Panda červená (Ailurus fulgens) je, stejně jako její „jmenovkyně“ panda velká (Ailuropoda melanoleuca), obyvatelem asijských horských bambusových lesů. Menší z obou pand je jediným žijícím zástupcem čeledi Ailuridae, neboli „malých pand“. Pokud bychom mezi zvířaty současné fauny hledali nějaké „bratrance“ pandy červené, pak bychom je nejspíš našli mezi lasicovitými šelmami, jako jsou skunkové, nebo mezi mývaly.

Proč „zářící kočka“ není „wha“

Vědecké jméno dal pandě červené v roce 1825 slavný francouzský přírodovědec Frederic Cuvier, který tuto býložravou šelmu popsal podle exempláře uloveného jeho bratrem na severu Indie. Cuvier přesto nebyl první, kdo zvíře představil evropské veřejnosti. Už o čtyři roky dřív totiž britský přírodovědec Thomas Hardwicke přednesl na půdě londýnské Linnean Society přednášku nazvanou: „Popis nového rodu savců z horského hřebene Himálaje mezi Nepálem a vrcholky krytými věčným sněhem“. Ve svém vystoupení hovořil právě o pandě červené a doporučoval pro ni jméno „wha“.

„Často ji najdete podle hlasitého nářku nebo volání, které připomíná slovo ´Wha´ a často se opakuje. Od tohoto zvuku se také odvozuje jedno z místních jmen tohoto zvířete,“ tvrdil přírodovědec. 

Než ovšem Hardwicke sepsal a vydal své pojednání o novém druhu, uteklo dlouhých šest let a Cuvier ho mezitím v popisu pandy předběhl. Sice jen o rok, ale to stačilo, aby Francouzi připadlo právo nový druh vědecky pojmenovat. Vybral pro ni latinský název Ailurus fulgens. První, tzv. rodové jméno odvodil od řeckého výrazu pro kočku „ailouros“. Druhé, neboli druhové jméno, Cuvier vytvořil z latinského „fulgens“ čili „jasný“ nebo „zářící“. Inspirovalo jej k němu jasně červené zbarvení pandí srsti. Panda červená je tedy „zářící kočka“. 

Jména napříč kontinenty

Cuvier je nejen autorem latinského pojmenování, ale také pro nově popsaného živočicha zavedl jméno „panda“, jehož původ je nejasný. Někdy se tvrdí, že je odvozeno od francouzské podoby jména římské bohyně míru a dalekých cest (Pax). Na druhé straně se uvádí, že jde o název přejatý z některého z jazyků, jimiž se mluví v oblasti Himálaje. Každopádně se označení panda červená ujalo nejen ve francouzštině jako „panda roux“, ale i v angličtině „red panda“ nebo ve španělštině „panda rojo“. 

V zemích, kde je panda červená doma, se jí říká různě. V Nepálu je známá jako bhalu biralo, což se dá přeložit jako „medvědí kočka“. Kolem velehory Kančendžongy ji místní lidé znají jako kaala, což znamená „tmavá“. Tento název se inspiroval velmi tmavým zbarvením břicha pandy červené, které je vidět, když zvíře šplhá vysoko v korunách stromů. 

Zaměstnanost jako primární zájem

Panda červená je zařazena do tzv. červeného seznamu jako ohrožený druh. Největší nebezpečí pro ni představuje ztráta přirozeného prostředí. Původně souvislé lesní porosty jsou dnes rozdrobeny na mnoho menších lesů a dokonce i v národních parcích, kde by měli tito pozoruhodní tvorové nacházet ty nejlepší podmínky, dochází k další fragmentaci pandí populace. 

Příkladem může být nepálský národní parku Langtang v Himálaji. Žijí tu celkem asi čtyři desítky pand červených. Ty jsou ale rozděleny do čtyř skupin, které k sobě jen obtížně hledají cestu a vyhlídky na zlepšení jsou mizivé.

Problémem jsou dvě sýrárny, které v oblasti parku pracují na plný výkon. Ročně vyrobí 14 tun sýra, který dodávají do blízkého Káthmándú. Pro výrobu sýra potřebují obě provozovny každoročně zpracovat asi 140 000 litrů mléka kříženců jaků tibetských a místního skotu, jehož stáda se pasou na území národního parku. Skot spásá porosty, na nichž pandy hledají potravu. Chráněná zvířata občas padnou za oběť i pastevcům, nebo jejich psům. 

Řešením by byl zákaz nebo aspoň silné omezení pastvy na území parku. To by ale znamenalo pokles v produkci sýrů a jejich zdražení. Řada lidí by tak přišla o živobytí a do tak nepopulárního opatření se nikomu ze zodpovědných činitelů nechce.

Image

Čtěte také

„Ohnivá liška“ z Asie: Populaci pandy červené ohrožuje odlesňování

Někdy nás doslova paralyzuje, jindy jen několik hodin „nejsme ve své kůži“. Někoho kocovina zachvátí už po třech pivech, jiný odolává i po deseti. Po patnácti půllitrech ovšem s jistotou dostihne každého bez výjimky. Otázka zní: Musíme ji prostě „odtrpět“, nebo existují spolehlivé triky, jak zahnat alespoň nejhorší příznaky? 

Pitím k nedostatku tekutin

Pokud jde o nepříjemné dopady konzumace alkoholu, paradoxně je na vině především nedostatek tekutin. „Lidé si neuvědomují, že alkohol působí močopudně. Takže i když toho večer vypijí hodně, další den ráno jsou dehydrovaní,“ vysvětluje Karel Nešpor, primář mužského oddělení léčby závislostí v pražských Bohnicích. 

K dalším „rizikovým faktorům“ patří hlad. Proto se při konzumaci alkoholu (a především před ní) doporučuje dopřát si nějaké tučné jídlo. Tuk totiž potáhne stěny žaludku, které jsou pak odolnější vůči překyselení i vstřebávání zrádných lihovin. „Budete-li při konzumaci alkoholu pít dostatečné množství nealko nápojů a dáte si nějaké jídlo, pravděpodobně vás kocovina nezasáhne tolik jako toho, kdo bude pít unavený a nenajezený,“ potvrzuje Tomáš Zima z Ústavu lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. 

Přepít nebo zajíst? 

Pokud už nevítaná kocovina zaklepala u vašich dveří, lze se jí alespoň částečně zbavit. Zkušení alkoholici ji radí přepít, což je však podle primáře Nešpora cesta do pekel – již tak těžce zkoušená játra tím vystavíte ještě větší zátěži, nehledě na prohloubení případné závislosti. Nejen babičky doporučují silný hovězí vývar – nejlépe už před pitkou, ale i jako účinný „lék“ po večírku.

Další obvyklá rada zní „silná káva“. Pokud vám ji ovšem někdo v kocovině připraví, zvažte, zda to s vámi myslí skutečně dobře. Káva totiž nejen dále dehydruje, ale zároveň je značně nešetrná k žaludeční sliznici a navíc působí projímavě. Ani mléko nepatří k ideálním řešením pro každého: ačkoliv pomáhá neutralizovat překyselený žaludek, má rovněž projímavé účinky. Při úporných bolestech hlavy často saháme do lékárničky po prášcích, v kocovině bychom je však polykat neměli – opět zejména kvůli zátěži, kterou představují pro žaludek.

K nejspolehlivějším řešením tak patří prosté doplňování tekutin. Vodu přitom zkuste střídat s bylinnými čaji, třeba se zázvorem, jenž mírní nevolnost.

Image

Čtěte také

Vzývaný i proklínaný: Pomáhá alkohol našemu zdraví, nebo mu hlavně škodí?

V posledních dvou desetiletích jsme svědky revoluce v archeologii a paleontologii, kdy do klasického zkoumání vykopaných artefaktů a fosilií pronikají paleogenetické metody analýzy DNA. Díky rychlému pokroku se tyto metody stávají stále užitečnějšími a prozrazují nám spoustu zajímavých a cenných informací o minulosti.

Dozvěděli jsme se díky nim, že se moderní lidé křížili s neandertálci, což bylo dříve považováno za nemožné. Máme také představu o tom, jak probíhaly migrační vlny, které utvářely obyvatele dnešní Evropy a dalších kontinentů. Přečetli jsme také genomy mnoha dávných zvířat, rostlin i patogenů. Veškeré tyto výzkumy ale mají jedno společné – vycházejí přímo z fosilií, z nichž byla získána DNA.

Genetický archiv

Zásadní zlom nastal ve chvíli, kdy se vědci přestali spoléhat výhradně na fosilie v podobě kostí. Ukázalo se, že genetický materiál lze izolovat i přímo z prostředí – například z jeskynních usazenin. Výzkumný obor zvaný paleogenetika vědcům otevřel zcela nové možnosti. Jeskyně dokážou uchovávat DNA po desítky tisíc let a zachycují dlouhodobé vztahy mezi lidmi, zvířaty a okolní přírodou.

Právě na tento přístup sází výzkumné centrum Geogenomic Archaeology Campus Tübingen (GACT) v Německu. Analýza DNA ze sedimentů umožňuje vědcům zkoumat, kdo obýval Evropu v době ledové, jak se měnily ekosystémy a zda se například moderní lidé a neandertálci vyskytovali ve stejných jeskyních současně. 

Zdrojem DNA mohou být dokonce i pravěké exkrementy – tým GACT například studuje genetický materiál z trusu jeskynní hyeny starý asi 40 000 let. Nejstarší dosud objevená sedimentární DNA pochází z Grónska a je stará zhruba dva miliony let, což ukazuje, jak hluboko do minulosti lze tímto způsobem nahlédnout.

Od kuriozity k vědecké analýze

Paleogenetika urazila od roku 1984, kdy byl poprvé přečten genom vyhynulé zebry kvaggy, dlouhou cestu. Moderní sekvenační přístroje, laboratorní robotika a bioinformatika dnes umožňují analyzovat obrovská množství genetických dat. Zatímco první lidský genom se luštil déle než deset let, dnešní laboratoře zvládnou během jediného dne přečíst stovky kompletních genomů.

Význam oboru podtrhlo i udělení Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu v roce 2022 Svantemu Pääbovi, jednomu z průkopníků výzkumu starověké DNA. Od té doby se genetická minulost pravidelně dostává na titulní stránky – ať už v souvislosti s pokusy „oživit“ mamuty, nebo s mapováním statisíců let lidské přítomnosti v různých částech světa.

Hledání jehly v kupce sena

GACT není jen jednou institucí, ale rostoucí mezinárodní sítí. Archeologové, geovědci, mikrobiologové, bioinformatici i specialisté na starověkou DNA spojují síly, aby vyvinuli nové metody hledání genetických stop v sedimentech. Spolupracují s partnery po celém světě – letos například odebírali stovky vzorků z jeskyní v Srbsku, další výzkumy jsou plánovány v Jižní Africe či na západě USA.

Získat DNA ze sedimentu ale rozhodně není jednoduché. Molekuly jsou vzácné, často silně poškozené a kontaminované moderními lidmi i zvířaty. Odlišit autentickou DNA z doby ledové vyžaduje extrémně „čisté“ laboratoře, robotické postupy, detailní znalost chemických stop poškození DNA a pokročilé počítačové analýzy. Každý úspěšný nález je malým vítězstvím a odhaluje vzorce, které běžná archeologie nikdy nepostihne.

Příběhy ukryté ve vrstvách hlíny

Sedimentární DNA dokáže odhalit přítomnost druhů, po nichž se nedochovaly žádné kosti. Umožňuje sledovat, kdy a kdo jeskyni obýval, zda lidé soupeřili s jeskynními medvědy o úkryt, nebo jak mikroorganismy reagovaly na lidskou přítomnost. Změny v DNA zvířat, lidí i mikrobů navíc vypovídají o dávných vymíráních a proměnách ekosystémů, což jsou poznatky, které mohou být cenné i v dnešní době.

Výzkum sedimentární DNA je sice stále na svém začátku, přesto má velké ambice. Každá analyzovaná vrstva přináší nové otázky i překvapení. Vědci očekávají, že brzy narazí na první kompletní genomy jeskynních medvědů, nejstarší lidské genetické stopy či dosud nepoznané mikrobiální komunity. Zda sedimenty vydají všechna svá tajemství, ukáže až čas – naše vyhlídky jsou ale v tomto směru mimořádně slibné.

Image

Čtěte také

Paleodentisté rekonstruovali DNA mikrobů ze zubního kamene neandertálců

Podle spojeneckých plánů měla být během operace Market Garden nasazena také polská 1. samostatná výsadková brigáda. Vojáci měli být vysazeni ve třech vlnách (dvou kluzákových a jedné paradesantní) a poskytovat podporu svým britským druhům při obsazení silničního mostu přes Rýn ve městě Arnhem a železničního mostu v Oosterbeeku. 

Akce začala 17. září, ale první Poláci se do střetů s nenáviděnými Němci dostali až o den později, když na palubách 10 kluzáků v cílové oblasti bezpečně přistály obsluhy protitankových kanonů i se svými zbraněmi. Hlavní část brigády měla z Anglie odstartovat až 19. září. Nakonec toho dne zamířila na bojiště jen druhá kluzáková vlna, která měla o poznání méně štěstí než ta předešlá, neboť se setkala se silným německým odporem, jenž vyústil ve ztrátu většiny přepravovaných 57mm protitankových děl. 

Skeptický velitel

Smůla „šedých baretů“ vyvrcholila, když kvůli špatnému počasí došlo k odložení startu poslední paradesantní vlny o 24 hodin. Totéž se opakovalo i následujícího dne, kdy navíc přišly rozkazy o změně cílové zóny. Poláci měli nyní seskočit v okolí vesnice Driel, odkud by se pak přívozem dostali přes Rýn a připojili se k britské 1. výsadkové divizi pod velením generálmajora Roye Urquharta. 

Sosabowskému zůstalo jen velmi málo času na přípravu a začínal být stále skeptičtější ohledně celkového výsledku operace. Nadřízení jej ale ubezpečili, že klíčový přechod přes řeku mají Britové pevně v rukou. Poláci, čekající nervózně na anglických letištích, dostali zelenou teprve ve čtvrtek 21. září odpoledne a 114 transportních C-47 s více jak 1 500 vojáky na palubách odstartovalo směr Holandsko. Jenže počasí bylo stále nepříznivé a k cíli dorazilo jen 72 strojů. Když se pak asi tisícovka padáků snesla za silné nepřátelské palby na zem, začaly se naplňovat zlé předtuchy generála Sosabowského.

Prokletý Rýn

Nejprve se sice „šedým baretům“ bez větších potíží podařilo obsadit obec Driel, pak ale přišel šok. Poručík Kaczmarek, který měl s několika dalšími muži zjistit situaci u přívozu přes Rýn, vzpomínal: „Postavili jsme se na rampu a kapitán Budziszewski zvolal na druhou stranu hlasité ‚Hello‘, avšak nedočkal se odpovědi. Pak vypálil světlici, jenže hned jak se rozžala, spustila se z protějšího břehu zuřivá palba.“ Poláci rychle pochopili, že na severní straně Rýna je nečekají spolubojovníci, ale nepřítel, který navíc přívoz poničil. 

Aby toho nebylo málo, nefungovalo rádiové spojení. Kapitán Ludwik Zwolanski, styčný důstojník u Urquhartova štábu později v noci dobrovolně přeplaval řeku, aby své kamarády informoval o situaci u Arnhemu. Sdělil jim, že Britové se pokusí vyčistit část severního břehu Rýna a následně dodají vory, na kterých se pak polská brigáda přepraví k Oosterbeeku, v jehož okolí 1. výsadková divize horko těžko udržovala obranný perimetr. Nic z toho se však nezdařilo a lodě nebyly k dispozici ani na jižním břehu řeky v okolí Drielu. Sosabowskému tak nezbylo než nařídit zaujetí kruhové obrany vesnice s tím, že k dalšímu pokusu o překročení řeky dojde následující noci.

Nekončící smůla

V průběhu pátku 22. září se Němci pokusili Driel dobýt, byli však poměrně snadno odraženi. Večer navíc do obce dorazila první vozidla 43. pěší divize coby předvoj britského XXX. sboru, který postupoval na Arnhem v rámci pozemní části operace Market Garden. Po setmění se Poláci znovu zkoušeli dostat přes řeku. Tentokrát již měli alespoň šest malých gumových člunů, které provizorně svázali dohromady, chyběla jim však pádla a silný proud je neustále strhával.

Nakonec se do rána na druhý břeh dostalo jen 52 mužů, přičemž všechna plavidla přišla vniveč. Zdálo se, že překonání Rýna představuje pro brigádu nesplnitelný úkol, a tak se znovu opakoval scénář předchozího dne: za světla Poláci drželi obranu Drielu a pod rouškou tmy se část z nich přesouvala k řece. 

V noci ze soboty na neděli již měli Sosabowského muži k dispozici asi 12 plnohodnotných ženijních člunů, které vyprosili u 43. divize, dál se jim však lepila smůla na paty. Polští ženisté neměli se získanými plavidly žádné zkušenosti, a navíc museli pracovat pod těžkou nepřátelskou palbou. Vše pozoroval také britský podplukovník Myers, který později vzpomínal: „Dělali, co mohli. V překonávání vodních toků neměli patřičný výcvik a plán operace ani nic takového nepředpokládal. Čím méně ale bude řečeno o jejich ‚vodáckých‘ schopnostech, tím lépe.“ Na druhý břeh se tentokrát dostalo jen 153 Poláků, většina z nich se rychle zapojila do obrany u Oosterbeeku.

Místo orlů obětní beránci

Během 24. září dorazil do Drielu zbytek brigády, který seskočil o den dříve a dopadl poněkud jižněji v americkém sektoru u městečka Grave. Sosabowski se téhož dne zúčastnil porady s velícími britskými důstojníky, avšak brzy poznal, že ztratil jejich důvěru. Na schůzi se polský generál dozvěděl, že v noci proběhnou dva nové pokusy o překonání řeky, které bude řídit velitel 43. divize generálmajor Ivor Thomas. Plán počítal i s tím, že jeden z polských praporů bude vyňat ze Sosabowského velení a přejde do britské gesce. To pak vyústilo v hádku, při níž se Polák mimo jiné ohradil tím, že síly, které mají podle plánu překročit Rýn, jsou příliš slabé a téměř jistě dojde k jejich zničení. Na to velitel XXX. sboru pohrozil Sosabowskému zproštěním velení, načež celá porada skončila.

Již za několik hodin se ukázalo, že ani Britové nedokáží ve tmě a pod palbou naplnit stanovené cíle. Jen něco málo přes 300 vojáků Dorsetského pluku se dostalo na severní břeh, kde byla většina z nich do 24 hodin zajata. Situace 1. výsadkové divize u Oosterbeeku se navíc tak zhoršila, že již nezbyla jiná možnost než evakuace. Ta proběhla v noci z 25. na 26. září a jako zadní voj posloužili mimo jiné i polští výsadkáři, kteří pak z velké části padli do německého zajetí. Sosabowského brigádu následně čekal již jen pěší ústup a obranné boje, ze kterých byla stažena 6. října 1944.

Během svého jediného bojového vystoupení přišla formace zhruba o 25 % původního stavu: 97 mužů padlo, 158 utrpělo zranění a 173 zůstalo nezvěstných. Brigádní generál Sosabowski navíc zaplatil za svou troufalost, kterou projevil tváří v tvář britským protějškům, a 9. prosince 1944 mu bylo odebráno velení jednotky, kterou vybudoval a celým srdcem miloval.

Image

Čtěte také

Montgomeryho příliš smělý plán: Operace Market Garden (1)

Novoroční večerní nebe zdobí z obou stran dvojice planetárních sousedů: Zatímco k jihozápadu se zvolna sune Saturn ve Vodnáři, nad jihovýchod naopak stoupá Jupiter v Blížencích. Ten si pro sebe doslova ukradne lednové noci, protože se již 10. ledna ocitne v opozici se Sluncem. Nad obzorem ho tudíž zahlédneme od soumraku do úsvitu, kdežto Saturn se z oblohy vytratí ještě před půlnocí.

V polovině února se na soumrakovém nebi těsně nad západem začne objevovat i Merkur. Hezký pohled se naskytne 19. a 20. února, kdy bude o něco výš nad planetou pozorovatelný rovněž tenký srpek dorůstajícího Měsíce v doprovodu Saturnu. Navíc se v dalekohledech jen 50′ severně od plynného obra ukáže také Neptun. Na sklonku února se pak ke slábnoucímu Merkuru přidá i večernice Venuše, jejíž spatření však zkomplikuje velmi malá vzdálenost od ještě světlého, západního horizontu.

Jako malá lodička

Noční obloha na přelomu roku však samozřejmě nabízí mnohem víc než jen jasné planety. Jiskřivé hvězdné nebe plné nápadných stálic zdobí takové skvosty jako otevřené hvězdokupy Plejády a Hyády z Býka nebo třeba mlhovina M42 v Orionu. Pokud s pozorováním vesmíru teprve začínáte, rozhodně byste se měli po uvedených objektech pídit. Patří totiž mezi ty, které nikdy nezklamou. Pro zkušené pozorovatele máme naopak tři drobné zimní „perličky“, které si již přinejmenším ve dvou případech říkají o větší dalekohled i trpělivost při hledání.

Cesta k první z nich – otevřené hvězdokupě NGC 1662 v Orionu – začíná u hvězdy Pí 1 Orioni se 4,7 mag, jež je viditelná i pouhýma očima. Od ní zamiřte 1,8° na severozápad, kde už by vám měl padnout zrak na hledanou hvězdokupu. S menším binokulárem spatříte v dané oblasti několik nepříliš nápadných hvězd s jasností okolo 8–9 mag. V menších přístrojích či za horších pozorovacích podmínek mohou dokonce splynout a vytvořit iluzi poněkud protažené mlhavé skvrnky, z níž tu a tam vystupují jednotlivé stálice.

V dalekohledech s objektivem o průměru okolo 100 mm však začne být zřejmé, že je hvězd o něco víc – těch nápadnějších asi osm, přičemž mají jasnost v rozmezí 9–12 mag a táhnou se podél mírně zakřivené linie zhruba v délce 11′. K tomuto hlavnímu řetízku pak ze strany přiléhá menší, lehce protažená skupinka 3–4 stálic, se srovnatelnou jasností. Při menších zvětšeních přitom hvězdy NGC 1662 vykreslují na obloze obrys jednoduché lodičky: Hlavní řetízek tvoří lehce prohnutý kýl, zatímco zbylou skupinku si lze představit coby stěžeň či napnutou plachtu. Existují však i další výklady a například pozorovatelům z řad fanoušků Star Treku prý hvězdokupa připomíná obří klingonský bitevní křižník… 

Pozůstatek po supernově

Nyní se už ovšem vydejme za druhou perličkou, planetární mlhovinou NGC 1514, která se skrývá těsně u severní hranice souhvězdí Býka. Nejbližší nápadné stálice tak představují Zéta a Omikron Persei ze sousedního Persea. Jelikož mají jasnost 2,9 a 3,8 mag, snadno je spatříte i bez dalekohledu. Totéž však rozhodně nelze říct o NGC 1514, která má jen 10 mag a úhlový průměr pouhé 2′. Její vyhledání proto neznamená úplně triviální záležitost.

Na začátku nicméně pomůže výše zmíněná dvojice hvězd z Persea. Pokud se vydáte od Omikronu k Zétě a následně budete v daném směru pokračovat ještě 2,5°, doputujete až k lehce naoranžovělé stálici sedmé velikosti. Když od ní pak zamíříte o další 1° dál na jihovýchod, ocitne se ve vašem zorném poli dvojice hvězd osmé velikosti, které na nebi dělí úhlová vzdálenost asi 0,25°. Zhruba uprostřed mezi nimi potom spatříte i nezřetelnou stálici s jasností okolo 9 mag, jež bude vypadat poněkud podezřele: Na rozdíl od svých sousedek totiž bude mít mírně difuzní vzhled…

Teprve dalekohled s objektivem o průměru alespoň 150 mm odhalí, že jde o planetární mlhovinu. Nezbytné je navíc dostatečné zvětšení, minimálně 100× či větší, a perfektní pozorovací podmínky. V takovém případě by se měl neurčitý lem okolo zmíněné „podezřelé“ hvězdičky proměnit v rozsáhlou, nicméně velmi nenápadnou kruhovou mlhovinu. Úhlový průměr tohoto průsvitného hala přesahuje 2′, což není zrovna málo – kotouček Jupitera má v lednu 2026 přibližně třetinový rozměr. Ještě větší přístroje, ideálně ve spojení s mlhovinovým OIII filtrem, potom v těle NGC 1514 ukážou i dvojici protilehlých zjasnění na severozápadě a jihovýchodě.

Jasné galaktické jádro

A co třetí perlička? Za tou je potřeba se vydat do malého souhvězdí Berana. Na rozdíl od předchozích dvou objektů se však NGC 772 nachází daleko za hranicemi naší Galaxie. Sama totiž představuje obří hvězdný ostrov…

Nejprve na nebi vyhledejte hvězdu čtvrté velikosti Gama Arietis, viditelnou pouhýma očima. Od ní pak stačí podniknout výpad zhruba 1,5° na východ a budete u cíle. Ve větším dalekohledu, který si její pozorování vyžádá, se NGC 772 ukáže jako mlhavá skvrnka s 10,3 mag. Zaujme přitom zejména výrazným protažením od severozápadu na jihovýchod, s čímž korespondují i její úhlové rozměry 3′ × 5′. Nejnápadnější část galaxie každopádně tvoří jasné jádro, jehož průměr odpovídá přibližně desetině okolního mlhavého disku s tvarem dýňového semínka. Pro majitele velkých dalekohledů pak NGC 772 nabízí ještě drobný bonus. 

David a Goliáš

Už větší dalekohled odhalí, že má spirální galaxie NGC 772 prapodivný tvar. Jedno ze spirálních ramen je silně protáhlé, o poznání vyvinutější než ta zbývající, a dokonce vybíhá vně hvězdného ostrova. Důvod přitom leží nedaleko, přesněji řečeno 3,5′ jihozápadně, tedy v jednom zorném poli s NGC 772. Spatří ho však jen majitelé přístrojů s objektivem o průměru alespoň 30 cm, jelikož jde o velmi nenápadnou eliptickou galaxii s jasností pouhých 13 mag a s úhlovými rozměry nepřekračujícími 1′.

I ve velkých dalekohledech se proto NGC 770 jeví spíš jako mlhavá hvězda, a přesto právě ona stojí za deformovaným tvarem NGC 772. Jsou totiž navzájem gravitačně svázané: Menší z nich představuje satelitní galaxii mohutnějšího hvězdného ostrova, z něhož prostřednictvím slapového působení – na vzdálenost 100 tisíc světelných roků – doslova vysává stálice i mezihvězdný plyn a prach. 

Východy a západy Slunce

V první polovině ledna se Slunce nachází ve znamení Kozoroha, 21. ledna ve 2:45 SEČ vstoupí do znamení Vodnáře a 18. února v 16:52 SEČ do znamení Ryb

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný pouze v polovině února nízko nad jihozápadem
• Venuše – viditelná až v závěru února nízko nad západem
• Mars – v lednu i v únoru nepozorovatelný
• Jupiter – v lednu viditelný po celou noc, v únoru pak téměř celou noc mimo ráno
• Saturn – v lednu i v únoru viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – v lednu viditelný téměř celou noc kromě rána, v únoru viditelný v první polovině noci
• Neptun – v lednu i v únoru viditelný večer nad jihozápadem až západem

Zajímavé úkazy v lednu a v únoru 2026

• 3. ledna – Země nejblíž ke Slunci v roce 2026, ve vzdálenosti 147,1 milio­nu kilometrů
• 3. ledna – v noci nastává maximum meteorického roje Kvadrantid
• 3. ledna – během noci projde úplňkový Měsíc mezi Jupiterem a Polluxem z Blíženců; v okamžiku největšího přiblížení, 4. 2. okolo 2:00, se tělesa shromáždí na ploše o průměru asi 7°
• 6. ledna – setkání Měsíce a Regula ze Lva na večerní obloze; nejblíž (2°) si budou v okamžiku východu nad obzor okolo 20:15
• 10. ledna – Jupiter v opozici se Sluncem
• 11. ledna – setkání ubývajícího Měsíce a Spicy z Panny na ranním nebi; nejblíž (2,3°) si budou v okamžiku východu nad obzor okolo 1:00
• 14. a 15. ledna – úzký měsíční srpek poblíž hvězdy Antares ze Štíra na ranní obloze
• 23. ledna – setkání dorůstajícího Měsíce a Saturnu na večerním nebi; nejblíž (5°) si budou ještě za soumraku; 2,2° západně od Saturnu v dalekohledu pozorovatelný i Neptun
• 31. ledna – setkání Měsíce, Jupitera a Polluxe z Blíženců na ranní obloze, na ploše o průměru okolo 9°
• 2. února – setkání Měsíce a Regula ze Lva na nočním nebi; nejblíž (0,5°) si budou 3. 2. okolo 5:00
• 7. února – ubývající Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 11. února – měsíční srpek poblíž hvězdy Antares ze Štíra na ranním nebi
• 19. února – Merkur v největší východní elongaci, v úhlové vzdálenosti asi 18° od Slunce
• 19. a 20. února – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Merkuru a Saturnu na podvečerní obloze, 19. 2. Měsíc jen 4,5° od Saturnu, 20. 2. již v úhlové vzdálenosti 12°; Merkur viditelný pouze za soumraku; zhruba 50′ severně od Saturnu v dalekohledu pozorovatelný i Neptun
• 27. února – setkání Měsíce a Jupitera na ranním nebi; nejblíž (4°) si budou v okamžiku západu za obzor okolo 4:30
• 28. února – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na ranní obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Paleontologové nedávno učinili fascinující objev: před 115 miliony let kraloval vodám v okolí dnešní Austrálie obrovský žralok, který překonával velikostí i dnešní největší žraloky bílé. Tento predátor se objevil na scéně zhruba 15 milionů let před slavným megalodonem.

Prehistorický obr

Objev vychází z analýzy pěti obratlů nalezených na australské pláži. Podle odhadů vědců tento dávný žralok měřil přibližně osm metrů – pro srovnání, dnešní velcí bílí žraloci dorůstají obvykle kolem šesti metrů a obří megalodon mohl dorůstat až okolo 18 metrů.

„Vypadal by úplně jako moderní gigantický žralok – přesně v tom je kouzlo. Tento tvar těla funguje už 115 milionů let, je to příběh evolučního úspěchu,“ přibližuje podobu dávného obra Benjamin Kear, hlavní kurátor Švédského muzea přírodní historie.

Žraloci mají na Zemi dlouhou historii sahající 450 milionů let zpět, ale předci dnešních velkých bílých žraloků se v paleontologických nálezech objevují až před 135 miliony lety. V té době šlo ale o podstatně menší tvory – podle vědců měřili jen okolo jednoho metru. Dosavadní nálezy naznačovaly, že skutečně obří žraloci, jako je megalodon, se vyvinuli až před asi 100 miliony lety. Nová analýza tak nyní posouvá „nástup gigantů“ hlouběji do minulosti.

Vědců hodlají pokračovat v hledání dalších zkamenělin obřích žraloků, aby doplnili obrázek evoluční historie těchto fascinujících predátorů. Podle Benjamina Keara je totiž pravděpodobné, že skutečně velcí žraloci mohli existovat ještě dříve.

Image

Čtěte také

Zabiják megalodon: Mohl největší postrach moří přežít dodnes?

Mohou nám jednoduché videohry, které známe především z dětství, pomáhat v boji se syndromem vyhoření? Podle nové studie zveřejněné v odborném časopise JMIR Serious Games je odpověď překvapivě kladná. Výzkum, který vedl Andreas Benedikt Eisingerich z britské Imperial College London, ukazuje, že klasické hry jako Super Mario Bros. nebo Yoshi mohou u mladých dospělých posilovat pocit štěstí a snižovat tím riziko psychického vyčerpání.

Blahodárný úžas

Studie, která nese výmluvný název „Super Mario Bros. a Yoshi: dětský úžas jako ochrana před vyhořením u mladých dospělých“, se zaměřuje na psychologický fenomén tzv. dětského úžasu – schopnosti prožívat radost, hravost a zvědavost, které si většina lidí spojuje s bezstarostným dětstvím.

Badatelé svůj výzkum postavili na kombinaci podrobných rozhovorů a dotazníkového šetření mezi vysokoškolskými studenty. Účastníci popisovali své subjektivní prožitky při hraní her a jejich vztah ke stresu, studijnímu tlaku a duševní pohodě. Studenti se shodovali, že tyto hry vnímají jako pozitivní a povznášející, připomínku bezstarostného dětství a krátký únik z permanentního tlaku online světa. Hraní pro ně představovalo bezpečný prostor bez očekávání výkonu, kde si mohli mentálně odpočinout.

Tento výzkum je jedním z prvních, který identifikoval dětský úžas jako významný psychologický mechanismus, který zlepšuje duševní pohodu. Důvěrně známé počítačové hry podle vědců představují digitální prostředí s nízkým tlakem na uživatele a poskytují mu žádoucí emoční reset.

„Náš výzkum ukazuje, že cesta ke zvládnutí syndromu vyhoření u mladých dospělých nemusí vést jenom přes tradiční zdravý životní styl,“ vysvětluje Eisingerich. „Klíčem může být i znovuobjevení radosti, která nás obvykle provází v dětství. Jak se zdá, hry jako je série Super Mario mohou nabídnout silný lék proti cynismu, únavě a emoční otupělosti, které jsou pro syndrom vyhoření typické.“ Podobná emoční podpora se určitě bude hodit i v roce 2026.

Image

Čtěte také

Zatočte se stresem: Vědecky ověřené metody pro vyladění vaší psychiky

Bartoškova kronika, psaná v letech 1581 až 1594, je důležitým pramenem k historii uherskobrodského regionu. Jejími autory byli uherskobrodští měšťané Jan Kůdelka, Jiří Bartošek a Daniel Dvorský a obsahuje záznamy z let 1474–1594. Druhou kronikou z Uherskobrodska, je kronika nazvaná Památky města Brodu Uherského, sepsaná Františkem Letochou a vydaná v roce 1724. Obsahuje záznamy z období let 1600–1720.

Komety a zatmění

Vznik komet spojovali staří učenci s řídkými parami vystupujícími v ovzduší do výše, kde se vznítily zářením od Slunce. Tyto vznícené páry vytvořily jev zvaný kometa. Jev, tedy nikoliv těleso, jak víme dnes. V Bartoškově kronice jsou záznamy o dvou kometách, a to velice strohé na to, co v té době komety představovaly – znamení zkázy, neúrody a válek.

O kometě z roku 1556 se píše: „zjevila se kometa veliká a trvala asi za čtyry neděle“. Jednalo se o kometu Fabriciovu. Později se ukázalo, že byla pozorovaná již dříve, a z toho vyplynul závěr, že některé komety se mohou periodicky vracet ke Slunci. Roku 1577 „listopadu 9. dne ukázala se jest kometa veliká s vocasem napodobě k šavli aneb k rohu přihnutá a ukázala se do 30. dne toho měsíce“.

Dle astronomických pramenů se jednalo o kometu Brahe, která byla hodnocena jako druhá největší pozorovaná kometa v tisíciletí. Pro astronomii byla důležitá v tom, že její pozorování definitivně vyvrátilo myšlenku o atmosférickém původu komet. Měření ukázalo, že komety musí být ve větší vzdálenosti, než je Měsíc. 

Dalším astronomickým jevem registrovaným v kronice bylo zatmění Slunce: „Léta páně 1485 stalo se jest mrknutí veliké.“ To je výstižně pojatý středověký výraz pro zatmění Slunce. Zatmění z 30. dubna 1584 je popsáno takto: „30. dne ráno, asi hodinu na den, zatemnilo se Slunce, téměř čtvrtý díl.“

V textu je důležitá informaci o velikosti překrytí Slunce Měsícem. Jestliže toto překrytí bylo podle propočtů 21 %, pak je údaj v kronice poměrně přesný a dá se spekulovat, zda nevyšel přímo z astronomických zdrojů. Je zajímavé, že pozorování zatmění Měsíce v kronice chybí.

Polární záře

Polární záře byla považována již ve starověku za jev meteorologický. Středověk přidal k popisu tohoto úkazu fantastiku. Podle červené barvy připomínající krev vznikla asociace s bojujícími vojsky a lidé vykládali polární záři jako znamení následných pohrom – válek, neúrod či epidemií.

Vznik polárních září byl s velkou pravděpodobností podnícen maximem jednoho z cyklů sluneční aktivity, opakujících se zhruba po 11 letech. Polární záře popisované v Bartoškově kronice souvisely pravděpodobně s takzvaným druhým maximem sluneční aktivity v období let 1582 až 1583, které následovalo po prvním (v roce 1581). O „bouřlivosti“ druhého maxima by mohlo vypovídat kronikářovo dramatické líčení: „1582 července měsíce [...] 2 dny na úsvitě i ráno záře na nebi hrozná, že kde se na věci nebo domy opřela, že kdo jest z nenadála uhlídal, domníval se, že někde hoří.“

Není uvedeno přímé pozorování polární záře, ale odraz na budovách by ukazoval na její mimořádnou intenzitu. „1583 – měsíce února 11. zázrak na nebi okázal se 13 slůpů jasných potřikrát zmizely a zase se vokázali, a to stalo se od druhé hodině až do čtvrté.“ Převedeno ze staročeského času, který se počítá od západu Slunce, byla délka trvání záře zhruba od 19 do 21 hodin.

„10. srpna měsíce 83 zázrak hrozný viděli sme na nebi. Nejprv od východu a potom od půlnoci slúpy veliké stály nad městem, a bylo jasno veliké a hvězd na nebi mnoho. A s těch slúpů vycházel jako dejm a nebe se otvíralo tak s temna, že se zdálo jako by nebe hořelo, a tak blesk po oblacích šel, jako by se plamen utrhal.“ Polární záře z 10. srpna je ukázkou velkého spektra tvarů, kterými tento nebeský jev disponuje. Kronikářovy popisy září, jakkoliv emotivní, obsahují realistické informace.

Povodně a sucha

Z první poloviny 16. století máme z Uherskobrodska pouze dva zápisy o povodních, a to z let 1521 a 1522. Jako přelomový můžeme vnímat rok 1555, kdy jsou v Bartoškově kronice záznamy hned o dvou povodních. Je tomu v souladu s trendem na území českých zemí: tento rok byl vlhký a po oblevě došlo k vzedmutí všech toků. „[...] v Zlechově nedaleko od Hradiště, stopilo [se] krav, ovec, sviní množství a jiných škod se tu zdělalo nemálo.“ V tomto roce se vystřídaly meteorologické události jako kroupy, záplavy a přívalové deště. Další informace z kroniky jsou o povodních v letech 1565, 1570 a 1593. 

Suché období, pravděpodobně dost extrémní, se objevuje v zápisech pouze v roce 1581, kdy jsou popsány i požáry, ať už úmyslně založené nebo způsobené blesky. Bouřková činnost byla tedy v té době také zvýšená a vzhledem k suchu způsobila velké škody. Mráz byl písemně registrován na přelomu padesátých a šedesátých let, objevuje se i v období sucha v roce 1581. Kvůli mrazu v dubnu 1559 pomrzla v Čechách čtvrtina vinohradů a ovocných sadů. Kruté teploty neušetřily ani zvířata a lidi, jak o tom svědčí záznam z 10. května 1560: „[...] panu Jaroslavovi z Kunovic pomrzlo ovec na poli 250 a něco víc, a v Blatnici, v Němčí, Vlčnově a při jiných vsech nemálo pomrzlo v poli ovec, krav i lidí.“ 

Klima začalo nabývat extrémnějších výkyvů v polovině století, konkrétně rokem 1555. Hlavně v následujícím desetiletí se vyskytovalo hodně povodní, přívalových dešťů a krupobití. Extrémní bylo i období kolem roku 1581, kdy je v Bartoškově kronice registrován přívalový déšť, sucho a následné požáry.

Přívalové deště

Na konec se podíváme také do dalšího místního pramene, Kroniky z Uherského Brodu. Záznamy z uherskobrodského regionu od 16. do poloviny 18. století vypovídají o častých přívalových deštích. Jejich průběh charakterizuje krátký vydatný déšť, zanechávající po sobě povodeň způsobující velké materiální škody. Pro tyto stavy platí rčení: „Jak rychle voda škody napáchala, tak rychle odešla.“ Historický popis odpovídá scénářům, které známe i z dnešní doby. 

Naší pozornost zaslouží líčení povodně ze srpna  1672, nazvané „povodeň ukrutná“, kterou způsobil přívalový déšť: „Na den sv. Vavřince, jenž jest 10. aug. [srpna], vnáhle ukrutná, předtím, nikdy nevídaná a neslýchaná voda se pod Brod sběhla. Dle zprávy [...], že sice žádné obzvláštní pršení nebylo, toliko na tenž den sv. Vavřince po poledni, že se na Zálesí těžké hřímání začalo a nato takový strž oblaků v těch místech se stal a přival padl, že ke čtyrem hodinám najedenkráte taková hrozná voda se přivalila, že lidé z předměstí sotvej se do města salvírovati mohli. Vylela se až pod samou bránu Nivnickou, a jak sem já sám ještě znamení viděl, musela se od svého centra víc než na 15 střevíců zvejšiti. A pročež také všechno předměstí a všechny trávníky zalela a přitopila, chalupy kácela, dříví, ploty, parkány s sebou brala a hrozné škody podělala.“ 

„V Bojkovicích, v Záhorovicích, v Šumicích a jinde mnoho chalup netoliko zbořila, ale také některé dokonce zcela se všechným nářadím, co v nich bylo, i na nich lidí, kteří se na kalenice salvirovali, vzala a preč nesla. Též dobytků potopených a i dokonce dětí v kolébkách plaviti se viděti bylo a in summa takové škody zdělala, že jich opsati možné nejní [...]. Ta ukrutná voda, podělajíce nesčíslné škody, tak jak se náhle přivalila, tak také zase náhle odběhla.“ 

Při srovnávání historických a současných popisů mrazí při pomyšlení, že je mezi nimi sice skoro 400 let, ale člověk stojí před přírodními živly stejně stále bezbranný.

Image

Čtěte také

Suchem spálené české země: Jak si naši předkové vysvětlovali výkyvy počasí?