Morové rány přinesly zlom: Jak černá smrt porodila pracovní právo
Řádění černé smrti, jak se říká morovým ranám, připravilo ve 14. století o život zhruba pětinu až třetinu evropské populace. A právě masivní úbytek schopných rukou vedl následně ke vzniku pracovního práva.
Po odeznění moru, který zabil možná až padesát milionů lidí, se evropská společnost musela náhle vyrovnat s nedostatkem dělníků a daňových poplatníků. Venkované i řemeslníci často odmítali pracovat za staré mzdy a alternativa za ně neexistovala. Vazba mezi úbytkem pracovní síly, mzdovými požadavky a náklady neunikla ani dobovým pozorovatelům. Jean de Venette ve své kronice zhruba z roku 1360 uvádí, že „byl sice všeho dostatek, ale všechno stálo dvakrát tolik – domácí potřeby i potraviny, nemluvě o ostatním zboží, zemědělských dělnících a služebnictvu“.
Mzdy stoupají
Rychlý úbytek pracovní síly, jenž se vedle zpomalení populačního růstu stal trvalým rysem pozdního středověku, přirozeně tlačil mzdy nahoru. Pozemkové vrchnosti se cítily touto troufalostí sedláků ohroženy a zahájily v jednotlivých zemích energické kroky, aby zabránily „nepřiměřeným požadavkům na vyšší výdělky“, jak o nich hovoří anglické zákony.
Eduard III. vyhlásil roku 1349 v Anglii zákon o dělnících, v němž zavedl pro všechny fyzicky zdravé jedince bez šlechtického titulu a ve věku do šedesáti let povinnost pracovat na půdě, v řemesle či v obchodě. Pokud si nevydělávali obchodováním, měli povinnost spokojit se s maximálním předepsaným výdělkem, který odpovídal zhruba průměrné odměně z roku 1325: „Řemeslníci a nádeníci by neměli dostávat za svou práci a um víc peněz, než kolik by mohli očekávat v řečeném dvanáctém roce [Edwardovy vlády], a pokud si někdo vezme víc, nechť je vsazen do žaláře.“ Tlaku na rostoucí mzdy se mělo čelit prostřednictvím zákonných omezení v zájmu zaměstnavatelů.
Výpověď? Do žaláře!
O dva roky později statut potvrdil a doplnil anglický parlament, neboť „zmínění zaměstnanci nehledí na řečené nařízení, ale jen na své pohodlí a nevídanou hrabivost, když odmítají vstupovat do služeb panstva a dalších, pokud nedostanou deputáty a mzdy dvakrát nebo i třikrát vyšší, než jaké byli zvyklí dostávat v řečeném dvanáctém roce a dříve, k velké škodě panstva a ochuzování veškerého lidu“. Vyhýbání se práci se stalo trestným, stejně jako snaha zběhnout za lepšími podmínkami – nikdo nesměl opustit své místo před vypršením kontraktu a odejít do jiné farnosti. Pozemkové vrchnosti měly zakázáno najímat zběhlé nádeníky a rovněž platila povinnost upřednostnit při najímání pracovní síly poddané z vlastní vesnice, aby se omezila pracovní migrace. Výjimku však měli všichni, kdo se zabývali obchodem nebo se na něm podíleli.
Až do roku 1359 dohlížely na dodržování daných ustanovení zvláštní komise právníků, kteří kromě toho přezkoumávali vlastnická práva k pozemkům a v zásadě konsolidovali majetkovou držbu místní aristokracie: Půda v Anglii zůstávala až do 19. století čistě v rukou vrchnosti, která ji pronajímala. Později uvedené povinnosti přešly na lokální šerify a smírčí soudce, čímž získala drobná šlechta podíl na zajišťování svých práv prostřednictvím státní moci. Mnohá ze zmíněných omezení pak přetrvala v anglickém právu až do 18. století.
Středověké stravenky
Jinou cestou se vydala země galského kohouta, která se místo pracovní povinnosti snažila zmrazit mzdy. Král Jan II., jemuž historie tak trochu omylem přiřkla přídomek Dobrý, v roce 1351 nařídil, že všichni poddaní musejí pracovat po celém království za stejnou mzdu, jakou dostávali jejich předci, a maximálně o třetinu vyšší, pokud změnili zaměstnání. Kdo se práci vyhýbal, stával se tulákem, měl být ocejchován rozpáleným železem a vyhnán. V listopadu 1354 panovník dané nařízení ještě upřesnil stanovením pevných denních mezd za jednotlivé činnosti.
Řada nádeníků a dílenských tovaryšů příkaz obcházela tak, že místo pevné sazby pracovali v režimu odměny za splněné úkoly, či rovnou prchali na území, kde královské výnosy neplatily. Pracující, kteří se podřídili, získali za vlády Janova syna Karla V. možnost dostávat ke stanovené královské mzdě navíc od zaměstnavatele obdobu dnešních benefitů či stravenek – víno, maso, otop či slovy statutu jednoho z pařížských cechů „jiné věci, jež jim vzhledem k jejich nízkému postavení vůbec nepříslušejí“.
Úleva za invalidy
Nové situaci se pokoušely přizpůsobit rovněž monarchie na Pyrenejském poloostrově. Aragonské kortesy coby tamní stavovský sněm určily z popudu krále Petra III. maximální mzdy pro krejčí, kováře, koželuhy, tesaře, kameníky, pastýře či sloužící. Zejména města totiž čelila ze strany cechů požadavkům na pětinásobné zvýšení platů, a po celé Aragonii byl tudíž stanoven strop ve výši dvojnásobku mezd z období před morem.
Ještě striktnější postup zvolily stavy v Portugalsku. Od roku 1349 se postupně hromadily nové pracovní výnosy krále Alfonse IV., které nařizovaly pracovat za podmínek platných před epidemií, každému ukládaly povinnost působit na stejném místě jako předtím jeho rodiče a za smluvně fixovaný plat. Aby se zamezilo migraci pracovní síly, existovala zvláštní povolení pro změnu bydliště i cestování. Královské ustanovení Lei das Sesmarias z roku 1375 zavedlo nucenou práci pro tuláky a žebráky. Ve stejné době a při zjevné inspiraci Portugalskem dovolily kastilské kortesy každému, kdo se ujme tuláka, invalidy či bezdomovce, aby pro něj dotyčný následně měsíc pracoval bez nároku na mzdu, pouze za bydlení a stravu.
Ačkoliv všechny tyto mnohdy vynalézavé nástroje nedokázaly vrátit čas do doby před morovými ranami a jejich účinnost byla celkem nízká, působily alespoň dočasně jako psychologický faktor, který brzdil nárůst mezd a oslaboval mechanismy nabídky a poptávky na trhu práce.
