Kyperská Varosia: Smrt jednoho města

23.07.2013 - Vít Šebor

Už je to dlouho, co se ulicemi kyperské Varosie naposledy proháněly děti a hotely byly nacpané zahraničními turisty. Dnes je z kdysi prosperujícího letoviska mrtvá zóna, kterou bedlivě střeží turecká okupační vojska

<p>Na počátku sedmdesátých let patřila Varosia mezi nejpopulárnější prázdninové destinace ve Středomoří. Přímořskou idylu ukončila válka.</p>

Na počátku sedmdesátých let patřila Varosia mezi nejpopulárnější prázdninové destinace ve Středomoří. Přímořskou idylu ukončila válka.


Reklama

„A chodíte někdy dovnitř?“ Všichni zavrtí hlavou. „Opravdu jste v zóně nikdy nebyli?“ Ne, opravdu ne. Ani neznáme nikoho, kdo by tam nelegálně vlezl, svorně tvrdí skupinka tureckých mladíků. Jsme v severokyperském městě Famagusta a díváme se na druhou stranu ulice, kde pustnoucí domy ohrazuje plot s ostnatým drátem a výstražnými cedulemi. Za ním je Varosia, kdysi kvetoucí turistické letovisko, ze kterého před 35 lety zmizeli všichni obyvatelé.

Dovolená pro hvězdy

Na počátku sedmdesátých let patřila Varosia (řecky Βαρώσια, anglicky Varosha) mezi nejpopulárnější prázdninové destinace ve Středomoří. Každoročně přitahovala desetitisíce Evropanů, kteří zabydlovali dlouhou řadu hotelů stojících podél vyhlášené písečné pláže. Přes dvě desítky kin a divadel doplňovaly záplavu restaurací a nočních podniků, v nichž jste při troše štěstí mohli potkat Elizabeth Taylorovou, Brigitte Bardottovou nebo jinou tehdejší celebritu. Dvacítka bankovních poboček vydávala turistům jejich libry, marky nebo švédské koruny, které pak dobře živily celou čtyřicetitisícovou Famagustu.

Varosia ale nebyla jen turistickým resortem bez vlastního života, byla především nejvýznamnější částí města, ve které žila polovina stálých obyvatel Famagusty a kde vedle hotelů stály rušné ulice, školy, kostely a řady rodinných domů.

Exodus obyvatel i turistů

Přímořskou idylu ukončila válka. V červenci 1974 využilo Turecko eskalace problému mezi většinovými Řeky a menšinovými Turky a vyslalo invazní jednotky na severní pobřeží Kypru. Z celého ostrova masově prchali šokovaní turisté. Čtrnáctého srpna pak turecká armáda spustila hlavní ofenzivu a během pouhých tří dní obsadila více než třetinu Kyperské republiky – včetně Famagusty.

Když se turečtí vojáci přiblížili k městu, kyperské úřady přikázaly okamžitou evakuaci civilního obyvatelstva; výzva se vedle zbytku turistů týkala především Řeků, žijících nejvíce ve Varosii, zatímco přilehlý historický střed obývali již od 16. století kyperští Turci. Ti invazi naopak vítali. Přes 30 000 lidí muselo z Famagusty během několika hodin utéct do neobsazeného vnitrozemí nebo na blízkou britskou vojenskou základnu.

Vojáci mě nechytili

Obsazené území Kyperské republiky (později na něm byla vytvořena Severokyperská turecká republika, kterou ale neuznal žádný stát kromě Turecka), z něhož během invaze uprchlo nebo bylo násilím vyhnáno řecké obyvatelstvo, se Turci snažili dosídlit vlastními lidmi. Ne však Varosii, přestože většina zdejších domů včetně hotelů byla válkou nepoškozena. Čtvrť byla prohlášena za uzavřenou vojenskou oblast, do níž má zakázán vstup kdokoli kromě hlídkující turecké armády, zvláštního civilního personálu a členů mírových jednotek OSN.

„Kecají,“ povídá náš místní známý Sádik, když mu vyprávíme o mladících z hraniční ulice. „V zóně určitě byli, ale nebudou to vykládat cizím lidem. Já tam byl taky. Třikrát. Jestli chcete, ukážu vám zítra, kudy se tam dá nenápadně vlézt. Ve dne by vás vojáci nejspíš uviděli a zatkli, ale v noci se dá jít dovnitř.“ „A co nám hrozí?“ pro jistotu vyzvídáme. „Asi pár dní ve vězení. Ale přesně nevím, nikdy mě nechytli,“ usměje se omluvně.

Vybájené poklady zakázané zóny

Se Sádikem, mladicky rtuťovitým a sdílným pětačtyřicátníkem s dokonalou angličtinou, jsme se seznámili ve starém centru Famagusty. Jeho životní příběh nám připomíná, jak propletený a nejednoznačný je zdejší etnický problém: Sádik je syn kyperských Turků, kteří v šedesátých letech emigrovali do USA, poté co bylo několik členů jejich rodiny povražděno řeckokyperskými teroristy. Sádik přišel do Států v deseti letech, většinu života strávil tam, ale před několika lety se vrátil na Severní Kypr. „Pořád se mi stýskalo.“

Teď Sádik pracuje jako barman, ale protože hostů mu do podniku přichází poskrovnu, má dost času na klábosení o Varosii. „Slyšel jsem dokonce o jednom klukovi z Německa, který si nechtěl platit ubytování, tak vždycky večer vlezl do bývalého hotelu v zóně, zadarmo se tam vyspal, a brzo ráno zase vylezl ven. Dělal to tak osm dní.“

Váháme, jestli je to pravda, nebo jen jedna z mnoha nepravděpodobných legend, které Varosii obklopují. Už jsme slyšeli o penězích, které prý dosud leží v podzemních sejfech varosijských bank, o autech z roku 1974, jež dodnes nepoškozena čekají na své majitele v zamčeném autosalónu, o zlatě, které si v zahradách domů zakopali bohatí hoteliéři, když prchali před invazní armádou. I Sádik ostatně připouští, že je zóna vypleněná a že v ní nenašel nic cennějšího. Pak se přece jen na chvíli zasní: „Víš, kdybych ale měl pořádný detektor kovů, stálo by za to trochu to tam ještě prohledat...“

Stát rabuje ve velkém

Faktem je, že když z Varosie lidé prchali, neměli čas ani prostředky vzít s sebou mnoho věcí. A tak nejen jejich domy, ale i nábytek, auta, zboží v obchodech, oblečení ve skříních... – vše zůstalo na místě. „Dnes – v září 1977 – jsou snídaně na stolech stále prostřeny, prádlo visí na sušácích a světla dosud svítí. Varosie je město duchů,“ napsal tři roky po jejím uzavření švédský novinář Ian-Olof Bengtsson.
V té době ale už probíhalo masové rabování, které v prvních letech po okupaci systematicky prováděla samotná turecká armáda. „Vojenské jednotky s 30–40 nákladními vozy plenily domy takřka denně. Většina ukradených věcí byla odvezena do Turecka a tam prodána v dražbách. Část byla věnována tureckým Kypřanům a přistěhovalcům z Turecka. V březnu až dubnu 1976 se turecká armáda vloupala do bankovních poboček ve Varosii a vyprázdnila jejich sejfy,“ tvrdí v  dokumentu Případ Famagusta řeckokyperská strana. Vojenské rabování dokládají i zahraniční svědkové – a pak také samotné varosijské domy, od počátku stojící ve střežené zóně, a přece vykradené.

Není tedy divu, že turecké úřady o pozornost věnovanou Varosii nestojí. I pouhé fotografování zvenčí je zakázáno a dovnitř se za celou dobu legálně dostalo jen několik žurnalistů. Získat povolení ke vstupu se tedy ani nepokoušíme. Objíždíme čtvrť po jejím obvodu a v hlavě nám neodbytně vrtá Sádikova nabídka.

Ticho mrtvého města

Opuštěná čtvrť je dnes z velké části těsně obklopena žijícím „zbytkem“ Famagusty, který se po exodu tří čtvrtin původního obyvatelstva opět rozrostl do velikosti čtyřicetitisícového města; zalidnili jej turečtí uprchlíci z „řecké“ části ostrova, například Sádik, ale též přistěhovalci z pevninského Turecka.

V noci, jakmile zajde měsíc, prolézáme šikovnou dírou v plotu do Varosie, pečlivě vybaveni uliční mapou a informacemi, jak se pokud možno vyhnout setkání s „místními“.

Prvním silným dojmem je absurdní ticho, které v ulicích normálního města nikdy nenastane ani v noci. Stojatý klid jen občas pročísne zašramocení pravděpodobně způsobené potulujícími se zvířaty. A pak samozřejmě tma, nerušená jediným svítícím oknem nebo lampou.

Nejprve procházíme mezi rodinnými domky, kde si příroda už leccos vzala zpět: projít lze jen po hlavní ulici, v těch vedlejších se zahrádky převalily přes ploty a na místě bývalé silnice se spojily do neprostupné buše. Rostliny prorůstají i vlastními domy; zvlášť se tu daří jakémusi okrasnému keři, jehož fialové květy si pro sebe uzurpovaly nejednu vilku.

Jak postupujeme dál do centra, rostlin ubývá, domy se zvyšují a my si víc všímáme, jak „pečlivě“ jsou vyrabované. Vylomenými dveřmi vcházíme do velkého rohového obchodu – a nacházíme jen pár rozlámaných prken, dokonce i prodejní pult chybí. O kus dál nás ale překvapí zaprášená přepravka s prázdnými pivními lahvemi, stojící přímo uprostřed křižovatky. Kdo tu asi popíjel?

Po krátké poradě zavrhneme nutkání vydat se na průzkum výškových hotelů u pláže, kde je znatelně vyšší riziko setkání s patrolou. Ještě větším obloukem se vyhneme jednomu z kostelů – některé jsou kupodivu udržovány a zvlášť střeženy – a vydáváme se ze zóny ven.

Postavíme ji znovu!

Z hlediska mezinárodního práva je věc jasná: Varosia by měla být předána zpět původním obyvatelům, jak to vyžaduje rezoluce Rady bezpečnosti OSN z roku 1984. Stejně tak je ale jasné, že bez souhlasu Turecka a dohody na celo kyperské úrovni k žádnému předání nedojde. A přestože se od září 2008 prezidenti obou ostrovních republik opět scházejí a mluví o možném sblížení, opuštěnému letovisku zatím příliš naděje nesvítá.

TIP: Kypr: Země na rozhraní mezi Evropou a Asií

„Téma Varosie není součástí agendy současných jednání a oblast nadále zůstává vojenskou zónou,“ stručně mi odepsali z úřadu prezidenta Mehmeta Aliho Talata, když jsem se zajímal o tureckokyperské plány s bývalým letoviskem. A pokud by k dohodě přece jen došlo, je Varosia vůbec ještě opravitelná? Kdo ji viděl, zaváhá...
„Žádný průzkum technického stavu opuštěných budov, provedený například experty OSN, neproběhl. Proto nemohu říct, zda jsou opuštěné budovy opravitelné, nebo ne,“ napsal mi k tomu Alexis Galanos, exilový starosta Famagusty, kterého si vyhnaní obyvatelé města dál tvrdošíjně volí každých pět let.

„Samozřejmě že bychom Varosii opravili! Do roka by byla hotová. A když by to nešlo, postavili bychom ji znovu!“ nedá se zviklat jeden z tamních voličů Bambos Charalambous.

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Vít Šebor

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zleva sedí Apt, Wilcutt, Readdy, Akers, Walz, stojí Lucidová, Blaha.

Vesmír

Katedrála Sagrada Família je impozantní, i když zatím není dostavěná. Ve finále ji má zdobit 18 věží; dostavěných jich je ale zatím jen osm a nejvyšší z nich měří 112 metrů.

Zajímavosti

Autonomní uklízeč sněhu u osvětlení letištní dráhy

Věda

Ostrov Kubu se rozkládá uprostřed solných plání Makgadikgadi v Botswaně, nedaleko měst Orapa a Letlhakane. Celá oblast je chráněnou krajinnou oblastí a původními obyvateli regionu je dokonce považována za posvátnou.

Příroda

Snímek komety C/2019 Q4 Borisov, pořízený teleskopem Canada-France-Hawaii Telescope na Havaji

Vesmír

Pohřební koruna Přemysla Otakara II. Podobně mohla vypadat česká koruna za Přemyslovců

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907