Norimberský proces: Osmička soudců, která zúčtovala s nacistickými zločinci

07.11.2018 - František Stellner

Nacistický režim se dopustil mnoha zločinů, o nichž spojenecké armády postupující na konci druhé světové války Evropou nacházely důkazy. O osudu jeho hlavních představitelů mělo v Norimberku rozhodnout osm soudců

<p>Nacističtí pohlaváři před soudem</p>

Nacističtí pohlaváři před soudem


Reklama

Klíčová rozhodnutí protihitlerovské koalice přijímali představitelé sovětského komunistického totalitního režimu, americké nejmocnější supervelmoci, britské koloniální říše na pokraji sil a francouzské republiky těžící ze zašlé slávy.

Na jejich setkání na nejvyšší úrovni sovětský vůdce Josif V. Stalin pronesl: „Připíjím na co nejrychlejší spravedlnost pro všechny německé válečné zločince. Připíjím na spravedlnost popravčí čety! Připíjím na naše odhodlání je ihned po zajetí vyřídit, a to všechny, a musí jich být alespoň padesát tisíc.“

Premiér Winston Churchill opáčil: „Britský parlament a britská veřejnost k masovým popravám nikdy nesvolí.“

V těchto dvou výrocích lze jasně vidět odlišný přístup k řešení problému: proti myšlence krvavé pomsty se postavila snaha o nalezení spravedlnosti.

Norimberk, město soudu

Z vítězných mocností si však kromě Američanů nebyl nikdo zcela jist, zda je proces skutečně dobrý nápad. Obávaly se totiž toho, co by v něm mohlo vyjít na světlo. Koneckonců přeci s Hitlerem před válkou spolupracovaly – Britové a Francouzi mu obětovali Sudety, Sověti si s ním rozdělili Polsko…

Vítězové nakonec podepsali 8. srpna 1945 v Londýně dohodu o Mezinárodním vojenském tribunálu a statutu soudu, ve které se uvážlivě dohodli, že se před ním budou probírat pouze činy, které spáchali obžalovaní, a jen předem výslovně stanovená porušení mezinárodního práva. Kupříkladu o leteckém bombardování nepadlo v dokumentech ani slovo, neboť se dalo stěží rozlišit mezi bezohledným plošným bombardováním a útoky nezbytnými z vojenského hlediska. Onu srpnovou středu, kdy byla dohoda podepsána, se rozplynuly i poslední naděje nacistických špiček, že ze všeho vyváznou stejně lacino jako Němci, kteří byli obviněni z válečných zločinů po první světové válce.

TIP: Konec továrny na smrt: Jaký pohled se naskytl vojákům při osvobození Osvětimi?

Za místo konání soudu navrhovali Sověti Londýn nebo Berlín, Britové zase Mnichov. Americký generál Lucius D. Clay se vyslovil pro Norimberk. Toto město neslo za Třetí říše hrdý titul „město říšských sjezdů strany“ a stalo se svědkem monumentálního oslavování Hitlera. Kromě toho zde nacisté v roce 1935 vyhlásili protižidovské, rasové takzvané norimberské zákony, které zakazovaly vzájemné sňatky mezi Židy a Němci, anulovaly občanství Židů a učinily ze segregace oficiální politickou doktrínu.

Američanům se nakonec podařilo prosadit vlastní návrh, takže v rozbombardovaném městě zasedlo osm soudců:

  • Iona Timofejevič Nikitčenko a Alexandr Fjodorovič Volčkov za SSSR
  • Geoffrey Lawrence a Norman Birkett za Velkou Británii
  • Francis B. Biddle a John J. Parker za USA
  • Henri Donnedieu de Vabres a Robert Falco za Francii

Nestranní a spravedliví

Ke svým stolům poprvé zasedli ve středu 14. listopadu 1945. Mimo ně měla každá z mocností také svého hlavního žalobce. Američany reprezentoval třiapadesátiletý soudce Nejvyššího soudu Robert H. Jackson v roli žalobce. O tomto synovi farmáře, který se vypracoval na jednoho z nejrespektovanějších soudců v zemi, se v britských depeších psalo: „Byl Rooseveltovým oblíbeným ‚favoritem‘, ba říká se, že Roosevelt pomýšlel na to učinit ho jednoho dne velkým liberálním prezidentem Spojených států (…). Názory na hloubku jeho inteligence a šíři pohledu se liší, nikoli však na jeho kvality právníka.“

Brity zastupoval syn lorda vrchního soudce, člen Nejvyššího soudu, veterán první světové války a nadšenec pro dostihy Geoffrey Lawrence. O své úloze předsedy Mezinárodního tribunálu pronesl: „Nesmíme ani na minutu zapomínat, že podle protokolů soudního procesu, podle nichž dnes soudíme tyto lidi, bude zítra historie soudit nás samé. Musíme usilovat o takovou objektivitu a úplnost, o takové rozumové pochopení, aby tento proces byl pro budoucí generace příkladem praktické realizace nadějí lidstva na spravedlnost.“

Sovětští soudci Iona Timofejevič Nikitčenko a Roman Andrejevič Rudenko nezapřeli proletářský původ a jako jediní odmítli nosit taláry, zásadně chodili v uniformách a nikdy nepodpořili jakýkoliv kompromis. Oba se podíleli na nechvalně proslulých stalinských politických vykonstruovaných procesech. Rudenko byl dokonce jedním z těch, kteří v Katyni zlikvidovali tisíce polských důstojníků. To mu nicméně nebránilo obžalovat německé okupanty ze stejných zločinů.

TIP: Studium? Zbytečné! Jak omezili nacisté Židům přístup ke vzdělání?

Francouzským zástupcem byl potomek velkostatkářů a profesor pařížské Sorbonny Henri Donnedieu de Vabres. Pro zajímavost uveďme, že z Československa se na přípravě procesu podílel sociálnědemokratický politik, právník a generál justiční služby Bohuslav Ečer, který ještě v době exilu v Londýně pomáhal definovat trestné činy, jichž se nacisté dopouštěli. Jeho kariéru pochopitelně ukončil komunistický převrat v únoru 1948.

  • Zdroj textu:

    Živá historie

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Dávný Mars před 4 miliardami let mohla z části pokrývat voda

Vesmír

Robotický koala vylepšený koalí močí a trusem pátrá po tom, zda mají krávy sklony ušlapat koaly, když se ocitnou na zemi.

Věda

Vědci dlouho předpokládali, že humři necítí bolest, protože nemají skutečný mozek. Pozdější výzkum ale ukázal, že korýši na poškození tkáně reagují fyzicky i hormonálně, tudíž bolest pravděpodobně cítí.

Příroda

V roce 1923 zvítězil italský jezdec Ugo Sivocci s vozem Alfa Romeo v legendárním závodě Targa Florio. 

Zajímavosti

Petriho miska se štetičkovcem Penicillium chrysogenum, z něhož byl poprvé izolován penicilin.

Věda

Pro meč až do Francie

Anna Boleynová (1501–1536)

Anna Boleynová neměla na muže zrovna štěstí. A coby druhá manželka Jindřicha VIII. si zrovna nepolepšila. Rodit mužské potomky se jí pohříchu nedařilo. Na první pokus přivedla na svět „jen“ budoucí královnu Alžbětu I., poté následovaly tři potraty. V té době asi nebyla ta nejpříjemnější společnice. Navíc nepřátel měla vždy víc než dost. Nařčení z toho, že je králi nevěrná a za jeho zády kuje pikle, na sebe nenechalo dlouho čekat. Nebo se Jindřich prostě jen zakoukal do Jany Seymourové a potřeboval jí udělat po svém boku místo? V roce 1536 je Anna obviněna z velezrady (a pro jistotu také z cizoložství, incestu a čarodějnictví) a putuje do vězení v Toweru.

Dál už je to prosté. Jako čarodějnice by měla správně být upálena na hranici, ale to si její bývalý manžel nepřeje. Dokonce vyslyší její poněkud neobvyklou prosbu, a to aby byla sťata mečem. V Anglii se tehdy bez výjimky popravuje sekyrou. Jindřich VIII. milostivě odloží výkon o celé dva dny, než z Calais dorazí mistr dlouhého meče. Samotný průběh je překvapující. Dalo by se čekat, že Anna řekne králi v poslední chvíli něco peprného. Proto se tu také tísní davy. Místo toho ale vyzve všechny přihlížející, aby se s ní naposledy pomodlili. A pak už se jde na věc. Lidé tehdy odcházejí z popravy rozčarováni: ta překrásná a do poslední chvíle pokorná světice měla být nehodnou čarodějnicí? Něco tu evidentně nesedí…

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907