Rostliny jsou zdánlivě zcela pasivními organismy, které jen trpně přijímají vnější děje. Na jejich utváření a průběh nejenže nemají vliv, ale dokonce by se mohlo zdát, že jsou jim okolní události zcela lhostejné. Tato domněnka je ovšem zcela mylná. S trochou nadsázky se dá říct, že rostliny dokážou být vychytralé, poděšené i bojovné. A tyto „pocity“ dokážou účinně komunikovat.

Poselství masakru

Rostlina, která byla napadena škůdcem, vylučuje do okolí pestrou škálu těkavých látek. Přitom nejde o pouhé „chemické krvácení“, ale o varovný pokřik. Okolní rostliny na tento „pach masakru“ bleskurychle reagují a mobilizují vlastní obranné mechanismy. Jako o překot vyrábějí látky, které škůdcům nesvědčí. Některé mají hořkou chuť, jiné jsou pro škůdce jedovaté nebo jim brání v trávení toho, co snědli. 

Rostlina také s předstihem vyrábí látky, které jí umožní snáze zvládnout případné poškození. Kalifornský pelyněk Artemisia californica napadený býložravými sarančemi Melanoplus bowditchi vysílá vzduchem varovný signál, na který další rostliny reagují tvorbou obranných látek. Pozoruhodné je, že geneticky shodné pelyňky vzniklé odnožením z mateřské rostliny chápou vzájemnou signalizaci lépe, než signály vysílané nepříbuznými příslušníky vlastního druhu. Dalo by se říci, že v rámci jedné „rodiny“ se pelyňky snáze domluví.

Klíčovou roli sehrává v obranné reakci kyselina jasmonová. Její molekuly se uvolňují při poškození rostlinných pletiv a spustí jak vnitřní obranné mechanismy rostliny, tak produkci těkavých látek, jež slouží jako varovný signál pro široké okolí. Rostliny syntetizují v reakci na vyhlášený pachový poplach například kyselinu salicylovou, která působí v rostlinném organismu jako hormon a uvádí do chodu obranu proti následkům poškození. Biochemickou reakcí se kyselina mění na těkavý methylsalicylát, který nese varovné poselství okolním rostlinám.

Pojistka proti planému poplachu

Pro rostliny je systém pachového varování před škůdci výhodný. Mít obranné mechanismy permanentně zapnuté je velmi náročné. Takto může rostlina v době, kdy nehrozí choroba nebo poškození škůdcem, šetřit síly a „vypnout“. Po obdržení varovného signálu dokáže defenzivní mechanismy bleskurychle aktivovat.

Nejde ovšem o „primitivní“ systém zapnout/vypnout. Rostliny jsou navíc pojištěny proti planému poplachu. K poškození listů totiž může dojít i při jiných příležitostech, než je napadení škůdcem či chorobou. Na bylinu může například spadnout uschlá větev stromu nebo ji přišlápne kolemjdoucí zvíře. Spouštět při takové nehodě stejně důkladnou mašinérii obranných mechanismů jako při napadení housenkou, by bylo zbytečné. 

Například planě rostoucí tabáky (Nicotiana) dokážou oba typy nehod snadno rozeznat. Poškození listů housenčími kusadly identifikují podle toho, že se do rozkousaných buněk dostávají housenčí sliny. Pak není čas váhat a okamžitě je spuštěna obranná reakce cílená proti housenkám. Pokud v ráně sliny nejsou, je tabák v odezvě na poranění výrazně umírněnější.

Způsob, jakým sliny spustí obrannou reakci napadené rostliny, byl velmi podrobně prostudován při souboji bobovité rostliny vigny čínské (Vigna unguiculata) s housenkami můry blýskavky náležející k druhu Spodoptera frugiperda. S rostlinnou hmotou pozře housenka i velké množství rostlinného enzymu ATP-syntázy, který se v listech podílí na syntéze energeticky bohaté molekuly adenosintrifosfátu. Enzym je velká bílkovinná molekula, kterou housenka ve slinách rozkládá a uvolní z ní krátkou molekulu zvanou inceptin. Ta se prostřednictvím slin žvýkající housenky vrací do rostliny, kde spustí alarm. Omyl je vyloučen. Nic jiného než housenčí sliny nedokáže inceptin z enzymu vyrobit.

Mobilizace podzemním telegrafem

Některé z varovných signálů nejsou předávány vzduchem, ale putují podzemím. Zásadní roli přitom sehrávají mykorrhizní houby, které opřádají kořeny rostlin hustou sítí svých vláken. Houby a rostliny žijí v symbióze. Mykorrhiza poskytuje rostlinám některé minerální látky, které se v půdě nacházejí v těžko přístupné formě; houba zase za tyto služby dostává zaplaceno ve formě cukrů, jež rostlina vyrábí fotosyntézou.

Na jedna a ta samá houbová vlákna může být napojeno hned několik různých rostlin, jež jsou pak vzájemně provázány do komplikované sítě sloužící pro předávání důležitých zpráv. Rajčata si prostřednictvím vláken mykorrhizní houby Glomus mosseae předávají varování před postupem choroby vyvolané houbou černí lilkovou (Alternaria solani). Rajče nakažené černí se začne bránit. Molekuly, které k tomu používá, se přes jeho kořenový systém dostávají do houbových vláken a přes ně doputují až do kořenů okolních zdravých rajčat. Ta začnou okamžitě produkovat vlastní obranné látky. Mobilizují si pro tyto účely stejné geny, jaké zapojil do boje s černí jejich nemocný soused.

Rostliny se navzájem „odposlouchávají“. Nevyužívají jen signály nesené vzduchem, ale také odezvy boje s chorobou, jež se k nim donesou prostřednictvím vláken mykorrhizních hub. Pokud se původce choroby dostane i na tyto rostliny, přichází až poté, co jeho oběti mobilizovaly všechny potřebné obranné mechanismy. Šance rostliny na překonání nákazy jsou pak o poznání vyšší.

Tabák povolává ochranku

Některé pachové molekuly, které rostliny vydávají, jsou voláním o pomoc, jímž se rostlina obrací na živočichy. Například tabák virginský (Nicotiana tabacum) je chráněn proti celé řadě býložravců vysoce toxickým alkaloidem nikotinem. Housenkám lišaje Manduca sexta však nikotin nevadí a pasou se na listech tabáku zcela bez zábran. Proto proti nim vytáhne tabák mnohem důmyslnější zbraň. Jakmile se poškozené buňky tabákového listu dostanou do kontaktu se slinami housenky, je jasné, že listy ničí hmyzí škůdce. Rostlina si pak zjedná „ochranku“ z řad dravých ploštiček rodu Geocoris.

Nepoškozený tabák je „navoněný“ molekulou (Z)-3-hexenalu. Do listu napadeného housenčími kusadly se dostává se slinami enzym, který umí změnit její tvar na (E)-2-hexenal. Pach, který vydává napadený tabák pak působí na dravé ploštičky jako neodolatelné lákadlo. Slézají se na tabák požíraný housenkami lišaje a hned se pustí do jejich lovu. Celý proces je velmi rychlý. Lákavá vůně se objeví hodinu poté, co se housenky zakousnou do listů a ploštičky se dostaví během následujících 24 hodin.

Volba menšího nebezpečí

Obranný systém tabáku je přednostně zacílen na housenky lišaje Manduca sexta. Sliny jiného druhu housenek nedokážou v listech vyvolat tvorbu (E)-2-hexenalu buď vůbec nebo jen ve velmi omezené míře. Tabák je s to povolat ploštičky ještě při napadení housenkami dvou druhů můr blýskavek, konkrétně blýskavky červivcové (Spodoptera litoralis) a blýskavky Spodoptera exigua.

Není úplně jasné, proč housenky lišaje produkují ve slinách látku, která napomáhá tabáku přivolat dravé ploštičky. Housenky tak samy na sebe přivolávají záhubu. Zdravý selský rozum přitom napovídá, že evolučně by měly být zvýhodněny ty housenky, které enzym spouštějící poplašnou reakci tabáku nevytvářejí. To ale zřejmě není možné, přičemž důvodem by mohla být schopnost (E)-2-hexenalu hubit bakterie.

Tato molekula totiž působí jako silné antibiotikum, což může být pro housenky výhodné. Denně zkonzumují s rostlinnou potravou záplavu bakterií, které by jim mohly v útrobách napáchat velké škody. Pokud ale požírají se zelenou hmotou listu i v něm vytvořené antibiotikum, jsou před bakteriemi chráněny podobně jako turista, který si před napitím dezinfikoval vodu nabranou z louže. Riziko napadení ploštičkou je ve srovnání s hrozbou těžké infekce zřejmě méně významné.

Charles Darwin zřejmě patřil spíše k uzavřeným dětem. Nevyhledával týmové sporty, dokonale ho uspokojovalo, když si hrál sám. Pokud šlo o fyzickou aktivitu, holdoval plavání a díky dobrému společenskému postavení si mohl dovolit třeba jízdu na koni. Jinak se ale věnoval spíš zálibám, jaké vyhovují samotářským broukům. Sbíral, co se dalo. Nejen z oblasti přírodovědy, jak by dávalo tušit jeho budoucí povolání, ale naplňovalo ho i hromadění různých starých mincí.

Potrhlý vědec

Zdá se, že v mnohém připomínal postavičky vědátorů, jaké známe třeba ze seriálu Teorie velkého třesku. Příklad? Když dospěl, do manželství se nijak nehnal. A když se k němu konečně rozhoupal, nešlo o žádnou prudkou vášeň. Naopak. Skoro autisticky působí historka o tom, že si nejprve sepsal důvody pro a proti. Proč raději nespojovat svůj život s žádnou příslušnicí opačného pohlaví? Třeba proto, že po boku partnerky člověk ztratí svou volnost a svobodu. To představovalo pádný argument. 

Co když ale na druhou stranu přijdou nemoci a on bude potřebovat, aby mu stál někdo na blízku a postaral se o něj? Kdo jiný by to udělal lépe, než oddaná manželka? Zní to sobecky, ale bylo rozhodnuto. Podle Charlese převážily důvody pro sňatek a požádal tedy svou sestřenici Emmu Wedgwoodovou o ruku.

Dostalo se mu kladné odpovědi a z jejich svazku vzešlo celkem deset dětí, z nichž tři bohužel krátce po narození zemřely. Také ostatní potomci trpěli různými neduhy a Darwin to později přičítal právě tomu, že je zplodil se svou příbuznou. Z genetického hlediska pokládal celkem správně za lepší, když se dědičné vlastnosti obohatí, a když tedy mezi mužem a ženou není žádný příbuzenský poměr. Možná však, že vina byla pouze na jeho straně, protože on sám zdravím zrovna neoplýval. Dodnes přitom není zcela jasné, jakou trpěl diagnózou. Každopádně šlo v mnohém o trochu podivínského vzdělance s velkým sklonem pro systematické analytické myšlení, které mu v běžných situacích někdy dost komplikovalo život. Jeho den měl přesný režim, který dodržoval. Zapisoval si také podrobně všechny svoje výdaje. Prostě pedant.

Otce zklamal

Darwinův otec patřil mezi úspěšné a uznávané lékaře a představoval si, že nadaný syn půjde v jeho šlépějích. Poslal ho na univerzitu studovat medicínu. Ukázalo se ale, že Charles je poněkud jemnocitné povahy. Pohled na krev a utrpení pacientů při operacích nezvládal. Každý musel pochopit, že doktor z něj nebude. Tehdy také začal tíhnout k přírodním vědám, protože právě přednášky z těchto oborů ho bavily asi nejvíc. Tatínek ale pochopitelně myslel i na to, aby měl jeho potomek dobré bydlo. Když nebude lékařem, mohl by získat finanční jistotu jako duchovní, napadlo ho. Charles tedy na přání otce zamířil studovat teologii.

Mělo to mít své výhody. Jisté zaměstnání by mu umožňovalo věnovat svou energii přírodnímu bádání, což tehdy u duchovních nebylo nic neobvyklého. Je paradoxem dějin, že právě muž, považovaný za jednoho z těch, co se nejvíc zasloužili o porážku náboženských představ, studoval na kněze. A je nutno podotknout, že navzdory obvyklému mínění, které Darwina mnohdy pokládá za prototyp ateisty, on sám nepopíral Boží existenci. Svou evoluční teorii, která hlásala vývoj organismů ze starších forem života a která pomohla přijmout názor, že člověk je příbuzný s jinými živočichy, pokládal pouze za důkaz toho, že tvrzení Starého zákona o stvoření světa nelze pokládat za pravdivá. Nic víc, nic míň.

Rozpolcen

Hodně se napsalo o tom, že Darwin se od křesťanství odvrátil v žalu, který zažíval po smrti dcery. Bezmoc, kterou jako nešťastný rodič pocítil, skutečně vedla k tomu, že přestal navštěvovat nedělní bohoslužby. Není ale pravda, že by se od církve odvrátil a odmítal jí poskytovat finanční dary. Darwinův poměr k víře byl každopádně složitější, než si představovali jeho odpůrci i ctitelé. Oba tábory v něm viděly velkého nepřítele náboženství. Jedni proto, že mu nemohli odpustit domnělé rouhání, druzí proto, že se jim to hodilo.

Darwin se zkrátka proslavil natolik, že se stal symbolem. Pravda zajímala málokoho a málokdo uměl jeho teorii také skutečně pochopit. Zvlášť proto, že při bližším pohledu zjistíme, že nešlo pouze o dílo ryze přírodovědné, ale o práci, která měla i filozofický přesah.

Revoluce ve vědě

Když Charles doma oznámil, že by se rád vydal na cestu kolem světa, jeho otec to pokládal za hloupé dobrodružství hodné leda tak nedospělého kluka. Nakonec ale souhlasil. A Charles dokázal, jak se otec mýlil. Jako účastník výpravy na lodi Beagle, která měla mapovat pobřeží Jižní Ameriky, se neoddal obdivování exotických krajin, ale věnoval se systematické vědecké práci. Nasbíral neuvěřitelné množství vzorků a po návratu mu trvalo celé roky, než je dokázal zpracovat. Vrhl se také na geologii a i na tomto poli se jeho objevy a teorie ukázaly převratné. To ale nebylo to nejdůležitější. Celá cesta lodi Beagle trvala skoro pět let. Z toho pět týdnů strávil Darwin na Galapágských ostrovech a těchto pět týdnů doslova otřáslo světem. 

Dnes se sice vědci přiklánějí k tomu, že Darwin na rozhodující myšlenky připadl až později, ale i kdyby se to nejdůležitější neodehrálo právě na Galapágách, jisté je, že zaoceánská cesta znamenala pro Darwina i pro vědu nový začátek. Pozorování, která během svých putování učinil, rozhodla o jeho budoucích názorech a čerpal z nich podklady pro sepsání knihy nazvané O původu druhů.

Darwin si tu například všiml, že živočichové se na jednotlivých ostrovech liší v malých detailech. Nabízela se otázka: „Jde o různé druhy, nebo o jeden druh, který se přizpůsobuje daným podmínkám?“ Nepatrné změny svědčily o tom, že hranice mezi druhy nejsou stálé, ale že život na zemi se neustále vyvíjí.

Je zajímavé, že to, s čím si většina laiků Darwina spojuje, on sám tak úplně neobjevil. Myšlenky na evoluci existovaly už před ním a vyslovil je dokonce už Darwinův dědeček, který se rovněž věnoval přírodovědě. Jen Darwin ale dosáhl takového věhlasu, že si evoluční teorii spojujeme právě s jeho jménem.

Terčem nenávisti

Darwin čelil spoustě hanlivých útoků od fundamentalisticky orientovaných věřících. Proslavila se například jeho karikatura opatřená opičím tělem. Říct ale, že Darwin tvrdil, že člověk pochází z opice, je hloupá vulgarizace jeho myšlenek. Kniha O původu druhů měla od svého napsání nadšené přívržence a má je dodnes. Zajímavé je však zjištění, že muž, kterého dnes považujeme za jednoho ze zakladatelů moderní vědy a za člověka, který se přičinil o to, aby exaktní způsob uvažování zvítězil nad vírou, čelil ve své době námitkám přesně z opačného tábora. 

Jeho knize byla vytýkána značná nevědeckost a nedostatek důkazů. Darwin si počínal značně vizionářsky a z dnešního pohledu je takřka ne­uvěřitelné, jak mohl vystavět teorii, kterou v základních rysech přijímáme dodnes, přestože se mu nemohlo ani zdát o metodách a datech, které má k dispozici současná věda. Darwinovu jasnozřivost lze bez nadsázky označit za geniální. Obrazně řečeno dokázal to, co například Verne na poli technických vynálezů. Předjímal něco, co mělo teprve přijít.

Největší důsledky však měl jeho pohled na evoluci, kterou pojímal jako boj druhů o přežití. Ty, co se ukážou silnější, přežívají, ti slabší vymírají. Taková teorie má jednoznačně nejen přírodovědecké, ale filozofické důsledky. Boj o přežití jako jeden ze základních principů života? To už zdaleka není jen biologie a vyvrácení Starého zákona. Darwin ovlivnil nejen přírodovědu, ale lidské myšlení jako takové, což se mělo poměrně brzy ukázat v děsivých konturách.

Zneužit

Moderní věda prokázala až neuvěřitelnou schopnost přenášet poznatky z jednoho oboru do jiných disciplín. Vypadalo to velmi vědecky, ale ve skutečnosti šlo mnohdy doslova o šarlatánství. Také Darwina zneužila řada pseudovědců, kteří přitom jeho práci značně zvulgarizovali. Už jeho samotného napadlo, že teorie popisující boj o přežití by bylo možné analogicky přenést do jiné oblasti a vysvětlit například to, jakým způsobem se vyvíjejí lidské „rasy“. A je také pravda, že jedním z impulsů, které Darwina inspirovaly, byl pohled na americké indiány, kteří oproti Evropanům žili značně uboze.

Byli to ale až takzvaní sociální darwinisté a později i nacisté, kdo Darwina zneužili, aby podpořili své teorie o nadřazené rase, které patří budoucnost, a naopak o rasách nižších, které si nezaslouží přežít. Vznikla dokonce věda nazvaná eugenika, která měla za cíl starat se o vylepšení genetických vlastností člověka. Právě teorie vycházející z eugeniky vedly nacisty k vraždění postižených. Je až neuvěřitelné, jakou morální propast v lidském myšlení otevřel dobrácký muž, jehož cílem bylo jen lépe porozumět božímu stvoření. 

Ještě počátkem loňského října zažívalo islandské město Grindavík na poloostrově Reykjanes vcelku běžnou geologickou aktivitu, odpovídají poměrům města, které stojí na lávovém poli, vyvřelém před asi 2 350 lety z kráteru Sundhnúkur. Pak ale došlo k intenzivní vulkanické aktivitě a v oblasti se začaly objevovat vulkanické trhliny. K nejnovější erupci došlo 8. února.

Podle geologů se v oblasti vytvořila masivní magmatická dajka – podzemní útvar tvořený žhavým magmatem. Jeho délku vědci odhadují na 15 kilometrů. Zasahuje pod město a ohrožuje i slavnou Modrou lagunu – geotermální minerální lázně pod širým nebem, které jsou významnou turistickou atrakcí Islandu.

Rekordní rychlost magmatu

Badatelé sledovali, jak magmatické těleso roste, a při seismických otřesech v listopadu 2023 odhadli, jakou rychlostí magma u Grindavíku proudí. Ukázalo se, že pohyb magmatu umí být mimořádně rychlý – Freysteinn Sigmundsson z Islandské univerzity spočítal, že magma u Grindavíku proudí rychlostí 7 500 krychlových metrů za sekundu.

Takovou rychlost proudění magmatu doposud nikde na světě odborníci nezaznamenali. Například při erupcích z roku 2021 se magma pohybovalo 30krát nižší rychlostí. Pokud by se stejnou rychlostí valila voda, naplnila by tři 50metrové bazény za jedinou sekundu. Výsledky výzkumu islandských geologů zveřejnil vědecký časopis Science.

Vědci se již od erupcí v prosinci 2023 domnívali, že se tentokrát u Grindavíku vytvořil opravdu veliký vulkanický systém a analýza pohybů magmatu potvrzuje, že šlo o správný odhad. Samotné město je až na výjimky evakuováno již od listopadu a nad jeho dalším osudem vyvstávají otazníky. Vulkanické trhliny v jeho okolí totiž ještě určitě neřekly poslední slovo.

Videohovory se během pandemie staly běžnou součástí profesního i soukromého života řady z nás. Počátkem roku 2021 dokonce zpravodajský server BBC popsal zajímavý fenomén: Zákazníci společnosti Bookbarn International, která zajišťuje knihovny pro filmová natáčení, si začali ve velkém půjčovat knihy nikoliv ke čtení, nýbrž aby vylepšili své improvizované domácí kanceláře. Při online komunikaci pak kolega na druhé straně obrazovky neviděl nepořádek v obýváku, nýbrž úhledný příbytek sečtělého intelektuála.

Úsměv a květiny

Nedávný výzkum anglických psychologů potvrzuje, že snaha nebyla marná. Vědci ukázali 167 dospělým dobrovolníkům obrazovku s veselou či smutnou mužskou nebo ženskou tváří na šesti různých pozadích: Jednalo se o klasickou domácnost, rozostřenou domácnost, knihovnu, pokojové rostliny, prázdnou zeď a náhodný obrázek – například mrože na ledové kře. Dohromady účastníci zhlédli 72 různých kombinací a vždy měli za úkol subjektivně zhodnotit, jak důvěryhodná se jim zdá tvář mluvčího.

Ukázalo se, že zdánlivě banální detaily hrají překvapivě důležitou roli. Nejnižší skóre obdržely osoby na pozadí domácnosti či náhodného snímku, zatímco nejvyšší si shodně vysloužily pokojové rostliny a knihovna. Šťastně se tvářící osoby zanechaly nepříliš překvapivě lepší dojem než jejich neutrální nebo smutné protějšky, což podle badatelů podporuje domněnku, že úsměv značí mimo jiné sebevědomí a úspěch. Co se týká kompetentnosti, body výrazně ubíralo rozmazané či neobvyklé pozadí. Zároveň šlo o jedinou kategorii, v níž muži získali vyšší hodnocení než ženy.

Melanom představuje jen asi šet procent případů rakoviny kůže, zároveň je ale zodpovědný za více než 80 procent úmrtí na tento typ rakoviny. Melanomy mají totiž silné sklony metastázovat a často bývají vysoce odolné vůči standardně používaným typům protinádorové léčby.

Australští odborníci vyvíjejí nový typ léčby tohoto nebezpečného nádoru, který je založený na extraktu z konopí setého. Zjistili, že takový extrakt zastavuje proces dělení buněk melanomu, který tím pádem přestane růst, a zároveň v buňkách melanomu spouští programovatelnou buněčnou smrt. Výzkum australských vědců publikoval odborný časopis Cells.

Experimenty s buněčnými kulturami

Nazim Nassar z Univerzity RMIT a Univerzity Charlese Darwina se svým týmem testoval v laboratorních experimentech vliv extraktu z marihuany PHEC-66 na růst buněk lidského primárního melanomu a buněk jeho metastáz. Ukázalo se, že tento extrakt ovlivňuje buněčné kanabinoidní receptory CB1 a CB2, což vede k zastavení růstu všech testovaných typů buněk melanomu a také k zastavení jejich dělení.

Badatelé rovněž pozorovali, že extrakt PHEC-66 ovlivňuje metabolické dráhy buněk melanomu a vyvolává v nich hromadění reaktivních forem kyslíku. Tyto změny nakonec mohou vést ke spuštění apoptózy, čili programované buněčné smrti dotyčných buněk. Působení extraktu PHEC-66 celkově výrazně zasahuje melanom a potlačuje jeho růst a šíření.

TIP: Rozsáhlá studie marihuany odhalila řadu účinků konopí na lidské zdraví

Dalším krokem je vývoj systému pro cílený transport extraktu k buňkám melanomu v těle pacienta. Nassar s kolegy jsou přesvědčeni, že jejich léčba s extraktem PHEC-66 by se mohla uplatnit i u dalších typů nádorů. V současné době se extrakty z marihuany používají především k léčbě úzkosti, epilepsie, chronických bolestí i symptomů souvisejících s rakovinou. Nově se ukazuje, že by mohly pomoci i přímo proti nádorům.

Mořská rezervace Papahānaumokuākea se táhne stovky kilometrů severozápadně od Havajských ostrovů a rozkládá se na ploše přes 362 tisíc kilometrů čtverečních. Jde tudíž o nejrozlehlejší oblast svého druhu ve Spojených státech, přičemž zahrnuje asi desetinu tropických korálových útesů ve vodách USA. Zároveň poskytuje domov zhruba sedmi tisícům živočišných druhů, z nichž čtvrtina je endemická: Okolní vody obývá například kareta pravá (Eretmochelys imbricata) a na pobřeží se zdržuje tuleň havajský (Neomonachus schauinslandi).

Místo zrození a smrti

Snaha o ochranu unikátního ekosystému sahá více než sto let do minulosti a jako první se v její prospěch vyslovil prezident Theodore Roosevelt roku 1909, v reakci na nadměrný odlov mořských ptáků. Oblast tak získala prvotní ochranný status, který později rozšířila další zákonná opatření.

Pro původní obyvatele Havaje má Papahānaumokuākea hluboký mytologický význam coby místo, kde podle tradice vzniká život a po smrti se tam vracejí duchové zemřelých. Archeologické nálezy dokládají osídlení některých ostrovů dávno před příchodem evropských kolonizátorů. A ještě dnes se domorodí havajští námořníci plaví na typických plachetnicích s dvojitým trupem a bez použití moderních navigačních přístrojů, čímž udržují při životě dávné dovednosti předků. Ani odborníci přitom neskrývají obdiv nad tím, jak dokázali obyvatelé roztroušených a navzájem vzdálených pacifických ostrovů v minulosti cestovat napříč oceánem.

Opeřené rarity

Na pásu korálů, jenž se táhne v délce téměř dvou tisíc kilometrů, hnízdí na čtrnáct milionů ptáků včetně ohrožené kachny laysanské (Anas laysanensis). K zoologickým raritám náleží rovněž endemický albatros laysanský (Phoebastria immutabilis): Samice pojmenovaná Wisdom se zřejmě narodila roku 1951, a dnes tudíž představuje nejstaršího známého divoce žijícího opeřence na světě. Ještě v roce 2020, tedy bezmála v sedmdesáti letech, nakladla vejce a v únoru 2021 se z nich vylíhla mláďata. Její celoživotní partner Akeakamai se však od téhož roku pohřešuje. 

Na přelomu 11. a 12. století zaměstnával duchovní a světské kruhy zásadní spor o investituru, tedy právo jmenovat církevní hodnostáře a v důsledku vlastně církev řídit. Roku 1122 uzavřeli papež Kalixt II. a císař Jindřich V. wormský konkordát, který situaci konečně vyřešil – a vítězně z ní vyšla církev. Poté tudíž nikdo neočekával, že by mohlo autoritou papežského stolce v Římě něco otřást. Jenže opak byl pravdou: Ve 12. století se odehrála řada událostí, při nichž měli Svatí otcové problém otěže vzpurného města udržet.

Kněz proti Svatému otci

Mezi popsané události patřilo i vyhlášení Římské komuny, v níž se chopili moci měšťané a rozhodli se proměnit Řím ovládaný šlechtou a papežem v lidovou, demokraticky řízenou republiku po vzoru Pisy či Janova. V roce 1145 se do čela hnutí postavil potulný kněz Arnold z Brescie a nechal papežský dvůr vyhnat. 
Náměstek Kristův se s tím samozřejmě nehodlal s ohledem na svou prestiž smířit. 

Jenže na jeho volání žádná pomoc nedorazila, a papež Lucius II. se tedy rozhodl vzít věci do vlastních rukou. Najal si žoldnéře a se svými stoupenci se opevnil v někdejším Circu Maximu, kde se v antice konaly závody vozatajů. Hlavním bitevním polem mezi novou republikou a stolcem se pak příznačně stal prostor někdejšího římského fóra.

Ať hodí kamenem!

Potyčky však nikam nevedly a ani jedna strana nezískala výhodu. Papež si proto 15. února 1145 usmyslel zvrátit patový stav výpadem na Kapitol. Jeho žoldnéřům se do boje příliš nechtělo, a tak Lucius II. jako duchovní opora vyrazil vpřed v jejich čele. Jenže jakmile se vojsko vřítilo na fórum, utržil zásah kamenem do hlavy a na místě zemřel. 

Teprve roku 1155 se papež Hadrián IV. dohodl v Kostnici s německým králem Fridrichem Barbarossou, že mu panovník vrátí Řím a na oplátku bude korunován císařem. Svatý otec následně nad městem vyhlásil interdikt, tedy zákaz všech bohoslužebných úkonů. Řím se přitom stal prvním místem, kde se takový trest uplatnil. Arnold z Brescie mezitím čelil rostoucí nespokojenosti obyvatelstva a raději uprchl na sever, načež ho ovšem zajala Barbarossova armáda. Jeho poprava v Římě pak císařsko-papežskou koalici symbolicky „ratifikovala“. 

„Naše hory začaly páchnout,“ stěžuje si pro BBC Mingma Šerpa, vedoucí představitel nepálského okresu Pasang Lhamu. Horolezci, kteří se vydávají zdolat Mount Everest a nedalekou horu Lhotse, po sobě zanechávají množství exkrementů.

Horolezci většinu času tráví v základním táboře, který je vybavený toaletami a jímkami pro sběr exkrementů. Problém ale nastává v okamžiku, kdy se vydávají k vrcholu. Zejména okolí čtvrtého tábora známého jako South Col, ležícího ve výšce 7 906 metrů, je doslova poseté exkrementy.

Nejvyšší toaleta světa

Většina horolezců a pomocného personálu si během výstupu ulevuje do vykopaných děr, ve vyšších polohách je ale málo sněhu, takže musejí vzít zavděk toaletou pod širým nebem. „Není tu téměř žádný led a sníh, takže všude kolem uvidíte lidské exkrementy,“ potvrzuje Stephan Keck, mezinárodní horský vůdce, který organizuje expedice na Everest.

Ačkoli neexistuje žádný oficiální údaj, místní nevládní sdružení Sagarmatha Pollution Control Committee (SPCC) odhaduje, že mezi prvním táborem na úpatí Everestu a čtvrtým táborem směrem k vrcholu se nachází přibližně tři tuny lidských výkalů.

Nepálské úřady se proto rozhodly, že zájemce o výstup na Mount Everest a Lhotse vybaví biologicky rozložitelnými sáčky, do kterých budou horolezci svůj odpad sbírat. Plnění tohoto nového nařízení hodlají úředníci kontrolovat po návratu lezců do základního tábora.

Sáčky obsahují chemické látky, které zpevňují lidské výkaly a do značné míry je zbavují zápachu. Předpokládá se, že jeden horolezec vyprodukuje v průměru 250 gramů exkrementů denně. Na cestu ze základního tábora proto každý dostane dva sáčky, které bude možné použít pětkrát až šestkrát. 

Podobná opatření platí například pro horolezce zdolávající Mount Denali, nejvyšší vrchol Severní Ameriky, nebo pro expedice v Antarktidě. Místní šerpové proto věří, že nově zavedené opatření pomůže majestátní horu vyčistit.

Kosmický prach je podobný tomu pozemskému. Jde o kondenzované a slepené částice a molekuly. Pokud jde ale o vznik kosmického prachu, jsou naše znalosti poměrně omezené. Početnému mezinárodnímu týmu astronomů se nedávno podařil významný objev, který objasňuje mechanismus vzniku alespoň části kosmického prachu.

Lingzhi Wangová z Jihoamerického centra pro astronomii Čínské akademie věd (CASSACA) a její kolegové odhalili doposud neznámý zdroj kosmického prachu. Jde o supernovy typu Ia, tedy exploze bílých trpaslíků v těsných dvojhvězdách, jejichž exploze interagují s okolním kosmickým plynem. Výzkum v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis Nature Astronomy.

Kosmický prach a supernovy

O supernovách jsme vlastně již věděli, že hrají roli při vzniku kosmického prachu, až doposud šlo ale o supernovy související se zhroucením jader masivních hvězd. Potíž je v tom, že k těmto supernovám prakticky nedochází v eliptických galaxiích. Prachu je tam přitom spousta, takže je nutné hledat nějaké další zdroje.

Badatelé déle než tři roky monitorovali chování explozi supernovy typu Ia s označením SN 2018evt, s využitím více různých vesmírných i pozemních zařízení. Podařilo se jim mimo jiné zmapovat, jak exploze supernovy vyslala rázovou vlnu do okolního plynu, který podle všeho o nějaký čas dříve vyvrhly hvězdy dotyčného systému – tedy bílý trpaslík, který vybuchl jako supernova a jeho hvězdný partner. Když rázová vlna ochladila plyn kterým prošla, objevil se v dané oblasti kosmický prach.

TIP: Před 670 lety zářila na jižním nebi působivá supernova

„Původ kosmického prachu byl dlouho záhadou,“ vysvětluje Wangová. „Náš výzkum jako první detekoval rychlou tvorbu značného množství kosmického prachu při interakci exploze supernovy typu Ia s okolním plynem.“ Vědci odhadli, že při explozi supernovy SN 2018evt vznikl prach, jehož hmota odpovídala asi setině Slunce. Následně vznikal další prach, celkem o hmotnosti asi desetiny Slunce.