Nacistický zločinec od psacího stolu: Adolf Eichmann málem unikl spravedlnosti

Nacistický zločinec Adolf Eichmann osobně nikoho nezavraždil, přesto nesl odpovědnost za miliony mrtvých, jejichž životy vyhasly před popravčími četami či ve vyhlazovacích a koncentračních táborech. Jeho zločiny mohly zůstat nepotrestány, takřka se mu podařilo uniknout spravedlnosti. Nakonec byl dostižen, souzen, odsouzen a popraven. V jeho životě i smrti přitom sehrály důležitou roli jak území dnešního Česka, tak i samotné město Praha.

Z moci úřední

„V životě pro mě bylo nejdůležitější poslouchat rozkazy.“ Právě těmito slovy se Eichmann snažil zbavit své viny, když stanul před soudem. Zaznamenal je i ve svých pamětech, které sepisoval v izraelské vazbě. Čítají více než tisíc stran! „Byl dokonalým, suchým úředníkem, pragmatikem, který dokázal postupovat ke svému cíli,“ konstatuje historik Vojtěch Kyncl. 

Adolf Eichmann se narodil 19. března 1906 v německém Solingen. Jeho otec pracoval jako účetní v elektropodniku a vůči své ženě i pěti dětem prý vystupoval velmi autoritářsky. Matka zůstala v domácnosti. Rodina byla silně věřící – hlásili se ke kalvinistům. Když bylo Eichmannovi šest let, rodina se přestěhovala do rakouského Lince, kde Eichmann starší získal práci jako obchodní vedoucí. 

Adolf se neučil nijak skvěle. Nastoupil na Vyšší spolkové učiliště elektrotechnické, strojní a stavební, ovšem tam se mu nedařilo. Po dvou letech jeho studia skončila a on začal díky otcovým známostem pracovat jako obchodní zástupce u ropné společnosti.

V té době se prý o politiku nezajímal. Později před soudem řekl: „Doma se politika nikdy neprobírala, otec se o politiku nestaral.“ Ale k politice se Adolf nakonec dostal, byť jiným způsobem. Přes mládežnickou organizaci Wandervogel se ve svých devatenácti letech aktivně zapojil do německo-rakouského sdružení mladých frontových bojovníků. Ti se zaměřovali na výpady proti socialistům, komunistům a Židům. V roce 1932, to mu bylo dvacet šest let, pak získal stranickou legitimaci NSDAP a stal se členem rakouského oddílu SS. 

Kvůli hospodářské krizi zkrachovala společnost, ve které byl Eichmann zaměstnán, a on se tak ocitl v Mnichově. Absolvoval speciální vojenský výcvik, aby mohl být zaměstnán v Bezpečnostní službě Sicherheitsdienst – z té se posléze stala jedna z nejobávanějších nacistických organizací. Onoho roku 1934 tak začala jeho nová „profesní dráha“. Po březnovém anšlusu Rakouska v roce 1938 působil ve Vídni, kde založil Ústřednu pro židovské vystěhovalectví. Pohyboval se také v bavorském Pasově – údajně při výcviku spojařů.

Veronika z Čech

V té době už byl Eichmann  ženatý. Jako devětadvacetiletý se v roce 1935 oženil s o tři roky mladší Veronikou Lieblovou. Ta pocházela z jižních Čech, z obce Mladé (dnes je součástí Českých Budějovic). Německá rodina Lieblů patřila k majetnějším. Vlastnili zemědělské podniky a pískovnu. 

O tom, jak se Eichmann s Veronikou seznámil, nemáme žádné informace. Z hlášení tehdejšího budějovického hejtmana se pouze dozvídáme, že „Eichmann má vážnou známost s dcerou rolníka Liebla a do Mladého často zajíždí“. Je zřejmé, že již před svatbou měly československé orgány Eichmanna takzvaně v hledáčku. Nacistická okupace Československa na jaře 1939 přivedla manžele a jejich dva syny do Prahy. V archivu ministerstva zahraničních věcí se o tom můžeme dočíst toto: „V roce 1939 byl Eichmann přeložen do Prahy, kde rovněž založil centrálu pro vystěhování Židů. Nedaleko této úřadovny v Praze 18 se zmocnil prostorné vily s rozlehlou zahradou v ulici U laboratoře. Nechal z ní vystěhoval židovského majitele i ostatní nájemníky. V této vile bydlel Eichmann s rodinou po celou dobu války.“ Ve vile na Ořechovce s Eichmannovými bydleli ještě jejich blízcí příbuzní – Veroničina sestra Marie se svým manželem Karlem Lukášem. Právě ten pak sehrál klíčovou roli v dalším Eichmannově životě…

Oddaný a výkonný

Eichmannova role v nacistické mašinérii souvisela  s likvidací židovských občanů na Slovensku, v Maďarsku a v dalších zemích, včetně Čech a Moravy. Byl totiž „expertem“ na židovskou otázku v Říšské ústředně pro židovské vystěhovalectví. Ovšem postupně nebylo kam Židy vyvážet. Tak se nacisté setkali 20. ledna 1942 na neblaze proslulé konferenci ve Wannsee. Téma řešili jediné: koordinovat konečné řešení židovské otázky. 

Přeloženo do srozumitelné řeči: jak pozabíjet co nejefektivněji co největší počet židovských občanů. Řešením se měly stát plynové komory v koncentračních táborech. A v tom měl „oddaný úředník“ Eichmann praxi. Nařídil již v létě roku 1941 zavést plynové komory v Osvětimi. „Osvědčily se“ – proto byl tento vraždící mechanismus zaveden i do dalších koncentračních táborů. Nyní už to mělo běžet jako po drátku, povraždit bylo totiž třeba miliony lidí, včetně dětí. A právě tak pracoval i onen oddaný a výkonný úředník, který škrtnutím pomyslného pera od psacího stolu posílal další statisíce lidí na smrt.

Na útěku

V roce 1945 bylo zřejmé i nacistům, že se válka chýlí ke svému konci. Tušil to i Eichmann. V Praze se prý objevil ještě na Velikonoce roku 1945. Vzápětí už ale ze strachu před Rudou armádou utíkal směrem na západ. Po cestě se ještě zastavil v Mladé na Českobudějovicku u rodiny své ženy. I těm doporučil co nejrychleji utéci. Ostatně jeho manželka s jejich třemi syny už na něj za hranicemi čekala. On sám se dostal nejprve do Berlína a posléze do Alp. Aby ukryl svou pravou identitu, zvolil falešné jméno Otto Eckmann a sám se přihlásil, coby údajný řadový příslušník SS, spojeneckým silám. 

Následně se mu podařilo utéci z vězeňského tábora a dalších pět let žil v Německu pod falešnou identitou. Stíhání nacistických zločinců a jejich potrestání bylo jedním z hlavních úkolů poválečného období. „Na norimberském procesu jeho jméno padlo několikrát, ovšem vždy byla kauza odložena s tím, že se pravděpodobně jedná o mrtvého člověka,“ vysvětluje historik Vojtěch Kyncl.

Po několika letech Eichmannova vdova požádala o vystavení oficiálního úředního prohlášení, že její muž není mezi živými. Pokud by ho získala, měla by oficiální statut vdovy se všemi právy a výhodami. Příslušným úřadům předložila čestné prohlášení, že její manžel zemřel při pražském květnovém povstání. Jako svědek byl podepsán nám už známý československý občan Karel Lukáš, za války Karl Lukas. 

Není mrtev

Simon Wiesenthal říkával, že nikoliv pomsta, ale spravedlnost je tím, oč ve své neúnavné snaze o dostižení nacistických zločinců usiluje. Pátral po nich s nasazením hraničícím někdy až s posedlostí, i proto bývá nazýván „lovcem nacistů“, či „osamělým vlkem“. Druhé pojmenování naznačuje, že ve svém úsilí zůstával osamocen a měl své příznivce, stejně jako odpůrce. S problémy se potýkal jak v Německu a Rakousku, tak v jiných státech, dokonce i v Československu. O Eichmannově smrti však pochyboval a později řekl: „Vyvrátil jsem legendu o jeho smrti. Jakmile by byl jednou prohlášen za mrtvého, zmizelo by jeho jméno ze seznamu hledaných osob a oficiálně by už neexistoval. Jeho případ by se uzavřel.“  

Neúnavný „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal, duben 1963. (foto: Wikimedia Commons, Anefo (Hugo van Gelderen), CC0 1.0)

Právě o to ale Adolfu i Veronice Eichmannovým šlo. Rozhodnutí tak viselo na pomyslném vlásku. Lovec nacistů Wiesenthal se s veškerým nasazením vydal po stopě údajné Eichmannovy smrti a podařilo se mu následně prokázat, že hlavním a jediným svědkem údajné smrti je jeho švagr. Dané svědectví se tím stalo nevěrohodným spolu s oprávněným podezřením ze lži. V důsledku nově zjištěných informací Eichmann za mrtvého prohlášen nebyl a hon na něj nabral nové obrátky. Po jeho stopách se vydal nejen Wiesenthal, ale také izraelská zpravodajská služba Mosad. 

Chovatel králíků

K tomu všemu šlo ještě o čas, protože nacistickým válečným zločinům hrozilo promlčení. Agenti Mosadu celou akci připravovali už od roku 1958, několikrát se ale stalo, že i oni se dostala do slepé uličky. Nyní se ale zdálo, že se vše blíží ke svému cíli. Mosad měl spolupracovníky po celém světě. Povoláni byli Židé, kteří uměli španělsky a v argentinském prostředí, kam je směrovalo pátrání, dokázali tzv. zapadnout. Řada z nich tento úkol přijala proto, že právě jejich blízcí zahynuli v koncentračních táborech. Možné dopadení zločince Eichmanna pro ně představovalo i věc cti a touhu po nastolení spravedlivé odplaty. 

Informace zněla: v Buenos Aires žije majitel farmy králíků Ricardo Klement. Právě on by mohl být hledaným zločincem. V domě dále přebývá jeho příbuzná a její čtyři synové. Zpravodajská operace zahrnovala v první fázi ověření totožnosti – sledovali jak Klementa, tak jeho blízké. Porovnávali novou podobu s fotografiemi a dalšími informacemi. Následovaly přípravy na únos a přepravu do Izraele. 

Pátrání přineslo jistotu: skutečně jde o Adolfa Eichmanna a žena, která se vydává za jeho vzdálenou příbuznou, je Veronika Eichmannová. Ta se za manželem spolu s jejich třemi syny vypravila poté, co neuspěla s jeho prohlášením za mrtvého. Čtvrté dítě se jim narodilo už v Jižní Americe. Všem dětem bylo řečeno, že bydlí u matčina bratrance, možná proto, aby nic nemohly prozradit.

Adolf Eichmann před izraelskými vyšetřovateli 9. března 1961. (foto: Wikimedia Commons, Israeli GPO, CC0)

Přípravy vyvrcholily 11. května 1960 jeho zatčením. „Nešlo o náhodné datum. Tři dny před tím mohla Argentina sama a dobrovolně vydat Eichmanna ke stíhání. Jenže latinskoamerické státy neměly zájem nacistické zločince vydávat spravedlnosti,“ konstatuje historik Vojtěch Kyncl. Eichmanna tak Mosad unesl, když se vracel domů od zastávky autobusu. 

Klíčový význam měly další dny, kdy probíhaly výslechy. Únosci na sebe nesměli upozornit. Zmizení Klementa-Eichmanna totiž nezůstalo utajeno a oni mohli očekávat odvetu. Skrývajících se nacistů se v Argentině vyskytovalo povícero. Udržovali spolu spojení a vzájemně se podporovali. Po několika dnech výslechů se zatčený přiznal: „Jsem Adolf Eichmann.“ 

Mosad teď čekala další fáze: dostat ho do Izraele. Po moři to nešlo, zvolili tedy leteckou cestu. Jenže jak Eichmanna nepozorovaně přesunout do letadla? Nakonec ho vydávali za nemocného člena posádky izraelské letecké společnosti. Na místo ho pak odvlekli pod účinky uklidňující injekce.

Děti z Lidic 

Když Eichmannovo zatčení ohlásil 22. května 1960 izraelský ministerský předseda Ben Gurion na shromáždění poslanců Knessetu, nastalo pozdvižení. A to dokonce v mezinárodním měřítku. Případ nastartoval i polemiky o tom, zda lze Eichmanna soudit jinde než na území Německa. Jenže židovské utrpení během války bylo tak silným argumentem, že Eichmann nakonec před soudem stanul. 

Obžalovaný Adolf Eichmann před izraelským soudem. (foto: Wikimedia Commons, Israeli GPO, CC0)

Obžaloba to tehdy ovšem neměla jednoduché – musela pečlivě zpracovat hodnověrné prameny, které by Eichmannovu vinu zcela dokazovaly. O pomoc požádala také Československo, a to kvůli osudům lidických dětí. Právě ty byly v první fázi jedinými doložitelnými Eichmannovými oběťmi. Ovšem vztahy tehdejšího Československa s Izraelem se pohybovaly na pomyslném bodu mrazu. Komunistický stát považoval Izrael za klíčového spojence USA a tím za nepřítele socialistického státu. 

TIP: Norimberský proces: Osmička soudců, která zúčtovala s nacistickými zločinci

Československé úřady několik měsíců nic nedělaly. Až v lednu 1962 zaslal právní odbor ministerstva zahraničí nótu na izraelské velvyslanectví, ve které se uvádělo: „Vydání oficiálního potvrzení izraelským úřadům o tom, že se lidické děti nevrátily, anebo že jejich stopy zmizely, znamenalo by vědomou součinnost našich státních orgánů s izraelskými místy. Případ byl vyřešen tím, že byla v tisku uveřejněna zpráva o osudu lidických dětí, na niž byla izraelská strana upozorněna.“ Soudní jednání začalo v dubnu 1962 a znovu konfrontovalo svět se zvěrstvy, které nacistický režim napáchal. Řada vystupujících svědků pro slzy nemohla dokončit svou řeč. Výčet obětí byl nekonečný – kdo by také mohl vyjmenovat všech šest milionů zavražděných… 

Eichmann se přitom stále prezentoval jako „poslušný úředník a vykonavatel moci“. Soud nad ním vynesl rozsudek 19. května 1962 a zněl: trest smrti. Odsouzený sice následně požádal o milost, té však nebylo vyhověno. Na popravišti tak stanul 31. května téhož roku.