Králové bez trůnu a žezla: Čím se lišil královský titul tří slavných přemyslovských panovníků?
V čem se odlišoval královský titul Vratislava II., Vladislava II. a Přemysla Otakara I.? Proč si třetí král na pražském stolci mohl dovolit o tolik víc než ten první a jak vlastně vypadala jeho panovnická praxe?
Když se řekne král, představí si mnozí lidé v duchu televizních pohádek důstojného muže v sametovém plášti s hermelínovým límcem a přezdobenou korunou, kterak sedí na honosném trůnu a udílí audience svým poddaným, řeší jejich spory, radí se se svými rádci a v případě potřeby vyjede do války v čele vojska na obranu země.
Symbolické pozlátko
Tuto představu lze rozdělit do dvou rovin. První je vizuální symbolika potřebná pro prestižní prezentaci vládce směrem k jeho okolí – ať už jde o vlastní poddané, nebo zahraniční návštěvy. Sem bychom zahrnuli trůn, korunu, plášť, ideálně ještě žezlo, zlaté jablko a pozlacený trůnní sál. Je zřejmé, že tady nám pohádky prezentují rozvinutou formu království většinou v barokním či rokokovém hávu.
Na většinu pozlacené nádhery můžeme v raném středověku zapomenout. Vratislav II. ani Vladislav II. si téměř jistě po korunovaci nepořídili žádný velkolepý trůn. Také další panovnické insignie (vyjma koruny) jsou u nás spojeny především až s Karlem IV., byť se postupně začaly používat už dříve za Přemyslovců – třeba Václav II. roku 1297 při korunovaci žezlo měl a na vyobrazeních je často vidět. V pravici ho nejspíš svíral už i Vratislav na nástěnné malbě ve znojemské rotundě sv. Kateřiny.
Stejně tak zdobné křeslo v trůnním sále je záležitost spíše rétorická (říká se, že král usedl na trůn). Vratislav II. sice přesunul v 11. století své sídlo z Pražského hradu na Vyšehrad, ale to udělal ještě v době, kdy byl knížetem a jeho vládnoucím „sedadlem“ měl zřejmě zůstat starý kamenný stolec knížat na pahorku zvaném Žiži.
Titul navzdory všem
V případě prvních dvou králů, Vratislava a Vladislava, bylo jejich povýšení ryze formální záležitostí, která se odehrála mezi nimi a císařem. Ke konceptu království přistupovali odmítavě čeští velmoži, protože je krátilo na tradičních právech výběru knížete. Volba vládce sněmem předáků tvořila v raném středověku právní základ státu. Není tedy divu, že si ho Čechové (v zastoupení asi 20 nejvýznamnějších rodů) nechtěli nechat vzít a nahradit ho pomazáním i korunovací z vůle císaře. Z tohoto důvodu by nebylo žádoucí, aby se před urozenou elitou země panovníci předváděli v povýšené královské nádheře. Vratislav II. měl ostatně během své krátké vlády s titulem krále jiné starosti než shánět trůn a další insignie.
Naproti tomu Vladislav II. byl nejspíš více ješitným vladařem, na odznacích královské hodnosti trval a zjevně měl i zájem vybudovat v Praze královskou rezidenci. Realizovat tyto záležitosti však vyžaduje nejen čas, ale také politickou sílu a součinnost okolí, ať už vynucenou, či dobrovolnou. Jenže právě té se Vladislavovi nedostávalo a jakékoliv pokusy o prestižní královskou prezentaci většina velmožů okázale přehlížela, tudíž užíval svůj titul po dobu čtrnácti let tak trochu navzdory všem.
Kralování v praxi
S odporem souvisí i druhá rovina zmíněné představy o králi na trůně – praktické vykonávání moci. Ani v ní se v případě prvních dvou králů příliš nezměnilo oproti dobám knížecím. Český panovník měl za úkol kromě souzení sporů hlavně přidělovat zodpovědné úřady, vybírat daně a přerozdělovat je, dále se věnoval zahraniční diplomacii (včetně účasti na říšských sněmech) a v případě nutnosti řídil obranu země. V Čechách a na Moravě fungovala takzvaná hradská soustava, v níž kníže přiznával jednotlivá hradiska s příslušným územím správě velmožských rodů, na čemž se až do 13. století nic zásadního neměnilo.
Jiná věc jsou pak Statuta Konrádova (1189), ve kterých si předáci vynutili dědičná práva ke spravovaným územím, ale to souvisí s postupnou emancipací elity země a její přeměnou ve šlechtu, nikoliv s královským titulem. Ostatně Konrád II. Ota (1182, 1189–1191) byl „jenom“ kníže. I na tomto příkladu je vidět, že praktický způsob vlády zůstal po korunovaci v podstatě stejný a vyvíjel se zároveň s dalšími aspekty společnosti. Lidé se neprobudili po povýšení na království do jiného světa a nijak skokově se neproměnil ani status přemyslovského panství ve vnímání zahraničních partnerů. S nadsázkou se dá říct, že největší změnou se stalo užívání titulů na listinách z pražské kanceláře a jiné oslovování při oficiálních jednáních.
Výhody třetího krále
Můžeme předpokládat, že ani v prvních letech kralování Přemysla Otakara I. se prezentace či způsob vlády příliš nelišily od jeho předchůdců. Na rozdíl od nich měl však štěstí, že se mu podařilo získat královský titul hned na začátku vlády, tedy následující rok poté, co se stal (podruhé) knížetem. Díky prvním dvěma králům měl už navíc na co navazovat a uměl se poučit z jejich chyb. Dostal více než tři desetiletí na to, aby z Prahy udělal královskou rezidenci, v čemž uspěl. Potřeboval si k tomu ovšem vybudovat silnou pozici vůči vlastním lidem i zahraničí. Toho předešlí králové nedosáhli.
Když bylo po vydání Zlaté buly sicilské roku 1212 jasné, že královský titul už v Čechách zůstane, mohl si Přemysl Otakar I. dovolit učinit z Moravy definitivně markrabství, kam poslal svého bratra Vladislava Jindřicha. Tím se zde pokusil založit takzvanou sekundogenituru (druhorozenství) podřízenou českým panovníkům.
Morava se stala v podstatě lénem Čech, což byla změna oproti předchozím staletím, kdy byla rozdělená na tři úděly. Vladislav Jindřich sice zůstal bezdětný, takže nastolený dědičný řád nepokračoval podle představ, ale v budoucnu se Morava stala vhodným místem pro vládu mladších bratrů pražských vládců. V každém případě se potvrdilo, že zřízení jakékoliv nové instituce či pořádků chce především čas a politickou vůli i sílu. Zkrátka království se nebuduje tím, že získáte korunu, pak si k ní pořídíte žezlo a sednete si do velkého křesla, kterému začnete říkat trůn.
