Nejzářivější mezi hvězdami: Které stálice mají svítivost tisíckrát vyšší než Slunce?

10. Nejbližší trojice

Alfa Centauri

absolutní jasnost: +4,38 | zdánlivá jasnost: −0,29 | svítivost: 1,52× vyšší než Slunce
vzdálenost: 4,37 ly | souhvězdí: Kentaur

Alfa Centauri představuje ve skutečnosti soustavu tří hvězd a na severní polokouli není pozorovatelná. Dvě stálice, typem i stářím podobné Slunci, kolem sebe krouží v těsné blízkosti, třetí složku tvoří Proxima Centauri. Dvojhvězda Alfa Centauri A+B dosahuje jasnosti −0,29 a její členky se nacházejí tak blízko sebe, že je pouhýma očima nerozlišíme. Leží 4,37 ly od Země a v jejich soustavě se podařilo objevit tři exoplanety.

Alfa Centauri A je známá také jako Rigil Kentaurus neboli „noha kentaura“. Patří do spektrální třídy G2, je asi o 10 % hmotnější než Slunce a má o 22 % větší průměr. Alfa Centauri B alias Toliman reprezentuje hvězdu hlavní posloupnosti spektrální třídy K1, dosahuje 90 % hmotnosti naší mateřské stálice a má o 14 % menší průměr. Alfu Centauri C známe spíš jako Proximu Centauri, nejbližší hvězdu po Slunci, přičemž je pozorovatelná jen v dalekohledu. Tohoto červeného trpaslíka spektrální třídy M6 dělí od Země 4,24 ly, v porovnání se Sluncem je zhruba 20 000krát slabší a dosahuje pouze 0,12 jeho hmotnosti. (foto: Stellarium, Wikimedia Commons, ESO, CC BY 4.0)

9. Siriův předvoj

Prokyon

absolutní jasnost: +2,66 | zdánlivá jasnost: +0,34 | svítivost: 7,7× vyšší než Slunce
vzdálenost: 11,5 ly | souhvězdí: Malý pes

Nejjasnější stálici souhvězdí Malého psa patří v našem seznamu číslo devět a řadí se mezi velmi blízké hvězdy: Od Země ji dělí 11,5 ly. V severních zeměpisných šířkách vystoupí Prokyon nad horizont dřív než Sirius. Odtud také pochází jeho jméno, jež v řečtině znamená „vycházející před psem“. 

Ve skutečnosti jde o dvojhvězdu: Hlavní složka, žlutobílý podobr Prokyon A, se klasifikuje jako spektrální typ F5 a je nepatrně chladnější než Slunce. Dosahuje 1,5násobku jeho hmotnosti a průměrem jej dvakrát převyšuje. Výrazně menší průvodce oběhne hlavní hvězdu jednou za 41 roků. Jedná se o bílého trpaslíka označovaného jako Prokyon B, s 0,6násobkem hmotnosti Slunce, ale pouze s 0,012násobkem jeho průměru. Tato velmi slabá stálice vyzařuje 0,00049 slunečního výkonu. (foto: Stellarium, Wikimedia Commons, Pablo Carlos Budassi, CC BY-SA 4.0)

8. Nejjasnější na nebi

Sirius

absolutní jasnost: +1,42 | zdánlivá jasnost: −1,46 | svítivost: 25× vyšší než Slunce
vzdálenost: 8,6 ly | souhvězdí: Velký pes

Postavení nejjasnější hvězdy pozemské oblohy si s přehledem drží Sirius. Nachází se jižně od nebeského rovníku a pozorovatelný je prakticky z povrchu celé planety. Bílé světlo o magnitudě −1,46 k nám přichází ze vzdálenosti 8,6 ly. Sirius je hlavním členem souhvězdí Velkého psa a svůj význam měl již ve starověku: Jeho východy oznamovaly Egypťanům nástup záplav na Nilu, což hrálo zásadní roli v zemědělství slavné civilizace.

Sirius je pozorovatelný od konce srpna, kdy je vidět časně zrána, až do poloviny března. Astronomové jej klasifikují jako hvězdu spektrálního typu A1Vm, na základě členění stálic vzhledem k jejich teplotě a dalším charakteristikám. Hmotností Sirius 2,06krát převyšuje Slunce, má 1,7krát větší průměr a svítivostí naši hvězdu překonává 25násobně. Povrchová teplota Siria dosahuje zhruba 10 000 K, v čemž tkví spolu s malou vzdáleností příčina jeho vysoké jasnosti.

Ve skutečnosti se jedná o dvojhvězdu s velmi jasnou primární složkou Sirius A a se slabým průvodcem, bílým trpaslíkem označovaným jako Sirius B. Ačkoliv se hmotnost druhého zmíněného téměř shoduje se Sluncem, jeho povrchová teplota činí 25 000 K, zatímco v průměru měří asi jen 12 000 km. Kolem hlavní složky obíhá po eliptické dráze ve vzdálenosti 8,2–31,5 AU (astronomické jednotky), s periodou 50 let. (foto: Stellarium, Wikimedia Commons, Pablo Carlos Budassi, CC BY-SA 4.0)

7. Budoucí severka

Vega

absolutní jasnost: +0,6 | zdánlivá jasnost: +0,03 | svítivost: 40× vyšší než Slunce
vzdálenost: 25 ly | souhvězdí: Lyra

Vega je bílou hvězdou spektrální třídy A0, která v nitru stále ještě přeměňuje vodík na helium jako důsledek termojaderných reakcí, a její zdánlivá jasnost na obloze činí +0,03 mag. Společně se stálicemi Altair a Deneb ze souhvězdí Orla, respektive Labutě vytvářejí na obloze tzv. letní trojúhelník. Vegu dělí od Země 25 ly, je mnohem mladší než Slunce – s věkem odhadovým na 600 milionů roků – a jde o nejjasnější členku souhvězdí Lyry. Vzhledem k precesnímu pohybu bude severní část zemské rotační osy zhruba za 12 tisíc let mířit právě do blízkosti Vegy, jež se tou dobou stane „severkou“.

Astronomové zjistili, že hvězdu obklopuje prstenec hmoty: V roce 2005 jej v oboru infračerveného záření objevila observatoř NASA s názvem Spitzer. V porovnání se Sluncem je Vega 2,1krát hmotnější, 2,4krát větší a 40násobně svítivější. Má značně eliptický tvar a její povrchová teplota dosahuje 9 600 K. Po opuštění hlavní posloupnosti na Hertzsprungově–Russellově diagramu se promění v rudého obra spektrální třídy M a po odvržení značného množství materiálu skončí jako bílý trpaslík. (foto: Stellarium, Wikimedia Commons, Morigan221, CC BY-SA 3.0)

6. Posel jara

Arcturus

absolutní jasnost: −0,3 | zdánlivá jasnost: −0,05 | svítivost: 170× vyšší než Slunce
vzdálenost: 36,7 ly | souhvězdí: Pastýř

Hlavní složka souhvězdí Pastýře, s vizuální magnitudou −0,05, tvoří nejnápadnější stálici jarní oblohy. Oranžový obr Arcturus se nachází 36,7 ly od naší planety a odborníci ho řadí do spektrální třídy K0, což mimo jiné znamená, že je nepatrně chladnější než Slunce. Jeho stáří bylo určeno na 7,1 miliardy roků, dosahuje 1,08 hmotnosti naší hvězdy, ale v porovnání s ní je 25krát větší a 170násobně svítivější.

Na základě astrometrických pozorování evropské družice Hipparcos se zdá, že jde ve skutečnosti o dvojhvězdu. Mnohem slabší průvodce obíhá kolem hlavní stálice v těsné blízkosti, takže jednotlivé složky nelze rozlišit. (foto: Stellarium, Wikimedia Commons, Pablo Carlos Budassi, CC BY-SA 4.0)

5. Tanec obrů s trpaslíky

Capella

absolutní jasnost: −0,48 | zdánlivá jasnost: +0,08 | svítivost: 150× vyšší než Slunce
vzdálenost: 43 ly | souhvězdí: Vozka

Alfa Aurigae, známá také jako Capella, je s magnitudou +0,08 nejvýraznější členkou souhvězdí Vozky a šestou nejjasnější stálicí pozemské oblohy. Nachází se od nás ve vzdálenosti 43 ly. 

Ve skutečnosti se jedná dokonce o čtyřhvězdu: Primární složku představuje spektroskopická dvojhvězda tvořená obry nazvanými Capella Aa a Ab. Jde o jasné žluté stálice, podobně jako Slunce, avšak mnohem větší, které se vzájemně oběhnou jednou za 104 roků. Astronomové je řadí do spektrálních tříd K0 a G1. Capella A je proměnnou hvězdou typu RS Canum Venaticorum, přičemž aktivita zmíněné dvojice vede ke vzniku rozsáhlých slunečních skvrn.

Sekundární složku systému utváří pár červených trpaslíků Capella H a L, řazených do spektrálních tříd M2 a M5. Kolem hlavní složky soustavy krouží ve vzdálenosti zhruba 10 000 au, s periodou odhadovanou na desetitisíce let. (foto: Stellarium, Wikimedia Commons, Murgor Multoface, CC0 1.0)

4. Na konci nebeské řeky

Achernar

absolutní jasnost: −1,46 | zdánlivá jasnost: +0,5 | svítivost: 2 900× vyšší než Slunce
vzdálenost: 139 ly | souhvězdí: Eridanus

Achernar tvoří nejjasnější stálici jižního souhvězdí Eridanu – velmi dlouhého, klikatě se vinoucího hvězdného uskupení, jež lidem odedávna připomínalo řeku na obloze. (Z našeho území je viditelná pouze jeho severní část.) Achernar, nebo také Alfa Eridani, nebeské povodí zakončuje, čemuž odpovídá i arabský název s významem „konec řeky“. Na jižní obloze je hvězda cirkumpolární, nikdy tam tedy nezapadá. 

Od Země dělí modrobílou stálici 139 ly a podle spektrální klasifikace se řadí do třídy B6. Ve skutečnosti jde o dvojhvězdu, jejíž jasnější složka dosahuje 6,7násobku hmotnosti Slunce a 7,3násobku jeho průměru. Vzhledem k rotaci extrémní rychlostí 250 km/s je Achernar velmi zploštělý, podobně jako Vega. (foto: Stellarium, Wikimedia Commons, Pablo Carlos Budassi, CC BY-SA 4.0)

3. S příslibem exploze

Betelgeuze

absolutní jasnost: −5,14 | zdánlivá jasnost: +0,58 | svítivost: 10 000× vyšší než Slunce
vzdálenost: 640 ly | souhvězdí: Orion

Obr Betelgeuze leží 640 ly od Země a jeho oranžovočervenou tvář lze snadno rozeznat pouhýma očima. Na obloze jej najdeme v místě pravého ramene lovce Oriona, coby druhou nejjasnější stálici zmíněného souhvězdí. 

Hvězda spektrální třídy M2 se nachází ve stadiu červeného veleobra, s hmotností odhadovanou na 15násobek Slunce a zhruba s 10 000násobnou svítivostí. Fyzickým poloměrem překonává naši stálici 1 000krát, a ve Sluneční soustavě by tak zasahovala až ke dráze Jupitera. Vzhledem k nízké povrchové teplotě okolo 3 500 K vysílá převážnou část energie v podobě infračerveného záření. 

Zdánlivá jasnost Betelgeuze kolísá v rozmezí 0,3–1,3 mag, průměr tedy činí 0,58 mag. Od října 2019 do dubna 2020 byl ovšem pozorován nejnižší pokles jasnosti za desítky let, čímž hvězda způsobila rozruch mezi astronomy i širokou veřejností. Někteří odborníci považovali sledované slábnutí za předzvěst blížící se exploze v podobě supernovy. Nicméně stálice se již pomalu vrátila k původním hodnotám. Podle nejnovějších pozorování Hubbleova teleskopu mělo pokles jasnosti na svědomí obrovské množství žhavé hmoty, kterou Betelgeuze vyvrhla do kosmického prostoru. Vznikl tak hustý prachový oblak a při pohledu ze Země zastínil asi čtvrtinu hvězdy. (foto: Stellarium, ESO, CC BY-SA 4.0)

2. Vládce jižní oblohy

Canopus

absolutní jasnost: −5,71 | zdánlivá jasnost: −0,74 | svítivost: 10 700× vyšší než Slunce
vzdálenost: 310 ly | souhvězdí: Lodní kýl

Druhou nejjasnější hvězdu představuje Canopus s vizuální magnitudou −0,74, tvořící hlavní složku souhvězdí Lodního kýlu na jižní obloze. Daleko od rovníku, v jižní části Argentiny a Chile, je stálice cirkumpolární, což znamená, že tam nikdy neklesá pod horizont. Z uvedeného plyne, že v Evropě není pozorovatelná, velmi dobře ji však znaly staré národy.

Žlutobílého obra dělí od Země 310 ly. Astronomové ho řadí do spektrální třídy F0, je tedy nepatrně teplejší než Slunce a zhruba osmkrát hmotnější. Průměrem ovšem naši hvězdu převyšuje 71krát a je také mnohem starší. Jeho povrchová teplota byla určena na 7 400 K a zářivým výkonem atakuje 10 700násobek Slunce. Canopus často sloužil k orientaci a navigaci sond směřujících k planetám naší soustavy. (foto: Stellarium, Wikimedia Commons, Pablo Carlos Budassi, CC BY-SA 4.0)

1. Levá noha hrdiny

Rigel

absolutní jasnost: −7,84 | zdánlivá jasnost: +0,18 | svítivost: 81 000× vyšší než Slunce
vzdálenost: 860 ly | souhvězdí: Orion

Další stálici v pořadí podle jasnosti na pozemském nebi najdeme v souhvězdí Oriona. Nese jméno Rigel, její vizuální magnituda činí +0,18 a od Země ji dělí zhruba 860 ly. Bližší zkoumání však odhalilo čtyřnásobný systém: Hlavní složku představuje modrobílý obr Rigel A, který na obloze září v místě levého chodidla lovce Oriona. Slabý průvodce, ukrývající hned trojhvězdnou soustavu, je ovšem viditelný pouze v dalekohledu. Jde o spektroskopickou dvojhvězdu s periodou oběhu 9,8 dne, kterou jednou za 63 let obkrouží ještě další složka. Celá trojice pak Rigel A oběhne vždy za 24 tisíc roků.

Astronomové řadí Rigel A do spektrální třídy B8. Je asi 20krát hmotnější než Slunce, což mu zaručuje budoucnost supernovy, a svítivostí naši hvězdu předčí dokonce 81 000krát. Povrchová teplota obra dosahuje 12 100 K a jeho stáří se odhaduje na pouhých 7–9 milionů roků. (foto: Stellarium, Wikimedia Commons, Pablo Carlos Budassi, CC BY-SA 4.0)

+ Zemi nejbližší

Slunce

absolutní jasnost: 4,83 | zdánlivá jasnost: −26,74 | zářivý výkon: 3,827 × 1026 W
vzdálenost od Země: 149 000 000 km (8,31 světelné minuty)

Slunce s přehledem přezáří i ty v současnosti nejjasnější hvězdy, takže dává ostatním stálicím vyniknout až po západu za obzor. Při životě jej udržují termojaderné reakce v jeho nitru: Vodík se při nich mění na helium v procesu, jenž transformuje hmotu na energii. Přibližně za pět miliard roků se však zásoby paliva vyčerpají a naše hvězda se začne dramaticky zvětšovat. Stane se tzv. rudým obrem a postupně pohltí část Sluneční soustavy.

Slunce patří mezi stálice hlavní posloupnosti a řadí se do spektrální třídy G2. Jeho průměr činí 1 392 000 km, povrchová teplota dosahuje 5 780 K, zatímco v nitru překračuje 15 milio­nů stupňů. Co se týká hmotnosti, připadá na Slunce 99,8 % celé naší soustavy. Zformovalo se před 4,6 mi­liardy lety, a patří tak mezi středně staré hvězdy. Má téměř dokonale kulový tvar a nejznámější pozorované úkazy u něj představují sluneční skvrny, sluneční erupce a protuberance. (foto: Stellarium, Wikimedia Commons, NASA, CC0)