Ve vizionářské knize Budujme stát pro 40 000 000 lidí se Jan Antonín Baťa (mladší bratr Tomáše Bati) zabýval aktuální situací a perspektivami Československa. Popsal svoje představy o tom, jak by pomocí lepších metod v těžbě a v zemědělství, vybudováním dopravní infrastruktury a navazujícím rozšířením řemesel a obchodu mohla celá země vyřešit nezaměstnanost a uživit až 40 000 000 osob. Jedním ze základních kamenů jeho vize bylo zbudování autostrády, která by spojila nejzápadnější konec republiky s nejvýchodnějším (tedy zhruba v trase Cheb–Plzeň–Německý Brod–Brno–Zlín–Žilina–Poprad–Prešov–Užhorod–Chust–Velký Bočkov) a zkrátila cestu ze západu na východ na 11 hodin. Ale nešlo jen o to.

„Země Česká, Moravská, Slezská, Slovenská i Podkarpatská byly sjednoceny ve formu samostatného státu,“ uvedl Jan Antonín Baťa, avšak „nejsou dosud jednotným státem ve smyslu živého, to jest dokonale spojeného celku [...]. Vidíte, že jsou všechny od sebe odděleny horami, které jen tu a tam dovedla proraziti řeka nebo železnice. Podívejme se na způsob života jejich obyvatelstva. Vidíte, že jsou od sebe rozdílné nejen tím, jak lidé v nich žijí, nýbrž i naprosto rozdílnou úrovní [...], jsou tu místa, která žijí ještě na úrovni roku 1838 a bohužel také 1638 [...]. Málokdo si tento problém státu, který měří na délku 1000 kilometrů, na šířku pouze 350 kilometrů a místy dokonce jen 60 kilometrů, jasně uvědomuje. Musíme si býti vědomi toho, že vzdálenost od jednoho konce našeho státu na konec druhý, vzdálenost z Chebu do Jasiny, rovná se nyní časově vzdálenosti z Prahy do Anglie, z Prahy do Itálie, z Prahy do Francie, z Prahy do Litvy.“ 

Od západu na východ

Autostráda měla napomoci lépe využít nerostné bohatství i jiné suroviny a umožnit rozvoj průmyslu v jednotlivých částech republiky. „Lidé na Podkarpatsku jsou nezaměstnaní proto, že jim hnije dřevo v lesích a nábytkové továrny v Čechách a na Moravě jsou nezaměstnané proto, že mají drahé dřevo [...]. Utvořme ze čtyř zemí, které jsou státem formálním, skutečně jednotný stát ve smyslu hospodářském.“ 

Silnici měly tvořit dvě jednosměrné šest metrů široké vozovky, oddělené zeleným pásem trávníku. Podle Baťovy představy mohla být silnice zbudována do tří let a 70 % nákladů ve výši dvou miliard tehdejších korun mělo připadnout na mzdy toho času nezaměstnaných dělníků. Autostráda měla nezaměstnanost snižovat trvale, protože její provozování vyžadovalo údržbu. 

Za jízdu po dálnici se samozřejmě mělo (stejně jako jinde v zahraničí) platit. Součástí budování dopravní infrastruktury měla být také železniční magistrála, kopírující zhruba průběh autostrády, či nové plavební kanály. Realizaci velkolepého plánu zabránila okupace, a tak si Československo, posléze již okleštěné o svůj nejvýchodnější výběžek, muselo na skutečnou autostrádu počkat až do roku 1980.

V nemilosti prezidenta

Pro své plány se Jan Antonín snažil získat především prezidenta Beneše. Aby všechno bylo co nejnázornější, nechal pro něj zhotovit patnáctimetrovou plastickou mapu Československé republiky, na níž všechny své nápady a myšlenky představil. Prezident ji ale odmítl s tím, že je příliš velká a že ji na Pražském hradě nemá kam umístit! A když Baťa vymýšlel řešení, jak problém odstranit, hlava státu mu chladně vzkázala, „že žádných rad od ševce nepotřebuje“.

Obuvnického podnikatele tato přezíravost hluboce ranila a postupně vznikla mezi oběma muži vzájemná antipatie, jež nakonec přerostla v otevřené nepřátelství. V předvečer Mnichova a následné okupace však byly podobné plány odsouzeny do říše snů i bez ohledu na Baťovy vztahy s hlavou státu. 

Image

Čtěte také

Proč ztroskotal ambiciózní československý plán na stavbu tunelu k Jaderskému moři

Občanská válka ve Španělsku byla do vypuknutí druhé světové války jedním z největších bojišť obrněné techniky. Nejdříve tomu ale příliš faktorů nenasvědčovalo a v době začátku konfliktu se v zemi nacházelo jen asi 20 provozuschopných tanků různých typů. Již v srpnu 1936 ale začali Italové dodávat nacionalistům tančíky typu L3, z kterých se stal druhý nejužívanější obrněnec války. Ke svým spojencům se brzy přidali i Němci, již v září zaslali do chaosem zmítané země prvních 41 lehkých PzKpfw I. V prosinci poté dorazilo dalších 21 kusů. Původně se počítalo s tím, že němečtí tankisté pouze vycvičí španělské osádky, nakonec se ale začali sami zapojovat do bojů.

Rozdílní konkurenti

Německý stroj vycházel stejně jako jeho sovětský souputník z britských obrněnců, v případě PzKpfw I se jednalo o velmi úspěšný tančík Carden Loyd. Práce na projektu započaly v roce 1932 a o dva roky později se rozběhla jeho sériová výroba. V srpnu 1936 začala sjíždět z výrobních linek modernizovaná verze B a i ta se ve velmi krátkém čase dostala na španělské bojiště.

Stroj vážil 5,8 tuny a jeho výzbroj tvořily dva kulomety MG 13 ráže 7,92 mm. Pancéřování takřka celého stroje dosahovalo 13 mm. Jako pohonná jednotka sloužil benzinový čtyřválec NL 38 TR o výkonu 74 kW. S ním dokázal PzKpfw I dosáhnout maximální rychlosti 40 km/h. S plnou nádrží mohl za ideálních podmínek urazit až 200 km. Osádka se skládala ze dvou mužů. Stroje přicházející do Španělska byly zařazeny coby pozemní část Legie Condor pod velením podplukovníka Wilhelma Josefa Ritter von Thoma.

Na italské a německé dodávky zareagovali velmi rychle i Sověti a 12. října dorazilo na podporu republikánů prvních 50 kusů T-26B. Na svou dobu šlo o velmi kvalitní stroj s nebezpečnou výzbrojí. Jednalo se o licenční výrobu britského Vickersu Mark E. V průběhu let na něm ale došlo k celé řadě změn, které vedly k tomu, že sovětský obrněnec ve všech ohledech překonával svého britského předchůdce, a vyrobilo se ho sedmdesátkrát více. 

Dvojvěžovou verzi 1931 pouze s kulomety nahradil model 1932 s kanonovou výzbrojí a po něm přišel T-26B. Jeho první varianta označovaná jako M 1933 vážila 9,4 tuny a disponovala 45mm kanonem typu 20-K. Kromě něj opouštěly výrobní haly i modely s jedním či dvěma 7,62mm kulomety typu DT. Osádku skládající se ze tří mužů – velitele, střelce a řidiče chránil až 15mm pancíř. Jako pohonná jednotka sloužil zážehový čtyřválec GAZ T-26 o výkonu 67 kW. Díky němu mohl stroj dosáhnout maximální rychlosti 31 km/h a s plnou nádrží urazil 140 km.

Do boje

Původně se ani u sovětských tankistů neočekávalo jejich přímé zapojení do bojů, ale pouze zajištění výcviku domácích osádek. Ten ale komplikoval nedostatek tlumočníků a rozdílná terminologie. Problémy způsobovali i španělští anarchisté, kteří odmítali jakékoli autority v armádě. Navíc ani samotní sovětští instruktoři nebyli příliš schopní a většina zdrojů se shoduje, že ti němečtí zvládali své úkoly lépe.

Z prvních dodaných T-26 se začal brzy ve městě Archena organizovat 1. tankový prapor. Ten měly tvořit tři roty skládající se každá ze tří čet. Četa disponovala třemi stroji a celkově tedy prapor sestával z 27 tanků. V polovině listopadu se podařilo zformovat 2. tankový prapor. Do válkou zmítané země vyslali Sověti do konce roku dalších 56 strojů, a proto zanedlouho vzniklo i třetí uskupení. Ze všech tří se vytvořila 1. obrněná brigáda, kterou na jaře 1937 rozšířil ještě čtvrtý prapor. Později se začaly útvary doplňovat obrněnými automobily BA-6 a počty tanků se naopak v jednotkách snižovaly. V červnu 1937 tak existovaly již dvě brigády, každá skládající se ze čtyř praporů, a další čtyři operovaly samostatně. V říjnu poté došlo ke vzniku divize obrněných vozidel, která zahrnovala jak obě brigády, tak i další útvary.

K prvnímu nasazení „šestadvacítek“ došlo ještě během října 1936. Republikáni se marně snažili získat čas pro obranu Madridu a na jih od metropole proto vyslali těžkou techniku pod velením plukovníka Semjona Krivošejina, která měla pomoci zadržet nápor nepřítele. Ta se poprvé zapojila do boje při republikánském protiútoku v obci Torrejon de Velasco. Skupina pod velením kapitána Paula Armana zpočátku slavila úspěchy. Později se ale kvůli špatné komunikaci oddělila od pěchoty a nepřítel jim dokázal vyřadit několik strojů sovětské konstrukce. K jejich likvidaci užívali nacionalisté i různé improvizované prostředky včetně zápalných láhví. 

K neúspěchu přispěla i nezkušenost doprovodné pěchoty. Muži totiž absolvovali pouze dvacetidenní výcvik a pušky dostali až den před jejich nasazením. Ve čtvrtek 29. října 1936 došlo k vůbec prvnímu tankovému taranu v dějinách, když poručík Semjon Osadčij nedaleko obce Seseña, asi 30 km jižně od Madridu, najel na italský tančík L3.

Německé zklamání

Krátce po prvním nasazení T-26 se 30. října 1936 dostaly do boje i PzKpfw I. Bojová premiéra ale jasně ukázala jejich nedostatky. Střetly se totiž se sovětskými obrněnými automobily, které disponovaly 45mm kanony stejně jako „šestadvacítky“. Ty dokázaly úspěšně likvidovat německé tanky na vzdálenost téměř 500 metrů. Velmi brzy se ukázala i převaha, kterou nad PzKpfw I měly T-26. Německý stroj disponující pouze kulometnou výzbrojí dokázal při použití průbojné munice sovětský protějšek poškodit až na bezprostřední vzdálenost. Schopnost této munice napáchat vážnější škody byla v porovnání s 45mm granátem jen minimální. 

Neschopnost PzKpfw I účinně si poradit se sovětským T-26 byla pro velení nacionalistů značný problém. Proto velitelé hledali nové možnosti, jak technice nepřítele vzdorovat. Jednalo se jak o užívaní dělostřelectva, tak různých improvizovaných prostředků. Jejich řady také často rozšiřovaly kořistní T-26, kterých si německé velení velmi cenilo, a jednu dobu nabízelo za každý stroj odměnu 500 španělských peset.

Neschopnost PzKpfw I vyrovnat se v boji „šestadvacítkám“ ale nemůžeme ani příliš přeceňovat. Primárním úkolem tanků v té době nebyl boj s jinými obrněnci, ale podpora pěchoty a další strategické úkoly. Z tohoto hlediska si stroje vedly relativně dobře a stále se jednalo o mobilní prostředek s vysokou bojovou hodnotou. Navíc jich Němci dodali poměrně velké množství a díky tomu se staly významnou oporou vojsk nacionalistů.

Kříž proti hvězdě

Během bojů o Madrid došlo k vůbec prvnímu střetu T-26 s PzKpfw I. I přesto, že německé stroje zvládly T-26 poškodit, sovětské osádky často označovaly kulometnou palbu za bezrizikovou. Výrazně větší nebezpečí pro ně ale představovaly 37mm protitankové (PT) kanony. První střet těchto obrněnců skončil čtyřmi zničenými T-26 na jedné straně a blíže neurčeným množstvím zničených italských tančíků a německých PzKpfw I. Nutno však dodat, že dva sovětské stroje mělo na svědomí PT dělostřelectvo a další dva improvizované prostředky v podobě ručních granátů a láhví s benzinem. O triumf PzKpfw I tak zajisté nešlo. V pondělí 2. listopadu došlo podle záznamů frankistů k prvnímu ukořistění T-26, který předtím zasáhl PT kanon.

V srpnu 1937 podnikli nacionalisté další kroky ke zvýšení bojové hodnoty PzKpfw I. Na rozkaz generalissima Franka začaly snahy o přezbrojení na kanony. Původně se počítalo s německým 20mm protileteckým kanonem Flak 30, nakonec ale konstruktéři zvolili italský model Breda 1935 stejné ráže. Tato zbraň dokázala na 250 m prorazit až 40mm pancíř, tedy výrazně více, než stačilo na probití čelního ocelového plátu T-26. S montáží tohoto kanonu se původně počítalo pro italské tančíky L3, nakonec se ale upřednostnily německé PzKpfw I. 

Výkonnější výzbroj si vyžádala úpravu věže, která musela být shora otevřená. To se ale příliš nelíbilo tankistům, kteří se cítili více ohrožení. První prototyp vznikl již v září a následně přišla objednávka dalších strojů. Po montáži čtyř kusů se ale celý projekt zastavil, jelikož nacionalisté disponovali již dostatkem ukořistěných T-26. I přesto probíhaly experimenty se zabudováním výkonnějších kanonů ráže 37 mm a 45 mm.

Po pádu Madridu

Další dodávka PzKpfw I na sebe nechala dlouho čekat a v srpnu 1937 posílilo nacionalisty dalších 30 strojů a koncem roku dorazilo dalších 10. Tím se ale přísun techniky nadlouho umlčel a až v lednu 1939 doputovalo do země posledních 30 tanků tohoto typu. Celkově tedy dodali Němci svým spojencům během občanské války 132 PzKpfw I. Tím se z nich stal třetí nejužívanější obrněnec tohoto konfliktu. Převyšovalo je 155 italských tančíků L3 a hlavně 281 sovětských T-26. Vezmeme-li v potaz i jejich kvalitativní převahu, jednalo se o vskutku nepřehlédnutelnou sílu na bojišti.

I přesto, že PzKpfw I utrpěly ve Španělsku řadu porážek, odnesly si jejich osádky cenné zkušenosti. Naučily se agresivnímu a iniciativnímu způsobu boje, který dokázal vyrovnat nedostatky techniky. Zároveň šlo o nacvičení kooperace obrněnců s dalšími složkami armády, zejména s dělostřelectvem a letectvem. Vznikly tak postupy, díky kterým zvládl Wehrmacht na počátku invaze do SSSR uštědřit Sovětům řadu těžkých porážek. 

Kromě toho vznikaly velmi účinné kombinované jednotky vyzbrojené tanky, motopěchotou, dělostřeleckými útvary a obrněnými automobily. I přesto, že nacionalisté neměli v těžké technice velké možnosti, dokázali v občanské válce zvítězit. Do určité míry k tomu přispěl i PzKpfw I. Nedokázal sice obstát proti svému soupeři, stal se ale kvalitním a rychlým prostředkem pro podporu pěchoty a průzkum. Kromě toho si Španělé velmi oblíbili spolehlivé kulomety MG 13. 

Image

Čtěte také

Souboj bývalých spojenců: Duel tanků PzKpfw 35(t) vs. Renault R 35

Zasažený vládce nebes

• Antonov An-225 Mrija

Když se v Sovětském svazu na počátku 80. let rozběhl program kosmického raketoplánu Buran, bylo jasné, že se s rozměrným strojem bude muset také manipulovat a přepravovat ho na značné vzdálenosti. Zrodil se tak projekt Antonov An-225 Mrija, což v ukrajinštině znamená „sen“, a jeho cílem bylo sestrojit letoun, jenž by unesl na hřbetě Buran i těžké raketové komponenty. Zároveň měl být dostatečně výkonný pro běžné nákladní lety. 

Konstrukce se ujala společnost Antonov, která už měla zkušenosti s velkými transportními letadly, především s An-124 Ruslanem. A Mrija se nakonec stala jeho zvětšenou přepracovanou verzí, s šesti motory a prodlouženým trupem.

Poprvé se do vzduchu vznesla 21. prosince 1988 a ve své době představovala revoluční stroj: Měřila 84 metry na délku, 18,1 metu na výšku a rozpětí křídel dosahovalo 88,4 metrů. Maximální vzletová hmotnost činila 640 tun, z toho na náklad připadalo až 250 tun. Do útrob letounu se vešlo například několik tanků nebo desítky menších vozidel a na hřbetu mohl coby externí náklad přepravovat právě raketoplán. O pohon se staralo šest proudových motorů Ivčenko-Progress D-18T, jež dohromady poskytovaly tah přes 1 400 kN.

Mrija se brzy stala rekordmankou. V roce 2004 přepravila nejtěžší jednotlivý náklad v historii letectví – generátor o hmotnosti 189 tun. Uskutečnila také nejdelší nepřerušený přepravní let s rekordním nákladem, a to z Prahy do australského Perthu, kam dopravila těžkou techniku pro těžební průmysl. Pro své rozměry a schopnosti se nasazovala jen při speciálních zakázkách, kdy žádný jiný letoun nedokázal dotyčný náklad přepravit.

Její příběh však neměl šťastný konec: Na jaře roku 2022, během ruské invaze na Ukrajinu, se stala jednou z „obětí“ bojů na letišti Hostomel nedaleko Kyjeva. Ohořelé trosky stroje se proměnily ve smutný symbol války i nenahraditelné ztráty pro světové letectví. Nicméně společnost Antonov oznámila plány na rekonstrukci letounu, s využitím nových technologií a dílů z rozestavěného druhého trupu. Pokud by se její vize naplnila, mohla by se legenda znovu vrátit na oblohu a pokračovat ve své jedinečné misi.

Kolos světových oceánů

• Seawise Giant

Na počátku 70. let vrcholila éra tankerů, kterou poháněla rostoucí poptávka po ropě a prudký rozvoj globálního obchodu. Ze zmíněné snahy stavět větší plavidla, která by dokázala převážet obrovské množství tekutého zlata, vzešla mimo jiné Seawise Giant – největší loď v dějinách, a to nejen délkou, ale i nosností. Japonská loděnice Sumitomo Heavy Industries zahájila její stavbu v roce 1974 pro řeckého rejdaře, který si však projekt později rozmyslel. Megaplavidlo pak odkoupil hongkongský magnát C. Y. Tung a nechal jeho konstrukci ještě prodloužit, na neuvěřitelných 458,45 metru.

Technické parametry Seawise Giant byly ohromující: Maximální nosnost činila 564 763 tuny, výtlak přesahoval 657 000 tun a loď mohla převézt víc než 4,1 milionu barelů ropy. Na šířku měřila 68,8 metru a ponor měla až 24,6 metru – takže plně naložená by neproplula Suezským ani Panamským průplavem. Poháněl ji jeden obří motor a dokázal jí zajistit cestovní rychlost kolem 30 km/h.

Při své službě zažila loď i dramatické okamžiky. V roce 1988 ji během íránsko-irácké války zasáhla poblíž Hormuzského průlivu raketa, takže ztroskotala na mělčině. Tehdy se zdálo, že její kariéra skončila. O rok později ji však čekalo vyzvednutí, oprava a přestavba v singapurské loděnici Keppel. Na moře se vrátila pod novým jménem Happy Giant, později plula jako Jahre Viking, Knock Nevis a nakonec Mont. 

Její velikost sice přinášela obrovské úspory, ale také logistické komplikace, protože jen hrstka přístavů pro ni byla dostatečně hluboká. Po desítkách let služby, kdy kolosální plavidlo brázdilo hlavní ropné trasy mezi Blízkým východem a Asií, ho v roce 2010 sešrotovali v Indii.

Gigantická a ekologická

• Icon of the Seas

V lednu 2024 se na svou první plavbu vydala loď, jež následně posunula hranice moderního námořního cestování. Icon of the Seas patří společnosti Royal Caribbean International a už při spuštění na vodu se o ní mluvilo jako o největší výletní lodi, jaká kdy vznikla. V projektu přitom nehrála roli jen otázka rozměrů, ale také technologických inovací a snaha nabídnout pasažérům pocit, že cestují v plovoucím městě.

Icon of the Seas měří 365 metrů na délku, 48 metrů na šířku a její tonáž dosahuje 248 663 tuny. Dvacet palub, z nichž 18 je přístupných cestujícím, pohodlně pojme až 7 600 osob a o jejich komfort se stará přes 2 350 členů posádky. Pokročilý pohonný systém na zkapalněný zemní plyn neboli LNG, s doplňkovými technologiemi pro snižování emisí, pak plavidlo řadí k těm ekologičtějším v dané třídě.

Samostatnou kapitolu tvoří vybavení Icon of the Seas: Cestující mají k dispozici největší aquapark s šesti obřími tobogány, několika bazény včetně toho „nekonečného“ s výhledem na oceán, a dokonce s umělou surfařskou vlnou. Loď nabízí také divadla se stovkami míst, ledovou krasobruslařskou arénu, přes 40 restaurací a barů zaměřených na různé kuchyně a styly, luxusní wellness centrum či dětské a teenagerské kluby. Procházka po palubách odhalí tematické „čtvrti“, od rušné zábavní promenády po klidné relaxační zóny se zelení.

Icon of the Seas nepředstavuje pouze ukázku inženýrských dovedností, ale také symbol moderního cestovního ruchu, který se snaží spojit luxus, zábavu a udržitelnost. Přestože ekologický dopad výletních lodí zůstává diskutovaným tématem, nasazení LNG pohonu a efektivnějších systémů spotřeby energie znamená krok směrem k odpovědnějšímu provozu.

Laboratoř mezi hvězdami

• Mezinárodní vesmírná stanice

Myšlenka na stálou vesmírnou stanici, kde by spolupracovali kosmonauti a vědci z celého světa, se začala formovat koncem 80. let. Původně šlo o několik samostatných projektů, konkrétně americkou stanici Freedom, sovětský modulární komplex Mir 2 a evropský Columbus. Po skončení studené války se zmíněné plány spojily do jedné nadnárodní iniciativy, jež dostala název International Space Station neboli ISS. Do projektu se zapojilo pět hlavních partnerů: USA, Rusko, Evropa, Japonsko a Kanada. Ruská Zarja coby první modul stanice zamířila na oběžnou dráhu 20. listopadu 1998 a od té doby komplex postupně rostl, až do dnešní podoby.

ISS představuje největší člověkem vyrobený objekt ve vesmíru. Na délku měří 73 metry, šířka včetně solárních panelů přesahuje 109 merů a hmotnost činí kolem 420 tun. Základna nabízí obyvatelný objem přibližně 388 m³, což lze srovnat se středně velkým rodinným domem; zahrnuje zhruba desítku hlavních modulů spojených hermetickými průlezy a pravidelně ji zásobují nákladní lodě. Elektrickou energii přitom zajišťují rozsáhlé solární panely, které by pokryly plochu fotbalového hřiště.

Stanice má obrovský vědecký význam: Funguje jako unikátní laboratoř v mikrogravitaci, kde se provádějí experimenty z oblasti biologie, fyziky, medicíny, materiálového inženýrství i astronomie. Mnohé z nich by se přitom na Zemi uskutečnit nedaly. Výsledky pomáhají nejen v kosmonautice, ale také v běžném životě, od vývoje nových léků po pokroky v recyklaci vody a vzduchu. ISS zároveň slouží coby tréninkové a testovací prostředí pro budoucí mise k Měsíci a Marsu, protože lidem umožňuje trávit delší čas mimo rodnou planetu.

Provoz komplexu je nicméně plný výzev. Astronauti musejí denně cvičit, aby v beztížném stavu neztráceli svalovou hmotu a neřídly jim kosti. Technické systémy je třeba neustále udržovat a opravovat, a to v prostředí, kde i drobná závada může znamenat ohrožení života. Stanice navíc Zemi obíhá rychlostí 28 000 km/h a zažívá východ a západ Slunce každých 90 minut, což klade nároky na energetické a tepelněregulační systémy. V provozu by měla ISS zůstat minimálně do roku 2030, ale již nyní se řeší její budoucí bezpečné navedení k zániku do atmosféry.

Francouzi, třeste se!

• Schwerer Gustav

Na přelomu 30. a 40. let chystalo nacistické Německo útok na Francii, kde mělo čelit Maginotově pevnostní linii. Zmíněná soustava opevnění byla navržena tak, aby odolala běžným dělostřeleckým granátům; proto se Němci rozhodli vyvinout zbraně, jež by dokázaly prorazit i nejsilnější pancéřové a betonové konstrukce. Zakázku získala firma Krupp, která měla zkušenosti s výrobou pro těžké dělostřelectvo, a výsledkem několikaletého vývoje se stal Schwerer Gustav – největší kanon, jaký byl kdy nasazen v boji.

Měl kalibr 800 mm, hlaveň dlouhou 32,5 metru a vážil přibližně 1 350 tun. Střílel granáty o hmotnosti až 7,1 tuny, které dovedly zasáhnout cíl ve vzdálenosti 39 km v případě protipancéřových střel, a dokonce 47 km v případě střel tříštivo-trhavých. Popsaný útok přitom dokázal prorazit beton o síle 7 metrů nebo metrový ocelový pancíř.

Logistické nároky na přesun a obsluhu gigantického kanonu však byly obrovské. Přepravoval se po železnici na speciálních dvoukolejných podvozcích, přičemž jeho sestavení znamenalo několik týdnů práce při nasazení čtyř tisíc vojáků a pro ochranu před leteckými útoky se pak musely v okolí rozmístit protiletadlové jednotky.

Schwerer Gustav poprvé vystřelil v roce 1942 při obléhání Sevastopolu na Krymu, kde vypálil zhruba 300 granátů. Později se přesunul do Polska k přípravě útoku na Varšavu, ale vzhledem k rychlému postupu fronty už se do bojů nezapojil. Druhý exemplář pojmenovaný Dora měl podobné parametry, v konfliktu se nicméně také uplatnil jen omezeně. Ke konci války pak oba kanony zničily jejich posádky, aby zbraně nepadly do rukou Spojenců.

Image

Čtěte také

Unikátní vozidla ve službách kosmonautiky: Titáni z Kennedyho vesmírného střediska

V ideálním případě si lidské tělo vyrábí protilátky samo. Imunitní systém tiše pracuje na pozadí, zatímco my chodíme do práce, nakupujeme nebo hrajeme hry. Jenže miliony lidí takové štěstí nemají. 

Jen ve Spojených státech je 14 milionů lidí mladších 65 let, kteří mají narušenou imunitu v důsledku nemocí. 58 milionů Američanů ve věku 65 let a starších má zase oslabenou imunitu. Mnoho z nich pravidelně dochází do nemocnice, kde během hodiny trvajících infuzí dostávají protilátky, které jim pomáhají v boji s rakovinou a dalšími chorobami.

Od infuzního stojanu k injekci

Patrick Doyle z Massachusettského technologického institutu (MIT) a jeho kolegové přicházejí se zajímavým řešením, které by mohlo zlepšit situaci nejen těchto pacientů. Jde o mnohem uživatelsky příjemnější postup, díky němuž nebudou pacienti muset trávit dlouhý čas s infuzemi. Namísto toho by dostali jedinou injekci se suspenzí pevných částic, které by obsahovaly vysoce koncentrované protilátky. Novou metodu podávání protilátek popisuje odborný časopis Advanced Materials.

Podávat pacientům protilátky není úplně jednoduché. Obvykle to vyžaduje nízké koncentrace, což ale znamená, že by jedna dávka musela mít obsah zhruba 100 ml. To je téměř polovina šálku kávy na jednu injekci. Navýšit koncentraci protilátek není za normálních okolností technicky proveditelné, protože by viskozita výsledného roztoku byla k injekčnímu podání příliš vysoká. 

Nabušený mikrokoncentrát

Doyle s kolegy vyvinuli suspenzi pevných mikročástic, která v jednom mililitru obsahuje přibližně 360 mg vysoce koncentrovaných protilátek. Příprava těchto mikročástic nezahrnuje jinak nutné použití centrifugy, což znamená jednodušší a levnější výrobu. Výsledná látka je slušně stabilní a lze ji uchovat v lednici přibližně čtyři měsíce.

S touto novou látkou je možné podat pacientovi přes 700 mg protilátek standardní 2ml injekcí, což je množství, které je zvládnutelné i pro praktické lékaře. Pro pacienty, kteří doposud musí trávit hodiny na infuzi v nemocnici, by takový postup představoval podstatné ulehčení života, stejně jako pro pacienty s omezenou mobilitou nebo žijící daleko od nemocnic.

Image

Čtěte také

Protilátka z alpaky nabízí recept proti herpesvirům

Na svatby měla od středověku monopol církev. Manželství se potvrzovalo slavnostním slibem a frází „co bůh spojil, člověk nerozlučuj“. Pomalu stejně dlouhá je i historie rozchodů manželů, byť je církev zakazovala…

Orgie českých manželství 

Začalo to zákazem bigamie. Staří Čechové mají sice poměrně stabilní svazky, ale stává se, že bezdětní manželé k sobě přiberou nějakou dívku, která jim zajistí narození potomka. Kníže Břetislav v tom má jasno. Ve svých Dekretech peskuje poddané slovy: „Vaše manželství, která až dosud měli jste jako v nevěstinci a společná jako mezi zvířaty, nechť napříště řídí se kanonickým řádem tak, aby manželka spokojila se s jedním mužem a muž s jednou ženou zákonitě před církví provdanou.“ 

Kdo by chtěl manželství opustit, má být uvržen do vyhnanství do Uher, aby „nákazou jedné ovce boží stádo se neposkvrnilo“. Nic se ale nejí tak horké, jak se uvaří. Muž se například může zbavit své ženy tím, že ji prostě zapudí. Což se praktikuje především z politických důvodů. 

Za dobrotu na žebrotu

Sedmačtyřicetiletá dědička rakouských zemí Markéta Babenberská, vdova po římském králi Jindřichovi VII., se v roce 1252 znovu provdá za teprve devatenáctiletého Přemysla Otakara II. A to přesto, že se po manželově smrti zavázala, že půjde do kláštera. Markéta je věrnou a oddanou ženou, ale v jejím věku už to na potomka nevypadá a o toho jde v panovnických svazcích především. Přemysl Markétu obviní, že sňatek kvůli jejímu původnímu slibu neplatí. Jako odškodnění dostává manželka alespoň dolnorakouský hrad Krumau. 

Úloha manželky je totiž definována jasně. Roď děti, starej se o muže a o dům a buď věrná. Co si má ale žena počít, když je ve svazku nespokojená? Útěk? Toto neveselé řešení volí v 17. století třeba Dorota Černá. Vdá se jako dvacetiletá za téměř padesátiletého vdovce. Ten je ale podle Dorotiných slov „sešlej a v loži nepotřebnej“. Utíká tedy na Moravu, je ovšem chycena a uvržena do žaláře. Hrozí jí dokonce trest smrti! 

Její stařecký manžel se za ni nakonec přimluví. Potrestají ji jen podmínkou. Nesmí sedět v kostele s ostatními měšťankami, „aby jim nečinila pohoršení“. Musí se pravidelně modlit a činit pokání a hlavně má přikázáno předcházet si manžela. Pokud by ji snad napadlo znovu pláchnout, bude bez milosti „ztrestána na hrdle“. 

Manželství jako smlouva

Patentem Josefa II. z roku 1783 dochází k zásadnímu zlomu. Manželství je v něm  definováno jako občanská smlouva a uznává rozvod od stolu i lože. Rozloučené manželství přesto zůstává potupou a posledním východiskem. Luxus rozvodu si mohou dovolit většinou jen bohaté rodiny. A to pouze ve státní jurisdikci. Katolíci dále skálopevně hlásají „co Bůh spojil...“

Roku 1868 povoluje Rakousko civilní sňatek – a na konci 19. století už je u nás přes 200 000 rozvedených. Nejčastěji kvůli cizoložství a opilství. Žena si může konečně rozvodem pomoci. Pokud proběhne z mužovy viny, dostává od něj výživné. Manžel oproti tomu nemá po rozvodu nárok na nic.

S první republikou se roku 1918 mění i manželské právo. V Národním shromáždění se  28. dubna 1919 projednává novela zákona o manželství. Předkládá ji socialista Dr. Václav Bouček, jeden z budoucích tvůrců ústavy. Jeho návrh ale nejde pod nos klerikálním poslancům. Jejich jménem hřímá pražský arcibiskup František Kordač: „Ve všeobecné snaze zavést rozluku manželství spatřuji generální zpověď lidstva od Boha vzdáleného.“ A cituje evangelium: „Kdo by manželku svoji propustil a jinou pojal, a kdo by propuštěnou pojal, cizoloží.“

Po jeho slovech nastane mezi zástupci Spolku rozvedených pozdvižení. Křičí z galerie: „Jménem 200 000 rozvedených žádáme Národní shromáždění o amnestii! Dostane ji, jak vidno, kdekdo, i církev, jen my stojíme stranou!“

A strhne se mela. Klerikální poslanci na znamení protestu buší pěstmi do lavic, ostatní po nich zase metají spisy. Proti Spolku rozvedených zakročí i policie. Po násilné obstrukci jsou rozvášnění poslanci vyneseni z parlamentu! Boučkův návrh je zamítnut, ale budoucnost mu dá za pravdu. Dnes u nás rozvodem končí téměř 40 % manželství. Zůstává otázkou, zda lidé v minulosti nacházeli v manželství jiné hodnoty a zda byly jejich svazky pevnější, nebo kvůli nemožnosti zrušit manželský slib, byli jen mnohem více nešťastní… 

Image

Čtěte také

Rozvod po anticku: Jak se rozváděli staří Římané?

Van Allenovy pásy představují oblasti s vysokou koncentrací nabitých částic, elektronů a protonů, zachycených v magnetickém poli naší planety. Vnitřní pás se rozkládá asi 600–6 000 km nad Zemí a je extrémně nebezpečný, protože obsahuje i protony a ionty s vysokou energií. Ve vnějším pásu, zhruba 13 000–60 000 km nad Zemí, se pak vyskytují převážně elektrony. 

Kosmonautům může uškodit především tamní intenzivní ionizující záření s několika potenciálními negativními účinky: Nejvýznamnějším z nich je přitom poškozování DNA a nárůst rizika vzniku rakovinného bujení. Dlouhodobý pobyt v popsaném prostředí by u člověka vyvolal příznaky akutní nemoci z ozáření. 

Neviditelná hrozba

Z pokusů dál víme, že dlouhá přítomnost v poli nabitých částic vede k poškození centrálního nervového systému, ke zhoršení kognitivních funkcí a k možným neurodegenerativním změnám. V neposlední řadě kosmonauti častěji trpí poruchami zraku kvůli ozáření očních čoček nebo šedým či zeleným zákalem.

Mezinárodní vesmírná stanice naštěstí obíhá ve výšce asi 400 km, tedy pod spodní hranicí vnitřního pásu. Při letech Apollo k Měsíci trávily posádky v pásech jen několik desítek minut, takže byla obdržená dávka akceptovatelná. 

Dodejme, že se radiační dávka kumuluje, takže podobný efekt jako krátkodobý pobyt ve vysoce radiačním prostředí má i dlouhodobý pobyt v prostředí s menší radiací. Daný fakt nabývá na důležitosti v souvislosti s chystanými meziplanetárními lety. Kosmonauti při nich budou kosmickému záření čelit mnoho měsíců, což může přinést neblahé zdravotní efekty, s nimiž se budou muset vyrovnat.

Kdy si obyvatelé českých zemí oblíbili chuť knedlíků, svíčkové omáčky, špekáčků či smaženého sýra, jsme se ptali odborníka na historii stravování, docenta Martina France z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.

Ukazatel luxusu i bídy

Co lze zjistit o dějinách lidstva z výzkumu jeho stravování?

Jednak se dozvídáme, jak lidi v minulosti fungovali fyziologicky, což zjišťujeme především díky archeologickému bádání, které sice často sahá hluboko do historie, ale poskytuje určité výsledky i pro novější období dějin. Například odhaluje, čím lidé trpěli, když jim ve výživě scházel nějaký prvek. Tato otázka souvisí s problematikou dostatku a nedostatku stravy, který vyvolával největší společenské krize a hladové bouře. Z fyziologického výzkumu tak pochopíme leccos o historii konfliktů v době těžko podchytitelné jinými prameny.

Zadruhé je stravování možné vnímat jako určitý kulturní fenomén, v němž se vyjadřuje myšlenkový svět lidí, jejich představy, preference i sociální hierarchie a jehož zkoumáním lze ukázat důležité rysy celospolečenského přesahu.

V čem jídlo souvisí se sociální hierarchií?

V minulých epochách byly potraviny největším výdajem pro naprostou většinu lidí, a tak bohatství úzce souviselo s charakterem výživy. Prostřednictvím stravování se velmi často dávaly najevo různé sociální a společenské distinkce. 

Klasickým příkladem je v tomto ohledu konzumace zvěřiny, která se ve středověku a raném novověku stala symbolickým pokrmem legálně dostupným pouze nejvyšším vrstvám, nebo také počínání franského krále Karla Velikého ( 768–814), jenž nařídil, aby mu bylo podáváno pouze maso připravené na rožni. Přitom tak neučinil proto, že by mu nejvíce chutnalo – v té době se tímto způsobem neuvažovalo, ale dával jím najevo svou moc, a že má k dispozici tolik masa, aby ho mohl jíst jen rožněné. Tato forma úpravy je totiž relativně neúsporná, maso se při ní smrskne.

Takže status prestiže pokrmů vítězil nad jejich samotnou chutí?

Ano, byly ceněny zejména ty potraviny, kterých bylo málo, bez ohledu na to, jak chutnaly. Třeba takový tetřev není zrovna lahodný, přesto byl jako nedostatkové zboží vyzdvihován. Tak to fungovalo ještě v první polovině 19. století, což potvrzuje schwarzenberský osobní kuchař Franz Zenker, který se ve své knize chlubil, že byl jedním z mála kuchařů, co mohli připravovat jídla z bažantích mozečků.

Myslíte, že jídlo vnímáme stále podobně i v moderní době?

Stravování sloužilo jako důležitý statusový symbol v 19. a 20. století. Svým způsobem je tomu tak i v současnosti, ačkoliv teď už jde většinou o velmi sofistikované mechanismy v podobě fine diningových restaurací. Oblíbeným investičním instrumentem se v relativně nedávné době stal třeba luxusní alkohol, jako je víno nebo whisky, který dosahuje neuvěřitelných cen. Dále máme dražby tuňáků, lanýžů a podobně. Jde o model fungující v dějinách dlouhodobě, kdy sociálně výše postavení lidé mají k dispozici obtížně dostupné potravinové zdroje.

Počátky české gastronomie

Jak byste definoval národní kuchyni?

Já si především myslím, že národní kuchyně je vždy v procesu přerodu. Zatímco některá jídla z tohoto kánonu vypadávají, jiná do něj přicházejí. To je za mě naprosto v pořádku, protože není důvod, aby se vařily pokrmy, které už neodpovídají současným požadavkům či chutím.

V jakém období leží počátky české kuchyně?

Domnívám se, že o národní kuchyni lze hovořit už v dávnějších dobách, kdy se různé pokrmy pojily s určitými oblastmi, nicméně první recept, který má přídomek „český“, se objevil v nejstarší německy psané kuchařce. Ta vznikla v okolí Würzburského biskupství asi v roce 1344, tedy za života Karla IV. ( 1346–1378). V ní se mluví o „českém“ nebo „pohanském“ hrachu. 

I z jiných pramenů víme, že s českými zeměmi byl spojován hrách, který se tu zřejmě hojně pěstoval, nicméně ten z kuchařky vůbec není hrachem, ve skutečnosti jde o sekané mandle s medem ve tvaru malých kuliček. Kuchař měl na jejich přípravu použít to nejlepší koření, kterým bylo v té době často míněno to z exotických krajin. 

Je tedy otázkou, jestli můžeme tento pokrm spojovat s českým prostředím. Mandle se u nás sice konzumovaly v poměrně velkém množství, ale naprostá většina se jich dovážela přes hanzovní města ze Středomoří.

Ale hrách každopádně s českým prostředím spojovat můžeme?

Ano, Čechům se kvůli hrachu, který prý podle Pythagora hubí rozum, posmíval například německý humanista Conrad Celtis (1459–1508) a spojení české národní stravy s hrachem potvrzovaly i různé lékařské spisy ze 16. století.

Když se posuneme dál do historie, zjistíme, že s naší krajinou se pojila také moučná jídla, což platilo ještě v první polovině 19. století. Výzkumy nasvědčují, že na rozdíl od alpských zemí, kde se rozvinul chov dobytka, se u nás konzumovalo relativně málo masa. S přídomkem „český“ se tak objevují koláče, vdolky a podobně.

Jaké jsme měli nejstarší slané pokrmy?

Koncem 18. století se v souvislosti s českým prostředím skloňuje pečená husa, což mohlo souviset s vnímáním Čechů jako venkovského národa, protože ve většině měst dominovalo německojazyčné obyvatelstvo. A husa představovala typický slavnostní pokrm venkovanů. Dále se v první polovině 19. století v některých kuchařkách objevuje jako „recept po česku“ kapr na černo.

Co byste označil za první český pokrm v kontextu národního obrození?

Spolu s konstruováním a prezentací národa byly vytvářeny i národní pokrmy, které měly mít určitou spojitost s lidovou stravou. V tomto ohledu se v druhé polovině 19. století staly velmi slavnými švestkové knedlíky, byť měly spíše moravský než český původ.

Například básník Jan Neruda (1834–1891) je na různých místech opěvoval a během Jubilejní zemské výstavy (1891) doporučoval, aby se vyráběly náušnice v podobě švestkových knedlíků jako luxusní suvenýry. Tento pokrm se ale na piedestalu dlouho neudržel.

Z jakého důvodu?

Švestkové knedlíky nesplňovaly nároky restauračního provozu. Národní kuchyně se čím dál více odvíjela od veřejného stravování, protože jedním z jejích úkolů bylo zprostředkovávat kulturní tradice návštěvníkům dané země, a ti jedli především v restauracích. Na švestkové knedlíky se špatně pije pivo, jejich příprava pro větší množství lidí je poměrně pracná, navíc jsou sezonním pokrmem – švestky nerostou celoročně.

Jaké jídlo se tedy více hodilo do restauračního provozu?

On byl vždy spojen s konzumací piva, takže vznikla nová varianta národního pokrmu, která v hostech vyvolávala větší žízeň. Jednalo se o vepřovou s knedlíkem a zelím, ta i vzhledem k technologickým změnám v restauracích splňovala všechny předpoklady – byla relativně cenově dostupná po celý rok a poměrně snadno se jí připravilo více porcí.

Podobné potraviny se servírují i v současnosti. Zahraničním turistům se prezentuje jako tradiční české jídlo vepřové pečené koleno, které je z pohledu restaurační ekonomiky ještě vhodnějším pokrmem než knedlo vepřo zelo.

Byli turisté s posunem české gastronomie od sladkých knedlíků k vepřovému masu spokojeni?

V souvislosti s národními jídly je problém v tom, že nejsou ostře kontrastní k těm, na jaké jsou zvyklí lidé v okolních zemích. Takže pro německé a rakouské návštěvníky, což byla většina přijíždějících, představovalo knedlo vepřo zelo stravu, kterou v podstatě znali a byli na ni zvyklí. Proto ji třeba Rakušané tolik nevnímali jako českou specialitu, naopak si s naší kuchyní spojovali právě buchty, koláče, vdolky, možná i švestkové knedlíky, byť ty meruňkové si nárokovali pro sebe.

Relativnost národní kuchyně

Jaký příběh stojí za svíčkovou na smetaně?

Svíčkovou omáčku můžeme zařadit mezi české kulinární bohatství spočívající v přípravě výrazných omáček, jež někteří lidé milují, jiní k smrti nenávidí. Podobně jako rajská či koprová omáčka souvisí i ta svíčková s měšťanskou stravou 19. století. Tehdy byla obligatorním chodem v obědě měšťanů polévka z hovězího vývaru, jenže při její přípravě zbyla spousta masa, které se skvěle konzumovalo právě spolu s výraznými omáčkami. Svíčková tedy sice vznikla jako specifický pokrm v českých zemích a dostala se i do veřejného stravování, ale její úprava odpovídá obdobám v celém jihoněmeckém a rakousko-uherském prostoru.

Co tedy můžeme v současnosti označit za náš národní pokrm, který by nám jako český schválily i sousední státy?

Zejména v oblasti bývalé habsburské monarchie bylo společenské propojení tak silné, že jakákoliv inovace pronikla z původního regionu do dalších. Takže švestkové knedlíky pocházejí dle prvních zmínek opravdu z moravského Valašska, ale pokrm se okamžitě dostal do vídeňské kuchyně, například prostřednictvím žen, které tam odcházely do služby a vzaly si s sebou domácí recepty. 

Tento koloběh šíření specialit fungoval do všech směrů, třeba nejstarší recept na Kolaschfleisch, jednoho z předchůdců dnes známého maďarského guláše, ovšem bez papriky, byl uveřejněn v německé kuchařce Marie Anny Neudecker Die Bayersche Köchinn in Böhmen (1805), vydané v Karlových Varech. Stejně tak vídeňský řízek je sice spjat s rakouskou metropolí, ale velmi rychle pronikl do celé monarchie a stal se součástí běžné stravy.

Takže neexistuje české jídlo, které bychom v určité obdobě nenašli jinde?

Měli bychom se smířit s tím, že národní pokrmy nejsou nic unikátního, jde spíše o jakousi reprezentaci, ačkoliv tvrdíme, že danou specialitu připravujeme jen v naší zemi. Jedná se vždy spíše o výběr odpovídající vývoji současné kultury.

Proto bych se nebál za národní jídlo dnes označit třeba smažený sýr, byť důvod, proč se proslavil, souvisel s podmínkami v sedmdesátých až devadesátých letech 20. století. Tehdy byla z hlediska statusové symboliky vysoká obliba jídel v trojobalu, sýr byl navíc levnou a dostupnější potravinou ve srovnání s masem a osmažit ho nebylo nijak těžké, zvlášť když se prodával jako polotovar. Přípravu tak zvládl i ne zrovna zdatný kuchař, proto se polotovary rozšířily do veřejného stravování i do domácností.

Vícekrát jsme narazili na to, že maso bylo v českém prostředí nedostatkovou surovinou. Lze ho vnímat jako faktor bohatství ve společnosti?

Zcela určitě, maso bylo považováno za znak blahobytu, a to zejména v druhé polovině 20. století. Od padesátých let jeho spotřeba dynamicky rostla a v letech 1989 a 1990 byla v českých zemích vůbec nejvyšší. Tehdy přesáhla 100 kg na osobu za rok, což je o pětinu více než v současnosti. Maso sloužilo jako doklad zvyšující se životní úrovně obyvatelstva, ačkoliv ta mohla zaostávat co se týče spotřeby jiných potravin. Také se zdůrazňovala rostoucí konzumace tropického ovoce, i když jeho dodávky notně pokulhávaly.

S tímto fenoménem jsme se mohli setkat i v normalizačním seriálu Žena za pultem (1977), kde byly vyskládány běžně nedostupné druhy ovoce, jako třeba ananas.

Ano, přesně tak. Konkrétně ananas fungoval jako symbol vrcholného luxusu už v první polovině 19. století. Byl označován za „krále ovoce“, a když se objevil na nějakém obraze, znamenalo to, že jde o stůl boháče.

V případě Ženy za pultem je zajímavé, že veškeré produkty vystavené v seriálovém obchodě se na československém trhu vyskytovaly, ale reálně neexistovala prodejna, kde by měli zákazníci možnost si koupit všechny potraviny ukázané na televizní obrazovce. Nejkurióznější je v tomto ohledu krabicové mléko, které se skutečně vyrábělo, ale pouze na Slovensku, a distribuovalo se jen do tamějších prodejen. Bylo tedy krajně nepravděpodobné, že by ho v druhé polovině sedmdesátých let nabízel jakýkoliv pražský obchod.

Oblíbené zvyky

Kde se vzala záliba Čechů v houbaření?

Houbařilo se u nás už v 19. století i dříve, ale zdaleka nejsme jediným národem, který má tuto aktivitu v oblibě. Obecně rádi houbaří obyvatelé východní Evropy, lidé v Polsku, na Ukrajině, v Bělorusku i Rusku. Souvisí to například s dostupností lesů, ačkoliv v severských zemích tento faktor k rozvoji tradice nevedl.

V našem prostoru zálibě v houbaření pomohlo, že jí nebyly činěny překážky. Legislativa ji dlouhodobě umožňovala, což v Evropě není standardem, a tak se u nás vytvořila infrastruktura houbařských spolků, mykologické poradny a kvetla turistika, čímž se houbaření mimořádně rozšířilo a stalo se trvalou součástí národní subkultury. Ta byla státem za komunistického režimu tolerována jako pozitivní forma relaxace, která nezpůsobuje žádné politické problémy.

Kdy si Češi začali opékat špekáčky?

Podobně jako houbaření souvisí i opékání špekáčků s fenoménem chataření a chalupaření, který se rozmohl zejména v době normalizace. Pobyt v přírodě divokým způsobem a odpoutání se od civilizace se vztahuje už k dřívější tradici trampingu, která se rozmohla ve dvacátých letech minulého století a byla postavena na hledání nezkažené krajiny. U opékání špekáčků hrál roli styk s ohněm a pocit přírodní romantiky.

Jsou Češi národem jedlíků, který si nad škopkem piva vychutnává každé sousto více než lidé za hranicemi?

Ve srovnání s některými regiony Německa bychom tuto tezi mohli naprosto jistě potvrdit, ale Italové by nás naopak přesvědčili, že jíme ledabyle a vůbec pokrmy neprožíváme. Je pravda, že v naší kultuře má strava velký význam, ale zůstává otázkou, jestli o ní dokážeme hlouběji přemýšlet. Já bych si přál, aby lidé jídlo vnímali jako kulturní fenomén, který je možné chápat coby způsob svého vyjadřování o okolním světě. Tento způsob nikdy nebude jednotný, protože každý jeho prostřednictvím může projevit něco jiného – například své obavy z měnícího se klimatu, morální poselství v případě vegetariánství či veganství a podobně.

Image

Čtěte také

Správný Čech říká šiška: První knedlíky se dělaly z drštěk a račího masa

Od chvíle, kdy astronomové objevili ve Sluneční soustavě v pořadí již třetí známý mezihvězdný objekt, označovaný jako 3I/ATLAS, se s tímto tělesem pojí četné spekulace, naděje i obavy. Podle některých, by mohlo jít o projev nějaké technologicky pokročilé civilizace, která sídlí kdesi v okolním vesmíru.

Rozruch kolem objektu 3I/ATLAS způsobil, že se na něj zaměřila řada pozemských i vesmírných přístrojů. Jedním z nich byl i radioteleskop Green Bank v Západní Virginii, který se ostatně již dříve věnoval pátrání po vyspělých vesmírných civilizacích, i když obvykle v mnohem vzdálenějším vesmíru.

Pátrání po technosignaturách

Radioteleskop Green Bank se zaměřil na mezihvězdný objekt 3I/ATLAS 18. prosince 2025, jediný den před tím, než se 3I/ATLAS dostal nejblíže k Zemi. Vědci odhadli, v jakých pásmech rádiových vln by pravděpodobně komunikovala mezihvězdná sonda, pokud by spoléhala na tuto technologii a pak prohledali čtyři různá pásma v oblasti frekvencí 1 až 12 GHz.

Ben Jacobson-Bel z Kalifornské univerzity v Berkeley a jeho spolupracovníci uveřejnili výsledky svého snažení na preprintovém serveru arXiv. Příznivce mimozemských civilizací ale příliš nepotěší. Nejprve sice získali přes 471 tisíc zajímavých signálů, jejichž výběr zúžili na 9 slibných. U všech se ale nakonec ukázalo, že jde o interference na rádiových frekvencích.

Pozorování radioteleskopem Green Bank bylo velmi citlivé. Vědci by dokázali odhalit na objektu 3I/ATLAS vysílač rádiových vln, i kdyby měl výkon desetkrát slabší než běžný chytrý telefon. Nenašli ale vůbec nic, co by nedokázali vysvětlit. Získaná data jsou veřejně dostupná a každý si to může ověřit. 3I/ATLAS tak nejspíš opravdu není mezihvězdnou sondou, ale „jen“ mezihvězdnou kometou.

Image

Čtěte také

Žádné důkazy: Pentagon zveřejnil rozsáhlou zprávu o UFO

Nejsme jediným druhem v přírodě, který se potýká s bakteriálními rezistencemi. Celá řada dalších druhů čelí bakteriálním infekcím, také proti nim používají různé látky, a stejně jako my se i oni musejí vypořádat s tím, že si bakterie bleskurychle vyvíjejí mechanismy, s nimiž přemáhají obranu svých hostitelů.

Clint Penick z americké Univerzity v Auburnu zjistil, že pokud jde o mravence, jsou v inovacích v boji s bakteriemi daleko před námi. Penick se sými kolegy zkoumal, jak mravenci používají jejich specifická antibiotika, a jak je možné, že jim stále fungují, i přes velmi dlouhou dobu, po kterou je zřejmě mají k dispozici.

Mravenčí triky

Badatelé se zaměřili na šest druhů mravenců, kteří jsou běžní na jihozápadě Spojených států. Podle Penicka šlo o běžné druhy, které žijí například v okolí univerzitního kampusu.

Jak vyplývá ze studie, uveřejněné ve vědeckém časopisu Biological Journal of the Linnean Society, vědci nejprve zjišťovali, jakým způsobem mravenci antibiotika „používají.“ Zdá se, že podobně jako my mají k dispozici více různých látek, které jejich tělo nasazuje podle potřeby. Současně se také zajímali, jak tato mravenčí antibiotika fungují, zda jde o plošnou likvidaci všech mikrobů, nebo zda účinkují jen proti určitým patogenům.

Ukázalo se, že mravenci produkují látky spíše s úzce vymezeným účinkem. Některé z nich cílí na infekční houby, další zase na různé skupiny bakterií. Mravencům to podle všeho funguje miliony let.

Penick s kolegy rovněž zjistil, že téměř všichni testování mravenci mají k dispozici látky, které spolehlivě zabíjejí obávaný lidský patogen – kvasinku Candida auris, která může být původcem závažných invazivních infekcí a stává se stále větší hrozbou v nemocnicích. Mravenci s ní ale nemají problém a jejich antibiotika si s touto kvasinkou překvapivě snadno poradí. Jak se zdá, máme se od mravenců co učit.

Image

Čtěte také

Bakteriální spojenci v boji s rakovinou: Překvapivý objev z říše obojživelníků

Titulek manifestu Mým národům! (An Meine Völker!) ani samotná forma prohlášení nebyly v dějinách ničím novým. Použil je už v roce 1813 pruský král Fridrich Vilém III., který vyzýval Prusy a Němce k boji „za čest a nezávislost“ proti Francouzům (tehdy v jednotném čísle – An Mein Volk). I sám František Josef použil toto oslovení už dříve, a to 17. června 1866, když oznamoval vypuknutí nepřátelství mezi Rakouskem a Pruskem.

Nesplnitelné požadavky

Věnujme se však podrobněji manifestu z roku 1914. Jeho vyhlášení nepředstavovalo pro obyvatele rakousko-uherské říše velké překvapení, neboť politické napětí mezi habsburským soustátím a malým balkánským královstvím se stupňovalo již celý měsíc. 

Dne 28. června spáchali srbští nacionalisté v Sarajevu atentát na Františka Ferdinanda d‘Este, jemuž následník trůnu i jeho manželka podlehli. V šoku se ocitlo nejen Rakousko-Uhersko, ale celá Evropa. Rakouská vláda nicméně viděla v události příležitost, jak se se Srbskem jednou provždy vypořádat (přičemž ji do války povzbuzovalo vilémovské Německo), a předala Bělehradu nesplnitelné ultimátum s cílem vyvolat mezi oběma zeměmi válku. 

Desetibodovou demarši obdrželo Srbsko 23. července v 18 hodin a na odpověď dostalo dva dny. Pět minut před vypršením lhůty Srbové odpověděli, přistoupili na většinu požadavků, výslovně však odmítli šestý bod – účast rakouských orgánů na vyšetřování přímo na území Srbska.

Tento bod by byl nepřijatelný pro jakýkoliv suverénní stát, byť se císař v manifestu oháněl „umírněností“ svých požadavků. Ještě předtím, v očekávání války, vyhlásila srbská vláda mobilizaci. Rakouský velvyslanec i s personálem svého úřadu opustil Bělehrad. 

Účelová dezinformace

Na zprávu o odmítnutí ultimáta čekali v císařově letní rezidenci v Bad Ischlu ministr zahraničí hrabě Leopold Berchtold a ministr války Alexander von Krobatin. Oba se jali přesvědčovat panovníka, aby zareagoval vyhlášením války. František Josef stále ještě váhal a popostrčit jej k osudovém rozhodnutí pomohla i zpráva o srbském útoku na císařské jednotky u Temešského Kubína. Ve skutečnosti se nic takového neudálo, jednalo se o rakouskou dezinformaci. Ministr Berchtold toho nicméně využil k dalšímu naléhání na mocnáře, aby signoval připravené vyhlášení války. Dokument přitom obsahoval i zmínku o údajném srbském útoku u Temešského Kubína. Tu po císařově podpisu ministr zahraničí jednoduše přeškrtal a teprve poté o tom informoval Františka Josefa… 

Dne 28. července v poledne byla nóta s vyhlášením války odeslána do Bělehradu. Následně se v tisku i na plakátech objevil zmíněný manifest. Panovník se v něm mimo jiné zaklíná „zachováním státního, hospodářského a vojenského rozvoje mocnářství“, ve skutečnosti však tento dokument stál na počátku celosvětového konfliktu, jenž si vyžádal miliony obětí a Rakousko-Uhersku přinesl konec jeho existence. 

Ještě než se monarchie rozpadla, mocnář dva a čtvrt roku po vyhlášení války Srbsku zemřel. Místo na trůnu po něm zaujal jeho prasynovec Karel I., jenž se 21. listopadu 1916 obrátil k obyvatelstvu manifestem, ve kterém sliboval, že chce „činiti vše, aby hrůzy války byly co nejdříve zažehnány..., jakmile tomu dovolí čest našich zbraní“. Dokument nesl titulek: Mým národům!

Image

Čtěte také

Předvečer Velké války: Komu přišlo nesplnitelné srbské ultimátum vhod?