Sexuální skandál mladé šlechtičny: Milostná dobrodružství Elišky Smiřické
V 17. století se rozhořel spor o rodinné dědictví mezi Eliškou Kateřinou Smiřickou a její mladší sestrou Markétou Salomenou. Markéta pohnala svou sestru před soud za její starý prohřešek – milostný poměr s poddaným. Dlouhý a dramatický proces nakonec vyústil v ničivý výbuch, který rozmetal část jičínského zámku.
Eliška Kateřina ze Smiřic vstoupila díky svému životnímu příběhu do lidové slovesnosti a stala se mimo jiné i hlavní hrdinkou kramářské písně „Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína…“. Dcera Zikmunda II. Smiřického však nepatřila k půvabným romantickým hrdinkám. Narodila se roku 1590 jako příslušnice starobylého šlechtického rodu, který v první polovině 17. století náležel mezi nejbohatší v Českém království.
Žádný portrét Elišky Kateřiny se do dnešních dnů nedochoval, údajně ale krásou příliš neoplývala, a navíc trpěla jakousi tělesnou vadou. Podle výpovědi její služky Evy, šlechtična „… na paní mateř svou naříkávala, že jí vždyckny laje, že není pěkná a že nerovně chodí, a kdyby věděla kterak, že by preč do některého města ušla a tam se šitím živila“. Nepěkný vzhled ale mladé dívce nijak nebránil v toužení po lásce.
Pohledný kovář
Vše začalo na zámku v Kostelci nad Černými lesy roku 1607. Šlechtična jednoho dne vyhlédla z okna na nádvoří, kde spatřila kováře Jiřího Wagnera a „… tak si ho zamilovala, že nikterak odvésti se od něj nedala a chtěla, aby se jí za manžela dostal“. Pod různými záminkami pak zvala kováře do svých pokojů a tam se mu bez ostychu nabízela. Ještě předtím se ale pokoušela podobným způsobem získat další dva muže z řad poddaných – čeledína Martina Rozporejtera a barvíře Jiříka. Její tužby se ale zřejmě nevyplnily, a tak to zkusila ještě s klíčníkem Vaškem, jenž „… frejerské věci o milování spisoval a jí, šlechtičně, o tom oznamoval a toho spisování někdy i dvakrát za den dodával a ona to od něho přijímala a s ním o těch věcech často rozprávěla“. Mladá šlechtična následně využila svou služku Evu a postupně z ní učinila kuplířku. Nejdříve po ní posílala Jiříkovi milostná psaní a později ji nabádala, aby mladíka přiváděla na smluvená místa.
Když pak na jaře roku 1608 vpadlo v rámci dynastických sporů mezi Habsburky do Čech vojsko uherského krále Matyáše II., uchýlili se Smiřičtí na Hrubou Skálu. Tam v atmosféře zmatků dozrál Eliščin plán. Rozhodla se opustit rodinu a utéct s kovářem. Její záměr byl však vyzrazen. Služebná Eva i kovář Jiří skončili na několik let ve vězení na Českém Dubu a stejný osud potkal i náruživou šlechtičnu. Její rodiče se obávali skandálu, nechali proto dceru internovat na Hrubé Skále a později ji převezli na hrad Kumburk, aby se o jejím hříchu nikdo nedozvěděl. Rod Smiřických totiž na počátku 17. století patřil k nejpřednějším v Čechách a nechybělo mnoho, aby dal zemi i nového vladaře – Albrechta Jana Smiřického ze Smiřic.
Otázka dědictví
Po smrti Zikmunda II. Smiřického (†1608) spravoval rodový majetek nejstarší z jeho synů, Jaroslav. Ten však za necelé tři roky následoval svého otce na onen svět, a poněvadž nejmladší z bratří, Albrecht Jan, byl v té době ještě nedospělý a Jindřich Jiří zase mentálně zaostalý, ujal se panství Albrecht Václav z náchodské větve Smiřických. I on ale zakrátko zemřel v mladém věku (†1614). Rozsáhlý majetek již poté převzal Albrecht Jan, který ovšem 18. listopadu 1618 taktéž skonal. Na rodu Smiřických totiž leželo tragické břímě tehdy nevyléčitelné choroby, pravděpodobně tuberkulózy, která postihovala především mladé mužské ratolesti.
V roce 1619 tak byla znovu nastolena otázka dědictví. Duševně chorý Jindřich Jiří nepřicházel v úvahu, a tak se staly oprávněnými nástupkyněmi jeho sestry. Právo ujmout se rodinných statků měla starší Eliška, která však v té době již jedenáctým rokem pobývala v domácím vězení. Právě z této doby pocházejí také prameny, které barvitě a otevřeně líčí její milostnou aféru s kovářem Jiříkem.
Její mladší sestra Markéta Salomena, tehdy už manželka Jindřicha Slavaty, se snažila pojistit si nárok na dědictví přijetím poručnictví nad nesvéprávným bratrem Jindřichem Jiřím. Vše nasvědčovalo tomu, že na rod Smiřických se tak brzy zapomene a jejich majetek povznese mezi nejvýznačnější rody království Slavaty.
Nečekané vysvobození
Tehdy se ale na scéně objevil šlechtic Ota z Vartenberka, řečený Kulhavý. Tomu, podle kronikáře Pavla Skály ze Zhoře, přišlo, že je škoda nechat sotva 28letou Elišku „zahálet“ ve vězení. Rozhodl se proto „… vyjevit úmysl svůj šlechtičně a byv od ní v tom ujištěn, jestliže ji z toho přesmutného obydlí vymůže, že netoliko ji za manželku dostati, ale i polovice statkův Smiřických spolu s ní užít má“. Dále kronikář dosvědčuje, že Ota z Vartenberka „… byv s mnohými předními vojenskými oficíry seznámen, soldátům svým dotčený zámek zlézti dali a šlechtičnu arestovanou z něho preč odvezli“.
Eliška a Ota se poté ihned vzali a koncem roku 1619 se usadili na smiřickém panství v Jičíně. Odtud se novomanželé pokoušeli ovládnout kumburské, českodubské a hruboskalské panství Smiřických. Cítili se být v právu, protože otec Zikmund Elišku Kateřinu nevydědil. Markéta Salomena Slavatová se ale pochopitelně snažila o zvrat situace a rozhodla se vytáhnout na světlo starý sestřin prohřešek a tím ji zbavit dědického práva.
Smrt v troskách zámku
Na počátku 17. století totiž platilo, že ke ztrátě dědických nároků dochází, když „… která panna panenství svého nezachovala“. Na základě tohoto ustanovení pohnala Markéta vlastní sestru před soud. Začal tak proces, během něhož soudci se zájmem odkrývali pikantnosti, jež se děly v tak významné rodině, jakou byli Smiřičtí.
Salomena využila pochopitelně i přátelství některých direktorů, zejména nejvyššího kancléře Václava Viléma z Roupova, jehož si naklonila na svou stranu částkou 50 000 kop grošů. Není tedy divu, že zemský soud nakonec rozhodl ve prospěch mladší sestry Markéty. Ota z Vartenberka se ocitl ve vězení za to, že neprávem nabyl majetky Smiřických a královská komise v čele s Jindřichem Slavatou pospíchala do Jičína, aby se ujala statků. K městu dorazila 1. února 1620. Eliška Kateřina je ale do města vpustila až poté, co získala od městské rady příslib, že stojí na její straně. Královští úředníci však snadno přiměli obec, aby daný slib zrušila. Dosáhli i toho, že z města byli odveleni vartenberští vojáci, takže na zámku zůstalo jen několik desítek mušketýrů.
Komise se odebrala do zámku, ale šlechtična jim odmítla otevřít. Slavata měl naštěstí svůj klíč a vpustil pány dovnitř. Ve značně vyhrocené atmosféře pak došlo večer z neznámých příčin ve sklepení k explozi střelného prachu. Část zámku vyletěla do povětří a v jeho troskách zahynula těhotná Eliška i její švagr a dalších 40 lidí. Co přesně se tehdy stalo, se už nejspíš nedovíme. Podle Pavla Skály ze Zhoře šlo o nešťastnou náhodu.
Eliška zbylé mušketýry po celý den hostila vínem, a když jim šla večer podle obyčeje vydávat střelný prach, jeden z opilých vojáků nešťastně upustil do sudu s prachem zapálený lunt. Zlé jazyky naopak tvrdily, že uskladněný prach odpálila sama Eliška. Smrt prý pro ni byla přijatelnější než ztráta rodového majetku a případné další vězení. Markétě Salomeně tak spadlo do klína celé smiřické dědictví. Dlouho si ho ale neužila.
Když se dva perou…
Osmého listopadu 1620 utrpěla stavovská vojska v bitvě na Bílé hoře porážku a nekatolíci v českých zemích začali být v ohrožení. Markéta Salomena, která se rovněž hlásila k protestantské víře, z obav před pronásledováním raději uprchla z vlasti a vzala s sebou i svého nesvéprávného bratra Jindřicha Jiřího. Nároků na své majetky se ale nevzdala. Přestože byla roku 1623 odsouzena k smrti a ztrátě panství, v průběhu třicetileté války se ještě třikrát vrátila domů, aby usilovala o navrácení majetků. O smiřické dědictví se nadále hlásil i Ota z Vartenberka. Po bitvě na Bílé hoře konvertoval ke katolíkům a dal se do služeb Habsburků, ani to mu ale nepomohlo statky získat.
Na scéně se totiž tehdy objevil vojevůdce Albrecht z Valdštejna, který se rozhodl majetky smiřických shrábnout pro sebe. Jeho matka sice byla rozená Smiřická, avšak jednalo se o natolik vzdálené příbuzenství, že Valdštejn na jeho základě mohl jen stěží uplatnit dědické nároky. Vymohl si proto u císaře poručnictví nad duševně zaostalým Jindřichem Jiřím. Přestože Markéta zavlekla svého bratra do ciziny, budoucí generalissimus císařských vojsk se nevzdal a usiloval o jeho vydání. Po několika letech se mu to podařilo, umístil jej pak na Hrubé Skále, kde poslední potomek slavného rodu roku 1630 zemřel. A tak majetek, o nějž se dva prali, nakonec uchvátili jiní. Císař Ferdinand II. (1619–1637) převzal vrchní poručnictví nad všemi statky Smiřických a posléze je Valdštejnovi odprodal.
