Představitelé Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN), která provozuje momentálně největší a nejvýkonnější urychlovač částic na světě - Velký hadronový urychlovač (LHC), v uplynulých dnech oznámili, že se soukromí dárci zavázali věnovat miliardu dolarů na stavbu nového urychlovače.

Ještě nikdy se až doposud nestalo, aby soukromé osoby a filantropické nadace podpořily hlavní projekt v CERN. Podle dostupných informací patří mezi dárce nadace Breakthrough Prize Foundation miliardáře ze Silicon Valley Yuriho Milnera, fond pro strategické inovace Erica a Wendy Schmidtových (Eric Schmidt je bývalý výkonný ředitel Google), italský průmyslník John Elkann nebo francouzský telekomunikační magnát Xavier Niel.

„Je to poprvé v historii, co se privátní dárci chtějí spojit s CERNem,“ potvrzuje generální ředitelka CERNu Fabiola Gianottiová. „Budou se podílet na stavbě mimořádného výzkumného zařízení tady v CERNu, které by mělo posunout lidstvo vpřed v porozumění základů fyziky a celého vesmíru.“

Od LHC k ještě většímu kolosu

Současným rekordmanem je Velký hadronový urychlovač – 27 kilometrů dlouhý prstenec uložený zhruba 100 metrů pod zemí na pomezí Francie a Švýcarska. Právě zde se v roce 2012 podařilo objevit Higgsův boson, přezdívaný „božská částice“. Tento objev, který vysvětluje, jak částice získávají hmotnost, vynesl v roce 2013 Peteru Higgsovi a Françoisovi Englertovi Nobelovu cenu za fyziku. LHC však nebude fungovat věčně. Kolem roku 2040 se očekává konec jeho provozu – a s ním vyvstává otázka: co dál?

Odpovědí má být Future Circular Collider (FCC) – urychlovač, který by měl obvod 91 kilometrů a byl by uložen v průměrné hloubce 200 metrů. Už samotné rozměry naznačují ambice projektu: FCC se má stát největším a nejvýkonnějším vědeckým přístrojem v dějinách.

Vědci totiž vědí, že vše, co vidíme kolem sebe – hvězdy, planety, plyn, prach i život sám – tvoří pouhých 5 % obsahu vesmíru. Zbylých 95 % připadá na temnou hmotu a temnou energii, záhadné složky, které zatím nikdo nikdy přímo nepozoroval. FCC nám má pomoci tyto skryté ingredience kosmu konečně pochopit.

Cena poznání

Projekt má však i odvrácenou stranu: odhadovaná cena 17 miliard dolarů z něj činí jednu z nejdražších vědeckých investic všech dob. Přestože miliardový příslib soukromých dárců je významný, finální souhlas musí dát 25 členských států CERN. Rozhodnutí se očekává v roce 2028. Teprve poté bude jasné, zda se ambiciózní plán promění ve skutečnost, nebo zůstane jen vizí na papíře.

Zastánci projektu zdůrazňují, že přínosy FCC by sahaly daleko za hranice částicové fyziky. Podle Erica Schmidta mohou technologie vyvinuté při jeho stavbě a provozu ovlivnit medicínu, výpočetní techniku i udržitelnou energetiku – podobně jako v minulosti výzkum v CERNu vedl například ke vzniku World Wide Webu.

Image

Čtěte také

Evropský CERN: Jak se vaří v kuchyni bohů

V roce 1893 došlo v ještě novotou vonícím Národním divadle k téměř revolučnímu počinu. Ředitel František Adolf Šubert, který divadlo vedl od jeho samého vzniku, si uvědomil, že početnou diváckou skupinu představují střední a nižší vrstvy a především studenti. Pro ně však byly obvyklé časy představení, a zvláště ceny vstupného prakticky nedostupné. Pokrokový Šubert proto organizoval tzv. „představení pro lid“, uváděná vždycky ve středu o třetí hodině odpolední. Diváci se rekrutovali ze sociálních skupin, které ve středečním brzkém odpoledni nemusely být v práci – tedy právě studentů, ale i drobných podnikatelů nebo žen v domácnosti. Zavedení tohoto hracího času vedlo k určité demokratizaci Národního divadla.

A právě o jedné takové středě, konkrétně 9. května 1894, se konala i světová premiéra jednoho z nejslavnějších českých dramat: Maryši bratrů Aloise a Viléma Mrštíkových. Národní divadlo nabízelo na tuto premiéru mimořádně snížené vstupné – lístek do lóže stál 2 zlatky, křesla v přízemí 50 korun a místa na stání v přízemí 20 korun.

Těšany

Mrštíky měl k napsání ve své době dost kontroverzního titulu inspirovat pobyt ve slovácké vísce Těšany. Pětadvacetiletý Alois sem totiž v roce 1886 přišel coby podučitel místní dvojtřídky a strávil zde celkem dva roky. Sám pocházel z Jimramova na Českomoravské vrchovině a úrodné Těšany s rozlehlými lány ho okouzlily. Brzy si ale všímal i hlubokých sociál­ních rozdílů, které z bohatství kraje plynuly. 

Sedlák byl boháč, kterému nic nechybělo, jeho čeledín se však životem stěží protloukal. Páni se snažili svůj majetek chránit a rozmnožovat. Proto v selských rodinách fungovala sňatková politika. Bylo nemyslitelné, že by se nemajetný kluk přiženil na grunt anebo že by se z chudé dcerky stala nevěsta v zámožné selské rodině. Těšanský podučitel situaci citlivě vnímal, ale věděl, že on ji jen těžko změní. Chtěl na ni však aspoň upozornit, protestovat, zastat se lásky… 

Marie z gruntu

Jako konkrétní předloha Vilémovi Mrštíkovi posloužil příběh Marie Horákové, která se narodila v domku u kostela sv. Barnabáše na těšanské návsi. V době, kdy Vilém Mrštík přišel do Těšan, Marie už chodila k muzice. Půvabná dívka s milým úsměvem a v pestrém kroji dokázala pěkně zpívat i tančit a Viléma úplně okouzlila! Dokonce se s ní chtěl oženit. Marie však jeho žádost o ruku rozhodně odmítla. Měla totiž oči jen pro Šimona Petláka, mladíka, který bydlel v sousedství a který k Horákům často chodíval. Jenže neoplýval majetkem a pro Mariina otce nepředstavoval žádanou partii. A venkovský učitel samozřejmě také ne!

Před oltářem zkrátka s půvabnou dívkou nakonec nestál ani jeden. Mariin bohatý otec rozhodl, že dceru provdá za Felixe Turka. Postaršímu vdovci, který už měl z předchozího manželství tři dcery, totiž patřil výstavný grunt, který stál přímo naproti Horákovu domu.

Po Těšanech se povídalo, že Marie noc před svatbou plakala a rodiče na kolenou prosila, aby sňatek zrušili. Otcem ale v nejmenším nepohnula. Dramatický příběh pro bratry Mrštíkovy byl na světě!

Krimi zápletka

Alois to možná zamýšlel jako svého druhu pomstu. Za to, že ho Maruška Horáková odmítla, dokreslil celkem všední realitu do příběhu, ve kterém mladinká Maryša miluje rekruta Francka, jenže otec ji provdá za mlynáře Vávru – starého a krutého vdovce, který má už velké děti a Maryšu týrá. Zoufalá novomanželka nakonec muže otráví arsenikem, který nasype do kávy „od Žida“. Děvčica nešťastná! Původně chtěl Alois těšanskou lovestory, do které zasáhly peníze, zpracovat do románu, ale mladší bratr Vilém ho nakonec přesvědčil, že jde o látku pro divadlo.

Historie mu dala za pravdu. O premiéře v Národním divadle hrála Maryšu Hana Benoniová. Pro titulní postavu si ji vybrali sami autoři. Režisér prosazoval Marii Laudovou, Mrštíci však namítali, že její „impozantní zjev a eminentní hra“ by divákům zcela vysvětlovaly tragický čin. Podle autorů u subtilnější a jemnější Benoniové naopak vynikne přesně to, co měli u Maryši především na mysli. A sice, že ji „ku vraždě dohnalo zoufalství a ne rabiátství“.

Mlynáře Vávru hrál v prvním uvedení Jakub Vojta Slukov – „herec statného zjevu a mohutné energie“, jak napsal ve svém referátu divadelní kritik F. X. Šalda. Maryšina otce sedláka Lízala „spolehlivá opora“ Jindřich Mošna, který postavu Vávry: „prohloubil a vysondoval úžasně bohatě a bezpečně…“ Rekruta Francka pak Eduard Vojan. Ten se na první scéně teprve usazoval a právě i touto rolí dokázal svůj talent, protože Franckova „povaha drsná, místy až neurvalá, která divoce sleduje svou vášeň“ mu sedla. „Rozvinul tolik divokého, svérázného naturalismu, tolik přirozené opravdivosti, že jej obecenstvo nepoznávalo…,“ psaly reporty z představení.

Moc depresivní

A přitom se Maryša do zlaté kapličky dostala až na druhý pokus! Když bratři Mrštíkové přišli se svou hrou do Národního divadla v roce 1891 poprvé, dramaturg Ladislav Stroupežnický jim drama promptně vrátil. Tento vynikající dramatik měl sice rád moderní realistické hry, ale upřednostňoval dramata méně temná a konfliktní. Nejvíc mu podle všeho vadil tragický konec. Dráždil ho fakt, že Maryšin morálně dosti problematický čin není nijak potrestán, a naopak je ukazován s jistým pochopením, či dokonce ospravedlněním. Stroupežnický byl přesvědčený o tom, že takto naturalistické drama české publikum nepřijme, že mu bude připadat nemravné. Maryša se tedy na jeviště dostala až po Stroupežnického smrti, kdy se za ni postavil ředitel F. A. Šubert, ač k ní i on sám měl jisté výhrady.

Prožito

Ve skutečnosti ale Marie Horáková s Felixem Turkem žila v manželství dalších 39 let jako dobrá manželka a matka. Narodilo se jim sedm dětí, dospělosti se ale dožily jen tři. „Slávu“, kterou jim ve vesnici přinesla Mrštíkovic hra, Marie a především sedlák Turek těžce nesli. Felix se kolikrát v hospodě i porval, když Těšanští dramatické podání jeho života u piva zesměšňovali a leccos mu předhazovali. Jeho žena však i v takových chvílích stála při něm. 

Na náhrobku paní Turkové v epitafu stojí: „Napsáno drama – prožito větší“, protože její společný život s hospodářem Turkem sice neskončil arsenikem v kávě, ale společně prožili několik osobních tragédií, především předčasných úmrtí svých dětí. Nakonec se spoluobčané Turka ale přece jenom – po svém – zastali!

Když se Maryša inscenovala v Brně, vydala se na premiéru i delegace z Těšan. Po skončení rozhodně zavolali: „Tak to nebelo“ a brněnské divadlo rozhořčeně opustili. Každopádně Vilém Mrštík za svého života v Těšanech hrát Maryšu místním ochotníkům nedovolil. Nakonec drama místní Tělocvičná jednota Sokol nazkoušela až v roce 1926. Režíroval ho místní učitel František Čech a hrálo se na těšanské návsi před starou kovárnou s barokním podloubím a sochou svatého Dominika.

Divadelní život tohoto dramatu je dodnes více než pestrý. Maryša se už od začátku 20. století s úspěchem uváděla i na zahraničních jevištích. Hrála ji divadla v Lublani, ve Vídni, Lvově, Bělehradě, Záhřebu, v Rize, Lodži, Varně, ale i ve finských Helsinkách. A velice si ji oblíbili na Slovensku – zejména tamní ochotníci. Jednou z nejkrásnějších novodobých divadelních verzí byla inscenace Divadla Husa na provázku z roku 1995 v režii Vladimíra Morávka s Ivanou Hloužkovou v titulní roli a Jiřím Pechou coby mlynářem Vávrou. Momentálně ale Maryšu uvádí Národní divadla v Praze i Brně, Divadlo Radka Brzobohatého i HaDivadlo… 

Image

Čtěte také

Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?

V džunglích Peru nebo na svazích filipínské sopky Kanlaon žijí pavouci, kteří si vyvinuli velmi kreativní strategii přežití: místo, aby se spoléhali jen na svou rychlost a život v úkrytu, tkají do svých sítí falešné verze sebe sama.

Jak oklamat nepřítele?

Nový výzkum publikovaný v časopise Ecology and Evolution dokumentuje, jak několik druhů pavouků rodu Cyclosa vytváří ve svých sítích promyšlené struktury, které imitují tvar tělo pavouka i s náznaky nohou. K jejich výrobě pavouci využívají nejen hedvábí, ale i lístky, zbytky hmyzu, části staré kořisti a občas i jiný materiál. Hotové „hedvábné sochy“ pak udržují zavěšené uprostřed sítě a průběžně je upravují.

Tyto struktury patří do širší kategorie tzv. stabilimentů – dekorativních prvků pavučin, jejichž účel je doposud předmětem debat. U pavouků Cyclosa se však ukazuje, že jde především o obranný mechanismus proti predátorům, zejména proti malým dravým vážkám, ptákům a ještěrkám.

Falešní hedvábní dvojníci jsou zpravidla mohutnější než jejich pavoučí sochaři – podle vědců mají tyto „přifouknuté“ proporce zvěstovat případným predátorům jednoznačný vzkaz – pozor, jsem velký a nebezpečný. Tímto trikem pavouci mění vizuální vnímání svého okolí: místo aby riskovali střet s predátorem, ovlivňují informace, které zrakově orientovaní lovci získávají. 

Vím, kdo jsem

Záhadou nicméně zůstává otázka, jak pavouci vědí, jak vlastně vypadají? Sebeuvědomění v míře „vím, jak vypadám“ se v biologii obvykle testuje tzv. „zrcadlovým testem“, kdy se zvířeti na tělo nenápadně aplikuje značka a sleduje se, zda si ji v zrcadle všimne a pokusí se ji odstranit. Tento test je považován za indikátor základního vizuálního sebeuvědomění, tedy vědomí vlastního těla a vzhledu.

Podle současného výzkumu je sebeuvědomění (v této konkrétní podobě) dokumentováno pouze u lidí, lidoopů, delfínů, slonů a některých ptáků. Náznaky sebeuvědomění ale vědci zaznamenali také u některých ryb a mravenců. 

Geometrie přežití

Nejpozoruhodnější není ani tak velikost dvojníků ale spíše přesnost, s jakou napodobují tělo pavouka. To podle vědců naznačuje schopnost prostorové organizace a pečlivého výběru materiálů, která přesahuje běžnou údržbu pavučiny. Pavouci rodu Cyclosa nevytvářejí náhodný shluk – jejich cílem je, aby vytvořený dvojník co nejpřesněji odpovídal tvaru těla a oklamal tak predátory.

Stejnou strategii používá několik druhů této pavoučí skupiny v různých částech světa. Podle vědců to naznačuje, že nejde o lokální výstřelek, ale o evolučně rozšířenou strategii přežití. Ve světle evoluce jde o jedno z nejkreativnějších řešení.

Pavouci rodu Cyclosa svou kreativní strategií překračují tradiční představy o rigidním instinktu bezobratlých: jejich přežití závisí na schopnosti vědomě manipulovat s prostředím, aby dokázali oklamat predátory. Jejich „hedvábní dvojníci“ představují nejen praktickou formou sebeobrany, ale i fascinující ukázku toho, jak se v přírodě snoubí instinkty a kreativita.

Image

Čtěte také

Vyzdobené pavoučí sítě mohou pomáhat pavoukům naslouchat pohybu kořisti

Vesmír je mnohem barevnější, než by se mohlo zdát. Z části je to dáno i tím, že velká část barev a jejich odstínů je pro lidské oko neviditelná. Pohled do tohoto „neviditelného“ světa nám nabízí nová kosmická observatoř SPHEREx (Spectro-Photometer for the History of the Universe, Epoch of Reionization, and Ices Explorer).

Tento vesmírný teleskop, vypuštěný letos v březnu, nyní úspěšně dokončil svou první infračervenou mapu celé oblohy, a to způsobem, jaký dosud nemá obdoby: zachytil ji ve 102 různých „odstínech“ (či přesněji vlnových délkách) infračerveného světla.

Tyto barvy a odstíny nejsou samoúčelné. Každá z nich nese jinou informaci o hvězdách, galaxiích, oblacích prachu i chemických sloučeninách – a dohromady umožňují vědcům klást otázky, které sahají od původu vody v Mléčné dráze až po to, co se odehrálo v prvním zlomku sekundy po Velkém třesku.

Mapování infračerveného vesmíru

Jedním z hlavních cílů mise SPHEREx je vytvořit trojrozměrnou mapu stovek milionů galaxií. Jejich poloha je sice známá už dnes, SPHEREx ale dokáže změřit i jejich vzdálenost – a tím i skutečné prostorové rozložení.

To je zásadní pro studium jevu zvaného kosmická inflace. Jde o extrémně krátké období, které nastalo v prvním nepatrném zlomku sekundy po Velkém třesku, kdy se vesmír rozpínal nepředstavitelnou rychlostí. Tento proces zanechal jemné, ale měřitelné otisky v rozložení galaxií, které dnes SPHEREx pomáhá odhalit.

Na rozdíl od Vesmírného dalekohledu Jamese Webba, který dokáže studovat objekty v extrémním detailu, má SPHEREx sice nižší rozlišení, ale obrovské zorné pole. Právě kombinace těchto dvou zařízení je pro vědce ideální: Webbův dalekohled vidí hloubku a SPHEREx šířku.

„Je úžasné, jak moc údajů pořídila observatoř SPHEREx za pouhých šest měsíců,“ říká Shawn Domagal-Goldman, ředitel Astrofyzikální divize NASA. „Přitom jde o informace, které jsou velmi cenné pro lepší chápání vesmíru. Máme k dispozici 102 nových map celé oblohy, každou odpovídající jiné vlnové délce a s unikátní údaji o vesmírných objektech.“

Malá mise, velká věda

Během své dvouleté primární mise provede SPHEREx ještě tři další celooblohové mapy, jejichž sloučením se zvýší citlivost měření. I když jde z ekonomického hlediska o středně velkou misi, její vědecký dopad může být zásadní. SPHEREx totiž neslibuje jen další obrázky vesmíru – ale nový způsob, jak jej číst. Jako barevný kód, ve kterém je zapsána historie galaxií, původ vody i samotný počátek vesmíru.

Image

Čtěte také

Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

Pokud se lidé někdy vydají na Mars, nečeká je jen dlouhá cesta vesmírem, ale také zásadní otázka: kde a jak na nehostinném povrchu planety přežít. Mars nemá ochranné magnetické pole ani hustou atmosféru. Jeho povrch je vystaven silnému slunečnímu a ultrafialovému záření. Budoucí astronauti proto budou potřebovat spolehlivý úkryt.

Marsovská iglú

Materiálem, který by budoucí marsovští osadníci mohli využít k výstavbě úkrytů, je podle vědců led. Mars je na led mimořádně bohatý. Nachází se nejen na jeho povrchu, zejména v polárních oblastech, ale i těsně pod povrchem – a podle vědců se ve větších hloubkách mohou skrývat další rozsáhlé zásoby. Pokud by se k tomuto ledu podařilo získat přístup, mohl by se stát klíčovým stavebním materiálem pro první lidské základny.

Navrhované struktury by měly podobu velkých kopulí z čirého ledu, tedy jakýchsi iglú. Jejich velikost by se mohla pohybovat od několika desítek metrů čtverečních až po plochy o rozloze několika hektarů. Uvnitř by se nacházel nejen obytný prostor, ale i místo pro pěstování potravin, což je pro dlouhodobé mise zásadní.

Zásadní výhodou ledových kopulí je jejich optická vlastnost. Podle Robina Wordswortha, profesora planetárních věd na Harvardově univerzitě a spoluautora studie, prezentované na letošním výročním zasedání Americké geofyzikální unie, by led propouštěl viditelné sluneční světlo, zároveň by ale blokoval škodlivé ultrafialové záření.

Sluneční světlo je přitom klíčové nejen pro růst rostlin bez nutnosti energeticky náročného umělého osvětlení, ale i pro psychickou pohodu lidí, kteří by na Marsu žili dlouhé měsíce nebo roky v izolaci.

Teplo pod ledem

Vědci pomocí matematických modelů vypočítali, kolik ledu by bylo potřeba, aby takové obydlí bylo provozuschopné. Ukázalo se, že v kombinaci s vhodnými vnějšími povlaky by ledové stěny dokázaly udržet vnitřní teplotu kolem 20 °C, tedy hodnotu srovnatelnou s běžnými podmínkami na Zemi.

Takový přístup by řešil jeden z největších problémů pilotovaných misí: jak postavit bezpečné a tepelné stabilní obydlí přímo na Marsu, aniž by bylo nutné dopravovat obrovské množství stavebního materiálu ze Země.

Současné plány pilotovaných misí k Marsu počítají s tím, že by rakety mohly na oběžnou dráhu a dále k Marsu dopravit až 100 tun nákladu. I to by ale pravděpodobně nestačilo – pro skutečnou lidskou misi by bylo nutné vyslat mnoho takových letů, což by bylo logisticky i finančně extrémně náročné.

Využití místních surovin, jako je led, by tuto zátěž výrazně snížilo. Podle Wordswortha je navíc led snáze dostupný a zpracovatelný než jiné materiály, například křemičitý prach, který by bylo možné použít k výrobě stavebních bloků.

Starý nápad v novém světě

Myšlenka využívat led jako stavební materiál není pro lidstvo nová. Na Zemi lidé po staletí obývali iglú, ledové jeskyně a další přírodní úkryty, které navzdory mrazu poskytují stabilní teplotu, ochranu před větrem a mají překvapivě dobré izolační vlastnosti. Marsovské iglú by tento princip pouze posunulo do zcela extrémních podmínek.

Přesto zůstávají některé otázky otevřené. Největší výzvu podle odborníků představují pověstné marťanské prachové bouře, které mohou zastínit povrch planety na celé týdny či měsíce. Usazený prach by mohl snižovat průhlednost kopulí a narušit jejich izolační vlastnosti.

Autoři studie přiznávají, že tento problém zatím nedokázali plně vyřešit. Jedním z možných řešení by podle Wordswortha mohlo být odfukování prachu proudy stlačeného vzduchu po odeznění bouří.

Přestože ledová obydlí zatím existují pouze na papíře a v modelech, naznačují, že budoucí kolonizace Marsu nemusí nutně spoléhat na mohutné betonové nebo kovové konstrukce dovezené ze Země. Místní suroviny – v tomto případě led – by se mohly stát klíčem k tomu, aby lidé rudou planetu nejen navštívili, ale skutečně na ní dokázali žít.

Image

Čtěte také

Budeme někdy žít mimo Zemi? S jakými překážkami se musíme vypořádat?

Dárky a vánoční ozdoby se v prvních letech po velké válce scvrkly na nejnutnější praktické věci. Obyčejná pasta na zuby, kousek mýdla, nebo konzerva dokázaly udělat spoustu radosti. Mnohem častěji se objevovaly figurky z chleba – a to jak na stromečku místo skleněných ozdob, tak jako drobné dárečky. I takové nábojnice a kousky staniolu uměly stromek alespoň zdálky proměnit blýskavým vánočním kouzlem.

Sváteční šneci

Sváteční dny měly za první republiky svá pevná pravidla – alespoň v bohatších rodinách, kde si luxusnější úkrok od každodennosti mohli dovolit. Na Štědrý den samozřejmě lidé normálně chodili do práce, leda by připadl na neděli. Odpoledne se tak procházeli a součástí jejich vycházek bývala i návštěva restaurací a lahůdkářství. 

Za módní platilo dát si šneky. Splňovali totiž dvě zásadní podmínky: šlo o postní jídlo a zároveň i snobskou záležitost. A to i přesto, že původně se šnečí maso vyskytovalo hlavně na jídelníčku venkovské chudiny, kam jej řadí ještě i Magdaléna Dobromila Rettigová. Jenže ve městech se na šneky dívali jinak – a inspirovali se francouzskou kuchyní. 

Kniha Rybí kuchyně, kuchařka od majitele proslulé rybí restaurace na Václavském náměstí Jindřicha Vaňhy, uvádí hned šestnáct receptů! Mohli jste si tedy pochutnat na šnecích na burgundský způsob, á la Dijonnaise, ála Chablisienne nebo třeba na hlemýždí bryndě (salát s nasekanými hlemýždi, vejci, cibulí a křenem) či na hlemýždích koblížcích á la Vigneronne.

V knize Česká strava lidová od Marie Úlehlové-Tilschové z roku 1945 se můžeme dočíst, že v okolí Luhačovic si pasáčci opékali šneky napíchnuté na prutu přímo v terénu – a solili si je před konzumací vlastní močí… 

Image

Čtěte také

Štědrovečerní dobrota: Kde se vzal tradiční houbový kuba?

Když Wehrmacht obsadil 15. března 1939 zbytek českých zemí, padla mu do rukou i jedna z největších evropských zbrojovek. Záhy se stala součástí obřího koncernu Říšských závodů Hermanna Göringa, přičemž Němci nechali dokončit prakticky všechna děla objednaná čs. armádou a většinu exportních zakázek. Bylo to pochopitelné, protože většina zbraní ze Škodovky se vyrovnávala nebo překonávala ty německé. Pod nátlakem říšských závodů a z důvodu unifikace však továrna musela postupně převzít produkci děl německé konstrukce, která běžela až do konce dubna 1945.

Normy a orchestry

Plzeň zatím šťastně unikala větším škodám, i když se Spojenci několikrát pokusili ochromit zdejší produkci, a úloha tamních závodů v dodávkách pro Wehrmacht měsíc po měsíci rostla. Tomu odpovídala i situace zaměstnanců – v dubnu tam pracovalo přes 45 000 dělníků, techniků a úředníků.

Šlo většinou o Čechy, u nichž bylo zřejmé, že na vítězství Říše nemají zájem. Proto se okupační režim snažil zajistit si jejich loajalitu řadou výhod. V provozech sice panoval tuhý režim, stále se prodlužovala pracovní doba a zpřísňovaly se normy, na druhé straně se zaměstnanci těšili řadě privilegií. Patřily k nim mimořádné příděly, závodní stravování, rekreační pobyty a kulturní programy pořádané zaměstnanci, ale i populárními umělci. Kromě vlastního jazzového orchestru bavil dělníky například Vlasta Burian, orchestr Karla Vacka nebo Settleři. Poslední koncert se uskutečnil ještě 17. dubna, kdy nejlepším dělníkům hrál orchestr Rudolfa Antonína Dvorského.

Zpomaluj, zdržuj

I v Plzni se našla řada lidí, kteří se pokusili bojovat s okupanty, a v koncentračních táborech skončily stovky škodováků. Podnikat sabotáže přímo ve výrobě se dalo jen velmi těžce. Němci měli vypracovaný dokonalý systém kontroly a gestapo bylo v továrně častým hostem. Přesto se dařilo statečným lidem v dělnických i úřednických pozicích částečně brzdit válečné úsilí. Technici například pod záminkou plného vytížení odmítali naléhavé žádosti o opravy poškozených děl nebo dodávky náhradních dílů. Dokládají to zamítavé odpovědi psané česky, reagující na urgentní objednávky od německých útvarů z fronty. Stovky poškozených zbraní se tak nepodařilo vrátit do boje. Jinou formou odporu se stalo zpomalování výroby pod záminkou důkladného provedení práce nebo díky nenápadným úpravám výkonnostních norem.

Snažili se i konstruktéři a technici. Zatímco ve 30. letech připravily kanceláře zbrojních oddělení desítky úspěšných projektů, za války se nepodařilo dokončit jediný, i když Škodovka dostala pověření vyvíjet či modernizovat řady dělostřeleckých typů. Stávalo se tak především díky „úsilí“ konstruktérů, kteří přicházeli s nekonečnou řadou modifikací a zlepšení. 

Pořád něco chybí

Na jaře 1945 tuto podvratnou činnost usnadnili sami Němci. Mozaiková a rozdrobená výroba komponentů měla sice snížit škody po bombardování, ale postupující devastace dopravní sítě a potíže s logistikou způsobily, že stále něco chybělo a muselo se improvizovat. Přesvědčivě to dokládá například harmonogram produkce hetzerů. Wehrmacht objednal celkem 11 000 vozidel, ale vznikla pouze čtvrtina. Škodovka předala v březnu 1945 jednotkám 153 stíhačů, tedy hluboko pod plánovaným počtem, v dubnu se podařilo zkompletovat už jen 47 kusů. Pak už přišlo zničení závodu spojeneckým bombardováním.

Stejná situace panovala u artilerie. Zatímco v posledním čtvrtletí roku 1944 vyrobila Škodovka 1 700 děl, za čtyři měsíce roku 1945 tam vzniklo pouze 1 300 zbraní a velká část se již na frontu nedostala. Další zpomalení provozu přineslo i plánované přenesení části výroby do podzemních prostor v Plzni a okolí. Jistý díl produkce dělovky měl se od poloviny roku rozběhnout i v proslulých sklepech Prazdroje.

Škodovy závody se na jaře 1945 staly nejlépe bráněným teritoriem v protektorátu. Vzdušný prostor střežily desítky baterií všech ráží doplněné světlomety, radiolokátory a zadýmovacími přístroji. Pro oklamání spojeneckých bombardérů dokonce vznikla asi devět kilometrů od města dřevěná maketa továrny, zachovávající rozměry a charakteristické prvky skutečného závodu. Za náletu pak Němci maketu osvětlili, zatímco skutečná zbrojovka zůstala zatemněna či zadýmena. Britské a později americké letectvo se pokusily od roku 1942 závody několikrát napadnout, ale způsobené škody nikdy příliš neovlivnily kapacitu výroby. Bohužel přitom došlo několikrát k velkým ztrátám mezi civilisty v Plzni a okolí. V Dobřanech například zahynulo v dubnu 1943 na 300 obyvatel. 

Pozor, přijde nálet

Velení 8. letecké armády USA mělo Škodovku zanesenou v seznamu důležitých cílů nejméně od konce roku 1944, ale prioritu dávalo cílům v Německu. Teprve v dubnu 1945 došlo na žádost pozemních vojsk k naplánování mohutného náletu. Toto rozhodnutí často kritizovali zejména komunističtí historici. Nikdo však nepředpokládal, že od zhroucení dělí Říši tak krátký čas. U amerických zpravodajců panovalo přesvědčení, že stovky děl z Plzně mohou ještě posílit stále houževnatě bojující německé jednotky, navíc se na tamním letišti nacházela nejméně stovka moderních letadel.

Protože se spojenecké velení rozhodlo co nejvíc zamezit civilním obětem, sáhlo k bezprecedentnímu kroku. Ve vysílání BBC se objevilo varování, že dojde k bombardování Plzně, a především dělníci zbrojovky měli odejít ze závodu a z blízkosti vojenských objektů. Osmá letecká armáda vyslala ke svému poslednímu náletu v Evropě 276 bombardérů B-17 doprovázených 188 mustangy. Poplach byl v Plzni vyhlášen 25. dubna v 10.13 a trval asi 90 minut. Přímo do areálu závodu dopadlo přes 480 těžkých trhavých a stovky lehkých zápalných pum. Ze 125 továrních budov se podařilo Američanům zničit 83 a ostatní poškodit. Díky varování zahynulo přímo ve Škodovce jen šest zaměstnanců, na základnu se však nevrátilo šest bombardérů a desítky dalších protiletadlová palba poškodila. Nálet poslední velkou dělovku Říše kompletně zdevastoval.

Krátká „revoluce“ a čekání na shermany

Když se začali vracet zaměstnanci, mohli již jen sledovat práci požárních družstev a čekat na zneškodnění nevybuchlých bomb. Později se začalo s odklízením trosek a s pokusy částečně obnovit dodávky energie. Vedení závodu s další produkcí už nepočítalo. Mezitím se události valily převratným tempem – 4. května večer začali Plzeňané strhávat německé nápisy a ráno 5. května se ulice zaplnily lidmi. Došlo k živelnému napadání okupantů i prvním ztrátám na životech. Dopoledne povstalci obsadili radnici a rozhlasový vysílač, Revoluční národní výbor (RNV) jednal s generálem Wehrmachtu Georgem von Majewským o kapitulaci tamní posádky.

V tom okamžiku se do povstání zapojili i zaměstnanci Škodovky – jejich firemní požární sbor odzbrojil Werkschutz (německou závodní stráž), spolu s dalšími pak zajistil většinu okupačních úředníků, konfidentů a pomahačů. Později je předal tamní české policii. Vedení Škodovky, respektive toho, co z ní zbylo, se ujal RNV, do čela závodu dočasně postavil Ing. Šoltu a Ing. Říhu. Mezitím došlo ve městě k dalším srážkám s okupanty, a proto se dělníci pokusili zprovoznit několik nejméně poškozených hetzerů. Tři pak vyjely do ulic, a i když jejich osádky utrpěly vážné ztráty, obrněnce v rukou povstalců uspíšily ochotu německého velení uzavřít příměří.

Posádka čítající 7 000 mužů se na rozkaz velícího generála stáhla večer 5. května do kasáren a zavládl křehký klid. Představitelé RNV v čele s generálem Kloudem dále jednali s Wehrmachtem o kapitulaci, ten však vyjádřil ochotu složit zbraně pouze do rukou Američanů. Ti dorazili ráno 6. května. První části 16. pancéřové divize přijely na náměstí Republiky v 8.15 a zažily bouřlivé uvítání, dopoledne dosáhly Plzně i dva pluky 2. pěší divize následované proudem dalších jednotek.

Generál von Majewski již podepsal kapitulační listinu a jeho muži složili zbraně, on sám se 6. května zastřelil. Odpoledne celé město včetně Škodovky převzali Američané. V samotném závodě se podařilo částečně obnovit zbrojní výrobu teprve v roce 1946.

Image

Čtěte také

Zbrojovky zabrané Německem: Továrny, které pracovaly pro Říši

Tajfuny, hurikány a cyklony patří k nejsilnějším přírodním jevům na Zemi. Vznikají nad teplými oceány, putují tisíce kilometrů přes moře, která jsou dnes doslova prosycena plastovým odpadem. Vědci z britské Nottinghamské univerzity si proto položili zásadní otázku: mohou tyto bouře fungovat jako dopravní systém pro plastový odpad?

Nová studie publikovaná v časopise Environmental Science & Technology přináší překvapivě jasnou odpověď. Tajfuny skutečně fungují jako obří přírodní vysavače, které nasávají mikroplasty z oceánu, vynášejí je do atmosféry a následně je rozsévají po pevnině. Jde o první výzkum, který fyzikálně propojuje dvě globální krize současnosti: plastové znečištění a změnu klimatu.

Problém plastového spadu

Aby bylo možné tento proces zachytit, bylo nutné sledovat atmosféru s velmi vysokým časovým rozlišením. V čínském přístavním městě Ningbo proto vědci sbírali vzorky celkové atmosférické depozice každých 12 hodin během přechodu tří tajfunů – Doksuri, Gaemi a Bebinca.

Tento přístup jim umožnil sledovat rychlé změny během jednotlivých fází bouře, nikoli jen průměrné hodnoty. Výsledky byly jednoznačné: před příchodem tajfunu panovala stabilní, relativně nízká úroveň spadu mikroplastů. S nástupem bouře se množství ukládaných částic zvýšilo až desetinásobně a vrchol nastal během tajfunu Gaemi, kdy depozice dosáhla 12 722 částic na metr čtvereční za den. Po odeznění bouře hodnoty opět rychle klesly zpět k normálu.

Stopy vedou do oceánu

Další klíčovou otázkou bylo, zda se jedná o místní spad mikroplastů, nebo o mikroplasty přinesené z moře? Odpověď poskytla detailní analýza samotných částic.

V klidných obdobích převažovaly v měřených oblastech běžné městské polymery, například PET nebo nylon. Během tajfunů se ale objevovala mnohem pestřejší směs, včetně těžších polymerů jako PVC, akrylátů či PTFE – materiálů typických pro mořské sedimenty a hluboké oceánské prostředí, nikoli pro městské ovzduší. Po bouři tyto částice opět zmizely.

Více než 60 % plastů přenesených tajfuny mělo velikost pod 280 mikrometrů. Právě tyto drobné částice se podle laboratorních experimentů nejlépe dostávají do vzduchu ze zpěněné mořské hladiny.

Atmosférické modely také ukázaly, že vzduch během nejvyššího spadu přicházel přímo z oblastí nad oceánem zasaženým tajfunem a nikoli z vnitrozemí.

Nová kapitola plastového cyklu

Výzkum odhalil dosud neznámý mechanismus globálního koloběhu plastů, ve kterém tajfuny, hurikány a cyklony fungují jako krátkodobý, ale extrémně účinný dopravní prostředek.

Pro pobřežní oblasti to znamená zásadní změnu pohledu na rizika bouří. Tajfuny nepřinášejí jen vítr a vodu, ale i neviditelný, potenciálně nebezpečný plastový spad, kterému jsou vystaveny miliardy lidí.

Zároveň se ukazuje, že odstraňování plastů z pobřeží a řek není jen otázkou ochrany přírody, ale i součástí klimatické adaptace a veřejného zdraví. Čím méně plastu bude v oceánech, tím méně ho velké bouře přenesou do vnitrozemských městských sídel.

Image

Čtěte také

Mikroplasty ve vzduchu: Denně vdechneme desetitisíce plastových částic

Kolumbijská Cartagena je proslulá svým historickým centrem s úzkými uličkami, sluncem zalitými náměstími a koloniálními sídly, která připomínají filmové kulisy. Po desetiletí bylo toto město spjato s koňskými povozy, které turistům nabízely pohodlnou projížďku, při níž mohli návštěvníci nasávat atmosféru tohoto starobylého města a poslouchat příběhy o jeho historii.

Tato romantická tradice však brzy skončí. Městská rada Cartageny se rozhodla zakázat koňské povozy a nahradit je elektrickými bryčkami. Hlavním důvodem je ochrana zvířat.

Čínská elektrovozítka

Aktivisté a ochránci přírody dlouhodobě upozorňují na to, že koňské povozy jsou pro zvířata stresující – hlučné městské ulice, tvrdý povrch a horko zhoršují jejich zdraví. Existují dokonce případy, kdy se zvíře vyčerpáním zhroutilo.

Projekt náhrady koňských bryček za elektrické inicioval populární kolumbijský komik Alejandro Riaño. Už v roce 2021 se mu podařilo v crowdfundingové kampani vybrat přes 25 000 dolarů na vývoj elektrického vozidla připomínajícího tradiční koňský povoz. Prototyp byl testován na ulicích Cartageny a nyní se projekt dostává do fáze realizace.

Od 29. prosince budou tradiční koňské povozy zakázány a nahrazeny 62 elektrickými bryčkami dovezenými z Číny. Město investuje do projektu přibližně dva miliony dolarů (zhruba 40 milionů korun), zahrnujícího kromě samotných bryček i stání s fotovoltaickou nabíjecí stanicí. Corpoturismo, agentura podporující turismus, doufá, že elektrické bryčky budou inspirací i pro jiná města, kde stále jezdí koňské povozy.

Rozhodnutí úřadů rozhodně nevítají všichni. Proti jsou hlavně provozovatelé koňských povozů, kteří strávili desetiletí budováním svého živobytí. Obávají se, že je město tímto krokem připravuje o práci a navrhovanou kompenzaci ve výši 10 000 dolarů považují za nedostačující. Starosta Domek Turbay na oplátku tvrdí, že město majitelům povozů nabídlo podíl na zisku z nové dopravy. Část majitelů povozů hodlá přesedlat na elektrickou verzi. 

Otázkou zůstává, zda nové bryčky přivítají také turisté. Elektrické stroje sice poměrně věrně napodobují tradiční povozy, pro milovníky autentických zážitků ale tradiční koňský povoz představuje symbol Cartageny. Zastánci novinky naopak tvrdí, že se tímto krokem Cartagena stává místem, kde jdou tradice a inovace ruku v ruce – na jedné straně chrání zvířata a životní prostředí, na straně druhé se snaží udržet si své historické kouzlo. Novinku si budou moci turisté vyzkoušet po dobu dvou měsíců zdarma.

Image

Čtěte také

Masový turismus a krátkodobé pronájmy mění tvář Barcelony

Původně se pohanský svátek slavil o zimním slunovratu, ale s přijetím křesťanství se jeho datum ustálilo na 24. prosince. Řada původních pohanských zvyků, které se k němu tradičně pojily, se udržela nadále (některé až dodnes), i když proti nim církev vytrvale brojila. 

Příprava na příchod Krista

Křesťané si o Vánocích připomínají narození Ježíše Krista. V dobách antického Říma však byly konkurenčním svátkem ke staršímu předchůdci, řeckořímskému kultu Slunce, jehož svátek se slavil 25. prosince a za doby císaře Aurelia se stal oficiálním náboženským svátkem. Předcházely mu také Saturnálie slavené od 17. prosince, které trvaly po sedm dní a byly časem volna, veselí, zábavy, kdy se lidé ve zvýšené míře oddávali pití, orgiím a vzájemně se navštěvovali a obdarovávali dárky.

Ve středověku byl Štědrý den chápán jako příprava na příchod Ježíše Krista na svět, a tak měl být spíše časem modliteb, střídmosti a meditace. Ačkoliv tak velké množství křesťanů zbožně činilo, našla se řada lidí, kteří dodržovali praktiky a zvyky vycházející z pohanských kořenů ne zcela slučitelných s katolickou vírou. Mezi ně patřilo například svěcení vína na svatého Jana Evangelisty (27. prosince), které potom chránilo proti kouzlům, uhranutí dobytka a nemocem, jak jej popsal ve 14. století Tomáš ze Štítného.

Z doby Václava IV. také pochází jeden z prvních popisů oslav Vánoc v Čechách – Pojednání o Štědrém večeru od benediktina Jana z Holešova z let 1397–1405. Popisuje v něm lidové zvyky, o kterých mu vyprávěli staří lidé, že je dodržovali za svého mládí. Spadají tak do období vlády Karla IV.

Image

Čtěte také

Štědrovečerní hostina v lidovém prostředí: Co všechno patřilo na vánoční stůl?