Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 nabyl Alexander von Falkenhausen přesvědčení, že jeho návrat do německé armády momentálně není reálný. Nečekaně se mu ale otevřely dveře na východ. Čínský generalissimus Čankajšek mu v roce 1934 nabídl místo mezi svými německými vojenskými poradci. Se samotným Čankajškem ho pojilo přátelství, dokonce zabránil i jeho únosu a zachránil mu život. Spolu s dalšími německými poradci pomáhal s reformou čínské armády.

Image

Čtěte také

Půl století v uniformě (1): Německý generál Alexander von Falkenhausen

Koncem 30. let nacistické Německo otočilo kurs a uzavřelo spojenectví s Japonskem. Vojenské umění a úspěchy Alexandera von Falkenhausena, kterých s čínskou armádou dosáhl, byly Japoncům trnem v oku. Požadovali proto od Berlína generálovo odvolání. Jejich snaha byla korunována úspěchem a v červenci 1938 musel generál stejně jako další poradci své působení v Číně ukončit. Jinak nacistický režim hrozil potrestáním jejich rodin v Říši.

Při rozlučkové večeři von Falkenhausen slíbil, že Japoncům nikdy neprozradí žádné vojenské záležitosti, na kterých do té doby spolupracovali. Přátelský vztah s čínským lídrem a jeho spolupracovníky udržoval von Falkenhausen i po návratu do Německa. Z Evropy jim příležitostně také posílal luxusní předměty i vybrané potraviny. 

Těsně před začátkem německé kampaně proti Polsku byl von Falkenhausen znovu povolán do služby ve Wehrmachtu. Do kompetence dostal takzvaný Wehrkreis IV, tedy drážďanský vojenský obvod. V jeho čele působil do května 1940, kdy ho již jako generála pěchoty jmenovali vojenským guvernérem Belgie a severní Francie. Kupodivu to nebyl první von Falkenhausen, který spravoval toto území. Stejnou funkci totiž zastával o několik dekád dříve, během Velké války, jeho strýc Ludwig.

Guvernérem Belgie

Generál Alexander von Falkenhausen se svým účinkováním nad okupovaným územím vymykal nacistickému ideálu fanatické věrnosti Hitlerově ideologii. Pokud to situace dovolovala, stalo se, že „ztratil“ během přesunu do jiné věznice nějaké své vězně. Neustále oddaloval a zdržoval odliv Belgičanů coby nuceně nasazených do německých továren. Také se tvářil, že nevidí ty, kteří z nuceného nasazení utekli a namířili si to do Arden k odbojářům. Když mu z Berlína nařídili zabít 50 rukojmí za každého Němce napadeného partyzány, změnil poměr raději na 5:1. Stejně tak se snažil popravám Belgičanů za odpor proti Němcům zcela zabránit. Na druhou stranu však byl silně antikomunistického smýšlení, proto když musel, posílal před popravčí čety primárně komunistické vězně.

Po válce v generálův prospěch svědčila mimo jiné jistá Qian Xiuling, Belgičanka čínského původu, jejíž starší bratranec byl Falkenhausenovým dobrým přítelem z dob jeho působení v Číně. Když zabili členové belgického odboje 7. července 1944 ve městě Écaussinnes tři gestapáky, nařídil Berlín zatknout 97 náhodných občanů a popravit je. Qian, i když byla právě těhotná, ihned sedla do auta a jela ještě v noci k Falkenhausnovi, kterého prosila, aby zadržené civilisty ušetřil. Generál tak učinil, za což ho ihned předvolali do Berlína a zbavili funkce. O dva týdny později ho čekalo zatčení za účast ve Stauffenbergově spiknutí proti Hitlerovi. Ale nepředbíhejme.

Bojovník proti nacismu

Už po svém návratu z Číny v roce 1938 se von Falkenhausen začal intenzivně zabývat myšlenkami na sesazení führera. Spolu se svými starými přáteli, stejně rozčarovanými z Hitlerova režimu, jako byl jeden z předních důstojníků Abwehru podplukovník Hans Oster nebo generálové Ludwig Beck a Erwin von Witzleben, měli v plánu zakročit, jakmile Německo vyhlásí válku Československu. Vzhledem k „diplomatickému“ ukončení této krize však k realizaci jejich převratu nedošlo. Protinacistickým myšlenkám ale zůstal věrný i nadále. Ať už to bylo během jeho působení v čele vojenského obvodu v Drážďanech, nebo jako guvernéra v Belgii. 

Své služby pro plánovaný státní převrat později opět nabídl i dávnému příteli polnímu maršálovi von Witzlebenovi. Stejně tak svému někdejšímu adjutantovi Rommelovi radil, aby poslechl své svědomí a přidal se ke konspirátorům kolem plukovníka Clause von Stauffenberga. V červenci 1944 dokonce navštívil vrchního velitele německých sil ve Francii polního maršála Günthera von Klugeho a přesvědčoval ho, ať se bezodkladně vzdá Britům a Američanům dřív, než se Sověti dostanou více na západ.

Muž s morálními zásadami

Jeho odbojové snahy a kontakty se známými odpůrci režimu však nemohly zůstat dlouho utajené. Po neúspěchu Stauffenbergova spiknutí v červenci 1944, kterého se však on sám prakticky nezúčastnil, ho gestapo zatklo. To už měl na něj Heinrich Himmler v Bruselu nasazeného jednoho ze svých agentů, který měl získávat potřebné důkazy. Ty se sice neobjevily, nicméně to nebránilo tomu, aby von Falkenhausen strávil zbytek války v koncentračních táborech. Koncem dubna 1945 byl spolu s dalšími prominentními vězni převezen z Dachau do Tyrolska. Zakrátko nato ho vysvobodili Američané, kteří ho vzápětí opět zadrželi a umístili do internace tentokrát spojenecké.

V roce 1948 byl nakonec von Falkenhausen spolu se svým někdejším podřízeným Eggertem Reederem předán do Belgie, aby čelili obviněním za své prohřešky v letech války. Než však samotný proces začal, strávili ještě další tři roky ve vyšetřovací vazbě. 

Během soudního líčení v roce 1951 se za bývalého guvernéra zaručilo množství lidí, někdejší odbojářka Qian Xiuling, bývalý francouzský premiér Léon Blum, jakož i několik belgických Židů, kteří poskytli důkazy, že Falkenhausen i Reeder se pokoušeli zachránit jejich životy. „Nic, co jsem dokázala, by se nedalo dosáhnout bez pomoci generála von Falkenhausena. I když si možná nezaslouží ocenění, ani by neměl být souzen, to rozhodně ne,“ tvrdila před soudem Qian, označující generála jako „muže s morálními zásadami“.

Poválečné peripetie

Přesto byl 72letý někdejší vojenský guvernér usvědčen z účasti na deportaci 12 000 belgických Židů a popravách rukojmí. Odsoudili ho na 12 let těžkých prací v Německu a dostal rovněž zákaz kdykoli se vrátit zpět do Belgie. Zanedlouho po skončení procesu mu západoněmecký kancléř Konrad Adenauer udělil milost, jelikož si už do té doby třetinu svého trestu odpykal. 

Po návratu do vlasti žil nejprve poblíž tehdejší vnitřní německé hranice na panství svého přítele bývalého kancléře Franze von Papena a poté se v obavě z únosu východoněmeckými agenty přestěhoval do Nassau v Porýní. Při příležitosti jeho narozenin si na něj vzpomněli i v Číně. Čankajšek ho v osobním dopise prohlásil za „přítele Číny“ a k jeho osmdesátinám mu udělil Řád posvátné trojnožky I. třídy. 

Von Falkenhausen aktivně vystupoval proti totalitnímu režimu vlády NDR, a když Sověti vystavěli Berlínskou zeď, zaslal telegramy vládám na celém světě s výzvou k pomoci Západnímu Berlínu. Generál Alexander Freiherr von Falkenhausen zemřel bezdětný ve svém domě v Nassau 31. července 1966.

Je to oficiální. Odborníci evropské Služby Copernicus pro klimatické změny (C3S) potvrdili, že během uplynulých 12 měsíců roku 2023 bylo na Zemi tepleji o více než 1,5 °C oproti předindustriální éře, tedy období mezi lety 1850 a 1900. Vlastně to není překvapení. V loňském roce se k postupujícímu oteplování planety přidal klimatický jev El Niño a výsledkem bylo pořádné horko a extrémní klimatické události s ním spojené.

Často medializovaná míra oteplení o 1,5 °C pochází z doby klimatické konference v Paříži v roce 2016, kde ji prosazovali především zástupci malých ostrovních států. Na mnoha ostrovech žijí lidé doslova jen metry nad hladinou oceánu a globální oteplování bezprostředně ohrožuje jejich domovy. Hranice 1,5 °C se stala sloganem, používaným při výzvách k radikálnímu omezení emisí uhlíku.

Magická hranice

Vědci ovšem poukazují na to, že vlastně nepanuje shoda, jak by mělo vypadat překročení uvedené hranice 1,5 °C. Většina z nich souhlasí, že by mělo jít spíše o průměr teplot z několika let a nikoliv jen jediného roku. Každopádně se ale zdá, že pokud nedojde k důraznému omezení emisí uhlíku, bude hranice 1,5 °C brzy prolomena i průměrem za několik let, zřejmě někdy ve třicátých letech tohoto století.

Můžeme tomu nějak zabránit? Podle odborníků je překročení hranice oteplení o 1,5 °C oproti předindustriálnímu období prakticky nevyhnutelné, ať uděláme cokoliv. Příčin je celá řada, v neposlední řadě i to, že ekonomika je stále závislá na fosilních palivech do takové míry, že to znemožňuje rychlou změnu na zelenou ekonomiku.

TIP: Rok 2023 byl nejteplejším v historii měření: Kde bylo nejtepleji?

Znamená to, že se blížíme k bodu, z něhož již nebude návratu? Podle vědců je to dost komplikovaná otázka. Nemáme přesnou představu, kdy se odehrají události, k nimž by mohlo kvůli oteplování dojít a které by měly ohromný vliv na planetu. Jde především o možné roztání Grónského ledovce nebo uvolnění skleníkových plynů z arktického permafrostu. Jistotu máme v tom, že oteplování bude pokračovat a že bychom měli dělat maximum možného k jeho zpomalení. 1,5 °C tak nepředstavuje magickou hranici, která by měla vést ke zhroucení ledovců nebo k okamžitému zastavení oceánské cirkulace. S každou desetinou stupně oteplení se ale zvyšuje pravděpodobnost, že dosáhneme bodu zvratu. 

Když se řekne „pohanští Slované“, představíme si zřejmě dobu praotce Čecha, Přemysla a Libuše, modly Peruna a Velese a divoké kmeny sjednocené kupcem Sámem v malých vesnicích a na primitivních hradištích. Je to pro nás zkrátka doba „temna“, o níž máme jen minimum písemných zpráv. Právě ona uvádí na dějinnou scénu slovanské kmeny před vznikem prvních státních útvarů na našem území a v jeho okolí. Mluvíme tu přibližně o 6.–8. století, tedy době před vznikem takzvané Velkomoravské říše, která se prezentovala jako křesťanská. Tato dějinná etapa se však od 12. století, kdy byla zničena Svantovítova svatyně v Arkoně, zásadně liší. Slovanské kmeny za tu dobu urazily značnou vývojovou cestu, přestože si zachovaly víru svých předků.

Od model k chrámům

Zásadní rozdíl byl i v podobě a vnímání samotného pohanského kultu. V „temné“ době uctívali Slované své bohy v posvátných hájích a drobných přírodních svatyních vyzdobených jen ohni, prastarými stromy a nevelkými dřevěnými sochami bůžků, které se daly v případě potřeby snadno přestěhovat jinam. Prostor svatyně vymezovala buď nějaká přírodní proláklina, skály nebo dřevěné kůly. Kontakt s bohy zprostředkovával samotný kníže, který byl také hlavním knězem kultu – ostatně podobnost slov „kníže“ a „kněz“ ve většině slovanských jazyků není náhodná. Na rozdíl od keltských druidů kult nebyl oddělen od světských vládců kmene.

Když se naopak podíváme na Rujánu ve 12. století, uvidíme pevně organizovanou církev s obrovským (byť stále dřevěným) centrálním chrámem v Arkoně a obří sochou Svantovíta coby hlavního slovanského boha. Kam se ztratili Perun, Svarožic a Svarog? Jak je možné, že hlavní kněz měl v podstatě větší moc než samotný král Ránů (obyvatel Rujány) a bylo mu podřízeno tři sta dobře ozbrojených jezdců, kteří měli ochraňovat Svantovítův chrám? Abychom tento vývoj lépe pochopili, je třeba se vrátit v čase o několik století do minulosti.

Z Retry do Arkony

Není zřejmě náhoda, že počátkem 12. století začal stoupat význam Rujány a její hlavní svatyně v Arkoně, která zřejmě vystřídala Retru jakožto náboženské centrum všech zbylých pohanských Slovanů v Polabí a Pobaltí. S dobytím Retry totiž nejspíš padl (nebo minimálně ztratil své původní nezávislé postavení a postupně se nechal christianizovat) i kmenový svaz Luticů. Nějakou dobu ještě vydrželi Obodrité mezi Vagrií (dnešní pomezí Šlesvicka-Holštýnska) na západě a ústím Odry na východě, kde víme o svatyních bohů ve Štětíně a také ve Wolinu ležícím dnes na hranicích Polska a Německa.

Centrum Obodritů se od 9. století nacházelo v takzvaném Starigardu (dnes Oldenburg) ve Vagrii nedaleko Baltského moře. Původně zde stála pohanská svatyně, která se však od roku 934, kdy panovník Obodritů přijal křest, změnila v hradní chrám. Necelé půlstoletí se zde drželo křesťanství, než přišla roku 983 pohanská reakce. Víra v jediného boha se sem skrze založení biskupství vrátila až roku 1060.

Tím je ve zkratce definován hlavní problém Obodritů – v podstatě neustále se zmítali mezi křesťanstvím a pohanstvím. Snad právě proto vzniklo nové náboženské centrum na ostrově Rujána, který byl prakticky ze všech stran chráněn mořem, takže jeho dobytí se jevilo jako velmi obtížné. Navíc na něm sídlil kmen Ránů, jenž zřejmě nepatřil do obodritského kmenového svazu.

Radegastův nástupce

Ve 12. století tedy nastala situace, kdy Obodrité, tvořící početně největší skupinu zbylých Slovanů setrvávajících ve své původní víře, jezdili hledat věštby a provádět oběti na okrajovou Rujánu, kde vyrostlo chrámové „město“, z nějž nejvíce vynikal veliký chrám boha Svantovíta. Ten se svou funkcí až nápadně podobal Radegastovi z Retry.

Věštby probíhaly za pomoci posvátného koně, jenž měl u Svantovíta bílou barvu a jezdil na něm hlavní kněz. Zvíře překračovalo řady zkřížených kopí pravou či levou nohou, podle čehož se usuzovalo na zdar válečného tažení nebo námořní výpravy. Božstvo se vyznačovalo válečnými atributy, které vedle zmíněného bělouše představoval ještě velký meč, sedlo a udidlo. Oře prý kromě kněze osedlával i sám Svantovít, který na něm podle víry Ránů měl podnikat noční výpravy, což se poznalo podle toho, že kůň byl ráno zpocený a postříkaný blátem, ač měl být celou noc zavřený ve stáji.

Svantovít měl i hospodářské atributy, protože Slované byli převážně zemědělci a kladli mimořádný důraz na plodnost a úrodnost. Proto se v Arkoně každý podzim odehrával prastarý rituál s indoevropskými kořeny, známý a popsaný na mnoha místech Evropy.

Po sklizni se uspořádala slavnost, při níž se upekl obří koláč. Za něj se schoval hlavní kněz a ptal se ostatních: „Vidíte mě?“ A oni mu odpovídali: „Nevidíme!“ Nato kněz řekl: „Kéž byste mě i příští rok neviděli!“ Velikost koláče pak měla symbolizovat i množství sklizené úrody. Samotná hlavní socha Svantovíta třímala v jedné ruce takzvaný roh hojnosti, který se na podzim naplnil vínem a podle toho, kolik se ho v něm do jara udrželo, se pak věštila úroda vína pro příští rok.

Vládl kněz, nebo král?

Kult organizovaný kolem Svantovítova chrámu byl ještě lépe organizovaný a zřejmě i mocnější než dřívější organizovaná úcta k Radegastovi v Retře. Není divu, že kronikář Helmold z Bosau napsal: „Ještě za našich časů nejen vágerská země, ale všechny slovanské končiny sem posílaly každý rok dávky, protože vyznávaly, že je to bůh bohů.“ Z fungování kultu pocházela prakticky veškerá moc Ránů a je pochopitelné, že slovo velekněze mělo v mnoha směrech větší váhu než slovo rujánského krále, což výslovně zmiňuje i Helmold z Bosau. Podle toho někteří badatelé usuzují, že na Rujáně panovala takzvaná teokracie (vláda kněží), ale spíše to vypadá, že tam přes veškeré náběhy k ní měl světskou správu pevně ve svých rukou král, který si dokázal vymezit a udržet vlastní pole působnosti.

Přes výše zmíněné bylo s faktickým vlivem kněží nutné počítat – disponovali totiž vojskem o třech stovkách jezdců, kteří zřejmě byli dobře vyzbrojeni a vycvičeni. Jejich úkolem bylo udržovat pořádek, střežit Svantovítovy poklady a samozřejmě chránit chrámové město před vpádem nepřátel, k čemuž mohlo při obklopení křesťanskými státy kdykoli dojít. Do samotné Svantovítovy svatyně v chrámu byl vstup zakázán všem kromě samotného velekněze, a i on musel vstupovat pouze se zatajeným dechem, přičemž pro každé nadechnutí se musel vracet ke vchodu.

Vlídní a pohostinní Slované

I u rujánského náboženství můžeme pozorovat zjevnou inspiraci křesťanstvím. Svantovítův kult natolik převyšoval ostatní bohy (kteří nadále existovali v jakémsi „vedlejším“ postavení), že se stal symbolicky téměř vševládným. Zajímavé je rovněž pojetí morálky ve společnosti spočívající v péči o chudé a slabé jedince. To si spojujeme především s křesťanstvím, zatímco pohané v tomto směru spíš zaostávali. Přesto kněz Helmold z Bosau píše: „Ačkoli byla nenávist ke křesťanům a podhoubí pověr u Ránů silnější než u jiných Slovanů, přece vynikali i mnoha přirozenými dobrými vlastnostmi. Jsou totiž velmi pohostinní a rodičům prokazují povinnou úctu. Nikdy byste u nich nenašli žádného nuzáka ani žebráka. Jakmile někdo z jejich řad buď zeslábne nemocí, nebo sejde věkem, je svěřen péči dědicově, u něhož má být opatrován se vší laskavostí. Pohostinství a péče o rodiče jsou u Slovanů první ze ctností.“ Jistěže v tom hrála velkou roli i tradiční slovanská úcta k předkům, ale pořád jde o zajímavý sociální úkaz.

Abychom však Rány příliš nechválili, stále museli živit své bohy krvavými oběťmi. „Kromě rozličných jiných obětí měl kněz někdy ve zvyku obětovat člověka – křesťana – a tvrdil, že v krvi takového člověka mají bohové obzvláštní zalíbení.“ Jakkoliv mohou taková slova od křesťanského duchovního Helmolda znít tendenčně, o občasném obětování křesťanů (a zejména jejich kněží) Svantovítovi nemůže být pochyb. Vychází to jednak z dlouholeté slovanské tradice, jednak ze vzájemné řevnivosti obou náboženství…

Na světě existuje přibližně deset tisíc druhů ptáků, z nichž až na pár výjimek všichni dovedou létat. Nejde však o jediné obratlovce, jimž příroda uvedenou schopnost dopřála: „Konkurují“ jim letouni, tj. netopýři a kaloni, kteří se 1 400 druhy představují nejpočetnější řád savců hned po hlodavcích. Ve srovnání s hmyzem jde ovšem o zanedbatelné číslo. V jeho případě se totiž počet druhů odhaduje na více než milion a většina je alespoň v určité fázi života okřídlená.

Člověk naopak k letu uzpůsoben není, nicméně biologické nedostatky jej neodradily a po mnoha odvážných i tragických pokusech v balonech, vzducholodích a strojích těžších než vzduch se pro nás cestování letadlem stalo všední záležitostí.

Způsob, jak zvířata a stroje vyrobené člověkem létají, se na první pohled podobá – což dává smysl, neboť v obou případech je nutné pokořit stejné fyzikální zákony. Avšak cesty, jež k letu vedly, se diametrálně liší. Zatímco za každým strojem stojí lidský konstruktér, křídla živoucích tvorů nikdo předem nenavrhoval a vznikala postupnou evolucí bez vize konečného výsledku, jak podotýká slavný evoluční biolog Richard Dawkins.

Do boje i na obranu

Proč je vlastně létání užitečné? Dawkins připomíná, že pokud se ptáme, k čemu jsou určité vlastnosti či chování dobré, musíme se zpravidla uchýlit k darwinistické odpovědi – tedy k přírodnímu výběru neboli přežití nejzdatnějších. Ve skutečnosti je slavná formulace trochu nepřesná. Nejde totiž jen o přežití, ale v první řadě o předání genů další generaci. Létání k tomu tedy musí nějakým způsobem přispívat. Například ptákům křídla pomáhají uniknout před predátory pohybujícími se po zemi. Nejedná se však pouze o obranu, nýbrž i o prevenci. Proto si opeřenci stavějí hnízda na stromech nebo na těžko dostupných útesech, kam by se bez křídel nedostali. Netopýři se zas uchylují do jeskyní, kostelních věží a na další podobná místa.

Létání je užitečné také při hledání partnerů či potravy. Supi stoupají vysoko nad krajinu, odkud pátrají po mršinách, a mnoho jiných dravců vyhlíží z výšky i vhodnou živou kořist. Díky schopnosti létat mohou ptáci a netopýři lovit hmyz přímo ve vzduchu, a někteří dravci takto chytají dokonce i jiné opeřence. V případě nedostatku potravy přenesou křídla svého majitele rychle do vhodnější lokality, což se týká také sezonní migrace do teplých krajin, kterou každý rok absolvují miliardy z nich. 

Hmyz bez konkurence

Stejně jako létání samotné, přitahuje pozornost vědců také evoluce dané činnosti, jež do určité míry zůstává záhadou a předmětem akademických polemik. Zmíněná dovednost se v živočišné říši objevila přinejmenším čtyřikrát: Jako první, podle některých odhadů již před 400 miliony let, dobyl nebesa prvohorní hmyz a primát zřejmě získal tvor pojmenovaný Rhyniognatha. V prvohorách neměl hmyz ve vzduchu konkurenci a zhruba před 300 miliony let se v karbonu nad krajinou vznášely vážky s rozpětím křídel téměř tři čtvrtě metru. Pravděpodobné vysvětlení tehdejších obřích rozměrů hmyzu a dalších členovců spočívá ve vyšší koncentraci kyslíku v atmosféře. O víc než 150 milionů let později se pak objevily první včely, jejichž evoluce šla ruku v ruce s vývojem kvetoucích rostlin.

Jako první obratlovci dokázali asi před 225 miliony let aktivně létat pterosauři, kteří nebi vládli až do konce druhohor, kdy patrně padli za oběť hromadnému vymírání. Ptáci se objevili zhruba před 150 miliony let a podobný osud je naštěstí minul, načež aktivní let dovedli k dokonalosti. Pomohl jim k tomu další revoluční „vynález“ v podobě peří, jež zřejmě vzniklo modifikací plazích šupin a původně nejspíš plnilo funkci tepelné izolace, podobně jako srst savců. Coby poslední skupina se k aktivnímu letu asi před 50 miliony let dopracovali letouni. 

Je zajímavé, že u žádných dalších savců, kupříkladu velmi početných a rozmanitých hlodavců, se již daná schopnost nevyvinula. Mnoho savců a jiných obratlovců si však osvojilo plachtění: Patří k nim třeba poletuchy či vakoveverky a z nesavčích druhů létající žáby jako létavka černoblanná nebo hadi, například některé bojgy.

V trávě číhá predátor

Nicméně na otázku, jak se vůbec schopnost aktivního letu vyvinula, neexistuje ani u jedné skupiny definitivní odpověď. V každém případě se muselo jednat o postupný proces. Křídla hmyzu mohla vzniknout proměnou vnějších žaber, jakými dnes disponují například larvy jepic, nebo se vyvinout z vychlípenin, jež původně sloužily k „plachtění“ po vodní hladině. Dawkins zas razí hypotézu, že jde o přeměněné hrudní výčnělky, které zpočátku fungovaly jako miniaturní solární panely pro zachytávání slunečních paprsků. Postupně se pak zvětšovaly, až nakonec získaly vhodné aerodynamické vlastnosti a vznikla z nich skutečná křídla.

Jasno není ani v případě obratlovců, kdy se teorie dělí na tzv. arboreální a kurzoriální, přičemž mezi vědci se o něco větší oblibě těší první jmenovaná. Podle ní dokázali předci ptáků, letounů či pterosaurů lézt po stromech a větvích a přeskakovali mezi nimi tak dlouho, až se u nich objevily pomocné adaptace: Jednalo se třeba o kožní vychlípeninu či lépe opeřenou končetinu, díky níž dovedl tvor přeskočit o trošku větší mezeru, a získal tak výhodu. Hůř vybaveným jedincům pak hrozilo, že větší vzdálenost nepřekonají a spadnou nebo že se budou muset na vedlejší strom vydat po zemi, kde mohl číhat predátor. Vznik letových ploch umožňujících plachtění, jaké má třeba poletucha, nicméně nestačil – ke skutečnému aktivnímu letu bylo nutné je rozpohybovat.

Mezi blánou a křídlem

V souvislosti s ptáky jsou populární i teorie kurzoriální, jichž Dawkins vyjmenovává hned několik. Opeřenci se například mohli vyvinout z plazů, kteří uměli rychle běhat po dvou a přední končetiny měli již porostlé peřím. Kdyby při úprku před predátorem vyskakovali, peří by jejich skok o něco prodloužilo, což by zvýšilo šanci uniknout. Větší letová plocha by svým nositelům poskytovala výhodu a postupně by rostla, až by nakonec skákání přešlo v let. Podle další hypotézy se křídla podobným procesem vyvinula u dravců, kteří ze zálohy útočili na kořist. 

Pozoruhodná je rovněž představa, že druhohorní plazi chytali pomocí opeřených předních končetin hmyz poletující ve vzduchu. Pera se postupně zvětšovala a vytvořila jakousi loveckou síťku, jež rostla a zároveň sloužila coby letová plocha, která predátorovi umožnila vyskočit o něco výš. Výhoda zmíněné hypotézy tkví v tom, že rovnou zahrnuje i máchání „křídly“.

Jistotu o evoluci létání každopádně nemáme a je možné, že ptáci, pterosauři i letouni dospěli k uvedené schopnosti odlišnými cestami. Pro jedny může platit teorie arboreální, kdežto pro druhé některá z variant té kurzoriální. Rozdíly koneckonců panují už v samotné stavbě křídel: U ptáků slouží coby nosná plocha peří pokrývající přeměněnou přední končetinu, zatímco u letounů jde o kožovitou blánu, stejně jako u pterosaurů. U dávných ptakoještěrů se napínala mezi prodlouženým čtvrtým prstem, tělem a zadní končetinou; u letounů je to pak podobné, jen s tím rozdílem, že mají prodloužené všechny prsty přední končetiny. 

Když se objeví smog a znečištění ovzduší je cítit při každém nádechu, je jasné, že to lidskému zdraví příliš neprospívá. Tělesnému ani tomu duševnímu. Potvrzuje to i nedávná studie z Číny, zveřejněná odborným časopisem Nature Sustainability, která upozorňuje na vztah mezi kvalitou ovzduší a množstvím dokonaných sebevražd.

Smogová hrozba

Výzkum čínsko-amerického týmu zahrnoval data ze zhruba 1 400 stanic pro sledování kvality ovzduší v Číně. Jejich analýzy ukázaly, že v oblastech, kde se zhoršila kvalita vzduchu, narůstá počet sebevražd. 

Data ukazují, že výskyt sebevražd nápadně souvisí především s teplotními inverzemi, kdy se po několik hodin drží při zemi ve vrstvě chladného vzduchu velké množství znečištění. Problém zřejmě představují hlavně pevné prachové částice nepatrné velikosti, které se mohou dostat do mozku a měnit jeho chemii k horšímu.

Čínská velkoměsta s mnoha miliony obyvatel patří k nejvíce znečištěným na světě. Někdy jsou zahalená těžkým smogem, který je téměř neprůhledný. Přestože na Čínu připadá z celosvětového pohledu 16 % všech dokonaných sebevražd, v přepočtu na počet obyvatel na tom není asijská velmoc zase tak zle.

Studie publikovaná letos v China CDC Weekly například ukázala, že celková míra sebevražd v Číně v letech 2010 až 2021 klesla z 10,88 na 5,25 na 100 000 obyvatel. To je pro srovnání výrazně méně, než kolik ukazují statistiky v případě Česka (10,9), Polska (11,5), Francie (12,3), Spojených států (14,1), Maďarska (14,8) nebo i v dlouhodobě nejšťastnější zemi světa Finsku (12,9).

Studie má ale i pozitivní část, která dokládá, že úsilí Číny o snížení znečištění ovzduší pomohlo zabránit desítkám tisíc sebevražd. Alespoň část poklesu (podle odhadů až 10 %) čínských sebevražd vědci připisují snahám o zlepšení kvality ovzduší z posledních let. Vědci odhadují, že to představuje téměř 46 000 sebevražd, kterým se v letech 2013 až 2017 podařilo díky lepší kvalitě vzduchu zabránit. 

I když podle vědců stále zůstává v souvislosti mezi kvalitou ovzduší, duševním zdravím a mírou sebevražd řada nezodpovězených otázek, nová studie podle nich dodává na naléhavosti volání po lepší kontrole znečištění ovzduší i v jiných koutech světa.

Podle v současnosti nejuznávanějších teorií, jež se zabývají vznikem a vývojem kosmu, se náš vesmír neustále rozpíná. Daná expanze se projevuje rudým posuvem spektrálních čar od objektů ve velkých vzdálenostech, přičemž ho registrujeme ve všech směrech. Aktuální měření naznačují, že je kosmos na velkých škálách všude stejný neboli homogenní a vypadá stejně také ve všech směrech – je tedy izotropní.

Dále kosmologické modely říkají, že se rozpíná ve všech svých bodech. Samotná vědecká představa jeho expanze je velmi neintuitivní a u laiků naráží na přirozenou snahu přirovnat daný proces k něčemu z běžné reality. Náš vesmír se totiž podle odborníků rozpíná vnitřně, a nikoliv do nějakého vnějšího prostoru, jak by velela zkušenost. Protože jsou všechny jeho body rovnocenné a expanze probíhá v každém z nich, neexistuje vůbec žádný význačný bod, který bychom mohli označit za střed kosmu. 

Policie v nizozemském Delftu řešila nedávno kuriózní případ. Nejmenovaný osmapadesátiletý muž hostil alkoholem a jídlem návštěvníky jednoho z místních barů. Když ale přišla chvíle placení, začal se nekontrolovaně třást a vypadal, jako by jej postihl infarkt.

Barman proto neváhal a přivolal záchranáře. Ti muže vyšetřili, žádnou újmu na zdraví ale neobjevili a odmítli i jeho žádost na převoz k dalšímu vyšetření v nemocnici.

Delft není Ústí!

Soucitný majitel baru souhlasil s tím, že se vzhledem k mužově zdravotnímu otřesu spokojí s pozdějším vyrovnáním účtu. Když ale muž diktoval restauratérovi své jméno, zasáhl jeden ze záchranářů a majitele baru upozornil, že jim před malou chvílí sdělil úplně jiné jméno a adresu. Majitel baru se proto rozhodl, že k incidentu raději přivolá policii.

Policisté vypečeného hosta zajistili a převezli na služebnu, kde s překvapením zjistili, že jde o známého restauračního piráta, který má na svém kontě nejméně 127 dokumentovaných útěků bez placení a škodu ve výši několika tisíc eur.

Podrobnosti o dalším osudu restauračního piráta policie s odkazem na ochranu osobních údajů nesdělila a není tak jasné, zda je muž na svobodě, nebo putoval za mříže. 

Ruská říše se po celou dobu své existence snažila expandovat a ideální příležitost k tomu měla ve druhé polovině 19. století ve Střední Asii. Carové připojovali území dnešního Uzbekistánu a Turkmenistánu či na Dálném východě na úkor Číny. Takzvanou ajgunskou smlouvou z roku 1858 Romanovci získali oba břehy dolního Amuru a levý břeh dále proti proudu téže řeky. Nedlouho poté oblehla ruská vojska Turkestán a získala Taškent (1865) a Samarkand (1868). Další výboje pokračovaly za Alexandra III., jeho syn Mikuláš II. pak vojensky obsadil Pamír (1895) ležící v dnešním Tádžikistánu, Afghánistánu, Číně a částečně v Kyrgyzstánu.

Čechoslováci na stráži 

Získaná území bylo třeba chránit, a proto vznikla i celá síť pevností a postů, kde ruská vojska strážila obchodní trasy a nové hranice říše. Rusové opevnili Pamír několika pevnostmi (Chorog, Lagar, Iskosin a mnoho dalších). Po vypuknutí první světové války pak v této oblasti vyrostlo několik desítek zajateckých táborů, z nichž nejznámější a největší, jímž prošly i tisíce našich krajanů, se nacházel v Taškentu. 

V gubernii se nacházelo celkem 34 lágrů, ve kterých se vystřídalo nejméně 40 000 Čechoslováků. Úřady využívaly zajatce na práci, ale také na strážní službu podél hranic s britským impériem, jak vyplývá z nejnovějších průzkumů. Dvě revoluce z roku 1917 a následné vypuknutí občanské války však přinesly značný úpadek morálky a bojeschopnosti ruské armády, proto není divu, že strážní posty stále více posilovali také internovaní z nedalekých táborů. Velitel pohraničních pevností plukovník Timotějev měl v posádkách svých pevností více než sto Čechoslováků.

Horda před Chorogem 

V malé hraničářské pevnosti nedaleko tádžikistánského Chorogu sloužila posádka 30 mužů, z nichž bylo 23 československých zajatců a sedm Rusů. Okolí pamírských hor připomínalo koncem zimy 1920 „Divoký východ“, neboť celé měsíce se krajem proháněly loupeživé bandy, které plenily široké okolí a dopouštěly se mnoha ukrutností na místním obyvatelstvu. Dne 21. března 1920 se nedaleko Chorogu objevila horda jezdců – asi 300 turkických Kyrgyzů pod velením Kurbaše Širmamaty. 

Bandité obklíčili pevnost a desetinásobně slabší posádka na ně zahájila palbu. Záhy dorazil k bráně parlamentář a žádal obránce, aby se někdo dostavil k náčelníkovi na vyjednávání. Velitel pevnosti ruský kapitán Jung se proto vypravil za Širmamatou, který mu řekl, že jeho muži přišli jako přátelé a nemají nepřátelské úmysly. Chtějí prý jen pokračovat do Afghánistánu a v pevnosti si na pár dní pouze odpočinout. 

Náčelník však současně vyzval Junga, aby jeho posádka složila zbraně, načež se kapitán vrátil ke svým mužům a řekl jim: „Vojáci, nemůžeme se pouštěti v boj s Kyrgyzy, poněvadž nemáme dostatek potravin, a pak proto, že posádka čítá jen asi třicet lidí zbraně schopných, kdežto na druhé straně jest přes tři sta dobře ozbrojených Kyrgyzů… Přísahali přede mnou na korán, že moji posádku nepřepadnou. Žádám tedy, odevzdejte zbraně.“

Vraždění bezbranných 

Vojáci tak učinili neochotně a po dlouhém přemlouvání. Bandité pak vstoupili do pevnosti a ihned se vrhli na posádku. Podle záznamů majora Josefa Hříbka lupiči okamžitě sebrali zbraně a muže pochytali. Každého nebožáka nejprve svázali a nakonec mu ostrým kinžálem prořízli hrdlo. Během několika minut se v pevnosti válely jen zohavené mrtvoly. 

Malá naděje svitla třem Čechoslovákům, kterým se podařilo z těchto jatek utéct. Když se to Kyrgyzové dověděli, jali se hraničáře pronásledovat. Dva z nich dostihli a na místě zabili, ale poslední přeživší Josef Jakoubek uprchl a skrýval se dlouhých šest dnů v tamních horách. Hladového a vysíleného vojáka našel a ujal se jej čínský pohraniční úředník. Jakoubek posléze skončil v indickém Ahmednagaru, kde se nacházel tábor internovaných československých občanů. 

Přepad pevnosti a masakr posádky uspíšil odchod hraničářů z dalších postů. Když se zpráva o tragédii na pamírském postu dostala do štábu v Chorogu, nařídil velitel tamního oddílu odchod všech zbývajících vojáků do Indie, kam s nimi zamířily i dvě desítky Čechoslováků. 

„Těžká a dlouhá byla cesta po kamenité horské poušti. Nikdo si nedovede představiti, co tito uprchlíci na cestě zkusili, uvážíme-li, že někteří měli s sebou rodiny, ženy a děti. Bylo to odvážné od této hrstky lidí, pustili se v boj s drsnou tamní přírodou,“ vzpomínal jeden z účastníků. Po cestě sváděli boj s Afghánci, než se uprchlíkům podařilo dorazit na britské území. Tamní vláda je pak poslala do táborů v Ahmednagaru a Belgaumu.

Pod mořskou hladinou se skrývají mnohá tajemství. Týmu německých archeologů se nedávno podařilo objevit na dně Meklenburského zálivu v Baltském moři starobylou kamennou megastrukturu, která pochází z doby kamenné.

Geofyzik Jacob Geersen z Univerzity v Kielu a jeho kolegové na ni narazili v hloubce 21 metrů. Její stáří vědci odhadují na více než 10 tisíc let. Tato liniová struktura, kterou tvoří velké kameny, měří téměř kilometr a podle vědců ji nelze vysvětlit přírodními jevy. Podle všeho ji tehdy museli postavit lidé kvůli nějakému účelu, tisíce let předtím, než ji pohltilo moře.

Podmořská zeď

Badatelé objevenou megastrukturu pokřtili jako „Blinkerwall“ a domnívají se, že zeď mohla být součástí loveckých praktik tehdejších lovců a sběračů, kteří v této oblasti žili. Mohli ji používat k usměrňování lovených stád zvěře, nejspíš sobů nebo zubrů. Pokud tomu tak skutečně bylo, šlo by o jednu z vůbec nejstarších známých struktur využívaných k lovu. Současně by šlo o jednu z největších známých staveb v Evropě z doby kamenné. Podrobnosti objevu v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis PNAS.

K objevu megastruktury došlo díky rozvoji pokročilých metod průzkumu mořského dna. Geersenův tým je našel díky nasazení hydroakustického zobrazování ve vysokém rozlišení, autonomního podmořského plavidla, a také díky práci potápěčů, kteří se vypravili na dno Meklenburského zálivu.

TIP: Archeologové objevili ve vodách Benátské laguny potopenou římskou cestu a pozůstatky dávného osídlení

Badatelé v megastruktuře zaznamenali zhruba 1 670 jednotlivých kamenů, které tvoří linii o délce asi 971 metrů. Jednotlivé kameny jsou nižší než metr a užší než dva metry. Tvůrci megastruktury je uspořádali jeden vedle druhého. Linie se zřejmě původně nacházela podél tehdejšího pobřeží nebo rašeliniště. Zdá se, že nebyla využívaná k rybaření, k obraně pobřeží a podle všeho nešlo ani o přístav. Vědci se proto přiklánějí k „loveckému“ vysvětlení megastavby.

Při zkoumání evoluce lidského chování se vědci občas uchylují k pozorování šimpanzů coby nejbližších příbuzných člověka. Přestože náš společný předek žil před 6–8 miliony let, mohou nám zmínění lidoopi pomoct s hledáním odpovědí na některé zásadní otázky z naší minulosti, včetně těch souvisejících s lovem. 

Šimpanzi jsou všežravci a v jejich stravě převažuje rostlinná složka, nepohrdnou však ani masem a ve skupinách loví jiné opice, ptáky či malé kopytníky. Jelikož většina jejich komunit spoléhá při lovu na vlastní sílu, věnují se mu výrazně častěji samci, kteří bývají větší než samice.

Vynalézavé šimpanzice

Poněkud jiná situace panuje v senegalské lokalitě Fongoli: O tamní šimpanzí komunitě totiž jako o jediné víme, že při lovu běžně používá nástroje. Zvířata si mimo jiné vyrábějí z větví jakási kopí či oštěpy a strkají je do dutin stromů, kde se ukrývají malí primáti komby. Nicméně přestože i ve zmíněném společenství častěji loví samci, jejich protějšky mají navrch, co se týká lovu pomocí nástrojů – šimpanzice po nich sáhly ve většině z 308 zdokumentovaných případů. 

Není úplně jasné, proč samci nevyužívají nástroje tak často, ale zdá se, že je popsaná metoda získávání potravy dostupná i mladším či níže postaveným jedincům, z čehož muže těžit celá komunita. Podle autorů studie z roku 2015 je možné, že uplatňování nástrojů při lovu hrálo podobně důležitou roli také u raných hominidů.