Poslední bílá růže: Alžběta z Yorku, zapomenutá zakladatelka Tudorovské dynastie
Sňatkem princezny Alžběty z Yorku s anglickým králem Jindřichem VII. Tudorem symbolicky skončily války růží, které třicet dva let decimovaly nejvznešenější rody a pustošily zemi. Alžběta se zapsala do dějin jako jediná žena, která byla dcerou, sestrou, neteří, manželkou a posmrtně i matkou anglických králů.
Boje stoupenců Lancasterů a Yorků, tedy dvou linií královského rodu Plantagenetů, o korunu označujeme za války růží. Lancasterové totiž měli v erbu „mučednickou“ červenou a Yorkové „panenskou“ bílou růži. Roku 1461 triumfovali bojovníci s bílou růží a na trůn dosedl sedmnáctiletý charismatický a velkorysý Eduard IV. Ve dvaceti letech ho zasáhl Amorův šíp tak mocně, že nedbal na tradice a oženil se s o pět let starší vdovou, neobyčejně spanilou Alžbětou Greyovou rozenou Woodvillovou. Stal se prvním anglickým králem od dob normanského dobytí ostrovů, který pojal za choť jednu ze svých poddaných, navíc z nemajetné drobné šlechty. Ze svazku vzešlo deset dětí, jako první se 11. února 1466 narodila princezna Alžběta.
Z princezny bastardkou
Alžběta z Yorku prožila první léta života v relativním klidu, ale období mezi čtvrtým a pátým rokem musela strávit v útočišti Westminsterského opatství, neboť se opět rozpoutaly bratrovražedné řeže a její otec byl dočasně sesazen z trůnu. Poté, co Eduard IV. pobil nepřátele a vrátil se do Londýna, byla Alžběta vzdělávána u dvora, aby získala dovednosti považované za vhodné pro budoucí panovnici. Jednalo se o čtení a psaní v angličtině, matematiku a vedení domácnosti, dále vyšívání, jezdectví, hudbu a tanec. V otcově knihovně si navíc půjčovala knihy o historii a alchymii. Mluvila trochu francouzsky, ale ne plynně.
Jako prvorozená dcera panujícího krále byla předurčena provdat se za co nejlepší partii. Jak bylo ve vznešených rodinách obvyklé, našli jí ženicha, když byla ještě malá dívenka. Ve třech letech ji otec zaslíbil synovci svého nejvlivnějšího rádce, ale záhy toto ujednání zrušil, protože vyjednal zasnoubení s francouzským následníkem trůnu Karlem. Alžběta se pak sedm let těšila, že se stane francouzskou královnou, ale roku 1482 se dozvěděla, že si to Francouzi rozmysleli, jelikož její snoubenec dal přednost dědičce Bretaně.
V roce 1483 odešel Alžbětin otec Eduard IV., řečeno slovy německého básníka Johanna Wolfganga von Goetha, „spánkem smrti k bohu“. Touha po moci nato rozeštvala, a nakonec i zničila linii Yorků. Alžbětin třináctiletý bratr byl prohlášen za Eduarda V., ale jejich strýci Richardovi se podařilo zabránit jeho korunovaci a spolu s mladším bratrem Richardem ho internovat v londýnském Toweru. Sám se ujal koruny jako Richard III. a nechal prohlásit sňatek rodičů Alžběty z Yorku za neplatný s tvrzením, že Eduard IV. byl již ženat, když si bral vdovu Greyovou. Ta se spolu s dětmi uchýlila opět do bezpečí opatství.
Když v roce 1484 zemřela Richardova manželka, proslýchalo se, že král uvažoval o sňatku s neteří Alžbětou. To vyvolalo v církevních kruzích velké pobouření, proto Richard III. raději veřejně přísahal, že nic takového nemá v úmyslu, že se o bratrovu rodinu dobře postará a neteřím najde skvělé ženichy.
Z Alžběty z Yorku mezitím vyrostla velká kráska s pravidelnými rysy, vysokou štíhlou postavou, světlou pletí a nádhernými plavými vlasy. Po svém otci zdědila vznešenost a výšku, neboť měřila 168 centimetrů, čímž čněla nad většinou ostatních dívek. A pozoruhodnou krásu zdědila po matce Alžbětě, která byla oprávněně považována za nejpůvabnější ženu na Britských ostrovech.
Spojení dvou linií rodu
Zatímco se Alžběta ukrývala v opatství, přihlásil se s nároky na trůn potomek Lancasterů Jindřich Tudor. Dostalo se mu pomoci od bretaňského vévody, francouzského krále i mnoha anglických lordů nespokojených s Richardem III. Poté, co se vylodil v Anglii, rozpoutal občanskou válku. V zákulisí intrikovala matka Jindřicha Tudora, Markéta, která v létě 1483 tajně domlouvala sňatek Alžběty s Jindřichem poté, co svrhne Richarda III. Jindřich i Alžběta byli sice oba prapravnuky Eduarda III., ale takový stupeň příbuzenství církev považovala za únosný. Navíc z Toweru záhadně zmizeli Eduard a Richard, jediní přeživší mužští dědicové Eduarda IV. Alžbětina matka tušila, že její synové jsou již mrtví, a proto vítala jednání o sňatku své dcery s Jindřichem Tudorem.
Pro úplnost dodejme, že Jindřich Tudor později nechal šířit zvěsti, že Richard III. přikázal synovce udusit a zakopat v zahradách Toweru. Toto pojetí zpracoval i William Shakespeare v tragédii Richard III. Někteří historici však upozorňují, že silný motiv k vraždám měl také Jindřich Tudor, neboť princové mu stáli v cestě na trůn, takže je mohli odstranit jeho stoupenci. V roce 1674 byly v Toweru při přestavbě nalezeny dvě dětské kostry. Bez vědeckého ověření byly prohlášeny za pozůstatky princů a pohřbeny ve Westminsterském opatství. V říjnu 2022 pověřil britský král Karel III. tým archeologů, aby z nalezených kostí odebrali vzorky DNA a porovnali je s DNA dnešních potomků Plantagenetů. Na výsledky se stále ještě čeká.
Richard III. byl v roce 1485 zabit na bitevním poli a jeho nástupcem se stal Jindřich VII., který se na základě práva dobyvatele prohlásil anglickým králem. Okamžitě nařídil, aby byl zákon prohlašující Alžbětu a její sourozence za nemanželské vymazán ze záznamů a všechny kopie zničeny. Poté se v lednu 1486 ve svých devětadvaceti letech s devatenáctiletou princeznou oženil. Tento sňatek konečně ukončil spory Lancasterů a Yorků, a nová dynastie Tudorů si do erbu symbolicky dala růži, zbarvenou červeně i bíle.
Manželka krále
Introvertní a „nesmírně podezíravý“ Jindřich VII. měl zdrženlivou a uzavřenou povahu, byl ale inteligentní, trpělivý a ve vypjatých situacích vždy zachoval klid. Měl modré oči, jeho pleť však byla lehce nažloutlá a na levé oko šilhal, ale díky holdování rytířským turnajům i tenisu se mohl pyšnit štíhlou, statnou postavou. Jeho vztah ke „krásné, jemné a plodné“ Alžbětě byl něžný a láskyplný. Prožili šťastné manželství a navzájem si často dávali drobné dárky, kupříkladu nádherně iluminované knihy či výšivky. Jindřich poznal, že Alžběta je loajální, neintrikuje, a tak se do ní zamiloval, důvěřoval jí a respektoval ji.
V 15. století se od královen očekávalo, že porodí mužského dědice, budou se věnovat dobročinnosti, půjdou příkladem jako zbožné křesťanky a budou reprezentovat. Jejich angažování se ve vysoké politice a diplomacii považovala většina mužů a samozřejmě i katolická církev za nevhodné. Málokterý panovník se proto s manželkou dělil o vládu nebo spoléhal na její rady.
Nevíme přesně, do jaké míry Alžběta zasahovala do politiky. Historici ale připouštějí, že mohla být zasvěcena do státních záležitostí a že Jindřich věnoval pozornost jejím obavám. Zcela určitě ji občas zapojil do diplomatických jednání, především do sjednávání sňatků svých dětí, což byl úkol, který se od královen tradičně očekával. O tom, že Alžběta měla vliv a urovnala řadu sporů, svědčí mnoho darů, které jí věnovaly mocné osoby jako projev poděkování za její záštitu.
Pokud bychom v dějinách hledali prototyp nesmlouvané a mocichtivé tchyně, nalezli bychom ho v Jindřichově matce, přísně zbožné Markétě. Ta politikou žila, neboť dosednutí jejího syna na trůn bylo do značné míry její zásluhou, proto snachu odsunula z pozice první dámy království. Alžběta byla natolik moudrá, že veškerou osobní zášť, kterou snad ke tchyni mohla chovat, maskovala okázalou demonstrací rodinné jednoty. Nevyvolávala scény, a vzala Markétě vítr z plachet tím, že ji napodobovala.
Matka nové dynastie
Jindřichovo a Alžbětino manželství založilo dynastii Tudorovců, která vládla Anglii v letech 1485–1603. Jednalo se o 118 let, tedy o delší dobu než v případě normanské (88 let) a stuartovské dynastie (87 let), ale kratší než období, po které vládli Plantagenetové (331 let), hannoverská (187 let) a současná windsorská dynastie (124 let). S Jindřichem měli sedm dětí, z nichž se čtyři dožily dospělosti, což byl na tehdejší dobu velký úspěch. Tři z nich se ozdobily královskými korunami: Jindřich VIII. anglickou, Markéta skotskou a Marie francouzskou. Pro úplnost doplňme, že současný britský král je potomek Markéty, provdané do Skotska.
Alžbětě se narodilo první dítě v září 1486 a k velké radosti celé země šlo o dědice trůnu Artura. Měl typickou tudorovskou zrzavou kštici, malé oči a vysoko posazený nos. Byl jmenován princem z Walesu a po dlouhých jednáních jej roku 1501 oženili s plavovlasou Kateřinou Aragonskou, dcerou sjednotitelů Španělska, Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského. Artur bohužel o několik měsíců později zemřel na potivou nemoc. Jeho vdovu Kateřinu si o osm let později vzal její švagr a pozdější král Jindřich VIII.
Předpokládá se, že Alžběta v roce 1502 znovu otěhotněla v naději, že by po Arturově smrti mohla dynastii znovu dát mužského dědice trůnu. Pokud tomu tak bylo, jednalo se o osudovou chybu. Lékárnické účty a další záznamy v jejích osobních dokumentech naznačují, že poslední těhotenství bylo velmi náročné. Kromě toho buď královští lékaři špatně odhadli datum početí, nebo dítě přišlo na svět předčasně, protože 2. února 1503 se královně „náhle“ narodila holčička. Tragickou shodou okolností skonala 10. února nejprve maličká princezna Kateřina, a následující den ji, přesně na své třicáté sedmé narozeniny, do hrobu následovala Alžběta.
Odchod dobrotivé paní
Jindřicha VII. odchod milované manželky zdrtil. Byl tak sklíčený žalem, že několik týdnů setrval v ústraní a s nikým nemluvil. Po jeho návratu si dvořané všimli, že mu zbělely vlasy a tvář má poznamenanou mnoha novými vráskami. Nikdo netušil, že přísný introvert na trůně je schopen takových projevů slabosti a citu. Rozrušení vyvolané manželčinou smrtí ho navíc natolik oslabilo, že u něj propukly zdravotní problémy spojené s tuberkulózou. Král Alžbětě vystrojil okázalý pohřeb, který stál v přepočtu odhadem dnešních 55 milionů českých korun. Uložil ji do jedné z nejkrásnějších hrobek ve Westminsterském opatství, již nechal zhotovit italským renesančním sochařem Pietrem Torrigianem. Tento umělec je známý roztržkou s božským Michelangelem Buonarrotim, při níž mu zlomil nos.
Jindřich VII. přežil svou manželku o sedm let, a přestože na něj jeho rádcové naléhali, už se nikdy neoženil. Vždy býval poněkud chladný a odtažitý, ale bez laskavého vlivu jeho laskavé ženy byl naprosto nepřístupný a neúprosný. Alžbětin skon také politicky oslabil novou dynastii, neboť Jindřich měl daleko méně královské krve ve svých žilách než ona. Její smrt tak připravila krále o jednu z opor jeho dynastických nároků a zároveň ukončila naděje, že by s Alžbětou mohli mít další děti. Budoucnost dynastie poté závisela na jediném přeživším princi, Jindřichovi. A jak víme, jeho touha po synovi ho dovedla až k založení anglikánské církve a popravě dvou ze šesti manželek.
Alžběta se do dějin zapsala jako poslední ratolest rodu Plantagenetů na anglickém trůnu. Její manželský svazek přinesl zemi mír a prosperitu. Vzpomíná se na ni jako na krásnou a dobrotivou paní svého lidu. Bohužel stojí ve stínu svých méně úspěšných a důležitých snach, tedy manželek Jindřicha VIII. Pokud se hovoří o Alžbětách v anglických dějinách, častěji než Alžbětu z Yorku si lidé vybaví její vnučku Alžbětu I. Tudorovnu, nebo její potomkyni v 16. generaci, Alžbětu II.
