První písemná zmínka o hořických pašijových hrách sahá až do roku 1816, kdy je zinscenoval zdejší tkadlec Paul Gröllhesel. Představení byla zpočátku hlavně lokální záležitostí. Dobrovolníci předváděli svůj um bez kostýmů, s minimem rekvizit a především v hostincích. Účinkujícími byli navíc pouze muži, kteří se zhostili i rolí Panny Marie či krásné Máří Magdalény. Skromná výprava ovšem nezabránila šíření věhlasu představení do širokého okolí a mnozí diváci za ním putovali i dlouhé hodiny. Takto se s několikaletými přestávkami hrálo po celý zbytek devatenáctého století vždy v době Velikonoc.

Sláva přichází 

Zásadní obrat přišel s osobností Johanna Josefa Ammanna, který učil na Německém státním gymnáziu v Českém Krumlově. Vedle své pedagogické činnosti se ovšem věnoval i etnografickému výzkumu Šumavy a do místní tradice se doslova zamiloval. Osobně navštívil velkolepá představení v německém Oberammergau a Brixleggu a hořické hry se rozhodl pozvednout na světovou úroveň. Proto přepracoval text, přesunul dobu konání do atraktivnějších letních měsíců, ale hlavně sehnal dostatek finančních prostředků pro výstavbu divadelní budovy o kapacitě 1 500 diváků.

Dne 25. června 1893 tak byla uvedena premiéra velkého pašijového představení, jehož věhlas brzy překonal nejen hranice Šumavy, ale i Evropy. V pamětní knize jsou podepsáni návštěvníci z Ameriky, Egypta, dokonce i Japonska. Nebyla nouze ani o známé tváře z řad tehdejších aristokratů, mezi kterými nechyběl František Ferdinand ďEste, korunní princezna Stefanie Belgická či princezna Marie Hannoverská. 

Se vzrůstajícím zájmem o hry čile stoupal i turistický ruch, čemuž se malá obec pružně přizpůsobila. Ubytovat se dalo v celkem jedenácti hostincích a přímo nad divadlem byla postavena velká restaurace. Inscenace se záměrně hrály s pětiletými přestávkami, aby se povzbudil zájem diváků. To platilo až do Velké války. Během ní však řada herců přišla o život a budova chátrala. 

Obnovy a zákazy 

Období první republiky znamenalo návrat k tradici, ale pouze do roku 1936. Nacistům totiž byly náboženské hry trnem v oku. Proto je zakázali s tím, že jde o dědictví po nežádoucí židovské kultuře a latinský kříž na průčelí divadla vyměnili za hákový. Budova pak sloužila jako sklad wehrmachtu. Po skončení války a odsunu německých obyvatel přišly Hořice o většinu herců. Zbyla jen zbořená stavba, kostýmy poškozené zubem času a vzpomínky na zašlou slávu. I to ale nakonec stačilo, aby se v řadách nových obyvatel našel dostatek nadšenců, kteří se rozhodli navázat na milovanou tradici. 

Dobrovolníci svépomocí opravili divadlo, vybavili jeviště a hlavně si opatřili nezbytný překlad původně německého textu. S nastudováním první české verze pomáhal i bývalý představitel Krista, vysídlený Němec a někdejší starosta Hořic Johann Wiltschko. Toho času totiž působil jako zajatec na nucených pracích v nedalekém Větřní (Wettern). Po nazkoušení se úspěšně hrálo až do roku 1948. Jenže stejně jako nacistům nevyhovovaly pašijové hry ani komunistům a následoval další zákaz. Tentokrát na dlouhých pětačtyřicet let. Opravená divadelní budova sloužila nejprve jako ovčín, pak zde byla uskladněna sláma a v roce 1966 se o konečnou likvidaci postarala trhavina. 

Dědictví zachováme 

Tradice však měla větší sílu než jakákoli ideologie, a tak i po sametové revoluci znovu ožila. Už koncem roku 1990 vznikla Společnost pro obnovu pašijových her v Hořicích na Šumavě a o úplném znovuzrození můžeme hovořit k datu 1993. I když dnešní hry zatím nedosáhly tak velkého věhlasu, i ony mají v návštěvní knize nejedno slavné jméno. Zmínit můžeme papežského nuncia Giovanniho Coppu či tehdejšího pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka. Představení se hrají vždy v červnu, v přírodním amfiteátru na kopci.

Velká filmová senzace 

Pašijové hry navštívil i americký producent Charles Smith Hurd. Tomu se divadlo zalíbilo natolik, že ochotníky pozval do Spojených států, aby tam s nimi natočil film. Neodradilo ho ani to, když odmítli, a znovu se vydal do Hořic, tentokrát i s celým štábem. Tak vznikl první snímek natočený na našem území, který je zároveň jedním z nejstarších hraných filmů vůbec. 

Premiéru měl ve Filadelfii a v New Yorku ke konci roku 1897 a těšil se obrovskému úspěchu. O tehdejším věhlasu pašijí svědčí i fakt, že promítání bylo schváleno jen v mimoevropských zemích, aby se neohrozila návštěvnost představení. V současnosti je záznam považován za ztracený.

Ten příběh zná nejspíš úplně každý. Pohřeb národního mučedníka Karla Havlíčka Borovského se odehrává v trýznivém tichu. Nikdo si nedovoluje ani hlesnout. Každý se bojí, že by mohl dopadnout jako zesnulý literát uštvaný zrůdnou státní mocí. Dav se však najednou rozestupuje a k rakvi přichází krásná, bledá a nesmírně statečná žena a na rakev klade trnovou korunu mučedníka.

Právě takhle se Božena Němcová propsala do našich čítanek. Jako nesmírně talentovaná, statečná a hluboce nešťastná vlastenka. Němcová z masa a kostí však byla ve své době vnímána poněkud jinak, jinak to bylo s jejím manželstvím a jiný byl i příběh Havlíčkova pohřbu.

Já věnování, ty peníze

Na zámku ve Slavkově u Brna můžete spatřit výtisk Babičky, kterou literátka dedikovala Eleonoře, hraběnce z Kounic. Do věnování napsala: „Vysokorodé Paní, Paní Eleonoře hraběnce z Kounic, rozené hraběnce Voračické z Paběnic, paní řádu hvězdokřížového, členu mnohých dobročinných ústavů a.t.d. ve vší úctě věnuje Božena Němcová. (na další stránce, pozn. red.) VYSOCE UROZENÁ PANÍ Je způsob, když koho milého z domu provázíme, že mu dáváme na cestu s sebou požehnání. I já posílajíc do světa dítko – prostinké to dítko své fantazie – žehnám je, vtiskujíc mu na čelo jméno, jež odedávna národu milé a vážené bylo – a nyní ctěné je co jméno příznivkyně lidu, podporovatelkyně všeho, co dobré a krásné, jméno Vaše, šlechetná paní! – Nevím pro ně lepšího požehnání.“

Věnování však nebylo nezištným výrazem úcty vůči pozoruhodné ženě, která štědře podporovala české vlastence. Šlo o počin, za který Němcová očekávala okamžitou odměnu. Její manžel byl totiž (navzdory svému jménu) zapálený vlastenec a kvůli politické činnosti ho tudíž stále krátili na platu a rodina se ocitala na hranici chudoby. Literátka tak obepisovala přední osobnosti své doby a žádala je o půjčku či finanční dar.

Zatracené lžičky

Jindy štědrá hraběnka však zjevně žádné peníze neposlala, jak můžeme soudit z dopisu, jehož adresátem byl Jan Evangelista Purkyně. Tomu Němcová píše: „(…) Řeklo se mi, že paní hraběnka za dedikací Babičky mi nějaký dar na penězích pošle – ale posud se nestalo (…)“

K této otázce, bohužel, postrádáme vysvětlení z pera samotné šlechtičny. Trochu světla přináší Josef Václav Frič ve svých Pamětech: „(…) sepsavši Babičku, již na naši radu věnovala hraběnce Kounicové, dostala od této místo očekávané alespoň padesátky pouze půl tuctu kávových lžiček! Neboť nešťastnou pro Boženu náhodou radila se paní hraběnka opět s týmž duchovním rádcem, který argumentoval takto: ‚Pakli jí dáte peníze, promarní je přes jednu noc se svými kamarády; darujete-li jí něco cennějšího, zastaví to obratem ruky, pročež vám radím jen k dárku co možná nepatrnému.‘ Ubohá, kteréž nedostávalo se právě, jak obyčejně, na činži, sama mi se slzami v očích nabízela těch šest pratenounkých lžiček ke koupi (…)“

Za impulzem k nevyplacení očekávané částky stál hraběnčin rádce, duchovní a vlastenec Václav Štulc, kterého dost možná dráždily některé aspekty spisovatelčiny svobodomyslné osobnosti. To mu však nebránilo stát se řečníkem na jejím pohřbu a nazývat ji tam drahou sestrou. Možná i proto, že mu k tomu zesnulá spisovatelka už nemohla nic říci.

Pořádné gesto

Vidíme tedy, že slavná dedikace jednoho z našich nejslavnějších literárních děl měla poněkud méně idylické okolnosti vzniku, než by se původně mohlo zdát, a že spisovatelka za svého života nebyla hodnocena tak jednoznačně pozitivně.

Jak to ale bylo s pohřbem Karla Havlíčka Borovského? Opravdu šlo o kolosální akci. Němcová k tomu napsala: „Lidstva bylo náramné množství, sotva že se mohlo jít; jak se dle oka čítat mohlo, přes 5 000, a všecky třídy a stavy tu byly zastoupeny, i tací šli, o nichž se mohlo pochybovat.“ Jistá byla i ona policejní přítomnost, i když spisovatelka říká: „Policajta ani žandarma nebylo v davu vidět, ale bez cejchu jich bylo asi dost mezi lidem.“

Podle historika Jiřího Raka však spisovatelka na hrob žádnou korunu nepoložila. Tu prý objednal Náprstek (Ferdinand, nikoli slavnější Vojta) a Němcová přinesla kytičku mučenek. Symbolický význam je samozřejmě stejný. Passiflora je rostlina utrpení. Národní mýtus si však žádá větší gesto. Bezkrevnou světici, která na rakev klade trnovou korunu, již by si stejně dobře mohla nasadit i sama. 

Letět do vesmíru bylo vaším životním snem a podřídil jste mu téměř všechno. Jak na zmíněnou dobu vzpomínáte?

Vydat se do vesmíru jsem si nade všechno přál. Jako mladý jsem o tom ale příliš často nemluvil, protože jsem se obával, že by takové přání působilo dost nerealisticky. Uvnitř jsem po tom nicméně velice toužil a skutečně jsem tomu ve svém životě podřídil téměř vše. Doufal jsem a věřil, že se mi sen může splnit, a chtěl jsem být dobře připravený. Proto i každý můj životní krok, každý posun ve studiu znamenal zároveň krok na cestě k tomu stát se kosmonautem. Když se nyní ohlížím zpět, uvědomuju si, že mě provázela také notná dávka štěstí, protože bez něj a bez dobré příležitosti prostě uspět nejde. A já jsem obojí měl.

Od rybiček do stíhačky

Přesto jste v dětství toužil i po jiné profesi, která s kosmonautikou nesouvisí. Jaké povolání vás tehdy tolik okouzlilo?

Ze začátku jsem chtěl být letec, protože můj táta byl vojenským pilotem. Jelikož jsme se však hodně stěhovali, i moje zájmy se docela měnily, přičemž mezi ně patřila také akvaristika. A protože jsem rybičky choval, myslel jsem si, že by pro mě mohla být nejlepší práce prodavače v akvaristice – že bych byl zkrátka přímo u zdroje, a měl tak rybičky z první ruky.

Od akvarijních rybek ke kosmonautice vede poměrně dlouhá cesta. Jaké životní události vás na ni nasměrovaly?

Z mého pohledu šlo o dvě zásadní události a tou první se stal start Sputniku. V té době mi bylo devět let, a jelikož tehdy ještě nebylo běžné mít doma televizi, tak jsem se na zmíněný let dívat nemohl. Přesto jsem ho nakonec viděl, a to přímo na vlastní oči. V rozhlase totiž hlásili, že bude možné družici jako blikající bod pozorovat přímo na obloze, a to v určitém čase nad jihozápadním obzorem. Hlídkoval jsem tedy pozorně pod širým nebem a skutečně jsem ji spatřil spolu se stovkami dalších nadšenců, kteří postávali venku a snažili se Sputnik zahlédnout. Jednalo se pro mě o naprosto neskutečný zážitek a i nyní, po tolika letech, bych o něm mohl dlouze hovořit.

Jako druhá událost vás tedy nepochybně zásadně ovlivnil let prvního kosmonauta. Jak jste ho tehdy prožíval?

Když Jurij Gagarin v roce 1961 odstartoval do vesmíru, považoval jsem to za tak mimořádnou událost, až jsem si myslel, že se snad na chvíli musí zastavit svět. A od té chvíle jsem věděl, že budu také kosmonautem.

Podal jste si přihlášku na Vyšší letecké učiliště v Košicích. Inspiroval vás k tomu váš otec, rovněž vojenský pilot?

Fakt, že byl tatínek vojenským pilotem, mě ve výběru určitě ovlivnil. Ale tehdy už jsem se rovněž hluboce zajímal o vesmírné lety a věděl jsem, že jak američtí, tak sovětští kosmonauti pocházeli z řad vojenských letců, především stíhacích pilotů. Takže mé směřování bylo jasné.

Život v Hvězdném Městečku

V první polovině roku 1976 nabídl Sovětský svaz zemím sdruženým v programu Interkosmos účast na pilotovaných kosmických misích. Váš dlouho očekávaný den nastal. Jak jste vše vnímal?

Byl jsem nadšený. Výběr kosmonautů programu Interkosmos probíhal od června do listopadu 1976 a vybíralo se z pilotů Československého vojenského letectva. Nejdřív lékařská komise Ústavu leteckého zdravotnictví v čele s plukovníkem Antonínem Dvořákem na základě pravidelných každoročních prohlídek vytipovala čtyřiadvacet vhodných kandidátů. A já jsem se ocitl mezi nimi.

Následně jste v Praze procházeli dalšími mnohastupňovými testy a pak přišel finální výběr. Kdy a jak jste se o své nominaci dozvěděl?

Finální výběr probíhal nadvakrát. Z náročných testů vzešlo nejprve osm a poté čtyři nejlepší kandidáti: Ladislav Klíma, Oldřich Pelčák, Michal Vondroušek a já. Byl to pro mě nádherný den a doslova jsem se už viděl v raketě na startovací rampě. Ale vnímal jsem, že je vše pořád ještě daleko a že budou následovat další testy a výběry. Ty přišly v listopadu 1976 už přímo v Moskvě, kde sovětští lékaři vybrali z naší čtveřice Oldřicha Pelčáka a mě. To bylo silné…

S Oldřichem Pelčákem jste se na vesmírný let začali chystat v Hvězdném Městečku. Jak příprava probíhala?

V prosinci 1976 jsme ve Středisku přípravy kosmonautů v Hvězdném Městečku, společně s polskou a východoněmeckou dvojicí, zahájili finální fázi výcviku. Ten běžný základní byl dvouletý, ale my jsme coby kosmonauti programu Interkosmos procházeli zkrácenou půlroční verzí, protože jsme už všichni byli absolventy vysokých škol. V květnu 1977 jsme složili závěrečné zkoušky a poté došlo na rozřazení do posádek.

Co pro vás bylo z celé přípravy nejtěžší?

Asi největší problém spočívá v tom, že se nedá vyzkoušet dlouhotrvající stav beztíže. Při přípravě jsme ji mohli zakusit jen na malou chvilku, přibližně na čtyřicet sekund. Ale dlouhodobě ji kosmonaut zažije skutečně až ve vesmíru a musí se s tím popasovat.

Po rozřazení do posádek jste vytvořil dvojici s plukovníkem Alexejem Gubarevem. Jaký byl parťák?

Rozřazení do posádek pro mě představovalo výjimečný okamžik. Alexej Gubarev měl za sebou již let v Sojuzu 17 a měsíční pobyt na stanici Saljut 4 v roce 1975, takže šlo o ostříleného kosmonauta. Druhou posádku tvořili Oldřich Pelčák a Nikolaj Rukavišnikov, který už absolvoval dva lety v délce osmi dnů: v roce 1971 v Sojuzu 10 a o tři roky později v Sojuzu 16. Gubarev byl o dost starší než já, takže jsem k němu měl jako ke zkušenějšímu velký respekt. Abychom byli opravdu dobře připraveni, přidávali jsme si tréninkové hodiny navíc. A také jsme si vytvořili takový zvláštní způsob vnitřní komunikace – on udával tón a mně nedělalo problém ho akceptovat.

V polovině února 1978 jste všichni složili závěrečné zkoušky. Tehdy jste se rozdělili na hlavní a záložní posádku? A panovala mezi vámi při testech nějaká rivalita?

Závěrečné zkoušky složily obě posádky výborně a někdy kolem osmnáctého února jsme přiletěli na Bajkonur, kde jsme se pak šestadvacátého dozvěděli – přestože neoficiálně – že do vesmíru poletíme my s Gubarevem. Podle hodnocení instruktorů byla naše dvojice o něco lepší. Rozhodnutí se muselo udělat minimálně dva dny před vyvezením rakety na rampu, protože v kosmické lodi se musí nainstalovat individuální vybavení, připravené na míru letící posádce.

A jde se na start

Pro let byla připravena loď Sojuz 28, kterou na oběžnou dráhu vynesla raketa Sojuz-U. Měl jste možnost poznat její technické parametry?

Sojuz 28 stejně jako většina těchto kosmických lodí sestával ze tří modulů, a to z návratového modulu a z obytné a přístrojové sekce. Při startu pak spočíval pod aerodynamickým krytem, na němž byl umístěn i záchranný systém SAS.

Jaká byla poslední noc před startem? Na co jste myslel?

Večer nám doporučili vzít si prášek na spaní. Byl jsem samozřejmě nervózní, tomu se člověk neubrání. Šlo o hodně. Kdyby mi například z rozčilení „vyskočil“ opar, nikam bych neletěl. Start by se odložil o dva dny a vystřídala by nás záložní posádka. Než jsem usnul, vzpomínal jsme na svůj dosavadní život, a třeba i na učitele ze základní školy – co by tomu asi řekli…

Co se vám honilo hlavou v posledních okamžicích, když jste stoupali výtahem do lodi?

Z té chvíle mám velmi emotivní zážitek. Když jsme jeli výtahem k raketě kolem montážní věže, viděli jsme na plošině pracovat techniky. A protože byl březen a zima, měli na sobě tmavě hnědé kožichy, na hlavách ušanky a kolem pasu jisticí železné řetězy. Mávali na nás, přičemž vypadali jako čerti a ukazovali nám palce nahoru. To mi utkvělo v paměti dodnes.

Vaše loď zamířila na oběžnou dráhu z kosmodromu Bajkonur druhého března 1978 v 15:28:10 světového času. Přiblížil byste nám poslední chvíle před startem?

Já jsem letěl na pozici kosmonaut-výzkumník v hodnosti kapitána, velitelem byl plukovník Alexej Gubarev. Těsně před startem jsme se na sebe podívali a on pronesl památnou větu: „Teď poletíme. Buď nahoru ke hvězdám, nebo do pekel, ale už jen společně.“ A pak jsme bez problémů odstartovali a vydali se k orbitální stanici Saljut 6, kde nás očekávali Jurij Romaněnko a Georgij Grečko.

Konečně spojení

Jaké pocity a myšlenky vás ovládly při startu, když jste se vzdalovali od Země? Dá se takový zážitek k něčemu přirovnat?

Průběh letu jsem popsal ve své knize Pod námi planeta Země z roku 1979. Po návratu jsem hrdě říkal, že na ty zážitky nikdy nezapomenu… S odstupem času už si pochopitelně nepamatuju všechno, ale to zásadní ve mně zůstalo – ten pocit, ta zvědavost, čeho jsem byl součástí a co jsem viděl. Vše bylo velice emotivní.

Den po startu zaparkoval Sojuz 28 po osmnácti obletech Země u stanice Saljut 6. Jak spojení probíhalo?

V tehdejší době se preferovalo automatické přibližování a spojení, což ovšem neznamená, že my jsme nic nedělali. Především jsme museli každou probíhající fázi kontrolovat. Největší nápor byl v posledních třiceti minutách před spojením. Přijímací kónusový „trychtýř“ měří v průměru asi sedmdesát pět centimetrů a cílem bylo dosáhnout finální rychlosti pětatřiceti centimetrů za sekundu. Dala se dobře zjistit i stopa – v jakém bodě došlo k prvnímu dotyku. Přesné to není nikdy, my jsme měli odchylku tři a půl centimetru od středu.

Po necelých dvou obletech jste vstoupili, přesněji řečeno vpluli na palubu Saljutu 6. Jaké vás čekalo přivítání?

První jsem vplul já a za mnou Gubarev, načež nás Romaněnko s Grečkem uvítali skutečně tradičně, chlebem a solí. Během týdenního pobytu jsme jim pak na stanici pomáhali v jejich vědeckém programu, ale natočili jsme i řadu televizních reportáží a také jsme provedli šest experimentů, které pro nás připravili odborníci z Československé akademie věd ve spolupráci s dalšími institucemi.

Jeden pokus za druhým

Jak probíhal váš první den na stanici?

Po přivítání jsme posádce předali balíčky, noviny a dopisy od rodin i přátel. Bylo také potřeba vyložit Sojuz, poté už jsme se však naplno pustili do práce. Již po dvaceti minutách jsem zahájil experiment Chlorella 1, týkající se výzkumu rozmnožování řas, a průběžně jsem se o něj staral i v následujících dnech. Řasy jsme přivezli v klidovém stavu, načež se naočkovaly do živné půdy a zkoumal se průběh jejich rozmnožování. Na Zemi paralelně rostla kontrolní populace za stejných podmínek, kromě stavu beztíže. Odpoledne jsme se věnovali lékařskému vyšetření a ve tři hodiny ráno jsme se uložili ke spánku.

Druhého dne jste zahájili pokus Morava-splav a věnovali jste se dlouhodobému sovětsko-polskému experimentu Opros, doplněnému českým Suposem. O jaký typ výzkumu se jednalo?

Experiment Morava-splav využíval sovětskou pec Splav 1 k roztavení a mnohahodinovému chladnutí vzorků chloridu měďného, olovnatého a stříbrného. V případě pokusu Opros šlo o vyplňování dotazníků, v nichž jsme odpovídali na otázky týkající se našeho zdravotního i psychického stavu.

Pátého března pak přišel na řadu experiment Oxymetr. V čem spočíval?

Zmíněný pokus zahrnoval měření okysličení tkání, hned na začátku jsme však zjistili poruchu napájení přístroje. Poškozený zdroj jsme sice improvizovaně nahradili sadou monočlánků, ale měření už neproběhlo kompletně. Ve stejný den se také konala mezinárodní tisková konference, vysílaná i Československou televizí.

Dalšího dne ráno jste potom připravili a provedli experiment Extinkce…

Ten se týkal pozorování hvězd, tedy změny jejich jasnosti při západu za obzor. Odpoledne jsme pak prováděli sledování zemského povrchu a večer doběhl pokus Morava-splav. Následujícího dne jsme ukládali vybavení s výsledky experimentů do Sojuzu a odpoledne jsme pozorovali ledovce a sněžnou pokrývku na sovětském území. Uskutečnila se také další televizní beseda.

Zubař na oběžné dráze

Osmý březen byl pro vás odpočinkový. Jak se ve vesmíru relaxuje?

Už samotný pobyt v kosmu je poměrně vyčerpávající, takže jsme se na den klidu upřímně těšili. Mohli jsme mluvit s rodinami a opět jsme hovořili do televize. Devátého března jsme se pak začali připravovat na odlet a přesunuli jsme vše potřebné do Sojuzu: výsledky experimentů do přistávacího modulu, odpad zase do orbitálního modulu, který posléze při návratu shořel v atmosféře. A také jsme orazítkovali přivezenou poštu.

Před startem jste se připravoval rovněž jako zubař, abyste ošetřil chrup kolegovi na Saljutu 6. Jistě nešlo o příjemnou představu, vrtat mu zuby…

Ta příhoda se uvádí často, ale humorná byla až ex post. Grečko s Romaněnkem si stěžovali na bolest zubů. Proto jsme s Gubarevem absolvovali kurz, abychom případně dokázali odvrtat plombu. Když jsme přiletěli, Alexej se zeptal: „Tak koho tady bolí zuby? Máme s sebou vrtačku.“ Grečko, který se s ním znal a dřív spolu létali, dobře věděl, že Gubarev žádný zubař není. S nadějí se tedy podíval na mě a zeptal se, jak dlouho jsem se připravoval. Když jsem mu řekl, že deset dní na Bajkonuru, tak si zuby vrtat nenechal. (Smích.)

Obdrželi jste v rámci přípravy na kosmický let také instrukce ohledně možného setkání s mimozemskými civilizacemi?

Tak tuto otázku jsem dostal od novinářů opravdu mnohokrát a s naprosto vážnou tváří jsem odpovídal: „Ano, příprava proběhla už doma, když mi maminka řekla, abych nezapomněl slušně pozdravit, když tam někoho potkám.“ (Smích.)

Desátého března ráno jste se rozloučili se základní posádkou a po 164 hodinách společného letu jste se od orbitální stanice odpojili. Obával jste se přistávacího manévru?

Musím říct, že v tu chvíli jsem o celém letu hodně přemýšlel. Z historie jsem věděl, že přistání představuje nejkritičtější bod mise a většina neštěstí se stala právě při něm. S Gubarevem jsme si však byli jistí, že jsme udělali vše, aby dopadlo dobře. Když jsme se od stanice odpojili, podívali jsme se na sebe a pomocí brzdicího motoru jsme zahájili sestup.

Zpátky na Zemi

Mohl byste nám okamžik odpojení od stanice přiblížit detailněji?

Po přesunu do Sojuzu a uzavření poklopu bylo třeba důkladně zkontrolovat hermetičnost lodi, načež jsme mohli přistoupit k odpojení. Odcouvali jsme od Saljutu krátkým impulzem a pak už naše loď fungovala v autonomním režimu. Důležité bylo zorientovat ji zádí kupředu, tedy motorem proti směru letu. Po odpojení totiž letěla po stejné oběžné dráze jako stanice a bylo nezbytné jí udělit brzdicí impulz. Poté Sojuz devadesát sekund brzdil a z rychlosti asi osmi tisíc metrů za sekundu se mu tím odebralo sto padesát metrů. Z hlediska rychlosti šlo o nevýraznou změnu, ale parametry oběžné dráhy se takto změnily na sestupnou trajektorii. Následně se loď dotkla atmosféry a pokračovala po parabole k Zemi. Přístrojová a orbitální část se přitom oddělily a shořely v ovzduší.

Při průletu atmosférou chránil návratovou kabinu tepelný štít. Jak moc při popsaném manévru vzrostla teplota uvnitř?

Ještě před navedením lodi na sestupnou dráhu jsme zapnuli klimatizaci na co nejnižší teplotu, aby se kabina maximálně vychladila. Poté již klimatizaci použít nešlo, protože se odhazovala spolu s přístrojovým modulem. Teplo z půltunového tepelného štítu se tak přesouvalo i do kabiny a člověk se zahříval rovněž samotným přetížením. Skafandr však provětrával ventilátor, tudíž pocitová teplota nebyla tak vysoká. Ve výšce pěti a půl kilometru byl tepelný štít odhozen a otevřely se větrací otvory v kabině.

Kdy se otevřely padáky? A poznali jste, že vše proběhlo správně?

Z kabiny na ně vidět není, ale jejich otevření člověk zaznamenat může, protože cítí, že se kabina zhoupla. Informaci nám předaly vrtulníky, které nás při přistání sledovaly. Byla to úleva. Jakmile pak kabina dosedla, došlo k odstřelení jedné strany padákového systému, aby nás netáhl dál.

Kde přesně jste přistáli?

Kabina se snesla asi tři sta kilometrů západně od kazachstánského Celinogradu, dnešní Astany. Vrtulníky nás dopravily do blízkého Arkalyku a odtud jsme se letadlem vrátili do hotelu Kosmonaut na Bajkonuru. Naše mise trvala sedm dní, dvaadvacet hodin a sedmnáct minut.

Existuje pro výstup z kabiny nějaký speciální postup?

Přistáli jsme v silně zasněžené a ztemnělé stepi. Poté bylo především třeba odpálit zásoby peroxidu vodíku v korekčních motorcích a antény v podobě svitkového metru. Teprve pak jsme mohli z kabiny vstoupit. Poklop otevírá velitel, ale v případě problémů to lze udělat i zvenku. Aby se však přístup k němu uvolnil, museli jsme kabinu rozkývat a pootočit. První vystoupil Gubarev coby velitel, poté já. Byl jsem šťastný, že to máme úspěšně za sebou, že skončilo období velmi intenzivní práce a také neustálého dokazování vlastní způsobilosti.

Co vám let do vesmíru dal?

O tom jsem přemýšlel často. A kdybych říkal, že jsem si něco jiného myslel tehdy a něco jiného teď, nebylo by to přesné. Určitě jsem získal jistý nadhled, nebo se o to alespoň snažím. Člověku najednou dojde, že se sice dostal asi jen do tisíciny vzdálenosti Měsíce od Země, ale přesto nesmírně daleko od její bezpečné náruče. Jako lidstvo si to však často neuvědomujeme a svou planetu ničíme. Let do vesmíru mě utvrdil v přesvědčení, že stojí za to usilovat o její ochranu.

Jak vidíte budoucnost kosmických letů?

Věřím, že lidstvo dosáhne takové úrovně vesmírného cestování, že do kosmu expanduje kvůli zachování své existence. Vidím však rovněž etické problémy: Může se stát, že půjde o vícegenerační mise bez plánů na návrat, loď bude vesmírem putovat po mnoho dekád a určeného cíle dosáhnou třeba až vnuci či pravnuci původní posádky. Ale co ti, kdo budou muset strávit celý život na palubě kosmického plavidla – unesou to?

Karlův pragmatismus a racionalismus se prolínaly s řadou symbolických prvků, v nichž se dnes snažíme hledat vyšší smysl jeho zakladatelského díla. Obecně lze předpokládat, že považoval Prahu za „nový“, případně „třetí Řím“ (po Římu samotném a Konstantinopoli). Praha bývá ale vnímána také jako „nový Jeruzalém“ křesťanského světa nebo „druhá Paříž“, protože královská kaple Všech svatých na Pražském hradě bývá interpretována jako nápodoba pařížské Sainte-Chapelle, zatímco stavbu královského paláce a katedrály sv. Víta s určitostí inspiroval Karlův pobyt ve Francii. 

Velkolepá koncepce 

Předobrazem ideálního nebeského města, kam se dostane všechen spasený lid, byl Jeruzalém. Jeho půdorys můžeme s trochou fantazie nalézt v horní části Nového Města, které má se svou předlohou určité společné znaky. Jedná se především o okolí dnešního Karlova náměstí, ulice Ječné a Štěpánské. Hodnověrné prameny ale o tomto „stavebním záměru“ nemáme. Praha Karla IV. je nejčastěji srovnávána se samotným Římem. Nemůžeme však prohlásit, že se Karel při jejím budování pokusil o nápodobu Věčného města. Nicméně v době jeho vlády se Řím „přiblížil“ k českým zemím více než kdy jindy, protože Praha byla hlavou Českého království a zároveň centrem Svaté říše římské. 

Nové Město pražské pak bylo naplánováno na základě racionálních úvah o poslání císařské rezidence, navíc bylo využito k vyjádření císařských aspirací. Karel IV. si zvolil Prahu za svoji rezidenci a rozhodl se ji zvelebit, což pro něj byla především záležitost reprezentace. Jako vášnivý sběratel ostatků pak z ní chtěl učinit svaté město, zajistit Říši velké množství přímluvců, oslavit a posvětit sebe a také pražskou katedrálu. 

Karlova koncepce Prahy propojuje na jedné straně akcent politický (Praha jako hlavní město Českého království a Říše) a hospodářský (Praha jako mezinárodní obchodní a finanční centrum). Na straně druhé je nástrojem politické legitimizace v rovině sakrální i světské. Panovník se angažoval v rozkvětu města – obnovil areál Pražského hradu, zahájil výstavbu zmíněné katedrály sv. Víta, založil Nové Město pražské, rozšířil plochu Menšího Města (Malé Strany), založil četné kláštery a kamenný most přes Vltavu. Za jeho vlády získala metropole podobu aglomerace čtyř měst: Starého a Nového Města na pravém břehu Vltavy (s Vyšehradem pod správou kapituly sv. Petra a Pavla), Malé Strany a Hradčan na levém břehu řeky. 

Velká tržiště a široké ulice 

Karel IV. přeměnil Prahu v reprezentativní centrum císařské moci. Velkolepé založení Nového Města počítalo se třemi veřejnými shromaždišti – Koňským trhem, Senným trhem a Dobytčím trhem, který patřil ve své době k největším evropským náměstím. Panovník pozval do Prahy řadu církevních institucí, což souviselo s myšlenkou vytvoření duchovního centra křesťanského světa. 

Kostnický kanovník Heinrich z Diessenhofenu napsal: „(…) sídlo císařovy říše, které kdysi bylo v Římě, později v Konstantinopoli, se teď nachází v Praze.“ Záměr rozšířit existující trojměstí o novou městskou obec zmínil Karel IV. poprvé v listině z 1. dubna 1347. K vydání zakládací listiny přistoupil 8. března 1348. Dne 28. března téhož roku pak slavnostně položil základní kámen ke stavbě novoměstských hradeb. Traduje se, že Karel IV. osobně navrhl Nové Město pražské. 

Nemůžeme si však představovat, že sám vladař začal kreslit plán Prahy, který by ztělesnil imaginární obraz ideálního města. Jeho myšlenky museli vyjádřit ve svých plánech odborní architekti. Urbanistická koncepce Nového Města je obdivuhodná z hlediska své komplexnosti a velkorysosti. Umístění a velikost hlavních tržišť, rozloha domovních bloků i jednotlivých parcel nebo vysoký počet církevních staveb neměly ve střední Evropě obdoby. V době, kdy komunikace středověkých měst dosahovaly běžně šířky 9 až 13 metrů, hlavní novoměstské ulice byly široké až 27 metrů. 

Podle své polohy vůči Vltavě bylo město rozděleno na dvě části: horní Nové Město s centrem na Dobytčím trhu (dnes Karlovo náměstí) a s farností u sv. Štěpána, a dolní Nové Město s centrem na Senném trhu (Senovážné náměstí) a s farností u sv. Jindřicha. Na rozhraní obou částí se nacházel Koňský trh (Václavské náměstí). Všechna tři tržiště byla propojena dnešní Jindřišskou a Vodičkovou ulicí, které tvořily páteř novoměstské uliční sítě. Autorem urbanistického plánu byl zřejmě Matyáš z Arrasu, první stavitel chrámu sv. Víta. 

Mystický kříž 

Pro každodenní potřebu obyvatel Nového Města sloužily farní kostely, umístěné v ohrazených okrscích spolu s farou, školou a hřbitovem. V roce 1348 byly vymezeny dva nové farní obvody. Farní kostel dolní části Nového Města byl vysvěcen roku 1351. Zasvěcen byl sv. Jindřichovi a jeho manželce sv. Kunhutě. Římský král a císař Jindřich II. byl velkým podporovatelem církve a jeho manželka Kunhuta Lucemburská byla patronkou lucemburské dynastie. 

Farní kostel v horní části Nového Města byl postaven v letech 1351–1401, kdy byla dokončena jeho západní věž. Své zasvěcení prvomučedníkovi a spolupatronovi Říma sv. Štěpánovi získal od sousední románské rotundy, která byla nově vysvěcena ke cti sv. Longina, jehož ostatky vezl Karel IV. do Prahy z jedné ze svých cest po Itálii. Svatý Longin se měl stát ochráncem přilehlého hřbitova pro poutníky. 

S Karlovou duchovní koncepcí Nového Města zřejmě souvisí stavební koncept „mystického kříže“. Pětice novoměstských kostelů je umístěna v pravidelných rozestupech tak, že vytvářejí při pohledu shora kříž. Může jít o pouhou náhodu, ale i promyšlený záměr – symbolické a trvalé požehnání městu. Severojižní rameno kříže je tvořeno spojnicí kostela sv. Kateřiny a Zvěstování Panny Marie na Slupi. Západovýchodní rameno vymezují kostel na Karlově a Emauzský klášter. Ramena se pak protínají u kostela sv. Apolináře. V prodloužení se kříž dotýká až Vyšehradu. 

Nové kláštery 

Kostel svaté Kateřiny založil Karel IV. spolu s klášterem augustiniánek v roce 1355, k jeho vysvěcení došlo za účasti císaře v listopadu 1367. Jeho věnování sv. Kateřině Alexandrijské bylo poděkováním světici za vítězství v bitvě u San Felice, která se odehrála na její svátek 25. listopadu 1332. Z původní stavby se bohužel dochovala pouze věž kostela. Přímo pod Vyšehradem se nachází klášter žebravého řádu servitů (služebníků Panny Marie) s kostelem Zvěstování Panny Marie na Slupi. Založen byl v roce 1360 na základě slibu, který Karel IV. složil před obrazem Panny Marie ve florentském klášteře téhož řádu. Kostel získal přízvisko „na Trávníčku“, a to podle zelených luk v okolí Botiče, na kterých byl postaven. 

Klášter řeholních kanovníků sv. Augustina s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého vznikl na nejvyšším bodě Nového Města. Základní kámen k chrámu položil Karel IV. 18. září 1350 a svatyni věnoval vzácnou relikvii – tři zuby Karla Velikého, prvního středověkého císaře. Zasvěcení kostela spojovalo Prahu s Cáchami, oblíbenou „rezidencí“ Karla Velikého. Pražský kostel na Karlově je svým osmibokým půdorysem inspirován císařskou kaplí v Cáchách. Pro kostely zbudované Karlem IV. je typické, že se nacházejí na výrazných terénních dominantách. To je patrné zejména v jižní části Nového Města nejen na Karlově, ale i u sv. Apolináře a v Emauzích. 

Propojení s italskými městy 

Kostel sv. Apolináře byl postaven v letech 1362–1390 na návrší zvaném Větrov pro kolegiátní kapitolu, kterou Karel IV. přeložil v roce 1362 do Prahy z východočeské Sadské. Zasvěcení odkazuje na baziliku sv. Apolináře v italské Ravenně a představuje duchovní spojení mezi Prahou a městem, které bylo dočasným centrem Západořímské říše. 

Z dalších sakrálních staveb Nového Města je třeba zmínit klášter karmelitánů s kostelem Panny Marie Sněžné, který měl být největším kostelem Nového Města a také hlavním mariánským chrámem Prahy. Kostel založil Karel IV. spolu se svou manželkou Blankou z Valois 3. září 1347, den po své korunovaci českým králem. Z původního projektu monumentálního chrámu, který měl mít celkovou délku přes sto metrů a byl zamýšlen jako korunovační kostel, bylo do roku 1397 dokončeno pouze kněžiště, základy vstupní části a takzvaná Krásná věž. Další práce zastavily husitské války. Svým zasvěcením odkazoval přímo k Římu – k římské bazilice Santa Maria Maggiore, která byla založena na místě zázračně napadlého sněhu, a symbolizoval duchovní pouto mezi Prahou a Římem. 

Klášter ambrosiánů s kostelem sv. Ambrože založil Karel IV. v roce 1354. Prahu tak symbolicky propojil s Milánem a připomínal skutečnost, že byl Lucemburk v milánské bazilice sv. Ambrože na svátek Tří králů 6. ledna 1355 korunován železnou korunou lombardských králů. Pražský klášter, nacházející se v místě dnešního domu U Hybernů, byl za husitských válek vypleněn, k jeho obnovení již nedošlo. 

Nový most s velkou věží 

Karel IV. hodlal z Prahy mimo jiné vytvořit i obchodní křižovatku Evropy. To vyžadovalo vybudovat kvalitní most přes Vltavu, který by nahradil původní Juditin most, zničený roku 1342 povodní. Prvním stavitelem se stal malostranský kameník Otto, po jehož smrti (1375) pokračoval ve stavbě Petr Parléř. Most byl dokončen kolem roku 1411. Na rozdíl od Juditina jej sice zdobilo méně oblouků, ale ty měly širší a hlubší základnu, takže byly odolnější. Staroměstská mostecká věž uzavírající most na levém břehu Vltavy je ikonickým památníkem lucemburské přítomnosti, který svým pojetím architektury a výzdoby manifestoval císařskou politiku Karla IV. a její návaznost na starý Řím. 

V závěru stavby došlo k rozšíření jejího ideového programu o novou symboliku Karlova nástupce Václava IV. Na věži, pod níž musel každý příchozí směrem na Pražský hrad projít, demonstroval Karel IV. slávu a moc lucemburského rodu. Její střecha byla původně pokryta leštěným zlatým plechem, podobně jako tomu bylo u dvou věží Pražského hradu. Karel IV. je na ní zobrazen společně se synem Václavem, jeden v majestátu římského císaře, druhý římského krále. Jsou představeni jako zástupci Krista na zemi, pozemští ochránci spravedlnosti a pokoje, kteří svou úlohu plní s přispěním nebeských ochránců. Mezi nimi stojící sv. Vít vystupoval nejen jako patron mostu, ale také poukazoval ke „své“ katedrále, která se pohledově rýsovala vedle věže a upozorňovala na sebe tehdy zdaleka viditelnou mozaikou Posledního soudu. 

Kopie Kristovy tváře 

Podle tradice přivezl Karel IV. z Říma kopie dvou uctívaných obrazů: Veraikonu (zvaného Zlatý veraikon, který měl zobrazovat pravou tvář Krista) a Madony Aracoeli (oba se dochovaly ve svatovítské pokladnici). Badatelé se domnívají, že přenesení těchto kopií považoval panovník za jedno ze symbolických gest nápodoby Říma. Přenesení kopie pravé tváře Krista z Říma do Prahy mělo vyjádřit přenesení císařského sídla do Prahy, zdůraznit její vnitřní sepětí s Římem.

Také katedrála sv. Víta hrála významnou roli v koncepci císařské Prahy. Obrovským množstvím darovaných svatých ostatků chtěl Karel IV. učinit z pražského kostela nejvýznamnější svatostánek svého sídelního města. Snad si přál, aby se vyrovnal římským bazilikám a předčil ostatní chrámy v Říši. V roce 1367 byla u katedrály zbudována trojdílná brána, která se stala novým slavnostním vstupem. Na průčelí nad branou dal Karel IV. zhotovit zlatou mozaiku Posledního soudu. Její tvůrci byli zřejmě z Benátek, kompozici navrhl italský malíř Niccolo Semitecolo. Je zde zobrazen i zmíněný Veraikon, dále zemští patroni a císařští donátoři, Karel IV. a jeho čtvrtá manželka Alžběta Pomořanská. 

Slavnosti ostatků 

V Praze byly od doby Karla IV. pravidelně pořádány dvě významné prezentace ostatků, jedna každoročně, druhá jedenkrát za sedm let, později za tři roky. Ta první zvaná Ostensio reliquiarum byla největší manifestací nové skutečnosti, že se Praha stala centrem Římské říše. Karel IV. získal říšské svátostiny (sacra imperia) od syna svého předchůdce na římském trůně Ludvíka Bavora teprve v roce 1350. Na květnou neděli 21. března téhož roku byly v Praze na Vyšehradě slavnostně přivítány a následně vystaveny na Novém Městě pražském. Vystavení říšských svátostin mělo legitimizovat vládu jejich držitele, římského krále. Poklad byl nejprve uložen v chrámu svatého Víta. Karel IV. snad uvažoval o jeho trvalém uložení v novém kostele na Karlově nebo na Vyšehradě, ale záhy se rozhodl pro Karlštejn. 

Ukazování ostatků bylo významným pozdně středověkým fenoménem. Jejich institucionalizace souvisela s procesem upevňování teritoriální suverenity, vytvářením stálých rezidencí a s prezentací moci. Relikvie ve spojení s vysokými odpustky slibovaly věřícím výrazný duchovní vklad pro osobní ekonomii spásy. Veřejná prezentace ostatků se konala o svátku sv. Kopí a hřebů Páně (festum Lancee et clavorum Domini), v pátek po druhé Velikonoční neděli, který na Karlovu žádost schválil v roce 1354 papež Inocenc VI. Podle dochovaného seznamu pořadí ukazování ostatků byly nejdříve vystavovány relikvie katedrální, poté karlštejnské (soukromá Karlova kolekce) a nakonec ostatky nejvýznamnější – říšské.

První město Říše 

Svátostiny převezené do Prahy z Karlštejna hostil po dobu svátků patrně nedaleký Emauzský klášter. Později, když za Václava IV. ve středu náměstí vznikla kaple Božího těla (zbořena po roce 1789), byly svátostiny nejspíše přechovávány v jejích podzemních prostorách. Tradici těchto slavností v Praze ukončily husitské bouře. Ostensio reliquiarum ve svátek Kopí a hřebů Páně bylo říšskou slavností, která měla demonstrovat postavení Prahy jako prvního města Říše a sídla císaře. Jednotlivé relikviáře ukazovali kněží či preláti za asistence dalších kleriků. Nezbytný byl hlasatel, který oznamoval, jaké relikvie se právě prezentují. 

Ačkoliv byl pro Prahu ekonomický přínos poutí významný, na prvním místě nadále zůstávaly jejich duchovní důvody: zajistit dostatek modliteb, které by ochránily panovníka i Říši, a učinit z české metropole mocenské i duchovní centrum Svaté říše římské – nový Řím. Karlovi IV. se sice Řím jevil jako ztělesnění císařské moci, ale římské motivy ve skutečnosti byly jen jednou z důležitých součástí jeho politické prezentace.

Jako by nestačilo, že jsou malé částice plastů opakovaně nalézány v rozmanitých orgánech lidského těla, včetně těch kriticky významných. Nová studie, kterou publikoval odborný časopis New England Journal of Medicine, ukazuje, že se mikroplasty často objevují v placích, které se usazují na stěnách cév při ateroskleróze. Tyto plaky jsou přitom bezprostřední příčinou infarktů, mozkových mrtvic a dalších podobných život ohrožujících stavů.

Početný mezinárodní tým odborníků nejprve získal plaky z cév od pacientů, kterým byly v nedávné době chirurgicky odstraněny kvůli stenóze, čili zúžení karotidy (krkavice), největší krční tepny, která zásobuje krví většinu hlavy s mozkem. V těchto placích vědci zjišťovali přítomnost částic mikroplastů a nanoplastů.

Kardiovaskulární plasty

Vědci prostudovali plaky u celkem 257 pacientů. U 150 z nich v placích nalezli částice polyethylénu, u 31 pacientů částice polyvinylchloridu. Téměř všechny objevené částice byly menší než jeden mikrometr. Jejich přítomnost je sama o sobě alarmující. Vědci ale pokračovali ve výzkumu a sledovali další osudy pacientů, u nichž zkoumali obsah nepatrných částic plastů, během téměř tří následujících let.

Ukázalo se, že pacienti, jejichž plaky v cévách obsahovaly mikroplasty a nanoplasty, měli více než dvojnásobně vyšší riziko infarktu, mozkové mrtvice a smrti z jakýchkoliv příčin, v porovnání s lidmi, v jejichž placích nebyly kousky plastů nalezeny. Autoři zároveň upozorňují, že nestudovali příčinnou souvislosti a že není jasné, zda jsou mikroplasty s nanoplasty přímo zodpovědné.

TIP: Plastová hrozba: Mikroplasty byly nalezeny už i uvnitř lidského srdce

Jak ale ve svém komentáři zmiňuje epidemiolog Philip Landrigan, který se na tomto konkrétním výzkumu nepodílel, výsledky podle něj přinášejí řadu závažných a urgentních otázek. „Mělo by být vystavení mikroplastům a nanoplastům bráno jako rizikový faktor pro kardiovaskulární choroby?“ ptá se Landrigan. „Které orgány kromě srdce mohou být tímto způsobem ohrožené? Jak bychom mohli toto riziko omezit?“

Sovětský moždíř Br-5 využíval stejné střelivo jako původní moždíř vzor 1914/1915. Domácí výroba tříštivotrhavé 280mm munice se ale nikdy nerozběhla, veškeré zásoby proto pocházely ještě z carských dob. Základní munici představoval tříštivotrhavý ocelový projektil F-674 s kontaktní roznětkou na špici, který při váze 287 kg nesl téměř 59 kg trhaviny. 

Image

Čtěte také

Nemotorné, ale smrtící monstrum (1): Sovětský těžký 280mm moždíř Br-5

Alternativou byl odlehčený projektil s kontaktní roznětkou F-674K s hmotností 201 kg a 34kg náplní, případně granát F-674F s hmotností 204 kg, náplní o váze 45 kg a zpožďovací roznětkou na dně projektilu. Od roku 1942 pak paletu munice doplnil protibetonový granát G-675 o váze 246 kg, který nesl téměř 45 kg výbušniny a dokázal probít několik metrů silnou vrstvu železobetonu.

Pro odpalování projektilů sloužila sada hnacích náloží, které v závislosti na použitém počtu pytlů obsahovaly 3,45–9,88 kg hnací směsi. Při maximální náloži projektily dosahovaly úsťové rychlosti až 410 m/s při dostřelu až 10 800 m. Lafeta umožňovala náměr v rozsahu 8°/60°, nejmenší přípustná elevace pro střelbu nicméně činila 15°. Pokud by se obsluha pokusila vypálit s menší elevací, riskovala by převržení zbraně. 

Pro nabíjení moždíře sloužil jeřáb s navijákem, pohyblivý vozík a speciální dřevěná podložka. Při běžné nabíjecí proceduře byla pod závěr upevněna dřevěná podložka, na kterou nabíječi vyvezli vozík s připraveným projektilem. Vozík následně obsluha nadzvedla navijákem, připevnila jej ke dvojici háků na závěru a poté zasunula granát do komory. Za něj pak putoval požadovaný počet pytlů s hnací směsí. Dobře vycvičená obsluha mohla z moždíře vypálit jednou za čtyři minuty.

Ničitelé bunkrů 

Moždíře Br-5 sloužily společně se svými předchůdci vzor 1914/1915 u samostatných dělostřeleckých praporů zvláštního určení. Prvním takovým útvarem byl 40. samostatný těžký dělostřelecký prapor, který nasadil čtyři Br-5 během zimní války s Finskem. Útvar ostřeloval nejsilněji opevněné úseky Mannerheimovy linie a stihl vypálit celkem 414 tříštivotrhavých granátů. Každý z nich přitom dokázal vyhloubit kráter 10 metrů hluboký a 6 metrů široký, použití takto ničivé zbraně proto mělo i nezanedbatelný efekt na morálku nepřítele. 

V okamžiku vypuknutí druhé světové války Rudá armáda disponovala již osmi prapory s těžkými moždíři. Typ Br-5 tam sloužil společně se zbývajícími provozuschopnými moždíři vzor 1914/1915, kdy každý prapor disponoval šesti kusy rozdělenými po dvojicích do tří baterií. Z organizačního hlediska dané útvary podléhaly přímo vrchnímu velení Rudé armády, které je nasazovalo zejména ve dvou případech – při ničení obzvláště těžkého nepřátelského opevnění, případně jako protibaterijní palbu vedenou při boji s protivníkovým těžkým dělostřelectvem umístěným v silně fortifikovaných pozicích. 

Sovětské velení považovalo moždíře za de facto tajnou zbraň a o místě jejich nasazení obvykle věděl pouze úzký okruh vysokých důstojníků. Z toho důvodu se do současnosti dochovalo jen velmi málo informací. První tři roky bojů na východní frontě podle všeho moždířové prapory strávily v zázemí, nejméně 9 kusů Br-5 ale Sověti z dnes již neznámých příčin ztratili hned během prvních měsíců německé invaze. Nejméně dva prapory moždířů Rudá armáda nasadila ve vyborgské ofenzivě v létě 1944, kde v řadách Leningradského frontu výrazně napomohly k prolomení finské Mannerheimovy linie.

Zahraniční konkurence

Sovětský svaz nebyl jediným státem, který během druhé světové války nasadil velkorážné dělostřelecké kusy. Francouzská armáda využívala staré moždíře Modéle 1914, které později ukořistili Němci. Ti disponovali i vlastními obléhacími zbraněmi v podobě prvoválečných 280mm houfnic domácí výroby, případně ukořistěnými čs. houfnicemi ráže 305 a 240 mm. 

Obléhacími děly disponovali i Američané a Japonci – v prvním případě šlo o houfnice M1 ráže 240 mm, v druhém o houfnice Typ 45 stejné ráže. Ze všech uvedených příkladů byl ale sovětský moždíř Br-5 jediný vybavený vlastním podvozkem. Zbylé zbraně byly polostacionární a před použitím vyžadovaly zdlouhavou přípravu.

Na německé půdě 

Od ledna 1945 sloužily Br-5 v rámci 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu, přičemž se zúčastnily bojů o Poznaň (leden–únor 1945) a obléhání Kostřína (březen 1945). V dubnu 1945 rudoarmějci těmito moždíři ostřelovali opevnění chránící Královec a během posledních dnů války se Br-5 staly vůbec největším sovětským dělostřeleckým kusem použitým v bitvě o Berlín, když moždíře 32. praporu vypálily přes 200 projektilů na budovu Říšského sněmu. Nejméně jeden moždířový prapor byl po německé kapitulaci přepraven na Dálný východ a v létě 1945 podporoval sovětskou invazi do Mandžuska. 

Moždíře Br-5 během bojů prokázaly svou extrémní ničivou sílu, zároveň ale trpěly řadou neduhů způsobených především obřími rozměry a hmotností. Vrásky obsluhám způsobovaly zejména pásové lafety – i na rovném povrchu dokázaly s moždířem pohnout jen ty nejvýkonnější dělostřelecké tahače, zatímco v rozbahněném či zasněženém terénu nebylo se zbraní možné hnout téměř vůbec. Když chtěla obsluha moždířem pootočit o více než 8°, zabral tento manévr nejméně 25 minut. V rozloženém stavu se k problémům s mobilitou přidala i dlouhá doba potřebná k opětovnému složení zbraně a její přípravě ke střelbě, která mohla zvláště v nepříznivých podmínkách (bláto, sníh) zabrat i několik hodin. 

Stejné problémy trápily i houfnice Br-2 a B-4, proto na konci 30. let započaly práce na univerzální kolové lafetě, která by pásový „triplex“ nahradila. Po německé invazi v červnu 1941 ale tento projekt ztratil prioritu a konstruktéři závodu č. 172 v Permu se k němu vrátili až v 50. letech. Novou kolovou lafetu tak moždíře Br-5 obdržely teprve v roce 1955; zbraň již nebylo možné rozebrat, na druhou stranu ale umožňovala přesuny rychlostí až 35 km/h. Takto modernizované kusy obdržely označení Br-5M a v inventáři Rudé armády se udržely do 70. let, kdy je nahradily moderní houfnice.

Podzemnice olejná (Arachis hypogaea) pochází z jižní Ameriky, kde byla domestikována a vyšlechtěna už před několika tisíci lety ve východní Bolívii. Na další kontinenty se rostlina rozšířila už v předkolumbovské době – nálezy svědčící o výskytu a pěstování podzemnice v Číně a Peru jsou staré téměř 5 000 let. V 17. století se zmínky o podzemnici již objevují četně i v evropské literatuře.

Plodům podzemnice hovorově říkáme buráky, přičemž daný tvar vznikl tzv. univerbizací neboli zkrácením původního dvouslovného názvu a jeho přeměnou na slovo jedno.

Pokud vám buráky asociují búrské války, nejde tak docela o náhodu. Pojmenování burských oříšků podle všeho skutečně motivovala skupina obyvatel známá jako Búrové. Jednalo se o potomky nizozemských kalvinistů, kteří kolonizovali jižní Afriku, kde se v búrských válkách mezi léty 1880 a 1902 střetli v boji o nadvládu nad územím s britským impériem. Právě tehdy se do našich končin začaly buráky dovážet ve větší míře, což zřejmě vedlo k jejich českému pojmenování.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Vědce (a pochopitelně i veřejnost) léta fascinuje čtrnáctiletý pandí samec Qizai, jediná hnědobílá panda žijící v zajetí. Qizai byl nalezen opuštěný ve volné přírodě a momentálně žije ve Středisku pro chov a ochranu divokých zvířat Louguantai v čínském Xi'anu. V historii bylo zdokumentováno pouze sedm hnědobílých pand – všechny přitom pocházejí z pohoří Čchin-ling v čínské provincii Šen-si.

Pandy z Čchin-lingu se od pand z provincie S'-čchuan, kde žije naprostá většina pand velkých, v některých ohledech liší. „Předchozí studie naznačily, že se pandy v Čchin-lingu mohly oddělit od pand v S'-čchuanu asi před 300 000 lety,“ říká Hu Yibo, genetik z Ústavu zoologie Čínské akademie věd v Pekingu.

Hnědobílý zázrak

Tým čínských vědců nyní zjistil, proč má Qizai tak neobvykle zbarvenou srst. Podle studie, kterou v těchto dnech zveřejnil časopis Proceedings of the National Academy of Sciences, chybí pandám hnědým krátká sekvence DNA v genu Bace2, který souvisí s pigmentací.

Hu Yibo a jeho kolegové prostudovali genom více než 200 hnědých a černobílých pand a jejich rodin. Ukázalo se, že hnědým jedincům (kromě Qizaiova měli vědci k dispozici i genetický profil samice Dan-Dan, která zemřela v roce 2000) chybí v genu Bace2 stejný úsek 25 párů nukleových bází (základní jednotky molekuly DNA nebo RNA). Tato „chyba“ je podle vědců odpovědná za „nesprávnou“ funkci proteinu.

Svá zjištění vědci experimentálně ověřili na myších – v laboratoři se geneticky modifikované myši s touto mutací rodily se světlou srstí.

Výzkum také ukázal, že pandy hnědé mají menší počet melanozomů – speciálních organel, které slouží k tvorbě a shromažďování melaninu v pigmentových buňkách a jsou odpovědné za pigmentaci chlupů a kůže. Melanozomy hnědých pand jsou také zhruba o polovinu menší než u jejich černobílých kolegů. Zda menší velikost a menší počet melanozomů souvisí se zjištěnou genetickou mutací, je předmětem dalšího výzkumu.

Přinejmenším posledních dvacet let neberou lékaři hodnotu „zdravé“ tělesné teploty na úrovni sedmatřiceti stupňů Celsia za „vytesanou do kamene“. Jako průměr se u zdravého člověka udává 36,5 °C, rozmezí od 35,7 do 37,3 °C se považuje za normální. Přesto dogma o 37 °C jako „zlomové“ teplotě mezi zdravím a nemocí přežívá. Není divu. S tímto „magickým číslem“ jsme konfrontováni od nejútlejšího dětství. Přitom je tělesná teplota člověka poměrně variabilní a závisí na mnoha faktorech.

Každý je výjimečný

Každý člověk tak má optimální tělesnou teplotu trochu jinou. Záleží například na tom, v kterou denní či noční dobu se měří – rozdíl může činit až jeden stupeň Celsia. Nejnižší hodnoty byste si naměřili ráno před probuzením, nejvyšší naopak navečer před usnutím. Dalším významným faktorem je věk. Malé děti mívají teplotu přirozeně vyšší, senioři naopak nižší. Souvisí to s vysokou úrovní dětského metabolismu a přirozeným poklesem intenzity látkové výměny ve stáří. 

Rozdíly v teplotě jsou patrné i mezi muži a ženami. Ženy mají povrch těla teplejší v oblasti hrudníku. Na rukou je teplota kůže u obou pohlaví podobná. V ostatních oblastech těla je průměrná teplota kůže u mužů významně vyšší. Rozdíly mohou být způsobeny objemnějším kosterním svalstvem u mužů, protože svaly při práci produkují teplo. Naopak, ženy mají v podkoží více tělesného tuku a jeho silnější vrstva nepouští na povrch těla tolik tepla z nitra organismu. U obou pohlaví závisí teplota kůže na hrudi, horní části zad a na břiše na indexu tělesné hmotnosti (tzv. body mass index čili BMI) a na procentu tělesného tuku (tzv. percentage of body fat čili PBF). Čím vyšší BMI a PBF jsou, tím nižší je u daného člověka teplota kůže.

K dalším významným faktorům ovlivňujícím tělesnou teplotu se řadí dieta. Obecně platí, že potraviny, jejichž trávení trvá delší dobu, zvyšují tělesnou teplotu. Je to dáno déletrvajícím zvýšením intenzity metabolismu. V horkých letních dnech se proto vyplatí umírněná konzumace lehce stravitelných jídel, při jejichž trávení tělo nevyprodukuje tolik tepla. Naopak, v mrazivém počasí jsou lepší pokrmy, při jejichž trávení se uvolněným teplem více zahřejeme. Své o tom vědí třeba Inuité, kteří vykonávají řadu fyzicky náročných aktivit v mrazivém prostředí Arktidy a zvládají to jen díky konzumaci velkého množství masa a živočišných tuků. Hodnoty tělesné teploty také záleží na tom, kde se měří. V ústech naměříme asi o půl stupně méně než při měření v konečníku či ušní dírce.

Horečka, teplota a ti druzí

Určité výkyvy tělesné teploty jsou tedy zcela normální, kolísání by ale během dne nemělo přesáhnout 1,6 °C. Pokud teplota klesne na příliš nízké hodnoty nebo vystoupá příliš vysoko, hrozí člověku vážné zdravotní komplikace. Zpomaluje se činnost neuronů, což má negativní dopad na celkové fungování mozku a celého nervového systému. Vnitřní orgány pracují se sníženou účinností a nedokážou udržet tělesné funkce v normálním chodu. Ochabuje i aktivita svalů, takže podchlazený nebo přehřátý člověk ztrácí schopnost podniknout efektivní akce k vlastní záchraně.

Tělo se ze všech sil snaží udržet svou teplotu v optimálním rozmezí, ale jeho možnosti nejsou nevyčerpatelné. V horku se ochlazuje intenzivním pocením a odpařuje pot z povrchu těla. Proti chladu se brání třeba sevřením krevních kapilár v povrchových částech těla, abychom zbytečně neztráceli teplo, a pomáhá si také nekontrolovatelným třesem, což není nic jiného než práce svalů, jež mají za úkol vyrobit chybějící teplo.

Někdy ale organismus tělesnou teplotu sám zvyšuje, což známe jako horečku. Ta představuje jeden z obranných mechanismů proti infekcím nejrůznějšího typu. Do určité míry je tedy horečka prospěšná a napomáhá uzdravení. Léky na potlačení horečky bychom proto měli užívat, jen když nám tělesná teplota stoupá nad únosnou mez nebo nás sužují horečky po delší dobu.

Chladnější lidstvo

Teplota 37 °C mohla být v dávnějších dobách normální. Naznačuje to výzkum týmu vedeného americkou lékařkou Julií Parsonnetovou ze Stanford University. Ta získala historické údaje o tělesné teplotě měřené veteránům americké války Severu proti Jihu. Doplnila je o výsledky měření prováděné v pozdějších dobách a nakonec přidala i data z období 1979 až 2019. Celkem Parsonnetová a její spolupracovníci zpracovali data o tělesné teplotě od dvou set tisíc lidí za posledních sto šedesát let. Výsledek byl celkem jednoznačný. Průměrná tělesná teplota poklesla o celý jeden stupeň Fahrenheitovy stupnice, což odpovídá 0,55 °C.

Odezvou na studii bylo chladné přijetí odborníků. Ti namítají, že závěry lze vysvětlit i jinak než změnou regulace teploty lidského těla. Dnešní populace má v průměru vyšší BMI i PBF, lidé jsou tedy na povrchu těla chladnější. Současné lidstvo se také dožívá výrazně vyššího věku a průměrnou hodnotu tělesné teploty tak mnohem více ovlivňují senioři, kteří vykazují nižší hodnoty.

Svou roli mohla ve zjištěném poklesu sehrát i rozdílná denní doba měření. Někteří vědci jsou přesvědčeni, že lidé nikdy neměli průměrnou tělesnou teplotu kolem 37 °C. Podle nich byla měření z dřívějších dob zatížena značnou chybou. Dokládají to například výsledky testování lékařských teploměrů starých více než sto let, které udávaly oproti těm dnešním hodnoty asi o 0,8 °C vyšší.

Civilizační pokles

Pokles teploty v průběhu desetiletí i staletí však potvrdily i jiné lékařské týmy vycházející z jiných souborů dat. Zajímavý byl výsledek získaný na základě údajů o tělesné teplotě jihoamerických indiánů kmene Tsimane, neboť žijí podobně jako jejich předkové před staletími. Řada expertů je proto přesvědčena, že pokud je pokles tělesné teploty výsledkem životního stylu v moderní civilizaci, u Tsimanů by se projevit neměl. I když u těchto indiánů není k dispozici tak dlouhá časová řada měření jako třeba u obyvatel Spojených států, trend poklesu tělesné teploty je i u nich zcela zjevný. Projevil se dokonce u obyvatel osad, odkud je nutné k nejbližší výspě moderní civilizace putovat několik dní kánoí. Za posledních dvacet let poklesla průměrná tělesná teplota Tsimanů z 37 °C na 36,6 °C. 

Mnoho faktorů tedy nasvědčuje tomu, že u člověka Homo sapiens dochází ke snížení tělesné teploty. Není ale vůbec jasné, proč se to děje. Někteří vědci nevylučují vliv civilizace, dokonce ani u Tsimanů. Argumentují tím, že se v životě těchto indiánů přece jen v poslední době ledasco změnilo. Mají lepší přístup k lékařské péči a jsou celkově zdravější. V jejich tělech nedoutnají zánětlivé procesy, které teplotu těla zvyšují. Dnes jsou běžnou výbavou tsimanských chýší přikrývky, kterými se indiáni chrání před nočním chladem. I to může sehrát svou roli, protože už nepotřebují tak intenzivní tvorbu tělesného tepla. 

Máme tedy posunout hranici pro teplotu pod 37 °C a hodnoty považované za normální interpretovat jako příznaky zhoršeného zdravotního stavu? Vědci před takovým přístupem varují a teplotu 37 °C považují i nadále za naprosto normální.

Ve 4. století se z východních stepí vynořili Hunové, kteří převrátili antický svět naruby. O dvě století později se vydali v jejich stopách Avaři. Jejich vliv na rodící se raně středověkou Evropu byl výrazný. Vzhledem k tomu, že přitáhli z východu, došlo k největším třenicím s mocnou Byzantskou říší. Právě odtud také pochází nejvíc zpráv o Avarech, i když svůj význam mají i záznamy z říše Franků, zejména pak pro souvislosti jejich soužití se Slovany. 

Víme, že Avaři přišli z východu. Odkud přesně? To zůstávalo dlouho předmětem spekulací. Vědělo se, že přišli odkudsi z středoasijských stepí a že pod označením Avaři se skrývalo mnohem více etnik. Jádro tvořili kočovníci mongolského původu, spolu s nimi však utvářeli kmenový svaz také například turkičtí Oghurové či Bulhaři (Kutrigurové), indoevropští Heftalité (takzvaní Bílí Hunové) a později také některé slovanské i germánské kmeny. Významnou úlohu, nikoliv však mocenskou, v budoucnu sehráli zejména Slované, kteří se stali klíčovou silou avarského vojska. 

Na hranicích Byzance 

Avaři o sobě dali velmi vědět velmi záhy. Roku 558 se před stárnoucím byzantským císařem Justiniánem I. objevilo avarské poselstvo patrně odněkud z Kavkazu. Císař tenkrát za své zlato získal klid a zároveň využil vojenské síly kočovníků, aby ji místo Byzance namířil proti nepřátelským kmenům. Placení tributu získalo Konstantinopoli čas, Avaři se však rychle zorientovali a pochopili, jaké je skutečné rozložení sil. Již roku 562 se objevili znovu a požadovali po Konstantinopoli svolení, aby se mohli usadit v oblasti mezi dolním tokem Dunaje a Černým mořem. To však císař odmítl, naopak se mu podařilo Avary přesvědčit, aby svou pozornost upřeli na říši Franků. 

Tu pak Avaři napadli hned téhož roku a pak znovu 568, což přimělo krále Sigiberta I., aby přesunul své sídlo z Remeše do lépe chráněných Met. Kočovníci se také velmi rychle zorientovali v mocenských poměrech, které vládly v krajích, ovládaných ještě stále migrujícími germánskými kmeny. V našem středoevropském prostoru to byli především Gepidové a Langobardi, po krátkou dobu žijící i na českém území. Tyto dva kmeny mezi sebou válčily, čehož obratně využívala Byzantská říše, která spojila síly s Gepidy, aby potlačila příliš silné a rozpínavé Langobardy. Ti pak roku 566 zakusili tvrdou porážku od Byzantinců, podpořených právě Gepidy. Langobardi si proto našli nové spojence právě v Avarech. Tím začal vzestup avarské říše. 

Vzestup velmoci 

Avarům se postupně podařilo ovládnout někdejší římskou provincii Pannonii, která vyhovovala jejich způsobu života. I když jádro jejich území leželo na rozlehlých pláních Karpatské kotliny, jejich vliv zasahoval mnohem dál. Do područí kočovníků se dostalo i mnoho Slovanů, kteří se stali buď pevnou součástí avarského kaganátu nebo byli přivedeni do závislosti na něm. Slovanské oddíly, bojující v prvním sledu jako pěchota, se výbojů kočovníků účastnily již během prvních let a dle dostupných důkazů se zdá, že se tak často dělo z vlastní vůle. Spolupráce Avarů a Slovanů byla zřejmě oboustranně prospěšná. 

Avaři, které nazval dějepisec Theofylaktos Simokattés nejvěrolomnějšími ze všech kočovníků, byli sousedy poněkud nepohodlnými, a to i pro své vlastní spojence Langobardy. Roku 568 se tedy tento germánský kmen přesunul do severní Itálie, kde později vybudoval silné raně středověké království. Jeho éru dodnes připomíná název regionu Lombardie. 

Postup Avarů byl nezadržitelný a tribut placený Byzantinci představoval jen malé zdržení na cestě za ovládnutím balkánských držav říše. V průběhu 80. a 90. let 6. století kočovníci opanovali velkou část Balkánu a odřízli pozemní spojení Byzantské říše se severní Itálií. I přes úspěšnou protiofenzivu císaře Maurikia se pomalu ale nezadržitelně blížili ke Konstantinopoli. 

Během vyjednávání s císařem Herakleiem roku 617 podnikli Avaři nečekaný útok na město Soluň, které se sice ubránilo, ale zpustošena byla předměstí a odvedeno údajně 27 000 zajatců. O devět let později, roku 626 se avarská armáda spojila s perskou Sásánovskou říší a společně podnikli koordinovaný, avšak neúspěšný útok na Konstantinopol. Podíl na neúspěchu měly slovanské oddíly útočící z vody na jednoduchých dlabaných člunech, které se nemohly měřit s válečnými byzantskými loděmi a řeckým ohněm. Po porážce nechal rozlícený kagan všechny přeživší slovanské bojovníky popravit. Tím ovšem přišel o veškerou důvěru slovanských kmenů. Debakl před Konstantinopolí znamenal první vážnou porážku Avarů a zastavil jejich další expanzi. 

Povstání proti nadvládě 

V době, kdy byli Avaři nejvíce zaměstnáni boji na Balkáně a útočili na samotné srdce Byzance, se díky Fredegarově kronice dozvídáme o dění na periferii avarské říše kdesi na území dnešního Slovenska a jižní Moravy. Kronika uvádí, že Slované sloužili v avarském vojsku jako takzvaní befulkové. Během útoku vyčkávali Avaři před táborem, zatímco Slované bojovali. Pokud vítězili, vyrazili Avaři do útoku, aby získali kořist, avšak když Slované prohrávali, podpořili je Avaři, aby udrželi sílu útoku. Označení befulkové znamenalo, že Slované postupovali v bitvě v prvním sledu ve dvojitém šiku. 

Druhou zmínku o soužití Avarů a Slovanů (Venedů) činí kronika v tom smyslu, že Avaři přicházeli ke Slovanům přezimovat a při té příležitosti si užívali se jejich ženami i dcerami a vybírali daně. Až jednou Slovanům došla trpělivost, a tak se synové avarských nájezdníků postavili proti svým otcům. 

Bylo to právě v době, kdy „ve čtyřicátém roce Chlotarova kralování; spojil se člověk jménem Sámo…s větším počtem kupců a vydal se ke Slovanům, příjmím Venedům, aby provozoval obchod.“ Jistě nešlo o náhodu, že Sámo přichází ke Slovanům právě v době, kdy Avaři ztrácejí v boji s Byzancí a ve stejné době se bouří Venedové. Právě jim Sámo stanul po boku, akorát nevíme proč a v jaké úloze. Byl jejich vůdcem a iniciátorem povstání, nebo se k již probíhající revoltě připojil a využil svých znalostí, vojenského umu i kvalitních franských zbraní, které mohly být rovněž předmětem obchodu? 

Mocný vládce 

Nabízí se logická otázka, zda Sámo nebyl v inkriminované době ke Slovanům vyslán záměrně. Jaký byl jeho úkol? Opravdu k nám jel obchodovat? Co když byl Sámo pověřen úkolem přispět Slovanům v boji s Avary a následně pak vytvořit klientský stát Franské říše, který by Avarům čelil. Kočovníci představovali její na východní hranici velký problém a často zasahovali do sféry vlivu Franků. Oslabení avarských aktivit a otevření další fronty proti nim by bylo velmi vítané. 

Image

Čtěte také

Cizinec vůdcem Slovanů: Kdo byl a odkud vlastně přišel kupec Sámo?

Další vývoj událostí vypovídá o mnohém. Venedové povstali, Sámo se stal jejich vůdcem a během následujících osmi let vytvořil kmenový svaz, kterému říkáme Sámova říše. Tento kmenový svaz rostl, jeho vládce kontroloval stále větší území. Poté však došlo k něčemu, co zapříčinilo válku s franským králem Dagobertem. 

Roku 631 se na území Sámových Slovanů vypravila další z mnoha franských kupeckých karavan. Nevíme, co se přesně stalo, ale byla pohanskými Slovany pobita a zboží uloupeno. V reakci na vzniklou roztržku vyslal franský král jistého Sicharia s poselstvím, aby na Sámovi vymohl náhradu za ztráty na životech kupců a jejich zboží. Opět nevíme, zda přišel vyjednávat, nebo jeho úkolem bylo rozpoutat konflikt. V každém případě k válce mezi Sámem a Dagobertem došlo. 

Pomohli Avaři u Wogastisburgu? 

Franský král vytáhl proti Sámovi a jeho Slovanům, avšak nepochodil dobře. V bitvě u dosud oficiálně nelokalizovaného hradiště, či pevnosti Wogastisburgu utrpěl tvrdou porážku, zpečetěnou několikaletými nájezdy Slovanů na vlastní území. Kde ležel onen Wogastisburg dodnes není známo, velmi pravděpodobnou lokalitou se však jeví strategicky položený vrch Rubín u Podbořan, kde bylo v inkriminované době pevné slovanské hradiště. A právě odtud také pochází řada nálezů avarského původu ze 7. století; ostruhy, kování opasků i úlomky zbraní. 

Avarský původ je jasný. Je pravděpodobné, že se jedná o fragmenty výzbroje Sámovy armády, i když není jisté, že právě z bitvy u Wogastisburgu. Vzhledem k zapojení Slovanů při avarských výbojích lze předpokládat, že Slované převzali i avarské součásti výstroje a výzbroje, které pak využili v bojích s Avary. Nebo je snad možné, že by někteří Avaři byli přímo součástí vojska knížete Sáma? 

Podle Fredegara vládl Sámo 35 let, zemřel buď roku 658 nebo 661. Je pravděpodobné, že se po jeho smrti kmenový svaz rozpadl, jistě to ale nevíme, protože bezmála dalších 150 let nemáme o dění na našem území žádné zprávy. Udrželi si naši Venedové nezávislost a navázali na Sámův odkaz? Nebo se opět dostali do vleku avarských kaganů, z jejichž moci se vymanila až první velkomoravská knížata? Nevíme. 

Možná tito kočovníci už jen příležitostně a účelově obnovovali spojenectví s našimi Slovany. O Avarech na českém území toho víme velmi málo a do našich dějin výrazněji nezasáhli. Avšak předtím, než je nahradili Maďaři, pár stop přece jen zanechali.