Masakr Židů v polském Jósefówě: Proč před 78 lety vraždili i „obyčejní lidé“

Hlubokou noc a cvrlikání cvrčků v polském Biłgoraji rozetnul křik. „Pohyb, pohyb!“ Ze školní budovy, která v červenci roku 1942 slouží jako kasárna pro nacistické okupanty, zní poplach. Za okamžik už kordóny rozespalých mužů v zelených uniformách pořádkové policie spěchají na korby přistavených náklaďáků. Kam jedou, to zatím nikdo z jednotky tvořené převážně staršími obtloustlými „tatíky“ z Hamburku netuší. K jakému úkolu by se taková skvadra obyčejných chlapů mohla hodit?

Jednotka téměř bez výcviku

Kolona směřuje na východ od Biłgoraje. Příslušníci 101. záložního policejního praporu Ordnungspolizei stále nevědí, kam směřují. Většinu z nich by člověk jen stěží tipoval na vojáky. Když Hitler obnovil brannou povinnost a posléze rozpoutal druhou světovou válku útokem na Polsko, byla většina členů praporu už moc stará či zdravotně nezpůsobilá k tomu, aby byli nasazeni přímo na frontě ve Wehrmachtu. Tito odvedenci z Hamburku tvořili barvitou směs civilistů s nulovým výcvikem. Jednalo se o skupinu průměrných postarších dělníků a maloměšťáků, otců od rodin, námořníků, řemeslníků či obchodníků. Za normálních okolností by se zřejmě sešli jen v hospodě.

Okolnosti jsou však v odrazu dění druhé světové války zcela jiné. V červnu 1942 se mezi policisty rozhostí neklid. Dosud měli za úkol podřadné logistické či zásobovací úlohy a roli řadových strážců pořádku na dobytých územích. S trochou nadsázky se dá říct, že dosud nikdo z mužů ani nesundal pušku z ramene. Nyní se ale má vše změnit. Jejich prapor je s okamžitou platností převelen na východ Polska!

Židovský Jósefów

Kola náklaďáků drkotají po štěrkové silnici, burácivý zvuk motorů se rozléhá po spící krajině. Jsou dvě hodiny ráno, přesto policisté neklimbají. Všude panuje nervozita a očekávání. „Už abychom byli zpátky doma,“ šeptají ozbrojenci na korbách. „Dá-li Bůh, tak naši brzy porazí Sověty na východní frontě, zbavíme se Židů, a pak se snad všichni vrátíme domů.“ V červenci 1942 zelení policajti netuší, že nacisty na východě čeká drtivá porážka u Stalingradu, která otočí vývoj války v neprospěch Němců. „No jo, ale k čemu jsme nakládali tolik střeliva? Dostali jsme standardní i doplňující příděl munice a ještě vezeme bedny plné nábojů. Co s tím proboha budeme dělat?“

Sotva se začne rozednívat, kdosi vpředu kolony dá povel a vozy plné vojáků se zastaví. Ozbrojenci začnou vyskakovat z nákladních aut, rozhlížejí se kolem. Jsou na dohled typické polské vsi. Doškové střechy lemují bílé omítky selských stavení. „Jósefów,“ řekne kdosi. „Byl jsem tu s četou na hlídce. Žijí tu samí Židé...“

Policisté jsou po nástupu, který svolal velitel praporu major Wilhelm Trapp, udýchaní. Jejich funění je jediné, co je po zhasnutí motorů slyšet. Jinak je ve vesnici absolutní ticho. Nikdo z místních obyvatel se neodvažuje za oknem ani pohnout. Trapp, oblíbený třiapadesátiletý policista z povolání, kterému členové praporu přezdívají „táta“, je nezvykle pobledlý a celý se chvěje. V očích má slzy a dlouho před nastoupenými vojáky beze slova stojí a naprázdno polyká. Teprve po chvíli ovládne emoce.

Nepříjemný úkol

„Dostali jsme… strašně nepříjemný úkol,“ koktá Trapp. „Vůbec se mi to nelíbí, ale je to rozkaz z nejvyšších míst.“ Mezi vojáky by se napětím krve nedořezal. „V této vesnici žijí Židé, kteří spolupracují s polskými partyzány. Naším úkolem je teď tyto Židy sehnat dohromady a oddělit od nich práceschopné. Ti budou posláni do pracovních táborů. Všechny ostatní,“ Trappovi selhal hlas a dobrou půlminutu se snažil zbavit knedlíku v krku, „všechny ostatní včetně žen, dětí a starců zastřelíte.“ V davu to zašumělo. Nejsou přece vrazi, ale policisté!

„Až budete rozkazy plnit, vzpomeňte si na matky a děti, na které doma v Německu padají bomby,“ připomene Trapp, ale sám ví, že fráze naučená z propagandistické příručky je slabá útěcha. Pak učiní gesto, které je značně neobvyklé: vyzve všechny starší členy praporu, ať vystoupí, pokud se nechtějí na zabíjení podílet. Deset nebo dvanáct policistů to skutečně udělá. Odevzdají zbraně a munici a čekají na další rozkazy.

Smrt nebo koncentrační tábor

Pak už se v Jósefówě rozpoutává peklo. Část praporu obklíčila celou ves s rozkazem na místě zastřelit každého, kdo se pokusí o útěk. Zbytek pak pročesává vesnici stavení po stavení. Všichni práceschopní muži jsou násilně shromažďováni na tržišti. Ti Němci, kteří se odmítli účastnit vraždění, dostanou za úkol zajatce odvézt do pracovního tábora v Lublinu. Ostatní Židé jsou pak postupně nakládáni na korby náklaďáků a odváženi směrem k nedalekému lesu. Brzy se začnou ozývat výstřely.

Major Trapp po vyhlášení rozkazu odjel zpět do Biłgoraje, kde se podle svědků uzavřel ve své kanceláři a usedavě plakal. V Jósefówě příslušníci pořádkové policie zmateně poslouchají výklad posádkového doktora Schoenfeldera. „Bajonetem namíříte na tento bod a zmáčknete spoušť. Jen tak bude rána opravdu smrtelná.“ Policisté netušili, jak popravovat lidi, museli se to proto nejdříve naučit. Většině z nich se úkol zabíjet nemohoucí, ženy a děti protivil. Popravčí četa, kterou museli policisté vytvořit, nebyla vůbec připravena na masakr, který se od nich vyžadoval. Většina z nich nikdy na člověka nevystřelila. Přesto se smrtící mašinérie dala do pohybu.

Když přijel první vůz se svázanými obyvateli Jósefówa, policisté je po jednom odvedli na předem vyhlédnuté místo na mýtině. Tam je beze slova postříleli a nechali ležet. Zpočátku jejich oběti umíraly extrémně krutou smrtí, protože policisté pořádně nevěděli, kam a jak mají střílet. Strefovali se špatně, způsobovali obětem strašlivá zranění a do nebožáků museli vypálit mnoho ran, než ukončili jejich utrpení.

Krev na rukou

Hrůzyplná poprava asi čtrnácti stovek jósefówských Židů trvá celý den. Půda je nasycena krví. Z lesa čas od času vychází zdrcení Němci, tváře i uniformy zbrocené krví, v očích pološílený výraz. Mnozí z nich zvracejí. Málokdo je schopen vraždění unést bez psychického kolapsu.

Velitel čety poručil dovézt dávku alkoholu a cigaret. Přesto muži z děsu, jehož jsou strůjci, omdlévají a žádají o uvolnění. Už nejsou schopni držet zbraň a dále zabíjet. Odpoledne je jasné, že poprava postupuje moc pomalu. Ve vesnici, kde ještě mnozí čekají na smrt, panuje až nábožný klid. Místní lidé pod dohledem ozbrojenců tráví čas konejšením dětí a modlením. Byli už se svým osudem smíření? 

O to více se nervově hroutí Němci, kteří museli přistoupit k masovějšímu způsobu vraždění. „Linka na smrt“ se skoro zautomatizovala. Každá součástka vražedného ústrojí dostala své pevné místo. Jedni vozili Židy na místo popravy, jiní je dopravovali přímo před četu, popravčí četa mechanicky mířila a střílela, další policisté rozdávali „rány z milosti“. Když padla celá řada obětí, prostě se jen udělalo pár kroků vzad. K večeru byl les tak pokrytý těly obětí, že se popravy musely konat na jeho samém okraji. Ti, kteří dosud čekali v Jósefówě, na vlastní oči sledovali nešťastné osudy svých sousedů. Střelba nakonec utichla až po západu slunce.

Všichni Židé jsou mrtví nebo v lublinském táboře. Tam je čekal snad ještě horší osud – zemřít hlady, vysílením, nebo čekat na transport do Treblinky či jiného tábora, ze kterého už nevedla cesta.

Výčitky, tabu a… rutina

V noci se 101. záložní policejní prapor vrací do kasáren v Biłgoraji. Policisté jsou zdrcení i fyzicky vyčerpaní. Uvědomují si plně, že během jediného dne připravili o život více než 1 400 lidí? V noci se málo jí a hodně pije. Major Trapp na obchůzce všechny uklidňuje, že odpovědnost mají „vyšší místa“. Pocit hrůzy a studu to však nezaplaší.

Policistům před očima vyvstávají uplakané dětské obličeje a prosby zoufalých matek žadonících o život alespoň pro své potomky. Odevzdané tváře starců drmolících si verše z Tóry. Lze na něco takového vůbec kdy zapomenout? O masakru v Jósefówě se v jednotce už nikdy více nemluvilo…

Vraždění polských Židů ale pokračovalo. Ať už se 101. záložní policejní prapor snažil sebevíce vyhnout podobným masovým vraždám, jeho členové byli i nadále nuceni podílet se na Hitlerově systematickém vyhlazování Židů. Časem se ze zabíjení stala rutina. Místo lidských bytostí před sebou policisté začali vidět bezduché pytle orgánů. Nabít, namířit, vypálit – další! Dělba práce je vzdalovala od obětí, stali se profesionálními vrahy.

TIP: Před 100 lety vypuklo v Holešově ostudné rabování a židovský pogrom

V Jósefówě byli policisté ještě „zelenáči“. Později si ale mnozí svou činnost osvojili natolik, že se začali do vražedných komand a honů na Židy hlásit dobrovolně. Někteří policisté našli v krutosti zvrácenou zálibu a začali si pořizovat fotografie se svými zmučenými oběťmi. I přes počáteční odpor vraždit nevinné tak nakonec v Polsku rukou i těchto „obyčejných lidí“ zahynulo 90 % židovských obyvatel…