O sopečných erupcích se často hovoří v souvislosti se změnou klimatu – sopečné erupce skutečně uvolňují do atmosféry oxid uhličitý (CO₂) a další plyny. Vliv lidské činnosti na koloběh CO₂ však podle vědců dalece převyšuje vliv všech světových sopek dohromady – podle odhadů více než stokrát.

Kapka v moři

Ačkoliv sopečné erupce přispívají ke zvýšení množství CO₂ v atmosféře, lidská činnost uvolňuje množství CO₂ odpovídající produkci oxidu uhličitého během erupce St. Helens (jedné z nejaktivnějších sopek severoamerického kontinentu) každé 2,5 hodiny. Během devět hodin trvající erupce filipínského vulkánu Pinatubo v roce 1991 se do atmosféry dostalo tolik CO₂, kolik ho lidská činnost vyprodukuje za půl dne. Aby filipínský vulkán „vyrovnal skóre“ musel by podle vědců vybuchovat zhruba 700× ročně.

Nejničivější erupce v dějinách mají na svědomí supervulkány jako Yellowstone nebo sumaterská Toba. Přesto se celkové roční emise CO₂ z lidské činnosti podobají jednomu nebo více supervýbuchům velikosti Yellowstonu každý rok.

Podle zprávy z roku 2011, která shrnuje výsledky pěti samostatných studií, vyprodukují sopky na celém světě v průměru 130 milionů až 440 milionů metrických tun CO₂ ročně. V roce 2010 byly antropogenní emise CO₂ (emise vznikající lidskou činností) odhadovány na neuvěřitelných 35 miliard metrických tun. V roce 2023 to bylo již 40 miliard tun, z toho téměř 37 miliard tun z fosilních paliv. Proti roku 2022 jde o nárůst o více než procento.

Největší erupce mohou krátkodobě ovlivnit globální klima, tyto změny mají ale pouze dočasný charakter (obvykle 1 až 2 roky). Globální změna klimatu způsobená skleníkovými plyny, které souvisí s lidskou činností – především se spalováním fosilních paliv, přetrvá podle vědců mnohem déle.

Bodlín páskovaný (Hemicentetes semispinosus) je dlouhý jen asi 14 centimetrů a váží od 125 do 280 gramů. U tohoto savce z čeledi bodlínovitých (Tenrecidae) na první pohled zaujme výrazné zabarvení. Celé tělo je pokryto černými a žlutými bodlinami, přičemž žlutá je na těle rozmístěna ve čtyřech víceméně souběžných pruzích. Tento vzor je zřejmě typem kamufláže.

Ostny tvoří obranný mechanismus, který bodlín aktivuje při útoku predátora. V okamžiku, kdy se cítí ohrožen (typicky fosou nebo galidií páskovanou), vztyčí napadený všechny svoje bodce kolem krku a na zádech a namíří je vpřed. Poté vyběhne proti útočníkovi a snaží se jej zranit na čenichu nebo tlapách. Obdobně však zatočí i samička s příliš dotěrným samečkem v období námluv. Jestliže nemá náladu na nějaké reprodukční hrátky, klidně bodlinami zamíří i na nejcitlivější místa svého rádoby-partnera. 

Bodlín navíc dokáže třít bodlinami o sebe a vydává vysokofrekvenční zvuk, který je pravděpodobně komunikačním prostředkem v rámci druhu.

V roce 1997 překvapila vědecký svět zpráva, že nejkompletnější a do té doby největší nalezenou kostru proslulého dravého dinosaura druhu Tyrannosaurus rex, známou pod přezdívkou Sue, vydražila aukční síň Sotheby’s za fantastickou přepočtenou sumu 305 milionů korun. Koupilo ji chicagské Fieldovo muzeum přírodních věd, a cennou fosilii si tak dnes mohou prohlédnout všichni návštěvníci – přičemž přístup k ní mají i vědci, kteří se o tento druh zajímají. 

Bohužel ne vždy se podaří významný exponát zkameněliny dinosaura či jiného pravěkého tvora zachránit pro potřeby vědy, takže pak obvykle končí v soukromých rukou finančníků, obchodníků nebo nadšených sběratelů kuriozit. 

Draží se minulost

Například v roce 2009 prodala aukční síň v Las Vegas kostru tyranosaura zvaného Samson za přepočtenou sumu 136,8 milionu korun – a lebka zvířete se později objevila ve vstupní hale jisté kalifornské společnosti vyvíjející software. V prosinci 2016 se zas ve francouzském Lyonu prodala téměř kompletní kostra dravého alosaura, a to zhruba za 28,2 milionu korun. O čtyři měsíce později zakoupil anonymní zájemce lebku rohatého triceratopse za 4,5 milionu. A loni v červnu se v Paříži vydražila za 59,1 milionu kostra alosaura, nalezená v americkém Wyomingu. 

V některých případech jsou podobné obchody dokonce nezákonné, jak ukázala aukce nabízející kostru mongolského dinosaura druhu Tarbosaurus bataar, blízkého příbuzného tyranosaura. Fosilie měly v roce 2012 skončit jako exponát v newyorských kancelářích, nakonec se však zjistilo, že zemi svého původu opustily nelegálně. Americká strana je později vrátila.  

Odevzdejte kosti!

Je tedy zřejmé, že dobře zachované a často impozantní zkameněliny dinosaurů začínají být žádaným luxusním zbožím, čemuž se přizpůsobuje i nabídka. Každý rok tak „lupiči hrobů“ ilegálně vykopávají nesmírně cenné fosilie na území států, jako je Mongolsko, Kazachstán nebo Čína, a pašeráci je poté tajně vyvážejí za hranice. Historické pozůstatky pak končí v dražbách v Japonsku, případně na Západě. 

Čína už dokonce na vývoj trhu reagovala tvrdým zpřísněním trestů za vykopávání a nezákonný export zkamenělin. Přesto podloudná činnost stále bují, jak ukázal i příklad druhu Deinocheirus mirificus: Kompletní podobu zmíněného dinosaura bylo možné zrekonstruovat až díky odevzdání pašovaných fosilií, které evropský majitel čestně předal do rukou vědy. 

Není divu, že se odborníci stavějí k dražení zkamenělin se značnou nelibostí. Společnost paleontologie obratlovců (Society of Vertebrate Paleontology, SVP) se dokonce vždy snaží prodeji zabránit a tlačí na aukční domy, aby dražbu zastavily. David Polly, prezident SVP, tvrdí: „Fosilní exempláře, které skončí v soukromých rukou, jsou pro vědu ztracené. Nejde o běžné kusy uměleckých děl – jsou to potenciálně unikátní a nenahraditelné doklady o minulosti naší planety a jako takové mají hodnotu pro celou společnost.“ 

Pašovaná nejistota

Existují samozřejmě i čestné výjimky, nicméně nejcennější a nejlépe dochované exempláře obvykle končí zcela mimo povědomí vědeckých institucí. Občas prosákne zpráva o fantastických objevech uschovaných v soukromých sbírkách anonymních boháčů z Hongkongu, New Yorku či Londýna: Jejich sídla údajně ukrývají například ohromnou lebku severoafrického dravého dinosaura druhu Spinosaurus aegyptiacus o délce 2,4 metru nebo kolosální 43centimetrový zub tyranosaura.

Nejenže se tak podobné exponáty nedostanou do rukou badatelů, ale také se ztratí velmi cenné informace o původu nálezu. Ani sebelépe dochovaná fosilní kostra dinosaura přitom nemá pro vědce přílišnou hodnotu, pokud nevědí, z jakých geologických vrstev pochází, jaké bylo složení okolních hornin a podobně. 

Uvedené nedostatky názorně ilustrují kostry propašované z Číny či Mongolska a konkrétně třeba malý příbuzný tyranosaura pojmenovaný Raptorex kriegsteini: Protože odborníci netuší, z jak starých vrstev nález pochází, nemohou s jistotou rozhodnout, zda se jedná o samostatný nový druh, nebo o mládě již známého tarbosaura. 

Mimo dosah vědy

Podle paleontologa Thomase Carra se dnes v soukromých sbírkách nachází nejméně patnáct koster tyranosaurů. Oproti tomu veřejné vědecké instituce si hýčkají asi čtyřicet zástupců. Carr zkoumá růst a tvarové proměny právě tohoto druhu, tudíž by možnost „osahat si“ nové kostry – v mnoha případech ostatky mláďat či nedospělých jedinců – znamenala zásadní přínos pro jeho práci. 

TIP: Sibiřské bílé zlato: Jak se žije lovcům mamutů z 21. století

Přístup k nim však bohužel nemá a v dohledné době ho ani nezíská. Některé soukromě vlastněné kusy se sice nacházejí ve veřejných expozicích, nicméně jejich podrobný výzkum a například přesné měření jednotlivých kostí nejsou možné. A fosilie, která není chráněna, uschována a poskytována pro studium odborníkům z muzejní či univerzitní instituce, zůstává pro vědu v podstatě bezcenná. 

Japonský lander SLIM, který v lednu přistál na Měsíci, přečkal měsíční noc a obnovil spojení se Zemí. Japonská vesmírná agentura JAXA přitom již dříve uvedla, že modul nebyl navržen tak, aby na našem souputníkovi přestál extrémně nízké teploty lunární noci.

Operátoři řídícího střediska odeslali v neděli modulu pokyny a k překvapení všech obdrželi odpověď. Následně středisko komunikaci s modulem (vzhledem k vysoké teplotě vysílací aparatury) preventivně ukončilo. Ve spojení hodlá JAXA pokračovat hned, jakmile teplota poklesne na bezpečnější úroveň.

Japonsko se 19. ledna stalo pátou zemí, která dokázala své zařízení dopravit na přirozenou oběžnici Země. Přistání se zdařilo s odchylkou 55 metrů od vytyčeného cíle, což podle expertů představovalo bezprecedentní stupeň přesnosti. SLIM se ale při tvrdším dosednutí na měsíční povrch převrátil a jeho solární panely se dostaly do špatné pozice vůči Slunci.

Díky změně úhlu slunečního svitu se však po více než týdnu SLIM probudil k životu. Modul, který přistál v kráteru Shioli v měsíčním Moři nektarů na přivrácené straně Měsíce, následně několik desítek hodin pokračoval v průzkumu měsíčního povrchu. Příchod lunární noci měl být definitivním koncem jeho mise.

Za inspiraci pro tvůrce britských trpasličích ponorek můžeme označit italské řiditelné torpédo Maiale, které k cíli dopravovalo dva žabí muže a odnímatelnou nálož. Italové jej úspěšně nasadili v prosinci 1941 při nájezdu na alexandrijský přístav, kde exploze vyřadily dvě bitevní lodě, torpédoborec a tanker. Úspěch zaujal plánovače Královského námořnictva natolik, že začali vyvíjet podobný model. Dostal název Chariot a první verze spatřila světlo světa roku 1942.

Od torpéda...

Na tělese torpéda o déle 6,8 m a průměru 533 mm seděli dva muži vybavení dýchacími přístroji. Vpředu se nacházelo pracoviště řidiče, vzadu potápěče, který měl pomocí nářadí uchytit k cíli hlavici s 272 kg torpexu. Chariot dosahoval rychlosti 2,5 uzlu (4,6 km/h) a mohl se ponořit do 27 metrů, akumulátory mu dávaly vytrvalost až 8 hodin. Pozdější verze Mk. II uvezla dvojnásobné množství trhavin. 

Charioty se proslavily při akcích proti německým a italským silám – jejich obsluhy kupříkladu potopily těžký křižník Bolzano. Jediná mise považovaná za stoprocentně úspěšnou nicméně v říjnu 1944 cílila na japonská plavidla v thajském přístavu Phuket. Při Operaci 51 dopravila ponorka Trenchant do oblasti dva charioty Mk. II pod velením poručíka Tonyho Eldridge, jejichž nálože zničily transportní lodě Sumatra Maru a Volpi.

...po ponorku

Na charioty navázala třída plnohodnotných miniponorek třídy X (X-Craft) s uzavřeným trupem o výtlaku (pod hladinou) 30 tun, délce 15,6 metru a šířce 1,7 metru. Diesel-elektrická pohonná soustava dodávala člunům rychlost 5–6 uzlů (9–11 km/h), maximální hloubka ponoru přesahovala 90 m. Úkolem čtyřčlenné posádky bylo dopravit k nepřátelskému plavidlu dvojici náloží o celkové hmotnosti 4 tun amatolu, které trpasličí ponorka převážela v externích pouzdrech na levoboku a pravoboku. 

Aby malý člun šetřil motor i palivo, k místu určení jej dovlekla ponorka třídy T nebo S. Na palubě dlela přepravní posádka, zatímco operační posádka (vycvičená pro samotný útok) odpočívala v prostornějším trupu vlečného plavidla. Oba týmy se vyměnily až pár desítek kilometrů od cíle. Jakmile se k němu X-Craft dostal, potápěč svrhl nálože pod jeho kýl a nastavil časovače, načež člun unikl do bezpečí a trhavina explodovala.

S větším výtlakem 

Britové postavili 20 kusů, z nichž první nabyly operační způsobilosti v polovině roku 1943. Hned v září čekala miniponorky nejdůležitější operace, při níž se šest člunů vydalo do norských fjordů napadnout bitevní loď Tirpitz, bitevní křižník Scharnhorst a kapesní bitevní loď Lützow. K cíli nakonec dorazily jen dvě posádky, které svrhly nálože pod trup Tirpitze, a obr utrpěl těžké poškození. Cena za jeho znehybnění činila pět potopených člunů X-Craft, deset mrtvých námořníků a šest zajatců. Následovaly i další operace a Britové začali uvažovat o nasazení trpasličích ponorek též proti Japonsku. Vzdálenosti mezi základnami na pacifickém válčišti však značně převyšovaly ty v Evropě, a tak padlo rozhodnutí vyvinout zvětšený model. 

Během roku 1944 obdrželo Royal Navy šest exemplářů třídy XE o výtlaku (pod hladinou) 34 tun, délce 16,2 metru a šířce 1,75 metru. Pohon opět zajišťovala kombinace dieselu pro plavbu na hladině a elektromotoru pro pohyb v hlubinách. Naftový čtyřválec Gardner poskytoval výkon 31 kW, druhá jednotka značky Keith Blackman nabízela 22 kW. Maximální rychlost se pohybovala od 5,5 do 6,5 uzlu, hloubka ponoru se oproti třídě X nezměnila. 

Čtyřčlenná posádka sestávala z velitele v hodnosti poručíka, jeho zástupce (podporučíka), strojníka a kormidelníka v jedné osobě a potápěče s britskou námořní šarží seaman nebo leading seaman. Výzbroj zůstala totožná – šlo o dvě dvoutunové nálože v přítrupových pouzdrech na bocích. Navíc dostala třída XE šest přísavných min o jednotlivé hmotnosti 9 kg, které měl potápěč upevnit na trup cílové lodi.

Cíl: podmořské kabely 

Všechny čluny nového typu dopravila v červenci 1945 do Tichomoří depotní loď Bonaventure. Jejich základnou se stal Labuan na severním pobřeží Bornea, a než válka skončila, čtyři exempláře se stihly zapojit do bojů. Při prvních dvou operacích hodlali Britové přerušit podmořské telefonní kabely, které zajišťovaly Japoncům spojení mezi Singapurem, Saigonem, Hongkongem a Tokiem. Po jejich zničení by nepřítel musel přejít na rádiovou komunikaci, což by Spojencům umožnilo odposlouchávat depeše. Dodejme, že pro tyto mise vezl každý člun hned dva potápěče. Lékaři totiž doporučovali, aby muži netrávili více než 20 minut v hloubce přes 10 m (a maximálně 10 minut, pokud pracují hlouběji než ve 12 m). 

Operace Sabre se zaměřovala na kabel z Hongkongu do Saigonu, který měla přerušit posádka XE-4. Do vzdálenosti 40 mil (64 km) od delty Mekongu ji dotáhl mateřský člun Spearhead. Miniponorka řízená Vernonem Colesem pátrala po dvojici kabelů pomocí vlečeného háku. Když nalezla první, vyzvedla jej do výšky 3 m od mořského dna, kde ho potápěč Ken Briggs přerušil speciálním řezákem. Po chvíli Britové objevili i druhý kabel, se kterým udělal krátký proces potápěč Adam Bergius. Po úspěšné misi se Spearhead s XE-4 ve vleku vrátil 3. srpna na základnu. 

Při operaci Foil si XE-5 vzala na mušku kabel položený mezi Hongkongem a Singapurem. Jako nejsnazší se jevilo jej přeříznout u ostrova Lamma nedaleko prvně zmíněného města, kam trpasličí člun dovlekla ponorka Selene. Vodič se podařilo najít rychle, jenže dvojice potápěčů musela pracovat za děsivých podmínek – obklopena vrstvou páchnoucího bahna, za nulové viditelnosti a s neustálým rizikem otravy. Ačkoliv oba muži podnikli několik pokusů o přerušení kabelu, nebyli si jisti, zda se jim podařilo úkol splnit. Teprve po kapitulaci Japonska Britové zjistili, že XE-5 opravdu uspěla. Obě ponorky dosáhly bezpečí labuanského přístavu 6. srpna 1945.

Proti křižníkům 

Jedna z nejnebezpečnějších akcí miniponorek v Tichomoří se uskutečnila na konci července 1945. Nesla označení Struggle a dvojice trpasličích člunů při ní měla napadnout japonské kotviště v Singapuru. Britská vojska se po dobytí Rangúnu blížila k přístavu a generálové se obávali, že zakotvené japonské těžké křižníky by mohly způsobit pěchotě ztráty. Posádka XE-1 obdržela rozkaz použít nálože a přísavné miny proti Mjókó, XE-3 dostala na starost Takao. Oba křižníky byly poškozeny v předchozích bojích a neschopné plavby na širém moři, avšak v roli pobřežních baterií stále budily respekt. 

Mateřské ponorky s „trpaslíky“ ve vleku vyrazily k cílům 26. července, k útoku došlo v noci z 30. na 31. července. Plavba Johorským průlivem zabrala miniponorce 11 h, další 2 h trvalo hledání zamaskovaného cíle. Přes řadu potíží svrhla XE-3 nálože a potápěč James Magennis upevnil miny na trup Takaa. Nouzově přitom použil i kus lana (magnety nedržely na trupu dost pevně) a člun se stáhl k vlečné ponorce Stygian. 

TIP: Hlavou proti zdi: Námořní bitva v průlivu Surigao 1944 (1)

Mezitím se XE-1 zdržela kličkováním před strážními plavidly a její velitel poručík John Smart si uvědomil, že nemá dost času k dosažení cíle. Mjókó totiž kotvil o více než 3 km hlouběji v přístavu a nálože z XE-3 by explodovaly dřív, než by Smart kotviště opustil. XE-1 tedy nakladla svá „vejce“ také pod Takao a vrátila se k mateřskému Sparku. Exploze vyrvala v trupu křižníku obří díru a voda zaplavila důležité oddíly včetně skladišť munice, takže loď do konce války už nevypálila jedinou ránu. Fraser a Magennis byli vyznamenáni Victoriiným křížem a medailí se dočkali i všichni ostatní členové obou posádek.

Dlouho bylo nezpochybnitelnou skutečností, že k břehům nového kontinentu dorazil jako první Kryštof Kolumbus roku 1492. V 19. století se však začaly objevovat hlasy, že vikingové mohli na svých spolehlivých lodích přeplout Atlantik už o zhruba 500 let dříve. Tuto teorii, jejíž základ ležel v písemných pramenech, zpočátku odborná veřejnost nepřijímala. Zaprvé neexistovaly žádné hmotné doklady o přítomnosti Evropanů kdekoliv na pobřeží Ameriky a zadruhé se zpochybňovala možnost překonat zrádný Atlantik na vikinských plavidlech. Oba argumenty se podařilo přesvědčivě vyvrátit. 

Náhodný objev 

Co tedy tvrdí středověké prameny? Groenlendiga saga neboli Sága o Gróňanech popisuje cestu Islanďana Bjarniho Herjólfssona na konci léta roku 986. Plul do pro něj neznámého Grónska, jež odjeli kolonizovat jeho rodiče s objevitelem Erikem Rudým. V silném větru a mlze se však Bjarni odchýlil od kurzu. Jakmile se vyčasilo, spatřil na západě lesnatou zemi s nízkými kopci. Tak ovšem cíl jeho cesty vypadat neměl. Viking nechtěl nové břehy zkoumat, takže, aniž by spočinul nohou na pevnině, pokračoval dál na sever. Po dvou dnech narazil na další, tentokrát rovinatou krajinu pokrytou lesem a zanedlouho doplul ke skalnatým břehům. Odtud zamířil na východ, až konečně dorazil do Grónska. 

Leif se plaví na západ 

Bjarniho vyprávění zaujalo Leifa Erikssona, syna Erika Rudého, a rozhodl se neznámou zemi prozkoumat. Vyplul z Grónska kolem roku 1000 a zopakoval jeho cestu, avšak v opačném směru. Nejprve tedy doplul ke „skalnaté zemi“, kterou pojmenoval Helluland. Ačkoliv debata, která část pobřeží to mohla být, stále není definitivně uzavřena, odborníci se víceméně shodnou na tom, že se jedná o Baffinův ostrov. 

„Lesnatá země“ neboli Markland bude nejspíš Labrador a mírně zvlněnou lesnatou krajinu Leif pojmenoval Vinland, což znamená buď „země vína“, nebo „země pastvin“. (Jedná se nejspíš o Newfoundland.) Právě tam posádka přezimovala a na jaře odplula zpět domů. 

První kolonisté 

Sága mluví ještě o několika dalších výpravách v následujících letech, z nichž za zmínku stojí určitě ta, vedená Leifovým bratrem Thorvaldem. Právě při ní totiž poprvé došlo k setkání s domorodými obyvateli, které vikingové nazývají skrelingové. Při tomto zjevně násilném střetu sám Thorvald podlehl zranění šípem. Přímým důkazem, že se tato dvě etnika určitě potkala, může být indiánský hrot, který se našel roku 1930 v Grónsku.

Asi nejznámější expedici podnikl kolem roku 1020 Thorfinn Karlsefni. Měl totiž daleko větší ambici než pouhý průzkum neznámého světadílu. Chtěl založit stálou kolonii. S šedesáti muži, pěti ženami a spoustou dobytka zde strávil tři roky. Za tu dobu zde jeho žena porodila syna, ale úmorné střety se skrelingy osadníky vyčerpaly natolik, že se raději vrátili zpět do Evropy. Nejspíš následovaly i další výpravy, ale ságy o nich mlčí.

Definitivní důkaz

K písemným pramenům se později přidal i hmatatelný doklad vikinské přítomnosti na územích dnešní Kanady nebo USA. Norští manželé Ingstadovi narazili roku 1960 na pozůstatky vikinského osídlení na ostrově Newfoundland v L'Anse aux Meadows. Vesnička sestávala z několika obytných chatrčí a kovárny, zbudovaných ze dřeva a rašelinových drnů. Nejspíš se nejednalo o trvalé osídlení, snad šlo o jakýsi základní tábor pro vikinské výpravy. Dnes je lokalita na Seznamu světového dědictví UNESCO a především přináší definitivní doklad přítomnosti evropských objevitelů na území Severní Ameriky dávno před Kryštofem Kolumbem.

Sildenafil, světoznámý pod komerčním názvem Viagra, původně vyvíjela společnost Pfizer jako lék na vysoký tlak a angínu pectoris. V tomto směru preparát příliš neuspěl, při klinických testech ale vyšlo najevo, že je velmi účinný v léčbě erektilní dysfunkce. Není to ale jediné využití tohoto léčiva – pod názvem Revatio se používá k léčbě vzácného onemocnění plicní arteriální hypertenze.

Viagra a mozek

Nový výzkum odborníků britské Londýnské univerzity nyní ukazuje, že by tato populární modrá pilulka mohla být prospěšná i pro stárnoucí mozek. V rozsáhlé studii vědci prostudovali zdravotní záznamy téměř 270 tisíc britských mužů starších 40 let, u nichž byla mezi lety 2000 a 2017 diagnostikována erektilní dysfunkce.

Badatelé se zaměřili se především na muže, u nichž byla diagnostikována Alzheimerova choroba. Následně studované muže (jednalo se o 1 119 případů) porovnávali podle toho, zda užívali Viagru a v jakém množstvím. Výsledky studie vědci zveřejnili počátkem února v odborném časopise Neurology.

Ukázalo se, že muži, kterým byla předepsána Viagra nebo podobný lék na erektilní dysfunkci, měli o 18 procent nižší riziko rozvoje Alzheimerovy choroby, v porovnání s muži, který takový lék neužívali. Muži, kteří užívali největší množství Viagry, byli chráněni nejvíce – riziko rozvoje tohoto neurodegenerativního onemocnění mozku u nich bylo dokonce o 44 procent nižší. 

TIP: Viagra neprodlužuje jen erekci: Muži, kteří ji užívají, mají delší i život

Přestože výsledky studie ukazují souvislost mezi nižším rizikem vzniku Alzheimerovy choroby a užíváním Viagry, neprokazují příčinu a následek. Je například možné, že uživatelé Viagry jsou obecně zdravější a fyzicky aktivnější. Fyzická aktivita je přitom podle vedoucí studie Ruth Brauerové obecně spojena s nižším rizikem rozvoje Alzheimerovy choroby. Příznivý vliv Viagry vědci přisuzují zlepšenému průtoku krve cévami, což je pro kondici mozku přínosné.

Když poprvé zahlédnete chrámy Abú Simbel, zatají se vám dech. Čtyři dvacetimetrové sochy shlížejí na návštěvníky a probouzejí v nich pocit, že by je dokázaly bez milosti zašlápnout, pokud by se jim taková myšlenka v kamenných hlavách zrodila. Přesně to byl také jejich zamýšlený efekt, který ovšem neměly vyvolávat u novodobých turistů, nýbrž v uctívačích egyptských bohů před 3 300 lety. 

Málokterý ze současných návštěvníků si bez nahlédnutí do bedekru uvědomí, že se nedívá na podobizny čtyř různých faraonů, ale na čtveřici idealizovaných portrétů jediného muže – faraona Ramesse II. Ten tak vyjádřil svoji božskost, která ve čtyřnásobném vtělení překonává obyčejnou malost běžného smrtelníka. 

Ohromit a zanechat v úžasu bylo od počátku hlavním úkolem Abú Simbelu. Ramesse II. zahájil jeho výstavbu okolo roku 1264 př. n. l. a během dvaceti let dovedla armáda řemeslníků cíl k dokonalosti. Vzhledem k technologickým možnostem doby šlo o bezprecedentní inženýrský výkon. Obrovský monument byl zamýšlený pro obyvatelstvo sousední Núbie (dnešního Súdánu), kterou Egypt částečně pohltil. Měl demonstrovat vojenskou, technickou, organizační i spirituální nadřazenost země na Nilu a účinek se skutečně dostavil – Núbijci se rychle „egyptizovali“ a převzali novou kulturu. Teprve mnohem později se ukázaly i nevýhody takového postupu: Po 700 letech se vojska vzkvétajícího núbijského království Kúš přes Egypt převalila a nastolila vládu „černých faraonů“. 

V příbytku bohů

Ačkoliv nejviditelnější část komplexu tvoří sochy Ramesse II., další poklady se ukrývají podél jejich nohou i v útrobách pískovcového masivu za nimi. U kolen kolosů jsou vytesány menší postavy, ovšem stále v nadživotní velikosti. Jde o členy rodiny, matku faraona, jeho manželky i nejvýznamnější ze synů a dcer. Zvláštní místo mezi prostředními obry zaujímá bůh slunce Re s hlavou sokola. A zvednete-li pohled ještě výš, uvidíte na vrcholu Velkého chrámu vlys s paviány, kteří vzývají vycházející slunce.

Vstupem mezi sedícími kolosy projdete do velké síně, podepírané osmi sloupy. Před každým z nich se tyčí další, tentokrát „jen“ desetimetrová socha Ramesse. Strop zdobí obrazy supů coby ochránců a symboly bohyně Nechbet, která se znázorňuje právě jako sup či kobra. Nakonec se dostanete do svatyně s velkými skulpturami bohů, jimž je chrám zasvěcen, tedy Re, Amuna a Ptaha. Komplex byl původně vystavěn tak, aby první paprsky slunce během jarní a podzimní rovnodennosti pronikly dovnitř, posouvaly se po stěnách a nakonec ozářily tři z výše zmíněných soch v hlubokém nitru stavby, 63 m od vstupu. Ptah jakožto vládce temnoty a podsvětí však zůstává navždy ve stínu. 

Pokud se k obřím skulpturám postavíte čelem, budete mít po pravé ruce druhý, menší chrám. Pojí se s královnou Nefertari, hlavní a údajně také nejoblíbenější manželkou Ramesse II. O jejím výjimečném postavení hovoří záznamy, podle nichž faraona doprovázela už od prvního dne jeho vlády při všech státních i náboženských příležitostech. Manžel ji přežil o mnoho let, a nejenže jí nechal postavit velkolepou hrobku (nachází se v Údolí královen nedaleko Luxoru), ale především jí zasvětil svatostánek, který sdílí se sluneční bohyní Hathor. 

Napětí stoupá 

Koncem 50. let se egyptská vláda rozhodla vybudovat na Nilu novou přehradu, protože starší nádrž z počátku století už kapacitně nedostačovala. Monumentální projekt Asuánské přehrady dosahoval národního významu: Plánovaná hydroelektrárna by pokryla potřeby celého egyptského průmyslu a vzniklé Násirovo jezero mělo utlumit tradiční výkyvy v průtoku mohutné řeky. Zabránilo by se tak nejen záplavám, ale rovněž obdobím sucha, jež sužovala zemědělství. 

Důležitost projektu však dalece překročila hranice Egypta, a dokonce vyvolala mezinárodní krizi. Půjčku na vybudování nádrže neschválila Světová banka na nátlak Spojených států, které nelibě nesly politické sbližování Egypta a SSSR. V reakci na to prezident Gamál Násir znárodnil Suezský průplav, významnou dopravní tepnu spojující Rudé a Středozemní moře a pověstnou „továrnu na peníze“. Británii a Francii se podobné nakládání s „jejich“ majetkem nelíbilo, načež zahájily invazi do africké země. Akce však skončila debaklem a obrovskou mezinárodní ostudou, která jen urychlila pád koloniálních dominií obou států. 

Jenže pokud byl Násir ochotný kvůli přehradě konfrontovat dvě vojenské supervelmoci, mohly ho zastavit prastaré chrámy, které by plánovaná nádrž zničila? Celý svět znal odpověď, a tudíž nezbylo než urychleně jednat.

Spasitelé z UNESCO

Horečnou aktivitu vyvíjel především fond UNESCO, který ironicky sídlí v Paříži. Dokázal k nenahraditelným monumentům přitáhnout pozornost celého světa – a následující události dnes připomínají, že lidstvo dokáže nejen válčit, ale také spojit síly k velkým projektům překračujícím možnosti jednotlivých států. Egyptskou vládu se podařilo přesvědčit o nutnosti chrámy zachovat, ačkoliv náklady byly obrovské. Jen cena přesunu největšího svatostánku se odhadovala na 40 milionů dolarů, v přepočtu zhruba dnešních 6,6 miliardy korun. A bylo třeba zachránit nikoliv jednu, nýbrž hned deset památek: Musely se rozebrat a znovu postavit na vyvýšeném místě, tak aby na ně vody přehrady nedosáhly. 

Přibližně polovinu peněz shromáždil fond od nejrůznějších dárců, včetně jinak negativně naladěných USA. Druhou část se pak zavázal pokrýt Egypt. Jeho rozhodnutí pramenilo stejně tak z lásky k vlastní historii jako z čistě pragmatických pohnutek – turistický průmysl se totiž později stal jedním z hlavních zdrojů ekonomiky země. Na místo se sjely stovky místních i zahraničních archeologů a inženýrů s úkolem vymyslet, jak mamutí projekt uvést do života. Na dlouhé přešlapování přitom nezbýval prostor: Egyptská vláda nehodlala s výstavbou přehrady otálet, a tak se záchrana chrámů proměnila v závod s časem. 

Kde se rodí respekt

Archeologickou část prací vedl od roku 1964 polský egyptolog Marian Michalowski, kterého Egypťané dobře znali díky početným vykopávkám, na nichž se podílel. Podpořil nápad na technické řešení přesunu z pera švédské firmy VBB, která tak převzala dohled nad inženýrskou fází. Odborníci přišli s tím, že je třeba celý komplex rozřezat na dvacetitunové kvádry a přemístit je o 200 metrů dál a 65 metrů výš – hladina přehrady měla vystoupat přesně o 60 metrů. 

V prvním stadiu bylo nejdůležitější všechno pečlivě vyměřit, nafotit a zakreslit. Chrámy měly být přeneseny s naprostou pečlivostí ve stejné vzdálenosti od sebe. K tomu posloužily nákresy a mapy okolí svatostánků, stejně jako jejich průčelí a interiérů, tak aby nedošlo k chybě. Během exkavačních prací stoupala archeologům voda doslova za zády současně s tím, jak rostla hráz dokončované přehrady – jen během prvního roku o 8 metrů. Okolo Abú Simbelu tak bylo nutné vytvořit jakousi suchou nádrž, „sarkofág“, který by zabránil přelití stoupající hladiny Asuánu. 

Šlo o boj s časem i se stavebními postupy. Inženýři se od archeologů museli naučit, že sochy nepředstavují kámen jako každý jiný, ale že se jedná o nenahraditelný kus historie, kterou může ztráta či zničení jediného bloku nenávratně poškodit. Archeologové naopak museli upustit od pochopitelné, ovšem v aktuálních podmínkách neudržitelné představy, že se chrám podaří přenést bez nejmenší změny a do každého detailu. Kompromis zněl, že se řezy skulptur a reliéfů provedou výhradně pomocí ručních pil a nikdy nepůjdou přes tváře soch ani cenné detaily. Vnitřní kostra chrámu pak měla zůstat po novém usazení na pohled zcela stejná, ovšem konstrukčně moderní. 

Staronový div

Během čtyř let se podařilo památku rozřezat, přenést na nové místo a opět sestavit. Inženýři vytvořili umělý kopec a jeho čelo osadili pískovcovými bloky, které připomínají původní skalní stěnu. Ve skutečnosti jde o ohromný železobetonový dóm s výškou 25 metrů a průměrem 60 metrů, v jehož útrobách pak byly bloky vnitřních chrámů pečlivě uspořádány. Samotný dóm je ovšem zevnitř svatostánku také viditelný a tvoří jakousi dodatečnou atrakci, nad níž se tají dech.

Devět let po dokončení základních prací, roku 1979, se chrám dostal na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a zařadil se mezi egyptské ikony. Díky modernímu přesunu jde o technicky nejlépe zajištěnou starou památku africké země. Bohaté noční nasvícení pak turistům umožňuje tam jako na jedno z mála míst legálně vstoupit i uprostřed noci a užít si dotyk minulosti s pocitem mystiky.  

„Nemoc modrých uší“ je navzdory svému až poetickému názvu velmi obávaným onemocněním prasat, které způsobuje chovatelům obrovské ekonomické ztráty. Nazývá se též reprodukční a respirační syndrom prasat (PRRS, Porcine reproductive and respiratory syndrome), je známé od roku 1987 a ohrožuje chovy v mnoha koutech světa.

Původcem této nemoci je malý RNA virus PRRSV, který se přenáší kontaktem i vzduchem. Dnes je tento syndrom jednou z nejnebezpečnějších infekčních chorob, které ohrožují chovy prasat, a nikoliv náhodou se mu přezdívá prasečí AIDS. Postihuje hlavně selata, která mají při nakažení touto nemocí vysokou úmrtnost.

Editace chrání prasata před virem

Úspěch v boji s touto nemocí nepřinesly ani zavedené očkovací programy, které namísto úplné ochrany, přinášely „pouze“ mírnější průběh onemocnění. Americký výzkumný tým, který vedl Brian Burger ze společnosti Genus Research & Development, proto využil genetický editor CRISPR a s jeho pomocí vytvořil upravená prasata, která jsou proti viru PRRSV odolná. Výsledky výzkumu Burgerova týmu se nedávno objevily v odborném časopisu CRISPR Journal.

Vědci v tomto případě editorem CRISPR upravili gen pro protein CD163, který je preferovaný virem PRRSV jako místo, kde se virus přichytí na buňce, aby do ní pronikl. Výsledkem genetického zásahu nejsou prasata náchylná k infekci virem PRRSV, jinak jsou ale normální.

Podle vědců jde o významný úspěch v živočišné výrobě, který by měl přinést zlepšení zdraví chovaných prasat, omezení nákladů na jejich chov, a také snížení spotřeby antibiotik, která se používají kvůli výskytu infekcí v chovech, byť u viróz je jejich použití fakticky zbytečné. Podle kritiků by geneticky vylepšená prasata mohla omezit motivaci chovatelů ke zlepšování životních podmínek prasat a paradoxně vést k šíření dalších infekčních nemocí. Na trhu by se vylepšená prasata, odolná proti viru „modrých uší,“ mohla objevit během dvou let.