Pohaslá hvězda Davidova: Holocaust slovenských židů

19.08.2020 - Peter Mičko

Po vnucení mnichovského diktátu v září roku 1938 neminul vzrůstající tlak nacistického Německa ani řešení židovské otázky na Slovensku. Kroky vedoucí k omezování občanských a majetkových práv Židů a k jejich systematickému vyvražďování vyvrcholily právě během existence Slovenského státu

<p>Válka proti židovskému etniku se vedla všemi prostředky. Rasistický nápis s kresbou na domovní zdi z let 1939 či 1940.</p>

Válka proti židovskému etniku se vedla všemi prostředky. Rasistický nápis s kresbou na domovní zdi z let 1939 či 1940.


Reklama

Ještě roku 1938 patřila většina Židů na Slovensku do střední vrstvy hmotně zabezpečeného obyvatelstva. Mnozí členové tohoto etnika zastávali důležitá postavení v obchodě, službách, finančnictví a svobodných povoláních. Židovská otázka tedy na Slovensku nepředstavovala pouze politikum, bylo nutno brát ohled i na její hospodářské důsledky.

Události přesto začaly nabírat na obrátkách po vzniku Slovenského státu, když začala být Židům postupně omezována práva účastnit se veřejného, společenského a hospodářského života. Od počátku roku 1940 nesměl být žádný Žid zaměstnancem jakéhokoli státního úřadu, což se týkalo například i notářů nebo soudních exekutorů.

Židovské peníze nesmrdí

Klíčem (a také významným důvodem) k vymazání Židů z veřejného života se stala arizace jejich majetku – tedy jeho ovládnutí a převod do rukou nežidovského obyvatelstva. Jako první přišly už od roku 1939 na řadu velké podniky s více než padesáti zaměstnanci – i minimální židovský podíl na jejich vlastnictví mohl způsobit, že se společnost ocitla v rukou dočasného správce. Ten mohl při nakládání s podnikem využívat své široké pravomoci a odprodat ho jakékoli jiné nežidovské osobě – tedy i sám sobě. Z arizace se tak velmi rychle stal vítaný prostředek konkurenčního boje mezi jednotlivými obchodníky, kteří si takto mezi sebou vyřizovali účty.

U zcela židovských podniků bylo možné postupovat ještě dalším způsobem. Zákon z dubna 1940 umožnil získání židovského majetku vstupem „árijského spoluvlastníka“. Jakákoli takto vhodná osoba, ze které Žid-podnikatel učinil svého partnera, tak mohla získat celý podnik pro sebe. Že takový postup neměl obvykle s dobrovolností nic společného, a naopak vytvořil živnou půdu pro různé výhrůžky a zastrašování, není třeba dodávat. Od listopadu 1940 už režim zcela rezignoval na předstírání „dobré vůle“ a novým zákonem zcela zlikvidoval jakákoli rozhodovací práva židovských majitelů podniků. Ti se stali pouhými formálními figurkami a za ztrátu svého vlastnictví už ani neměli být jakkoli odškodňováni.

„Za prací“ na sever

Do konce roku 1941 se Židé na Slovensku stali sociálně slabou skupinou. Nic už tedy zdánlivě nebránilo tomu, aby toto etnikum skrze násilné deportace zcela zmizelo z území Slovenska. V tomto směru projevil výraznou aktivitu předseda vlády Vojtech Tuka, který koncem roku 1941 jednal se zástupci Německa o možnosti vysídlení Židů ze Slovenska jako pracovních sil do generálního gouvernementu – tedy do jižní a střední části území bývalého meziválečného Polska.

Nacistům se slovenská žádost „hodila do krámu“, neboť krátce poté, v lednu 1942, na konferenci ve Wannsee dohodli plán takzvaného konečného řešení židovské otázky. Za této situace obě strany dospěly k dohodě o „vývozu“ slovenských Židů do říše, přičemž slovenská strana dokonce souhlasila zaplatit za každou deportovanou osobu pět set říšských marek ve formě takzvaného osidlovacího poplatku.

První vlna transportů Židů ze Slovenska do německých vyhlazovacích táborů trvala od března do října roku 1942 a řídily ji výhradně slovenské politické a správní orgány. Paradoxem a smutným mementem tehdejší doby zůstává fakt, že ústavní zákon, který měl transporty „legalizovat“, vešel v platnost až v polovině května, tedy v době, kdy už bylo deportováno (a z části pravděpodobně i zavražděno) okolo čtyřiceti tisíc Židů. Z padesáti osmi tisíc osob, které v první vlně deportací opustily Slovensko, jich hrůzy vyhlazovacích táborů přežilo jen několik set. 

Proti transportům výrazně protestovali představitelé církví na Slovensku a rovněž Svatý stolec, který razantně odsoudil celou politiku deportací. Celá protižidovská politika se z jejich pohledu stávala o to méně akceptovatelnou, že v čele takto se chovající země stál římskokatolický kněz. S transporty nesouhlasila ani většinová slovenská společnost – považovala je za diskriminační a nelidské.

Tyto faktory spolu s dalšími tlaky ze zahraničí způsobily, že režim nechal v říjnu roku 1942 i přes tlaky radikálního křídla HSLS odsun zastavit. V tu chvíli zůstalo na Slovensku přibližně dvacet tisíc Židů. Ty buď chránily takzvané prezidentské výjimky, které mohly konkrétní osoby od deportace uchránit kvůli jejich „hospodářské nepostradatelnosti“, nebo šlo naopak o osoby, které se před státní mocí ukrývaly a žily v ilegalitě. Po okupaci Slovenska německou armádou a vypuknutí SNP proběhla na Slovensku druhá vlna deportací, tentokrát už primárně v režii německých okupačních složek. Od září 1944 do března 1945 bylo přímo zavražděno nebo deportováno okolo třinácti tisíc Židů.

Sčítání tisíců

Výsledná bilance obětí holocaustu na Slovensku je tragická. Během první a druhé vlny deportací zahynulo kolem sedmdesáti tisíc obyvatel židovského původu. Navíc na území jižního Slovenska, které po Vídeňské arbitráži připadlo Maďarsku, nepřežilo holokaust dalších třicet osm tisíc Židů.

TIP: Masakr Židů v polském Jósefówě: Proč před 78 lety vraždili i „obyčejní lidé“

Paradoxně ani po skončení druhé světové války se situace pro Židy, kteří holocaust přežili, nestala o mnoho příznivější. Po návratu domů zůstali často bez finančních prostředků a bydlení, neboť zpětné získání arizovaného majetku se ukazovalo jako časově velmi komplikované a ne vždy se setkalo s úspěchem. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Vesmír

Udržování podmořských ropovodů s využitím lidské síly stojí víc než dva miliony korun za jediný den. V blízké budoucnosti by je však mohly značně urychlit a zlevnit autonomní drony.

Zajímavosti

Finští vojáci přeházejí sovětskou hranici poblíž Tohmajärvi v létě 1941. Helsinky deklarovali svoji účast ve válce jako obrannou.

Válka

Jednáte pomalu!

freska Ježíše
kde: Španělsko | kdy: 2012

Freska Ecce homo, kterou v kostelíku nedaleko španělské Zaragozy před více než sto lety vytvořil Elías García Martínez, postupně „opadávala“ vinou vlhkosti. Ministerstvo kultury ji sice hodlalo nechat zrestaurovat, ale v porovnání s tamní důchodkyní Cecilií Giménezovou jednalo příliš pomalu: Vitální osmdesátnice vzala dílo do vlastních rukou a pohřbila historickou malbu pod nánosy nové barvy. Výsledek jejího snažení připomíná mazanici malého dítěte, které si hraje s pastelkami. Památku sice původně čekala oprava, ale z poničeného Ježíše se stala internetová senzace a do města kvůli němu proudí davy turistů – takže zatím zůstává ve zbídačeném stavu.

Revue
Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907