Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk

19.10.2017 - PhDr. Tomáš Alušík

Oproti jiným disciplínám se v lékařství nástup renesance projevil až během 15. století. Rozmach v přírodních vědách sice podnítil prudký rozvoj medicíny, ale zároveň se objevily i nové choroby

Dějiny anatomie - S tichým souhlasem církve docházelo k pitvání lidských těl, z čehož se dokonce stala veřejná podívaná
Dějiny anatomie - S tichým souhlasem církve docházelo k pitvání lidských těl, z čehož se dokonce stala veřejná podívaná

Reklama

Nárůst empirických znalostí a víra v lidský rozum s sebou přinesly i nový pohled na antické autority, u kterých bylo stále častěji poukazováno na jejich omyly. Tehdy také propukl několik století trvající boj s „nově“ objevenými a očištěnými poznatky antických lékařských klasiků, Hippokrata a Galéna. Do středu pozornosti se přesunul člověk a potřeba znalostí pro každodenní praxi lékaře.

Za všechno můžou Arabové!

Z hlediska dějin medicíny rozlišujeme dvě částečně se překrývající fáze. V takzvaném lékařském humanismu ještě doznívala tradice pozdního středověku a scholastické medicíny. Postupné odhalování omylů antických autorů bylo nejprve vysvětlováno špatnými překlady a interpretacemi arabských prostředníků. To vedlo k práci s původními texty.
Hippokratés a Galénos byli postaveni vysoko nad Avicennu a Rhazese. Začala polemika proti takzvaným arabistům, tedy zastáncům tradičního pojetí reprezentovaného islámskými autory.

Lékaři začali hledat potvrzení antických teorií v praxi, od nynějška však kladli důraz i na vlastní zkušenost. S tichým souhlasem církve proto docházelo k pitvání lidských těl, z čehož se dokonce stala veřejná podívaná. Lékaři se přitom zaměřili na anatomická pozorování i zkoumání patologických změn. Výrazně se také rozšířila výuka u lůžka nemocného. Centrem lékařského bádání se staly univerzity a většina významných lékařů-objevitelů byla členy univerzitních profesorských sborů.

Během druhé fáze renesanční medicíny výrazně narostl objem nových poznatků, zejména těch anatomických. Ty již překročily rámec antického vědění, a tak docházelo k nepřehlédnutelným rozporům. Lékaři se tento nesoulad snažili vysvětlit různě. Někteří i nadále trvali na neomylnosti Galéna. Do jeho učení pak jen včlenili některé nové poznatky a zásadní rozpory vysvětlovali špatným překladem původního rukopisu nebo anatomickou degenerací hříšného člověka. Jiní se však proti antickým klasikům bouřili a jejich chyby začali kriticky rozebírat a opravovat.

Nové poznatky a přístupy

Přelom v dějinách anatomie způsobil svým dílem Sedm knih o sestrojení lidského těla vlámský lékař Andreas Vesalius (1514–1564). Ten působil jako profesor anatomie na univerzitách v Itálii, zejména v Padově a později byl osobním lékařem Karla V. a Filipa II. Při studiu stavby lidského těla vycházel z poznatků získaných při pitvě. Uvedený spis má 870 stran, řadu vynikajících a působivých kreseb a obsahuje důkladný popis lidských orgánů a jejich vztahů. Vesalius je také srovnává s poměry u zvířat a ukazuje, že dosavadní galénovská anatomie vycházela pouze ze znalosti anatomie čtvernožců. Přesto Galénovo učení zásadně nezpochybňuje, spíše je upravuje a doplňuje. Ani on se však nevyhnul řadě omylů.

Rok před Vesaliem vydal své stěžejní dílo Přírodní část medicíny přírodovědec Jean Fernel (1497/1506–1558), který se stal zakladatelem fyziologie. Ten sice vychází z faktu existence čtyř základních elementů (tepla, chladu, vlhka a sucha) i čtyř druhů tělních tekutin (krve, hlenu, žluči a černé žluči), ale fyziologii pojímá velice moderně jako vědu o normálních funkcích těla.

Během renesance se rozvíjela i chirurgie, zvláště ošetřování válečných zranění. Již v roce 1517 vydal štrasburský ranhojič Hans von Gersdorff (1450/60–1529) knihu Polní kniha ranhojičství, ve které popisuje své zkušenosti s ošetřováním raněných v boji. Registruje zde mnoho nových zranění, s nimiž se polní chirurgové museli vypořádat. Problémem byly zejména tržné rány a pohmožděniny způsobené střelnými zbraněmi respektive olověnými kulkami, které v kombinaci se znečištěním rány často vedly k amputaci končetin.

Jako vojenský chirurg působil i Francouz Ambroise Paré (okolo roku 1510 – 1590). Tento někdejší lazebník se zásadně vyslovil proti běžné praxi polévání střelných ran vroucím olejem a také zavedl metodu podvazování cév místo používání rozžhaveného železa při zastavování krvácení. Kromě léčení ran však podrobně popsal i protézy a ortopedické pomůcky, které nechal zhotovovat u pařížského zámečníka. Mezi jeho nejznámější dílo patří Deset knih o chirurgii. Největší zásluhou Parého však zůstává fakt, že jako jeden z prvních propojil univerzitní teorii s praxí.

Cudnost jako základ medicíny

Jednou z nejznámějších a nejkontroverznějších osobností renesanční medicíny byl Theophrastus Bombastus von Hohenheim, zvaný též Philippus Aureolus Theophrastus Paracelsus (1493–1541). Tento polyhistor, který procestoval téměř celou Evropu, se zabýval léčitelstvím, teologií a alchymií a zcela zavrhl klasický hippokratovsko-galénovský systém. Chtěl vybudovat novou medicínu založenou na pozorování přírody a na zkušenosti. Jádro jeho doktríny je popsáno ve spisech Paragranum a Archidoxa.

TIP: Jeviště pro mrtvé: Veřejné pitvy představovaly zábavu se vším všudy

Základem nové medicíny se měly stát filozofie, astronomie, alchymie a cudnost, ale ve výsledku stvořil zvláštní magicko-alchymistické učení, podle něhož vznik chorob způsobuje nerovnováha tří základních principů lidského těla: síry, rtuti a soli. Důležitou Paracelsovou snahou bylo propojování „životního lékařství“ a ranhojičství, tedy interní medicíny a chirurgie. Další jeho význam spočívá v tom, že do lékařství zavedl řadu chemických i minerálních látek a stal se zakladatelem iatrochemie (chemické specializace či terapie, která k léčení nemocí využívá chemických látek).


Syfilis, spalničky, tuberkulóza

V roce 1495 se ve francouzském vojsku obléhajícím Neapol objevila syfilis (lues, příjice) – dosud neznámá choroba, která se velmi rychle rozšířila nejprve v Itálii a poté po celé Evropě. Pravděpodobně byla zavlečena do Evropy námořníky Kryštofa Kolumba. Opačným směrem putovaly například neštovice, spalničky nebo tuberkulóza.

V roce 1485 Anglii zachvátila epidemie nemoci označované jako „anglický pot“, jejíž původ nebyl dodnes vysvětlen. Průběh nemoci se vyznačoval silným pocením a těžké případy s deliriem, křečemi a ochrnutím končily smrtí. Choroba se šířila po Evropě do roku 1551, poté už o ní nejsou zprávy. Její epidemii v českých zemích v roce 1529 zachytil v díle Zpráva, kterak se každý chovati má v té nové Englické potivé nemoci lékař Jan Berka z Chocně.

V roce 1530 vyšla tiskem naučná báseň O syfilis neboli francouzské nemoci, jejímž autorem byl Girolamo Fracastoro. Kromě syfilis popsal tento italský lékař a básník i skvrnitý tyfus. Jeho zásadním dílem je však spis O nákaze a nakažlivých chorobách, v němž vyslovil na svou dobu velice moderní myšlenku, že původci nakažlivých nemocí jsou malá tělíska, která mohou vzduchem či mezi lidmi přenášet tyto choroby.

  • Zdroj textu:

    časopis Živá historie

  • Zdroj fotografií: Wikipedie (Sydb101, Wellcome Images)

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Podle vědců bychom se při hledání mimozemského života měli zaměřit především na exoplanetyu oranžových trpaslíků.

Vesmír

V prvních letech vládnutí to rozhodně žádná selanka nebyla – roku 1853 se císaře neúspěšně pokusil zabít maďarský nacionalista.

Historie

Diego Velázquez: Vévoda Olivares na koni

Obraz Vévoda Olivares na koni (1634) od španělského malíře Diega Velázqueze upozorňuje na stoupající hladiny světových oceánů.

Revue

Jeffersonův dům vznikl jako plantážnické sídlo.

Zajímavosti

Málokdy se stává, aby člověk pod hladinou moře viděl tolik langust pohromadě. Tady jimi bylo okolí stoletého vraku doslova přecpáno

Příroda

Autonomní kabina projektu CAPRI.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907