Trojitá srážka: Když splývají tři supermasivní černé díry zároveň

22.01.2021 - Stanislav Mihulka

Astronomové prozkoumali sedm případů jinak velmi vzácné události, při které se sráží a splývají tři galaxie a jejich supermasivní černé díry

<p>Gigantická kolize tří galaxií a tří supermasivních černých děr v systému SDSS J0849+1114</p>

Gigantická kolize tří galaxií a tří supermasivních černých děr v systému SDSS J0849+1114


Reklama

Během srážek galaxií může dojít i ke plynutí jejich supermasivních černých děr. Takových událostí pozorujeme celou řadu, dokonce v různých fázích vývoje. Velmi vzácně se ale stává, že galaxií tímto způsobem splývá více zároveň. Objevení takového jevu je vždy důvodem k oslavě.

Astronomka Adi Foordová z americké Stanfordovy univerzity a její spolupracovníci prostudovali hned sedm událostí, v nichž před našimi zraky splývají tři galaxie a jejich supermasivní černé díry. Pozoruhodné je, že se tyto události navzájem poměrně liší aktivitou jejich supermasivních černých děr. Všech sedm událostí pozorujeme ve vzdálenosti menší než miliarda světelných let.

Vzácné srážky trojic galaxií

V jednom případě není žádná z tří zúčastněných černých děr patrná jako aktivní galaktické jádro (AGN), v němž se supermasivní černá díra náruživě krmí hmotou a galaktické jádro pak obvykle intenzivně září. V dalším případě je aktivním galaktickým jádrem jedna ze tří černých děr. Ve čtyřech ze sedmi nalezených událostí šlo o dvě aktivní galaktická jádra a v poslední z těchto událostí se na aktivní galaktická jádra proměnily všechny tři supermasivní černé díry. To je případ systému tří splývajících galaxií SDSS J0849+1114.

TIP: Souboj vesmírných titánů: Drama, které se odehrálo před 13 miliardami let

Ve všech uvedených případech jsou od sebe splývající supermasivní černé díry vzdálené nejméně 10 a nejvíce 30 tisíc světelných let, tedy jen o málo více, než kolik činí vzdálenost mezi Sluneční soustavou a centrem Mléčné dráhy. Jde o první výzkum, který se systematicky věnuje fenoménu splývání většího počtu supermasivních černých děr.

Reklama

  • Zdroj textu:

    IFL Science

  • Zdroj fotografií: NASA, CXC, George Mason Univ., R. Pfeifle, SDSS, NASA/STScI

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Historie
Reklama

Magnetické pole Jupiteru. Vlevo měsíc Io.

Vesmír

Mexické tučnice většinou tvoří dva typy růžic – letní masožravé a zimní s kratšími, sukulentními listy, díky nimž rostlina přečkává suché období. Listy zimních růžic jsou křehké, snadno se odlomí a jednotlivé listy jsou pak schopné zakořenit. Některé druhy mají báze listů zapuštěné v zemi, a tak se chrání před vyschnutím či v suchém ročním období vytvářejí pod povrchem země šupinaté cibulky.

Květy tučnic jsou opylovány hmyzem. Semena těchto rostlin jsou jemná, mají strukturovaný povrch. Ve vodě se díky tomu na jejich povrchu drží bubliny, které semena nadnášejí a umožňují jejich šíření pomocí menších i větších vodních toků. Na snímku Tučnice ocasatá (Pinguicula moranensis). Snad nejznámější, často pěstovaný druh tropické tučnice

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907