Když se vrabci stali nepřáteli lidu: Experiment Mao Ce-tunga přispěl k jedné z největších tragédií moderní Číny

Heslo „Člověk musí zvítězit nad přírodou“ se stalo jedním z nejvýraznějších sloganů éry Mao Ce-tunga a zároveň nechtěným shrnutím jedné z největších ekologických chyb moderních dějin. Myšlenka, že přírodu lze silou, plánem a politickou vůlí přinutit k poslušnosti, hluboce prostupovala čínskou politikou 50. let a našla svůj extrémní výraz v takzvané Kampani proti čtyřem škůdcům.

Tažení proti škůdcům

Když se na konci roku 1949 chopili v Číně moci komunisté v čele s Mao Ce-tungem, stála země na pokraji krize. Nakažlivé nemoci od moru po malárii byly na denním pořádku. Pokud se měl uskutečnit Maův plán rychlé přeměny většinově agrární společnosti na moderní průmyslovou velmoc, a to jen pár desetiletí po konci feudalismu, muselo se s tím něco udělat.

Některá řešení byla zřejmá a rozumná, třeba programy hromadného očkování, zlepšení hygieny a podobné věci. Problémy začaly ve chvíli, kdy se Mao rozhodl obžalovat z problémů země zvířata. Komáři roznášeli malárii a krysy mor, o tom nemohlo být pochyb. Vznikly proto celonárodní plány na snížení jejich počtu. A komunisté nezůstali jen u toho.

Kdyby se tehdy omezili na kampaň proti dvěma škůdcům, mohlo to dopadnout přijatelně. Jenže Mao se rozhodl, aniž by se obtěžoval zeptat odborníků na jejich názor, přidat ještě dva další nepřátele. Mělo dojít k vyhubení much se zdůvodněním, že jsou otravné. A čtvrtý škůdce? Vrabci.

Reakční ptáci

Proč právě vrabci? Problém s těmito ptáky spočíval podle soudruhů v tom, že užírají úrodu rostlin. Jeden jediný vrabec dokázal během roku spořádat zhruba čtyři a půl kilogramu potravy – jídla, které by mohlo sloužit k obživě lidí. Počítalo se a došlo se k závěru, že za každý milion vyhubených vrabců by bylo možné uživit šedesát tisíc dalších lidí. Kdo by mohl protestovat?

Kampaň proti čtyřem škůdcům byla zahájena v roce 1958 a provázelo ji fanatické úsilí. Plakáty po celé zemi vyzývaly občany – od dětí po starce – aby splnili svou povinnost. Vrabci byli označeni za „agenty kapitalismu“ nebo „reakční ptáky“.

Lidé se vyzbrojili vším, co zrovna měli po ruce, od plácaček na mouchy až po pušky. Děti se učily postřílet vrabců, kolik jen dokážou. Rozradostněné davy vyrazily do ulic a se záplavou vlajek se přidaly k „bitvě“ proti ptákům. Ničila se vrabčí hnízda, rozbíjela se vejce a občané ptáky rozháněli pomocí kastrolů a pánví, kterými dělali rámus a znemožňovali tak na hluk citlivým vrabcům přistávat.

Akce byly koordinovány a probíhaly tak, aby opeřenci nemohli odlétnout na klidnější místo. Unavení ptáci pak padali z nebe buď mrtví, nebo naprosto vysílení a nebyl problém je na zemi dobít. Odhaduje se, že jen v samotné Šanghaji během prvního dne kampaň zabila dvě stě tisíc vrabců. „Nikdo neustoupí, dokud bitvu nevyhrajeme,“ psal Lidový deník.

Co se dosažení stanovených cílů týče, šlo o naprostý triumf. Ohromující vítězství lidského druhu nad spojenými silami malých živočichů. V řadě čísel se odhaduje, že kampaň proti čtyřem škůdcům zabila jednu a půl miliardy krys, jedenáct milionů kilogramů komárů, sto milionů kilogramů much... a miliardu vrabců.

Devastující následky

Naneštěstí se velice rychle ukázalo, v čem tkví háček takového počínání. Ta miliarda vrabců se neživila jenom rostlinnou potravou, vrabčáci jedli i hmyz, konkrétně kobylky. A ty, nečekaně zbavené miliardy nepřátel, kteří udržovali jejich počet na uzdě, začaly v Číně slavit, jako by měly každý den Silvestra. Na rozdíl od vrabců, kteří tu a tam ujedli trochu zrní, zlikvidovaly nenasytné mraky nelítostných kobylek celou čínskou úrodu.

V roce 1959 se konečně dostalo sluchu tehdejšímu odborníkovi, ornitologovi Čeng Cuo-sinovi (viz Vědec, kterému nevěřili), jenž se celou dobu snažil lidem vysvětlit, jakou chybu dělají. Vrabčáky pak na seznamu škůdců určených k vyhubení nahradily štěnice. Jenže v tu chvíli už bylo příliš pozdě. Čína se kvůli tomu dokonce obrátila na Sovětský svaz a další socialistické státy s žádostí o dodávky vrabců. Ptáci byli do země dováženi vlakem, aby alespoň částečně obnovili zničenou rovnováhu v ekosystému. Jenže miliardu vrabců jen tak nahradit nelze. I dnes tak zůstává jejich populace v Číně nízká a rozptýlená.

Je pravda, že genocida vrabců nebyla jediným důvodem obrovského hladomoru, jenž zasáhl Čínu mezi lety 1959 a 1962. Ovšem právě toto běsnění a následná likvidace úrody skutečnými škůdci představovaly klíčovou součást začínající tragédie. Odhady mrtvých následného hladomoru se pohybují mezi 15 a 30 miliony lidí a už samotná skutečnost, že si nejsme schopni s jistotou říci, zda zemřelo „jen“ o patnáct milionů lidí více či méně, podtrhuje děsivý rozměr celé události.

Poučení nepřišlo

Člověk by řekl, že si z podobných událostí lidé odnesou alespoň základní poučení: nezasahovat do přírody, dokud si nejsme jistí důsledky (a ani tehdy to nejspíš nebývá dobrý nápad). Realita však ukazuje opak. V roce 2004 se Čína v reakci na epidemii SARS znovu uchýlila k hromadnému vybíjení zvířat, zejména cibetek a dalších savců prodávaných na tržištích, v čele s mývaly a jezevci. Dnes už přitom víme, že cibetky nebyly hlavním zdrojem viru, nýbrž pouze mezihostitelem, zatímco skutečným šiřitelem byli s vysokou pravděpodobností netopýři. Masové zabíjení savců tak mířilo vedle: neřešilo skutečnou příčinu problému, nepřineslo jednoznačný zdravotní přínos a zanechalo po sobě především ekologické, etické i ekonomické škody.

Z dnešního pohledu proto vědci tento krok hodnotí spíše jako panickou a zjednodušenou reakci než jako promyšlené řešení založené na porozumění fungování přírody. Celá situace tak nápadně připomíná starší kampaně vedené proti domnělým „škůdcům“ a svědčí především o tom, že schopnost lidstva poučit se z vlastních chyb zůstává žalostně slabá.