Existuje řada představ, jak mohl na Zemi vzniknout život, přičemž tou nejpravděpodobnější se v současnosti jeví, že se objevil v oceánských hydrotermálních systémech před miliardami let. Podle nedávných zjištění to mohlo dokonce už před 4,5 miliardami let, tedy krátce poté, co Země vychladla po srážce s Měsícem. 

Ne všechny teorie ale počítají s počátkem vzniku života na Zemi. Jedna z nich, podle které by samotná otázka vzniku života zůstávala do značné míry otevřenou, je teorie panspermie. Podle ní se život šíří vesmírem jako kosmická infekce. Na Zemi se mohl dostat odjinud, v podstatě už hotový.

Putování vesmírem

Otázkou je, jak by život mohl překonávat ohromující vzdálenosti, které navzájem oddělují planetární systémy. Švédský fyzik a chemik Svante Arrhenius se počátkem 20. století domníval, že se organismy šíří vesmírem díky tlaku záření.

Dřívější výzkum ukázal, že když ve vysokých vrstvách atmosféry dochází ke kolizím částic prachu s vysokoenergetickým kosmickým zářením, může prach, a společně s ním i organismy, odletět do vesmírného prostoru. Zaza Osmanov z gruzínské Svobodné univerzity Tbilisi v doposud nezveřejněné studii odhaduje, jak by se v takovém případě život šířil Mléčnou dráhou, pokud by přežil kosmické záření a další nástrahy v mezihvězdném prostoru.

Osmanov vzal v úvahy gravitační působení planet na pohyb prachu a dospěl k závěru, že během pěti miliard let mohl prach s organismy překonat vzdálenost až několika set světelných let. S přihlédnutím k hustotě hvězd Mléčné dráhy by se za uvedenou dobu mohl kosmických prach s „živým nákladem“ dostat až do 100 000 hvězdných systémů.

TIP: Teorie panspermie: Může život cestovat z planety na planetu?

Šíření kosmického prachu by v takovém případě čelilo i problémům. Prach by například mohl uvíznout v mračnech kosmického plynu. Podle Osmanova by ale jednoduchý život mohl v Mléčné dráze vzniknout na asi 30 milionech planet. Jsou-li jeho propočty správné, měla by být Mléčná dráha plná prachu s jednoduchými organismy. Navzdory zajímavým myšlenkám Zazy Osmanova, i jeho teorie se potýká s obligátní otázkou Fermiho paradoxu: „Kde tedy všichni jsou?“

Převážně francouzsky hovořící provincie Quebec zažila pohnutou historii, jež se dlouhá staletí nesla na vlně rivality mezi Brity a Francouzi. První francouzská expedice se pojila se jménem Jacquesa Cartiera, kterého prý v roce 1534 cesta na nový kontinent nijak nenadchla – objevené oblasti dokonce označil za „zemi, kterou dal Bůh Kainovi“. 

I jeho následující pokusy o permanentní osídlení nehostinné krajiny ztroskotaly: Kolonizátory totiž drtily kurděje, krutá zima a také nepřátelský postoj indiánského kmene Irokézů. Přesto zmíněné výpravy nebyly zbytečné, neboť zanesly do map řeku Svatého Vavřince, jež se časem proměnila v hlavní tepnu francouzského osídlování. 

Cartierův krajan Samuel de Champlain si začátkem 17. století připsal podstatně větší úspěchy. Coby královský geograf nejprve zmapoval značnou část dnešní provincie a roku 1608 založil i město Quebec, coby teprve druhé stálé evropské osídlení v Severní Americe. Region poté pojmenoval Nouvelle France, tedy Nová Francie, přičemž na vrcholu expanze spadala pod quebeckého guvernéra ohromná oblast od Hudsonovy zátoky k Mexickému zálivu a od zálivu Svatého Vavřince až ke Skalnatým horám. Uvedené území pokrývalo osm milionů kilometrů čtverečních, což odpovídalo zhruba dvěma třetinám Evropy. 

Zánik Nové Francie

Britové naopak ovládali pouze malé území tzv. Nové Anglie na východním pobřeží a pro jejich ego šlo o zcela nepřijatelnou situaci. V polovině 18. století, kdy se v Evropě odehrávala sedmiletá válka, zuřily boje i na americkém kontinentu a na obou stranách se jich účastnili také indiáni. Roku 1759 Angličané dobyli Quebec, o rok později se vzdal i Montreal a s koncem konfliktu se celé teritorium dostalo pod nadvládu Británie, takže Nová Francie přestala existovat…

Kanada jako britské dominium vznikla až o více než sto let později, v roce 1867, a Quebec představoval jednu z jejích provincií. Nový státní útvar se musel vypořádat nejen s frankofonní kulturou a odlišnou strukturou quebecké společnosti, ale rovněž se snahami o osamostatnění: Nakonec tedy Quebec získal částečnou autonomii. Šedesátá léta 20. století byla politicky neklidná, v těch sedmdesátých ovšem přišlo uvolnění, samospráva provincie se rozšířila a z francouzštiny se stal jediný úřední jazyk.

Dva tisíce oken

Nádherná poloha ve zúžení řeky Svatého Vavřince, vysoký mys Diamant, šarm staré zástavby s mansardovými střechami, malebné dlážděné uličky a bohaté kulturní dědictví činí z Quebecu oblíbený cíl turistů. Krátce po svém založení na počátku 17. století se město rozdělilo na horní část coby centrum administrativy i obrany a na část dolní, která se podřídila obchodu a nachází se v ní mimo jiné přístav. Obě lokality dnes přitom spojuje lanovka, jejíž kořeny sahají do 19. století.

Pokud však milujete procházky, jistě oceníte, že celé staré město můžete pohodlně prokličkovat pěšky. Historické centrum se dostalo i na seznam světového dědictví UNESCO a obepínají ho jediné zachované hradby se vstupními branami v Severní Americe. Městskému panoramatu pak vévodí ikonický hotel Château Frontenac, jenž na metropoli shlíží více než dvěma tisícovkami oken. Vyrostl na popud dopravní společnosti Canadian Pacific Railway a první návštěvníky přivítal v roce 1893. Elegantní salony a restaurace si ovšem atmosféru 19. století udržují dodnes.

Děla mířící na město

Na oblíbené Dufferinově terase přímo před hotelem vystupují v létě pouliční umělci a otevírá se z ní nádherný výhled na řeku i město. Vycházkovým tempem po ní pak dojdete až k impozantní hvězdicovité citadele, vojenskému muzeu a jednomu ze dvou sídel kanadského guvernéra. Původní opevnění po Francouzích přestavěli Britové, hnáni mimo jiné obavami z francouzské revolty. I proto řada tamních děl míří do zástavby. Pokud se navíc k pevnosti dostanete v deset hodin dopoledne, uvidíte disciplinované střídání stráží.

Centrem „dolního města“ se stala kolébka francouzské kolonie Place Royale – královské náměstí s krásně renovovanými, dosud obývanými domy ze 17. a 18. století. Odtud už je to pak jen pár kroků k bazilice Notre-Dame de Quebec, se dvěma odlišnými věžemi a opulentním interiérem. Za návštěvu rozhodně stojí také nedaleké interaktivní Muzeum civilizace, jež sídlí ve zdařilém spojení staré industriální architektury a moderních přístaveb: Jednak prezentuje historii Quebecu i dobu před jeho založením, ale také nabízí dočasné expozice věnované aktuálním tématům a kultuře.

Daleko od lidí

Hned za citadelou láká na sportovní a volnočasové aktivity rozlehlý Battlefields Park, kde se v roce 1759 rozhodlo o dalším osudu kontinentu. Odehrála se tam totiž klíčová bitva sedmileté války a Britové v ní zvítězili. Dnes se jedná o oblíbené místo pro piknik či setkání při letních koncertech a zároveň park hostí světoznámý zimní karneval (viz Slavnosti sněhu). Pokud byste pak chtěli město a řeku spatřit z jiné perspektivy, než nabízí Dufferinova terasa, stačí vyjet do 31. poschodí mrakodrapu Edifice Marie-Guyart, který se svými 132 metry zůstává i padesát let po otevření nejvyšší budovou v Quebecu.

Až se dostatečně nasytíte ruchu velkoměsta, můžete vyrazit i na výlet do okolí. Mezi lákavé cíle patří rozlehlý ostrov Île d’Orléans, který se nachází na řece Svatého Vavřince pouhých pět kilometrů od města. Jelikož ho první most propojil s pevninou teprve v roce 1935, uchovala si tamní krajina původní ráz i malebnost. Na sklonku 20. století se pak celý ostrov proměnil v národní historickou památku, coby kolébka francouzského osídlení Severní Ameriky.

Mluvíte francouzsky?

Vyrazíte-li z Quebecu na severovýchod po silnici 138, užijete si jízdu krásnou krajinou, kde se usazovali první francouzští farmáři a dodávali své zboží do rostoucího města. V okolí silnice dosud stojí řada kamenných domů, jejichž stáří se pohybuje kolem tří století, a dodnes v nich navíc nezřídka žijí potomci původních osadníků. Asi 35 kilometrů od Quebecu se pak rozhodně vyplatí zastavit v obci Sainte-Anne-de-Beaupré s pozoruhodnou bazilikou, kam každoročně zavítá na jeden a půl milionu poutníků. 

Po protějším břehu řeky se z Quebecu klikatí silnice číslo 132 a po více než sto kilometrech vás dovede do Saint-Jean-Port-Joli: Jedna z nejmalebnějších vesnic v okolí přitom kromě turistů láká také umělce. Obecně však platí, že ať už se ve východní kanadské provincii vydáte kamkoliv, zažijete nefalšovanou pohostinnost. A pokud mluvíte francouzsky, nebo se o to alespoň pokusíte, budou reakce místních ještě přátelštější. 

V roce 1931 byla v italských Alpách objevena fosilie obratlovce, která si ihned získala pozornost paleontologů. Pochází totiž ze spodního permu a její stáří je asi 280 milionů let. Pojmenovali ji Tridentinosaurus antiquus a byla považována za starobylého zástupce linie diapsidních plazů. Udivovala především zcela výjimečně zachovalými měkkými tkáněmi. Právě na ty se nedávno zaměřil výzkumný tým, který vedla paleontoložka Valentina Rossiová z irské Univerzity v Corku. Výsledek ale vědce příliš nepotěšil…

Padělaná fosilie

Jak ukazuje studie, publikovaná v odborném časopise Paleontology, „měkké tkáně“ tridentinosaura, jsou ve skutečnosti padělek. Jde totiž o barvu. Badatelé využili celou řadu sofistikovaných analytických metod, včetně rastrovací elektronové mikroskopie s energetickou disperzní spektroskopií (SEM-EDS), rentgenové mikrodifrakce a infračervené spektroskopie s Fourierovou transformací. Výsledky jasně ukázaly, že nejde o dávný organický materiál, ale černý pigment, známý například z řady historických obrazů.

„Byla jsem šokovaná a smutná,“ přiznává Rossiová. „S kolegy jsme si ale uvědomili, že je to vlastně už jen historie paleontologie. Dnes se můžeme spolehnout na pokročilé metody, které dovolují zkoumat fosilie na molekulární úrovni tak, jak to nebylo možné ani před 10 lety.“ 

TIP: Předek, který nebyl: Odborná rekonstrukce ukazuje podobu „piltdownského člověka“

Rozbití mýtu „fosilní celebrity“ ale paradoxně představuje nový začátek. Odborníci nyní budou zkoumat autentickou část fosilie tridentinosaura znovu, z úplně jiného úhlu pohledu. Paleontologové by také mohli znovu navštívit místo, kde byla fosilie nalezena, a hledat nové exempláře, možná dokonce v lepším stavu. 

Jako Edda se označují dvě díla staroislandské literatury pravděpodobně z 13. století. Jde o příručku skaldské poetiky Snorriho Sturlusona nazývanou také Mladší Edda a zadruhé o sbírku mytologických a hrdinských písní, známou jako Starší či Poetická Edda, již zapsal anonymní Islanďan. Básně z obou sbírek se liší dobou vzniku, stylem, přístupem k životu i prostředím děje. Vznikaly v Norsku, na Islandu či v norských osadách na britských ostrovech. 

Pestrý panteon 

Vikingové svou mytologii nezaznamenali, neboť jejich runové písmo se používalo spíše na nápisy než na delší texty. Příběhy se tudíž předávaly ústní formou a ságy a vyprávění o výpravách a slavných náčelnících byly zapsány až po přijetí křesťanství. Smrtelní severští nebešťané se příliš nestarali o blaho lidí, spíše připomínali bojovníky ženoucí se za úspěchy. Zdejší panteon tvořily dvě skupiny bytostí, Ásové a Vanové. Vedli spolu „první válku“, ale poté se smířili a mír zajistili výměnou rukojmích. 

Za nejvyššího boha a patrona magie, poezie, mrtvých, války a run je v eddických textech považován Odin z větve Ásů. Archeologické vykopávky nicméně ukazují spíše na uctívání jeho syna Thora, hromovládce, boha deště, nebe a úrody. Odinovou první ženou se stala bohyně manželské lásky Frigg a jedním z jejich potomků byl nejmilosrdnější z bohů Baldr. Mezi Ásy byl přijat i poloviční bůh Loki, který mimo manželské lože zplodil smrtonosné děti vlka Fenrira, hada Jörmungandra a vládkyni podsvětí Hel.

Naopak k nejznámějším bohům z rodu Vanů se řadili bůh plodnosti, míru a prosperity Frey a jeho sestra i milenka Freyja, která vynikala krásou a znalostí magie. Všem bohům pak sekundovaly další tajemné bytosti, například méně mocní obři a světlí a temní skřítkové (álfové), kteří žili pod zemí a ve skalách.

Výskyt křižáka pruhovaného (Argiope bruennichi) byl na našem území potvrzen teprve v roce 1991. Původní domovinou tohoto druhu je oblast kolem Středozemního moře a Střední Asie. 

Po svých, nebo na vozech?

Na způsob, jakým křižák pruhovaný kolonizoval v podstatě celé Česko, existují dva názory. Protože byl nejprve objeven na nejjižnější Moravě, vědci předpokládali, že je jeho migrace výsledkem globálního oteplování. Existuje však i jiná hypotéza: když z Česka odešla sovětská vojska a vojenské újezdy se uvolnily, bylo zjištěno, že největší koncentrace křižáků pruhovaných jsou právě v těchto místech (např. v Milovicích u Nymburka). Na základě tohoto faktu vyvstala otázka, zda pavouci nepřišli do české kotliny společně s vojáky, respektive jestli nebyli deponováni s jejich technikou ze Střední Asie. 

Připadá vám to jako příliš odvážná hypotéza? Buď jak buď, křižák pruhovaný je životaschopným invazním druhem, kterého najdete skoro všude: na suchých stráních, na loukách, v zahradách, parcích, v mokřadech i na vrchovinách. V rámci objektivity je dlužno připomenout, že tento pavouk byl ve střední Evropě již před padesáti lety zaznamenán v teplých oblastech německého Porýní a u Berlína.

Tygrované krasavice

Zbarvení křižáka pruhovaného je velmi nápadné – na zadečku jej zdobí žluté a černé pruhy, které jsou protkány tenkým bílým lemem. Hlavohruď má pavouk porostlou lesklými stříbřitými chloupky. Spodní hnědou stranu zadečku protínají dva výrazné žluté pruhy a hlavohruď na spodní straně roztíná napolovic jediný silný žlutý pruh. Žlutě a černě příčně pruhované nohy jsou porostlé řídkými dlouhými černými chlupy. Nápadné zbarvení připomínající vosy nebo sršně má odradit predátory. 

Výrazně jsou ovšem zbarveny jen samičky, které ve střední Evropě dosahují v průměru délky 15–20 mm. Mnohem menší sameček (4–6 mm), je zbarven nenápadně hnědě s nevýraznou kresbou. V jižní Evropě a ve Střední Asii bývá tento druh obvykle větší.

Nejen na predátory, ale i na člověka působí křižák pruhovaný svým exteriérem „jedovatě“. Netřeba se ho však obávat. Je sice, jako všichni ostatní pavouci, jedovatý, ale jeho klepítka (chelicery) jsou malá a neschopná prokousnout lidskou kůži. Složení jeho jedu dosud nebylo podrobně zkoumáno, ale pro člověka není nebezpečné. 

Rozmazaný obraz a nadměrné úlovky

Tito pavouci spřádají těsně nad zemí mezi rostlinami velkou kolovou síť (asi 20–30 cm v průměru). Většinou nebývá umístěna kolmo k zemi, ale svírá s povrchem úhel cca 45°. Je charakteristická také stabilimentem (svislým pruhem klikaté pavučiny), který u nás podobně používá už jenom drobný křižák vířivý (Cyclosa conica). 

Stabilimentum je rafinované zařízení, které predátora skvěle maskuje. Křižák se zdržuje na bílém terči mezi pásky a v případě vzruchu rozkmitá síť, takže blížící se potenciální kořist má rozmazaný obrazový vjem a snadněji pavouka přehlédne. Křižák pak paralyzuje svou hmyzí kořist, kterou jsou nejčastěji luční kobylky. Do lapené oběti napustí pavoučí predátor trávicí šťávy a vysaje ji. V případě, že se křižákovi chytí do sítě příliš velká kořist, s níž si neporadí, sám překouše vlákna sítě, aby nadměrný úlovek vypadl.

Vraždící milenky

Koncem června vypukne u křižáků pruhovaných čas lásky a trvá po celý červenec. Samičky lákají samečky sexuálním feromonem (teprve nedávno byl identifikován jako derivát kyseliny citronové – trimethyl-methylcitrát).

V čase milostného poblouznění se sameček opatrně přibližuje k samičce, která trůní ve středu sítě. Předním párem nohou přitom neustále pocukává za signální vlákno. Pokud má samička na lásku „chuť“, oddálí své tělo od sítě a dovolí samečkovi vlézt do prostoru pod ní. Sameček tak může zavézt makadlo do pohlavního otvoru samičky. 

Kopulace křižáků bývá kratší než deset sekund. Během milostného spojení nebo těsně po něm se samice většinou samce zmocní, usmrtí jej a vysaje. Podle arachnologů se samečkům podaří útěk pouze ve výjimečných případech, a to většinou za cenu ztráty nějaké končetiny.

Plodné matky

V srpnu (a někdy v září) opustí samička před utvořením kokonů navečer síť a v noci začne tkát nejprve řídkou síť, později masivní pavučinový váleček. Ze svého pohlavního otvoru vypustí kapku tekutiny, do které naklade vajíčka a obalí je vrstvou bílých a hnědých načechraných vláken. Posléze je pokryje obalem z pergamenovitého přediva. Tento kokon, jenž se vzhledem podobá makovici, připevní vlákny k okolní vegetaci. V kokonu, který samička hlídá, bývá zpravidla na čtyři stovky vajíček a pavoučice mohou vytvořit až tři takovéto líhně.

Prvním rokem se v kokonu vylíhnou nymfy, které v něm přes zimu zůstávají skryty. Po přezimování se nymfy vyvinou v malé křižáčky a ti se koncem jara prokoušou na světlo z pergamenovitého obalu. Nejprve se zdržují stále pohromadě poblíž opuštěného kokonu. Následujícího dne se svléknou a rozptýlí se po okolí, vylézají nahoru na rostliny a vypouštějí vlákno, které ve vánku odnáší malého křižáka do dalekého světa. Takto malí pruhovaní „vzduchoplavci“ kolonizují i velmi vzdálené lokality.

Když byly koncem padesátých let v oblasti rádiového záření objeveny kvazary, odborníci je nejdříve považovali za hvězdy v Mléčné dráze. Časem vyšlo najevo, že jsou ve skutečnosti nesmírně vzdálené a že podle všeho jde o aktivní jádra galaxií, pozorovaná v mladém vesmíru. Pozorovat okolí kvazarů ale nebývá snadné.

Feige Wang ze Stawardovy observatoře v Arizoně a jeho spolupracovníci prostudovali oblast, v níž se nachází zářivý kvazar J0910–0414, který pozorujeme ve vesmíru o stáří něco přes 700 milionů let. Kolem kvazaru vystopovali protokupu galaxií, která patří ke strukturám s nejvíce hustou hmotou, jaké známe z takto vzdáleného vesmíru. Výsledky výzkumu shrnuje studie, která doposud neprošla recenzním řízením.

Nejhmotnější protokupa

Kupy galaxií obsahují stovky nebo tisíce galaxií, svázaných dohromady působením gravitace. Jde o největší známé struktury tohoto typu ve vesmíru a pro astronomy představují pozoruhodné laboratoře pro výzkum kosmologie a evoluce galaxií. V tomto ohledu jsou obzvláště zajímavé protokupy galaxií, které jsou zárodky kup ve velmi mladém vesmíru.

Wang a jeho tým využili pozorování zařízením Hyper Suprime-Cam (HSC) na havajském Teleskopu Subaru, soustavou radioteleskopů ALMA v Chile a pozorování dalších pozemních zařízení. Kvazar J0910–0414 pro ně byl slibným cílem, protože jeho „motor“ pohání supermasivní černá díra o hmotnosti asi 3,6 miliard Sluncí, jedna z nejmasivnějších v tak mladém vesmíru.

TIP: Astronomové vystopovali nejstarší kvazar: Je vzdálený přes 13 miliard světelných let

Když badatelé odhadli dnešní hmotnost kupy galaxií, které se vyvinula z protokupy kolem kvazaru J0910–0414, dospěli k údaji asi 6,9 biliard (10¹⁵, tj. tisíc bilionů Sluncí). To je asi třikrát víc, než kolik činí například odhadovaná hmotnost blízké Kupy galaxií ve Vlasech Bereniky. Rovněž to znamená, že jde o nejhmotnější protokupu galaxií, jakou pozorujeme ve vesmíru mladším než cca 900 milionů let. 

V hromadné žalobě podané 14. února obvinilo šest uživatelů seznamovacích aplikací společnost Match Group z „predátorského obchodního modelu a záměrného používání psychologicky manipulativních prvků k zajištění, že se jejich uživatelé stanu trvale platícími klienty“. Žaloba dále tvrdí, že aplikace společnosti Match porušují zákony na ochranu spotřebitele.

„Společnost Match záměrně navrhuje platformy s návykovými prvky, známé například z některých her, které uživatele uzavírají do smyčky neustálého placení. Tento model upřednostňuje zisky společnosti před plněním deklarovaných slibů,“ uvádí se v žalobě, která byla podána u amerického federálního soudu v Kalifornii.

Chcete mě?

Žalobci dále uvádějí, že aplikace, které používají miliony lidí po celém světě, podle nich využívají „výkonné technologie a skryté algoritmy“, které mají uživatele udržet v zajetí závislosti a pokračujících platbách.

Aplikace jako je například Tinder jsou ke stažení zdarma, uživatelé si ale mohou pořídit celou řadu prémiových funkcí, které (jak tvrdí výojáři) maximalizují jejich šance na shodu a zvyšují pravděpodobnost nalezení vhodného protějšku.

Společnost Match (provozovatel aplikací Tinder, Hinge a The League) ve svém prohlášení pro zpravodajské agentury označila žalobu za směšnou a poukazuje na to, že jejich obchodní model „není založen na reklamě ani na ukazatelích zapojení“. Podle zástupců společnosti jejich aplikace naopak „aktivně povzbuzují své uživatele, aby chodili na rande a opouštěli tak virtuální online prostředí aplikací“. 

„Každý, kdo tvrdí něco jiného, nerozumí účelu a poslání celého našeho odvětví," uvádí Match ve svém prohlášení.

Pay-to-Win

Psycholožka a vztahová koučka Jo Hemmingsová považuje žalobu za poněkud absurdní. Odpovědnost podle ní leží v rukou uživatelů, a nikoliv aplikací nebo samotných vývojářů. „Jako každá aplikace je i Tinder byznys; je tu proto, aby vydělávala peníze,“ říká pro deník The Washington Post. 

Řada dalších aplikací podle ní dělá pro udržení uživatelů totéž a online seznamovací aplikace přirovnává k těm nákupním. „Nákupní aplikace jsou navrženy tak, aby vás udržely při nakupování. A tohle je jen nakupování lidí lidmi.“

Ne všichni ale souhlasí s takto zjednodušujcím pohledem a v seznamovacích aplikacích vidí podobnosti s online hraním. Designérka a výzkumnice Sarah Edmands Martinová například ve své knize Ethics in Design and Communication: Critical Perspectives uvádí, že design Tinderu, který svým uživatelům předkládá profilové karty potenciálních protějšků naskládané na sobě, je nenápadně nabádá k prohlédnutí dalšího profilu, a tím i k pokračování v používání aplikace.

Žaloba rovněž obviňuje společnost Match z porušení zákonů o falešné reklamě a vadném designu, protože se podle ní snaží uživatele v aplikaci udržet a upřednostňuje zisk před marketingovými sliby. „Společnost Match prezentuje své platformy pozitivním způsobem, jako účinné nástroje pro navazování vztahů mimo aplikaci, zatímco tajně dělá vše, co je v jejích silách, aby získala a udržela platící předplatitele a udržela je v aplikaci,“ uvádí se v žalobě.

Existuje i off-line svět

Podle průzkumu zveřejněného v loňském roce Pew Research Center, kterého se zúčastnilo 6 034 dospělých, používalo seznamovací aplikace přibližně 30 % dospělých Američanů, přičemž na prvním místě žebříčku se umístil Tinder, následovaný Match a Bumble. (Match Group vlastní Tinder a Match, zatímco konkurenční Badoo vlastní Bumble.)

Více než třetina uživatelů online seznamek uvedla, že za používání těchto platforem zaplatila. Zpráva Pew také uvádí, že ti, kteří seznamovací platformy využívají – ať už za účelem nalezení dlouhodobého partnera, nebo něčeho příležitostnějšího, se rozcházejí v názoru na to, zda jsou jejich zkušenosti pozitivní, nebo negativní.

Odborníci již dlouho varují před důsledky, které mohou mít aplikace na lidi – zejména pokud jde o děti. Řešením je podle Jo Hemmingsové omezení času stráveného online a využívání podobných aplikací s rozmyslem. Pokud jde o placení za prémiové funkce, měli by si podle psycholožky lidé stanovit jasně definovaný rozpočet. Lidé by podle ní také neměli seznamovací aplikace považovat za jedinou možnost, jak najít vhodný protějšek. „Existuje mnoho dalších způsobů, jak se seznámit s lidmi,“ připomíná vztahová koučka.

I když se dějiny transfuze v dnešním slova smyslu patrně začaly psát až v 17. století, význam krve pro život si lidé uvědomovali již v antice. Krev se ale tehdy pokládala pouze za jednu ze čtyř základních tělesných šťáv (krev, černá žluč, žlutá žluč a hlen). Jejich nerovnováha byla dle Hippokratova (460–asi 370 př. n. l.) učení, v jehož platnost lékaři věřili téměř dva tisíce let, častou příčinou nemoci a dala se znovunastolit například dietními opatřeními. V souvislosti s humorální teorií (věřilo se, že poměr šťáv určuje temperament člověka – sangvinik, cholerik, melancholik a flegmatik) na oblibě získalo také pouštění žilou – tedy přesný opak transfuze –, které se běžně praktikovalo až do 19. století. 

Klíčový objev 

Přenos krve z dárce do těla příjemce byl v antice víceméně nepředstavitelný a využívání krve k posílení těla se omezovalo na její konzumaci. Slavný lékař Galén (129–216) kupříkladu doporučoval pití krve některých zvířat jako léku na vzteklinu. Římský přírodozpytec, filozof a historik Plinius Starší (23–79), který zemřel při erupci Vesuvu, jež pohřbila Pompeje, zase popisoval, jak lidé kvůli údajným léčivým účinkům popíjeli čerstvou krev padlých gladiátorů. Z důvodů získání protivníkovy síly či duše někteří jedinci konzumovali krev zabitých nepřátel a pití krve se stalo i součástí různých rituálů, včetně přijímání Kristovy „krve“ během křesťanského obřadu eucharistie. V populární kultuře se pití krve spojuje především s upíry. 

Zásadní překážkou samotné myšlence transfuze byla neznalost krevního oběhu, který objevil anglický lékař William Harvey (1578–1657) teprve počátkem 17. století a poprvé jej popsal v knize De motu cordis z roku 1628. Jeho dílo se stalo podnětem k řadě dobře doložených experimentů s transfuzí krve, byť se traduje, že ten vůbec první možná proběhl už dávno předtím. 

Mezi lety 1490 až 1492 byla těžce nemocnému papeži Inocenci VIII. údajně podána krev tří desetiletých chlapců (koupených po „jednom dukátu za kus“), kteří následně zemřeli. Podrobnosti ale nejsou známy a náznaky, že šlo o skutečnou transfuzi, tedy přenos krve z jednoho těla do druhého, jsou podle názoru některých jen výsledkem špatného překladu, že papež krev dětí „pouze“ pil. 

Klidnění ztřeštěné mysli 

V témže roce, kdy Harvey publikoval dílo o oběhovém systému, italský lékař Giovanni Colle (1558–1631) z padovské univerzity nastínil možnost využít transfuzi jako prostředek k prodloužení života, ačkoli sám ji zřejmě nikdy nepraktikoval. O krevní transfuzi coby metodě léčby některých nemocí mluvil už koncem třicátých let 17. století také anglický duchovní Francis Potter (1594–1678), a myšlenka se pomalu šířila Evropou. 

Harveyho objev neotevřel pouze cestu ke krevním transfuzím, ale naznačil i možnost intravenózního (nitrožilního) podání léků, jež se díky cirkulaci krve dostanou do celého těla. Za prvního, kdo to experimentálně ověřil, se pokládá anglický astronom, fyzik a architekt sir Christopher Wren (1632 až 1723), který ve druhé polovině padesátých let 17. století vstřikoval vlastnoručně vyrobeným nástrojem různé látky do krve psům a sledoval bezprostřední nástup účinků, včetně zvracení či smrti. Svědky těchto pokusů byla řada Wrenových současníků, včetně irského přírodovědce a vynálezce Roberta Boylea (1627–1691), jenž je zopakoval, a anglického lékaře Richarda Lowera (1631–1691), který zašel ještě dál a připisuje se mu provedení první transfuze v dějinách. 

V roce 1665 začal provádět před tehdy čerstvě založenou Královskou společností experimenty s přenosem krve mezi psy. Díky deníkovým záznamům Samuela Pepyse (1633 až 1703) je dobře známá demonstrace, jež se odehrála 14. listopadu 1666 na Gresham College. Lower zde nechal krev z jednoho psa proudit do těla druhého, kterému bylo zároveň pouštěno žilou. Zatímco první pes zemřel, druhý přežil a vedlo se mu dobře. Úspěch údajně vyvolal různé vtípky, například jak by to dopadlo, kdyby se arcibiskupovi do těla napumpovala krev kvakera (příslušník protestantské společnosti odmítající obřady a tradiční dogmatickou teologii). Objevily se však i vážněji míněné návrhy, kupříkladu zda by se krví zdravého dárce nedaly napravit některé zdravotní neduhy. 

První pokus na sebe nenechal dlouho čekat. O rok později, 22. listopadu 1667, provedl Lower za asistence lékaře a chirurga Edmunda Kinga (asi 1630 až 1709) transfuzi u lidského subjektu. Tím byl cambridgeský student Arthur Coga, který si za dvacet šilinků nechal do těla pomocí injekční stříkačky vpravit „kolem 12 uncí“ (přes 300 ml) ovčí krve. Někteří přítomní dokonce v duchu humorální teorie doufali, že by ovčí krev na muže, jenž byl prý poněkud potrhlý, mohla mít zklidňující účinky. Jestli se tak stalo, s jistotou říct nelze, Coga každopádně transfuzi přežil bez následků, a dokonce se po ní cítil tak dobře, že si vyžádal zopakování pokusu. To o několik týdnů později proběhlo opět bez komplikací. 

Přínos jehněčí krve 

Lower ale nebyl první, kdo provedl transfuzi krve mezi zvířetem a člověkem. O několik měsíců jej totiž předstihl francouzský lékař Jean-Baptiste Denis (1635–1704), který působil na dvoře Ludvíka XIV. Podobně jako Lower a Boyle nejprve prováděl společně se svým spolupracovníkem Paulem Emmerezem transfuze u psů a 15. června 1667 přišel první pokus na člověku. Tehdy byl Denis požádán, aby se ujal léčby patnáctiletého chlapce, kterého řadu měsíců sužovaly horečky, jež z dříve bystrého a veselého hocha udělaly po fyzické i duševní stránce trosku. Opakované pouštění žilou ordinované klasickými lékaři, kteří stále čerpali především z děl antických mistrů, nepomáhalo. 

Pro Denise to byla ideální příležitost vyzkoušet novou metodu. Pacientovi nejprve odebral necelých 100 mililitrů krve a poté mu do těla vpravil přibližně čtvrt litru krve jehněčí, získané z krční tepny zvířete. Reakce byla udivující: chlapec se začal smát a vrátila se mu i duševní vyrovnanost. Jehněčí krev způsobila pouze pocit horkosti v celé paži, ale žádné další nepříznivé následky nezanechala. Druhou transfuzi Denis brzy poté provedl u pětačtyřicetiletého muže, kterému podal přes půl litru jehněčí krve. Ani v tomto případě nedošlo k žádné nežádoucí reakci a pacient se po terapii cítil silnější. Zprávu o obou pokusech lékař následně poslal do Královské společnosti, která ji publikovala koncem září téhož roku. 

Zakázaná praktika 

Denis, který v duchu antické představy o čtyřech základních šťávách zastával provádění transfuzí u lidí pouze s využitím zvířecí krve, aby se zabránilo přenosu temperamentu dárce na příjemce, v experimentech pokračoval a v roce 1668 proceduře podrobil čtyřiatřicetiletého Antoina Mauroye, jenž trpěl záchvaty šílenství. Nejprve mu pustil žilou (aby tělo zbavil špatné krve), načež mu do žíly vpravil zhruba poloviční množství (cca 150 ml) krve odebrané teleti. Žádný účinek se nedostavil, proto se transfuze o dva dny později opakovala. 

Tentokrát ale došlo k nežádoucí potransfuzní reakci. Mauroy začal záhy po obdržení krve pociťovat pálení v celé paži a podpaží, potil se, zrychlil se mu tep, který byl navíc velmi nepravidelný, a začal si stěžovat na silnou bolest v oblasti ledvin. Následně usnul a když se probral, jeho moč měla zcela černou barvu, což se opakovalo i další den. Třetího dne se však moč vyčistila a pacient se zdál být zcela klidný. Denis se domníval, že tím, co se vyplavilo, byla černá žluč, jejíž výpary pronikající do mozku zapříčinily Mauroyovy duševní potíže (ve skutečnosti se zřejmě jednalo o rozložené červené krvinky). 

Záchvaty vzteku a další problémy se nicméně po několika měsících vrátily a pacientova manželka lékaře požádala, aby provedli další transfuzi, o což se také pokusili, ale tentokrát kvůli slabému proudu krve zřejmě neúspěšně. Mauroy ovšem následujícího večera zemřel, což byla voda na mlýn konzervativním lékařům z pařížské lékařské fakulty, kteří na vdovu po zemřelém naléhali, ať věc žene k soudu. K tomu také došlo, soud ale Denise a Emmereze zprostil viny, neboť se ukázalo, že Mauroye zavraždila jeho manželka pomocí arzenu. 

Přesto transfuzní praktiky vešly v nemilost a po postupném omezování se ve Francii dočkaly roku 1678 úplného zákazu. V návaznosti na to od nich upustila i britská Královská společnost a v roce 1679 na krevní transfuze uvalil zákaz papež, což na dlouho vedlo k téměř úplnému opuštění praktiky, alespoň oficiálně. 

Progresivní porodník 

Novou krev do žil transfuzi vlil až v 19. století anglický porodník, chirurg a fyziolog James Blundell (1790–1878). Jeho cíle se však značně lišily od těch, s nimiž k proceduře přistupovali jeho předchůdci o sto padesát let dříve. Zatímco Lower, Denis a další chtěli v duchu antické humorální teorie léčit především duševní potíže pacientů, Blundell, jenž jako porodník musel bezmocně přihlížet smrti mnoha žen v důsledku velké ztráty krve, si uvědomil, že právě transfuze by mohla řadu rodiček zachránit. Nicméně nebyl sám, kdo v té době koketoval s krevními transfuzemi. 

Na edinburské univerzitě, kterou Blundell absolvoval v roce 1813, studoval také jistý John Henry Leacock, jenž studium zdárně dokončil o čtyři roky později a předtím v roce 1816 obhájil práci nazvanou O transfuzi krve v extrémních případech krvácení. Leacock experimentoval se psy a kočkami a dospěl k závěru, že transfuze krve může být v některých situacích skutečně prospěšná, rozhodně prospěšnější než pouštění žilou, a že je vhodné ji provádět pouze mezi jedinci téhož druhu, neboť při použití krve získané od příslušníka jiného druhu pokusy často končily smrtí příjemce. Po absolvovaní medicíny však Leacock zamířil na Barbados, kde jeho rodina pěstovala cukrovou třtinu, a ke zmíněné práci již žádnou další nepřidal a nepřepokládá se ani, že by své závěry někdy ověřil na lidských subjektech. 

To učinil až Blundell, který Leacockovu práci znal, odkazoval na ni a stejně jako on zastával názor, že by se pro transfuze u lidí měla používat pouze lidská krev. Podobně jako jiní metodu nejprve vyzkoušel na psech a 22. prosince 1818 provedl za asistence chirurga Henryho Clinea (1750–1827) první transfuzi u člověka s použitím lidské krve. Pacientem byl muž, který se nacházel na hranici smrti a trpěl rakovinou žaludku. Postupně mu bylo injekční stříkačkou do těla vpraveno necelých 400 mililitrů krve od několika dárců. 

I když se jeho stav přechodně zlepšil, o dva dny později zemřel. Přesto se toto datum považuje za „počátek moderní éry transfuzní medicíny“, jak podotýká hematolog Paul L. F. Giangrande. V následujících letech Blundell a jeho spolupracovníci provedli kolem deseti dalších transfuzí s využitím lidské krve, často na pacientech v téměř beznadějném stavu, což vedlo k tomu, že někteří z nich krátce nato zemřeli, pakliže již nebyli po smrti. Lékaři ale slavili i úspěchy. Ten první se dostavil v případě ženy, která po porodu ztratila významné množství krve, načež dostala necelý čtvrtlitr krve od Blundellova asistenta. Po transfuzi netrpěla vážnějšími problémy a „cítila se, jako by jí do žil vlili život“. 

Nepoučitelní následovníci 

Blundell se stal hlasitým zastáncem používání transfuze, a to zejména v případech poporodního krvácení. Stejně tak dál propagoval, aby se u lidí používala pouze krev lidská, nikoli zvířecí, přestože to někdy vedlo ke zdravotním potížím způsobeným inkompatibilitou krve dárce a příjemce, neboť existence různých krevních skupin tehdy ještě nebyla známá, takže na ně nebyl brán ohled. Vyvinul také několik nástrojů pro provádění transfuze, například gravitor, který, jak název napovídá, spoléhal na sílu gravitace a umožňoval používat žilní krev, což dříve nebylo obvyklé – přímá transfuze propojením žil dárce a příjemce byla kvůli rychlému srážení nepraktická, proto se krev obvykle musela odebírat z tepny. 

Metodu přímé transfuze za pomoci žilní krve později zdokonalili další lékaři, ale populární stále byla i transfuze nepřímá, k níž postačovala injekční stříkačka, která ovšem zase nedovolovala přenesení většího množství krve najednou. I když ve třicátých letech Blundellův zájem o transfuze ochladl, myšlenka žila dál a navzdory kulturním, náboženským i lékařským kontroverzím, jež se s ní pojily, s ní opatrně a se střídavými úspěchy experimentovali další lékaři, a to dokonce i ti čeští. 

První krevní transfuze v českých zemích proběhla 12. srpna 1879 v Praze. Za asistence dalších lékařů ji provedl Antonín Erpek (1843–1921) a pacientkou byla šestačtyřicetiletá žena, která trpěla rakovinou děložního čípku. V daném případě však nebyla použita krev lidská, nýbrž beránčí. I když žena proceduru zvládla dobře, o měsíc později zemřela. Ještě téhož roku lékaři pokus zopakovali s několika dalšími pacienty, ale bez úspěchu. Jeden dokonce skonal v důsledku komplikací bezprostředně po provedení transfuze. Podobně dopadaly i další pokusy v jiných zemích, při nichž se navzdory Blundellovu doporučení dál používala místo lidské krev zvířecí. 

Bod zlomu 

Naprosto klíčovým objevem, díky kterému se z krevních transfuzí mohla během uplynulého století stát zcela standardní, a především velmi bezpečná lékařská procedura, byl objev krevních skupin a o něco později i Rh faktoru. Podobně důležité bylo rovněž nalezení vhodných antikoagulantů, jež odstranily nutnost provádění přímých transfuzí a umožnily krev skladovat a použít až v případě potřeby. 

K prvním takovým patřil citrát sodný, jehož vhodnost pro tyto účely popsal v roce 1915 Richard Lewinsohn. Odtud byl už jen krůček k vytvoření prvních krevních bank. Využívat se ovšem dala také krev získaná z mrtvol, jak ve třicátých letech 20. století doložil na mnoha úspěšných transfuzích sovětský lékař Vladimir Šamov. Mocným impulsem pro rozvoj transfuzní medicíny byla nepochybně první i druhá světová válka, kdy byla krev od dárců potřeba jako nikdy předtím.

Přesto i později stála transfuzím v cestě řada překážek. Problémem už ale nebyla ani tak bezpečnost, nýbrž předsudky. Jak píše Clifford A. Pickover, „ještě v 50. letech 20. století bylo v Louisianě trestným činem, když dal lékař bělochovi ‚černou krev‘, aniž předem získal jeho souhlas“. To už je dnes naštěstí minulostí.

Kvazary jsou jasná jádra vzdálených galaxií, která pohání supermasivní černé díry. Ty sbírají hmotu z jejich okolí v extrémně energickém procesu a emitují tím ohromné množství světla. Kvazary proto patří mezi nejjasnější objekty na obloze, a to i přes to, že jsou od Země velmi vzdálené.

Obecně platí, že ty nejjasnější z nich ukrývají nejrychleji rostoucí supermasivní černé díry. Hmotnost černé díry v nově identifikovaném rekordním kvazaru roste o ekvivalent jednoho Slunce za den, což z ní dělá nejrychleji rostoucí černou díru vůbec.

500 bilionů Sluncí

„Objevili jsme dosud nejrychleji rostoucí černou díru. Má hmotnost 17 miliard Sluncí a každý den spořádá hmotu o hmotnosti více než jednoho Slunce. Toto z ní dělá nejsvítivější objekt ve známém vesmíru,“ říká Christian Wolf, astronom z Australské národní univerzity (ANU) a vedoucí autor studie publikované v Nature Astronomy. Kvazar, označovaný jako J0529-4351, se nachází tak daleko od Země, že jeho světlu trvá přes 12 miliard let, než k nám dorazí.

Hmota, jež je ve tvaru disku přitahována k jeho černé díře, vyzařuje tolik energie, že je kvazar J0529-4351 přes 500 bilionkrát svítivější než Slunce. „Všechno toto světlo přichází z horkého akrečního disku, který měří sedm světelných let v průměru – zřejmě musí jít o největší akreční disk ve vesmíru,“ říká student doktorského studia na ANU a spoluautor studie Samuel Lai. Sedm světelných let je přibližně 15 000krát vzdálenost mezi Sluncem a oběžnou dráhou Neptunu.

Jak se hledá superkvazar

Hledání kvazarů vyžaduje velmi kvalitní data z velkých oblastí oblohy. Výsledné datové soubory jsou tak velké, že se výzkumníci často musí obracet na modely strojového učení, aby data zanalyzovaly a rozlišily kvazary od jiných nebeských objektů. Nicméně tyto modely jsou trénovány na již existujících datech, což omezuje potenciální kandidáty na objekty podobné těm, které jsou již známé. Tedy pokud je nový kvazar svítivější než jakýkoliv dříve pozorovaný, program jej může zavrhnout a zaměnit jej za hvězdu nepříliš vzdálenou od Země.

To se ostatně stalo i v případě rekordního kvazaru – poprvé se objevil na snících celooblohové přehlídky Schmidt Southern Sky Survey z roku 1980. Automatizovaná analýza dat ze satelitu Gaia Evropské vesmírné agentury jej ale vyřadila, jelikož jej považovala za příliš jasný a označila ho za hvězdu. 

Výzkumníci kvazar správně identifikovali teprve minulý rok, díky pozorování 2,3metrového dalekohledu Australské národní univerzity na observatoři Siding Spring. Zjištění, že jde o nejsvítivější kvazar, jaký byl kdy pozorován, vyžadovalo ale větší dalekohled a měření přesnějšími přístroji. Spektrograf X-shooter na ESO VLT v chilské poušti Atacama tato klíčová data poskytl.

Studium vzdálených supermasivních černých děr nám může pomoct osvětlit některé záhady raného vesmíru, včetně toho, jak vznikly jejich hostitelské galaxie i ony samotné. Ale to není jediný důvod, proč po nich vědci pátrají. „Osobně mám prostě rád hádanky,“ říká Christian Wolf. „Na pár minut denně si zase připadám jako dítě hledající poklad, a zároveň přináším na stůl vše, co jsem se od té doby naučil.“

Římská legie VI Ferrata, čili „Železná“ či „Obrněná“ byla vytvořena v Předalpské Galii v roce 52 před naším letopočtem Gaiem Juliem Caesarem. Téhož roku se zapojila do klíčové bitvy o Alesii, která vedla k vítězství Caesara v Galii. Ve čtyřicátých a třicátých letech před naším letopočtem legie VI Ferrata bojovala v řadě bitev občanské války na sklonku Římské republiky. V bitvě u Aktia (31 př. n. l.) utrpěla na straně poraženého Marka Antonia těžké ztráty a následně byla odeslána do Judey.

Izraelští archeologové nedávno objevili rozsáhlý římský tábor zmíněné legie, který pojmul až pět tisíc legionářů. Nachází se poblíž významné, a také působivé archeologické lokality na pahorku Tel Megiddo v severním Izraeli. Dlouho před příchodem římských vojsk tam bývalo město Meggido. Toto místo bývá ztotožňováno s biblickým Armageddonem, kde se má podle knihy Zjevení odehrát poslední bitva na konci světa.

Tábor legie VI Ferrata

Podle odborníků jde o největší tábor římských legií, který kdy byl v Izraeli objeven. Provincie Judea byla připojena k Římu v roce 6. našeho letopočtu. Objevený tábor byl využíván legionáři legie VI Ferrata zhruba od roku 120 do roku 300 našeho letopočtu. Tábor se podle archeologů rozkládal na ploše 550 × 350 metrů a vedly do něho dvě cesty.

„Na území Izraele existovaly i další tábory římských jednotek, šlo ale vesměs o dočasné tábory vzniklé za účelem konkrétní operace nebo tábory pomocných jednotek,“ uvádí vedoucí vykopávek Yotam Tepper z Izraelského památkového úřadu. „Žádný z nich se nedá srovnat se zmíněným velkým táborem u pahorku Tel Meggido.“

Vykopávky v bývalém legionářském táboře stále pokračují. Archeologové na místě nalezli celou řadu nejrůznějších artefaktů, včetně mincí, kusů zbraní, keramických a skleněných střepů, a také velké množství keramických střešních tašek. Některé z nalezených tašek na sobě přímo nesou značku legie VI Ferrata. Legionáři je nepoužívali jen na střechy, ale také jako dlaždice nebo k obložení zdí.