Pijavice pro všechny: Pouštění žilou platilo za oblíbenou léčbu až do 19. století

03.05.2022 - Radomír Dohnal

Univerzální recept na každé trápení – to je sen každého lékaře dnes i před staletími. A není to zase tak dávno, co se vše od vředu v podpaží, přes střelné poranění, úpornou zácpu až po dýchavičnost či nemocné srdce léčilo přikládáním pijavic

<p>Pouštění žilou lidé s oblibou praktikovali ještě v 19. století. Na venkově se celé zástupy lidí hrnuly za lazebníky, aby jim, zejména na jaře, odčerpali zkaženou krev.</p>

Pouštění žilou lidé s oblibou praktikovali ještě v 19. století. Na venkově se celé zástupy lidí hrnuly za lazebníky, aby jim, zejména na jaře, odčerpali zkaženou krev.


Reklama

Jsou živočišné druhy, které v minulosti do záhuby přivedla jejich krása. Přepestré vybarvení, mohutné paroží nebo příjemně hustá kožešina z nich učinila předmět lidského bažení. Jiné dospěly téměř k úplnému zániku pro řekněme mimořádné chuťové vlastnosti svého masa, jež je nedobrovolně přetvořily ve vyhledávanou gastronomickou pochoutku. Další druhy byly zdecimovány kvůli pověrám a mýtům, legendám o tom, že nosí štěstí či smůlu. A proti tuctům dalších se obrátila nevraživost lidí kvůli jejich jedovatosti, škodlivosti či potenciální nebezpečnosti. Jenže pak je tu ještě druh, považovaný současně za neškodný, odporný, nechutný a naprosto zbytečný: pijavice. Ty se na hranici vymření propracovaly chamtivostí nedokonalé medicíny.

Velká čtveřice

Nejprve si dejme rychlou lekci z první kapitoly starořecké lékařsko-filozofické klasiky. V souladu s dávnými mistry je lidské tělo živnou nádobou čtyřem základním tělesným šťávám: žluté a černé žluči, krvi a hlenu. Centrem krve jsou játra, hořká žluč pochopitelně dlí ve žlučníku, hlen je vlastní mozku a plicím a černou žluč bychom hledali ve slezině. Nikdo ji nikdy v těle neviděl, ale mělo se za to, že jde o sraženou krev.

Čtyři tělesné tekutiny – čtyři veledůležité orgány. A k tomu povaha čtyř živlů, čtveřice charakteristických temperamentů. Řekové měli rádi ve všem pořádek. Například mírná převaha krve v těle z vás činila činorodého a srdečného sangvinika, zatímco lehký nadbytek usedlého hlenu vás přibližoval k věčně chmurným flegmatikům.  

Zhruba takhle si na principu všestranně provázané čtveřice narýsoval princip fungování lidského těla slovutný Empedoklés z Akragantu, a jeho teorii dále rozvedl neméně vážený Hippokrates. Ten přišel na svou dobu s neuvěřitelně progresivním nápadem, že nemoc nemusí být nutně trestem či zkouškou od některého z četných řeckých bohů, ale její původní prapříčinou může být nerovnováha v systému tělesných tekutin. Například to, že v sobě máte příliš mnoho hlenu. Což dusivě a těžce vykašlávající pacienti rádi potvrdí – tenkrát i dnes. Hippokrates chtěl své pacienty léčit, a proto předestřel odvážný terapeutický plán: obnovu rovnováhy tělesných tekutin. Tím nevědomky nastartoval éru tzv. flebotomií a venepunkcí. Tedy pouštění žilou

Příliš krve

Proč právě vykrvování pacientů? Řízněte každého nemocného a uvidíte sami, co z něj poteče! Krve je vždycky u nemocných zjevně podezřelý nadbytek, a tak se upouštění rudé kapaliny z lidského těla stalo praxí terapie i případné prevence možných nemocí. Ano, žilou se pouštělo už dříve ve starověku, ale Řekové tomu dali konečně řád a systém, ten ochotně přejali Římané a… poněkud drastická lékařská novinka se ujala i v končinách barbarů. S výbavou ostrého nožíku, krátké duté jehly a žejdlíku na krev, zkrátka základních pomůcek flebotomistů, prožila a přežila v zaostalém medicínském systému Evropa celý středověk. Upouštěním krve nemocných se totiž dalo léčit, byť ne nutně vyléčit, prakticky cokoliv. 

Mělo to samozřejmě háček. Nemocných bylo pořád o dost víc, než schopných flebotomistů. Byť jim s prací zdatně vypomáhali bradýři a holiči, pořád bylo koho vykrvovat. Mimochodem – červenobílé pruhy na kadeřnictvích původně značily, že vám tu ochotně pustí žilou. Upouštěcí jehly byly vzácné zboží, zákrok pacienty dost bolel, hrozily sekundární infekce. A tehdy si lidé připomněli, že v bažinách, mokřinách, jezírcích a říčkách odnepaměti živoří nechutní tvorové, kteří lidskou krví nikdy nepohrdnou. A navíc ji odebírají z těla naprosto bezbolestně. Pijavice. Přesněji šlo o jeden konkrétní druh kroužkovce – pijavku lékařskou (Hirudo medicinalis)

Všelidová móda

Ani přikládání pijavic nebylo v historické medicínské praxi úplnou novinkou, ale teprve v 17. a 18. století začne medicínské pijavkářství prožívat neskutečný boom, a to doslova na komerční bázi. Slovutní medici, univerzitní učenci i potulní mastičkáři a kořenářky, třesem z přepracování stižení flebotomisté i holiči, ti všichni se najednou shodnou na tom, že pijavky jsou od teď naprostým hitem. Protože zakoupit si je na trhu nebo u svého lékárníka a přiložit na postižené místo dokáže naprosto každý. A to je fantastické. 

Pijavice se staly ekvivalentem současných prášků bez předpisu, užívaných volně na nejrůznější neduhy. Dovolit si je a kurýrovat se s nimi mohl prakticky každý. Podle vlastní chuti. Bolí vás hlava a zuby? Trápí vás hemoroidy? Máte poporodní bolesti, dnu, tuberkulózu? Jste stiženi nespavostí? Plešatostí? Přiložte si pijavici, abyste srovnali hladinku tělesných tekutin a odstranili příčinu chorob. Je to jako pouštění žilou, ale bezbolestné a skoro bez následků. A navíc dokonale univerzální.

Nešetřit!

Praktici medicíny sice pijavkám fandili (bylo to snazší, než bodat jehlou a řezat nožem), ale používali je tehdy vcelku úsporně. Do roku 1740 se v Anglii přikládala obvykle jedna až dvě. Případů, při nichž bylo pacientovi aplikováno více jak deset pijavic najednou, bylo zatím i v Evropě pomálu. Změnil to až nad poměry průrazný a ambiciózní François-Joseph-Victor Broussais. Tento francouzský lékař neuspěl v napoleonské armádě, a tak se plně realizoval na poli moderní medicíny. Věděl, co lidem schází: měli málo pijavek. Každý pacient v ordinaci, ještě než mohl vyjevit své potíže, byl okamžitě obalen třicítkou pijavek. A po nich brzy následovaly tucty dalších. Broussais nešetřil! 

Hladoví krvesajní kroužkovci se staly ústředním bodem jakékoliv péče na jeho klinice a brzy ho proslavili po celé Francii. Broussais totiž předpokládal, že každá nemoc je ve své nejniternější podstatě zánětem. A na ty dost autoritativně předepisoval, s patřičnou vojenskou rázností, pouštění žilou s pomocí pijavic.

V roce 1808 ve své studii zmínil, jak pacientům automaticky přikládá kolem čtyřiceti pijavic v rámci jednoho „sezení“. O necelých dvacet let později už aplikoval padesát až šedesát pijavic v rámci jedné jediné kůry. A tu opakoval někdy až čtrnáctkrát za sebou. Měl neochvějný pocit, že léčba pijavicemi dokonale zabírá. Jistě. Nemocní se vždy, bez ohledu na své obtíže, výrazně zklidnili. Někdy pravda až k exitu. 

Jedno použití

Jedna jediná pijavice si za půl hodiny přisátí vezme „jen“ kolem 10 ml krve, a pak přejedená odpadne. Svými slinami ale v ráně ovlivní srážlivost krve tak, že ta teče ještě dalších 10 hodin – což znamená zhruba dalších 120 ml krve. Představa, že se těle pacientů pod péčí pana Broussaise prostřídalo kolem 770 hladových pijavic, tedy hraničí se skoro nevyhnutelným a totálním selháním organismu po masivní ztrátě krve. Hodí se přitom zmínit, že pijavka lékařská je v praxi nástrojem na jedno použití. Poté, co se nakrmí, už dalších šest měsíců nejeví o tekutou potravu zájem. Broussais je přitom aplikoval po stovkách a po jeho vzoru lékaři z celé Francie. Bylo tedy potřeba mít v zásobě další – pořádně hladové. Kde je ale vzít?

Vysávaná Evropa

Pijavky lékařské se svého času na sever od Alp hojně vyskytovaly napříč celou Evropou. Podmínky pro jejich život, včetně minimálního znečištění vody, byly optimální všude. Nasbírat je v 13. až 15. století nebyl problém. Že ale lze jejich přírodní zásoby nakonec vyčerpat, to zjistili jako první Britové. Jejich sběr pro lékařské účely se stal v 16. a 17. století vyhledávaným přivýdělkem venkovské chudiny. Tuto práci totiž mohli zastat staří, ženy i děti. Chtělo si to jen vyhlédnout tu správnou mokřinu a učinit ze sebe živou návnadu. Za jednu dostali lovci u lékárníka čtvrtpenci. A tak je lidé snášeli po tisících. Byznys s lidskou krví a zdravím byl totiž zárukou nemalých zisků pro ty, kteří dokázali čerstvé pijavice dostat včas na kliniky a nemocnice. 

Nicméně kolem roku 1780 už vcelku výnosné řemeslo chytačů a velmi lukrativní řemeslo chamtivých lékárníků začalo upadat. Británie dosud do zahraničí exportovala 35 milionů pijavek ročně, ale další už k sehnání nebyly. Ani za cenu 65 pencí za stovku exemplářů. Nejen proto, že je všechny vylovili. V důsledku zemědělských reforem se také zazemňovaly mokřiny a bažiny. V roce 1830 už Britové pijavky z vlastních zdrojů neměli a naopak jich museli 6 milionů kusů ročně dovážet. 

Francouzská spotřeba tehdy činila 40 milionů kusů ročně a spotřebitelé tu také zažívali nouzi. Různě po Evropě se experimentovalo s chovnými rybníčky, kde byly násady pijavek „krmeny“ hospodářskými zvířaty. Nestačilo to. Poptávku po krvesajných tvorech tehdy hlásil celý svět. Výpadky v dodávkách sytily tu a tam pijavky irské, německé nebo maďarské, ale na úhrn celkové spotřeby to zkrátka nestačilo.

Konec éry

Trend univerzální léčby čehokoliv s pomocí pijavek pochopitelně nebyl odbornou veřejností nikdy stoprocentně přijímán. V Anglii proti barbarské praxi „dobré jen pro koně“ brojil doktor Hughes Bennet. A ve Francii nesmyslnost pijavkářství shazoval svými analytickými studiemi doktor Pierre Louis. Teprve když začaly do obecného povědomí přicházet závěry bádání pánů Pasteura, Kocha a Virchowa, kteří poukázali na bakteriální původce infekcí, začal se kurz medicíny obracet. Terapie pouštění žilou, neúčinná a zdraví pacientů škodlivá, pak v průběhu jediné dekády téměř dočista vymizela. 

TIP: Doktoři proti smrti: Středověká medicína připomínala spíše mučení

Stejně tak zmizely i keramické dózy s pijavkami z regálů lékárníků. Bohužel, prozření mediků přišlo poněkud pozdě. Ve volné přírodě už přežívaly pouhé žalostné fragmenty někdejších populací pijavek. Z druhu hojného a všeobecně rozšířeného se stal druh kriticky ohrožený, stojící na pokraji vyhynutí. Hodí se doplnit, že užití pijavek lékařských v medicíně si našlo své opodstatnění v chirurgické praxi i dnes, jako prostředek šetrné léčby otoků a krevních sraženin. Ale zdaleka nemá podobu slizce hemživých kádí, do kterých ukládal pacienty François-Joseph-Victor Broussais.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Historikové zmiňují, že od první velké morové nákazy až do poloviny 18. století se Poveglia stala poslední zastávkou na cestě nejméně 160 tisíc lidí. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Kometa v souhvězdí Velké medvědice. (ilustrační foto: NASA.APOD, Alessandro FalesiediCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Vyhlídkový autobus nejznámější české cestovní kanceláře, společnosti Čedok, zastavil na turisticky nejexponovanějším místě republiky: před orlojem Staroměstské radnice v centru Prahy. (foto: ČTK, kolorováno)

Historie

Německá bitevní loď Bismarck během zkoušek. (foto: Wikimedia Commons, BundesarchivCC-BY-SA 3.0)

Válka

Krátce před maturitou absolvoval Jakub Zemek, rodák z Uherského Hradiště, výcvik v kosmickém středisku NASA. (foto: archiv Jakuba Zemka)

Revue

Počátky revmatoidní artritidy se projevují bolestí a otokem kloubů, nejčastěji kolenních a u prstů na rukou. (foto: Profimedia)

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907