Jak dokázali Aztékové vybudovat město dvakrát větší než tehdejší Londýn?

28.07.2020 - Dominic Eames

Tenochtitlánu se v dobách jeho největší slávy mohlo rovnat jen málokteré město světa. Tvořil centrum ohromné, výbojné říše a na vrcholcích jeho pyramid byly každý rok obětovány tisíce lidí. Pyšný symbol moci nakonec zničili až Španělé

<p>V 16. století mělo město 260 tisíc obyvatel a bylo dvakrát větší než Londýn. Pohled na něj vyrážel dech. Takto mohl podle rekonstrukce vypadat život v rušné aztécké metropoli.</p>

V 16. století mělo město 260 tisíc obyvatel a bylo dvakrát větší než Londýn. Pohled na něj vyrážel dech. Takto mohl podle rekonstrukce vypadat život v rušné aztécké metropoli.


Reklama

Každý, kdo z nedalekého kopce spatřil poprvé v životě Tenochtitlán, musel mít pocit, že vyrůstá přímo z vodní hladiny. Také jej určitě naprosto ohromila rozloha města a zručnost jeho stavitelů. Pěší mohli přejít přes jezero po jedné ze čtyř mohutných silnic, několik kilometrů dlouhých a širokých tak, aby se vedle sebe vešlo dvanáct lidí. Samozřejmě bylo možné se i plavit na kánoi, okolo „plovoucích zahrad“ chinampas – uměle vytvořených kousků souše v okolí ostrova, kde farmáři pěstovali nejrůznější plodiny.

Do samotného Tenochtitlánu se dalo pokračovat buď hustou sítí kanálů, nebo po širokých třídách směřujících od východu k západu a ze severu na jih: Dál je spojovaly úzké cesty, jež obsluhovaly obytné čtvrti. Uličky vedly okolo domů obyčejných lidí z hlíny a rákosu, kamenných sídel s plochou střechou patřících bohatším občanům i kolem náměstí s trhy rozlehlými tak, že se na nich denně vystřídaly tisíce prodávajících a zákazníků. Podle odhadů mělo město v době největšího rozmachu až čtvrt milionu obyvatel, a návštěvník si tudíž ve všem tom ruchu a hemžení musel připadat jako v úlu.

Sídlo bohů

Všude stály chrámy, oltáře i sochy věnované bohům, mezi nimiž na slunci zářily bílé budovy a demonstrovaly úžasnou čistotu města. Panoramatu Tenochtitlánu vévodila stavba kolosální po všech stránkách: Přes šedesát metrů vysoký svatostánek v podobě pyramidy se tyčil nad komplexem náboženských budov a paláců v chrámovém okrsku, a právě na jeho vrcholku bývaly obětovány tisíce lidí ročně. Nacházel se přímo v srdci města, které jako by vzniklo pro uspokojení krvelačných bohů. 

Ani v celosvětovém měřítku byste v té době nenašli mnoho míst, jež by se aztécké metropoli mohla rovnat. Své velikosti přitom dosáhla během pouhých dvou staletí. Podle legendy opustili Aztékové rodnou zemi Aztlán a ve snaze nalézt jinou domovinu se vydali na jih, až narazili na jezero Texcoco v dnešním středním Mexiku. Na ostrově u západního břehu pak prý uviděli orla, usazeného na kaktusu a s „mluvícím“ svitkem v zobáku. Věřili, že jim tím bůh války Huitzilopochtli dává znamení, že právě dospěli do nového domova. Roku 1325 tak založili Tenochtitlán.

Domov v bažinách

Navzdory božským znamením nepředstavoval ostrov ideální místo k budování osídlení. V prvních letech se Aztékové tvrdě potýkali s bažinatou krajinou, žili v chatrčích a neustále se mezi sebou přeli – načež se jedna menší skupina odloučila a vytvořila na ostrově osadu, známou později jako Tlatelolco. Mladý tenochtitlánský národ zároveň zůstával pod vlivem největší mocnosti v regionu, Tepaneků sídlících ve městě Azcapotzalco, a po desetiletí jim platil tribut. 

Tenochtitlán se však nakonec postavil na nohy a začal vzkvétat. Na sklonku 14. století už byl tak mocný, že se za vlády svého čtvrtého krále Itzcóatla osamostatnil. Uzavřel spojenectví se státy Texcoco a Tlacopan, čímž byly položeny základy budoucí Aztécké říše. Tenochtitlán si postupně podmaňoval okolní kraje a od poražených vybíral vlastní tribut. 

Úspěšná politika lákala do města ještě víc lidí a brzy se ukázalo, že je ostrov pro potřeby rostoucí populace příliš malý. Aztékové ho proto rozšiřovali přičleňováním některých plovoucích zahrad k „pevnině“. Do mělkého dna jezera zatloukli kůly a pevně je svázali dohromady rákosem, čímž vznikly masivní stěny. Vnitřní prostor pak vyplnili kamením a zeminou, včetně úrodného bahna z jezerního dna. Postupně tak vznikaly nové čtvrti, mezi nimiž vedly kanály pro kánoe. Z plovoucích zahrad získávali farmáři hojnou úrodu kukuřice, paprik, fazolí, rajčat, dýní, vanilky i dalších plodin.

Podobný Benátkám

Vytvářením umělých ploch se Tenochtitlán rozrostl až na třináct kilometrů čtverečních. Náspy pro pěší doplňovaly v pravidelných intervalech mosty, pod nimiž mohly proplouvat kánoe a které zároveň tvořily obranný prostředek, neboť se daly v případě napadení zvednout. Město s širokými třídami, vedoucími od centra k přístupovým náspům na severu, jihu i západě a k dokům na východě, se podle odhadů členilo na dvacet čtvrtí. Každá přitom měla autonomní vládu a vlastní chrámy, školy i tržiště.

Trhy tvořily klíčovou oblast městské ekonomiky a také jeden z pilířů společenského života. Konaly se na rozlehlých náměstích, kde se zboží prodávalo v sekcích – od ovoce a zeleniny přes zvěř, zpěvné ptactvo, květiny, keramiku a rohože až po luxusní nabídku peří, kůží, hudebních nástrojů, drahých kovů a kamení. To vše se intenzivně směňovalo a coby „platidlo“ sloužily například kakaové boby. 

Největší tržiště se nacházelo v sousedním městském státě Tlatelolco, který roku 1474 Tenochtitlán porazil a ovládl. Dle pozdějších španělských zpráv pojal tamní kosmopolitní trh až šedesát tisíc osob. Nabídka se postupně rozrostla díky kontaktům s okolními civilizacemi: Obchodníci sice patřili k běžným smrtelníkům, ale představovali velice důležité členy společnosti, neboť vedle zboží zajišťovali také informace. 

Čtyři třídy

Tenochtitlán měl komplikovanou společenskou hierarchii, se čtyřmi základními třídami: Jednalo se o vládce a jeho rodinu, šlechtu tvořenou státními úředníky, kněžími a vysokými vojenskými důstojníky, obyčejné lidi a nakonec otroky, obvykle z řad válečných zajatců, zločinců či dlužníků. Aztékové totiž mohli nabídnout sebe i své děti do otroctví, aby si tak odpracovali dluhy. Třída například určovala, jaké si smí člověk postavit obydlí: Pouze zámožní totiž mohli žít v domě z kamene a jen šlechta mohla mít dvoupatrová sídla.

Na svou rozlohu byl Tenochtitlán až neuvěřitelně čistý, protože se odpad každý den sbíral a vyvážel z města. Aztékové se pravidelně koupali, někdy i víckrát denně. Zdroje pitné vody bohatě postačovaly zejména od dob vlády Moctezumy I. v polovině 15. století, kdy vyrostly akvadukty spojující město s horami okolo jezera Texcoco. Voda tekla po náspech ve dvou terakotových trubkách, takže když se jedna opravovala, druhá mohla nadále fungovat. Podle legendy nechal také vládce Texcoca postavit až šestnáct kilometrů dlouhou hráz, aby udržel vodu v blízkosti ostrova sladkou, v porovnání s tou slanější o něco dál.

Krvavá obětiště

Nejúchvatnější stavby se nacházely v chrámovém okrsku v srdci Tenochtitlánu. Šlo o desítky budov, převážně chrámů zasvěcených opeřenému hadímu božstvu Quetzalcóatlovi, včetně okrouhlé svatyně – nesměla prý mít žádné rohy, aby se bůh větru „neotloukl“. Nacházela se tam i sídla šlechticů, vysokých hodnostářů a vedle nich pak královské paláce. Rozlehlý komplex devátého panovníka Moctezumy II. zahrnoval rovněž zoo, voliéru, akvárium a botanické zahrady. Všechny stavby chrámového okrsku však zastiňoval monumentální hlavní svatostánek v podobě stupňovité pyramidy. 

Každá ze dvou svatyní na vrcholku byla zasvěcena jinému božstvu: Jižní patřila bohu války Huitzilopochtlimu a měla červeně natřené schody, zatímco severní uctívala vládce deště a plodnosti Tlaloca a směřovaly k ní modrobílé stupně. V hlavním chrámu se odehrál bezpočet obřadů s lidskými oběťmi, včetně vyřezávání srdcí rituálním obsidiánovým nožem. Bohu deště se obětovaly také ženy a děti. Podle vyprávění Španělů prý během čtyřdenní slavnosti u příležitosti dokončení monumentální stavby roku 1487 padly na oltář asi čtyři tisíce válečných zajatců a jejich krev stékala po zdech v potůčcích. Vykopávky však nic podobného nedokládají: Lidské oběti se sice praktikovaly, ovšem nikoliv v takovém množství.

Nenasytný moloch

Čím větší území Aztékové zabírali, tím víc zajatců pro potřeby obřadů získávali. Počátkem 16. století se říše rozprostírala přes většinu dnešního středního Mexika, zahrnovala stovky městských států a měla miliony obyvatel. Rozsáhlý region ovládala prosperující metropole Tenochtitlán, dvakrát větší než například tehdejší Londýn.

TIP: Co zahubilo Aztéky? Analýza DNA odhalila bakterii importovanou z Evropy

Téměř po dvě staletí šlo o centrum aztécké ekonomiky, vojenské mašinerie, umění, kultury, náboženství i obětních obřadů, které umožňovaly Slunci každé ráno znovu vyjít nad obzor. Ačkoliv Španělé při pohledu na město žasli, nakonec se jejich chamtivosti neubránilo a padlo. Na jeho místě však vyrostlo nové sídlo, současné Ciudad de México. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Berínská zeď měřila 165 km (45 km na hranici Východního Berlína, 120 km čítala hranice mezi Západním Berlínem a Braniborskem).

Zajímavosti

Podle OSN závisí v současnosti na odsolené vodě zhruba 1 % obyvatel planety. Do roku 2025 by mohlo jít až o 14 % lidí. 

Zajímavosti
Historie

V polské vesnici Osłonki odkryli společnost s bohatými i chudými ze samotného počátku neolitu.

Věda

Shermany ve velkém využíval také Izrael.

Válka

O stavbě mešity rozhodl sám král Hassan II. V roce 1980 prohlásil, že chce dát Casablance velkou a krásnou budovu, na kterou bude město hrdé do konce časů.

Cestování

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907