstoupil jako Jan II. Dobrý (ve významu „chrabrý“ či „udatný“). Manželství bylo velmi plodné. Za sedmnáct let společného života darovala Jitka-Bona svému muži jedenáct dětí, z nichž se sedm dožilo dospělosti a stalo se důležitými postavami evropské politiky. 

Většinu času trávila při francouzském dvoře v královském paláci Saint Pol v Paříži nebo na nedalekém hradě Vincennes, kde se narodila většina jejích potomků. Po svém otci zdědila také několik cenných sídel. Jednak to byl pařížský palác Nesle, který Janovi v roce 1328 věnoval Filip VI. Palác tak prostřednictvím Bony přešel znovu do rukou francouzské koruny. Dále po Janu Lucemburském získala hrad Mehun-sur-Yèvre nacházející se asi 150 km jižně od hlavního města. 

Četné porody Bonu pomalu, ale jistě vyčerpaly, takže zemřela již v 34 letech, kdy zřejmě podlehla morové nákaze, jež v polovině 14. století udeřila na Evropu. Jen o necelý rok později zesnul její tchán, král Filip, takže z následníka trůnu Jana se stal roku 1350 nový francouzský král. Protože se Bona korunovace nedočkala, zůstala v oficiální historické paměti „jen“ jako normandská vévodkyně. To však nijak neumenšuje její důležitou roli plodné a obětavé matky, kterou v dějinách francouzského královského rodu sehrála. Zůstalo po ní osm tehdy žijících synů a dcer, z nichž nejstaršímu Karlovi bylo jedenáct let a půl a nejmladší Isabele jeden rok. Matky si tedy děti příliš neužily, ale do jejich života se zjevně kladně zapsala, protože mnohé z nich v dospělosti pojmenovaly na její památku své dcery po ní. 

Stopa v literatuře 

Ačkoliv středověké ženy, přestože urozené, po sobě kromě potomstva mnoho dalšího obvykle nezanechávaly, u Bony je to jiné. Objednala spolu se svým manželem Janem několik krásných středověkých rukopisů. K literatuře měla podle všeho vůbec blízko, neboť také hmotně podporovala slavného básníka Guillauma de Machaut, jenž přešel do jejích služeb po smrti Jana Lucemburského, svého původního mecenáše. Na Boninu památku nám dvorní veršotepec zanechal tyto řádky: „(Francouzský) král Jan, Bůh měj jeho duši, se oženil s nejlepší paní, jakou mohl na tomto světě najít, neb byla prosta a čista pýchy a znala vše dobré, co dává přirozenost. To byla má paní Bonne, to dobře vím, neb jí jsem hodně sloužil, však nikdy už tak dobrou neviděl.“ 

Na její objednávku básník sepsal skladbu Soud českého krále, v níž jde o milostný spor mezi dívkou a rytířem, v němž dělá rozhodčího samotný Jan Lucemburský. Na toto dílo pak navazuje Soud krále navarrského, v němž se objevuje postava zvaná Bonneuerté, jež bývá ztotožňována právě s Bonou Lucemburskou. Ta básníkovi vyčte, že rozhodl ve prospěch mužů, a tak podrobí jeho samotného soudu. 

Kromě těchto literárních děl se do dnešních dnů dochoval také iluminovaný rukopis nazývaný Žaltář Bony Lucemburské. Zálibu v krásných rukopisech po ní ostatně zdědili její synové Karel V., který založil první královskou knihovnu, a Jan, vévoda z Berry.

Případ nevěrné manželky 

Někteří soudobí kronikáři navzdory Bonině jinak dobré pověsti zaznamenali historku, podle níž měla být vévodkyně svému muži nevěrná s francouzským konetáblem Raoulem z Brienne. Na tuto domněnku je přivedla skutečnost, že záhy po svém nástupu na trůn nechal Jan II. Raoula popravit, aniž by předtím proběhl regulérní soudní proces. To vzbudilo v některých současnících podezření, že se jednalo o nechtěného soka v lásce. Šířily se také zvěsti, že ani sama vévodkyně Bona nezemřela přirozenou smrtí, neboť ji měl kvůli nevěře nechat zemřít hladem pomstychtivý manžel. Nutno však říci, že tato informace pochází z anglického zdroje, který vzhledem k právě probíhající stoleté válce nemohl být francouzskému královskému rodu nakloněný. 

Přestože se Jan po smrti své ženy záhy znovu oženil, jeho nové manželství s Janou z Boulogne a Auvergne zůstalo bezdětné. Jan II. se do historie neslavně zapsal svým zajetím Angličany v bitvě u Poitiers v roce 1356, z něhož se vrátil teprve po několika letech. Zemřel roku 1364 a Bonu tak přežil o 15 let.

Na světě existuje asi 3 500 druhů minerálů, z nichž se asi jen stovka používá k výrobě šperků či jiných ozdob. Aby se však o nerostu dalo mluvit jako o drahokamu, musí být odolný proti poškození, průzračný a dostupný v omezeném množství. Kýžené označení tak přísluší pouze diamantům, rubínům, smaragdům a safírům. Zbytek představují „jen“ drahé kameny či polodrahokamy. K elitní čtveřici se dřív počítal i ametyst, nicméně na počátku 20. století začaly brazilské doly zmíněný minerál doslova chrlit, takže přestal být nedostatkový a o svůj status přišel…

Minerály v peci

Stanovit cenu drahokamu znamená velmi obtížný úkol, vyžadující odborníky. Velkou roli přitom hrají atributy jako rozměry, kvalita brusu, čistota a také rodokmen – kameny se zvláštním příběhem patří k obzvlášť ceněným. Rozpětí je pak obrovské: Například cena diamantu se může pohybovat od několika tisíc korun až po desítky či stovky milionů. Ovšem zatímco u diamantů drobné vnitřní nečistoty neboli inkluze hodnotu snižují, u ostatních drahokamů způsobují opačný efekt. Inkluze rutilu mohou pod osvětlením připomínat hvězdu, která se pohybuje po povrchu krystalu. Takovým kamenům se říká asterické a jsou zvlášť cenné. Kupříkladu v roce 1990 se asterický safír vydražil za částku odpovídající tehdejším 25 milionům korun.

Diamanty bývají bezbarvé, rubíny mají sytě červený odstín, přirovnávaný k holubí krvi. Smaragdy jsou obvykle zelené, safíry zas temně modré a ametysty sytě fialové. Jelikož se však jedná o přírodní materiály, mění se jejich zbarvení podle obsažených stopových chemických prvků. Diamanty tak mohou být růžové, žluté, modré i zelené a popsané variace jsou často dražší. Naproti tomu žluté, zelené či fialové safíry zdaleka nedosahují ceny těch modrých.

K překvapivým vlastnostem rubínů a safírů patří, že mají dvojí odstín, který se odvíjí od úhlu dopadajícího světla. Ještě zvláštnější však je, že drahé kameny mohou při vysokých teplotách změnit barvu trvale. Kupříkladu korund může zahřátím metamorfovat na modrý safír, a nabýt tak na ceně, zatímco achát se zas mění v onyx. Teploty, při nichž k uvedeným procesům dochází, nejsou nijak závratné: Růženín, tedy odrůda křemene, ztrácí zabarvení při 575 °C, kdežto ametysty přecházejí z fialových tónů do žlutých už při 250 °C. Takto přeměněné se přitom vydávají za citríny, ale na denním světle nejsou barevně příliš stálé.

Mezi diamantem a zirkonem

Potenciál drahých kamenů měnit barvu samozřejmě neunikl ani pozornosti padělatelů, o jejichž postupech se dočteme mimo jiné v knize Magiae naturalis z roku 1558 z pera Giambattisty Della Porty: „Pomocí ohně můžeme přeměnit modrý safír na diamant. Tento drahokam a všechny ostatní po vystavení ohni ztrácí svou barvu. Síla ohně totiž způsobuje, že barvy mizí. Existuje mnoho způsobů, jak to udělat. Někteří roztaví zlato a do jeho středu umístí safír, jiní ho položí na železnou destičku a v peci jej vystaví nepřímému plamenu, další ho ohřívají v železných pilinách. My jsme si zvykli postupovat opatrněji. Hliněnou nádobu naplníme živým vápnem a do jeho středu umístíme safír, vše pak obložíme uhlím. A když je uhlí zapálené, přestaneme dmýchat vzduch, protože by se safír mohl rozpadnout na více částí. Jakmile se zdá, že došlo ke změně, dohlédneme na to, aby oheň sám zhasl.“ Schopnost drahých kamenů ztrácet barvu zahříváním označoval Della Porta za přírodní div.

Nepoctiví obchodníci však často sahali k prostším podvodům. Hlavně v minulosti, kdy existovaly jen omezené možnosti rozpoznání drahokamů, využívali jejich vzájemnou podobnost a nabízeli jako domnělé diamanty méně hodnotné kameny – kupříkladu bezbarvý topaz, křišťál či zirkon. Obzvlášť třpyt některých zirkonů totiž za diamanty nijak nezaostává. Za nejcennější se považoval zirkon modrý, který se dal zahříváním vyrobit z bezbarvých verzí. Také rubíny bylo možné imitovat levnějšími kameny, třeba některými odrůdami granátu, červeným turmalínem, topazem nebo fluoritem.

Přírodu nenahradíš

Vedle padělatelů ovšem zároveň existovali ti, kdo se „pravé“ drahokamy pokoušeli vyrobit. Zatímco středověcí alchymisté neuspěli, v 19. století se zmíněný sen stal realitou: Vše začalo úspěšným pokusem Francouze Marca Antoina Augusta Gaudina, jemuž se v roce 1837 podařilo vytvořit syntetický korund. Při dalších experimentech získal krystaly rubínu, které dokázali od pravých kamenů odlišit jen nejlepší odborníci. Pro všechny synteticky vyráběné drahokamy totiž platí, že se nejedná o napodobeniny – nýbrž o minerály, jež svým vzhledem, chemickým složením i fyzikálními vlastnostmi odpovídají přírodní předloze. Totéž se však nedá říct o ceně: I když syntetické rubíny barvou a leskem svou autentickou verzi často překonávají, jejich hodnota je přibližně pětsetkrát nižší.

Výroba syntetických kamenů představuje velmi náročný proces. Kromě hlubokých znalostí chemie vyžaduje i speciální technologické zařízení, umožňující dosáhnout specifických podmínek. Například při vzniku diamantů se musí pracovní tlak pohybovat kolem 6 000–10 000 MPa a teplota mezi 1 500 °C a 2 000 °C. Na druhou stranu antičtí ani středověcí mistři vyspělé vybavení neměli, a přesto byly jejich napodobeniny od originálů k nerozeznání.

Zdraví v kameni

K ohromnému „boomu“ padělání drahokamů došlo už ve starém Římě, kde bohatí občané prahli po luxusu. Přírodních drahokamů proto panoval nedostatek, a padělatelé tak měli plné ruce práce. Své postupy neustále vylepšovali a jejich produkce dosahovala výjimečné kvality. I slovutný filozof Plinius se nechal slyšet, že při výrobě falešných drahokamů nejde o podvod – takové kameny byly podle něj natolik kvalitní, že je od těch pravých nedokázali odlišit ani zkušení odborníci.

Tehdejší majitelé napodobenin by však s Pliniem nejspíš nesouhlasili. Už od dob starých Babyloňanů totiž lidé drahé kameny nosili nejen coby ozdobu, ale také jako talismany. Věřili, že mají magickou moc ochraňovat před nebezpečím a přinášet úspěch, štěstí i zdraví. V mysli antického člověka si tak dodavatelé falešných kamenů zahrávali se životy svých zákazníků, protože věděli, že jejich nepoctivé zboží nemůže účinkovat…

Podlepené i slepené

Vynálezci padělatelských technik byli každopádně velmi kreativní. Například díky podkládání lesklými a různě zbarvenými kovovými fóliemi docilovali požadovaného odstínu a vysokého lesku jak u falešných, tak u méně ušlechtilých drahých kamenů zasazených do šperku. Řezání drahokamů bylo náročnější a spočívalo v tom, že se manipulovalo s barvou jednotlivých polovin drahého kamene, jež se pak slepovaly pryskyřicí. Takovým drahokamům se říká dublety a k vyhledávanému zboží patřily obzvlášť v Orientu.

Mezi další oblíbené způsoby padělání se řadilo barvení křišťálu, jak popisuje již citovaný Della Porta: „Jak obarvit křišťál na barvu hyacintu nebo rubínu bez jeho rozdrcení či rozemletí: Vezmeme šest dílů antimonu, čtyři díly auripigmentu, tři díly krystalického arsenu a po dvou dílech síry a turiae. Všechno zvlášť rozdrtíme a přes jemné síto přeséváme do nádoby. Kousky křišťálu pověsíme na měděné drátky a ponoříme do prášku. Potom je vystavíme ohni a zahříváme čtyři nebo pět hodin, ale bez přímého plamene, aby nepopraskaly ani se neroztavily. Důkazem správného zabarvení bude, jestliže bude mít horký krystal po vytažení jasnou barvu. Pokud ne, znovu ho vložíme do ohně a po chvíli opět vyjmeme, ale musíme být opatrní, aby se prudce neochladil, protože by se mohl rozpadnout na více částí. Pokud je dosaženo barvy hyacintu, rychle krystal z ohně odebereme. Chceme-li sytější fialovou barvu, ponecháme jej v ohni déle. Hyacintovou barvu získáme pouze s použitím auripigmentu.“

Olovo do každého krystalu

Zajímavý je také Della Portův popis výroby umělých kamenů z rozdrcených krystalů křišťálu. Návod začíná jeho namletím na prášek a výrobou směsi z drti vinného kamene a potaše, tj. uhličitanu draselného získaného z rostlinného popela. V uvedeném složení tvoří křišťálový prach základ sklářského kmene, potaš způsobuje snížení teploty tavení a vinný kámen roztavenou sklovinu vyčistí. Della Porta klade velký důraz na jemnost jednotlivých prášků a jejich řádné promísení před spékáním, což je nezbytné i při současných postupech.

Největší překvapení však spočívá v tom, že v průběhu následného tavení se má dle autora do směsi přidat cerusa – neboli kosmetický přípravek, kterým si Římanky bělily pleť. Vyráběl se tak, že se olověné desky na několik dní ponořily do silného octa, na jejich povrchu se pak vyloučil bílý prášek uhličitanu olovnatého a seškrábal se. Z dnešního pohledu byl pro kosmetické použití kvůli toxicitě olova naprosto nevhodný, nicméně jako přísada do skelného kmene hrál zásadní úlohu. Della Porta uvádí, že se látka ve skle rozpustí, takže se stane průhledným. Velmi přesně tak popsal výrobu olovnatého křišťálu, tedy průzračného skla s vysokým indexem lomu a barevným rozptylem. Je tudíž zřejmé, že český křišťál – z nějž se dnes vyrábí proslulá jablonecká bižuterie i krystaly Swarovski – měl předobraz už ve starém Římě. Pokud proto Plinius píše o vysoké kvalitě vznikajících kamenů, má pravdu, neboť lepší sklo k danému účelu neexistuje.

Padělky pro zločince

Jakmile byla tavenina připravena, mohla se začít barvit pomocí oxidů různých kovů. Podle Della Portova návodu na výrobu fialových ametystů se používala například sloučenina manganu: „Na každou libru skla se přidá jedna drachma takzvaného manganess a tím se vytvoří ametystová barva. Větší kameny bývají světlejší, menší mívají barvu sytější. Tyto kameny se používají pro výrobu prstenů i pro jiné účely.“ Texty Della Porty zkrátka dokládají, že už v antickém Římě vznikalo sklo pro bižuterii technologickými postupy, které jsou principiálně platné dodnes.

Kořeny „falešných“ šperků ovšem můžeme vysledovat ještě hlouběji do minulosti. Ozdoby nalezené v některých staroegyptských hrobech obsahovaly namísto pravých rubínů, smaragdů a safírů pouze kousky barevného skla. Je možné, že originální šperky zpronevěřil kněz, jenž se o pohřební výbavu staral. Ironií osudu tak pozdějším vykradačům hrobů padly do rukou padělky. 

Ze středověku zase máme doklad o falzifikátech z místa pro Čechy nejsvětějšího – ze svatovítské katedrály, kde se je podařilo objevit při zkoumání ostatků Jana Nepomuckého. Jeho tělo obalují tzv. dracouny čili zlaté stuhy vyšívané křišťály – nebo alespoň něčím, co se jako křišťály jeví. Analýza však ukázala, že pravý je jen jediný z nich a všechny ostatní představují pouhá barevná sklíčka…

Dnešní krystaly vyráběné z olovnatého křišťálového skla si svou krásou nezadají s pravými drahokamy. Během staletí se tak z činnosti, jež začala jako podvodná praktika, stalo poctivé řemeslo a bižuterie se již nepovažuje za levnou napodobeninu. Pro její cenu přitom platí totéž co pro drahokamy: Pokud je šperk výjimečný, může se jeho hodnota vyšplhat do oblak. Obvykle přitom stačí, když jeho design vytvoří respektovaný módní návrhář a nosí jej slavná osobnost.

Horké jupitery, tedy extrémně žhavé plynné planety pohybující se v těsné blízkosti své mateřské hvězdy, ve Sluneční soustavě nemáme. Už jsme ale zjistili, že jde o fascinující světy, které nás neustále překvapují. Dokazuje to i nejnovější objev zvláštního meteorologického jevu, který vzácně vídáme i na Zemi, na horkém jupiteru WASP-76b.

Tato extrémní exoplaneta se nachází u žlutobílé hvězdy spektrální třídy F, vzdálené od nás asi 640 světelných let. Hvězdu obíhá tak těsně, že to stihne zhruba jednou za 1,8 pozemského dne. Panují tam takřka nepředstavitelné teploty, které podle některých odhadů dosahují až kolem 2 400 °C. V atmosféře prší chemické prvky, které si obvykle s deštěm nespojujeme, jak například železo.

Pozorování teleskopu CHEOPS

Evropský vesmírný teleskop CHEOPS (CHaracterising ExOPlanets Satellite) intenzivně monitoroval horkého jupitera WASP-76b a během tří let pořídil 23 pozorování této exoplanety. Ukázalo se, že v oblasti východního terminátoru exoplanety, tedy místa, kde noc přechází v den, dochází k překvapivému zvýšení množství záření.

Astronom Olivier Demangeon z portugalského Institutu astrofyziky a kosmických věd a jeho kolegové dospěli k závěru, že to má na svědomí pozoruhodný optický meteorologický jev, kterému se na Zemi říká glórie či gloriola.

Glórie náleží k takzvaným fotometeorům, čili světelným jevům v atmosféře. Projevuje se soustřednými duhovými kruhy kolem stínu vrženého na kapičky kapaliny, které vznikají zpětným ohybem světla. Pokud mají vědci pravdu, jde o první objevenou mimozemskou glórii. Mohla by prozradit leccos zajímavého o podmínkách na podobně extrémních exoplanetách. Podrobnosti výzkumu Oliviera Demangeona zveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

„Od 70. let minulého století dramaticky zvyšujeme množství soli na kilometr, a to i v místech, kde nedochází k výraznému nárůstu počtu kilometrů silnic,“ upozorňuje Rick Relyea z amerického Rensselaer Polytechnic Institute, který zkoumal, jak sůl ovlivňuje život v jezerech v okolí vozovek. 

Z jeho práce například vyplynulo, že pstruzi duhoví kladou v zasažených oblastech méně jiker a jejich potěr se líhne až o třetinu menší. Vyšší množství soli v půdě může také měnit poměr pohlaví u skokanů lesních. Pitvy žab odchovaných v nádržích ukázaly, že zhruba o 10 % přibylo samčích pulců, což by mohlo v budoucnu znamenat méně nakladených vajíček a narušení populační rovnováhy. Navíc je sůl toxická pro řadu drobných živočichů, zejména pro zooplankton tvořící důležitou součást jídelníčku ryb, hmyzu i měkkýšů.

Studie z roku 2014 provedená na University of Minnesota se pro změnu zaměřila na klejichy z čeledi toješťovitých a odhalila, že byliny rostoucí v bezprostřední blízkosti silnic obsahovaly až trojnásobek sodíku oproti stejné zeleni v jiném prostředí. Zdánlivá maličkost pak zasahuje do potravního řetězce a například v případě zmíněných rostlin ovlivňuje osud motýlů, kteří na nich existenčně závisejí. Ne vždy se však jedná o negativní důsledky: Samci monarchů stěhovavých totiž získali mohutnější létací svaly, zatímco samicím se zvětšily oči. Platilo to ovšem jen do určité míry – příliš vysoké množství soli mělo za následek zvýšený úhyn.

Silnice místo krmelce

Změna v biodiverzitě činí daný ekosystém náchylnějším k šíření invazních organismů, nemluvě o tom, že odstranění soli z jezer znamená zvýšené náklady pro obce, jež z nich čerpají pitnou vodu. Především však sůl vábí některé druhy zvířat k okrajům vozovek, kde je mohou ohrozit projíždějící automobily. V Severní Americe se jedná třeba o losy, kteří si chodí pro zdroj minerálů k silnici namísto do krmelce.

„Samice vyžadují zvýšený příjem soli, aby mohly produkovat kvalitní mléko pro mláďata, a samci zas k tvorbě paroží,“ vysvětluje Roy Rea z kanadské University of Northern British Columbia. Srážky se zvěří tak v zemi představují běžnou dopravní komplikaci, zvlášť proto, že tmavě zbarvení paroháči o hmotnosti až 700 kilogramů bývají nejaktivnější v noci. Kolize přitom mohou být smrtelné nejen pro zvíře, ale v řadě případů i pro člověka.

Méně je více

K potenciálním řešením patří použití alternativních materiálů: V současnosti se experimentuje kupříkladu se šťávou z cukrové řepy nebo s vedlejšími produkty destilace. Potíž tkví v tom, že zmíněné látky znamenají živnou půdu pro vodní řasy, které se pak přemnoží a rovněž neblaze ovlivňují biologickou rovnováhu – podle jedné ze studií dokonce ještě hůř než sůl. Vědci proto radí solit zkrátka méně a používat prohrnovací pluhy. 

Francouzsko-italská polární stanice Concordia se nachází na Antarktické náhorní plošině v nadmořské výšce přes 3 200 metrů. Panuje zde průměrná roční teplota kolem −55 °C a během roku pohybuje zhruba mezi kolem −30 °C v létě a kolem −80 °C v zimě.

Březen je zde měsícem, kdy začíná podzim a teplota obvykle klesá směrem k zimním hodnotám. Denní průměrné teploty během března na stanici Concordia dosahují kolem −50 °C. V jednom z březnových dní roku 2022 zde ale polárníci naměřili −9,4 °C, což je teplota přibližně 40 °C nad dlouhodobým průměrem. Jde o rekordní zaznamenanou změnu teploty.

Obrovské vedro

Jak uvádí Jonathan D. Wille z francouzské výzkumné organizace CNRS ve své studii, zveřejněné v odborném časopisu Journal of Climate, Antarktidu tehdy zasáhla ohromující vlna veder. Byla obrovská, i pokud jde o její rozlohu. Postihla území o rozloze asi 3,3 milionů kilometrů čtverečních.

Poměrně vlhké vedro tehdy způsobilo tání značného množství ledu kolem Antarktidy. V pobřežních oblastech roztálo množství povrchového ledu, což přispělo k tehdy rekordně nízkému rozsahu mořského ledu. Možná to byla poslední kapka, která 15. března 2022 přivodila zhroucení ledového šelfu ledovce Conger.

Relativně horký a vlhký vzduch se do Antarktidy dostal díky intenzivní aktivitě tropických cyklon v Indickém oceánu. Událost z března 2022 by vědci dříve hodnotili jako „stoleté horko,“ tedy situaci, k níž dochází zhruba jednou za 100 let. Teď ovšem odborníci varují, že se takové věci budou stávat častěji.

První celoevropská epidemie moru ve 14. století si vyžádala okolo 25 miliónů obětí, což představovalo zhruba třetinu populace tehdejší Evropy. Lidé ve středověku netušili, co mor způsobuje a jak se šíří. Pokládali ho za předzvěst apokalypsy a trest Boží. Že jde o nemoc způsobenou bakterií Yersinia pestis přenášenou hlodavci a blechami, odhalil až o čtyři století později švýcarsko-francouzský fyzik a bakteriolog Alexandre Yersin.

Morové rány ve větší či menší míře decimovaly středověkou Evropu až do 17. století, kdy epidemie z větší části ustaly. Načasování ústupu velkých pandemií se kryje s překvapivou událostí, která se odehrávala mimo zorné pole tehdejšího obyvatelstva. V té době dorazili do Evropy z Asie první potkani (Rattus norvegicus), kteří vytlačili do té doby dominantní krysy (Rattus rattus).

Cesta za Velkou louži

Potkani neovládli jen Evropu. Na lodích plujících přes Atlantik se postupně dostali i do Severní Ameriky na jejímž východním pobřeží se poté opakoval souboj o nadvládu s krysami. „V místě, kde se objeví potkani, není pro krysy místo,“ vysvětluje Eric Guiry, molekulární zooarcheolog z univerzity v anglickém Leicesteru.

Přestože jsou potkani i krysy všudypřítomnými škůdci a důležitými přenašeči mnoha nemocí, vědci vědí jen velmi málo o tom, kdy a jakým způsobem se tito hlodavci do Severní Ameriky vlastně dostali. Eric Guiry se svými kolegy prozkoumal více než 300 vzorků kostí krys a potkanů z období od poloviny 15. století do počátku 20. století pocházející z archeologických nalezišť na východě a jihovýchodě Spojených států.

Hlodavci se měli ve větší míře přesunout z Evropy do Severní Ameriky okolo roku 1776. Vyplývá to alespoň z historických písemných záznamů té doby. Tvrdá data, která by to potvrzovala, ale chybějí – radiokarbonové datování je pro podobně mladé záznamy nepoužitelné. Vědci proto přistoupili k alternativnímu způsobu datování – soustředili se na potopené vraky lodí, u kterých je přesné datování zřejmé. Vzorky hlodavčích ostatků vědci objevili například ve vraku lodi La Belle, která v roce 1686 ztroskotala u texaského pobřeží i u dalších plavidel, potopených mezi léty 1559 až 1760. Ukázalo se, že potkani do Severní Ameriky dorazili mnohem dříve, než dokládají historické záznamy. Podle vědců se tak stalo nejpozději v 17. století.

Aby vědci pochopili, jak probíhal pevninský souboj mezi krysami a potkany, využili relativně novou techniku zvanou kolagenový peptidový hmotnostní otisk, která sleduje malé rozdíly ve struktuře kolagenu v kostech. Tato technika je mnohem levnější a jednodušší než analýza DNA.

Z výsledků výzkumu vyplývá, že mezi potkany a krysami existovaly značné rozdíly, pokud šlo o stravu. Američtí potkani podle vědců konzumovali mnohem více živočišných bílkovin než jejich krysí společníci. Znamená to, že primárním důvodem, proč potkani vytlačili krysy, není soupeření o stejný zdroj potravy. Otázka příčin potkaní dominance tak zůstává podle vědců i nadále otevřená.

Jedním z důvodů, proč nakonec potkani převálcovali krysí populace, zřejmě tkví v jejich větší agresivitě a velikosti. Nejde ale o úplné vysvětlení – i dnes na světě existují místa, kde krysy svůj boj s potkany neprohrály.

Britský vědec William Buckland (1784–1856) proslul zejména svými úspěchy v oblasti geologie a paleontologie. Dnes je znám především jako muž, který pojmenoval prvního dinosaura. Záhadného plaza ze Stonesfieldu, kterého nazval Megalosaurus, tedy v doslovném překladu velký ještěr, profesor představil 20. února 1824 Londýnské geologické společnosti, čímž v současnosti velmi populární pravěké obratlovce uvedl do povědomí akademického světa. Zájmem „otce dinosaurů“ se staly rovněž fosilie živočichů a pravěkých lidí z dob ledových. Coby jeden z prvních výzkumníků rozpoznal zkamenělý trus, kterému přidělil odborný název koprolit. 

Medvěd univerzitním studentem 

Buckland získal pozornost veřejnosti také kvůli obhajobám církevního učení. Po většinu své vědecké kariéry se snažil nalézt soulad mezi učením Písma svatého a geologickým záznamem, což se však v jeho době již ukázalo jako marný boj. Na začátku 19. století už totiž bylo jasné, že Země je složitější, než bylo možné vydedukovat z jakýchkoliv náboženských textů. 

Buckland byl každopádně značně excentrickou osobností. Po celé Anglii se povídalo o jeho podivném chování a výstřelcích na akademické půdě i mimo ni. Jako přednášející profesor proslul například tím, že na jednu konferenci v roce 1847 přivedl svého medvěda přestrojeného za studenta Oxfordu. Na skutečné posluchače pak rád křičel nečekané otázky a házel přitom po nich lebkou hyeny nebo jinými rekvizitami. Kromě medvěda choval doma také hady, orly, opice nebo hyenu jménem Billy. Právě tu si zrovna neoblíbili Bucklandovi hosté, již si prý stěžovali, že je během rozhovoru rušilo křupání kostí hlodavců, které jeho domácí mazlíček drtil svými čelistmi pod pohovkou. 

Dnes už jsou exotická zvířata chována poměrně běžně, ale před dvěma stoletími se jednalo o skutečně neobvyklý zájem, kterých měl ostatně profesor Buckland celou řadu. Jeho netradiční počínání šlo ruku v ruce s rozsahem aktivit, jimž se během svého života věnoval – byl geologem, paleontologem, zoologem, reverendem anglikánské církve, cestovatelem, lektorem, a zejména vyhlášeným jedlíkem, který okusil snad všechno, co bylo v jeho době považováno za jedlé. Ne nadarmo se o něm vyprávělo, že se doslova „projedl živočišnou říší“. 

Největší gurmán své doby 

V zálibě ochutnávání živočichů Bucklandovi napomohla funkce, kterou zastával ve Společnosti pro aklimatizaci zvířat. Díky ní nechal z různých koutů světa dopravit hotovou menažerii, kterou se hodlal projíst do takové míry, až měl nakonec „ochutnat všechna zvířata na Zemi“, jak se sám nechal slyšet. Na večírcích, které pořádal, byly servírovány sviňuchy (kytovci příbuzní delfínům), levharti a štěňata. To ale Bucklandovi nestačilo a postupně si za účelem gastronomického zážitku opatřil také sumýše (mořské bezobratlé živočichy), klokany a hoko (středoamerické hrabavé ptáky). Brzy byl do menu přidán také koňský jazyk, pštros nebo koláč z veverky. Samotný profesor se vyjádřil, že mezi jeho oblíbené pochoutky se řadily myši na toustu, a k naopak nejodpornějším pokrmům, které kdy jedl, patřil krtek a moucha bzučivka rudohlavá. Ani tyto nevydařené „pochoutky“ ho však neodradily od dalšího experimentování. 

Někteří historikové se kvůli Bucklandově neutuchajícímu apetitu domnívají, že trpěl jakousi poruchou, která ho nutila pojídat i věci běžně nepoživatelné. Při jedné příležitosti totiž ochutnal dokonce i vápenec ve zdech jistého italského kláštera, jehož stěny a podlaha měly být podle tradované legendy prodchnuté krví svatých. Po „koštu“ zdiva prý Buckland prohlásil, že onou posvátnou přísadou je spíše netopýří moč! 

Královská pochoutka 

Asi nejslavnější událostí, která se pojí s Bucklandovými gastronomickými eskapádami, se stala jeho návštěva u Lorda Harcourta v roce 1848. Tehdy čtyřiašedesátiletý vědec, již dobře známý pro své neobvyklé počínání a zvláštní chutě, přijal pozvání na slavnostní hostinu, které se účastnil arcibiskup z Yorku a další v té době velmi významní hosté. Harcourtovi tehdy měli ve svém držení vzácnou relikvii, jíž byla část balzamovaného srdce francouzského krále Ludvíka XIV. (1643–1715).

Podle tradice francouzských králů, táhnoucí se až do 13. století, byly orgány panovníka po smrti odděleny od zbytku těla a uloženy samostatně. Za svého života si přitom samotný vládce určil, kde má jeho srdce spočinout. Ludvík XIV. chtěl mít údajně své srdce pohřbené vedle srdce svého otce, kde mělo být uloženo v křišťálovém obalu na fialovém polštáři jako cenná státní relikvie. Ve zmatku francouzské revoluce ale zájem o životně důležitý orgán někdejšího krále značně poklesl, a jak šel čas, mumifikované srdce se nakonec ocitlo vystavené ve skleněné nádobě na panství Harcourtových. 

Dochovanou část orgánu o velikosti vlašského ořechu nechali majitelé při hostině kolovat, aby si ji vážení hosté mohli lépe prohlédnout. Když přišla řada na profesora Bucklanda, nastalo nevyhnutelné. Svérázný reverend tehdy údajně prohlásil: „V životě jsem snědl již mnoho podivných věcí, ale ještě nikdy předtím jsem neochutnal srdce krále,“ načež tělesný pozůstatek vyndal ze skleněné nádoby a spolkl jej. 

Jablko nepadlo daleko od stromu 

Mohlo by se zdát, že excentrický profesor spolknutím srdce francouzského krále spáchal neodpustitelný prohřešek, za který pak musel zaplatit, ale nebylo tomu tak. Nevíme přesně, jaká byla reakce ostatních hostů, ale někteří možná ani nebyli překvapeni, pokud už o Bucklandovi a jeho libůstkách dříve něco zaslechli. Postavení všestranného muže navíc už bylo v té době značně výsadní. Lidé, kteří na banketu nebyli přítomni, navíc této příhodě ani nevěřili a považovali ji za smyšlenou historku. Když o osm let později, v roce 1856, profesor Buckland zemřel, byl se všemi poctami pochován ve Westminsterském opatství. 

Jeho výstřední záliba, nebo spíše psychická nemoc zvaná zoofagie (chorobná touha pojídat maso různých zvířat), však nezemřela s ním. Zdědil ji totiž jeho syn Frank Buckland (1826–1880), který byl jedním z pěti Bucklandových dětí, jež se dožily dospělosti. Po vzoru otce se stal významným přírodovědcem a lékařem, ale Williama na akademické půdě věhlasem nezastínil. V gastronomických pokusech se mu nicméně nejspíš vyrovnal, protože rád debužíroval na vařeném sloním chobotu, mase z nosorožců, speciálně upravených hlavách sviňuch a v neposlední řadě i na dušeném krtkovi, který nebyl po chuti jeho nenasytnému otci.

Hnědí trpaslíci nejsou ani hvězdami ani planetami. Jde o samostatnou třídu objektů na pomezí planet a hvězd. Typický hnědý trpaslík představuje těleso s hmotností v rozmezí 13–80 hmotností Jupitera, jemuž také odpovídá velikostí, přičemž je velmi chladný, s povrchovou teplotou několika stovek stupňů.

Podobně jako hvězdy, i hnědí trpaslíci se mohou rodit v párech a vytvářet binární systémy. Dřívější pozorování několik takových systémů odhalila. Nový výzkum, v jehož rámci vědci využili pozorování Hubbleova teleskopu a dat shromážděných infračerveným kosmickým teleskopem WISE ale ukazují, že partnerství hnědých trpaslíků je pouze dočasné. Čím jsou tyto objekty starší, tím menší je pravděpodobnost výskytu dalšího společníka v jejich sousedství.

Podle planetární astrofyzičky Clémence Fontanive je to dáno jejich relativně malou hmotností a vyplývajícím slabým gravitačním poutem.

„Většina hvězd má ve vesmíru nějaké společníky – ať už jde o další hvězdy nebo exoplanety. U hnědých trpaslíků tomu tak ale není. Po krátkém období na počátku svého života zůstává většina hnědých trpaslíků po zbytek své velmi dlouhé existence osamělá,“ popisuje astronomka Beth Billerová z Edinburské univerzity, která se na výzkumu hnědých trpaslíků také podílela.

Syn východopruského farmáře Walter Kniep (1909–1944) absolvoval policejní školu v Brandenburgu a v letech 1930–1934 sloužil u bezpečnostních sborů v Berlíně. Po vstupu do Schutzstaffel a výcviku v SS-Junkerschule Braunschweig získal na jaře 1936 šarži Untersturmführera a velel oddílu protiletadlové obrany. Při západním tažení se osvědčil v čele roty 20mm protiletadlových kanonů, v prvních týdnech operace Barbarossa vedl 3. rotu pluku Der Führer. Do listopadu 1941 byl dekorován mimo jiné Železným křížem 1. i 2. třídy, přičemž nadřízení oceňovali zejména jeho osobní statečnost a nasazení. Přelom v Kniepově kariéře nastal v říjnu 1942, kdy jej pověřili velením 2. praporu útočných děl v divizi SS Das Reich a následně povýšili na Sturmbannführera.

Chladnokrevný esesman

Za důvěru se odvděčil v červenci 1943 severně od Bělgorodu, kde měla jeho útočná děla lví podíl na prolomení obranných linií. Rudá armáda poté shromáždila asi 170 tanků doprovázených silnými oddíly pěchoty a připravila protiútok, který měl dopadnout na pozice pancéřových granátníků z pluků SS Deutschland a Der Führer. Sověti usilovali o znovudobytí kopce u Kalininu, na němž se nyní nacházelo německé velitelství, a v případě úspěchu by přerušili zásobovací linie nejen celé divize Das Reich, ale i jejího mateřského sboru. Kniep ke každému z ohrožených regimentů přidělil jednu baterii útočných děl a třetí si podržel v záloze. Němcům se podařilo oddělit sovětskou pěchotu od tanků, které však pronikly do linií Waffen-SS a rozpoutaly peklo.

Za této situace nechal Kniep všechny StuGy III stáhnout do týlu, přeskupit a vrhl je coby obrněnou pěst proti nepříteli. V následné bitvě útočná děla za cenu jediného stroje zničila 51 „téček“ (Kniepův stroj si připsal pět zářezů) a otupila sovětskou ofenzivu. S přeživšími tanky, které přišly o většinu velitelů čet, si poradily skupinky granátníků. Díky Kniepovu zásahu zůstaly v německých rukou ohrožené sklady munice i paliva, které pak umožnily divizi LSSAH podniknout úspěšný protiútok. Od 5. do 17. července vyřadil Kniepův prapor 129 sovětských obrněnců při vlastní ztrátě pouhých dvou StuG III. Za svůj výkon si Sturmbannführer vysloužil Rytířský kříž.

V roce 1944 stanul Kniep v čele pluku útočných děl u 17. divize tankových granátníků SS Götz von Berlichingen, dislokovaného v západní Francii. Právě tam došlo v dubnu u obce Thouars k nehodě, která se Kniepovi stala osudnou. Dodnes není jisté, co se stalo. Podle jedné verze jeho pistole při výcviku náhle vystřelila a zasáhla jej do hlavy, jiná tvrdí, že při nevhodné manipulaci se služební zbraní zastřelil Kniepa jeden z podřízených. Třetí teorie hovoří o zásahu šrapnelem kvůli chybně zadaným souřadnicím během společného cvičení s artilerií.

Šelmy na kontě

V roce 1939 dokončil Nikolaj Konstantinovič Šiškin (1921–2010) střední školu v kazašském Petropavlu a nastoupil na sverdlovskou polytechniku. Když krátce nato začala válka s Finskem, rozhodl se studium přerušit a narukovat. Absolvoval dělostřelecký výcvik a stal se střelcem ze 76mm plukovního kanonu vz. 1927. S artilerií prošel zimní válkou i počáteční fází bojů s Wehrmachtem, kdy sloužil v řadách 335. pluku. Na frontě se seržant Šiškin natolik osvědčil, že byl navržen na titul hrdina SSSR. Této cti se mu nedostalo, ovšem nadřízení jej alespoň povýšili na podporučíka a poslali do dělostřelecké školy v Saratově, aby absolvoval čtvrtletní kurs. Ve skutečnosti šlo spíš o dovolenou, neboť mladík věděl o artilerii vše a velitel se mu chtěl za zásluhy odvděčit. Na přelomu let 1942–1943 se Šiškin dočkal šarže poručíka a stal se velitelem samohybky SU-152.

Vznikla propojením podvozku tanku KV s houfnicí ráže 152,4 mm – coby odpověď na nejtěžší německé obrněnce v čele s tigerem, pantherem a elephantem. Ačkoliv nepředstavovala protitankovou zbraň, dokázala si s pancířem poradit a vysloužila si přezdívku zveroboj (zabiják zvířat). Záhy Šiškinova osádka přešla na modernější ISU-152, jenž spočíval na šasi tanku IS. Schopný velitel vytvořil v řadách 1145. pluku těžkého samohybného dělostřelectva sehraný tým se střelcem Bychkovem. Společně zlikvidovali přes dvě desítky panzerů (včetně kořistních T-34 s německými znaky u Kurska) a stali se nejúspěšnější osádkou zveroboje v Rudé armádě. U Minsku utrpěl Šiškin zranění střepinou do břicha, ale přežil a zapojil se do bitev v Pobaltí.

Střílí jak Švejk

Po válce absolvoval Malinovského akademii obrněných sil, dosáhl profesury a stal se jedním z nejvýznamnějších vojenských teoretiků SSSR v oblasti tankového vojska. Napsal přes 280 odborných prací a analyzoval použití obrněnců v arabsko-izraelských válkách či Perském zálivu. Obzvlášť pozoruhodná je jeho vzpomínka na boj s PzKpfw VI: „Tři tanky z předvoje opustily les a vyjely na kopec, kde je bleskově zneškodnil číhající tiger. Nebylo kudy tu mýtinu objet a velitel brigády mi řekl: ‚Jsi zveroboj? Tak jdi a sejmi ten tank!‘ Moje samohybka pomalu šplhala k vrcholu. Vstal jsem a vysunul se z poklopu. Spatřil jsem tiger, který se zádí opíral o strom. Okamžitě vystřelil, náboj proletěl kolem a způsobil takový poryv, že mě to málem vytáhlo z obrněnce ven. Zatímco jsem přemýšlel, Němci ještě dvakrát vypálili. 

Byl jsem v klidu – nad terénem trčela jen malá část naší nástavby a granáty tigeru měly plochou trajektorii, takže nemohly zasáhnout. Všiml jsem si křoví na kopci před tigerem a rozhodl se využít balistiky našeho děla. Nařídil jsem řidiči, aby samohybkou pohnul, takže se keř dostal do jedné linie s korunou stromu, pod nímž tank stál. Střelec nastavil hlaveň, aby mířila tímto směrem, ale granát ji opustil těsně nad zemí. Předcházela tomu spousta výpočtů, které mi však zabraly méně času než tohle vyprávění. Pal! Vylezl jsem ven a zjistil, že věž leží vedle vraku tigeru. Přímý zásah! A v brigádních novinách napsali: Šiškin střílí jako Švejk – zpoza rohu.“