Co dělali 28. října 1918 Beneš, Kramář a další českoslovenští vůdci?

29.10.2020 - Karel Pacner

Zatímco doma se 28. října 1918 rodilo Československo, političtí vůdci rokovali v Ženevě. Když se vrátili domů, zjistili, že k převratu došlo bez nich…

<p>Na jednání v Ženevě nemohl chybět <strong>Edvard Beneš</strong>. Z Prahy přijeli <strong>Karel Kramář</strong>, předseda Národního výboru a vůdce strany státoprávně demokratické, <strong>Václav Klofáč</strong>, místopředseda Národního výboru a vůdce českých národních socialistů, agrárník <strong>František Staněk</strong>, předseda Českého svazu poslanců, <strong>Gustav Habrman</strong> za sociální demokraty, státoprávní demokrat <strong>Antonín Kalina</strong>, šéf Maffie <strong>Přemysl Šámal</strong>, ředitel Živnobanky <strong>Jaroslav Preiss</strong> a ředitel Agrární banky <strong>Karel Svoboda</strong>. Později dorazil i <strong>Mořic Hruban</strong> za moravské katolíky.</p>

Na jednání v Ženevě nemohl chybět Edvard Beneš. Z Prahy přijeli Karel Kramář, předseda Národního výboru a vůdce strany státoprávně demokratické, Václav Klofáč, místopředseda Národního výboru a vůdce českých národních socialistů, agrárník František Staněk, předseda Českého svazu poslanců, Gustav Habrman za sociální demokraty, státoprávní demokrat Antonín Kalina, šéf Maffie Přemysl Šámal, ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss a ředitel Agrární banky Karel Svoboda. Později dorazil i Mořic Hruban za moravské katolíky.


Reklama

Situace v Čechách se roku 1918 postupně komplikovala a šéf Maffie Přemysl Šámal o tom informoval 10. října Edvarda Beneše v Paříži. Představitelé Maffie a členové Československé národní rady uvažovali o setkání na neutrální půdě a o cestovní pasy požádali už 5. října. Vláda se k tomu však neměla. Když byli zástupci Českého svazu 12. října na audienci u zoufalého císaře Karla, jakoukoli spolupráci s Vídní odmítli. Nechceme místa ve vládě! Chceme jet do Švýcarska, abychom se domluvili s našimi zahraničními představiteli! 

Chceme spravedlnost, nechceme krveprolití!

Císař Karel se proto rozhodl, že pasy dostanou. „Vydání pasů, s nímž císař velmi souhlasil, bylo jedním z těch prostředků, jichž vláda užívala, aby se ukázala svobodomyslnou a příznivě představila říši dohodové diplomacii,“ hodnotil později novinář Ferdinand Peroutka.

„Ústup neobyčejný a naznačující, jak riziko velezrady pokleslo na minimum, velezrádci přestávají jimi být – nikoli proto, že se změnili sami, nýbrž proto, že se změnila vláda, rozšiřujíc neustále okruh toho, co se smí. Vydání pasů české delegaci zahrnuje v sobě tiché uznání zahraniční vlády.“

Místopředseda Národního výboru a vůdce národních socialistů Václav Klofáč dorazil do Vídně v úterý 22. října odpoledne. Následovaly dvě schůzky s generálem Ottokarem von Pragenau, o jejichž obsahu víme pouze z jeho svědectví.

„Prožíváme dějinné okamžiky,“ začal generál, jakmile k němu udivený Klofáč dorazil. „A víte zřejmě stejně dobře jako já, že říše už nebude dlouho trvat. Jde nám o to, i císaři, aby rozchod a vaše osamostatnění proběhlo v klidu, bez krve a revoluce.“ Politik doslova zkoprněl: „To je samozřejmě i naše přání,“ potvrdil „Chceme historické právo a spravedlnost, nechceme krveprolití.“ Generál v podstatě souhlasil: „O tom by s vámi chtělo mluvit právě Jeho Veličenstvo,“ řekl a pak poslanci vysvětlil, že má přistoupit do císařského vlaku.

Klofáč si však kladl podmínku: „Za žádných okolností nebudeme mluvit o politice! Jedeme za Benešem do Ženevy. Nemohu proto před tím dávat nějaké sliby nebo politická prohlášení.“

Už se stmívalo, když vlak zastavil na nádraží v Döblingu. Přepadlý a nemocně vypadající císař uvítal Klofáče lámanou češtinou. Vyslovil mu soustrast ke smrti jeho syna, který zahynul na italské frontě. Pak přešel do němčiny: „Krve vyteklo už dost. Je třeba, aby všechno, co se stane, proběhlo bez krveprolití.“

Klofáč o tomto setkání okamžitě informoval ostatní české poslance, kteří se sjeli do vídeňského hotelu Continental. 

Kapitulace co nejrychleji

V pátek 25. října dopoledne se sešli s Milanem Hodžou a několika dalšími slovenskými politiky. Maďaři prý zvou Slováky k jednání do Pešti (dnešní Budapešť) a chtějí vytvořit zvláštní slovenské ministerstvo. Všichni se shodli na tom, že je to zbytečné, ale ať se Hodža s Maďary sejde, vyslechne jejich návrhy a řekne, že o nich musí jednat Národní výbor. Jde o to, aby uherská vláda nepřišla zase s jiným projektem.

Potom přijel do hotelu Continental nový ministerský předseda Heinrich Lammasch, ušlechtilý člověk a známý pacifista. Císař do něj vložil všechnu naději, že právě on převede monarchii přes veškerá úskalí konce války. Lammasch jednal s Antonem Korošecem za Jihoslovany a potom s Karlem Kramářem.

Odpoledne se sešli zástupci Jihoslovanů, Čechů a Slováků. Když jim Rašín vylíčil vojenskou situaci, jak ji znal od majora Rudolfa Kalhouse z generálního štábu, všichni se domluvili, že s vládou nemají o čem jednat. Musíme usilovat o co nejrychlejší kapitulaci! Potom se česká reprezentace rozdělila. Švehla, Rašín, Soukup a Stříbrný se vrátili do Prahy, kdežto většina ostatních zamířila za Benešem do Ženevy.

Vzájemné plácání po zádech

„Chtěl bych Vám vyřídit pozdravy od vašeho dávného přítele, profesora Masaryka,“ podal Beneš jako prvnímu ruku Kramářovi. „Nemohl sám přijet a stisknout ruku skutečnému národnímu mučedníkovi. Je v Americe a jak víte, vede tam důležitá jednání.“ Potěšený Kramář ihned poklonu vrátil: „Konali jsme jen svou povinnost. To vy jste to měli venku horší.“

Byla to pouze diplomatická hra. Všichni věděli, že Masaryk a Kramář byli před válkou velcí rivalové. Edvard Beneš si však chtěl naklonit Kramáře a ten zase netušil, jak je zahraniční odboj silný a co všechno od vítězných mocností získal.

V pondělí 28. října dopoledne začala jednání představitelů domácího a zahraničního odboje ve Švýcarsku. Probíhala v luxusním hotelu Beau Rivage na břehu Ženevského jezera. Zatímco české země zastupovali zasloužilí starší politici, zahraniční odboj představovali energičtí mladí muži, kteří se již otrkali na delikátním kolbišti diplomacie. Nově jmenovanému ministru zahraničí Edvardu Benešovi bylo čtyřiatřicet let a jeho poradcům kolem třicítky. 

Když se rozsadili kolem stolu, vyložil Beneš všechny nejdůležitější kroky zahraničního odboje. Také připomněl, že válka nejspíš skončí v lednu příštího roku. Nikdo z nich netušil, že válečné fronty se právě hroutí. „Jsou členové delegace připraveni svými podpisy potvrdit, že jako reprezentanti československého národa a státu uznávají všechny činy, rozhodnutí a závazky, které udělala Národní rada v čele s profesorem Masarykem za právoplatné?“ zeptal se Beneš. Kramář a Staněk, kteří se považovali za vedoucí domácí delegace, horečně přemýšleli. Habrman a Klofáč je však zaskočili: „Ano! Samozřejmě!“ A když i Kramář přitakal, začal Šámal tleskat a postupně se přidali ostatní.

Jakou formu má mít československý stát? Pražská delegace chtěla vědět, jestli se zahraniční odboj k něčemu nezavázal. „Ne, my jsme se k ničemu nezavázali,“ prohlásil Beneš. „Ale upozorňujeme, že vedoucí stát Dohody, Amerika, si přeje republiku. Francii to je jedno. Britské mínění je rozdělené. Itálie by měla nejraději království. Také naše vojsko žádnou monarchii nechce.“ Socialisté byli pro republiku, nicméně Habrman poznamenal: „Kdyby nás to však mělo stát samostatnost, spolkneme i krále.“

Beneš udělal geniální tah. Začal nahlas rozmýšlet: „Koho bychom mohli udělat českým králem? Britové nám nikoho dát nechtějí. Ruský velkokníže také nepřichází v úvahu. Syn Ferdinanda d'Este se začal učit česky – toho bychom mohli mít. A taky by to mohl být italský princ.“ Proti němu ale byli katolíci. Vždyť savojský rod byl vyobcován z katolické církve! A Rakušan samozřejmě také nepřicházel v úvahu.

Vláda v Praze „až to praskne“

O přestávce se setkali vedoucí obou delegací k rozhovoru mezi čtyřma očima. Kramář vysvětloval Benešovi situaci v Rusku a jmenoval jednoho velkoknížete, který by měl znovu usednout na carský trůn. „Jakým způsobem chcete rozřešit otázku profesora Masaryka a mne?“ zeptal se starý pán mladého ambiciózního muže. „Ve státě budou dvě funkce, na které máme oba dva nárok: prezidenta a ministerského předsedy. Buď budu prezidentem já a potom on bude předsedou vlády, anebo naopak.“

Beneš podobnou otázku určitě očekával: „Rozumí se samo sebou, že prezidentem bude Masaryk, protože si to přejí naši vojáci. Z toho důvodu není jiná možnost. A vy samozřejmě budete ministerským předsedou.“ Na Masarykovi se shodli i ostatní účastníci jednání. Někteří možná předpokládali, že se Masaryk vzhledem k pokročilému věku své nově nabyté funkce brzy vzdá a pak přijdou na řadu oni. Další předpoklad byl, že se definitivní vláda utvoří v Praze hned, „jakmile to praskne“, jak zněl oblíbený termín. Měla se skládat ze zástupců domácího a zahraničního odboje.

Druhý den debatovaly delegace o hospodářských otázkách a bankovní experti obou stran byli dobře připraveni. Všichni se navíc obávali chaosu a chtěli požádat Dohodu o pomoc při zásobování obyvatelstva. Spojenci by podle nich měli dodat potraviny zvláště do Vídně, sic tam vypukne bolševická revoluce. Dohoda by měla dále obsadit všechny země Rakouska-Uherska, protože panovaly obavy, že kdyby došlo k rozvratu, přijdou německá vojska, která zemi vyplundrují.

TIP: 28. říjen 1918: Vznik Československa minutu po minutě

V úterý večer se pánové dočetli v místních novinách, že v Praze byly v pondělí manifestace, lidé odstraňovali rakouské orlice a vlajky. Ale byly to tak kusé a neúplné zprávy, že jim nevěnovali příliš mnoho pozornosti. Bez jejich vedení se přece nemůže nic stát! Ještě dva dny jednali všichni v poklidu o budoucnosti Československa. Nakonec 31. října podepsali tři závěrečné dokumenty. Zatímco Beneš pospíchal do Paříže, čeští delegáti zůstali v Ženevě až do neděle 2. listopadu. Do Prahy se vrátili v úterý a nestačili se divit. Převrat tu proběhl bez nich…

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Historie

Dnešní život se odehrává v sedě

Věda
Reklama

Kresba pratura ze 16. století. Poslední kus pratura uhynul v roce 1627.

Příroda

Loni probíhal na ISS experiment s cílem pochopit, jak se tělo přizpůsobuje mimozemskému prostředí. Hlavu a hruď astronautky Anne McClainové pokrývá několik senzorů sbírajících data o cirkadiánních rytmech.

Vesmír

Zaniklou obec dnes připomínají nově vysázené aleje i fotografie původních domů rozeseté v krajině. Na místo, kde kdysi stávala obec Fukov, upomíná také dřevěný kříž.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907