Karel Poláček se stal obětí holokaustu, svou dceru však zachránil
Říká se, že humor je nejúčinnější zbraní proti absurditě života. Karel Poláček o tom věděl své. Přestože se jeho knihy často nesou v odlehčeném duchu, on sám se stal obětí jedné z nejtemnějších kapitol dějin – holokaustu.
Mistr české satiry, jehož styl byl plný ironie, jazykové hravosti a neobyčejného porozumění pro lidské slabosti, dokázal s lehkostí psát o radostech i tragédiích života. Jeho životní osud a literární odkaz tak připomínají nejen sílu humoru, ale i krutost doby, v níž žil.
Karel Poláček se narodil 22. března 1892 v Rychnově nad Kněžnou do rodiny židovského obchodníka. Měšťanské prostředí malého východočeského města, kde každý znal každého a drby se šířily rychlostí blesku, se mu nesmazatelně vrylo do paměti a později se stalo základním kamenem jeho literární tvorby. „Maloměšťáctví“ bylo jedním z hlavních témat jeho románů i fejetonů. Vyrůstal mezi krámky, úředníky, hokynáři a učiteli – lidmi, jejichž ambice, slabosti i směšnost dokázal vystihnout s neobyčejným citem a ironií. Jeho portréty maloměstského života jsou často nelítostné, ale nikdy cynické – za humorem je vždy patrná i hluboká lidskost a pochopení pro své postavy.
Po studiu gymnázia odešel do Prahy, kde se zapsal na práva. Studium ho však nebavilo – mnohem více ho přitahovala literatura a žurnalistika. Nakonec školu opustil a ponořil se do světa novinářské práce. Jeho první články a fejetony vyšly v Národních listech, později zakotvil v Lidových novinách, kde se stal součástí okruhu kolem Karla Čapka.
Cit pro detail
Poláček měl mimořádný talent na vystižení lidské povahy. Ať už psal romány, povídky nebo fejetony, jeho texty vynikaly břitkým humorem a satirickým tónem. Přitom se nebál kritizovat ani společenské poměry – jeho ironický pohled na maloměšťáckou morálku, lidskou vypočítavost a hloupost mu přinesl nejen obdiv čtenářů, ale i nepřátele mezi těmi, kdo se v jeho textech poznali. Jeho nejslavnějšími knihami jsou společenské romány jako Dům na předměstí (1928), Michelup a motocykl (1935) nebo Hostinec U kamenného stolu (1941).
Zvláštní místo v jeho tvorbě zaujímá pentalogie Okresní město (1936–1939), kde s precizní přesností a nadhledem vykreslil život malého města před první světovou válkou. V těchto románech mistrně ukázal, jak se každodenní život, rodinné tradice a osobní ambice jednotlivců proplétají s velkými historickými událostmi.
Ty bohužel udeřily na Poláčka s nezměrnou silou hned po okupaci Československa. V ten rok skončilo jeho nepříliš harmonické manželství, to však bylo jen předznamenání budoucích trýzní. Protektorátní zákony perzekuovaly Židy na mnoha úrovních. Poláček už dále nesměl pracovat v novinách, zaměstnali ho až jako knihovníka na Židovské náboženské obci.
Únik do dětství
Poláčkův nejznámější román Bylo nás pět tedy vznikal v době, kdy jeho autor čelil nejtemnější kapitole svého života. Psal ho v letech 1942 až 1943, kdy už si plně uvědomoval, že mu jako Židovi hrozí deportace. V nejistotě a strachu z budoucnosti se proto uchýlil do vzpomínek na dětství. Vypravěčem románu je malý Péťa Bajza, který se svou partou kamarádů prožívá drobná dobrodružství v kulisách rodného městečka. Kniha vyniká nejen hravostí a jazykovým mistrovstvím, ale i jemnou nostalgií a poetikou dětství. Přestože se zdá být humorná a bezstarostná, ve skutečnosti byla pro Poláčka únikem z reality – posledním pokusem zachytit svět, který mu byl násilně odepřen.
Poláček sám paradoxně o jediné dítě přišel, a to jen proto, aby ho zachránil. Osmnáctiletou dceru Jiřinu poslal na poslední chvíli do bezpečí do Anglie. Na něho a jeho družku, právničku Doru Vaňákovou, která dokázala Jiřině vyběhat všechna povolení k odjezdu, však dolehly dějiny s plnou krutostí.
Tragický konec
V červenci 1943 byli oba transportováni do Terezína a o rok později do Osvětimi. Kde přesně spisovatel zahynul, není zcela jisté. Původně se předpokládalo, že jeho život vyhasl v plynových komorách v Osvětimi. Účastnice pochodu smrti Klára Baumöhlová však tvrdila, že se s Poláčkem potkala v táboře Hindenburg a dokonce zde prý hrála v krátké divadelní skeči, kterou pro vězně napsal. Z Hindenburgu údajně putoval do tábora Gleiwitz. Vězni zde procházeli 19. ledna 1945 vstupní selekcí a toto datum je také uváděno v Poláčkových nekrolozích. Ať už podlehl pochodu smrti, byl zavražděn při selekci nebo podlehl krutým podmínkám o něco později, na začátku roku 1945 už nebyl mezi živými.
Poláček se jako jeden z mnoha českých intelektuálů a umělců stal obětí nacistického režimu. I ve chvílích největšího ohrožení si však udržel svůj nadhled. Svědectví spoluvězňů hovoří o tom, že i v terezínském ghettu pokračoval ve svých satirických glosách a snažil se vtipnými glosami povzbudit své okolí. Humor byl jeho obranou proti kruté realitě. Jeho smrt je bolestnou připomínkou osudu mnoha talentovaných osobností, které byly vymazány z kulturního života jen kvůli svému původu. Přesto jeho knihy žijí dál. Jeho humor, pozorovací talent a jedinečný styl zůstávají nadčasové a jeho příběhy oslovují stále nové generace čtenářů.
