Reklama


Život na hranici extrému: Sanové z pouště Kalahari vs Eskymáci

21.10.2018 - Vilém Koubek

Nikoliv náhodou se říká, že člověka nic nezlomí a dřív či později si zvykne na všechno. Následující příklady národů potvrzují, že na modré planetě lze žít nejen v krutých mrazech, ale také v rozpálených pouštích

<p>Sanové jsou vytáhlí a štíhlí. Tenké končetiny a rovněž užší boky se navíc lépe hodí pro dlouhý běh. Eskymákům zase díky lepšímu zpracovávání lipidů nevadí tučná potrava.</p>

Sanové jsou vytáhlí a štíhlí. Tenké končetiny a rovněž užší boky se navíc lépe hodí pro dlouhý běh. Eskymákům zase díky lepšímu zpracovávání lipidů nevadí tučná potrava.


Reklama

Sanové, dříve označovaní jako Křováci, jsou dávní obyvatelé jižní Afriky, kde se jim stala domovem pouštní oblast Kalahari. Lidé zmíněného etnika dodnes přežívají díky lovu a sběru a život jim poněkud usnadňuje fakt, že Kalahari není písečnou pouští v pravém slova smyslu jako například Sahara: Jedná se spíš o lokalitu s mimořádně nízkými srážkami – průměrně asi 250 mm ročně – a naopak s vysokými teplotami, jež šplhají až ke 40 °C

I nepatrná vláha však stačí, aby tamní pustinu pokryly ostrůvky odolné zeleně, díky níž přežívá řada zvířat. Sanové se proto naučili využívat prostředí na maximum: Jelikož poušť nemá žádnou zásobárnu povrchové vody, obstarávají si životodárnou tekutinu převážně z divoce rostoucích melounů tsamma. Jejich semena poskytují drahocenné proteiny i oleje a lze jíst také listy rostliny. 

Několik dní na stopě

Hlavním způsobem obživy Sanů ovšem zůstává lov, přičemž nepohrdají žádnou faunou, od pouštních želv až po ještěrky, ptáky či hmyz. Nejvýznamnější zdroj masa nicméně představují antilopy, zebry, žirafy i lvi. Zabíjení takto velké zvěře je však velmi komplikované, uvážíme-li, že jako hlavní zbraně používají Sanové malé luky a jedovaté šípy. 

Aby se maso neznehodnotilo, otráví lovec zvíře vždy jen nevelkou dávkou, která způsobí postupnou smrt: Malá antilopa přežije několik hodin, žirafa i tři dny. Mezitím Sanové kořist pronásledují a čekají, dokud jed nezabere. Když pak zvíře konečně udolají, zabijí ho a vyříznou pouze maso v okolí zásahu. To pak vyhodí a zbytek je nezávadný. 

Hubení a zpocení 

Náročné pronásledování ve vyprahlém terénu zvládají Sanové opět díky evoluci. V první řadě jim pomáhá pocení: Právě u Afričanů se tento tělesný projev, společný celému lidstvu, před desítkami tisíc let zřejmě vyvinul, aby jim pomohl stopovat kořist a nezkolabovat z horka. Naopak zvířata mají tendenci se přehřívat, proto tráví africká fauna nejteplejší část dne buď ve stínu, nebo alespoň nehybně. 

Někteří přední antropologové zastávají teorii, že právě schopnost vytrvalého běhu společně s pocením umožnila velmi úspěšný rozvoj druhu Homo sapiens. I v době, kdy lidé prokazatelně neměli takové zbraně jako luky, dokázali zřejmě lovit antilopy a gazely. Stačilo zvířata pronásledovat, dokud se po mnoha hodinách klusu nezhroutila z přehřátí. Ruku v ruce s pocením jde potom tělesná stavba: Sanové jsou vytáhlí a štíhlí, takže se ochlazují snáz. Tenké končetiny a rovněž užší boky se navíc lépe hodí pro dlouhý běh. 

Ti bez dobytka

Označení „Sanové“ lze volně přeložit jako „ti bez dobytka“. Používá se pro řadu kmenů lovců-sběračů, kteří už přes dvacet tisíc let obývají jih Afriky a pojí je jazyk i historie. Dřív se jim říkalo „Křováci“, anglicky „Bushmen“: Výraz vzešel z holandského slova „bossiesman“, jež zaznívalo od konce 17. století ve významu „bandita“ či „zločinec“. Ačkoliv se některé kmeny s pojmenováním „Křovák“ sžily, dnes se považuje za urážlivé a nahrazuje se zmíněným neutrálnějším „San“.   

Domov v zemi věčného ledu

Eskymáci obývají oblasti okolo severního polárního kruhu: Konkrétně žijí v Kanadě, na Aljašce nebo například v Grónsku v místech, která se v žádném případě nehodí k pěstování plodin a kde teploty klesají i pod −45 °C. Zatímco našinec by umrzl, eskymácké kmeny po tisíciletí vytrvaly a postupně se drsným podmínkám přizpůsobily – a to nejen vybavením a strategií přežití, ale také biologicky

V zimě si Eskymáci stavějí iglú, neboť sníh výborně tepelně izoluje. Dřív uvnitř rozdělávali oheň, dnes používají plynové vařiče a hořáky, výsledek je ovšem stejný: I v nejkrutějším počasí si doma udržují „pokojovou“ teplotu. V létě pak žijí ve stanech z kůží polárních sobů, kteří jsou zároveň hlavním zdrojem jejich potravy. Třeskutým mrazům uzpůsobili Eskymáci také šatník. Například jejich boty mají dvě tepelné vrstvy – v zimě dvojitá izolace chrání před chladem a v létě se svrchní pokrývka jednoduše sundá.  

Dieta na tuku

Coby lovci se Eskymáci živí výhradně živočichy, kteří s nimi sdílejí prostředí a obrnili se vůči němu silnými vrstvami tuku. Pokud by běžný Evropan dlouhodobě jedl tuleně, soby nebo lední medvědy, hrozily by mu značné kardiovaskulární potíže. Život v polárních podmínkách však u Eskymáků a hlavně jejich dávných předků, kteří před dvaceti tisíci lety obývali dnešní Sibiř, vyvolal genetické změny. Mohou tak tučnou potravu přijímat a metabolizovat bez zdravotních komplikací. 

„Myslíme si, že tyto evoluční změny pomohly lidem přežít během poslední doby ledové,“ vysvětluje Matteo Fumagalli z University College London. Eskymáci se od ostatních národů odlišují i lepší tělesnou izolací: Zajišťují ji tzv. hnědé tukové buňky, jež spalováním kalorií produkují teplo. 

Co nám dali denisované?

Unikátní systém nakládání s tukem se na genetické bázi pojí také se vzrůstem Eskymáků – průměrně měří 163 cm a jsou podsadití. Širší sudovité tělo dokáže lépe zadržovat teplo, což dávalo během doby ledové jednu z hlavních evolučních výhod neandertálcům. Nejde o náhodu: Podle výzkumů DNA představuje zmíněný rys, v kombinaci s efektivnějším spalováním energie, genetický dar a Eskymáci ho získali od denisovanů – příslušníků rodu Homo blízkých neandertálcům. Homo sapiens se s denisovany setkal během migrace z Afriky před 40–60 tisíci lety a někdy v té době došlo k mezidruhovému křížení. 

Příště: Život na hranici extrému: Tibetští šerpové vs mořští nomádi (vychází ve čtvrtek 25. října)

Není jisté, k čemu byla denisovanům genetická výbava pro lepší metabolismus tuků a obranu vůči chladu. Nicméně výzkum Rasmuse Nielsena, jenž srovnal genom Eskymáků, neandertálců, denisovanů a našeho druhu, poskytl zcela jasné výsledky: Zatímco s „obyčejnými“ lidmi a s neandertálci se podařilo objevit jen částečnou podobu, vzorky Eskymáků a denisovanů si byly podobné do značné míry

Moderní svět na severu

Chlad a extrémní podmínky Eskymáky odjakživa izolovaly od okolního světa, takže si vytvořili vlastní systém vzdělávání a hodnot. Už během 20. století se však obzvlášť na území Kanady stále častěji dostávali do kontaktu se západní civilizací a jejich tradiční společnost se hroutila: Zatímco dřív se vzdělání předávalo „z mistrů na učně“, nová generace začala chodit do škol. Na eskymácká teritoria také dorazili církevní kazatelé. V 70. let pak kanadská vláda schválila systém, kdy potomci Eskymáků žili během školního roku v ubytovnách vzdělávacích zařízení. Odloučení od rodin ovšem způsobovalo kulturní rozkoly a děti se vracely domů sice vzdělanější pro život v západní civilizaci, ale méně připravené na mrazivý lov. Později proto školská centra vznikala přímo na eskymáckém území. 

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Velké zemětřesení v roce 1923 usmrtilo přes 100 tisíc lidí. Ještě silnější bylo to z roku 2011 při kterém zemřelo okolo 16 tisíc lidí.

Zajímavosti

Do Evropy se orientální parfémy dostaly s křižáckými vojsky. Vzbudily nadšení a obrovský zájem. Netrvalo dlouho a první ryze evropský parfém byl na světě. Ve 14. století si jej pro sebe nechala namíchat uherská královna Alžběta.

Historie

Australský pikachu je barevná mutace vačnatce jménem kusu liščí. 

Věda

Kosmická loď Dragon během mise CRS-10.

Vesmír
Věda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907