Smrtonosní giganti nebeských výšek (2): Strategické bombardéry během studené války

V zahraničních rubrikách se občas objeví zpráva, že se americký strategický bombardér přiblížil k ruským hranicím, popřípadě také hrozba od Ruska, že by mohlo vyslat naopak své letouny nad americký kontinent. Obě jaderné supervelmoci stále přikládají této kategorii vojenské techniky mimořádný význam

07.12.2023 - Lukáš Visingr



Pokud se o amerických a britských bombardovacích náletech na třetí říši hodně ví a debatuje, obdobné sovětské operace představují daleko méně známé téma. SSSR svá dálková letadla nasazoval opakovaně a poměrně účinně, ačkoli v měřítku podstatně menším než západní Spojenci. Každopádně se i sovětské vedení utvrdilo v přesvědčení o významu těžkých bombardérů a počítalo s nimi pro dopravu jaderných zbraní.

Úvodní část: Smrtonosní giganti nebeských výšek (1): Strategické bombardéry během studené války

Letouny inženýra Tupoleva

Vhodná konstrukce však chyběla, takže inženýr Andrej Tupolev dostal od Stalina příkaz okamžitě okopírovat letoun B-29, jelikož SSSR disponoval několika exempláři, které na jeho území nouzově přistály. Tak vznikl typ Tu-4, v kódu NATO známý jako Bull. Pochopitelně se jednalo jen o dočasné řešení, ale SSSR se pak vydal poněkud jinou cestou než USA, protože při vývoji bombardéru další generace vsadil na turbovrtulový pohon. Výsledkem se stal Tu-95, běžně označovaný též jako „Medvěd“, jelikož v systému NATO dostal kód Bear. 

Tu-95MS Bear H RF-94130 u Skotska, 2014. (foto: Wikimedia Commons, RAF/MOD, OGL v1.0)

K pohonu obrovského stroje slouží čtyři turbovrtulové motory, jež pohánějí protiběžné vrtule. Letoun díky nim dosahuje rychlosti až 925 km/h, dopraví 15 tun výzbroje a nabízí dolet 15 000 km, avšak také stojí za zmínku, že údajně jde o nejhlučnější letadlo všech dob. Kromě své primární úlohy nosiče pum či řízených raket se využívá též coby námořní průzkumný prostředek (verze Tu-142). Do služby byl přijat v roce 1956 a podobně jako B-52 stále spolehlivě slouží. Kancelář Tupolev posléze vyvinula i menší proudový bombardér Tu-16 (západní kód Badger), který se také projevil jako vynikající víceúčelová platfoma například pro tankování, námořní průzkum či elektronický boj.

Novější sovětské bombardéry 

Konkurenci letadel kanceláře Tupolev představovaly výsledky práce konstruktéra Vladimira Mjasiščeva, jenže ty se nikdy nesetkaly s nějakými velkými úspěchy. Jeho proudový stroj M-4 Molot (kód Bison) vstoupil do služby v roce 1956 jako letadlo, které mělo zajišťovat útoky na významné cíle v USA, provázela jej však řada potíží. 

Po úpravách vznikla nová varianta zvaná 3M, ale ani ta nesplnila očekávání, takže většina letadel byla přestavěna na pomocné (zejména tankovací) stroje. Jen ve fázi prototypu zůstal ambiciózní, leč problémový nadzvukový letoun M-50, jenž obdržel kód Bounder a vzbudil velké obavy, protože se samozřejmě nevědělo, že se nedostal do sériové výroby. Velice podobně tomu bylo i s dalším nadzvukovým strojem Suchoj T-4 (někdy se užívá i název Su-100), jenž také zůstal ve fázi testů. 

Stále ve službě

Nadále tak dominovala letadla kanceláře Tupolev, která koncem 50. let vytvořila typ Tu-22, první nadzvukový bombardér, který v SSSR postoupil do sériové produkce. Dostal západní kód Blinder a také vyvolával značný strach, sovětské letectvo jej však pokládalo spíše za zklamání. Jeho výkony totiž neodpovídaly skutečnému strategickému bombardéru, protože nabízel akční rádius méně než 5 000 km, a navíc se obtížně ovládal. Pracovalo se však na jeho nástupci s měnitelnou geometrií křídla, který původně začínal jako modernizace Tu-22 a nese název Tu-22M (kód Backfire), byť jde prakticky o úplně nové letadlo. Do služby se dostal v roce 1972 a varianta Tu-22M3 pořád slouží, ačkoliv oficiálně nepatří mezi strategické bombardéry. Jedná se ale spíše o politické rozhodnutí, jelikož se díky tomu nepočítá do limitů odzbrojovacích dohod. 

Tu-22M se nachází na spodní hranici této kategorie, zatímco na špičku patří obrovský Tu-160 (kód Blackjack), který vypadá trochu podobně jako B-1B, ale je daleko větší a výkonnější. Maximální hmotnost činí 275 tun (z toho až 45 tun tvoří výzbroj), stroj dosahuje rychlosti Mach 2 a jeho dolet činí přes 12 000 km.

Stroje od Britů...

Do vývoje strategických bombardérů se pustily také další státy. Stranou nemohli zůstat Britové, kteří již během druhé světové války rozpracovali program stroje Vickers Valiant. Do služby se dostal roku 1955 jako první z „véčkových“ letounů, jak se běžně nazývá trojice britských bombardérů z údobí studené války. Valiant užíval zcela konvenční řešení, ale o druhém stroji Avro Vulcan se to rozhodně říci nedalo. Šlo o bezocasý letoun s křídlem tvaru delta, jenž dosahoval těsně podzvukové rychlosti a přepravil téměř 10 tun bomb. Do služby se dostal roku 1956 a o dva roky později se přidal ještě třetí „véčkový“ bombardér Handley Page Victor, který se vyznačoval křídlem s charakteristickým srpovým půdorysem a velice zvláštně řešenou přídí trupu. 

Avro Vulcan (XH558) ve Farnborough, 2015. (foto: Wikimedia Commons, Alastair Barbour, CC BY 2.5)

Zajisté největší oblibě se těšil vulcan, jenž jako jediný z trojice prodělal i ostré válečné nasazení, protože na jaře 1982 provedly tyto stroje (za podpory letounů Victor v úloze tankerů) sedm pumových náletů na argentinské síly na Falklandách. Britové také měli v plánu zavést do služby nadzvukový bombardér, ale slibný stroj BAC TSR.2 zůstal pouze ve stadiu prototypu. 

...a Francouzů 

Výčet evropských strategických bombardérů zakončuje francouzský stroj Dassault Mirage IV, který vstoupil do služby v roce 1964 a vypadal v podstatě jako obří verze stíhaček řady Mirage s delta křídlem. 

Obě západoevropské nukleární velmoci své bombardéry vyřadily, kdežto USA stále provozují stroje B-52HB-1B a vedle nich novější „neviditelné“ letouny Northrop B-2A Spirit. V Rusku slouží typy Tu-22M3, Tu-95MSTu-160 a Čína užívá stroje série Xian H-6, jak se jmenuje zcela přepracovaná varianta Tu-16. Všechny tři mocnosti však už vyvíjejí i nové bombardéry (B-21 Raider, PAK DA PoslannikH-20), což prokazuje, že se s touto kategorií letecké techniky nadále počítá.


Další články v sekci