Doktoři proti smrti: Středověká medicína připomínala spíše mučení

21.11.2021 - Lenka Peremská

Dnešní člověk omámený romantickými kulisami historických velkofilmů o středověku by zřejmě strnul překvapením, kdyby se náhle ocitl v „ordinaci“ středověkého ranhojiče. Možná by se dokonce chvíli domníval, že se spíše než v místnosti určené k léčení ocitl v mučírně

<p>Středověk si každé onemocnění vysvětloval jako odplatu vyšších sil, trest nebo zlo, které do osoby vstoupilo, a jež je potřeba z těla vystrnadit. Postiženou krev kolující v žilách bylo proto potřeba nahradit novou a čistou krví.</p>

Středověk si každé onemocnění vysvětloval jako odplatu vyšších sil, trest nebo zlo, které do osoby vstoupilo, a jež je potřeba z těla vystrnadit. Postiženou krev kolující v žilách bylo proto potřeba nahradit novou a čistou krví.


Reklama

Mezi mučením a léčením byl často jen malý rozdíl, který se tu a tam mohl dokonce úplně setřít. Svérázné formy lékařských praktik neprovázely jen epidemie, ale také řadu běžných onemocnění. Během 14. století si lidé velmi oblíbili jakési domácí, česky psané lékařské příručky, které sestavil astronom, matematik, doktor a čtyřnásobný rektor Pražské univerzity Křišťan z Prachatic. O další stupeň výš pozvedl lékařskou vědu o dvě století později Ján Jessenius. Přesto však po dobu středověku a ještě několik století poté platilo pravidlo „málo léků, dlouhý věk“ aneb „vyhni se lékařské péči, kdo můžeš“.

Lékařské povolání nebylo právě záviděníhodným řemeslem. Nejen, že se medicus každý den dostával do blízkého kontaktu s nemocnými, z nichž mnozí byli stiženi velmi nakažlivými chorobami, ale nemalé nároky kladlo na osobu lékaře také vyšetřování pacientů. Ti nejlepší z nejlepších se nespoléhali pouze na svůj zrak, ale zapojovali do vyšetřování všechny smysly. Doktor musel nemocného shlédnout, prohmatat, ránu nebo postižení očichat, nezřídka také ochutnat. K tomu patřil rozbor moči, stolice a potu. Inu, středověk byl velmi „romantickou“ dobou.

Octem proti černé smrti

Metlou lidstva byl nejen po dobu středověku mor. Černá smrt dorazila ve 14. století na palubě obchodních lodí z Asie a na evropskou společnost se přenesla blechami žijícími v srsti nakažených krys. Velmi rychle se však nákaza začala šířit vzduchem, a jelikož původce moru, bakterie Yersinia pestis, nebyla známá, vázl i lékařský výzkum. Omezené vědomosti a medicínské prostředky spolu s absencí hygieny vykonaly své a moru ve druhé polovině 14. století padly za oběť milióny lidských životů. 

Protože lékaři nad pandemií bezradně lomili rukama, přijala společnost rychle za své řadu kolujících praktik a pověr. Mnohé z nich se zcela vymykaly racionálnímu uvažování. Základem prevence moru byl na krku zavěšený váček, který obsahoval řadu nezbytností. Kromě různých léčivých bylin měl být jeho součástí také pálený jelení roh nebo koláček uhnětený z arzeniku. Arzenik je ovšem velmi prudký jed. Středověká společnost si mor představovala jako pomalu se plížící mlhovinu, která vniká do těla všemi otvory, nejvíce ovšem ústy a nosem. Lidé si proto vyplachovali pusu octem a v octě máčenou houbu si kladli před obličej. Lékaři je také varovali, aby nechodili proti větru nalačno. 

Pokud preventivní procedury selhaly a jedinec se i přesto nakazil, přišla na řadu druhá, drastičtější fáze následné léčby. Nemocný měl na příklad popíjet vlastní moč a k boulím a typickým černým skvrnám bylo radno přikládat pijavice, které měly černou smrt odsát z těla ven. Ještě účinnější však bylo položit na postižená místa kohouta nebo plíce z domácích zvířat.

TIP: Nemoc šířená blechou: Morové epidemie způsobila tyčinková bakterie!

Existovaly však i mírnější léčebné postupy. Například osobní lékař Karla IV. mistr Havel doporučil českému králi především zdravou životosprávu. Ani jeho rady však nemohly před tváří černé smrti obstát a jevily se v důsledku stejně bezcenné, jako magické praktiky zmiňované výše. Mor, který po polovině 14. století a ještě několikrát v evropských dějinách zdecimoval starý kontinent, mezi zastánci nebo odpůrci lidového léčitelství nerozlišoval. Na druhou stranu se po jeho odeznění společnost výrazně ozdravila, potomci přeživších prý žili déle a těšili se lepšímu zdraví. 

O vších, breberkách a jiné havěti

Zatímco dnes považujeme vši za nemilého společníka dětských hlav, ve středověku mohly sloužit i jako léčebný nástroj. Například při zánětech močového měchýře nebo při zbytnění prostaty vkládal lékař veš do močové trubice, aby dráždila močový měchýř ke stahování. Neměl-li po ruce pěknou veš, mohl ji nahradit stínkou obecnou, totiž suchozemským korýšem dosahujícím velikosti přibližně jednoho centimetru, jehož milimetrová mláďátka krátce po vylíhnutí zalézají do všech otvorů a skulin v nejbližším okolí. 

Jestliže léčba selhala, musela se osoba vycévkovat, nejlépe trubičkou, která by nebyla příliš tvrdá. V případě močových kamenů se muselo přistoupit k operaci. Existoval však další, méně invazivní způsob. Do močové trubice se zavedla dutá hadička, do níž se foukalo a odsávalo, aby kamínek vyšel z vnitřku těla. 

Pouštění žilou

Univerzálním všelékem na každé onemocnění (a spolehlivým zabijákem již tak oslabeného těla) bylo pouštění žilou. Odebírání krve ve velkém bylo po dobu středověku prvním krokem při léčbě a během času se tato oblíbená a rozšířená metoda specifikovala. Každá nemoc měla určené místo, kde se mělo pustit žilou. Odebíráním krve nebyli pověřeni pouze lékaři. Vzhledem k jejich nízkému počtu na množství obyvatel se vyučení doktoři zaměřovali spíše na léčení závažnějších nemocí či úrazů a banální pouštění žilou přenechávali lazebníkům. Do určité doby se dal lazebnický stánek běžně rozeznat tak, že jeho majitel vystavil do okna misku s čerstvě odebranou krví.

Středověk si každé onemocnění vysvětloval jako odplatu vyšších sil, trest nebo zlo, které do osoby vstoupilo, a jež je potřeba z těla vystrnadit. Postiženou krev kolující v žilách bylo proto potřeba nahradit novou a čistou krví. Při malém chirurgickém zákroku se tedy otevřela žíla a krev se nechala volně vytékat, dokud byla hustá a tmavá. Teprve tekla-li z ranky jasná červená a řídká krev, mohlo se krvácení zastavit. Zatímco u někoho trval zákrok několik minut, jiní čekali na změnu barvy a hutnosti krve podstatně déle. Následky takového léčení bývaly fatální. Možná, že krveprolití, které středověcí felčaři způsobili pouštěním žilou, nepostihlo společnost během všech válek po celý středověk.

TIP: Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk

Křišťan z Prachatic napsal ve svém dílku O pouštení krve toto: „Silně zelený stín pokud možno objevit v krvi, silně pak bolívá hruď i srdce nocí i dnem. Jestliže najednou krev má barvu činěné kůže, o mor v mezikoží tu zcela zřetelně běží. Krev krásně rumělkovou když kryje vrstvička séra, těší se bezpochyby ten člověk pevnému zdraví.“

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ladislav Hojer byl neobyčejně brutální. Části těl si nosil domů, kde se nad nimi ukájel. 7. prosince 1986 byl popraven v pankrácké věznici.

Zajímavosti
Věda

Observatoř ESO na vrcholu hory Cerro Paranal má ke hvězdám opravdu blízko. Výjimečně jasné a temné obloze severního Chile právě dominuje Jupiter.

Vesmír

Na snímku ze 4. srpna 2019 je Jevgenij Kočeškov během cvičení ruského námořnictva v Baltském moři. 

Válka
Zajímavosti

Mláďata v kapse  

Vačice bývají březí pouhých dvanáct či třináct dní, načež porodí i dvacet mláďat. Podobně jako u klokanů jsou však potomci nedovyvinutí, takže zalézají k matce do kapsy, kde jejich vývoj pokračuje. Z bezpečí se nehnou zhruba sto dní, a když už jsou na vak příliš velcí, vyšplhají se rodičce na záda a nechají se nosit. Samice pak mohou mít vlastní mladé zhruba v šesti až osmi měsících.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907