Našli jsme bájnou Atlantidu? Potopený Doggerland mohl inspirovat legendy o ztracené zemi už před tisíci lety

V Platonově dialogu Kritias se nachází pozoruhodná pasáž: „Především si vzpomeňme, že tomu jest všeho devět tisíc let od té doby, co podle vypravování byla válka mezi těmi, kdo bydleli vně za Heraklovými sloupy, a všemi obyvateli uvnitř; tu třeba nyní důkladně vylíčiti. Tyto uvedla podle pověsti naše obec pod svou vládu a vybojovala celou válku, ony pak králové ostrova Atlantského, který, jak jsme pravili, kdysi se tam rozkládal a byl větší než Libye a Asie, avšak ponořiv se při zemětřesení, působí nyní svým neproniknutelným bahnem překážku v plavbě těm, kteří vyplouvají odtud na širé moře.“ 

Těchto několik vět poskytlo nekonečnou inspiraci generacím snílků, básníků a spisovatelů, ale také moderním vědcům. Jde totiž o dostatečně přesný popis, aby nabídl jasná vodítka k hledání místa, kde by se onen mytický ostrov mohl nacházet.

Z Egypta do Řecka

Desítky let usilovného bádání a prozkoumávání mořského dna však nepřinesly nic víc než další spekulace. Jako zatím nejpravděpodobnější se podařilo identifikovat ostrov Thera neboli Santorini. Po masivním výbuchu tamního vulkánu smetla tsunami tehdejší minojská sídla na okolních ostrovech.

Jenže k tomu došlo okolo roku 1500 př. n. l., tedy „pouhé“ milénium před Platonovými časy, a řada geografických detailů legendy neodpovídá popisu – především pak pozice „za Heraklovými sloupy“, jak se dřív označoval Gibraltarský průliv. Explicitně určená lokace v Atlantiku vylučuje, aby zmíněná civilizace existovala na domácím „středomořském dvorku“, který Řekové znali jako svou dlaň.

Další navrhovaná místa poblíž marockých či španělských břehů nepřinesla žádné seriózní archeologické důkazy o zbytcích osídlení v tamních vodách. 

A jak se vlastně legenda o potopeném ostrově dostala do řeckého povědomí? Platon tvrdil, že přišla ze země s mnohem delší pamětí, než měli Řekové – z Egypta. Zatímco v Řecku se okolo roku 2000 př. n. l. teprve formovaly první státy doby bronzové, Egypťané už stovky let žili ve vysoce organizované společnosti, jež měla za sebou pět století budování pyramid.

Zákonodárce Solon, zakladatel athénské demokracie, prý v 6. století př. n. l. cestoval do Egypta a přečetl si tam historické záznamy uchovávané kněžími. Zmíněný příběh se pak předával v jeho rodině, a nakonec vešel do obecného povědomí. Pravděpodobně jde tedy o velmi staré vyprávění, výrazně předcházející výbuchu sopky na Theře.

Mořský hrob

Kde však hledat v Atlantiku ztracenou pevninu? První náznaky, že je třeba se zaměřit nikoliv na jižní, ale naopak na severní část oceánu, se objevily už na počátku 20. století. Nizozemští rybáři tehdy používali metodu vlečení zatížených sítí po dně, jež se ovšem ukázala jako nečekaně účinná i při „lovu“ pradávných pozůstatků. Spolu s rybami se totiž čas od času na palubě objevily úlomky kostí, hroty, mamutí kly a ostatky dávno vyhynulých zvířat. Představa, že se v hlubině rozprostírá pohřbené pravěké tajemství, rybáře zneklidňovala, a proto většinu nálezů bez váhání házeli zpátky do moře.

Teprve později dokázal nizozemský amatérský paleontolog Dick Mol přesvědčit posádky lodí, aby mu nalezené poklady vozily k prozkoumání. Zlom nastal v roce 1985, kdy se k němu dostala mimořádně zachovalá část lidské dolní čelisti, dokonce i se stoličkami. Bylo zřejmé, že se pod hladinou skrývá něco mnohem významnějšího než jen kosti pravěkých zvířat. Mol proto nechal nález analyzovat radiokarbonovou metodou a výsledek ukázal, že je čelist stará přibližně 9 500 let. Její někdejší nositel žil v mezolitu, kdy v Evropě odeznívala poslední doba ledová. A jak vysvětlil Molův kolega Jan Glimmerveen, „fragment pochází z hrobu, který asi před osmi tisíci let pohltilo moře“.

Když ustoupil led

Bělostné útesy v Calais, které symbolicky natahují ruce ke svým protějškům v Doveru na druhé straně kanálu La Manche, bývaly kdysi pouhými výstupky v krajině. Britské ostrovy neexistovaly, hladina oceánů spočívala asi o 122 metrů níž a mezi dnešní Británií, Dánskem, Německem a Nizozemskem se rozprostírala zamrzlá tundra. O její velikosti vědci dosud spekulují, ale nejčastěji se zmiňuje hodnota 150 tisíc kilometrů čtverečních, což odpovídá asi dvojnásobku Česka.

Zhruba před 18 tisíci let se začalo klima postupně měnit a s ním i celá krajina. Odtávající led vyhloubil koryta nových řek a dnešní Seina, Temže, Rýn i Labe tvořily součást jediného říčního systému, který protínal stále zelenější krajinu. Během zhruba dvou tisíc let se zazelenal ráj mokřadů, lesíků, jezer i luk, ale také hlubokých lesů.

Dřív se vědci domnívali, že šlo doslova o skok od zamrzlé tundry k vlhké bažině, ale nejnovější výzkum publikovaný letos v dubnu v prestižním americkém časopise PNAS přinesl překvapivé zjištění. Odborníci vyhloubili pod hladinou 41 vrtů v klíčových místech, odebrali z nich vzorky – a našli semena dubů, jilmů i lískových keřů. Toto smíšené prostředí přitahovalo divočáky, pratury, jeleny, a dokonce i nosorožce. Podařilo se objevit rovněž fosilie jeskynních medvědů. Pro lidi byla ohromná loviště ideální, neboť dokázala uživit rybáře, sběrače i lovce.

Jelikož ovšem nyní spočívá uvedená oblast pod vodou, je archeologický výzkum extrémně obtížný. S vysokou pravděpodobností tam každopádně žila spousta lidských společenství a v lokalitě se formovala bohatá mezolitická kultura.

Ráj netrval věčně

Zpočátku se nejspíš jednalo o nomádské lovce a sběrače, kteří už spolehlivě ovládli oheň a pokročilé lovecké techniky zrozené v pozdním paleolitu – jako například používání vrhače oštěpů atlatlu, jenž umožňoval zabíjet vysokou zvěř. Tito lovci se zřejmě po část roku přesouvali spolu se stády jelenů či praturů, přičemž sbírali bobule, ořechy a divoké obiloviny.

Na velšských útesech se dochovaly zbytky dočasných osídlení v místě, kde se do pevniny kdysi zakusovalo moře. Archeologové spekulují, že se tam klany každoročně scházely v době, kdy se na pobřeží shlukovaly početné skupiny tuleňů. Tento „lovecký festival“ mohl sloužit nejen jako příprava na tvrdou zimu, ale také jako zásadní kulturní akce, kde si mladí lidé hledali partnery – což je praktika dobře zdokumentovaná i u dnešních loveckých komunit. Zimu pak jednotlivé klany nejspíš trávily na chráněných zimovištích.

Ráj však netrval věčně. Mezi roky 9000 a 7000 př. n. l. se oteplování krajiny zrychlilo, ledovce na severu nezadržitelně tály a hladina stoupala. Kdysi jednolitou krajinu protkanou řekami a jezery začalo ukusovat moře. 

Nešlo o radikální proměnu – v dobách nejrychlejšího stoupání vody se mohla hladina zvedat o 1–2 metry za století, a v některých obdobích i mnohem méně. Popsané metamorfóze se tak pomalu přizpůsobovala jedna generace za druhou.

Země se mění

Svět se však proměnil i tam, kam moře nedosahovalo. Postupně se objevovaly mokřady, v podmáčené půdě se stromům nedařilo a lesy mizely. S nimi se vytrácela také velká zvěř a komunity lidí se přeorientovaly z nomádského života na usedlý. Odchod praturů a jelenů vyvážila hojnost ryb, takže se z lovců stali zkušení rybáři.

Většina artefaktů, které se na území Doggerlandu podařilo vyzvednout, představují zubaté špičky kostí – pravděpodobně šlo o součást trojzubců, jimiž se daly ryby snadno napichovat. Na nalezišti Tybrind Vig, jen několik stovek metrů od dánského ostrova Fyn, se povedlo odhalit zbytky malovaných pádel a devítimetrových kánoí. Je pravděpodobné, že se jednalo o dobu plnou střetů. Klany opouštěly svá zmenšující se teritoria a hledaly nová místa obživy.

Archeolog James Leary přirovnává úděl Doggerlanďanů k Inuitům. Stejně jako Eskymákům mizí pod nohama led a hladina okolního moře stoupá, i oni přicházeli o pevnou půdu. Přizpůsobovali se, naučili se stavět vyspělejší lodě, schopné vzdorovat sílícímu proudu v zaplavených částech pevniny. 

Nicméně měnící se a do jisté míry umírající krajina jim znemožňovala hledat spolehlivé vzorce v ročních obdobích. Bylo pro ně stále těžší určit, jak se bude vyvíjet počasí a život okolo nich. Přišel proto čas se přesunout do vyšších poloh.

„Obyvatelé území, kde se dnes rozkládá Severní moře, se museli stěhovat první,“ upřesňuje archeolog Clive Waddington. Protože nejblíž ležely útesy na severovýchodním pobřeží současné Británie, směřovali právě k nim. V severoanglickém Howicku pak Waddington objevil pozůstatky obydlí zhruba z roku 7900 př. n. l., které bylo v průběhu 150 let třikrát přestavěno. A právě tuto trojitou rekonstrukci spojuje archeolog s Doggerlanďany: Místní „Angličané“ se k ní museli uchýlit, když se bránili nájezdům příchozích z umírající země.

Ničivá vlna

Definitivní tečku za Doggerlandem pak učinila vlna tsunami. Okolo roku 6200 př. n. l. se provalily břehy obřího ledovcového jezera Agassiz v Severní Americe, jež mělo podle odhadů rozlohu 400 tisíc kilometrů čtverečních, tedy o něco víc než Německo. Jeho přirozený odtok zablokoval utržený ledovec a za ním se jako v přehradě nahromadila masa vody. „Zátka“ nakonec povolila a do Atlantiku se v jedinou chvíli vylila vodní masa, která skokově zvedla hladinu o 60 centimetrů. Navíc byla velmi chladná, což přineslo změnu podnebí a oblast bičovaly mrazivé deště i větry. 

Dílo zkázy dokonal odlomený okraj norského kontinentálního šelfu, jenž se sesunul hlouběji do moře. Následná tsunami pak smetla komunity na ostrovech, které zbyly z kdysi bohaté a zelené krajiny.

O osudech tehdejších lidí můžeme pouze spekulovat. Víme určitě, že jedna část unikla na vyvýšené území dnešních Britských ostrovů, ani to však neznamenalo jistou záchranu. Podle modelů zasáhla vlna o výšce 20–40 metrů celé pobřeží Anglie a Skotska a zahubila asi čtvrtinu z tehdejších 50 tisíc obyvatel Británie. Ti, kdo přežili na východě Doggerlandu, zamířili do bezpečnějších oblastí v okolí Rýna a Labe.

Tam je však nečekala neobydlená krajina, ale síť klanových společenstev. Jejich reakci na příchozí skupiny lze jen odhadovat, nicméně znalosti nových obyvatel o rybolovu a stavbě kánoí byly nejspíš v kulturní výměně velmi cenné.

Kde tkví základ legendy?

Mohl tedy příběh o zkáze bohatého světa po pěti tisících let doputovat až do antického Egypta? Ústní tradice bývají neskutečně silné a přetrvávají věky. Australští domorodí obyvatelé si dodnes vyprávějí o událostech starých mnoho tisíc roků. Dochovaly se například zprávy o přechodu suchou nohou na Klokaní ostrov, který dnes leží asi 15 kilometrů od pobřeží. Šíje ho přitom s pevninou spojovala naposledy před 10 tisíci let, než ji zalilo moře.

Podobně se šíří legendy o „ďáblovi, který sestoupil z nebe“ v dnešním Severním teritoriu, přičemž jde o barvitý popis dopadu meteoritu před 4 200 lety. Zánik Doggerlandu se tak mohl stát oním semínkem, z nějž vyrostly pozdější mýty o potopách, které si vyprávěly prakticky všechny antické kultury Středomoří. Ostatně Platonovo spojení „za Heraklovými sloupy“ neznamená ani tak přesný popis místa, jako spíš symbolické označení něčeho neurčitého daleko za obzorem civilizovaného světa.

Je tedy mýtus o Atlantidě přímým popisem osudu Doggerlandu? Nejspíš ne. Platon si mohl řadu detailů o zaniklé civilizaci prostě vymyslet, aby tak podpořil svou představu o ideálním uspořádání společnosti, a dílo okořenit spojením několika legend dohromady. Inspirovala dávná katastrofa pozdější mýty, ze kterých čerpal i řecký filozof? Nejspíš ano. Důkazy však leží za mlžnou hranicí času.