Albert Einstein položil základy svých přelomových teorií během pobytu v Praze. Proč život mezi Čechy nesnášel?

Nikdy se sice nepodrobil testu inteligence, nicméně podle současných odhadů by Albert Einstein zřejmě dosáhl výsledku kolem 160 bodů. Zařadil by se tak do kategorie géniů, kterých se v populaci vyskytují pouhá dvě procenta. A genialita se také stávala častým námětem jeho úvah. Jeden z jeho proslulých citátů zní: „Každý je génius. Ale pokud budete posuzovat rybu podle její schopnosti vylézt na strom, bude celý svůj život žít s vědomím, že je neschopná.“

Že měl smysl pro humor, dokládá i další z jeho slavných bonmotů: „Nejtěžší věc na světě k pochopení je daň z příjmů.“ Mimochodem, účetnictví nepředstavovalo jedinou oblast, v níž si vědec nebyl jistý. Zatímco teoretickou fyziku zvládal na jedničku, nechal se slyšet, že „láska je pro smysl člověka složitější než matematika, mnohdy s neřešitelnými příklady“. A jeho osobní život nabízel jasný důkaz. Než se však z Einsteina stala celosvětově respektovaná osobnost, prošel si obdobím nejistoty a tápání – včetně let školní docházky.

Nejdřív maturita!

První konflikt se vzdělávacím systémem zažil coby 15letý mladík, když se rozhodl opustit gymnázium v Mnichově. Tamní formální a mechanický styl výuky se mu příčil, neboť podle něj zabíjel kreativitu. Koncem roku 1894 proto zamířil za zbytkem své rodiny do italské Pavie.

Krátce nato podal přihlášku na Spolkovou vysokou technickou školu v Curychu, ale neprošel přijímacím řízením: Exceloval sice ve fyzice a matematice, ale selhal v obecné části, zejména ve francouzštině, a dostal doporučení nejprve odmaturovat. Nakonec maturitu složil v roce 1896 na gymnáziu ve švýcarském Aarau a na vysněnou polytechniku se na druhý pokus dostal bez problémů. 

V té době se také coby odpůrce nacionalismu vzdal německého občanství a až do roku 1901, kdy přijal to švýcarské, zůstal bez státní příslušnosti. Mimo jiné se tak vyhnul povinné vojenské službě. 

Do prvního ročníku jich v Curychu nastoupilo šest, ovšem pouze jedna dívka, 20letá Mileva Marićová. A právě ona se záhy stala Albertovou nejbližší přítelkyní a posléze i milenkou.

Hudba a fyzika

Společně debatovali o nejnovějších fyzikálních teoriích, což Einsteina bavilo víc než osamělá četba učebnic. Dlouhé hodiny trávili v posluchárnách, knihovnách i kavárnách, četli práce Ludwiga Boltzmanna, Hermanna von Helmholtze či Jamese Clerka Maxwella a řešili matematické problémy.

Einstein později vzpomínal, že právě s Milevou mohl vést rozhovory, které ho intelektuálně inspirovaly. V dopisech jí psal o „naší práci“ a „našem zkoumání“, což dodnes vyvolává otázky, jak velký měla podíl na jeho raném myšlenkovém vývoji. Jejich studentský život byl skromný. Často se procházeli kolem Curyšského jezera, stýkali se s přáteli z univerzity, navštěvovali koncerty a při společných večerech se prolínaly vědecké debaty s osobními rozhovory. Přitahovala je nejen inteligence toho druhého, ale také pocit, že patří k nové generaci, která chce změnit pohled na svět.

Přátelství postupně přerostlo v milostný vztah, nebyl však bez překážek. Einsteinova rodina Milevu zrovna nemilovala a mladý pár se musel vyrovnávat i s finanční nejistotou. Nicméně obtíže jejich pouto upevnily a vzniklé intelektuální partnerství formovalo Einsteinovy první vědecké kroky. Nakonec se v lednu 1903 vzali, v květnu následujícího roku se jim narodil syn Hans Albert a o šest let později mu přibyl ještě bratříček Eduard.

V Praze je blaze

Od dubna 1911 pak Einstein působil na C. k. německé univerzitě Karlo-Ferdinandově v Praze. A v české metropoli se také údajně zrodilo hned několik klíčových myšlenek, jež později daly vzniknout některým z jeho převratných teorií.

Za to, že se pro něj zmíněná univerzitní pozice našla, nepřímo vděčil rakouskému fyzikovi Gustavu Jaumannovi z Německé vysoké školy technické v Brně, který pozvání do Prahy odmítl. Navíc Einsteina jistě motivoval i fakt, že se s nabízeným postem pojilo vedení nového Ústavu teoretické fyziky – a také slušný plat ve výši 8 872 korun ročně, tedy skoro dvojnásobek jeho dosavadního příjmu. Týdně vedl pět hodin přednášek a dvě hodiny cvičení. V roce 1911 byl přitom v univerzitní sféře stále ještě nováčkem.

Po absolvování curyšské polytechniky dlouho nemohl nalézt akademické místo, a řádné profesury se tak dočkal teprve roku 1909. Ne že by snad na příslušnou pozici neměl dostatečnou kvalifikaci, či dokonce znalosti – potíž tkvěla spíš v jeho přístupu k vysokoškolskému prostředí. Stejně jako v případě gymnázia, i jeho univerzitní studia se nesla v duchu odvážného rebelování proti zkostnatělému systému.

Líný pes profesorem

Na hodinách fyziky se jeho svéráz projevoval například tím, že ignoroval doporučený pracovní postup a místo toho prováděl zadané experimenty po svém. Jeho tehdejší profesor mu prý dokonce doporučil zvážit jinou kariéru, třeba medicínu nebo právo. A slavný matematik Hermann Minkowski, jehož přednášky Einstein navštěvoval, ho údajně nazval líným psem. 

Cestu k badatelské kariéře mu tak částečně otevřela teprve publikace několika odborných článků v časopise Annalen der Physik. V té době už měl přitom za sebou počáteční práci na teorii relativity i vysvětlení Brownova pohybu či fotoelektrického jevu… 

Málokdo z dvaceti studentů, kteří v Praze v letním semestru 1911 chodili na jeho přednášky, si asi uvědomoval, jaká kapacita před jejich lavicemi stojí. Třebaže Einstein tehdy ještě neplatil za „hvězdu světového formátu“, v příslušných vědeckých kruzích měl již značné jméno díky předchozím publikacím o speciální relativitě a kvantové teorii. Jak vysvětluje Jiří Podolský z Matematicko- fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, Einstein vedl základní fyzikální kurzy jako mechaniku, teorii kontinua, termodynamiku a molekulovou teorii tepla, a to nejprve v Klementinu a posléze i v budově současné Přírodovědecké fakulty ve Viničné ulici. Dnešní návštěvníci při vstupu do tamní monumentální haly jistě nepřehlédnou bustu génia, připomínající jeho působení na škole v letech 1911–1912.

Potíže s češtinou

Obdobná pamětní deska zdobí dům v Lesnické ulici 7, tehdejší Třebízského, která připomíná, že právě na této adrese Einstein bydlel. Jak uvádí letopočet na fasádě, budova byla postavena teprve v roce 1910, tedy rok před fyzikovým příjezdem. Architekti ji navrhli ve stylu art deco, a dokonce do ní dali zavést elektřinu, což v Praze počátkem 20. století rozhodně nebylo běžné. Do nového působiště manžela doprovázela i Mileva se syny, ve městě si však nezvykla – měla problémy s češtinou a trpěla depresemi. Jejímu stavu pak jistě nepomáhal ani fakt, že se manželství v té době již rozpadalo.

Ani Einsteina pražské poměry zcela nenadchly, přesto k tamní komunitě přilnul víc. Po výuce chodil debatovat s přáteli či hrát na housle a neděle pravidelně trávil v domě rakouského indologa Morize Winternitze, rodinu však s sebou podle Podolského nikdy nevzal. Kromě toho patřil k vítaným hostům na setkáních německých židovských intelektuálů, kteří se scházeli v salonu průkopnice ženského hnutí Berty Fantové na Starém Městě.

Na přednášce s Kafkou

V tomto filozofickém kroužku měl Einstein údajně přednášky i o své teorii relativity a jednu z nich si vyslechl také spisovatel Franz Kafka. Vztahy mezi českou, německou a židovskou komunitou tehdy zásadně ovlivňovaly atmosféru ve společnosti a Einstein si nemohl nevšimnout určité animozity, jež mezi jednotlivými skupinami panovala. Například Karlo-Ferdinandova univerzita se striktně dělila na českou a německou část, přičemž se jejich příslušníci vzájemně nestýkali, což mu po dlouholetém pobytu v tolerantním Švýcarsku připadalo nepochopitelné.

Ve společenském rozletu mu značně bránila i skutečnost, že německy mluvilo asi jen šest procent pražského obyvatelstva. Einsteinův krátký pobyt v Praze skončil v červenci 1912 a životopisci jej dlouho považovali za zanedbatelnou epizodu, která neměla na jeho kariéru významnější vliv. Dnes už ovšem víme, že opak je pravdou: V uvedené době publikoval hned jedenáct vědeckých prací. Princetonský historik vědy Michael D. Gordin dokonce vydal v roce 2020 knihu s názvem Einstein in Bohemia, v níž důkladně mapuje fyzikovo zdejší působení.

Pražská přitažlivost

Gordin se mimo jiné zabývá otázkou, jak se šestnáct měsíců na Karlo-Ferdinandově univerzitě promítlo do Einsteinovy vědecké práce. Výzkum naznačuje, že právě v Praze se naplno zaměřil na gravitaci a její propojení s časoprostorem, což ho později nasměrovalo k obecné teorii relativity, kterou dokončil roku 1915 v Berlíně. „Během pobytu v Praze z takzvaného principu ekvivalence spočítal, jak bude gravitační pole zakřivovat dráhu paprsků světla a měnit jeho barvu. Přišel na to, že pro popis gravitace nebude stačit jediná funkce jako u Newtona, ale že jich bude potřebovat deset,“ líčí Podolský.

Do Prahy se Einstein vrátil v roce 1921 a podle Gordina jej doslova okouzlila její proměna. Po první světové válce se z ní stala metropole nezávislého státu, který měl v ústavě zakotvenou ochranu menšin včetně Němců a Židů. A pro Einsteina, jenž později prchal před zrůdností nacistického režimu, byla tato idea obzvlášť důležitá. Také proto podporoval nominaci prezidenta Tomáše G. Masaryka na Nobelovu cenu míru a Československo považoval za ukázku zdařilého demokratického experimentu. Mnichovskou dohodu z roku 1938 naopak vnímal jako temný okamžik pro celou Evropu.

Režim byl hluchý…

O události v srdci starého kontinentu se zajímal i ze svého amerického exilu a například v roce 1950 poslal telegram Klementu Gottwaldovi, v němž se zasazoval o milost pro Miladu Horákovou a další tři vězně: „Prosím Vás o nevykonání rozsudku vyneseného nad Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem. Byli oběťmi nacismu, vězni německých koncentračních táborů. Jsem hluboce přesvědčen, že si zaslouží žít.“ Komunistický režim však na zahraniční apely nebral zřetel a popravy vykonal.

Einsteinův odkaz

Klíčovým bodem Einsteinovy práce se bezpochyby staly speciální a obecná teorie relativity. Z první zmíněné vyplývá proslulá rovnice vztahu mezi energií a hmotností E = mc², přičemž popisuje prostor a čas pro objekty pohybující se konstantní rychlostí, zejména rychlostmi blízkými světlu.

Obecná teorie relativity, kterou fyzik představil v roce 1915, pak vysvětluje gravitaci nikoliv jako sílu, nýbrž coby důsledek zakřivení časoprostoru hmotou a energií. Přestože její pochopení vyžaduje pokročilou matematiku, bez praktických důsledků Einsteinovy teorie by dnes nemohly fungovat ani zdánlivě všední technologie jako navigační systém GPS. Obecná relativita předpověděla například existenci černých děr, ohyb světla v důsledku gravitace či gravitační vlny a sehrála klíčovou roli v rozvoji moderní kosmologie. Vědci díky ní lépe porozuměli vývoji i rozpínání vesmíru, a navíc opakovaně obstála v experimentálních testech.

Přesto má určité limity: V extrémních podmínkách – například v nitru černých děr nebo v prvních okamžicích po Velkém třesku – je nutné zohlednit i kvantové jevy, jež dosud nedokážeme s gravitací plně sjednotit.