Literární nadšenec chtěl uctít Shakespeara. Rozpoutal ale ekologickou katastrofu, která změnila celou Severní Ameriku

Zatímco v Číně lidská pýcha a politická vůle vedly v 50. letech minulého století k masivnímu vyvražďování vrabců, na opačném konci světa, v USA ukazuje příběh špačků, že i zdánlivě nevinný čin – vypuštění několika desítek ptáků – může mít nečekané a dlouhodobé ekologické následky. V obou případech byla narušena křehká rovnováha ekosystémů – a následky přetrvávají dodnes.

Eugene Schieffelin se dopustil omylu, který měl vážný dopad na celý severoamerický ekosystém. Na rozdíl od Mao Ce-tunga jeho rozhodnutí nemělo žádný strategický cíl, neusilovalo o veřejné blaho ani nesledovalo politický plán. Šlo spíše o jeho osobní zálibu a možná i touhu se trochu „blýsknout“ v jistých společenských kruzích.

Schieffelin byl zámožný výrobce léků z New Yorku, člen Americké společnosti pro aklimatizaci, a zároveň nadšený obdivovatel Shakespeara. V té době bylo populární importovat do Ameriky různé rostliny i zvířata – cizí druhy byly považovány za něco exotického a „přínosného“ pro estetiku a zahradnické záliby. Také se tehdy formovala celá řada zájmových spolků, od zahradnických klubů až po nadšence, kteří chtěli zavézt do Ameriky všechny možné rostliny a živočichy, ať už to dávalo smysl, nebo ne.

Z Central Parku do Ameriky

V roce 1890 a 1891 se Schieffelin rozhodl, že uctí Shakespeara tím, že do Ameriky „přivede“ ptáky, kteří se v jeho dílech objevují. Moderní historici se shodují, že motivace „všichni ptáci ze Shakespeara“ je pravděpodobně legenda, přesto je příběh dostatečně zábavný, aby přežil generace. Nejprve se on a jeho společnost setkali s řadou neúspěchů: ptáci jako skřivani, hýlové či drozdi byli vypuštěni, ale v nezvyklém prostředí nepřežili. Jenže pak, 6. března 1890, přišel Schieffelin do Central Parku a spolu s asistenty otevřel klece se šedesátkou evropských špačků. O rok později přidal dalších čtyřicet ptáků. 

Zpočátku to nevypadalo, že by se špačci uchytili – z původní stovky přežilo jen několik desítek, a mnozí si mysleli, že se brzy „neslavně“ vytratí, stejně jako jejich předchůdci. Jenže špačci jsou neobyčejně vytrvalí a přizpůsobiví. Dokázali přežít v drsných zimách i horkých létech, přizpůsobit se městskému prostředí a najít potravu téměř kdekoliv. Navíc se během několika generací fyzicky adaptovali na nové prostředí – oproti svým evropským předkům mají například delší zobák a menší tělo.

Postupně jejich počet narůstal a během několika desetiletí se stali běžnými nejen v New Yorku, ale po celé Severní Americe.

Všude samí špačci

Do 20. let 20. století se špačci rozšířili do poloviny USA, a v 50. letech byli už přítomní po celém kontinentu – od Mexika po Aljašku. Dnes se odhaduje, že jejich populace přesahuje 200 milionů jedinců. Stal se z nich, slovy New York Times, „jeden z nejdražších a nejškodlivějších ptačích druhů na našem kontinentu“ nebo jak kdysi napsal Washington Post, „patrně nejnenáviděnější pták Severní Ameriky“.

Dokážou se shlukovat do obřích hejn, která mohou čítat až milion jedinců, a pak ničit úrodu ve velkém, napadají pole pšenice i brambor a ničí skladiště obilí. Jsou agresivní, vyhánějí původní druhy ptáků z jejich hnízd, k tomu napomáhají šíření nemocí mezi hospodářskou zvěří, od houbových infekcí po salmonelu.

Početná hejna špačků představují také riziko pro leteckou dopravu. V roce 1960 například narazilo do letadla startujícího z letiště Logan v Bostonu velké množství ptáků, poškodilo motory a způsobilo havárii, při které zahynulo 62 pasažérů.

Špačci jsou dnes považováni za jedny z nejškodlivějších ptáků v Severní Americe. Přestože způsobili značné škody zemědělství, ekologii i infrastruktuře, jejich přítomnost je výsledkem činnosti jednoho člověka, který si myslel, že pomáhá přírodě a vzdává hold literatuře. Jeho příběh je fascinující připomínkou toho, že i malé a nevinné rozhodnutí může mít ekologické následky tisíce kilometrů daleko a stovky let dopředu – a že láska k literatuře někdy může přinést daleko méně romantické důsledky.