Desetitisíce krokodýlích mumií ukazují, jak zvláštní vztah měli staří Egypťané k těmto obávaným predátorům
Ve staroegyptském prostředí patřili krokodýli mezi posvátná zvířata, kterým Egypťané pro jejich hrozivost prokazovali úctu. I proto byli mrtví krokodýli obřadně mumifikováni a hromadně pohřbíváni.
Mumifikovaný krokodýl s mláďaty uložený v Muzeu krokodýlů v Kóm Ombo. (foto: Shutterstock)
Přírodní prostředí v severní části nilského údolí se v časech starého Egypta v mnohém odlišovalo od dnešní skutečnosti, a to zejména co se týče fauny. Řada kdysi běžných živočišných druhů se už ze současného Egypta úplně vytratila, nebo se tam vyskytuje jen velmi okrajově. Velký podíl na tom mají klimatické změny – z oblasti například v důsledku vysychání podnebí na konci prehistorie před více než 5 000 lety vymizely některé druhy označované jako velká africká fauna, tedy sloni, žirafy a nosorožci, i když hroši se tam udrželi až dlouho do historické doby.
Obávaní oblázkoví červi
Mezi živočichy, kteří už v Egyptě dnes nežijí, patří i krokodýli, již se ojediněle objevují jen v egyptské části přehradního jezera Vysoké asuánské přehrady. Vlastní nilské údolí, a ještě více plochá delta Nilu, které jsou protkané říčními rameny a přírodními i umělými vodními cestami a kanály, byly pro krokodýly odjakživa přirozeným prostředím. Proto se už v antice stali jedním z typických symbolů Egypta.
Termín crocodylus niloticus (krokodýl nilský) se objevuje v textu Diodora Sicilského v 1. století př. n. l. Samotné označení krokodýl je poprvé doloženo o 400 let dříve u Herodota a v překladu z řečtiny znamená oblázkový červ (zřejmě podle tvrdých šupin na hřbetě připomínajících kamení).
Krokodýli, kteří mohou dosáhnout délky i více než pět metrů a váhy kolem 800 kilogramů, byli vždy hrozivými predátory. Spolu s hrochy patřili už na počátku staroegyptských dějin k nejobávanějším zvířatům. Ta bylo potřeba respektovat a snažit se proti nim chránit všemi dostupnými způsoby.
Výrazem respektu bylo podle starých Egypťanů i jejich uctívání jako božské síly, kterou lze ovlivnit, nebo spíše upokojit pomocí kultovních obřadů spojených s přinášením obětin. Podoba krokodýla se tak dostala i do hieroglyfického písma; zcela výjimečný je jeden z pozdních náboženských textů v chrámu v Esně, který je psán výlučně různě vytvořenými hieroglyfy krokodýlů. Jako symbol divokosti a také plodnosti se krokodýl objevuje i ve staré egyptštině, v egyptském náboženství a magii.
Desetitisíce mumií
Na rozdíl od mnoha jiných zvířat považovaných ve starém Egyptě za posvátná byli krokodýli zřejmě méně často chováni v chrámech, snad kvůli své nezkrotné povaze. Existují o tom jen ojedinělé zmínky u Diodora Sicilského a Strabona z 1. století př. n. l. O to větší úcta pak byla prokazována mrtvým krokodýlům, kteří byli obřadně mumifikováni a hromadně pohřbíváni, často do rozsáhlých hrobových komplexů nebo celých pohřebišť.
Jen ve fajjúmské lokalitě Tebtunis (dnes Tell Umm el-Baragát), kde byla uctívána místní forma boha Sobka pod jménem Soknebtunis (viz Ztělesnění krokodýla), se počet krokodýlích mumií odhaduje na desetitisíce. Mnohatisícové nálezy byly objeveny i v Kóm Ombu, Esně a poblíž středoegyptského Manfalútu.
Není úplně jasné, jakým způsobem byly tyto četné mrtvoly získávány, zřejmě měl na tom podíl i lov. Také krokodýli chovaní při chrámech byli před mumifikováním, kdy se z nich stávaly zbožštělé symboly příslušného boha (obvykle Sokara, respektive jeho variant), často úmyslně usmrcováni.
Rovněž docházelo k mumifikaci krokodýlích vajec, která nahrazovala skutečná zvířata; výroba takových mumií byla ostatně mnohem jednodušší a dostupnější. Balzamovaná krokodýlí vejce byla nepochybně levnější variantou pro zájemce o jejich koupi, protože zejména v druhé polovině 1. tisíciletí př. n. l. sloužila podobně jako další mumifikovaná zvířata coby obětní dary. Ty Egypťané podle svých možností předkládali příslušným božstvům v chrámech nebo na pohřebištích, aby tak získali jejich přízeň a splnila se jim přání.
Životodárná síla
Podle dokladů z 1. tisíciletí př. n. l. se mumifikováním krokodýlů zabývala stejná skupina balzamovačů, kteří tuto práci vykonávali i u skotu a ovcí. Jejich dílny zřejmě ležely na pomezí mezi zemědělsky využívanou zónou a pohřebišti, která se táhla na okraji pouště, podobně jako to bylo v případě prostor určených k mumifikaci zemřelých lidí.
Poněkud jiná situace byla v ploché deltě Nilu, kde se pohřebiště – ať už lidí, či posvátných zvířat – nacházela na mírně zvýšených pahorcích, tvořených říčními naplaveninami. Mumifikovaní krokodýli byli poměrně často pochováváni spolu s rybami, a to nikoli proto, že se jimi běžně živili, ale jelikož je spojovala představa o životodárné síle Nilu.
K rozvoji mumifikace krokodýlů ve velkém měřítku došlo zřejmě až v ptolemaiovské době, tedy od 4. století př. n. l. Podle ojedinělých důkazů byla tato nabalzamovaná zvířata na pohřebiště buď převážena na voze, jak je doloženo v Kóm Ombu nápisem z doby římského císaře Traiana ( 98–117 n. l.), nebo je na zvláštních márách nesli příslušní nosiči (čtyři, či možná i osm). Na počátku římské doby v 1. a zejména ve 2. století uctívání posvátných tvorů včetně krokodýlů a jejich obřadné pohřbívání postupně zanikalo.
Pohřbeni spolu s mláďaty
Z Egypta je prozatím známo více než 30 míst s pohřby mumií krokodýlů a jejich vajec, v naprosté většině z oblasti Horního Egypta. Více než třetina jejich celkového počtu leží přímo na lokalitě Fajjúmu nebo u vstupu do fajjúmské oázy. Podobně jako jiné zvířecí i lidské mumie byli krokodýli při mumifikaci zbavováni vnitřností a pak vysoušeni pomocí natronu (silně hygroskopické směsi uhličitanu sodného a hydrogenuhličitanu sodného), tělní dutina byla poté vylita směsí pryskyřic a olejů. Nakonec došlo k zavinutí těl do plátna a uložení do rakví nebo schránek ze svázaných stonků papyru (ty se často vkládaly i dovnitř krokodýlích mumií ke zpevnění jejich tvaru).
Dva největší mumifikovaní krokodýli ve sbírkách Egyptského muzea v Káhiře měří 5,2 a 4,65 metru. V jejich tlamách byla nalezena vysušená a zčásti nabalzamovaná krokodýlí mláďata. Pravděpodobně se jedná o odezvu zvyku dospělých jedinců přenášet tímto způsobem mláďata v případě nebezpečí.
Mláďata a vejce se našla i na zádech krokodýlí mumie z Hawáry, která je dnes uložena v Britském muzeu v Londýně. Tímto způsobem měl být zřejmě zdůrazněn ochranitelský a pečovatelský aspekt jinak velmi obávaných a nebezpečných predátorů.
Ztělesnění krokodýla
Uctívání Sobka mělo vliv také na širší oblast Luxoru, starověkých Théb, kde si krokodýlích mumií povšiml i řecký cestovatel a historik Herodotos. Obřadné pohřbívání těchto zvířat je doloženo též v lokalitě starověké Memfidy, která byla až do ptolemaiovské doby hlavním administrativním centrem celé země.
Jiné menší krokodýlí kulty měly někdy spíše jen lokální význam, existovaly na mnoha místech celého Egypta a ojediněle i v blízkém zahraničí. Už z doby Střední říše (přelom 3. a 2. tisíciletí př. n. l.) je jich doloženo více než padesát, a tento počet ještě více vzrostl v řecko-římské době. Tyto formy krokodýlího boha nesly různá jména a na rozdíl od Sobka byly často v souladu s egyptskými představami spojovány do božských rodin (v triádách tvořených obvykle otcem, matkou a synem).
Určitou výjimku představovala oblast Dendery, kde byli v antice krokodýli pronásledováni jako vtělení boha Sutecha, který byl v té době považován za nepřítele ostatních božstev, a také oblast Edfú, kde krokodýli sloužili i jako potrava.