Start 120 metrů dlouhé rakety se po téměř hodinu a půl dlouhém zpoždění, zapříčiněném špatným počasím a přítomností několika lodí ve vodách Mexického zálivu, podařil na výtečnou a obří sestava se krátce před půl třetí odpolední středoevropského času vznesla za jásotu přihlížejících do výšky.

První úspěch SpaceX zaznamenala necelé tři minuty po startu, kdy se od sebe raketa Super Heavy a horní stupeň Starship bez potíží oddělili – Hvězdná loď pokračovala do vesmíru, zatímco první stupeň provedl zpětný manévr.

První stupeň Super Heavy měl následně absolvovat „měkký dopad“ do vod Mexického zálivu. Ten se sice nezdařil i tak jde ale ve srovnání s předchozími testy o velký pokrok.

Padesátimetrový horní stupeň Starship pokračoval podle plánu po suborbitální trajektorii a během letu absolvoval dva důležité testy. Došlo na demonstraci přečerpávání pohonných látek v podmínkách blízkých mikrogravitaci a simulovanému vypuštění nákladu. Od testu opětovného zažehnutí motorů Raptor naopak SpaceX upustila. 

Podle telemetrických údajů dosáhl horní stupeň orbitální rychlosti a dokázal vystoupat do výšky 234 km. Následný návrat do zemské atmosféry Starship ale nepřežila a po přibližně 50 minutách od startu se rozpadla ve výšce okolo 77 kilometrů. Přestože se ani napotřetí nepodařilo naplnit všechny cíle testu, lze třetí start Starship Super Heavy hodnotit jako velký kvalitativní skok.

SpaceX nyní čeká vyhodnocení shromážděných dat a průběhu testu. Své si k němu bude chtít říct i americký Federální úřad pro letectví, který k provedení testovacích letů uděluje povolení a bude na vyšetřování dohlížet.

Území tehdejších britských, německých i portugalských kolonií se během první světové války stala bojištěm velmi specifického druhu konfliktu, který spojoval charakteristiky klasického a gerilového boje. Jako protivníky vždy respektovaný mistr se v Africe projevil německý generál Paul von Lettow-Vorbeck, jehož síly zvané Schutztruppe vzdorovaly početnějšímu nepříteli až do konce listopadu 1918, kdy se vzdaly coby poslední vojska centrálních mocností. 

Jejich hlavního protivníka představovali britští Královští afričtí střelci (King’s African Rifles – KAR), v nichž drtivou většinu mužstva tvořili (stejně jako na straně Německa) domorodci. O velení obou znesvářených uskupení se samozřejmě starali evropští důstojníci. Zásadní rozdíl v chování Britů a Němců vůči Afričanům však představoval jeden z důvodů, proč si císařské koloniální síly vedly celkově lépe než početnější královské jednotky.

Počáteční neochota generality

Na začátku války čítala celá sestava KAR jen 73 Britů a 2 325 Afričanů ve třech praporech. Generálové ale ještě počítali, že pro ochranu královských držav v Africe nasadí koloniální jednotky z Indie. Místní velitelé sice žádali o expanzi KAR, jenže to Londýn tvrdohlavě odmítal a směřoval na černý kontinent síly odjinud. Boje v průběhu roku 1915 ale ukázaly, že se nejvyšší velení fatálně zmýlilo, neboť vojáci z jiných částí impéria se do africké buše zkrátka nehodili. Byli sice dobře vycvičení, ale africké klima a nemoci si na jejich bojeschopnosti vybíraly krutou daň. Mezi Indy činila nemocnost průměrně 20 % a u praporů evropských vojáků přesahovala hrozivých 60 %, takže tyto jednotky de facto ztratily bojeschopnost, zatímco domorodci si stále udržovali svou sílu.

Na konci roku 1915 proto Londýn zahájil nábor dalších Afričanů pro KAR a začalo přibývat „černých“ útvarů. Na konci války tak sloužilo 20 000 domorodců v sedmi plucích a 22 praporech. Kromě počtů se ale zásadně změnila i povaha těchto sil, jež zpočátku zastávaly zpravidla pouze bezpečnostní roli, což v praxi zahrnovalo zejména trestné výpravy proti kmenům, které se vzbouřily proti koloniální vládě. KAR operovaly většinou jako samostatné roty, výcvik na vyšší úrovni takřka neexistoval a s výjimkou několika kulometů se arzenál Afričanů skládal jen z opakovaček Lee-Enfield či starších Lee-Metford. Až na počátku roku 1916 došlo k reorganizaci a přezbrojení – byť s jednou důležitou výjimkou. Síly v Evropě měly těžké kulomety Vickers ve speciálních rotách, zatímco v KAR zůstaly tyto efektivní zbraně na úrovni praporů. V roce 1917 každá rota dostala dva (a později až čtyři) lehké kulomety Lewis, které dramaticky zvýšily pohyblivou palebnou sílu.

Vynucené změny taktiky

Jednotky KAR musely postupovat útočně, pokud chtěly přimět nepřítele k ústupu a vyklizení území. Bylo proto nutné vytvořit metodu, jak rychle přejít z pochodové sestavy do bojové, když narazily na německé síly. Zpočátku vojáci obvykle pochodovali v dlouhých kolonách, jež čítaly maximálně čtyři řady vedle sebe. Taková formace ale představovala ideální terč pro křídelní útoky ze zálohy, které si Němci oblíbili, takže Britové vyvinuli odlišnou sestavu známou jako „bush formation“. Jednotlivé roty se přesunovaly vedle sebe a každá vysouvala na křídla čety, jež chránily celý útvar proti přepadu. Postup buší sice probíhal pomaleji, ale bojová efektivita znatelně vzrostla. V boji byly zpravidla ve středu sestavy nasazeny těžké kulomety Vickers, zatímco vojáci s lehkými lewisy bojovali na křídlech, aby vzdorovali německému protiútoku.

Komplexnější taktika ale logicky vyžadovala kvalitní velitele, jichž měly KAR trvalý nedostatek. Poddůstojníky byli na počátku války převážně Afričané, až později začalo přibývat bělochů z britských koloniálních vojsk a potom též poddůstojníků a důstojníků z Evropy. Posledně jmenovaní však postrádali znalosti specifického afrického bojiště a neuměli ani místní jazyky. Jejich přínos tak zpravidla zůstával malý do doby, než získali zkušenosti, za což pochopitelně platili těžkými ztrátami. 

Britové vyvíjeli i velkou snahu při náboru domorodců, pro které služba v KAR znamenala dramatické zvýšení společenského statusu a peněžních příjmů. Jejich loajalita je však vázala hlavně k příslušné jednotce, v níž tito vojáci zpravidla sloužili s muži ze stejné vesnice nebo kmene, nikoli ke koloniální vládě. To pak někdy vedlo k tomu, že v případě zajetí přešla většina jednotky k nepříteli. To se ale občas stávalo také u německých sil.

Neustále na pochodu

Když začala válka, císařská Schutztruppe ve východní Africe čítala 260 německých důstojníků a poddůstojníků a 2 470 domorodců, kterým se většinou říkalo askariové (toto slovo pocházející z arabštiny znamená „vojáci“ a někdy jej užívali i Britové). Okolo dvou třetin Afričanů v Schutztruppe se narodilo přímo v německých koloniích, ostatní pocházeli ze Súdánu, Etiopie či Somálska. Dále měli vilémovští velitelé k dispozici 55 bělochů a 2 160 Afričanů v polovojenských (policejních) útvarech a 1 670 kolonistů v roli záložníků. Posléze přibyli také němečtí námořníci z lodí, jež britská blokáda uvěznila v afrických přístavech. To vše se brzy projevilo jako velmi důležité pro efektivitu Schutztruppe, která tak měla výrazně vyšší podíl zkušených bělošských velitelů než KAR. Němci tedy mohli své síly hned na začátku války početně výrazně rozšířit a reorganizovat pro nadcházející konflikt. 

Základní jednotku tvořila Feldkompagnie (polní rota) kombinující evropský i africký personál, která obsahovala tři čety po 60 mužích a navíc speciální družstvo se dvěma těžkými kulomety Spandau. Na začátku fungovaly též Schützenkompagnie (ochranné roty), v nichž sloužili jen Evropané. Tyto jednotky měly i jízdu, a to nejen na koních, ale i na velbloudech. S postupem času však došlo k přetvoření Schützenkompagnií na Feldkompagnie, jejichž počet nakonec dosáhl asi 60. Nejvyšší stav měla Schutztruppe na jaře 1916, kdy mohl generál Lettow-Vorbeck nasadit zhruba 3 000 bělochů a 12 000 domorodců. Tento počet ale zahrnoval též logistiku, jelikož každou rotu provázelo asi 250 nosičů. Na rozdíl od KAR se Němci nebránili tomu, aby askariové i nosiči brali na výpravy své rodinné příslušníky, takže německá Feldkompagnie pak v praxi fungovala spíš jako pochodující africká vesnice.

Černoši ve velení

Výše zmíněná čísla vypovídají o tom, že v Schutztruppe byl podstatně vyšší podíl evropských velitelů – a to jak regulérně sloužících, tak mobilizovaných záložníků. Velký přínos představovali i výše zmínění námořníci, kteří mohli zastat technicky náročnější funkce, jako například obsluhu těžších zbraní. Němci totiž vymontovali z lodí palubní děla a používali je coby polní dělostřelectvo, kromě toho ukořistili i několik britských kanonů. Ostatně používání kořisti bylo pro Schutztruppe příznačné, protože blokáda ze strany Royal Navy způsobila, že dodávky z Evropy přicházely dost vzácně.

Jako příklad lze zmínit výzbroj pěšáků. Zpočátku měli císařovi koloniální vojáci převážně staré opakovačky Mauser Gewehr 1871/84 na střelivo ráže 11 mm s černým střelným prachem. Těch vlastnili kolem 10 500 kusů, zatímco tehdy moderních pušek Mauser Gewehr 98 bylo k dispozici jen zhruba 2 200 kusů (dalších 1 800 zbraní pak přivezla nákladní loď Rubens). Staré mausery znamenaly nevýhodu nejen kvůli méně přesné munici, ale při výstřelu vytvořily oblak dýmu, jenž mohl prozradit pozici střelce. Němci i askariové proto ve velkém používali také kořistní opakovačky, například na portugalském území získali velký počet nových zbraní Mauser-Vergueiro. Jednalo se o úpravu pušky Gewehr 98 na střelivo ráže 6,5 mm. Na konci války užívaly tyto opakovačky zhruba dvě třetiny příslušníků Schutztruppe. 

Němci si počínali zdatně i v logistice a taktice, protože se v každé oblasti snažili zajistit zdroje vody i potravin a vždy sázeli na pohyblivost. Lettow-Vorbeck vedl ze strategického pohledu obranný boj, ale prosazoval vysokou aktivitu. Jeho vojáci proto přecházeli do protiútoků, poté se opět rychle stahovali a nechávali vyčerpané Brity za sebou. 

Není to tak dávno, co gastronomickou scénou otřásla sebevražda jednoho z nejmedializovanějších šéfkuchařů Francie, Bernarda Loiseaua (1951–2003). Obecně se věří, že se zastřelil proto, že jeho restaurace La Côte d'Or přišla o dva body v renomovaném kulinářském průvodci Gault et Millau. V roce 2003 připsali jeho kritikové restauraci pouze 17 bodů z dvaceti, což je stále dobrý výsledek, zvláště když uvážíme, že Průvodce Michelin jí nadále ponechal tři hvězdičky. Podle všeho však Loiseau tuto újmu nemohl přežít, zvláště když se k ní přidala tvrdá kritika ze strany známého gastronomického recenzenta Françoise Simona. Ačkoliv za tragédií Bernarda Loiseaua pravděpodobně stálo více důvodů, jeho smrt na štítě, motivovaná ztrátou kuchařské cti, se stala legendou. Posloužila dokonce jako inspirace Oscarem oceněnému animovanému filmu Ratatouille. 

Vynalézavý Vatel 

Pojem profesionální cti se táhne historií francouzské kuchyně po staletí. Podobná sebevražda ze cti se udála roku 1671 na dvoře prince de Condé na zámku Chantilly. Od domnělého zneuctění se tak chtěl očistit François Vatel (1631–1671), kterého mnozí označují za šéfkuchaře a lahůdkáře. Jeho funkce a odpovědnosti byly však mnohem širší. Zastával místo majordoma, jenž měl na starosti nejen dohled nad kuchyněmi, kuchaři, výběrem a dodávkami potravin, ale také nad organizací nezapomenutelných večírků, prestižních hostin a různých zábav. Vatel byl původně ve službách Nicolase Fouqueta, nešťastného ministra Ludvíka XIV. ( 1643–1715), který upadl v nemilost poté, co na svém zámku Vaux-le-Vicomte uspořádal na počest krále tak honosnou oslavu, že se to mladého panovníka dotklo. 

Král se cítil ponížen, protože sám v té době na podobné výstřednosti neměl dost prostředků a Fouqueta podezříval, že se na jeho úkor obohacuje. A tak byl o pár týdnů později rozmařilý ministr zatčen v západofrancouzském Nantes legendárním mušketýrským kapitánem d’Artagnanem a odsouzen k doživotnímu žaláři. 

Na Fouquetově pádu se nepřímo podílel právě majordomus François Vatel, a to tak, že pracoval příliš dobře. Veškerou organizaci velkolepých oslav i okázalých hostin na zámku Vaux-le-Vicomte, které krále tak pobouřily, měl totiž na starosti právě on. Z obavy před vladařovým hněvem se Vatel uchýlil do exilu nejprve do Anglie a později do Španělského Nizozemí. Netušil, že Ludvík XIV. má v úmyslu najmout veškerý Fouquetův kreativní personál pro svou novou stavbu zámku ve Versailles, kde se chystal ve velkém napodobit, a ještě překonat přepychovou nádheru zámku Vaux-le-Vicomte. Takto se ke dvorským zakázkám dostali například stavitel Louis Le Vau (1612 až 1670), malíř Charles Le Brun (1619 až 1690) a zahradní architekt André Le Nôtre (1613–1700), kteří tvoří pilíře francouzského barokního umění. 

Dovednosti a zkušenosti Françoise Vatela by se byly ve Versailles jistě také skvěle uplatnily. Namísto do služeb královského zákazníka se však Vatel nakonec dostal ke dvoru prince Louise II. de Bourbon-Condé, zvaného Velký Condé. Tento velmož byl ovšem také v nemilosti, protože vedl protikrálovskou vzpouru šlechty, zvanou fronda, kterou se Ludvíkovi XIV. podařilo potlačit. Aby si panovníka usmířil, rozhodl se ho Condé pozvat s celým dvorem k sobě na zámek v Chantilly. Vladařovu návštěvu měly provázet velkolepé oslavy trvající tři dny a tři noci a jejich pořádáním nebyl pověřen nikdo jiný než François Vatel. 

Od francouzského k ruskému stolování 

Není těžké si představit, jakému tlaku byl Vatel vystaven, když musel po tři dny hostit a bavit na 3 000 prestižních hostů a když na kvalitě jeho organizace závisela budoucnost jeho chlebodárce. A jak tomu v podobných případech bývá, všechno nefungovalo přesně tak, jak mělo. Ohňostroj prvního večera pokazila mlha a u několika stolů scházela pečeně. K dovršení všeho, v další den oslav, na který byla plánována rybí hostina, dodávka mořských plodů a ryb z přístavů nedorazila v pět hodin ráno, jak se čekalo. 

Madame de Sévigné ve svých dopisech píše, že přetažený Vatel čekal až do osmi hodin, a když ryby stále nepřicházely, řekl svému zástupci: „Pane, tuto potupu nepřežiji. Má čest a dobré jméno jsou ztraceny.“ Nato se vrátil do svého pokoje, kde se probodl mečem právě ve chvíli, kdy vozy s rybami vjížděly do brány. 

Někteří kritikové (včetně spisovatele a labužníka Alexandra Dumase staršího) přitom Vatelovi vytýkali, že nezachoval chladnou hlavu v krizové situaci, jaké jsou v oblasti pohostinství celkem běžné. Přesto se však jeho zoufalé gesto zapsalo do historie francouzské gastronomie a jeho jméno dnes nese francouzská škola hotelového businessu, která patří k nejlepším na světě. Vatel sice nebyl kuchařem v pravém slova smyslu, ale zdá se, že uměl jídlo prezentovat tak, že nazdobená tabule s lahůdkami a ovocem navršeným do vysokých pyramid i celá důmyslná inscenace večeře vzbuzovala údiv stolujících. Cílem bylo potěšit nejen ústa, ale i oči. Za časů „Krále Slunce“ se stoly doslova prohýbaly, neboť bylo zvykem na ně rozmístit všechny chody najednou – studené i teplé, slané i sladké – a každý si bral, na co měl zrovna chuť. 

Tento způsob obsluhy, zvaný service à la française, tedy francouzská obsluha, se udržel až do 19. století, kdy ho nahradila takzvaná ruská obsluha, při níž se chody začaly nosit na stůl postupně v logickém sledu od předkrmu až po zákusek, což umožnilo servírovat jídla teplá. Ruská se jí říkalo proto, že ji do Paříže uvedl kníže Kurakin, ruský velvyslanec v letech 1808 až 1812 (Tolstoj tohoto knížete ve svém románu Vojna a mír překřtil na Kuragina). 

Nejlepší na světě 

Období vlády Ludvíka XIV. postavilo Francii do popředí v mnoha oblastech a evropské královské dvory se předháněly v napodobování životního stylu versailleského dvora. Vytvářet originální recepty, ale také ocenit vybrané pokrmy a umět o nich u stolu duchaplně konverzovat, se stalo součástí francouzského chápání pojmu l'art de la table neboli umění stolovat, které snad žádný jiný národ nedovedl k takové dokonalosti.

Francouzskou převahu v tomto oboru uznává i autor předmluvy k prvnímu anglickému vydání slavné kuchařské knihy Françoise Pierra La Varenne, zvané Cuisinier François čili Francouzský kuchař. Roku 1653 píše: „Můj drahý pane, ze všech kuchařů na světě jsou Francouzi považováni za nejlepší.“ 

Cuisinier François představuje mezník v dějinách francouzské gastronomie, který ohlašuje přechod od těžké středověké kuchyně k moderní, rafinovanější. Orientální koření ustupuje a jeho místo zaplňují vonné bylinky ze zahrady, jako je petržel, tymián, šalvěj nebo máta. Cílem nové francouzské kuchyně bylo upravovat potraviny tak, aby si zachovaly svou chuť, a ne ji maskovat přemírou koření. La Varenne byl první, kdo metodicky kodifikoval jednotlivé kuchařské postupy. Sádlo nahradil máslem, což byla ve své době velká novinka, a na zahušťování omáček začal namísto chlebové střídky používat takzvanou smaženou mouku čili jíšku. 

Z paláců do restaurací 

Francouzi tedy už v 17. století vynikali nad ostatními v oblasti kulinářství. Vytříbená gastronomie byla však výsadou královského dvora a šlechtických paláců. Měšťané a venkované jedli jen proto, aby si naplnili žaludek. K tomu, aby se nové přístupy k přípravě a konzumaci pokrmů rozšířily i mezi buržoazii, muselo dojít k radikální společenské změně. Teprve když Velká francouzská revoluce zrušila privilegia a šlechta byla buď popravena, nebo se rozprchla do měšťanské stoly. Šéfkuchaři, kteří dosud sloužili při aristokratických dvorech, se náhle ocitli bez práce. Komu teď nabídnout své pracně nabyté dovednosti? 

Řešení se naskytlo brzy, když do Paříže začali ze všech koutů Francie proudit poslanci nového Národního shromáždění, kteří se potřebovali někde stravovat. A tak se ve čtvrti kolem Palais-Royal začala množit občerstvovací zařízení, která řídili bývalí zaměstnanci šlechtických domů. Koncept stravování mimo domov existoval sice už dříve, ale až revoluce proměnila šéfkuchaře v restauratéry. 

Roku 1789 se Paříž mohla pyšnit asi stovkou restaurací. Nová móda se rychle rozšířila mezi zámožnou buržoazií, která (na rozdíl od aristokracie) toužila své bohatství stavět na odiv. A tak o pouhých třicet let později Paříž čítala na 3 000 luxusních restaurací. Le Grand Véfour, jedna z nejstarších pařížských restaurací, vznikla právě v této době a už tehdy u svých stolů hostila zdejší smetánku. Majetní Pařížané sem na večeři docházejí dodnes.

Odhadování velikosti dinosaurů svazuje nejistota: Málokdy se totiž povede nalézt kompletní pozůstatky prehistorických tvorů, nemluvě o tom, že kolem kostry samozřejmě chybí měkká tkáň. Rekonstrukce na základě nejrůznějších projekcí a porovnávání s dobovými souputníky jsou proto nepřesné, ačkoliv se na nich podílejí odborníci. A zatímco odhadování délky představuje relativně jednodušší úkol, protože se při něm dá vycházet z kosterních nálezů, hmotnost dinosaurů znamená daleko komplikovanější otázku: Projekce svalů, orgánů a dalších částí těla je přinejlepším předmětem odborných dohadů. V případě některých tvorů však o masivních rozměrech není pochyb a u rekordmanů se délka počítá na desítky metrů, zatímco váha se pohybuje za hranicí padesáti tun.

Prvním vědecky rozeznaným dinosaurem se stal středně velký teropod – masožravý plazopánvý megalosaurus. Paleontologové jej popsali v roce 1824 na základě fosilií z jižní Anglie, přičemž dorůstal asi sedmi metrů. Jen o rok později objevili badatelé býložravého ptakopánvého iguanodona, který měřil o dva metry víc. Teprve s nálezy obřích „dlouhokrkých“ býložravých sauropodů jsme se však z hlediska velikosti dostali na úplně jinou úroveň: Prvním zástupcem se stal roku 1841 cetiosaurus s odhadovanou délkou 16 metrů a hmotností kolem 11 tun. Dnes však víme, že jde spíš o malého zástupce skupiny. Skuteční obři „spatřovali světlo světa“ od 70. let 19. století, kdy se prvenství ujal Diplodocus longus se svými až 26 metry. Příbuzný Apatosaurus excelsus měřil sice o pár metrů méně, zato byl robustnější a oproti zhruba 15 tunám diplodoka mohl vážit i víc než dvojnásobek.

Velký a větší

Pozůstatky prvního skutečného giganta objevili paleontologové roku 1878 v Coloradu: Prozradil ho fragment jediného obratle, který by v kompletním stavu měřil 2,7 metru. Brzy se sice rozpadl a ztratil, ovšem paleontolog Edward D. Cope jej stihl podrobně zakreslit. Tvorovi se původně říkalo Amphicoelias fragillimus, od roku 2018 ho však známe pod druhovým jménem Maraapunisaurus fragillimus. Zřejmě dorůstal délky přes 40 metrů a hmotnosti okolo 100 tun…

V roce 1903 se pak přihlásil o slovo nový rekordman: Asi 150 až 154 milionů let starý sauropod Brachiosaurus altithorax byl charakteristický dlouhými předními končetinami a ohromující výškou atakující 13 metrů. Zatímco dnes odhadujeme, že brachiosauři vážili zhruba 40–58 tun, ve 20. století panovala jiná představa. Paleontologové jako Edwin H. Colbert jim přisuzovali fantastickou hmotnost mezi 78 a 100 tunami a odtud také pochází již zastaralá myšlenka, že zmínění titáni museli žít ve vodě, aby je pomáhal nadnášet její vztlak. Dnes víme, že se shlukovali do velkých skupin a migrovali krajinou při hledání potravy.

Král z Argentiny

Teprve koncem 80. let se v Patagonii podařilo odkrýt ohromné obratle a kosti končetin dosud neznámého dinosaura. Jeden článek páteře přitom měřil téměř 1,6 metru. Na základě uvedených fosilií popsali vědci v roce 1993 druh Argentinosaurus huinculensis, u nějž dnes předpokládáme délku 35–40 metrů a hmotnost až 96 tun. Hrudním košem zmíněného giganta by tak projela dodávka a k jeho vyvážení by muselo posloužit 15 dospělých slonů. Ani s takovými proporcemi však není největší známý tvor v dějinách planety zcela neohrožený.

Pomyslný vyzyvatel se našel již v době objevu argentinosaura, a to na jihu Indie. Dvojice tamních paleontologů tehdy oznámila nález 70 milionů let starých gigantických fosilií ze souvrství Kallamedu. Ostatky byly tak obrovské, že domnělé kosti končetin považovali mnozí za zkamenělé kmeny stromů. Záhadný dinosaurus dostal jméno Bruhathkayosaurus matleyi, ale jeho existence se dlouhá léta zpochybňovala. V roce 2017 však paleontologové na základě rozboru fotografických materiálů potvrdili, že se nejspíš opravdu jednalo o pozůstatky sauropoda. Některá fantastická tvrzení o stehenní kosti dlouhé tři metry a odhadované hmotnosti až 220 tun samozřejmě nelze ověřit, ostatně samotné fosilie už dávno zničily monzunové deště. Nicméně podle nezávislého amerického badatele Gregoryho S. Paula bruhathkayosaurus nepochybně existoval, přičemž mohl vážit až 130 tun.

Pokořitel nadohled

Ani po třech desetiletích tedy argentinosaura žádný jiný dinosaurus nepřekonal. Situace se však může brzy změnit: V roce 2021 přišla totiž opět z Argentiny zpráva o objevu ocasní části páteře gigantického sauropoda, s některými obratli většími než u jeho protějšku. Zatím neznámý tvor, žijící před 98 miliony let, tak stávajícího rekordmana dost možná pokoří. Potvrzení jeho primátu si ovšem vyžádá nález většího počtu fosilií. 

Na západě Antarktidy se nachází ostře sledovaný Thwaitesův ledovec, jemuž se také přezdívá „Ledovec soudného dne“ (Doomsday Glacier). Jde sice jen o jeden z mnoha ledovců v Antarktidě, vzhledem ke své velikosti (jeho celková rozloha je zhruba 192 000 km²) a poloze, se pro vědce stal indikátorem působení klimatických změn na jihu planety.

Samotný rozpad Thwaitesova ledovce by na hladinu světových moří měl relativně malý vliv, protože tento led plave v moři už nyní. Podle odhadů tání ledovce, který od roku 2000 ztratil více než bilion tun ledu, přispívá k vzestupu hladiny moří zhruba 4 % a jeho úplné roztátí by zvýšilo hladinu o zhruba 65 centimetrů. Rozlomení tohoto obřího ledovce by ale podle vědců mohlo uvolnit obrovské množství ledu z pevninské části, který by se pak mohl sunout do oceánu. To by mohlo spustit další kaskádu tání a zvýšit hladinu světových moří o další 2,4 metru.

Jak zachránit ledovec?

Glaciolog a geoinženýr John Moore z finské Laplandské univerzity, která je nejsevernější univerzitou Evropské unie, navrhuje zpomalit tání Thwaitesova ledovce pomocí 100 kilometrů dlouhé podmořské bariéry. Tato bariéra by bránila teplé mořské vodě v přístupu k ledovci a tím brzdila jeho tání. Náklady na projekt by podle Mooreho činily asi 50 miliard dolarů (necelých 1,2 bilionů Kč).

Moore a jeho spolupracovníci vycházejí z toho, že teplá a slaná mořská voda, která se pohybuje ve větších hloubkách, představuje jeden z hlavních faktorů ovlivňujících tání mořských ledovců. S tím, jak postupuje globální oteplování, tyto teplé mořské proudy stále víc a víc narušují Thwaitesův ledovec a přibližují tím jeho definitivní zhroucení.

TIP: Obří „Ledovec Posledního soudu“ v Antarktidě už visí jen na vlásku

Moore již v roce 2018 navrhoval geoinženýrský zásah pro zpomalení tání ledovců, který spočíval ve výstavbě masivní podmořské zdi. Nově navrhovaná bariéra je ale podle Mooreho stejně účinná pro ochranu ledovce a přitom představuje podstatně menší zásah do prostředí mořského dna. Bariéru by také bylo možné v případě potřeby odstranit mnohem snadněji než zeď. Projekt je v současné době ve velmi rané fázi vývoje a testování prototypu bariéry.

V roce 1976 americká armáda schválila program na vývoj nového raketového systému, jehož sériovou výrobu zahájily firmy Lockheed Martin a Diehl BGT Defence o čtyři roky později. Raketomet nesloužil pouze jako prostředek těžké palebné podpory, ale mohl současně uplatňovat taktiku „vystřel a uteč“. Úkolem M270 bylo původně dopravit na nepřátelské cíle neřízenou munici, časem se ale úloha systému posunula směrem ke schopnosti vypouštět přesně naváděné zbraně. 

Samostatný zabiják

Na vozidle označeném M987 (SPLL) je instalován vypouštěcí modul s 12 raketami ve dvou vyměnitelných kontejnerech. Do nich jsou rakety instalovány už v továrně. MLRS po vystřílení raket prázdné kontejnery z modulu sám vypustí a nabité si z nákladního automobilu sám odebere. Proces nabití dvou kontejnerů netrvá déle než 10 minut. Systém řízení palby je napojen na družice sítě GPS, posádce tak stačí jen vložit souřadnice cíle, počkat na samočinné nastavení náměru a odměru a potvrdit příkaz k palbě zadaného počtu raket. 

Ty mohou být různého druhu, základní je M26 s dosahem 32 km, nesoucí 644 kusů submunice M77, škála různých typů raket je však velmi široká. Systém MLRS M270 byl dosud zařazen do výzbroje nejméně 20 různých armád a vyráběl se i v několika evropských zemích. Palebná síla vysloužila systému přezdívku „velitelova osobní brokovnice“. Na snímku je modernizovaná verze M270A1, která dokáže vypouštět balistické rakety ATACMS s doletem až 300 km.

Práce v zamořeném prostředí

Každý ze dvou kontejnerů obsahuje šest raket ráže 227 mm. Munice zahrnuje neřízenou raketu M26 s tříštivo-trhavou a kumulativní submunicí M77 DPICM, rakety se zkráceným doletem, rakety s prodlouženým doletem (M26A1 a A2) a řízené střely včetně balistických střel ATACMS. Otočný vypouštěcí modul M269 je ovládaný hydraulicky. Pancéřovaná kabina je opatřena přetlakovým filtračním a ventilačním systémem, jenž umožňuje působení v zamořeném terénu. Tříčlenná osádka (velitel, řidič, střelec) může systém obsluhovat, aniž by opustila ochranu kabiny. To umožňuje rychlou palbu a přemístění.

Šasi M270 MLES, označené M993 Self-Propelled Launcher/Loader, je prodlouženou verzí bojového vozidla pěchoty Bradley. Vznětový motor Cummins o výkonu 373 kW pohání MLRS rychlostí až 64 km/h, což mu umožňuje držet krok s prvosledovými pozemními jednotkami včetně tanků M1 Abrams. Celkem 12 pojezdových kol je na obou bocích seskupeno do dvojic, odpružení vozidla během jízdy v obtížném terénu zajišťují torzní tyče

„Hledaje totiž, hledal jsem, co bych vám věnoval příjemného, co zábavného, ale nenalezl jsem nic, co by bylo tak směšné jako mé dílko. S chutí se zasmějeme, když uzříme, že si někdo urazil o kámen svou nohu, kolik uzříte v tomto díle mých úrazů, kolik kazů proti slovesnému umění!“ Tato slova adresoval před necelými devíti sty lety kronikář Kosmas v úvodu ke své Kronice Čechů mělnickému proboštovi Šebířovi. Ono směšné dílko, jež na jiném místě nazývá autor stařeckými bláhovostmi, patří neodmyslitelně k českému středověku. Co tam spatříme? Především temnotu, z níž se nám tu a tam vynořují jednotlivé drobnosti, ze kterých si postupně můžeme poskládat představu o Kosmovi a jeho intelektuálním světě. 

Učený kněz 

Náš kronikář se narodil před polovinou jedenáctého století do rodiny duchovního a byl, jak je zřejmé i ze stereotypních hanlivých narážek jeho kroniky na okolní národy, českého původu. Jeho rodina byla na svou dobu zámožná. Jinak je těžko představitelné, že by dosáhl postavení a vzdělání, jakého se mu dostalo. Pro dráhu kněze se asi rozhodl až v pozdějším věku, protože v době, kdy mu zbýval už jen rok či dva do třicátých narozenin, jej nalézáme ve škole při pražském kostele, kde získal základní vzdělání. Tato škola byla tehdy úzce spojena s panovníkem a jeho kanceláří, podílela se i na diplomatické a politicko-propagandistické činnosti panovníka.

Brzy poté se přesunul na studia do zahraničí. Nevíme jistě, zda v Evropě vystřídal více škol, jak bylo tehdy obvyklé, bezpečně jej však můžeme nalézt v Lutychu (Liège v dnešní Belgii). Zde navštěvoval velmi prestižní školu patřící do kulturně vyspělé oblasti říše. Působil na ní proslulý mistr Frank, pod nímž, jak zpětně vzpomíná osmdesátiletý autor kroniky, si mladý, ale už ne nejmladší Kosmas hrával na poli gramatiky a dialektiky. Ty tehdy společně s rétorikou patřily k „trojcestí“ trivia, tedy k základnímu stupni vzdělání ve středověkém vzdělávacím systému.

Biskupův muž 

Nejpozději v roce 1091 se Kosmas vrátil do Čech, kde se přidal k doprovodu pražského biskupa. Po svém návratu Kosmas založil i rodinu – vzal si ženu jménem Božetěcha. Ta však pro nás zůstává pouhým jménem, protože nic určitějšího o ní nejsme schopni říct. Kněžské svěcení přijal tedy Kosmas v roce 1099 již jako ženatý muž, což nás nesmí udivit, protože Kosmas patřil ke světským kapitulním kněžím, kde sňatky rozhodně nebyly ničím výjimečným. Nepřekvapí nás proto, že Kosmas měl syna Jindřicha, jenž se stal předmětem dodnes ne zcela jednoznačně vyřešeného sporu, zda jej lze ztotožnit s pozdějším významným olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. 

Jako příslušník širší biskupské družiny doprovázel Kosmas pražské biskupy občas na jejich cestách. Z toho sice nemůžeme vyvozovat, že by patřil k úzkému kruhu biskupových důvěrníků nebo byl dokonce diplomatem, minimálně si však mohl rozšířit obzory, které mohly být pro jeho současníky až nepříjemně omezeny geografickými nebo obecně společenskými překážkami. 

Vedle lutyšských školních pozemků poznal i krásy italské Mantovy nebo uherské Ostřihomi. V domácím prostředí tak mohl platit za vzdělance plně kvalifikovaného k tomu, aby napsal Kroniku Čechů (Chronica Boemorum). Ta se stala zakladatelským dílem stojícím na počátku českého dějepisectví a obecně českého historického myšlení. Pro pozdější generace se pak stala i významným inspiračním zdrojem. 

Kosmas kroniku nepsal v rodném jazyce, ale v jazyce učenců své doby, v latině. S tím je však spojena potíž. Středověká latina se totiž od antické latiny významně odlišovala a mnohá slova, která přesně známe z antických latinských spisů, nabývají v Kosmově době nového významu, což opět zamotává hlavu historikům a jejich kolegům zabývajícím se středověkou latinou. Kosmas nám dokonce jmenuje i prameny svých Dějin Čechů. Vyskytuje se mezi nimi také bájné vyprávění starců, což je název velmi přiléhavý, neboť nejstarší dějiny zachycené v kronice jsou skutečně vyprávěny spíše jako báje a hemží se nepřesnostmi v datech. Ty jsou však plně vyváženy silou Kosmova příběhu a celé koncepce díla. 

Česká kronika 

Kosmas je neodmyslitelně spjatý se svou kronikou, jež pro nás zůstává zároveň takřka jediným pramenem o jeho životě. Své dílo rozdělil do tří knih. Kronika začíná potopou a rozchodem národů od babylónské věže. S touto událostí středověk obecně spojoval výklad vzniku různých jazyků. Poté nás zavádí do kraje v Evropě, který je „kolem dokola obklíčený horami, jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo,“ tedy do Čech. Přes praotce Čecha a jeho polovybájené potomky se Kosmas ve svém líčení dostal až k historickému Bořivojovi, prvnímu křesťanskému českému knížeti. Bořivoj se podle Kosmovy kroniky objevil zhruba ve stejné době, kdy z historické scény zmizel velkomoravský vládce Svatopluk. 

Není jistě náhodou, že první datum (mimochodem taktéž vybájené) v Kosmově kronice je spojeno s Bořivojovým křtem a s přijetím křesťanství. To totiž v Kosmově době nemělo podobu niterně prožívaného aktu víry, ale bylo spíše kulturním rámcem, jehož prostřednictvím se Čechy hlásily do světa západního latinského křesťanství. Kosmův svět však nebyl jen plný světců nebo mnichů umrtvujících svá těla za zdmi klášterů, ale i pohanských rituálů, které tehdy ještě mladá a málo početná církev nestihla vymýtit nebo obléknout do slušivých hávů křesťanské bohoslužby. Po roce 1000 přechází kronika k dosti krvavým událostem s nešťastným hrdinou Jaromírem, jenž byl vykastrován, oslepen, vyhnán, uvězněn a pak znovu dosazen na knížecí stolec. Tato část svědčí o tom, že Přemyslovci rozhodně nepatřili k rodinám, kde by se tu a tam nevyskytla nějaká ta ostřejší rozepře. 

Na začátku druhé knihy, jak se to sluší na autora píšícího i v zájmu vládnoucí dynastie Přemyslovců, se Kosmas velmi oslavně zmiňuje o knížeti Břetislavovi, jenž ukořistil v polském Hnězdně tělo svatého Vojtěcha. Poslední třetí kniha pak začíná vládou Břetislava II. (1092), který ještě stále musí vyhánět čaroděje, hadače a věštce. 

Z úvodu ke třetí knize pochází nadčasový Kosmův povzdech, že napsaná pravda plodí v srdcích ublížených nenávist. I Kosmas proto musel při psaní postupovat vůči současníkům velmi obezřetně, aby tím nevzbudil nevůli. Pokud by nepsal příznivě o knížetech nebo jiných mocných šlechticích, mohl slavného kronikáře i jeho rodinu snadno stihnout krvavý trest. 

Pobavit a poučit 

Kosmova kronika však není pouze suchopárným vylíčením událostí českých dějin. Mnohdy je proložena informacemi o úrodě a počasí, na němž byl středověký člověk závislý. Zápisy k některým létům se blíží krátkým zápisům z klášterů. K pobavení čtenáře jsou jednotlivé pasáže oživeny přímou řečí vtahující do událostí, které se mnohdy svým tématem až nepříjemně blíží dnešní bulvární produkci. Je otázkou, zda se na účet Velfa, nejistého v důvěrném styku se zkušenější Matyldou, bavila celá Evropa, podobně jako Kosmas v jedné z kapitol druhé knihy. Pasáž nám však zároveň také dává vědět, že středověcí kronikáři nebyli jen suchopární historikové stroze zaznamenávající události, ale také zdatní spisovatelé. I Kosmas je vzdělaný kronikář dávající na odiv své vzdělání dobově typickými výpůjčkami z Bible, citací povinných míst z antických autorů, ale také navazováním na starší historickou produkci, jež je umně včleněna do textu kroniky.

Jeho kronika je orientovaná jednoznačně na vládnoucí dynastii a oslavuje zemské patrony Václava a Vojtěcha, kterým je vyhrazena zvláštní úcta. Jsou v ní ale také první stopy rozvinutého národního vědomí, jež se vytváří na základě společných světců, dynastie a proti nepřátelským Němcům a Polákům. Jeho nositeli jsou však pro Kosmu vždy jen členové vyšší společnosti, kterou ztotožňuje s kmenem Čechů. 

Kosmas ale nezůstal osamocen a jeho kronika našla řadu pokračovatelů, z nichž první dokonce navázal na poslední větu v Kosmově kronice. O popularitě kroniky svědčí i patnáct dochovaných středověkých rukopisů. I dnes zůstává Kosmovo dílo zajímavých čtením. Jeho pozoruhodné, napínavé i poučné příběhy jsou výmluvným svědectvím o době svého autora a o dílně středověkého kronikáře přelomu 11. a 12. století.

Americké ministerstvo obrany nedávno zveřejnilo rozsáhlou zprávu Report on the Historical Record of U.S. Government Involvement with Unidentified Anomalous Phenomena (UAP) o vládních aktivitách v souvislosti s „neidentifikovanými vzdušnými jevy“ (UAP), známými též pod starším akronymem UFO. Jde o již několikátou podobnou zprávu v krátké době a její závěry jsou stejné jako u těch předchozích.

Podle nejnovější zprávy neexistují žádné důkazy o tom, že by Zemi navštívila mimozemská civilizace, že by úřady nalezly havarovanou loď mimozemšťanů, ani o tom, že by snad vláda takové informace skrývala před veřejností. Zpráva pokrývá aktivity amerických vlád od roku 1945 do současnosti a zabývala se veřejně přístupnými i tajnými vládními archívy.

Žádné důkazy 

Zpráva je ve svých závěrech jednoznačná. Uvádí, že neexistují důkazy z vládních vyšetřování ani akademického výzkumu, které by potvrzovaly, že pozorování UAP představuje mimozemskou technologii. Platí, že zprávy o podezřelých objektech či jevech obvykle mají normální vysvětlení. Lidé mívají nějaké představy o UAP, a když vidí něco zvláštního, s čím nemají každodenní zkušenost, snadno sklouznou k vysvětlení s „mimozemšťany.“

Jak je v těchto případech pravidlem, i tato zpráva se jistě setká s kritikou a odsudky od lidí, kteří jsou přesvědčeni, že americké úřady utajují zprávy o kontaktech s mimozemšťany, a skrytě získávají a využívají mimozemské technologie. Autoři zprávy z úřadu Pentagonu pro výzkum anomálií AARO (All-domain Anomaly Resolution Office) s takovými námitkami počítají.

V zprávě se píše, že experti AARO analyzovali dostupné informace a zjistili, že tvrzení v souvislosti s UAP, která se týkají konkrétních lidí, míst a dokumentů spojených s reverzním inženýrstvím mimozemských technologií, o nichž se v poslední době mluvilo i v Kongresu, jsou „nepřesná“. Háček je v tom, že s pozorováními UAP občas souvisejí tajné projekty nebo aktivity cizích zemí. To znamená, že fenomén UAP bude i do budoucna spojený se záhadami a nejasnostmi.

Takovou zimu nikdo nepamatoval. Začátek roku 1929 byl pro obyvatele střední Evropy spojen s nesnesitelnou zimou a přívaly sněhu. Život lidé riskovali i na krátké procházce. 

Tři měsíce 

V Československu tehdy nevystoupila teplota nad nulu celých dvaašedesát dní. Třeskutá zima zahájila svoji vládu hned 1. ledna a trvala až do března. Ani jeden den nedal obyvatelům měst a vesnic oddychnout. Zima zkrátka převzala nadvládu nad veškerým děním a stala se ve společnosti tématem číslo jedna. 

Už třetího února padl v Klementinu zimní teplotní rekord, když tam meteorologové naměřili minus 26,7 °C. A rekordy padaly i v dalších dnech. U Českých Budějovic klesla teplota na minus 42,2 °C. Průměrná denní maxima větších i menších měst v Československu nepřesahovala minus 17 °C. Takové teploty nepamatoval nikdo. A to záznamy z kronik, které mapovaly podobné počasí, sahaly až do první poloviny 18. století. 

Příroda udivuje 

A rekordní mrazy nebyly jediným fascinujícím přírodním úkazem. V Praze zamrzla nejen Vltava, ale i Čertovka, která má mnohem divočejší tok, a je tedy téměř nemožné, aby na ni vznikla byť jen slabá ledová vrstva. Kdo se odvážil na pochůzky ulicemi, zpravidla zamířil právě k zamrzlému toku Čertovky, protože kdo to neviděl na vlastní oči, mohl jen stěží uvěřit. Led pokryl československý úsek Dunaje a nejinak tomu bylo i na tocích v zahraničí. Lodě přimrzly k vodní hladině v přístavu ve Varně, ledová plocha vznikla na kanálech v Benátkách, a na jihu Chorvatska dokonce moře na několika místech zamrzlo zcela.

Mrazivé dny ani zdaleka nepřipomínaly romantické obrázky z knížek Josefa Lady. Zima se hned na počátku roku stala nepřítelem, který stál za řadou tragických úmrtí. V Olomouci umrzlo dítě v kočárku. Na Českobudějovicku, kde teploty klesaly pravidelně k minus 40 °C umrzli dva muži přímo doma za stolem. Sousedé je po nalezení popsali jako dva kusy rampouchů. 

Kdo se vydal mimo vesnici, byť jen několik stovek metrů, riskoval život. Z hodiny na hodinu se mohla přihnat sněhová vánice a bílá tma, která znemožnila jakoukoli orientaci. A neohrožovala jen zima, ale paradoxně i snaha zahřát se. Řada lidí se udusila poté, co se pokusili topit tuhými palivy. Takto zemřel teprve pětadvacetiletý kočí Josef Mende: „Odešel do stáje svého zaměstnavatele, aby tam rozhřál zamrzlý vodovod, vedle něhož postavil kamínka s rozpáleným dřevěným uhlím. Když se ve stáji oteplilo, přišla na kočího mdloba, z níž se již neprobral. Kamarád nalezl jej mrtvého, otráveného plyny. S kočím zahynul ve stáji i kůň.“ Informace o umrzlých plnily stránky denního tisku téměř každý den. 

Co dělat? 

Společnost stále více tlačila československou vládu k tomu, aby situaci řešila. Stát vydal prohlášení, nad kterým se ale mnozí obyvatelé jen upřímně pobavili. Bylo totiž jasné, že proti přírodním úkazům může těžko bojovat i nejsilnější politická strana. Do ulic tedy k pomocným pracím nasadili armádu, ale ani to neprobíhalo hladce. Vojáci nebyli na mrazy dostatečně vybaveni nářadím ani oblečením. I oni trpěli chladem, řada z nich totiž pobývala celoročně ve dřevěných kasárenských domcích, kde nepřestávající zimu přežívali u kamen a s hrnkem čaje s rumem v ruce. 

Ačkoli situace ve městech i na vesnicích byla poměrně vážná, objevovaly se ve zprávách i informace z dnešního pohledu poměrně kuriózní. Zejména mladí lidé trpěli na časté omrzání uší. K tomu stačilo podle informací pouhých 15 minut pobytu venku! Pražská klinika řešila v pouhém jednom dni přes pětadvacet takových případů. Zavládla velká móda ochranných klapek na uši. Například v Praze si je lidé oblíbili natolik, že už na počátku února vykoupili zásoby téměř ve všech místních obchodech.

Jiná hierarchie zavládla i městských kavárnách: „Všechna nejlepší místa v kavárnách s výhledem do ulice, po kterých byla dřív největší sháňka, jsou opuštěna. Hosté tlačí se v koutě u kamen.“ Mrazivé počasí mohli ocenit snad jen žáci, kterým se často rušila školní docházka. Za rozhodnutím škol stála řada důvodů. Nebylo možné dostatečně vytápět třídy, a když už, náklady na topení stoupaly velmi vysoko. Žáci a studenti také docházeli jen v omezeném počtu. Velká část jich stonala s nachlazením a děti ze vzdálenějších vesnic řešily ještě další problémy. Hrozilo totiž, že namáhavou cestu v zimě nevydrží a umrznou. „V nemocnici Milosrdných bratří na Starém Brně bylo včera ošetřeno 65 žáků českého reálného gymnasia na Poříčí, kteří na cestě do školy omrzli.“ Protože byly omezeny dodávky uhlí, tvořily se i na ulicích dlouhé fronty lidí, kteří čekali na otop a situaci přirovnávali dokonce k nouzi za války. 

Co všechno nefungovalo?

Četné komplikace vládly i v městské hromadné dopravě. Zamrzalo elektrické vedení i koleje. A čekat na opožděnou tramvaj mohlo být v minusových teplotách život ohrožující aktivitou. Dopravit se v této době kamkoli daleko bylo téměř nemožné. Koleje pod náporem mrazu praskaly a hrozilo, že vlakové soupravy vykolejí. V neposlední řadě scházel i dostatek zaměstnanců, kteří by na dráze pracovali. Velká spousta z nich ulehla doma s nachlazením či omrzlinami. Vlaky proto nabíraly mnohahodinové zpoždění a často nejely vůbec. Ráno přijížděly vlaky z předchozího dne a večer vlaky, které měly přicestovat přes den. 

Dlouho na sebe nenechaly čekat ani další přidružené problémy. Ve městech praskala vodovodní potrubí a akutně se nedostávalo vody. S tím se potýkaly například i hasičské sbory, které k požárům vyjížděly stále častěji. Lidé se totiž snažili přitápět si, jak se dalo, takže bezpečnost stála až na druhém místě. Domy tak ničila řada požárů, které hasiči často nemohli uhasit. Ať už neměli čím nebo proto, že jim voda v hadicích prakticky zmrzla. 

Do toho všeho obyvatele Československa postihla chřipková epidemie: „Úmrtnost následkem chřipky stoupla tak, že v jediný den konalo se v Plzni dvacet pohřbů, což je zjev nebývalý.“ Lidé byli vyčerpaní, vystrašení a bez dobrých vyhlídek. Předpovědi počasí totiž žádné dobré zprávy nepřinášely. 

Další hladovci 

Zatímco ve městech přibývalo zdánlivých problémů i vlivem nefunkční kanalizace a nesplachujících záchodů, před obyvateli venkova stanul problém nový, s kterým si nevěděli rady ani starousedlíci. Do blízkosti chalup se totiž stahovala hladová zvěř. Na územích Čech šlo nejčastěji o zajíce a srny, které zima zbavila přirozené plachosti. Strádající zvířata neodehnal ani štěkot psů. Ještě vážnější problémy ale měli obyvatelé Podkarpatské Rusi. K jejich obydlím se totiž ve smečkách táhli vlci z nedalekých lesů. Za oběť jim několikrát padl dobytek v promrzlých chlévech. A samozřejmě i tady lidé bojovali s nedostatkem vody. Ta totiž zamrzala i v hlubokých studnách. Nebylo výjimkou, že lidé z nich vytáhli pouze vědro plné ledové tříště. 

Jakmile se k třeskutým mrazům přidalo ještě nepřestávající husté sněžení, měli mnozí jasno. S nadsázkou se říkalo, že už chybí jen roj kobylek a egyptské rány budou kompletní. A skutečně, sněhová nadílka byla bohatší, než by si vysnil kdejaký milovník zimy. I ve městech dosahoval sníh až ke korunám stromů. Čtyřmetrové závěje zmenšily i široké chodníky na pouhé pěšinky. Zatímco ve městech se odhrnovaly alespoň hlavní křižovatky, na vesnicích zůstávaly pod sněhem uvězněné celé rodiny: „Sněhu napadlo velmi mnoho. Lidé žili jako ve sněžných hradech, neb okna v domech po celých 14 dnů ani nerozmrzla.“ Byly dny, kdy i dopoledne zahalila ulice bílá tma, která způsobila už v tak chaotických podmínkách další rozruch. 

Sčítání škod 

Až po mnoha týdnech si lidé mohli trochu oddechnout. Teploty stále častěji stoupaly do kladných hodnot. I když sníh odtával pomalu a držel se ještě několik týdnů, bylo jasné, že je potřeba sčítat škody. Ty se týkaly hlavně následků v přírodě. 

Podle kronik poklesl stav zvěře o 75 %. Lesní zvěř jednoduše umrzla a stejně tak to bylo i s ptactvem: „Ptáci padali zmrzlí z nebe a v parcích je sbírali do nůší.“ I když se hospodáři snažili zabezpečit chlévy, ne vždy proti mrazu uspěli. Na počátku jara tak chybělo mléko, protože mnohým krávám promrzla vemena a trpěly na záněty, které jim znemožnily cokoli nadojit. 

Tající sněhové závaly zase odhalily nesmírné množství popela v ulicích, které popeláři nebyli schopní během mrazů odklízet. Černé nánosy tak zahalily nejen silnice a chodníky, ale šplhaly se i vysoko na fasády domů. Štěstí v neštěstí našli snad jen zemědělci. Na jednu stranu se sice potýkali s extrémním úhynem ovocných stromů, kterých umrzlo přes pět a půl milionu, ale optimismus se jim rychle vrátil. I když byly práce na polích o několik měsíců posunuty, důsledné promrznutí půdě nejspíš pomohlo a úroda byla ten rok velmi štědrá.

Za mrazivou zimou v roce 1929 nestály morové rány, jak si někteří lidé tehdy mysleli, ale pouze netypické meteorologické jevy. Nad Evropu totiž několik měsíců před tím pronikl rozsáhlý výběžek vysokého tlaku vzduchu. Ten vytvořil bariéru, kterou nemohl proudit vzduch z Atlantiku – právě ten má totiž na svědomí mírné zimní klima ve střední Evropě.