Neúnavný hledač hrabě Chamaré: Nalezl na Potštejnu ukrytý poklad?
Majestátní zříceniny hradu Potštejna vždy představovaly lákavý námět pro vznik pověstí. Jejich ústředním tématem se stal poklad, který prý někde v podzemí dodnes čeká na svého objevitele. Nejslavnějším hledačem byl Jan Antonín hrabě Harbuval-Chamaré
Potštejn vybudovali nad levým břehem Divoké Orlice ve druhé polovině 13. století příslušníci rodu Drslaviců. V tehdejších dobách nebyla nouze o dramata a k jednomu došlo v roce 1311, kdy byl jeho majitel Procek V. zavražděn pražským měšťanem Peregrinem Pušem. Prockův syn Mikuláš na oplátku zabil měšťana a v následujících letech začal přepadat kupce na cestách. Mnozí z nich byli zajati a vězněni na hradě, dokud jejich příbuzní nezaplatili vysoké výkupné.
To se pochopitelně nelíbilo královské moci a roku 1339 vytáhlo proti Potštejnu vojsko, které přijel podpořit sám kralevic a budoucí císař Karel IV. Mikuláš kladl po devět týdnů zoufalý odpor, až nakonec s hrstkou nejvěrnějších ustoupil do velké věže. Výzvy ke kapitulaci byly marné, takže královští vojáci začali věž podkopávat a ta se zřítila. V troskách nalezl smrt i odbojný hradní pán. Právě tyto události se staly základem pověsti o pokladu z naloupených cenností, který prý Mikuláš na hradě ukryl.
Střídání majitelů
Jan Lucemburský přikázal Potštejn rozbořit a Mikulášovi potomci poté začali na sousedním kopci stavět náhradní sídlo Velešov. Karel IV. si však brzy uvědomil strategickou hodnotu Potštejna, takže jej nechal obnovit jakožto královský majetek. Když později jeho syn Václav IV. upadal do dluhů, několikrát Potštejn zastavil různým šlechticům.
Koncem husitských válek jej získali Krušinové z Lichtemburka a po nich Jiří z Poděbrad. Roku 1495 hrad koupil Vilém z Pernštejna, za něhož nastala doba rozkvětu a rozsáhlých přestaveb. Přepychový život Pernštejnů si však postupně vybíral daň v podobě velkého zadlužování a roku 1556 museli Potštejn prodat. Hrad pak vlastnilo několik dalších rodů, ale v průběhu 17. století přestal být trvale obýván a rychle pustnul.
Když roku 1746 koupil potštejnské panství za 70 000 zlatých Jan Ludvík svobodný pán z Harbuvalu a Chamaré, jednalo se v podstatě o zříceninu. Nový majitel původně vlastnil statky ve Slezsku, ale během válek mezi Marií Terezií a Fridrichem II. bylo toto území okupováno Prusy. Proto se rozhodl tamní majetky prodat a zakoupit jiné v Českém království. Volba padla právě na potštejnské panství. Na starém hradě už panstvo bydlet nemohlo, a tak Jan Ludvík založil nový zámek ve stejnojmenném městečku.
O majetek se vzorně staral, v Potštejně vyrostla plátenická manufaktura a škola. Cestu na hrad začaly zásluhou jeho manželky Anny Barbory lemovat výjevy Kristovy křížové cesty. V samotném hradním areálu noví majitelé vybudovali kostelík sv. Jana Nepomuckého a později kapli Svatých schodů.
Císařovna Marie Terezie si Jana Ludvíka vážila, proto jej roku 1751 dědičně povýšila do hraběcího stavu a později zastával různé hodnosti u dvora. Když roku 1764 náhle zemřel na záchvat mrtvice, ujal se správy rodinného majetku syn Jan Antonín. Ten již od mládí slýchával pověsti o potštejnském pokladu a pokusy o jeho nalezení podnikal ještě za otcova života. Vůbec první vykopávky nechala na hradě provést roku 1747 Anna Barbora, ovšem bez úspěchu. Nový mladý majitel panství se však rozhodl odhalit tajemství hradu stůj co stůj.
Tajemný nápis
Co vlastně vedlo Jana Antonína k přesvědčení, že je na Potštejně ukryt velký poklad? Kromě samotných pověstí to byly značky starých kameníků, které bylo možné v hradním areálu spatřit. Hrabě jim však přikládal zcela jiný význam, než ve skutečnosti měly. Za nejdůležitější stopu považoval starobylý nápis vytesaný v severovýchodním rohu bývalého paláce. Společně se svým přítelem Karlem Bienerem z Bienenbergu došel Chamaré k přesvědčení, že text zní: SIGNATA INSTES CARITAS EXTIRAT HOSTES, což přeložili jako „Dbej znamení, láska vyhladí nepřátele“.
Jan Antonín chápal význam tak, že se má držet znamení, zaplašit zlé nepřátelské síly a být vytrvalý při hledání pokladu. Problém byl v tom, že nápis znamenal něco zcela jiného. Proslulý znalec českých hradů Augustin Sedláček jej koncem 19. století četl: SIGNATA JUSTE SECURITAS ERRAT HOSTES, tedy „Zajistíš-li správně bezpečnost, oslabíš nepřátele.“
Ani tento výklad však dnes neobstojí. Záhadu zřejmě definitivně vyřešil profesor Bohumil Ryba, který v roce 1962 dospěl na základě důkladného výzkumu k závěru, že nápis ve skutečnosti zní: SIGNAT THAU POSTES DEITAS EXTERREAT HOSTES, což znamená „Thau označuje veřeje, Bůh nechť zastraší nepřátele“. Hebrejské písmeno Thau chápali lidé ve středověku jako zázračný symbol mající sílu ochránit člověka. Z toho je patrné, že nápis byl původně umístěn jinde – jako nejlogičtější se jeví některá z hradních bran.
Marné hledání
Kromě nápisu a značek podněcovaly Jana Antonína ke hledání i historky slýchané z úst poddaných. Těžko říci, nakolik přitom hrála roli jejich pověrčivost a skutečná víra v existenci pokladu, a nakolik se spíše chtěli svému pánovi zavděčit a získat za odměnu nějaký ten groš. Děvečka učitele ze Sopotnice například vypravovala, že na hradě v kuchyni kdysi našli velkou bednu se spisy a jeden zedník hraběti sliboval opatřit listiny, které se měly týkat právě ukrytého pokladu.
Ve snaze nalézt nějaké cennosti pak nechal Jan Antonín rozlehlý hradní areál prokopávat. Přitom byla stržena masivní obytná věž, za své vzala část hradního paláce a také jedna z bašt. Hrabě si o průběhu výkopů vedl podrobné poznámky a zmiňoval se v nich o přízracích, které prý děsily zedníky v podzemí. Některé z nalezených starých podzemních chodeb dostaly názvy právě podle zvláštních událostí doprovázejících jejich objev. Jedna například nesla jméno „Schimmel-gang“, jelikož se zde prý kopáči setkali s živým koněm. Protože však hrabě sám žádný z tajemných úkazů nespatřil na vlastní oči, můžeme opět předpokládat, že kopáči si leccos vymysleli ve snaze zatraktivnit svou práci. Přes veškeré naděje jejich pána tvořily jediné nálezy staré podkovy, ostruhy, klíče, kachle a další drobnosti, což nebylo na starém hradě nic zvláštního.
Kapitulace po letech
Po roce 1782 hrabě Jan Antonín pokusů o nalezení pokladů na svém panství zanechal, protože dosavadní námaha stála množství peněz a nepřinesla žádné výsledky. Jeho potomci spravovali potštejnské panství do roku 1851 a potom přešlo na spřízněný rod Dobřenských z Dobřenic.
TIP: Tajemství nejhlubší studny Evropy: Ukrývá Zbiroh poklad, nebo nastraženou výbušninu?
Ti vlastnili potštejnský hrad i zámek až do konce druhé světové války, kdy jim stát majetek zabavil na základě takzvaných Benešových dekretů. V posledních letech se stal hradní areál cílem rozsáhlých oprav, díky kterým se z romantických zřícenin budou moci těšit i další generace.
