Reklama


Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony (2)

02.12.2018 - Lukáš Visingr

Adolf Hitler proslul mimo jiné svým nadšením pro obrovské a bizarní zbraňové projekty. To se odrazilo i v jeho podpoře některých neobvyklých dělostřeleckých systémů, mezi něž se patřil například Těžký Gustav alias Dora a železniční kanon K12. Reálná užitečnost těchto kolosů však byla sporná

<p>Projekt železničního děla Dora dostal zelenou až poté, co si zbraň prohlédl Adolf Hitler</p>

Projekt železničního děla Dora dostal zelenou až poté, co si zbraň prohlédl Adolf Hitler


Reklama

Německá armáda si objednala mimo jiné jeden železniční kanon ráže 406 mm, jehož jméno Adolf asi není nutno blíže vysvětlovat, avšak ten nebyl nikdy dokončen – vojáci nakonec usoudili, že taková obludnost by ve válce představovala jen lákavý cíl.

Předchozí část: Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony (1)

Firma Krupp se však nevzdávala. Opakovaně předkládala návrhy obřích děl kalibrů 700, 800, 850 a 1 000 mm, jež vychvalovala jako nástroje pro ničení pevností, zejména Maginotovy linie či Gibraltaru, ale armáda nejevila zájem.

Führer zasahuje

Situace se změnila až v roce 1936, když závody navštívil Adolf Hitler, který byl zcela okouzlen tím, co mu Gustav Krupp vylíčil. Vojáci tak záhy dostali z nejvyšších míst rozkaz, aby objednali tři železniční kanony ráže 800 mm. Šlo o těžko představitelné monstrum, jehož 32,5 m dlouhá hlaveň měla hmotnost přes 400 t. Závěr vážil 110 t a hmotnost celého kompletu činila asi 1 350 t, což si vynutilo jeho usazení na čtyři kolejové podvozky, pro něž se tak musela v místě použití stavět i zvláštní železniční trať.

Při transportu se dělo rozkládalo na sedm částí, jejichž sestavení vyžadovalo účast 250 osob, zatímco práce na trati a terénu zaměstnaly víc než 4 000 lidí. Normální obsluha tohoto kolosu vyžadovala 1 720 mužů, jimž velel generál. Pro kanon byly vyvinuty dva druhy 800mm granátů, a sice protipancéřový o hmotnosti 4,8 t a trhavý vážící dokonce 7,1 t. První nabízel dostřel zhruba 48 km, zatímco druhý 38 km. Jen samotná prachová náplň vážila téměř dvě tuny, ale nabíjecí proces byl rychlejší, než by se podle těchto obludných rozměrů a hmotností mohlo zdát, neboť secvičená obsluha dovedla pálit rychlostí tří ran za hodinu.

Dunění nad Sevastopolem

Hlaveň ale měla krátkou životnost, nehledě k tomu, jak zbraň přetěžovala speciálně pro ni vytvořený železniční svršek, jelikož po každém výstřelu se trať o několik centimetrů „prosedla“! První hlaveň vznikla až v roce 1940 a celý kanon zahájil zkoušky na začátku roku 1941, a tudíž už nasazení proti Maginotově linii nestihl. V roce 1942 se cvičných střeleb zúčastnil také Hitler, jehož zajisté potěšilo, že Krupp předal státu kanon bezplatně jako příspěvek válečnému úsilí.

Dělo se nejdříve jmenovalo Těžký Gustav, v armádě se pak vžilo označení Dora, snad podle manželky hlavního konstruktéra Ericha Müllera. Posléze se rozběhly práce i na druhém kusu, který se opět podle majitele zbrojovky jmenoval Těžký Gustav. Do reálného boje však zasáhla pouze první zbraň, a to při obléhání pevnosti Sevastopol. Po pádu pevnosti obsluha Doru rozebrala a odsunula do Německa k novému vydrážkování značně opotřebené hlavně.

Příliš drahá legrace

To už byl hotov druhý kanon, s jehož nasazením se počítalo u Stalingradu, jenže stačily proběhnout jen základní terénní práce, protože Rudá armáda přešla do ofenzivy a ohrozila palebné postavení. Těžký Gustav tak nikdy nebyl nasazen, do boje už nezasáhla ani Dora a nakonec nevznikl ani třetí kus nazvaný Dlouhý Gustav. Ten obdržel hladkou hlaveň kalibru 520 mm a počítalo se, že by mohl mít dostřel přes 100 km, s raketovými granáty možná téměř dvojnásobek.

Oba hotové kanony už provedly jen několik cvičných výstřelů a na konci války byly rozebrány a částečně zničeny, takže armádám vítězů padly do rukou jen některé díly. Spojenečtí odborníci měli na tyto zbraně stejný názor jako německá generalita ve 30. letech. Šlo o impozantní, avšak jen obtížně využitelný systém, navíc enormně nákladný, neboť za cenu jednoho 800mm kanonu se dalo postavit 28 tanků PzKpfw VI Tiger.

Jak pokořit Anglii

Pokud lze nějakou zbraň z éry třetí říše popsat jako ideového nástupce Pařížského děla, tak jde nepochybně o železniční kanon K12(E). Podobně jako v případě K5(E) konstruktéři použili hlaveň, která měla hluboké drážky, do nichž zapadlo žebrování na povrchu střely, takže střela opustila hlaveň s neobvykle velkou rotací. Dvoudílný železniční podvozek měl vcelku standardní design, naopak velice nezvyklý byl opěrný systém pro hlaveň, která kvůli délce zhruba 33 m neudržela vlastní váhu a bez opěr by se ohýbala.

Ráže činila přesně 211 mm, avšak formálně byl kanon vedený jako 21cm a číslo 12 v jeho názvu odkazovalo na plánovaný dostřel 120 km. První zkušební dělo nazvané K12(V) zahájilo testy v roce 1938, kdy prokázalo schopnost vypálit 107kg granát na vzdálenost 115 km. Šlo o skvělý výkon, ale vojáci nebyli spokojeni s komplikovaným provozem, jelikož se kanon musel kvůli velmi dlouhému zákluzu před každou ranou zvednout nad rámy a potom zase spouštět dolů kvůli nabíjení.

Propagandistické granáty

Firma Krupp to vyřešila rekonstrukcí systému hydraulických tlumičů, takže u druhého kusu, který armáda převzala roku 1940 pod názvem K12(N), už tento problém zmizel Obě zbraně se objevily na pobřeží Francie a spustily sporadickou střelbu směrem na Anglii, jež trvala zřejmě do počátku roku 1941, avšak účinky byly zcela zanedbatelné, jelikož kvůli velkému rozptylu a malé účinnosti granátů nevznikly Britům takřka žádné škody.

TIP: Nepovedené zbraně 2. světové války: Německé a sovětské supertěžké tanky

Několik střel explodovalo u Doveru, ale nejdále doletěl granát, který dopadl v Kentu (asi 88 km od nejbližšího bodu francouzského pobřeží). Pak jednotka přerušila činnost, protože měla velkou spotřebu střelného prachu, který Wehrmacht potřeboval pro chystanou kampaň proti SSSR. Jedno z děl v roce 1945 získali Spojenci a pokládali ho za skutečně pozoruhodný výtvor balistiky, avšak podobně jako v případě 800mm děl bylo evidentní, že praktická využitelnost je mizivá.

Dokončení ve čtvrtek 6. prosince

  • Zdroj textu:

    Vojska

  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Potřeba spánku je individuální záležitost. Přesto platí, že dospělý zdravý člověk by měl spát přibližně 8 hodin denně. Někdo potřebuje o hodinu více, jinému stačí o dvě hodiny méně.

Věda
Věda
Historie
Zajímavosti
Vesmír

Na tomto záběru je krásně vidět nejen zbarvení, podle nějž dostal tuleň leopardí druhové jméno, ale rovněž jeho úctyhodné zuby.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907