Stavby za miliardy měly změnit svět, místo toho chátrají. Gigantické projekty, které skončily úplným fiaskem

Větší, účinnější a drahý

• Superconducting Super Collider | ztráta 2,2 miliardy dolarů

Mezi nejsmutnější promarněné příležitosti v historii patří projekt Superconducting Super Collider: Supravodivý urychlovač částic se měl stát největší a nejdražší stavbou 20. století, ale kvůli přemrštěným nákladům a politickým neshodám se od jeho budování upustilo, a postavit se tak podařilo pouze základy.

Americká vláda o projektu uvažovala od 70. let, kdy si nechala vypracovat první analýzu výstavby největšího a nejvýkonnějšího urychlovače částic na světě. V 80. letech pak popularita myšlenky vzrostla natolik, že ministerstvo energetiky provedlo rozsáhlou revizi zařízení s obvodem 87 km, které se mělo nacházet v texaském Waxahachie a vyjít na 4,4 miliardy dolarů.

Obavy ohledně nákladů provázely projekt od samého začátku, nicméně vláda počítala s tím, že se do výstavby finančně zapojí také Japonsko, Rusko, Kanada a Evropa. Ve vyhrocené debatě ovšem zaznívaly i argumenty, že by měly zmíněné obrovské peníze směřovat spíš na menší experimenty nebo na rozvoj jiných vědeckých oblastí.

Se stavbou se začalo v roce 1991, vyrostlo však jen pár základních budov a 22,5 kilometru tunelů. Další státy se totiž k výstavbě nepřidaly, protože se projekt v zahraničí propagoval jako příklad americké nadřazenosti a evropské země již investovaly do vlastního urychlovače. Domácí přesvědčení o gigantickém zařízení začalo skomírat, neboť se objevovaly další nečekané náklady a předpokládaný rozpočet přesáhl osm miliard dolarů.

Po dvou letech a více než dvou investovaných miliardách Kongres stavbu zastavil a předal ji do správy okresu Ellis County, který se ji pak řadu let pokoušel prodat. Teprve v roce 2012 ji koupila společnost Magnablend, jež se zabývá výrobou techniky pro ropná pole. (foto: Profimedia/AP)

Ani Paříž dost nelákala

• Tchien-tu-čcheng | ztráta asi miliarda dolarů

Ve městě Chang-čou u pobřeží Východočínského moře se nachází neobvyklá čtvrť Tchien-tu-čcheng, v jejímž centru se tyčí k nebi kopie Eiffelovy věže. Vize developerů byla prostá: vytvořit luxusní komunitu pro sto tisíc lidí po vzoru Paříže. Lokalita o rozloze 31 kilometrů čtverečních však příliš mnoho zájemců o bydlení nepřilákala a po otevření v roce 2013 se v ní usadily asi jen dva tisíce lidí. Dnešní populace se pohybuje kolem třiceti tisíc obyvatel, a čtvrť tudíž stále zůstává z větší části prázdná. (foto: Shutterstock)

Svět klesající pod hladinu

• World Islands | ztráta 9,3 miliardy dolarů

Umělé souostroví World Islands je jedním z mnoha extravagantních dubajských projektů, a při pohledu z letadla svým tvarem dokonce skutečně připomíná světové kontinenty. Přívod financí však poměrně záhy vyschnul a v roce 2008 dostal projekt po čtyřech letech červenou. Dnes navíc vycházejí najevo stavitelské chyby a jednotlivé ostrovy se kvůli špatné statice i nekvalitním technologickým postupům potápějí, nebo rovnou rozpadají. (foto: Wikimedia Commons, NASA, PDM 1.0)

Pusté letiště za miliardu

• Ciudad Real | ztráta 1,1 miliardy eur

Mezinárodnímu letišti Ciudad Real se stala osudným jeho přílišná izolace uprostřed španělské krajiny a ekonomická krize, která Evropu sevřela v roce 2008. Myšlenka na jeho zbudování byla přitom nosná: Budoucí vzdušný přístav měl ulehčit stávajícímu přetíženému letišti v hlavním městě, od kterého jej dělí víc než 200 kilometrů. Nové ranveje sice našly chvilkové využití za pandemie koronaviru, kdy na nich parkovalo asi 200 letadel. Jinak ovšem Aeropuerto Central Ciudad Real zeje prázdnotou a chátrá. (foto: Wikimedia Commons, kallerna, CC BY-SA 4.0)

Zvenčí honosný, uvnitř prázdný

• hotel Rjugjong | ztráta 750 milionů dolarů

Stavba futuristicky vyhlížejícího hotelu Rjugjong započala již v roce 1987, ale když Severní Koreu o pět let později paralyzovala ekonomická krize, nacházela se před dokončením pouze pomyslná venkovní slupka. Uvnitř přitom chybělo veškeré vybavení, jež by 330metrovou budovu učinilo obyvatelnou. Okolo roku 2008 se sice práce na chvíli obnovily, ale nakonec stroje utichly definitivně. Dnes se na jedné z masivních stěn stavby nachází obří LED panel a promítá se na něj propaganda. (foto: Profimedia)

V řadě za sebou

• Burdž Al Babas

Stovky stejných honosných budov s věžičkami, obklopených zvlněnými kopci a lesy… Zdánlivě idylická scenérie přesto působí jako filmové kulisy k novogotickému hororu. Ve velkolepém bytovém komplexu Burdž Al Babas, jehož cena se vyšplhala na 200 milionů dolarů, totiž nikdo nežije. Stavby na severozápadě Turecka, na půli cesty mezi Istanbulem a Ankarou, začaly pod křídly developerské skupiny Sarot Property Group vyrůstat v roce 2014. Počítalo se přitom, že o ně projeví zájem investoři ze zemí Perského zálivu.

Kromě stovek „hradních vil“ se plánovala také výstavba nákupního centra, tureckých lázní, kin a sportovních zařízení. Přestože se však část nemovitostí prodala, mnoho zájemců později od koupě odstoupilo a v roce 2019 se projekt úplně zastavil. Sarot Property Group se následně ocitla ve finančních potížích, a stovky vil tak zůstaly stát ladem – jako znepokojivá připomínka developerské megalomanie a přemrštěných očekávání. (foto: Shutterstock)