Německý minomet ráže 25 cm proměňoval bunkry v trosky, zároveň ale představoval smrtelné riziko i pro vlastní obsluhu
Německý minomet 25cm Minenwerfer vznikl jako ničitel opevnění a během první světové války se stal postrachem zákopových linií, která ohrožovala nepřítele a občas i vlastní obsluhu.
Obsluha minometu musela být početná kvůli velké hmotnosti zbraně i munice. (foto: DepositPhotos)
Úctyhodný 25cm těžký minomet (25 cm schwerer Minenwerfer) byl vyvinut v prvním desetiletí 20. století pro německou císařskou armádu. Zbraň byla přepravována na dvoukolové lafetě, při instalaci do palebné pozice se kola sundala. Obsluha pak musela vykopat jámu hlubokou nejméně 1,5 metru, která chránila jak minomet, tak dělostřelce.
I přes relativně krátký dostřel (540-970 metrů) šlo o velmi efektivní zbraň používanou především proti opevněním. Jeho granáty byly téměř stejně účinné jako střely „Tlusté Berty“, houfnice o ráži 42 cm, která měla více než 50krát vyšší hmotnost než minomet. Bylo to dáno především tím, že granát minometu mohl být díky nízké úsťové rychlosti naplněn větším množstvím výbušniny. Na začátku války měli Němci 44 těchto zbraní, na jejím konci už 1 234 kusů.
Výbušná služba
Vývoj této zbraně výrazně ovlivnila rusko-japonská válka z let 1904–1905, zejména obléhání Port Arthuru. Právě zde se ukázalo, jak účinné mohou být těžké minomety při ničení bunkrů a opevnění, proti nimž si běžné dělostřelectvo často nedokázalo poradit. Německá armáda proto začala podobné zbraně vyvíjet především pro ženijní jednotky, které potřebovaly účinný prostředek pro boj v opevněném terénu a později i v zákopové válce první světové války.
25cm schwerer Minenwerfer byl drážkovaný minomet nabíjený ústím hlavně a využíval hydropružinový brzdovratný systém tlumení zpětného rázu. Střílel buď téměř stokilogramové granáty, nebo lehčí o hmotnosti kolem 50 kilogramů, přičemž oba typy munice obsahovaly mimořádně velké množství výbušniny. Nízká úsťová rychlost totiž umožňovala používat tenčí stěny granátů a více prostoru vyhradit pro nálož.
Němci navíc kvůli nedostatku TNT často používali levnější směsi na bázi dusičnanu amonného. Ty však byly méně stabilní a občas způsobovaly předčasné exploze, takže služba u těchto minometů byla pro obsluhu výrazně nebezpečnější než u běžného dělostřelectva.
V roce 1916 se začala vyrábět modernizovaná verze s delší hlavní označovaná jako 25 cm schwerer Minenwerfer neuer Art (n/A), která nabízela větší dostřel. Původní kratší varianta pak získala označení alter Art (a/A). Existovala i meziverze nazvaná 25 cm schwerer Minenwerfer 16a, která vznikla prostým prodloužením hlavně starších minometů o půl metru.