Už několik desítek let víme, že se v mozku nacházejí drobné částice magnetitu, tedy oxidu železnato-železitého. Odborníci si dlouho mysleli, že tyto magnetické částice vznikají jako vedlejší produkt při zpracování železa mozkovými buňkami. V roce 2016 se ale objevila přelomová studie, která prokázala, že naprostá většina těchto částic pochází ze znečištěného ovzduší.

Následovala hypotéza, podle které má magnetit z ovzduší v mozku velmi nepříznivé účinky a podstatně zhoršuje riziko rozvoje Alzheimerovy nemoci. „Magnetit je běžně se vyskytující znečišťující látka v ovzduší,“ vysvětluje Kristine McGrathová z australské Technologické univerzity v Sydney. „Pochází ze spalování při vysoké teplotě, ať už při průmyslové výrobě, z výfukových plynů vozidel, uhelných elektráren nebo z požárů. Dalším zdrojem magnetitu jsou nejrůznější mechanické procesy – tření brzdových destiček, nebo opotřebení motorů.“ Lidé částice magnetitu vdechují a ty pak mohou procházet do mozku.

Magnetit a neurodegenerativní onemocnění

McGrathová s kolegy využili geneticky upravené myši, které jsou náchylné k Alzheimerově chorobě. S jejich pomocí zjišťovali, jak jsou pro mozek nebezpečné částice magnetitu, a také znečištění železem a naftou. Výsledky výzkumu v těchto dnech zveřejnil odborný časopis Environment International.

Žádné z testovaných znečištění myším nijak neprospělo, což se ostatně dalo čekat. Pouze v případě působení částic magnetitu ale vědci u myší zjistili zvýšení úzkosti a stresu, ztrátu neuronů, zánět a oxidativní stres. To všechno jsou přitom patologické změny, jimiž se projevuje rozvoj Alzheimerovy choroby.

TIP: Ultrajemné částice prachu v ovzduší zvyšují riziko rakoviny mozku

Obecně jde o potvrzení podezření, že se kvalita ovzduší výrazně podepisuje na lidském zdraví, včetně centrální nervové soustavy. Pokud jde o částice magnetitu, autoři studie doporučují, aby se hodnoty této látky staly součástí standardů kvality ovzduší. „Méně než 1 % případů Alzheimerovy choroby má dědičný původ a je tedy pravděpodobné, že životní prostředí a životní styl hrají v rozvoji této nemoci klíčovou roli,“ upozorňuje Cindy Gunawanová z Australského institutu pro mikrobiologii a infekce (AIMI). Omezení znečištění ovzduší je tak podle vědkyně klíčové v boji s neurodegenerativními onemocněními jakým je například Alzheimerova choroba.

Čipmankové jsou malí hlodavci z čeledi veverkovitých (Sciuridae). Všech 25 existujících druhů bývá řazeno pod jediný rod Tamias, ale setkat se lze se i s dělením, které konkrétním dvěma druhům vyhrazuje každému samostatný rod. Burunduk páskovaný, jemuž se říká rovněž deňka sibiřská, bývá označen jako Tamias sibiricus, ale rovněž jako Eutamias sibiricus. Stranou někdy stojí i čipmank východní (Tamias striatus), rovněž nazývaný deňka. Ten v obou případech spadá pod rod Tamias.

Při dělení na tři rody patří zbývajících 23 druhů do rodu Neotamias. Ačkoli většina taxonomií dnes všechny čipmanky řadí do jednoho rodu, analýzy mitochodriální DNA potvrzují, že tři samostatné rody se od sebe skutečně liší – podobně jako se od sebe liší svišti a syslové. Všechny druhy čipmanků žijí v Severní Americe, pouze burunduk páskovaný se vyskytuje především v Asii. 

Hospodáři a „pěstitelé hub“

Čipmankové jsou všežravci, kteří se většinou krmí semínky, oříšky, poupaty nebo ovocem. Pochutnají si však i na trávě, výhoncích rostlin, hmyzu, malých žabkách, červech i ptačích vajíčkách. Když mají v blízkosti člověka možnost, pustí se i do zeleniny nebo obilnin, takže jsou někdy považováni za škůdce.

Latinský název rodu Tamias pocházející z řečtiny ovšem znamená „hospodář“ nebo „správce“ a odkazuje na důležitost, jakou tato drobná zvířátka mají při šíření semen rostlin. Pojídají i mnoho druhů hub a mají tak klíčovou úlohu rovněž pro šíření spór pod zemí žijících hub. Ty se v rámci evoluce navázaly právě na čipmanky a jiná pod zemí žijící zvířata a ztratily schopnost roztylovat své spóry vzduchem. 

Čisté podzemní skrýše

Čipmankové většinou shánějí potravu na zemi, ale vylézají i na stromy, především aby si nasbírali lískové ořechy nebo žaludy. Podobně jako například naše veverky si shromažďují zásoby na zimní období. Většinou jej skladují v hnízdech, kde přečkají celé období chladu. Čipmank východní (Tamias striatus) tráví zimu ve stavu nepravé hibernace. Stejně jako křečci přenášejí čipmankové jídlo v lícních torbách. 

Vyhrabávají si rozsáhlé nory, které mohou mít až tři metry na délku. Kvůli bezpečnosti v nich konstruují i několik samostatných východů, které nadto bývají důkladně maskovány. Kromě skladovacího prostoru jsou zde velmi důležitá místa na spaní, která zvířátka uchovávají v co největší čistotě. Výkaly a jiný odpad (jako například skořápky) zahrabávají ve speciálně vyhrazených tunelech.

Brzy na jaře a znovu na začátku léta má většina druhů mladé. V každém vrhu jsou čtyři až pět mláďat. Novorození čipmankové se vydávají ven z nory ve stáří zhruba měsíce a půl. Po dalších dvou týdnech už jsou plně samostatní. Například čipmankové malí (Tamias minimus) dosahují pohlavní dospělosti až zhruba ve stáří jednoho roku a se zakládáním vlastních rodin obvykle ještě rok čekají.

Webbův dalekohled si připsal jeden z nejméně očekávaných objevů minimálně pro letošní rok. Ukázalo se, že malé rudé tečky v nesmírně vzdáleném koutě vesmíru, které starší Hubbleův dalekohled nedokázal odlišit od galaxií, jsou ve skutečnosti menší verze supermasivních černých děr.

„Aniž bychom počítali s něčím podobným, Webbův dalekohled nám prokázal cennou službu. Pozorování těchto objektů by mohlo změnit naše představy o evoluci černých děr,“ přiznává vedoucí výzkumu Jorryt Matthee z rakouského Institutu vědy a technologií ISTA. „Tyto výsledky nás mohou přiblížit k zodpovězení jedné z největších záhad současné kosmologie – jak vlastně vznikly supermasivní černé díry.“ Podrobnosti výzkumu zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal.

Zárodky masivních kvazarů

Podstatou této záhady jsou především kvazary. Jde o supermasivní černé díry v nitru galaxií, které pozoruje ve velice mladém vesmíru. Vědci je označují jako „problematické kvazary“, neboť jde o objekty natolik masivní, že jejich existenci není možné vysvětlit soudobými modely vývoje černých děr a galaxií. Podle Mattheeho je to podobné, jako potkat pětileté dítě, které měří dva metry. A nejen jedno…

Nově objevená „mláďata“ představují doposud neznámou populaci supermasivních černých děr, které náležejí k těm relativně malým. Jsou velmi odlišné od kvazarů jejichž hmotnost se pohybuje v řádu miliard sluncí. Hmotnost těchto „mláďat“ odpovídá „jen“ desítkám až stovkám milionů sluncí.

„Mláďata“ na rozdíl od „dospělých“ kvazarů září v červené části viditelného spektra, což je dáno tím, že dotyčné supermasivní černé díry obklopuje značné množství kosmického prachu. Vědci jsou přesvědčeni, že tato červená „mláďata“ jsou raná stadia modrých „problematických“ kvazarů. Během vývoje „mláďat“ podle nich dojde k tomu, že výtrysk plynu prorazí prachový kokon a postupně se „vyklube“ modrý a velice hmotný kvazar.

Závody poštovních holubů mají v Anglii dlouhou tradici. Jeho počátky sahají do 19. století, kdy holubí závody představovaly dostupnou zábavu chudých dělníků. Princip závodů je poměrně jednoduchý. Speciálně vycvičené ptáky dopraví pořadatelé na vybrané místo a společně je vypustí. Vítězí pták, který se v nejkratším čase vrátí domů.

Dnešní holubí šampioni se od těch poštovních z 19. století v mnohém liší. Procházejí speciálním výcvikem a dostává se jim špičkové péče. Jde o ptačí plnokrevníky, nebo chcete-li ptačí formule 1 - nejlepší jedinci dokáží během závodu letět rychlostí až 140 km/h a překonávají i tisícikilometrové vzdálenosti. 

Holubí formule 1

V chovu závodních holubů se dnes točí obrovské peníze. V roce 2020 se například belgický závodní holub New Kim prodal za rekordních 1,6 milionu eur (v přepočtu zhruba 44 milionů korun) a nejlepší holubi dokáží při závodech vydělat svým chovatelům obrovské peníze.

Holubí závody jsou ale trnem v oku ochráncům zvířat. Ptáci jsou podle ochranářů během nich vystaveni extrémní zátěži a mnoho holubů let na velkou vzdálenost nepřežije, ať už z důvodu vyčerpání nebo po útoku dravců. Za nejnebezpečnější považují ochránci zvířat závody přes Lamanšský průliv, který označují za „hřbitov holubů“.

Na protest proti pořádání závodů vydražili zástupci skupiny pro etické zacházení se zvířaty PETA, na tradiční charitativní aukci konané v anglickém Blackpoolu, trojici holubů, které do aukce věnoval britský panovník Karel III. Holubí trio, za které PETA zaplatila 1 500 liber (zhruba 40 tisíc korun), poté ochránci zvířat přemístili do ptačího útulku.

Britskému panovníkovi také ochránci zvířat adresovali výzvu, aby odmítl „archaickou a často smrtelnou zábavu“, kterou podle nich závody holubů představují. Podobným výzvám přitom čelila i Karlova matka královna Alžběta II., která byla patronkou několika holubářských spolků. 

Poté co se potvrdila zpráva o smrti Ludvíka Jagellonského, sešli se 13. září 1526 v Praze nejvyšší zemští úředníci a ostatní významné osobnosti českého politického života spolu se zástupci královských měst, aby se dohodli na dalším postupu. Po delším jednání se nakonec usnesli, že o novém panovníkovi se rozhodne svobodnou volbou na mimořádném sněmu, který se uskuteční 5. října 1526 v Praze. 

Zástup uchazečů 

V úvahu připadala celá řada osob. Z domácích kandidátů se do pozdějších historických prací dostala celkem čtyři jména. Prvním z nich byl kníže Karel Minsterberský, vnuk krále Jiřího z Poděbrad, který v době smrti Ludvíka Jagellonského zastával funkci nejvyššího hofmistra Království českého. Druhým domácím aspirantem na královskou korunu se stal kníže Fridrich II. Lehnický, příslušník vedlejší větvě někdejšího polského královského rodu Piastovců. Dalšími možnými kandidáty z řad českých pánů pak byli Zdeněk Lev z Rožmitálu (nejvyššího purkrabího Království českého) a východočeský magnát Vojtěch z Pernštejna, jenž vlastnil nejrozsáhlejší pozemkový majetek v Českých zemích. V prvotních spekulacích o možných aspirantech na český trůn se objevovala rovněž jména některých evropských vladařů. 

Reálné uchazeče však nabízely pouze tři strany. V Bavorsku na podzim 1526 panovali společně vévodové Vilém a Ludvík, kteří do českého „předvolebního“ boje vstoupili společně jako spolukandidáti. Nechť si čeští páni vyberou, kdo z nich by v případě bavorské volby usedl na trůn. Dalším vážným aspirantem byl polský král Zikmund I. Starý. Jeho delegace ale do Prahy nepřijela včas a o Zikmundovi se tak nakonec vůbec nejednalo. Za dané mocenské konstelace a s přihlédnutím k příbuzenským vazbám mezi zemřelým Ludvíkem a jednotlivými kandidáty měl tak největší šanci na královskou korunu arcivévoda Ferdinand Habsburský. 

Ze Španělska do Rakous 

Ferdinand se narodil v březnu 1503 ve španělském městě Alcalá de Henares, do rodiny kastilské a leonské královny Jany I. a jejího manžela Filipa I. Sličného. Dětství prožil na Pyrenejském poloostrově, odkud si do střední Evropy přivezl kulturní návyky i osoby jemu blízké, a především svůj rodný jazyk – španělštinu. V roce 1516 se ale vlády nad Španělskem ujal Ferdinandův starší bratr Karel V., který rozpustil jeho dvůr a mladšího sourozence poslal do Nizozemí. Samostatným vládcem se pak mladý Habsburk stal až v první polovině 20. let 16. století, kdy mu Karel postupně předal vládu nad rakouskými zeměmi.

Většina domácích šlechticů těžko mohla mít na podzim roku 1526 vůči Ferdinandovi nějaké výhrady. Byl vrstevníkem Ludvíka Jagellonského a ve svých zemích nevládl příliš dlouho. Přesto se ukázal jako schopný panovník, když rázně zasáhl proti rozsáhlým poddanským povstáním, která v době německé selské války (1524–1525) zachvátila západních část habsburských dědičných zemí. 

Ideální kandidát? 

Pro nominaci mladšího z habsburských bratří na český trůn hovořilo několik faktorů. Domácí šlechta na podzim 1526 mohla sotva znát stav habsburské dvorské pokladny. Přesto doufala, že Ferdinand má dostatečné finanční zdroje k uhrazení dluhů, které zůstaly po vládě Jagellonců. Dalším argumentem ve prospěch rakouského arcivévody byl strach z pokračující osmanské expanze do střední Evropy. Ferdinand jako možný budoucí český král a zároveň bratr císaře Svaté říše římské Karla V. skýtal dostatečné záruky, že v případě tureckého nebezpečí nezůstanou jeho země odkázány na vlastní vojenské síly, jako tomu bylo v případě česko-uherské personální unie jagellonské. 

Vedle výše zmíněných skutečností hrál ve prospěch arcivévody ještě jeden argument, a to ten nejdůležitější. Měl za manželku Annu Jagellonskou, sestru zesnulého krále Ludvíka. Podle znění takzvaných vídeňských svatebních smluv z roku 1515 měla nástupnická práva k českému království přejít přes Annu Jagellonskou jako „dědičku trůnu“ na jejího manžela. Podobná situace již v českých dějinách několikrát nastala. Sňatek s princeznou z domácího vymřelého královské rodu se stal jedním z argumentů při zvolení Jana Lucemburského a Albrechta Habsburského.

Bez volby to nepůjde 

Ferdinand hned od září 1526 vyvíjel značné úsilí, aby se svobodné volbě vyhnul. Nejprve požádal svého bratra císaře Karla V., aby mu z moci římského vladaře udělil Království české jako takzvané odumřelé říšské léno. Snažil se tak postavit české stavy před hotovou věc, kterou je možné pouze vzít na vědomí. Tímto krokem vyvolal mezi domácí šlechtou značnou nelibost a nedůvěru. Jeho bratr mu však v dopise ze září 1526 sdělil, že české země již přímo do svazku Svaté říše římské nenáležejí, a že tudíž nemá pravomoc udělil mu český královský titul jako léno. 

Ferdinand se po tomto neúspěchu pokusil ucházet o trůn jako manžel princezny Anny Jagellonské a žádal stavovskou obec, aby jej přijala za panovníka na základě dědického principu. Domácí šlechta ale argumentovala tím, že Anna se vdala již před Ludvíkovou smrtí. Podle zemských zvyklostí tedy ztratila nárok na podíl ze společného majetku jagellonské královské rodiny a nemá přímé dědičné nároky. A jelikož Ludvík nezplodil žádné potomky, došlo k přerušení dědičnosti panovnického titulu, a ten stává se „odumřelým“. V takovém případě, v souladu s ustanovením císaře Karla IV., měla nového vladaře svobodně zvolit „všechna obec“, tedy stavovské shromáždění. Arciknížete Ferdinanda proto nelze přijmout za krále. Ani tento pokus tedy Habsburkovi nevyšel, stále se však mohl ucházet o trůn jako jeden z kandidátů v rámci svobodné volby. 

Nikoliv tajná, ale neveřejná 

Nikdo v Čechách si na podzim roku 1526 osobně nepamatoval, jak se volí nový král. Zemský sněm proto postupně několika kroky dospěl k technickému provedení hlasování formou nepřímou a neveřejnou. Každý ze 24 voličů věděl, jak vybírali ostatní, ale předem přísahali, že výsledek jednání budou držet v tajnosti. Vybraných 24 pánů, rytířů a zástupců měst se tak uzavřelo v kapli svatého Václava v chrámu svatého Víta na Pražském hradě, aby zvolili jednoho z kandidátů. 

Zdeněk Lev z Rožmitálu pak předložil k posouzení celkem 11 možných uchazečů o český trůn, jejichž jména nebyla nikdy zveřejněna. Seznam se ale později zúžil na tři kandidáty, kteří jednoznačně projevili zájem zúčastnit se volby (Ludvík a Vilém Wittelsbachové a Ferdinand Habsburský). Představitelé zemského sněmu se totiž obávali, že ostatní uchazeči by nemuseli českou korunu přijmout, což by znamenalo obrovskou ostudu. V úterý 23. října byl pak nový český král konečně zvolen. Všichni účastníci volby se však zavázali mlčenlivostí a nesměli zatím prozradit, kdo vlastně zvítězil. Výsledek oznámili čeští stavové až o den později. Podle oficiálního prohlášení proběhla volba jednohlasně, všech 24 zástupců se tedy vyslovilo pro arciknížete Ferdinanda. 

Vyspělá politická kultura 

Zvolení nového krále představovalo mimořádný úspěch stavovské diplomacie a podmínky zakotvené ve volební kapitulaci, které museli kandidáti na český trůn ještě před výběrem odsouhlasit, se jevily jako dostatečná záruka k udržení stavovské převahy v systému dualistické vlády. Šlo také o projev vyspělé politické kultury, pro kterou bychom v tehdejší křesťanské Evropě nenalezli příliš mnoho analogií. Běžnou formu řešení nástupnických sporů v první čtvrtině 16. století představovala válka, k níž došlo například v Bavorsku či Württembersku. Další obvyklou praxí se stala přímá korupce uplatněná při volbě římské krále Karla V. v roce 1519. 

V českém případě ani k jednomu z těchto extrémů nedošlo, i když se později objevila tvrzení, že domácí stavové byli ovlivněni úplatky. Arcivévoda Ferdinand se však na podzim 1526 nacházel v tak špatné finanční situaci, že si jen těžko mohl dovolit nějaké výraznější úplatky. 

Král proti šlechtě 

Česká šlechta si za vlády slabých Jagellonců uzurpovala značnou část moci a stala se spoluvládkyní ve státě. Nový panovník ale nehodlal něco podobného připustit. Před nástupem na trůn se sice zavázal, že bude respektovat svobodu vyznání, zachová práva a privilegia českých stavů a přenese své sídlo do Prahy, ale z těchto slibů nesplnil skoro nic. Po své korunovaci se usadil ve Vídni, kde začal zřizovat centrální úřady, které pozvolna přejímaly určité stavovské pravomoci. Zároveň zatížil české země neúměrnými daněmi, jednak aby rozšířil své sídlo ve Vídni a také kvůli pokračující válce „s Turkem“. 

Stejně tak se snažil omezit svobodu vyznání. Roku 1556 pozval do Čech jezuitský řád, jehož hlavním posláním se stala nejen misijní, ale i školská činnost. Jezuité tak přispívali k rekatolizační činnosti. O pět let později pak nechal Ferdinand znovu obsadit úřad pražského arcibiskupa, který nikdo nezastával od dob husitských válek. 

Přesto si uvědomoval nutnost smíru mezi katolíky a protestanty, proto roku 1564 vyjednal u papeže výjimku pro přijímání podobojí pro nekatolíky. Nutno ovšem dodat, že Habsburk postupně ztrácel o české země zájem. Ferdinand I. zemřel 25. července 1564 ve Vídni. Následujícího roku byly v souladu s panovníkovým přáním jeho ostatky přeneseny do Prahy, aby mohl spočinout vedle své manželky Anny Jagellonské. Nástupcem Ferdinanda I. Habsburského se stal jeho prvorozený syn Maxmilián II. Habsburský.

K dnešnímu dni bylo objeveno více než 5 000 planet obíhajících jiné hvězdy než Slunce, často v systémech značně odlišných od naší Sluneční soustavy. K pochopení toho, kde a jak tato různorodost vzniká, musí astronomové pozorovat disky bohaté na prach a plyn, které obklopují mladé hvězdy – samotné kolébky planetární tvorby. Ty se nejlépe hledají v obřích mračnech plynu, kde se rodí hvězdy.

Čerstvý výzkum mezinárodní skupiny astronomů je důkazem, že protoplanetární disky jsou stejně různorodé, jako zralé planetární systémy. „Některé z těchto disků disponují obrovskými spirálovitými rameny, za nimiž pravděpodobně stojí vzájemné působení obíhajících planet,“ vysvětluje Christian Ginski, vysokoškolský učitel na Irské národní univerzitě v Galway a hlavní autor jednoho ze tří článků publikovaných v časopise Astronomy & Astrophysics. 

„U jiných vidíme prstence a velké brázdy vyhloubené tvořícími se hvězdami, zatímco jiné se zdají být hladké a klidné se vším tím okolním ruchem,“ dodává Antonio Garufi, astronom na Arcetri Astrophysical Observatory, Italského národního institutu pro astrofyziku (INAF) a hlavní autor jednoho z článků.

Průlomový výzkum

Skupina studovala celkem 86 hvězd napříč třemi různými hvězdotvornými oblastmi v naší Galaxii: Býk a Chameleon I, které jsou okolo 600 světelných let daleko od Země, a Orion, mračno bohaté na plyn ve vzdálenosti 1 600 světelných let od nás, jenž je znám jako rodiště několika hvězd těžších než Slunce.

Ze sady dat, kterou měla skupina k dispozici, vyvodili vědci hned několik klíčových poznatků. Například v Orionu zjistili, že u vícečetných hvězdných systémů je existence velkých protoplanetárních disků méně pravděpodobná. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od našeho Slunce má většina hvězd v naší Galaxii společníka, jde o zajímavé zjištění. Nepravidelný vzhled disků v této oblasti zase naznačuje, že by se v nich mohly skrývat masivní planety.

Vědci doufají, že jim stále se zlepšující technologie umožní ještě hlubší pohled do srdce systémů tvořících planety. Velké 39metrové zrcadlo na připravovaném ESO ELT (Extremely Large Telescope) kupříkladu umožní studovat vnitřní oblasti okolo mladých hvězd, kde by se mohly formovat kamenné planety, jako je ta naše. Do té doby jsou tyto velkolepé snímky pokladnicí dat, která jim pomáhají odhalit tajemství formování planet.

Podobně jako u lidí se i u psů poměrně často objevují nejrůznější nádory. Platí to především pro starší psy a větší plemena. Lidští pacienti mají k dispozici postupně se zvětšující arzenál léků a léčebných postupů, které je možné při léčbě rakoviny využít. Možnosti léčby psů jsou bohužel mnohem omezenější.

Veterináři obvykle využívají ozařování nebo chemoterapii, ale jejich účinnost je problematická. Léčba nádorů psů také bývá obtížně dostupná, což platí i pro její cenu. Výzkumný tým vedený odborníky americké Yaleovy univerzity vyšel z toho, že fyziologie lidí i psů se v řadě ohledů podobají, a vytvořil novou verzi původně jen lidské léčby, kterou je možné použít i u psů.

Preventivní vakcína

Uvedená léčba je založená na protinádorové vakcíně, která cílí na růstové faktory EGFR a HER2. Jde o proteiny, jejichž produkce je u některých typů nádorů nápadně zvýšená, například u rakoviny prsu nebo rakoviny tlustého střeva. Badatelé vyvinuli vakcínu, která vyvolává tvorbu polyklonálních protilátek proti proteinům EGFR a HER2. Výsledky výzkumu před časem zveřejnil odborný časopis Translational Oncology.

Vědci v průběhu uplynulých let uskutečnili řadu klinických testů, kterých se účastnilo přes 300 psů s různými typy nádorů. Ukázalo se, že u některých nádorů, s nimiž běžně psi přežívají zhruba jeden rok, se délka přežití téměř zdvojnásobila. Například psi s osteosarkomem, mají při současné léčbě šanci asi 35 procent, že budou žít rok po diagnóze. Uvedená vakcína jejich šance zvýšila na 60 procent.

TIP: Nakažlivá psí rakovina se kvůli námořním plavbám rozšířila po celém světě

Tým Yaleovy univerzity v současné době připravuje další výzkum, v jehož rámci chtějí vědci zjistit, zda by bylo možné uvedenou vakcínu použít jako prevenci u zdravých psů. Vakcína by mohla bránit samotnému vzniku nádoru, případně ho potlačit ve velmi rané fázi. Taková vakcína by přispěla ke spokojenému životu jak psů, tak i jejich majitelů.

Když se římský císař Hadrián rozhodl vybudovat na troskách Jeruzaléma, zničeného v první židovské válce, římské města Aelia Capitolina a zakázal Židům obřízku, vypuklo v roce 132 druhé celonárodní židovské povstání proti římské nadvládě, známé jako povstání Bar Kochby. Povstalci byli nejprve úspěšní a dobyli Jeruzalém a velkou část Judska. Pak ale Hadrián vyslal do boje svého nejlepšího velitele Sexta Julia Severa a s pomocí velké vojenské síly utopil povstání v krvi.

Povstání skončilo po třech letech, pro Židy velmi špatně. Nejen že Hadrián prosadil všechny své záměry, ze msty navíc přejmenoval téměř vylidněnou provincii Judeu na Palestinu a pokusil se tak vymazat Židy z historie. Značné množství Židů bylo zabito nebo zotročeno. Povstalci kladli poslední odpor v Judské poušti, kde je Římané nakonec pobili.

Mince povstalců

Archeologové nedávno objevili velmi vzácné mince, které jsou svědky těchto dramatických událostí. Mince byly nalezeny v přírodní rezervaci Mazuq Ha-he'teqim na území Západního břehu Jordánu. Tato oblast byla v době povstání Bar Kochby součástí židovského osídlení. V Judské poušti se dodnes nacházejí artefakty z tohoto povstání, včetně mečů nebo svitků.

Starověký historik Cassius Dio, který se narodil asi 20 let po povstání, popisuje ohromné masakry povstalců i další hrůzy, včetně hladomoru, nemocí a požárů, jimž byla Judea během povstání vystavena. Lidé, jimž se povedlo uniknout smrti, se tehdy skrývali v četných jeskyních v oblasti Judské pouště.

TIP: Archeologové narazili v severním Izraeli na zlatý poklad byzantských mincí

Zmíněné mince byly nalezeny v jedné takové jeskyni. Odborníky nejvíce zaujala mince s hebrejskými nápisy „kněz Eleazar“ a „rok první vykoupení Izraele“, s datlovou palmou a vinnými hrozny, která byla vyražena v roce 132, tedy na počátku povstání Bar Kochby. Spolu s touto mincí byly objeveny ještě tři další, na nichž je nápis „Simeon“, což může být narážka na vůdce povstání Šim'ona bar Kochbu. 

Betelgeuse ze souhvězdí Orionu je jednou z nejjasnějších hvězd na severní obloze. V minulosti se kolem tohoto červeného veleobra objevila řada spekulací, včetně možnosti, že by mohl v blízké době explodovat jako supernova.

V každém případě jde o ohromnou hvězdu, asi tisíckrát větší než Slunce, která dospěla na konec své životní dráhy. Tomu odpovídají i extrémní projevy, které u této hvězdy pozorujeme. Vyvrhuje množství hmoty a prudce mění svou jasnost. Dřívější pozorování pomocí soustavy ALMA také naznačovala, že Betelgeuse dramaticky rotuje – podle odhadů rychlostí až 5 km/s, což je mnohonásobně více, než bychom u podobné hvězdy čekali.

Vroucí veleobr

Astrofyzik Jing-Ze Ma z německého Institutu Maxe Plancka a jeho kolegové nabízejí ve studii, publikované odborným časopisem Astrophysical Journal Letters, jiné vysvětlení zvláštního chování červeného veleobra. Důvodem, proč Betelgeuse vypadá jako by rychle rotoval, je podle vědců jeho divoce vroucí povrch. 

Proti Slunci, které je relativně klidné a tiché, působí povrch Betelgeuse, jako by celý divoce vařil. Když se jedna velká bublina objeví na jedné straně veleobra a na druhé straně jiná bublina zmizí, na snímcích v oblasti rádiového záření to může vypadat, že Betelgeuse zběsile rotuje. Ve skutečnosti se tak ale nejspíš neděje. Závěry Maova týmu, že extrémní rychlost rotace je jen výsledkem optického klamu, sice nelze považovat za definitivní, podporují je ale výsledky hydrodynamických simulací.