Voda je klíčovou složkou života na Zemi a předpokládá se, že hraje významnou roli i při vzniku planet. Až dosud se ale vědcům nikdy nepodařilo zmapovat, jak je voda rozložena ve stabilním chladném disku – tedy v takovém typu disku, který nabízí nejpříznivější podmínky pro vznik planet kolem hvězd. 

Podařilo se to až nyní italskému astronomovi Stefanu Facchinimu z Milánské univerzity a jeho kolegům, kteří pomocí chilské soustavy ALMA detekovali ohromné množství vody v disku mladé a Slunci podobné hvězdy HL Tauri. Pozorování odhalila, že voda je soustředěná v centrální části disku a je jí nejméně třikrát více než ve všech pozemských oceánech dohromady. Výsledky výzkumu Facchiniho týmu zveřejnil odborný časopis Nature Astronomy.

Disk plný vody

Značné množství vody bylo nalezeno v oblasti, kde se nachází mezera v disku HL Tauri. Prstencové mezery jsou v prachoplynných discích brázděny obíhajícími vznikajícími planetami, které shromažďují materiál a rostou. „Naše nedávné snímky odhalily značné množství vodní páry v různých vzdálenostech od hvězdy, včetně mezery, kde by se v současné době mohla potenciálně formovat planeta,“ vysvětluje Facchini. To naznačuje, že by tato vodní pára mohla ovlivňovat chemické složení planet vznikajících v těchto oblastech.

HL Tauri je velice mladá hvězda, která vznikla před pouhými 100 tisíci lety. Nachází se relativně blízko – přibližně 450 světelných let od nás v souhvězdí Býka, což z ní dělá prioritní cíl pro výzkum vzniku a raného vývoje planetárních systémů. 

TIP: Astronomky nalezly dosud největší molekulu v protoplanetárním disku

„Je opravdu výjimečné na vlastní oči pozorovat, jak se molekuly vody uvolňují z ledových prachových částic,“ říká Elizabeth Humphreysová, astronomka Evropské jižní observatoře, která se na studii také podílela. Prachová zrnka tvořící disk jsou zárodkem vzniku planet – srážejí a shlukují se do stále větších těles obíhajících kolem hvězdy. Astronomové se domnívají, že tam, kde je dostatečně chladno na to, aby voda na prachových částicích zmrzla, částečky lépe lepí, což je ideální místo pro vznik planet. 

„Naše výsledky ukazují, jak může přítomnost vody ovlivnit vývoj planetárního systému, stejně jako tomu bylo před 4,5 miliardami let v naší Sluneční soustavě,“ dodává Facchini.

Analýza dva tisíce let staré psí lebky z naleziště Tralleis nedaleko tureckého Aydınu prokázala, že starověké Římany provázeli brachycefaličtí psi, tedy plemena s krátkým čenichem podobná dnes populárním anglickým buldokům a francouzským buldočkům. Mezinárodní vědecký tým provedl kraniometrický rozbor a získaná data porovnal s výsledky měření lebek moderních psů. Kvůli špatnému stavu nálezu se sice badatelům nepodařilo určit délku lebky, shromáždili však údaje týkající se plochy lebeční báze, bubínkové dutiny, zubů a patra.

„Nepochybně jde o lebku brachycefalického psa, a to poměrně malého,“ popsal fyziolog Aleksander Chrószcz, jenž se na výzkumu podílel. Studium chrupu pak odhalilo, že se jednalo o mladého jedince, který zřejmě uhynul jen krátce po dosažení dospělosti. Ostatky se přitom našly ve stejné hrobce jako tělo pravděpodobného majitele, takže zvíře nejspíš platilo za oblíbeného mazlíčka.

Mazlíčci pro vyšší vrstvy

Radiokarbonová metoda pomohla zúžit časové rozpětí, kdy pes žil, na dobu mezi léty 169 př. n. l. a 8 n. l. Jde o druhý nález tohoto typu z období starého Říma: Brachycefalická psí lebka se sice našla již dřív v Pompejích, nicméně aktuální objev pochází z dřívější éry. „Římany považujeme za první systematické chovatele psů, kteří zaznamenávali vlastnosti a využití různých plemen. Byli si dobře vědomi, že selekce může ovlivnit nejen vzhled zvířete, ale také jeho schopnosti a chování,“ uvedli autoři studie zveřejněné v časopise Journal of Archaeological Science.

Badatelé předpokládají, že urození Řekové a Římané preferovali ušlechtilé psy a neváhali za ně platit vysoké částky, což vedlo k cílenému šlechtění na požadované vlastnosti. Svědčí o tom rovněž značné rozdíly v lebkách starověkých chlupáčů, které se od sebe liší mnohem víc než třeba u domestikovaného skotu a prasat. 

Podle šéfa ruského Roskosmosu Jurije Borisova zvažuje jeho země ve spolupráci s Čínou vybudování jaderné elektrárny na Měsíci. Vzniknout by podle něj mohla v letech 2033 až 2035. Jadernou energii vidí ruská strana jako smysluplnější alternativu k solární energetice, která podle Borisova nemá dostatečný potenciál k naplnění požadavků budoucích kolonií na Měsíci. Rusko by mohlo do plánovaného lunárního programu přispět „svými odbornými znalostmi v oblasti jaderné vesmírné energie“.

„V současné chvíli vážně uvažujeme o projektu – někdy na přelomu let 2033-2035 - dodat a instalovat energetický blok na měsíčním povrchu společně s našimi čínskými kolegy,“ prohlásil bývalý náměstek ministra obrany a současný šéf ruské vesmírné agentury. „Jde o velkou výzvu. Naše představa je, že by instalovaný jaderný blok pracoval ve zcela autonomním režimu, bez přítomnosti lidí,“ předestřel plány Borisov.

Šéf Roskosmosu nastínil i další plány své země. Dalším projektem by podle něj měla být stavba nákladní kosmické lodi na jaderný pohon. Podle Borisova jsou v současné chvíli již všechny technické otázky týkající se tohoto projektu vyřešeny a zbývá doladit jen způsob chlazení reaktoru. Obří jaderná kosmická loď by podle něj mohla dopravovat na oběžnou dráhu velké náklady nebo sbírat vesmírný odpad.

Díky pandemii covid-19 si mnozí uvědomili, jak významný je čich, když o něj z velké části nebo i dokonce úplně přišli, většinou naštěstí jen dočasně. Nedávný výzkum amerického týmu odborníků, který vedl Anandasankar Ray z Kalifornské univerzity v Riverside, odhalil, že látky, které cítíme jako vůně či pachy, mohou mít překvapivě výrazný vliv na zdraví.

Badatelé experimentovali s oblíbenými laboratorními muškami octomilkami a myšmi, které vystavovali výparům diacetylu neboli butandionu, což je látka, která je například součástí charakteristické chuti a vůně másla. Diacetyl vytvářejí kvasinky jako vedlejší produkt při vaření piva a vzniká i při zrání či kvašení plodů. Následně také vystavili působení diacetylu laboratorní kultury lidských buněk. Výsledky tohoto zajímavého výzkumu nedávno publikoval odborný časopis eLife.

Vůně a geny

Ukázalo se, že jak u octomilek a myší, tak i u lidských buněk, výpary diacetylu spouštějí rozsáhlé změny exprese genů a související produkce proteinů. „Zjistili jsme, že vonná látka může přímo zasahovat aktivitu genů,“ uvádí ve zprávě profesor molekulární, buněčné a systémové biologie Ray. „Naprosto nás překvapilo, že k tomu dochází i ve tkáních, které nemají žádné „čichové“ receptory pro detekci takových látek.“

Diacetyl mimo jiné potlačoval, inhiboval působení enzymů histon deacetyláz (HDAC). Tyto enzymy „utahují“ strukturu DNA a tím zpomalují expresi genů. Jejich inhibice proto expresi genů zrychluje. Shodou okolností se inhibitory enzymů HDAC již používají v léčbě některých typů nádorů.

TIP: Inhalace mentolu pomáhá v léčbě a prevenci vzniku Alzheimerovy choroby

Ray s kolegy na to navázali a vystavili výparům diacetylu buněčné kultury s lidským neuroblastomem, nebezpečným zhoubným nádorem malých dětí. Diacetyl zastavil růst nádoru. Výzkum je sice na samotném počátku, ale je možné, že se inhalace podobných látek stane součástí léčby některých nádorů nebo třeba neurodegenerativních onemocnění.

Zoologové již dlouho touží rozluštit zákonitosti tvaru ptačích vajec. Rozlišují přitom dva základní tvary: Eliptická vajíčka, která jsou na obou koncích protažená a kulatá a tzv. asymetrická, u nichž je jeden konec špičatější než druhý. Jedna z nejrozšířenějších teorií tvrdí, že zásadní vliv na tvar má místo, kde daný druh hnízdí. Ptáci hnízdící na útesech nebo jiných vyvýšených místech, by měli podle tohoto konceptu asymetrická vajíčka, která se koulejí po kruhové trajektorii a nevypadnou tak ven z hnízda. Eliptická vejce se naproti tomu lépe shlukují, což poskytuje možnost kvalitnější inkubace. Mezinárodní tým biologů vedený vědci z Princetonu a Harvardu ovšem před časem přišel na jiné vysvětlení. Podle něj je tvar vajíček závislý na tom, jak dobrými letci daní ptáci jsou.

Letci volí asymetrii

Výzkumníci nejprve vyvinuli speciální program, který vyhodnocoval naskenované snímky 50 000 vajíček celkem 1 400 rozličných ptačích druhů a určoval, zda jsou spíše eliptická, nebo asymetrická. Dále se zoologové snažili najít nějakou souvislost mezi tvarem vajíček a dalšími ptačími parametry. Objevili pozoruhodnou korelaci s tzv. „hand-wing“ indexem, jenž určuje, jak moc špičatá jsou ptačí křídla, potažmo jaké jsou letecké schopnosti ptáků. Ptáci podnikající delší a častější lety mají přitom vyšší hodnoty indexu.

Členové týmu zjistili, že druhy, které se pohybují v menším teritoriu nebo vůbec nemigrují, mají eliptická vejce. Lepší letci naproti tomu kladou vajíčka asymetrického tvaru.

„Aby si udrželi štíhlá těla, vytvářejí migrující ptáci asymetrická vajíčka. Mohou tak maximalizovat celkový objem, aniž by se zvýšil průměr vajíčka, což je v úzkých vejcovodech výhoda,“ okomentovala interpretaci výsledků profesorka Mary Caswell Stoddardová, vůdčí postava celé studie. Vědci ovšem zdůraznili, že pro potvrzení závěrů bude potřeba provést ještě další měření, aby se vyloučila náhodná shoda mezi výše popsanými parametry.

V 19. století potřebovaly evropské továrny ohromné množství síry a mědi, aby dokázaly pokrýt rostoucí poptávku vrcholící průmyslové revoluce. Pozornost Velké Británie, coby tehdejší světové velmoci, se proto záhy stočila k rozsáhlým dolům na drahé kovy v okolí španělské řeky Tinto. Započal tím sto let trvající nerovný vztah – nicméně důlní region, ležící asi šedesát kilometrů severozápadně od andaluské metropole Sevilly, z něj „těží“ dodnes.

Tisíce let dobývání

Ceněné nerosty získávali lidé z půdy v oblasti dnešní obce Minas de Riotinto zřejmě už v době měděné a bronzové. Prvního významného vrcholu však tamní těžba dosáhla za nadvlády Římanů nad Iberským poloostrovem a některé pozůstatky po starověké civilizaci jsou v místě patrné dodnes: Například na okraji sousední vesnice La Dehesa se na rozsáhlé planině ve stínu borovic zachovala římská nekropole z přelomu letopočtu, přestože ji později zčásti zničila právě důlní činnost. V poslední čtvrtině 2. století ruch dobývání utichl, ale hornická osada zůstala osídlená ještě přinejmenším do 4.–5. století.

Následně se těžba obnovila až po roce 1725, kdy švédský inženýr Liebert Wolters Vonsiohielm získal třicetiletou koncesi na využívání ložisek. V polovině 18. století vyrostlo několik hutí a do stejné doby sahají kořeny samotné obce Minas de Riotinto. Roku 1873 koupila doly britská společnost Rio Tinto Company Ltd. a za pouhé dva roky vybudovala i železniční trať až do přístavního města Huelva, vzdáleného asi šedesát kilometrů – a to včetně kilometrového mola, které umožňovalo nakládat vytěžený materiál z vlaků přímo na lodě.

Konec britské éry

Rozvíjející se důlní a hutní činnost lákala do oblasti další a další obyvatele, takže postupně vyrostla řada dělnických osad, ale třeba i viktoriánská čtvrť Bella Vista pro britské manažery a inženýry. V dubnu 1902 však došlo k ohromnému pohybu zeminy a velká část domů v Minas se zřítila. Stejnojmenná obec tak znovu vyrostla o několik stovek metrů dál. V roce 1954 pak důlní komplex přešel do španělských rukou, což znamenalo konec britské „nadvlády“.

Jenže mnohá ložiska se postupně vyčerpala a pokles mezinárodních cen přivedl městečko do hluboké krize. V 80. letech se několik průmyslových a důlních provozů uzavřelo a roku 1984 projel po kolejích do Huelvy poslední pravidelný vlak. Ikonický povrchový důl Corta Atalaya, považovaný za největší v Evropě, přestal fungovat v roce 1992 a místní lidé poprvé po několika staletích ztratili hlavní zdroj obživy. I proto se na konci 20. století objevily různé kulturní a turistické iniciativy, jež se snažily úpadek zmírnit: Zrodil se tak Hornický park Riotinto – a záhy se proměnil v turistický magnet, který dnes do marsovské krajiny láká bezpočet zájemců nejen ze Španělska.

Vlakem na rudou planetu

Největší část návštěvníků přitahuje do Minas atrakce v podobě jízdy vlakem po obnoveném úseku původní důlní dráhy. V dřevěných vagonech zrekonstruovaných podle plánů z 19. století si lze užít zhruba dvacetikilometrovou projížďku údolím řeky Tinto, jejíž název znamená „tmavě červená“ – a přesně takovou barvu tamní velmi kyselá voda skutečně má. Jde o důsledek výskytu mikroorganismů, které oxidují obsažené minerály a tím řece dodávají její „krvavý“ vzhled (viz Mrtvá řeka plná života). Na trať navíc občas vyrážejí také parní lokomotivy a jsou mezi nimi i dvě nejstarší ve Španělsku, jež dosud zůstávají v provozu.

Historická souprava ovšem nepředstavuje jediný vlak, ze kterého se dá krajina proměněná těžbou objevovat. Nadšenci vesmíru se mohou pro změnu v pneumatickém vláčku vydat i na místa, kde NASA, Evropská kosmická agentura a další instituce již léta provádějí výzkum a testy související především s rudou planetou. Návštěvnický okruh nazvaný přiléhavě Mars na Zemi zavede zájemce do Rudé země či k Velké černé zdi, kde zažijí téměř dokonalou iluzi vzdáleného vesmírného světa.

Ve skutečnosti jde však o víc než o pouhou iluzi: Již zmiňovanou evropskou a americkou kosmickou agenturu i řadu předních španělských institucí zaujala jedinečná geologická stavba oblasti natolik, že se v okolí Minas de Riotinto rozhodly uskutečnit mimo jiné simulace pilotovaných misí na Mars a na Měsíc. Například projekt Moonwalk z roku 2016 se tak zaměřil hlavně na testování spolupráce astronautů a robotů; zatímco NASA se snažila na základě výskytu mikroorganismů v řece Tinto zjistit, zda by nemohl podobný život prosperovat i ve srovnatelně nehostinných podmínkách rudé planety.

Do hlubin římského dolu

Ani samotné městečko Minas de Riotinto přitom rozhodně není jen místem, kde lze při návštěvě pitoreskní andaluské oblasti přespat. Muzeum v budově někdejší nemocnice společnosti Rio Tinto Company přibližuje různé civilizace a epochy, které hornickou historii regionu utvářely. Tamní hlavní lákadlo pak tvoří věrná napodobenina římského dolu, ale také luxusní úzkorozchodný „mahárádžův vagon“, postavený roku 1892 pro cestu královny Viktorie do Indie.

Stoletá britská přítomnost se ovšem nejlépe zračí ve čtvrti Bella Vista vybudované ve viktoriánském duchu, kde si imperiální manažeři a inženýři izolovaní od místních dělníků udržovali své zvyky a privilegia. V srdci tohoto britského „ostrova“ se zachovala mimo jiné Casa 21 neboli dům č. 21 z roku 1885, s dobovým nábytkem a zařízením navozujícím atmosféru přelomu 19. a 20. století. Jeho místnosti tedy snadno vyvolají představu čajového dýchánku i volného času tráveného při sportech, které tehdejší Španělsko ještě neznalo – jako byl tenis, pólo, kriket či třeba fotbal. Někdejší věhlas místních dolů však dávno odvál čas a jeho slabou ozvěnu dnes odráží jediné ložisko, Cerro Colorado, kde v roce 2015 obnovila těžbu kyperská společnost Atalaya Mining. 

Záhy po vzniku internetu se objevily první virtuální seznamky a ani po desítkách let jejich popularita neklesá. Za vhodný způsob hledání partnera je podle průzkumu z roku 2016 považuje 80 % Američanů. Bezmála dvě třetiny z nich uvedly, že jde o snazší a efektivnější řešení, než kdyby vyrazili „lovit“ do reálného světa, a skoro třetina zná někoho, kdo se právě takto setkal se svým pozdějším protějškem. 

V České republice jsou sice lidé na poli internetového randění o něco opatrnější, určitě jim však není zcela cizí: Zatímco v roce 1997 využívalo seznamky 6 % českých uživatelů internetu, o 12 let později šlo o 30 % a dnes si na nich domlouvá schůzku třetina nezadaných Čechů.

Hezká fotka nestačí

Když v roce 1994 jako první svého druhu zahájil činnost webový portál Kiss, nešlo o víc než o databázi profilů, mezi nimiž mohl uživatel libovolně brouzdat a oslovovat vytipované osoby podle vlastního uvážení. O čtvrtstoletí později už mohou zájemci využít daleko sofistikovanější nástroje, které slibují služby na míru. Pokud zadáte požadované údaje – jako pohlaví, věk, vzhled, bydliště, zájmy atd. – vyhledá matematický algoritmus v databázi profil, který by pravděpodobně nejvíc odpovídal vašim požadavkům.

Kritéria si můžete nastavit sami podle toho, co u svého protějšku považujete za podstatné. Vedle všeobecně zaměřených serverů se tak úspěšně zavedly i ty, které se soustředí například jen na jeden aspekt povahy či vzhledu. Otázkou zůstává, do jaké míry může být používání seznamek spolehlivé. Bez ohledu na sofistikovanost totiž v zásadě všechny pracují na stejném principu: Párují profily, jež vykazují maximum shodných znaků. Psychologové už nicméně dlouho vědí, že tak jednoduché to není. Vzájemné sympatie mezi dvěma cizími lidmi vznikají na základě široké škály faktorů, přičemž některé zkrátka nelze zprostředkovat bez osobního setkání.

Signály pod prahem

Zatímco při pohledu na fotografii člověk zapojuje zejména zrak, tváří v tvář se uplatní řada dalších mechanismů. Při osobním kontaktu vstupují do hry veškeré smysly a umožňují protějšek analyzovat na všech úrovních, včetně těch nevědomých. Nejdůležitější roli hrají individuální pachy obsažené především v potu, které obvykle vnímáme zcela podprahově.

Lidský pot zahrnuje mimo jiné mikroskopické množství feromonů, jež nepůsobí na čichovou sliznici, ale aktivují tzv. vomeronazální orgán v nosní dutině. U člověka je sice v porovnání s ostatními obratlovci zakrnělý jen do shluku několika buněk, přesto díky přímému propojení s hypotalamem – coby jednou z vývojově nejstarších částí mozku – dokáže podnítit tvorbu sexuálních hormonů a ovlivňovat tak chování. Ve feromonech je zakódována spousta biologicky důležitých informací, které klíčový orgán bleskově analyzuje a na jejich základě vyhodnotí atraktivitu dané osoby.

Ženské feromony obsahují kromě jiného zprávu, v jaké fázi menstruačního cyklu se dotyčná nachází. Během plodných dnů je jejich intenzita nejvyšší a žena působí na muže sexuálně přitažlivěji. Dámy naopak dokážou z mužského potu poznat, zda mají co do činění s nositelem optimálního genetického profilu. Pokud je vhodný coby potenciální otec jejich dětí, budou ho vnímat jako atraktivního. Proto také může být používání parfémů zrádné: Zakryjí totiž přirozené pachy a zmatou mozek snažící se o jejich analýzu.

Genetika na síti

Dřív seznamky umožňovaly pouze navázat nový kontakt, ale nejnovější projekty jdou ještě o krok dál. Dosud platilo, že pokud spolu partneři chtějí zplodit potomka, nemohou bez speciálních testů předem vědět, zda u něj kombinace jejich genetického fondu nepovede k nějaké dědičné chorobě. Aniž bychom to tušili, je takřka každý z nás nositelem určitých poškozených genů. Ale teprve když počneme syna či dceru se shodně „postiženým“ partnerem, může se právě u dítěte zmíněná skrytá vada projevit například cystickou fibrózou, hemofilií či třeba svalovou dystrofií.

Žádný budoucí rodič si pochopitelně nepřeje vystavit svého potomka takovému riziku. Řešení je přitom jednoduché – stačí mít jistotu, že jsou genomy otce i matky kompatibilní, takže jejich spojením nevznikne potenciálně riziková kombinace. Jak toho ovšem dosáhnout? Odpověď slibují nové seznamovací aplikace pracující s osobními profily DNA. Jednu takovou pod názvem digiD8 nedávno představil harvardský genetik George Church. Rozdíl oproti standardním seznamkám spočívá v tom, že vedle kolonek typu „pohlaví, věk, barva očí“ vyplňuje uživatel i údaje o své genetické informaci.

Myšlenka popsaného párování mužů a žen není nová. Svým způsobem jde o stejný princip, na jakém pracuje eugenika – tedy cílené zdokonalení genetického fondu lidstva pomocí eliminace „nevhodných“ jedinců. Podobné experimenty se však mohou krutě zvrhnout, a také proto se digiD8 stala terčem ostré kritiky.

Nejde přitom o jediný projekt svého druhu. Před rokem například zahájila v Japonsku provoz seznamovací agentura, která stejně jako digiD8 spolupracuje s genetickou laboratoří, kam zasílá vzorky DNA svých klientů. Následně spojuje muže a ženy, jejichž genomy jsou co možná nejrozdílnější – podle všeho totiž lidé považují za atraktivnější protějšky s výrazně odlišným genetickým profilem. Za registraci do databáze se platí v přepočtu 16 700 korun, přesto si firma na nedostatek zájemců nemůže stěžovat a čekací lhůty na test jsou prý až několikaměsíční.

Klíč ke štěstí

Najít si celoživotního partnera představuje natolik obtížný úkol, že při něm polovina populace selže. Statistiky hovoří neúprosně: Rozvádí se 50 % manželství. Od 70. let narostla globální rozvodovost dvojnásobně, přičemž rekord patří Kazachstánu a Rusku s 60 %. A pokud se někdo vdá či ožení znovu, pravděpodobnost, že mu další vztah vyjde, je ještě nižší. Například ve Spojených státech se rozpadne 60 % druhých, a dokonce 73 % třetích manželských svazků.

Žádný návod, jak s drahou polovičkou vydržet až do smrti, bohužel neexistuje. Psychologové a sociologové se však od nepaměti zaměřují na šťastné páry, aby zjistili, co mají společného. Ukazuje se totiž, že klíčovou ingredienci receptu na celoživotní vztahové štěstí netvoří sdílené zájmy, jak by se při pohledu na seznamovací portály nabízelo. Zatím nejrozsáhlejší studie na dané téma vyšla nedávno v magazínu Journal of Research in Psychology a její výsledky programátory virtuálních seznamek nejspíš nepotěší.

Během uplynulých dvaceti let analyzovali vědci z University of Michigan soužití 2 500 amerických heterosexuálních párů a došli k závěru, že spíš než obliba stejných volnočasových aktivit je pro vztah důležitý osobnostní profil – tedy to, jací partneři jsou. Tzv. pětifaktorový model osobnosti hodnotí míru pětice základních vlastností: extroverze, přívětivosti, svědomitosti, emoční stability a otevřenosti vůči novým zážitkům a zkušenostem. Nejpodstatnější roli přitom hraje přívětivost, jinými slovy zda je daný člověk ke svému protějšku dostatečně laskavý a hodný.

Naděje pro méně krásné

Říká se, že protiklady se přitahují, nicméně většina dosavadních psychologických studií oblíbenou poučku vyvrací. Při seznamování vás obvykle osloví spíš ten, kdo je vám nějakým způsobem podobný. Není náhoda, že stabilnější svazky častěji vzniknou mezi lidmi téhož věku, sociálního postavení nebo pracovního zázemí. Podle britského sociálního psychologa Virena Swamiho jsou úspěšnější vztahy, v nichž oba partneři pocházejí z geograficky blízkých oblastí.

Jakou roli v tom všem hraje vzhled? Přímá úměra mezi trvalostí vztahu a pěkným zevnějškem rozhodně neplatí. Dokonce se ukazuje, že spokojenější soužití vykazují páry, kde jeden z partnerů příliš atraktivní není – a konkrétně kupodivu žena. Navzdory všeobecnému přesvědčení, že muži tíhnou ke krasavicím, totiž z dlouhodobého hlediska nabízí větší jistotu spojení méně přitažlivé ženy s atraktivním partnerem. Taková manželka má podvědomou tendenci o svazek víc pečovat, aby si manžela udržela.

V opačném případě by si velice půvabná dáma pravděpodobně užívala pozornosti ostatních mužů a toho vlastního, méně pohledného, by nejspíš zanedbávala. Dlouhodobé soužití s přitažlivou partnerkou navíc může mít i značná zdravotní rizika: Bezprostřední přítomnost krásné ženy totiž pánům snižuje sebevědomí a jejich organismus reaguje vyplavením stresových hormonů. Trvalé působení daných látek se pak negativně podepisuje na zdraví. 

Psal se 5. prosinec roku 1761. Severočeskou Chřibskou (německy Kreibitz) chodil Mikuláš a v rodině rychtáře Haenkeho se už posedmé rozezněl pronikavý křik novorozence. Chlapec dostal jméno Thaddäus Xaverius Peregrinus. Sudička však v jeho případě nebyla příliš laskavá.

Když vám zruší řád 

Ačkoli byl malý Tadeáš jedním z nakonec celkem dvanácti dětí, své sourozence záhy v ledasčem předčil. Snad proto si ho oblíbil jeho strýc, tehdejší farář v Robči (Robitsch, dnes okres Litoměřice), a dostal jej na studia hudby k pražským jezuitům. Malý Haenke však měl smůlu. Papež Klement XIV. řád dne 21. července roku 1773 zrušil a hoch se musel porozhlédnout jinde. Na svou lásku k múzám však nikdy nezapomněl a v jeho pozůstalosti se našla díla Bacha, Mozarta, Haydna, Myslivečka a mnoha dalších.

Do rodného kraje se jinoch už nevrátil. Zůstal v Praze, kde začal studovat medicínu, přičemž živý zájem projevoval i o mineralogii, botaniku a přírodní vědy vůbec. Právě v této době také při jednom ze svých pokusů vypustil první horkovzdušný balon v českých zemích. Opět mu však chybělo štěstí. Dobu největšího intelektuálního rozletu přerušila vleklá plicní choroba. Upoutaný na lůžko začal snít o cizích krajích a dalekých cestách.

Kdo pozdě chodí… 

Haenkeho sen se splnil v roce 1788. Tehdy obdržel pozvání, aby se připojil ke španělské výpravě, jež koncem července 1789 vyplouvala do Ameriky a Tichomoří. Tadeáše k účasti předurčovala i jeho značná jazyková vybavenost. Ovládal francouzštinu, španělštinu, latinu, italštinu, češtinu a rodnou němčinu. Pocházet z bilingvního prostředí zjevně mělo své výhody. 

Na začátku se však zázračný chlapec příliš nepředvedl. Měl totiž smůlu. Opozdil se a obě plavidla mu ujela. (Minul je prý o pouhé tři hodiny.) Náhradní loď pak pro změnu ztroskotala. Potopila se i s téměř veškerým vybavením a osobním majetkem. Vědec si jen tak tak zachránil holý život. Téměř bez vybavení se tedy dostal do dnešního hlavního města Uruguaye Montevidea a odtud pokračoval směrem na Buenos Aires.

Výprava na nikoho nečekala a začala obeplouvat Jižní Ameriku. Statečný mládenec se ji tedy vydal honit a to sám, pěšky a přes Andy. Dostihl ji v Santiagu de Chile. Všichni pak pokračovali podél jihoamerického pobřeží do peruánského Callaa a mexického Acapulca. Dále se vydali na sever. Zkoumali pobřeží dnešní Kanady a v červnu 1791 dopluli až k břehům Aljašky. (Zde můžeme dodnes najít Haenkeho ostrov, který leží v jedné zátoce u města Yakutat.) V listopadu se expedice vrátila do Acapulca. Následovala cesta Pacifikem až na tehdy španělské Filipíny. Štěstí se však od Tadeáše opět odvrátilo a on v exotickém ráji těžce onemocněl. Smrti unikl doslova o vlásek.

Prvním krajanem u protinožců 

Jakmile se uzdravil, pokračovala výprava k Novému Zélandu (Dusky Sound) a Tasmanovým mořem dospěla do Botany Bay poblíž dnešního Sydney. Tadeáš se tak stal naším první krajanem, který stanul u protinožců. Pak se expedice vrátila do přístavu Callao, kde Haenke výpravu opustil. Sám poté dlouho cestoval, až se usadil v bolivijské Cochabambě. Ta se také stala jeho poslední adresou.

Teorií o Tadeášově smrti je hned několik. Podle jedné šlo o obyčejnou smůlu. Vědce prý v Cochabambě postihla prudká nevolnost, ale nezkušená služebná mu místo léku omylem podala jed. Podle jiné verze za tím stáli agenti španělského krále. Ti se údajně chtěli zbavit muže, který podporoval snahy jihoamerických států o nezávislost, a tak mu otrávili jeho oblíbený kukuřičný dezert s pomerančovou marmeládou. Ať už tomu bylo jakkoli, našel vědec ve „městě věčného jara“ svou smrt. Bylo mu pouhých 55 let.

Když vám vezmou zásluhy 

K Tadeášovým nejčastěji zmiňovaným úspěchům patří objev obřího leknínu jménem viktorie královská (Victoria amazonica). Její nález popsal španělský duchovní pracující jako průvodce takto: „Vyslán vládou španělskou, aby seznal rostlinstvo Peru, sešel jsem se se slavným botanikem Haenkem v loďce na Rio Mamoré, velikém to přítoku amazonského proudu, když objevili v jednom z močálů řeky tak neobyčejně krásnou květinu, že při pohledu na ni Haenke na kolena klesl a stvořiteli v mohutném svém údivu nejvřelejší díkuvzdání pronášel, ano, že se taktéž delší dobu tam zdržel a jen nerad ta místa opouštěl…“

Neobyčejnou rostlinu však popsal až v roce 1837 slavný botanik John Lindley a pojmenoval ji podle své panovnice Viktorie. Ta v tomtéž roce začínala svou vládu, která měla trvat dalších 63 let.

Haenkeho jméno dnes nese na 240 různých rostlin. V Cochabambě se po něm jmenuje jedna z hlavních ulic a dodnes zde žijí jeho potomci vzešlí z poměru s hospodyní Francescou. Je rovněž zapsán zlatým písmem na budově Národního muzea vedle dalších 71 velikánů českých dějin. Přesto ho v naší zemi téměř nikdo nezná.

Prakticky každá větší galaxie má ve svém srdci supermasivní černou díru s hmotností odpovídající milionům nebo miliardám Sluncí. Současně se předpokládá, že při nevyhnutelných kolizích těchto galaxií by mělo docházet i ke splynutí jejich supermasivních černých děr. Vědci sice doposud takovou událost neměli příležitost pozorovat, současná astrofyzika ale podobný scénář považuje za velmi pravděpodobný.

Zatím největší naději v tomto ohledu nabízí nedávný objev z nitra „fosilní galaxie“ B2 0402+379, ve které vědci identifikovali velmi těsnou dvojici supermasivních děr. 

Roger Romani z amerického Stanfordu a jeho kolegové použili archivní data teleskopu Gemini North, který je součástí Observatoře Gemini na Havajských ostrovech, konkrétně spektrografu GMOS (Gemini Multi-Object Spectrograph), k analýze supermasivních černých děr v eliptické galaxii B2 0402+379. Jde o jediný případ, kdy vědci pozorovali dvojici supermasivních děr v takovém rozlišení, že dokázali odlišit oba objekty. Závěry jejich výzkumu zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal.

Rekordní dvojice

Obě identifikované supermasivní černé díry od sebe dělí rekordně krátká vzdálenost – pouhých 24 světelných let. Nejde přitom o žádné střízlíky, podle vědců se jedná o doposud nejhmotnější dvojici supermasivních černých děr, jaké kdy byly pozorovány. Jejich společná hmotnost odpovídá 28 miliardám hmotností Slunce.

Obří velikost ale paradoxně dost možná brání splynutí obou monster – během fúze galaxií obě supermasivní černé díry takřka dokonale vyčistily své okolí od materiálu, díky kterému rostly. Žádná z nich ale během tohoto procesu nezískala natolik dominantní postavení, aby silou své gravitace „přetlačila“ svou sokyni a spojily se v jednu obří supermasivní černou díru. Tato podivná „kosmická remíza“ trvá podle vědců zhruba tři miliardy let, a pokud se nezmění stávající podmínky, je podle astrofyziků dokonce možné, že tato patová situace nikdy neskončí. 

TIP: Trojitá srážka: Když splývají tři supermasivní černé díry zároveň

Výsledky Romaniho týmu jsou nejen cenné pro pochopení mechanismu vzniku dvojic supermasivních černých děr a historie jejich hostitelských galaxií, ale také pro podporu dlouholeté teorie, podle které by hmotnost supermasivních černých děr mohla hrát klíčovou roli v možném zastavení splývání supermasivních černých děr.