Židé ve službách strýčka Sama: Výcvik, organizace a nejznámější akce amerických Ritchie Boys

Vstup USA do druhé světové války přinutil armádní velení přehodnotit zpravodajskou strategii. Dvě meziválečné dekády se nesly ve znamení koncentrace na udržení vlivu v Tichomoří a Latinské Americe, zatímco vůči evropským záležitostem panoval ve Washingtonu odtažitý přístup. Sílící vliv nacismu a rozšiřování konfliktu v Evropě nicméně přimělo Spojené státy hledat prostředky pro hrozící konfrontaci s Hitlerem.

Jako zásadní problém špionážní práce se ukazovala především nedostatečná znalost jazyka. Nově zřízená Vojenská zpravodajská služba (Military Intelligence Service, MIS), zformovaná na podzim 1941 v čele s generálem Hayesem Adlai Kronerem, proto usilovala o nábor osob, které by nejen ovládaly němčinu, ale také znaly německé prostředí, kulturu a mentalitu.

Jako ideální adepti se v tomto směru jevili emigranti, jež nikdo nemohl podezírat ze sympatií k nacismu. Šlo zejména o předválečné občany Německa a Rakouska, ale též Československa, Polska a dalších zemí. Převažovali u nich muži a ženy židovského původu, často též levicového či sionistického smýšlení. Nejednalo se však pouze o německy mluvící jedince, MIS současně pracovala na náboru mezi japonskou menšinou v USA.

Tábor Ritchie

Ve výcvikovém kempu ve státě Maryland se sešla pestrá směsice adeptů pro službu ve Vojenské zpravodajské službě. S ohledem na potřebné jazykové znalosti měli silné zastoupení reportéři, spisovatelé či učitelé. Někteří, jako saský žurnalista Stefan Heym, po nástupu Hitlera emigrovali do Československa a odtud následně za Atlantik. Uplatnění u MIS našel také dramatik, novinář a syn držitele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna Klaus.

Švýcarský rodák Philip Glaessner, který na počátku války žil ve Velké Británii a živil se jako úspěšný hudebník a zdravotník, byl v roce 1940 kvůli svému zahraničnímu původu internován. Do USA se mu podařilo dostat až po několika pokusech o dva roky později. Další rekruti Vojenské zpravodajské služby pocházeli z řad amerických Židů, kteří se ve Spojených státech již narodili, nebo tam přišli jako děti.

Výcvikem v táboře Ritchie během války postupně prošlo přes 22 000 osob, z toho zhruba 2 000 tvořily ženy, následně zařazené k Ženskému armádnímu sboru (Women’s Army Corps, WAC) jako řidičky či spojařky. Dále se v něm školili také Američané japonského původu. Úkolem frekventantů pocházejících z Evropy se mělo stát překládání zachycených německých depeší, výslechy zajatců, ale též tvorba letáků a dalších propagandistických materiálů v němčině. Vybraných 900 mužů dále prošlo zvláštním zpravodajským a bojovým kursem v kempu Sharpe v Pensylvánii.

Ve vzpomínkách na poměry v Ritchie Klaus Mann později kritizoval rasovou segregaci mezi bělošskými vojáky a afroamerickým personálem. Koexistence osob z řady zemí a z různých sociálních prostředí také vedla k občasnému politickému napětí mezi mužstvem. Ačkoliv většina výcviku spočívala ve zpravodajské práci, frekventanti absolvovali také lekce boje zblízka. Ty vedl bývalý zápasník a veterán první světové války Frank Leavitt.

Hrozba předáním do SSSR

Menší část absolventů včetně Klause Manna prošla nasazením ve Středomoří. Většina se pak účastnila bojů ve Francii a Německu. Generál Oscar Koch, který se proslavil jako zpravodajský důstojník 3. armády, později prohlásil, že zpravodajské informace, jež Ritchie Boys získali výslechem zajatců a analýzou zadržených písemností, přispěly k tomu, že Spojenci dokázali odrazit útok třetí říše v Ardenách. K rozšířené taktice při vytěžování zadržených nepřátelských vojáků patřilo využívání strachu ze sovětského zajetí. Ten s blížícím se koncem války sílil. 

Tlumočníci proto internovaným příslušníkům Wehrmachtu a Waffen-SS s oblibou zdůrazňovali, že mohou pomoci i svým spolubojovníkům, aby skončili v rukou Američanů, a nikoliv Rudé armády. V případě potřeby překladatelé neváhali zajatcům dokonce hrozit předáním do SSSR. Když se fronta v posledních měsících války přesunula na území Říše, připravovali členové MIS letáky odrazující vojáky i civilisty od dalšího odporu.

Mimo frontovou linii

Vzhledem k povaze služby působili příslušníci Ritchie Boys většinou v týlu mimo frontovou linii. Ostatně v případě zajetí by jim jakožto občanům Německa či okupovaných oblastí hrozila smrt. Během nepřátelské ofenzivy v Ardenách se však několik mužů dostalo do rukou nepřítele a dva skončili před popravčí četou. Ostatním se naštěstí podařilo utajit svůj původ.

Klaus Mann prošel nasazením v severní Africe a Itálii, kde se kromě výslechů zadržených příslušníků Wehrmachtu a Waffen-SS zúčastnil také tvorby propagačních letáků a tiskovin. V závěru války a po jejím skončení pak mapoval poměry v osvobozených koncentračních táborech a shromažďoval podklady, později využité při stíhání válečných zločinců.

Právě příprava informací pro soudní procesy s nacistickými špičkami v Norimberku se stala dalším klíčovým úkolem Ritchie Boys. Mnozí překládali německé dokumenty a svědecké výpovědi pro potřeby tribunálu. Jiní se v prvních poválečných měsících podíleli na vydávání novin a časopisů v americké okupační zóně Německa, jako například Steffan Heym v Mnichově.

Skoro zapomenutí hrdinové

Zásluhy Ritchie Boys dlouho zůstávaly nepovšimnuty. Jednak mnohé detaily podléhaly utajení, a pak řada přeživších veteránů se po skončení války vrátila z Ameriky do svých domovských zemí nebo se vystěhovala do Izraele. Již v průběhu konfliktu řada emigrantů ve službách MIS zažádala o občanství USA. Někteří však čelili administrativním obstrukcím kvůli svým sympatiím ke komunismu, ať již skutečným, či domnělým. V éře studené války pak na ně veřejnost často nahlížela jako na podezřelé cizince.

Osudy veteránů po skončení války vypadaly dosti různorodě. Klaus Mann propadl depresím z poválečného vývoje i osobních problémů, což vedlo k jeho dobrovolnému odchodu ze světa v květnu 1949. Uznávaný fotograf polsko-židovského původu David Seymour zahynul v listopadu 1956 jako zpravodaj během Suezské krize. Při cestě přes frontu za reportáží o výměně válečných zajatců spolu se svým kolegou Jeanem Royem je zastřelila egyptská hlídka.

Pražský rodák Hanuš Burger se již v USA a později po návratu do Československa uplatnil jako respektovaný filmový režisér. V období normalizace opět emigroval, tentokrát do západního Německa, kde se nadále věnoval své profesi.

Novinář Stefan Heym zůstal ve Spojených státech, ale kvůli svému levicovému smýšlení musel odejít z armády. V roce 1952 na protest proti politice mccarthysmu (obvinění z podvratné činnosti nebo velezrady bez ohledu na důkazy) vrátil válečná vyznamenání a vystěhoval se nejprve do Prahy a poté do NDR. S tamním režimem se však záhy dostal do konfliktu kvůli cenzurním zásahům do své publicistické a románové tvorby. Po znovusjednocení Německa se pak v 90. letech angažoval jako umírněně levicový poslanec.

Příběh Ritchie Boys se dostal do širšího povědomí teprve zhruba v poslední dekádě. Roku 2011 se v památníku holokaustu ve Farmington Hills v Michiganu uskutečnilo první setkání dosud žijících veteránů. V následujících letech se pak jednotka dočkala několika ocenění. V roce 2022 senátor Paul Corderman oznámil záměr vybudovat v někdejším táboře v Marylandu muzeum. Ve stejné době vystoupil kongresman David Trone s návrhem, aby jednotka Ritchie Boys obdržela Zlatou medaili kongresu.