Na padáku do Normandie: Den D ve vzpomínkách amerických výsadkářů (2)

23.02.2020 - Ondřej Jakubčík

Šestý červen roku 1944 změnil osudy mnoha lidí nejen ve Francii, ale i v Evropě a v důsledku i na celém světě. Jak prožívali tento významný okamžik dějin muži, kteří nad Normandií seskočili na padácích a do boje se dostali jako první?

<p>Pár minut do seskoku. Američtí výsadkáři se připravují do akce.</p>

Pár minut do seskoku. Američtí výsadkáři se připravují do akce.


Reklama

Vojín Thomas Porcella z roty H 508. výsadkového pluku 82. výsadkové divize se přesvědčil, jaké nebezpečí může pro parašutisty znamenat zatopení cílové plochy: „Podíval jsem se pod nohy a prožil obrovský šok, protože jsem padal přímo do vody. Srdce mi bušilo a hlavou mi běžela hromada otázek. Jak hluboká je ta voda? Dokážu se osvobodit z padáku? Nejsem příliš těžký?"

Předchozí část: Na padáku do Normandie: Den D ve vzpomínkách amerických výsadkářů (1)

Téměř utopen

Následoval nevyhnutelný dopad do vody: "Dopadl jsem na hladinu, ale nebyla tam taková hloubka, jakou jsem čekal, a tak jsem zadržel dech a pokusil se narovnat. Voda mi sahala těsně nad nos. Rychle jsem se postavil na špičky a lapal po dalším vzduchu. Srdce mi bušilo tak rychle, až jsme měl dojem, že praskne. V duchu jsem se modlil: ‚Bože, prosím, nenech mě utopit!‘ Pak jsem se ponořil a pokusil se odstranit popruhy z nohou. Byly ale příliš těsné a nechtěly se rozepnout.

Potřeboval jsem další vzduch, vyskočil jsem nad hladinu a začal okolo sebe cákat. Na špičkách, s hlavou těsně nad hladinou jsem se modlil a moje srdce bušilo snad ještě rychleji. Po pár vteřinách jsem se uklidnil – napadlo mě totiž popruhy přeříznout. Znovu jsem se ponořil a šátral po své pravé botě. ‚Ano, ano, nůž tam pořád je,‘ zaradoval jsem se. Pevně jsem uchopil rukojeť a vytáhl nůž z pouzdra. Vyskočil jsem kvůli dalšímu nádechu, chvíli stál vzpřímeně a pak se znovu ponořil, vsunul čepel mezi nohu a popruh a začal řezat. Nic se ale nestalo! V panice jsem se znovu vynořil k nádechu a strach mi znovu prudce rozbušil srdce. Chtělo se mi řvát o pomoc, ale věděl jsem, že bych svou situaci mohl ještě zhoršit."

Konečně pevná zem

Porcellovy vzpomínky pokračují: "Pomyslel jsem si: ‚Musíš přemýšlet. Přemýšlej, proč ten popruh nejde přeřezat. Nůž je přece ostrý jako žiletka.‘ Pak mi došlo, že jsem musel používat špatnou stranu čepele. Prstem jsem se tedy přesvědčil, kde je ostří, nadechl se a zkusil to znovu. Po pár říznutích jsem se konečně vysvobodil z padáku! To mě trochu uklidnilo, ale váha výstroje mě stále držela dole. Několik dalších tahů nožem a batoh i nášlapná mina, kterou jsem měl u sebe, šly ke dnu, stejně jako plynová maska. Ruční granáty jsem přendal z kapes u kalhot do bundy. Veškerý trénink, kterým jsem prošel, mě na takové přistání nepřipravil.

Bál jsem se pohnout ve strachu, že nakráčím do hlubší vody. Potřeboval jsem se ale dostat do míst, kde by byla alespoň trochu nižší hladina, abych ulevil nohám a prstům. Sunul jsem se pomalu, centimetr za centimetrem. Když jsem se dostal do míst, kde mi voda sahala po hrudník, zastavil jsem, odpočinul si a snažil jsem se rozhodnout, kterým směrem se vydám. Snažil jsem se v krajině najít orientační bod, ale ve tmě nešlo vůbec nic vidět.

Byla mi zima a začal jsem se třást. (…) Prodíral jsem se nějakými travinami a voda mi stále sahala po ramena, když jsem uslyšel hlas. ‚Je to vůbec možné?‘ pomyslel jsem si. Pak jsem uslyšel heslo ‚FLASH‘. Po hlase jsem poznal Dala Cableho. Rozhrnul jsem trávu a moje pravá ruka narazila na něco tvrdého. Zároveň cvakla pojistka zbraně. Cable znovu povídá ‚FLASH‘ a natáhl závěr. Okamžitě jsem mu odpověděl ‚THUNDER‘, on mě poznal po hlase a hned mi vynadal, že jsem neřekl heslo napoprvé. Hlaveň jeho pušky byla pár centimetrů od mého obličeje.“

Pětačtyřicítka proti samopalům

Poručík Robert Moss z roty H 508. výsadkového pluku 82. výsadkové divize ani po letech nezapomněl na velmi tvrdé přistání okořeněné přestřelkou s německými vojáky: „Letěli jsme, letěli a pořád letěli. Věděli jsme, že něco je špatně. Už jsem ani neviděl světla ostatních letadel z formace. Chlapci začínali být podráždění. Pak ke mně přišel velitel osádky letounu a povídá: ‚Poručíku, nemůžeme najít seskokovou zónu. Ztratili jsme se. Chcete letět zpátky do Anglie?‘ Bože všemohoucí! Letět zpátky? Ti chlapi v letadle by mě vyhodili a seskočili tak jako tak nebo by mě po návratu zabili. A tak říkám: ‚Jsme nad Francií?‘ ‚Ano,‘ povídá on. ‚Tak nám tam hoď zelený světlo, skáčeme,‘ odvětil jsem.

Měl jsem velký ostrý nůž v pouzdře na botě, karabinu a pistoli nataženou a připravenou v podpažním pouzdře. Takto jsem opustil starou dobrou C-47. Věděl jsem, že tam dole na zemi na nás čeká něco hodně špatného, ale v té chvíli mě to neznepokojovalo. Byl jsem rád, že jsem se dostal z letadla, a tenhle pocit měli i ostatní vojáci. Foukal silný vítr a já se celkem rychle pohyboval těžko rozpoznatelným směrem – nepadal jsem rovnou dolů. To, co nejprve vypadalo jako velká pastvina, bylo ve skutečnosti zatopené okolí řeky Merderet. (...) Za chvíli jsem pod sebou uviděl budovy a uvědomil si, že se k nim blížím příliš rychle a hlavně víc horizontálně než vertikálně. A pak BÁC!

Dokončení: Na padáku do Normandie: Den D ve vzpomínkách amerických výsadkářů (3) (vychází ve čtvrtek 27. února)

Propadl jsem střechou a zůstal zavěšený v rohu místnosti kamenné chalupy. Vytáhl jsem z boty nůž a přeřízl několik šňůr, takže jsem visel už jen za levé rameno a neustále se houpal ode zdi ke zdi. Pak jsem uslyšel hlasy a poznal jazyk. Francouzi to nebyli. Schmeissery začaly pálit skrz dveře a okna chaty, ale střely mě minuly. Rozeznal jsem venku dvě postavy, které se blížily. Vytáhl jsem svou pětačtyřicítku, která měla předepnutou spoušť a vystřelila hned, jak jsem ji vytasil. Zázrak, že jsem si neustřelil rameno! Pálil jsem nervózně dál a zrovna ve chvíli, kdy jsem mířil ke dveřím, vstoupil do nich Němec, která také pořád střílel. Projektil ráže .45 (11,43 mm pozn. red.) jej zasáhl a srazil do rohu místnosti. Pětačtyřicítka je zatraceně drsná zbraň. Ten chlap už se pak ani nepohnul...“

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Bílý slon je absolutní a finančně velmi nákladnou přítěží, kterou ale nemůžete nepřijmout

Historie
Válka

Dineobellator žil ve světě těsně před dopadem osudového meteoritu.

Věda

Slayton během výcviku na trenažéru v Houstonu - lékaři mu diagnostikovali vzácnou srdeční vadu. Ani je však nenapadlo ho vyřadit z přípravy ke kosmickým letům.

Vesmír

Historie Leptis Magna byla krátká, avšak oslňující. Město vzniklo v 7. století př. n. l. coby obchodní přístav Féničanů a dlouho tvořilo součást Kartága. 

Cestování

V Zoo Praha se narodilo mládě slona indického.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907